Davidův žalm. Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou. Tvé mocné žezlo vyšle Hospodin ze Sijónu: Panuj uprostřed svých nepřátel! Tvůj lid přijde dobrovolně v den tvého vojska v důstojné svatosti. Tvá mládež ti bude rosou z lůna úsvitu. Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky na způsob Malkísedeka. Panovník po tvé pravici srazí v den svého hněvu krále. Bude soudit národy, naplní vše mrtvými těly, srazí hlavu nad velkou zemí. Napije se z potoka na cestě, proto zvedne hlavu. (Ž 110) …

Davidův žalm. Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou. Tvé mocné žezlo vyšle Hospodin ze Sijónu: Panuj uprostřed svých nepřátel! Tvůj lid přijde dobrovolně v den tvého vojska v důstojné svatosti. Tvá mládež ti bude rosou z lůna úsvitu. Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky na způsob Malkísedeka. Panovník po tvé pravici srazí v den svého hněvu krále. Bude soudit národy, naplní vše mrtvými těly, srazí hlavu nad velkou zemí. Napije se z potoka na cestě, proto zvedne hlavu. (Ž 110) …

I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů ponese ovoce. A spočine na něm Duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a udatnosti, Duch poznání a bázně před Hospodinem. Bude mít zálibu v bázni před Hospodinem a nebude soudit podle toho, co vidí svýma očima, ani rozhodovat podle toho, co slyší svýma ušima, ale bude spravedlivě soudit chudé a podle práva rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst a duchem svých rtů usmrtí ničemu. Spravedlnost bude pásem jeho boků a věrnost pásem jeho beder. Pak vlk bude pobývat s beránkem a leopard uléhat s kůzletem. Tele, mladý lev a krmný dobytek budou spolu a malý chlapec je povede. Kráva i medvědice se budou pást, i jejich mláďata budou uléhat spolu. Lev bude požírat píci jako skot. Kojenec si bude hrát nad hadí dírou a odstavené dítě strčí ruku do doupěte zmije. Nikdo nikomu neublíží ani neuškodí na celé mé svaté hoře, protože země bude naplněna poznáním Hospodina, tak jako vody pokrývají moře. I stane se v onen den, že na kořen Jišajův, který bude stát jako korouhev národů, se budou dotazovat pohané. Jeho místo odpočinku bude sláva. (Iz 11:1-10) …

Proč se bouří národy, proč lidé přemítají o prázdných věcech? Srocují se králové světa a mocnáři se spolu radí proti Hospodinu a proti jeho pomazanému. Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy. Ten, jenž trůní na nebesích, se směje. Panovník se jim vysmívá. Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je vyděsí. Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře. Přednesu Hospodinovo ustanovení. Řekl mi: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě a dám ti národy do dědictví. Tvým vlastnictvím budou i končiny země. Roztlučeš je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříštíš. Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane jeho hněv. Blahoslavení jsou všichni, kdo v něm hledají útočiště. (Ž 2) …

Vidím ho, není to teď, sleduji ho, není to hned: Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele a probodne skráně Moába, temeno všech synů Šétových. Edóm se stane jeho vlastnictvím, i Seír, jeho nepřátelé, se stanou jeho vlastnictvím, ale Izrael si bude počínat udatně. Bude panovat ten, jenž vzejde z Jákoba, a odstraní z města ty, kteří přežili. (Num 24:17-19) …

Víra věří, že Bůh je pravdivý a pravdomluvný: Naděje očekává, že Bůh svou pravdivost a pravdomluvnost zjeví v náležitý čas. Víra věří, že Bůh je náš Otec: Naděje očekává, že tak vůči nám vždy bude jednat. Víra věří, že nám byl dán věčný život: Naděje očekává, že na nás někdy bude zjeven. Víra je základem, na kterém spočívá naděje: Naděje živí a udržuje Víru. …

Kristus byl pro nás učiněn nejen spravedlností, ale také posvěcením. Proto nemůžeme přijímat Jeho spravedlnost skrze víru bez toho, že bychom se zároveň chopili i tohoto posvěcení, jelikož Pán v tom samém svazku, který s námi uzavřel v Kristu, zaslibuje, že bude smířlivý ohledně našich ničemností a napíše svůj zákon do našich srdcí (Jer 31:33; Žd 8:10; 10:16). … Nyní je zákon naší moudrostí, skrze kterou jsme tvarováni, vyučováni a povzbuzováni k životu veškeré spravedlivé bezúhonnosti; zákon sám se stává naší sebekázní, která nedovoluje, abychom byli zpustlí … proto jakožto adoptované děti Boží zasvěcujeme celý běh našeho života a všechny své budoucí dny slávě našeho Otce… …

Jestliže toto poznání nás samých, které nám ukazuje naši nicotnost, vědomě vstoupí do našich srdcí, získáme tím snadný přístup ke skutečnému poznání Boha. Nebo spíše, když Bůh zničí ony dva nejhorší mory, kterými jsou sebejistota před Jeho odplatou a falešná jistota a spoléhání se na nás samé, jako by nám tím otevřel první dveře k Jeho Království. Protože jedině tehdy začneme pozvedat své oči k nebesům, ty oči, které bývaly předtím upnuté k zemi a u ní končily. A my, kteří jsme dříve nacházeli spočinutí sami v sobě, toužíme po Pánu. Na druhou stranu, ačkoliv naše ničemnost by si zasloužila něco zcela jiného, tento milosrdný Otec nám, kdo jsme takto zarmouceni a sklíčeni, přece podle své nevyslovitelné vlídnosti ukazuje a zjevuje sám sebe. A takovými prostředky, o nichž ví, že nám budou nápomocné v naší slabosti, nás volá zpět z bludu na správnou cestu, ze smrti do života, ze zkázy ke spáse, z království ďábla k Jeho vlastní vládě… …

Apoštol Pavel v 1. Timoteovi 4:1-3 varuje: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odstoupí od víry, přidržujíce se bludných duchů a učení démonů, těch, kteří v pokrytectví mluví lež a mají vypálené znamení na vlastním svědomí. Zabraňují lidem ženit se a nařizují jim zdržovat se pokrmů, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a poznali pravdu.“ Mluvil Pavel o „posledních dobách“ a „posledních dnech“, které měly nastat o tisíce let později? Proč by měl varovat Timotea ohledně událostí, kterých se Timoteus a Timoteova pra-pravnoučata a padesát nebo více generací potomků neměli dožít? Pavel Timoteovi říká: „Budeš-li bratrům předkládat tyto věci, budeš dobrý služebník Krista Ježíše“ (1. Tim 4:6). Členové Timoteovy kongregace zjevně potřebovali vědět o tom, co se stane v „posledních dnech“, protože je tyto události měly osobně ovlivnit. Ty věci, o kterých Pavel říkal, že se budou dít „v posledních dnech“, se tedy zjevně děly v době, kdy Pavel psal, a tak Timotea prostě varoval, co má očekávat, jak se věk Staré smlouvy bude blížit ke svému vrcholu (sr. 2 Tim 3:1-8). …

Ano, novozákonní Písma jsou jedinečným Božím darem. Ale jestli budeme studovat jen je, skončíme s dost jiným náboženstvím, než s jakým bychom měli – nebudeme „takoví, jací máme být.“ Jako jeden příklad za všechny postačí vybavit si usměvavého hipíka, „který s tebou chce mít vztah“, má ovečku v náručí a prý to má být Ježíš. Zhruba to je představa, ve které momentálně žije většina české křesťanské populace. Ano, Ježíš je pastýř hledající své ovce. Ježíš se určitě i smál a směje. Ale důraz toho, kým Mesiáš Ježíš podle Písma je, leží někde trochu jinde. …

Když se ale rozhlédneme kolem sebe, když vidíme, jak napříč kdysi křesťanskými zeměmi bují tyranie a zvrácenost, jak se kdysi křesťanské země topí v rozkladu a bezbožném strachu – a Církev uprostřed toho všeho je zkompromitovaná a špinavá a bezmocná, závěr, který musíme vyvodit, je jasný: Sůl přestala být solí a je pod nohama lidí. Světlo se stalo temnotou (Mt 5:13-14). Z nás všech, kdo se hlásíme k Pánu Ježíši Kristu, se nás opravdu jen hrstka skutečně bojí Boha. …

My všichni jsme prodchnuti rovnostářstvím. Někteří z nás z Boží milosti už méně, než jsme byli, ale to pořád ani v nejmenším neznamená, že už jsme dorazili do cíle – stále potřebujeme odkládat uvažování, kterému jsme byli vyučeni a které neustále nasáváme z kultury kolem sebe, a být proměňováni Božím Duchem. Proto si pojďme velmi stručně shrnout, co Písmo říká o autoritě, hierarchii a rozčlenění společnosti. Písmo nám předkládá čtyři základní sféry autority; nebo, mohli bychom říct, sféry svrchovanosti. Dalším z výrazů, který historická reformovaná teologie používá, je sféry správy. Těmito čtyřmi sférami nebo úrovněmi jsou: 1) Jednotlivec; 2) Domácnost či rodina; 3) Stát; a 4) Církev. My všichni neustále žijeme na všech čtyřech těchto úrovních – a Bůh vládne nad všemi čtyřmi těmito úrovněmi. Připomeňme si, že Písmo nám říká, že „Hospodinu patří země a vše, co je na ní, celý svět a všichni jeho obyvatelé“ (Ž 24:1), „všechno je z Něho, skrze Něho a pro Něho“ (Ř 11:36), a proto všichni lidé musí v každé jedné sféře žít v poslušnosti vůči Bohu a Jemu k slávě (1. Kor 10:31). Jak jsme o tom nedávno hovořili, všechno, všude, vždycky a ve všem se musí dít k Boží slávě. A to s sebou samozřejmě nese povinnosti a závazky a Bohem svěřené úlohy, kterým se jednotlivé sféry mají věnovat. …

Westminsterský kratší katechismus začíná otázkou, která se právem stala jedním z klasických teologických výroků, které s Církví budou i za mnoho a mnoho generací: „Co je nejvyšším cílem člověka? – Nejvyšším cílem člověka je oslavovat Boha a věčně se z Něj radovat.“ Pokud tuto pravdu náležitě pochopíme, promění celý náš přístup k životu. Dodá smysl a pohon a chuť všemu, co děláme. Proto dnes budeme hovořit o oslavování Boha, o Boží slávě a o naší radosti. Budeme mluvit o tom, jak že Boží sláva je cílem a smyslem všeho – a že Boží sláva je nejhlubší radostí a největším pokladem Božího lidu. …

Když jsme procházeli jednotlivými biblickými smlouvami a viděli jsme, jak nám líčí abrahamovskou víru, onu jedinou víru, která nás může učinit Božími přáteli, onu jedinou víru, která nás může zachránit, viděli jsme, že Boží přístup k Jeho lidu se nemění. Bůh nevlaje náladově tam a zpět v tom, co od svého lidu požaduje – a co svému lidu zaslibuje. Jak už jsme viděli, Pán Ježíš nepřišel ubrat jediné nejmenší písmenko Božího zákona – a přišel potvrdit všechna Boží zaslíbení. …

Už dříve jsme hovořili o tom, že v Pánu Ježíši Kristu přichází naplnění starozákonních proroctví, zaslíbení a předobrazů. Viděli jsme, že Pán Ježíš Kristus je a musí být Světovládcem z rodu krále Davida, který prosazuje právo a spravedlnost a vyhlazuje ze světa zlo slovem svých úst. Viděli jsme Ho jako Krále a Kněze, jako Soudce a Usmiřitele, jako Boha Izraele a Stvořitele světa, který přichází mezi svůj lid. Viděli jsme Ho jako Krále, Kněze a Proroka a Pastýře Božího lidu. Viděli jsme novozákonní naplnění a zdůraznění těchto slavných pravd. Ale, jak ukazuje už náš úvodní text, Kristova osoba a Jeho dílo jsou mnohem, mnohem hlubší a více ohromující. …

Když se dnes mezi křesťany řekne „evangelium“ nebo „kázat evangelium“, to co se tím obecně myslí, pokud vůbec něco, je to recept, jak se dostat do nebe, případně jak „mít vztah s Bohem“. Když se řekne „evangelium“ mezi konzervativními protestanty, obvykle se tím myslí nějaká verze „ospravedlnění z víry“, to, že „člověk zhřešil a hřeší, a tak si před Bohem nemůže nijak zasloužit své přijetí, ale zasluhuje jedině odsouzení, ale Bůh dal cestu smíření, Ježíše Krista, který se narodil z panny, prožil dokonalý život, zemřel na kříži za hříšníky, třetího dne vstal z mrtvých, On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění, a jedině skrze víru jedině v Něj máme jedině milostí odpuštění, očištění od hříchů, pokoj s Bohem a věčný život“. Čistě pro pořádek, nic proti tomu, že jsme „zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z nás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil; vždyť jsme Jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili“ (Ef 2:8-10). To je rozhodně biblická a nádherná a úžasná pravda a já z této pravdy nechci nic ubírat. Faktem ale zůstává, že když prezentujeme část pravdy jako celou pravdu, jdeme po velmi tenkém ledě a hrozí nám, že se propadneme do hlubin polopravd a plnolží. Takže, jak hovoří o evangeliu sami bibličtí autoři? …

Najdou se tací, kteří řeknou, že Bůh měl jeden lid ve Starozákonních Písmech, Izrael, ale poté ho zavrhl a teď je Jeho lidem Církev, která Izrael nahradila. Najdou se jiní, kterých je dnes mnohem více, kteří řeknou, že Bůh stále má svůj starozákonní lid Izrael, ale v Novém zákoně přichází jako nikým nečekané překvapení Církev, Boží nebeský lid, a že Bůh tak v důsledku má dva lidy. A obě tato přesvědčení jsou nebezpečným bludem …

Viděli jsme, že všichni členové domácností pod smluvní autoritou věřících museli dostat znamení smlouvy: „Musí být obřezán zrozený ve tvém domě stejně jako koupený za tvé stříbro a znamení Mé smlouvy na vašem těle bude znamením věčné smlouvy. Neobřezaný mužského pohlaví, který nedá obřezat maso své předkožky, takový člověk bude ze svého lidu vyhlazen. Porušil Mou smlouvu“ (Gen 17:13-14). Tato smluvní podmínka je dokonce tak důležitá, že když Mojžíš nedal znamení smlouvy svému synovi, Hospodin ho kvůli tomu chtěl usmrtit (Ex 4:24-26). Samozřejmě, starozákonní domácnosti by obecně zahrnovaly více lidí než jen děti věřících, ale protože abrahamovská zaslíbení se týkají explicitně dětí a protože ve většině případů dnes domácnosti zahrnují jen rodiče a děti, zaměříme se pro teď jen na děti věřících. Jak už jsme viděli, když hovoříme o dětech věřících, stojíme před zásadně důležitou otázkou. Týká se dětí dnešních křesťanů Boží smlouva se svými zaslíbeními a povinnostmi? Mají naše děti dostávat znamení smlouvy? …

Jak už několikrát zaznělo, Boží zaslíbení, včetně zaslíbení věčného života, přijímáme vírou, ne svými zásluhami, a to jedině a pouze na základě Boží milosti. Našli se i významní a nesmírně obdarovaní teologové, kteří řekli, že tato pravda je „základním článkem křesťanského náboženství“, „pantem, na kterém se otáčí celé náboženství,“ a „ústředním článkem celé doktríny spásy a základem veškerého náboženství“. Začít byť i jen uvažovat o tom, že by mé skutky mohly jakkoliv ovlivňovat vztah vůči Bohu, který jako křesťan mám, znamená balancovat na hranici zkázonosného učení, které vede do záhuby. Ospravedlnění jedině samotnou milostí jedině skrze samotnou víru, toť pravda nejdůležitější, a zmýlit se v ní znamená věčné zatracení. Je tu jediný problém. Apoštolové zdaleka takhle opatrní nebyli. …

V předchozích kázáních jsme viděli, že abrahamovská i mojžíšovská smlouva jsou smlouvami Božího zaslíbení (Ef 2:12) a že mají dvě části, a to zaslíbení a závazky. V abrahamovské smlouvě je na první pohled v popředí smluvní zaslíbení, v mojžíšovské jsou to smluvní povinnosti. Ale, jak už jsme viděli, je to tak skutečně jen na první pohled, a mojžíšovská smlouva naopak dále rozvádí a vysvětluje zaslíbení vykoupení skrze Mesiáše. Nyní tedy docházíme k Nové smlouvě. Nová smlouva rozhodně bude zásadně důležitá, protože ačkoliv někteří křesťané tvrdí, že abrahamovská a mojžíšovská smlouva se nás nijak netýkají, o závaznosti Nové smlouvy není sporu. Pojďme si stručně připomenout několik základních novosmluvních skutečností. …

Hospodin je Bůh věrný …

Náš otec Abraham je někdo, o kom Písma hovoří víc než dost. Někdo, koho nám dává za příklad Pán Ježíš i Jeho apoštolové. A protože věřím, že chceme v poslušnosti vůči jejich přikázáním napodobovat Abrahamovu víru, a tak být Božími přáteli a Abrahamovými dětmi, potřebujeme se podívat, jak nám Písma vlastně Abrahamovu víru líčí. Na Abrahamovi a jeho životě totiž stojí, mimo jiné, naše každodenní životy, naše spása, osudy našich dětí a celé dějiny. …

Pán Ježíš nepřichází ustanovit dobrovolného náboženského koníčka pro některé. Přichází se ujmout vlády nad světem a vymýtit z něj zlo, hřích a smrt, teď i na věčnosti. Nepřichází, aby nás poslal zírat si do pupíků a „po smrti jít do nebe“ – přichází, aby zachránil svět, aby usmířil a uzdravil veškeré stvoření; přichází, aby nás poslal zučedničit národy a složit Mu všechny nepřátele k nohám. …

Bůh nám skrze Izajáše de facto dává dvě možnosti – buď Hospodin dokonale naplňuje svůj předurčený plán spásy světa, buď působí všechno podle rady své vůle a jak se Mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země, nebo je falešným božstvem národů, které nemůže spasit nic a nikoho. …

Jestliže veškeré stvoření svědčí o Bohu, a Písmo nám říká, že ano, nelze se vyhnout závěru, že symboly, předobrazy a metafory nejsou něčím volitelným, něčím vedlejším. Jestliže celý stvořený řád a každá jedna stvořená věc svědčí o Bohu a odráží charakter svého Tvůrce a Stvořitele, pak veškeré stvoření je nějakým předobrazem, symbolem či metaforou, které svědčí o Bohu – a které proto svědčí i o člověku, který je Božím obrazem. Symboly a předobrazy a metafory světa jsou proto pro život člověka něčím naprosto zásadně důležitým – protože mají svůj průsečík právě v člověku, tak jako v Bohu, kterého má odrážet. Jinými slovy, když pochopíme, jak Bible hovoří o horách, stromech, řekách, ovcích, rybách, trní a drahokamech, pomůže nám to nejen více milovat Boží dobrý svět, ale pomůže nám to žít ve větší plnosti jako lidé stvoření k Božímu obrazu. …

Učit a dozvídat se o Bohu nemůže být pouhým intelektuálním cvičením. Jak zakrnělá a kamenná musí naše srdce být, jestli nás poznávání Boha, který se nám dal ve svém Synu, nevede k radosti, k nadšení, k chvále, k pohnutí, který je mnohem hlubší, než jsou slova schopná vyjádřit? Vždyť mluvíme o Bohu, který řekl „Neboj se, Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“ (Gen 15:1). …

Podle apoštolů Páně není Písmo něčím druhořadým – naopak, je přednější než ty největší zázraky. Proto může apoštol Petr o svém zážitku na hoře Kristova proměnění říct: „Sami jsme se stali očitými svědky Jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest a slávu, když k Němu z velebné slávy zazněl takovýto hlas: ‚Toto je Můj milovaný Syn, v Němž jsem nalezl zalíbení.‘ A tento hlas, který zazněl z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s Ním byli na té svaté hoře. A MÁME JEŠTĚ PEVNĚJŠÍ PROROCKÉ SLOVO. Dobře činíte, že se ho držíte jako světla“ (2. Pt 1:16-19). V Kristu a Jeho učednících přišlo definitivní Boží promluvení jako něco mnohem lepšího, než jsou všechny zázraky a planoucí hory a sloupy ohně a kouře ve Starém zákoně. …