Zvukový záznam:
Osnova:
Úvod: Všichni lidé jsou na základě přirozeného poznání odsouzeni a žijí v absurditě; spásné poznání je možné jedině skrze Boží zvláštní zjevení v Písmu.
Ř 11:36; 1:18-22; Ž 19; Ř 10:18; Gen 1:28; Ř 2:14-15; Ř 8:7-8; J 3:19-20; Ř 1:16; 10:13-15; Př 1:7; 1. Pt 1:23; J 6:63; Žd 4:12-13; Iz 55:11.
Písmo je vydechnuté Bohem: Bible je Božím vdechnutým Slovem, je plně Božím i plně lidským dílem, kánon je uzavřený, Církví je rozpoznán, ne určen.
2. Tim 3:14-17; Mt 22:29-32; Mt 16:18; 2. Pt 3:15-16; 1. Tim 5:18; Dt 25:4; L 10:7; 1. Kor 14:36-38; 1. Kor 7:10-12, 25; 2. Kor 5:20; Žd 1:1-3; 8:6; J 14:18, 23; 16:13; 2. Pt 1:16-19; Da 9:24-27; Mt 24:15-16, 34; L 21:20-21, 32.
Jak přistupovat k Písmu: Bible 1) je velká; 2) je mezinárodní; 3) je pestrá; 4) je jednotná; 5) je mnohovrstevná; 6) je pro lidi; 7) je dostatečná; 8) je dostatečná k výkladu Bible; 9) má důvod mluvit tak, jak mluví; 10) používá obrazy, ne šifry; 11) je vdechnutá Bohem, podnadpisy ne; 12) autoritativní.
Ef 4:1-16; Př 25:2; Zj 5:10; Ř 4; Ga 4; Dt 6:4-7; 1. Kor 1:26-28; 2. Tim 3:16-17; Př 6:6-8; 1. Pt 3:21; 1. Kor 10:4; Ž 110:1; 1. Kor 10:16; Ž 5:7; Iz 9:6.
Závěr: Bůh nám dává své Slovo pro naše dobro a pro dobro celého světa.
J 15:10; Ž 19; Ž 147.
Text kázání:
Ž 19
Pro vedoucího chval. Davidův žalm. Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle Jeho rukou. Den dni vylévá řeč, noc noci sděluje poznání. Není to řeč, nejsou to slova, jejich hlas není slyšet. Do celé země proniká jejich zvuk a jejich výroky do končin světa. Slunci na nich postavil stan. Ono jako ženich vychází ze své komnaty; veselí se jako hrdina běžící svou cestou. Od konce nebes vychází a obíhá opět ke konci; před jeho žárem se nic neskryje. Hospodinův zákon je ryzí, obnovuje duši. Hospodinovo svědectví je spolehlivé, prostým lidem dává moudrost. Hospodinova přikázání jsou přímá, obšťastňují srdce. Hospodinův příkaz je vytříbený, dává očím světlo. Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinova rozhodnutí jsou spolehlivá i spravedlivá. Jsou žádoucnější než zlato, než množství ryzího zlata. Jsou sladší než med, med tekoucí z plástve. Ano, tvůj otrok se jimi nechává varovat, dbát na ně přináší hojnou odměnu. Kdo rozpozná pochybení? Zbav mě těch skrytých a zdržuj svého otroka i od těch troufalých, aby mě neopanovaly. Pak budu ryzí a prost velikého přestoupení. Kéž jsou ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání mého srdce, Hospodine, má skálo a můj vykupiteli!
Jelikož začínáme sérii kázání na téma základů či pilířů víry, řešil jsem základní otázku: Začít učením o Bohu, nebo začít učením o Božím Slově? Asi všichni si, jak doufám, uvědomujeme, že Bůh je počátkem, centrem a koncem veškerého bytí, že vše je z Něj, skrze Něj a pro Něj (Ř 11:36), a proto by bylo nasnadě začít s Ním. Nicméně, faktem je, že vzhledem k naší padlosti nejsme schopni Boha náležitě pochopit bez Jeho milostivého sebezjevení v Písmu. Bez Jeho Slova, které je Duch a které je Život (J 6:63), bychom zůstali ve své vzpouře a ve své zaslepenosti bychom donekonečna převraceli přirozené poznání, které nám Bůh dal (Ř 1:20). Proto jsem se nakonec rozhodl začít učením o Božím Slově, protože právě v Něm se nám Bůh zjevuje v plnosti a v dokonalé pravdě.
Ne, že by to byl snazší úkol. Apoštol Jan o vtěleném Slově říká, že kdyby se o Něm měl podrobněji rozepisovat, „celý svět by neobsáhl knihy o tom napsané“ (J 20:25). Jestli by všechny knihy nestačily na vystižení plnosti pravd o Živém Slově, co pak teprve knihy o Slově psaném, které nám říká o tom Živém? Proto je potřeba, abychom si hned na začátek ujasnili, že by se všechno, co budu říkat, dalo rozebírat mnohem hlouběji a rozsáhleji. Nicméně, i kapka z oceánu nám toho o svých domovských vodách může říct víc než dost.
První pravdou, na kterou chci poukázat, či ke které se chci vrátit, je fakt, který nám oznamuje král David jednohlasně s apoštolem Pavlem – a to, že všichni lidé vědí o Bohu, všichni lidé znají Boha. Jak říká Žalm 19, „Den dni vylévá řeč, noc noci sděluje poznání. Není to řeč, nejsou to slova, jejich hlas není slyšet. Do celé země proniká jejich zvuk a jejich výroky do končin světa“ (Ž 19:3-5). Apoštol Pavel na tento žalm odkazuje v podobném kontextu v 10. kapitole listu Římanům: „Což neslyšeli? Ovšemže slyšeli! ‚Do celé země pronikl jejich hlas, do nejzazších končin obydleného světa jejich výroky‘“ (Ř 10:18). A, samozřejmě, celý list Římanům začíná tím, že nám v první kapitole oznamuje, že „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o Jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Ačkoli poznali Boha, neoslavili Ho jako Boha ani Mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny“ (Ř 1:18-22). Ateisté jsou mýtus. Jsou něco jako skřítci. Rozdílem je, že Písmo nikde nemluví o neexistenci skřítků, ale neexistenci ateistů předkládá víc než jasně.
Všichni lidé znají Boha – ne však spásným způsobem, ne způsobem smluvního, poslušného, milujícího poznání, které je cestou k věčnému životu (J 17:3). Všichni lidé znají Boha Bible – nemají jen nějaké vágní povědomí o „něčem vyšším“. Proč? Protože Bůh se jim zjevil. Stvořil je ke svému obrazu (Gen 1:28) – a to je něco, čeho se nedokáží zbavit, ať už tento obraz zošklivují, převracejí a pošlapávají sebevíc. Bůh se jim navíc zjevuje v jejich svědomí (Ř 2:14-15), a tak lidé nedokáží nefungovat v kontextu dobra a zla, dobrého a špatného, pravdy a lži, krásy a ošklivosti – ať už tuto skutečnost opět převracejí sebevíc. Bůh se lidem navíc zjevuje, jak už jsme viděli, i v celém stvoření okolo nich (Ž 19:3-5); stvořený svět nepřestává volat a hlásat Boží pravdu, a tak není, kam by se člověk mohl před Boží realitou ukrýt. Jak řekl kanadský apologeta Sye ten Bruggencate: „Když se vás někdo, kdo o sobě tvrdí, že je ateista, zeptá, jak můžete větět, že je Bůh, odpovědí je: Stejně, jako to víš ty.“
Nicméně, od hříchu Adam a Evy, od vzpoury našich prvních rodičů, je člověk, tak jako celé stvoření, porušený hříchem. A součástí této porušenosti je, že člověk ve své přirozenosti nenávidí Boha: „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. Ti, kteří jsou v těle, [neboli ovládaní svou hříšnou přirozeností,] se Bohu líbit nemohou“ (Ř 8:7-8). „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo jedná zle, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny“ (J 3:19-20). Jak nám říká apoštol Pavel, důsledkem je, že kromě toho, že je naše mysl pokroucená a rozbitá hříchem, dokonce ve své nepravosti cíleně potlačujeme pravdu o Bohu, kterou známe (Ř 1:18).
To však není něco, co bychom byli schopni dělat dobře nebo konzistentně. Proto i ti nejhrdější bezvěrci budou ve chvíli, kdy si myslí, že se nikdo nedívá, žít jako by Bible byla pravdivá. Budou žít, jako by existovala objektivní pravda – i kdyby tou objektivní pravdou mělo být, že žádná objektivní pravda není. Budou žít, jako by existovalo dobro a zlo, i kdyby jediným zlem bylo říkat, že existuje zlo. Budou tvrdit, že člověk nemá hodnotu a že neexistují žádné morální imperativy, dokud jim nenavrhnete, že jim dáte pěstí a ukradnete peněženku. Tehdy začnou poděšeně křičet, že „To přece nesmíte!“ Budou tvrdit, že morálka je subjektivní a relativní, dokud nebudou zírat na hromady dětských botiček v Osvětimi. Budou tvrdit, že žijí ve vesmíru naprosté náhody a neustálé změny, aby hned dalším dechem mluvili o neměnných principech a zákonech. Svět, ve kterém vyznávají, že žijí, neexistuje – a zároveň nejsou schopni potlačit realitu Božích pravd, kterou na ně nepřestává křičet svět, ve kterém skutečně žijí. Proto každý jeden světonázor a filozofický systém, který nezačíná a nekončí zjevenou Boží pravdou, imploduje. Slovy apoštola Pavla, „Upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě; tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny“ (Ř 1:21-22).
Než se ale přesuneme dál, je potřeba si zdůraznit, co je řešením tohoto lidského bláznovství. Že znovu ocituji Sye ten Bruggencatea: „Pán Ježíš řekl: ‚Mé ovce slyší Můj hlas.‘ Neřekl: ‚Mé ovce slyší váš fakt dobrý argument.‘“ Řešením, které nám apoštol Pavel předkládá, je hlásat „evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří“ (Ř 1:16); neboť „‚Každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn.‘ Ale jak mohou vzývat Toho, v Něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? A jak mohou hlásat, nebyli-li posláni? Jak je napsáno: ‚Jak jsou krásné nohy těch, kteří zvěstují pokoj, těch, kteří zvěstují dobré noviny‘“ (Ř 10:13-15). Kázat Boží Slovo, konfrontovat hřích, hlásat Mesiáše Ježíše –to je Boží mocí ke spasení. Nesmíme se nechat svést k nekonečnému debatování; místo toho musíme vždycky a všude napravovat hříšné absurdity nevěřících světonázorů Boží pravdou a vést naše oponenty a posluchače k dobré zprávě o Kristu, k dobré zprávě o Božím Synu, který se narodil z panny, zemřel na kříži podle Písem, třetího dne vstal z mrtvých a vládne po Otcově pravici. Právě to je Boží mocí k záchraně. Podřízení se Písmu z milosti Ducha je tím, co vysvobozuje hříšníky z jejich vzpoury a absurdity; je tím, co jim dává porozumět Bohu, stvoření i jim samým. Jak nám Písma říkají znovu a znovu: „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem“ (Př 1:7). Hlásání, vyučování a studování Božího Slova je, slovy apoštola Petra, „zaséváním nepomíjitelného semene skrze živé a na věčnost zůstávající Slovo Boží“ (1. Pt 1:23), právě to je Duch a Život (J 6:63), protože „Boží Slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce; a žádné stvoření není před ním skryté; před očima Toho, jemuž se budeme zodpovídat, je vše nahé a odkryté“ (Žd 4:12-13), neboť, jak říká 55. kapitola knihy proroka Izajáše, Slovo, které vychází z Božích úst se k Němu „nenavrátí s prázdnou, nýbrž vykoná to, co si [Bůh přeje], a zdárně dokáže to, k čemu ho [Bůh posílá]“ (Iz 55:11).
Tím se dostáváme k další zásadní pravdě, a tou je inspirovanost Písma. Tak, jako je Kristus, který je vtěleným Slovem, plně Bohem a plně člověkem, i zapsané Slovo je plně Božím dílem a plně dílem lidským. Písmo, které k nám přichází v 66 knihách, má desítky autorů, je napsáno ve třech různých jazycích a vznikalo zhruba 1500 let – ale zároveň má jediného autora, a to Boha samotného. Tyhle skutečnosti mají řadu zásadně důležitých důsledků. Než se k nim ale dostaneme, chci se zaměřit na to, co o sobě říká Písmo samotné.
Samozřejmě, když dojde na inspirovanost Písem, nejklasičtější pasáží je 2. Timoteovi 3:16-17, my ale začneme už o dva verše dříve: „Ty však zůstávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi byl plně přesvědčen, věda, od koho ses to naučil; od dětství přece znáš svatá Písma, jež ti mohou dát moudrost k záchraně skrze víru, která je v Kristu Ježíši. Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku“ (2. Tim 3:14-17). Apoštol Pavel nám zde ukazuje jednak apoštolské chápání Starého zákona – a druhak apoštolské chápání Svatých Písem jako celku. Všimněte si, že Pavel k Timoteovi mluví o Písmech, která Timoteus „zná od dětství“. Řeč je o Starém zákoně. Pavel říká, že náležitě pochopená starozákonní Písma stačí na to, aby z nich člověk získal spásné poznání Ježíše Krista. Říká, že Starý zákon je dostatečný k tomu, aby „Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ Říká, že Starý zákon je něčím, čím se jako křesťané máme vyučovat, usvědčovat, napravovat a vychovávat ke spravedlnosti, že je něčím, „v čem [máme zůstávat]“ a o čem máme být „plně přesvědčeni“. Tolik k tomu, jak zásadní byla pro apoštoly kontinuita mezi starozákonními a novozákonními Písmy. A, samozřejmě, tak jako pro Izajáše, Písma byla pro apoštoly něčím, co vychází z Božích úst, něčím, co je vdechnuté Bohem, či spíše, jak říká řada anglických překladů, něčím, co je Bohem vydechnuté. Není důvod pochybovat, že Pavel zde odkazuje právě na Izajášova slova, která jsme zmiňovali před chvílí.
Nicméně, je tu dost možná ještě zásadnější pasáž, a to konkrétně v Matouši 22:29-32. Za Pánem Ježíšem přicházejí saduceové a zpochybňují učení o vzkříšení z mrtvých. Všimněte si, co jim Pán Ježíš odpovídá: „Bloudíte, protože neznáte Písma ani Boží moc. Při vzkříšení se totiž lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako Boží andělé v nebi. Pokud jde o vzkříšení mrtvých, nečetli jste, co vám bylo od Boha řečeno slovy: ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? Bůh není Bohem mrtvých, ale živých“ (Mt 22:29-32). „Neznáte Písma… Nečetli jste, co vám bylo od Boha řečeno… Já jsem Bůh Abrahamův.“ Vidíme tu přinejmenším tři zásadně důležité pravdy o Písmu. Pán Ježíš, Bůh v těle, za prvé říká, že to, co čteme v Písmech, jsou Boží vlastní slova, jako by k nám Bůh přímo hovořil. Pán Ježíš, Bůh v těle, za druhé potvrzuje Boží svrchované zachování Písem tím, že argumentuje za učení o vzkříšení z času slovesa – argumentuje na základě toho, že Bůh stále JE Bohem Abrahamovým, ne, že jím BYL. A za třetí, Pán Ježíš, Bůh v těle, velmi zjevně kritizuje saduceje za to, že nevědí, co vyučují Písma. Jinými slovy, jako Bůh v těle má jasno v tom, že mají povinnost Písma znát – a že tedy mají povinnost v první řadě vůbec vědět, které knihy jsou Písmy a které ne. Zjevně má jasno v tom, že zaslíbení, které dal svému novosmluvnímu lidu, že „vybuduje svou Církev a brány podsvětí ji nepřemohou“ (Mt 16:18), není novinkou – má jasno v tom, že svůj lid držel a budoval od prvopočátku, od zahrady Eden. Budoval svůj lid natolik, aby se ujistil, že Jeho milovaný smluvní lid bude vědět, co jsou smluvní dokumenty, které udávají vztah tohoto lidu s jeho milujícím smluvním Bohem.
Tohle je něco, co si potřebujeme uvědomit tváří v tvář sektám, jako jsou mormoni a gnostici, ale třeba i tváří v tvář římským katolíkům nebo pravoslavným. Mormoni, gnostici, newageisti a jim podobní modláři budou tvrdit, že Církev ztratila, vyřadila či odmítla Boží zjevení, které se jí nepozdávalo, a tak X staletí žila bez Písem, dokud nepřišel oblíbený heretik dané skupiny a nepřivedl Církev zpátky k pravdě. Jinými slovy, Kristus nedodržel své zaslíbení, že bude budovat svou Církev. Oproti tomu například již zmiňovaní katolíci a pravoslavní budou tvrdit, že jejich verze instituční církve je tím, kdo vybral a sestavil Písma, a tak má jejich podoba instituční církve autoritu, která Písma de facto přesahuje. Všimněte si, oba argumenty mohli použít i Židé Ježíšovy doby. „My nevěděli, že to, jak se tam mluví o vzkříšení, jsou Písma, neměli jsme neomylnou autoritu papeže.“ „Ach tak, vida, tak ona ta naše pravidla o omývání jsou jen prázdná lidská tradice. Kdo by to byl čekal.“ Pán Ježíš nepovoluje ani na jednu stranu. Bůh před námi své standardy netají. Dal svému lidu své Slovo – a svým Duchem a svou prozřetelností dohlíží na to, aby Jeho lid měl jasno v tom, co tímto Slovem je, protože skrze toto Slovo „vybuduje svou Církev a brány podsvětí ji nepřemohou“ (Mt 16:18).
Tím bychom mohli na předpokladové úrovni skončit, ale pojďme se i tak ještě stručně vrátit k otázce toho, co o sobě říká Písmo samotné. Už jsme viděli, že Pán Ježíš i Jeho apoštolové potvrzují vydechnutost, závaznost a dostatečnost starozákonního kánonu, který měli Židé prvního století. A tímto kánonem není nic jiného, než starozákonní kánon, který máme v našich Biblích my protestanti. A který považovali za závazný kánon římští katolíci, dokud se na Tridentském koncilu v polovině šestnáctého století neměli potřebu vyhradit proti protestantské reformaci a nepřidali do závazného kánonu apokryfy, tedy knihy jako Júdit, Tóbit nebo Makabejské knihy. Momentálně není čas, a asi ani potřeba, abychom se věnovali historii rozpoznání kánonu a reformačních debat, a proto se pojďme podívat na některá další tvrzení, která nám o sobě říká Písmo samo.
Apoštol Petr ve třetí kapitole své druhé epištoly píše: „Trpělivost našeho Pána považujte za záchranu, jak vám to napsal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána, a jak to napsal i ve všech dalších listech, v nichž o tom mluví. Jsou v nich některé těžko srozumitelné věci, které neučení a neupevnění lidé překrucují, jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě“ (2. Pt 3:15-16). Jinými slovy, apoštol Petr označuje Pavlovy spisy za Svatá Písma. Pavel stejnou mincí oplácí Lukášovi, když v 1. Timoteovi 5:18 píše: „Neboť Písmo praví: ‚Volu, který mlátí, nedáš náhubek‘ a ‚hoden je dělník své mzdy‘“ (1. Tim 5:18). První z pasáží je citací Deuteronomia 25:4, druhá Lukáše 10:7. Apoštol Pavel pak sám v 1. listu Korintským ve 14. kapitole píše: „Vyšlo snad Boží Slovo od vás? Nebo přišlo jen k vám samotným? Považuje-li se někdo za proroka nebo duchovního člověka, ať uznává, že to, co vám píšu, je Pánovo přikázání. Jestliže to někdo neuznává, sám nebude uznáván“ (1. Kor 14:36-38). Duchovnost se, mimo jiné, poznává podle toho, že chápeme, že skrze apoštola Pavla promlouvá a přikazuje sám Pán Ježíš. A je nejvyšší čas, aby se Církev zase začala řídit tím, že „Jestliže to někdo neuznává, sám nebude uznáván.“
Někdo v tuhle chvíli namítne: „Ale Pavel ve stejném listě otevřeně říká, že něco z toho, co píše, rozhodně není od Boha! Tím celá teze o inspirovanosti Písma padá!“ To je určitě náležitá a velmi pozorná poznámka, díky. Pojďme se na danou pasáž podívat. Řeč je o 1. Korintských 7, verších 10-12. „Manželům však nařizuji – ne já, ale Pán – aby žena od muže neodcházela. Když by však přece odešla, ať zůstává nevdaná nebo ať se s mužem smíří. Také muž ať neopouští ženu. Ostatním pak pravím já, ne Pán: Jestliže má některý bratr nevěřící ženu a ona je ochotna s ním žít, ať ji neopouští“ (1. Kor 7:10-12). Popírá tady Pavel inspirovanost svého listu? Hádá se s Petrem a se svým vlastním tvrzením o sedm kapitol později? Odpovědí samozřejmě je, že ani v nejmenším. Bude nápomocné uvědomit si, že Korint je místem, kde Pavel obhajuje své apoštolství, a všimnout si verše 25: „Ohledně panen nemám sice Pánův příkaz, dávám však radu jako ten, kterému se dostalo od Pána milosrdenství být věrným“ (1. Kor 7:25). Pavel je Kristovým apoštolem, neboli vyslancem – jinde přímo píše: „Jsme tedy Kristovi vyslanci, a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem“ (2. Kor 5:20). Pavel hovoří na Kristově místě, jako věrný Kristův vyslanec, jako někdo, kdo si uvědomuje, že předává Pánova přikázání, jak je zjevné i ze slov „Manželům nařizuji – ne já, ale Pán.“ V tomto kontextu je naprosto přirozeným východiskem, že vyjádření „Manželům nařizuji – ne já, ale Pán,“ znamená „Říkám vám to já, apoštol, a nejen já, ale i říkal to i Pán při své veřejné službě. Tady máme jasný Pánův příkaz.“ Oproti tomu spojení „Pravím já, ne Pán,“ vyjadřuje „Pán tohle ve své veřejné službě přímo neřekl, ale říkám to já jako Jeho apoštol.“ Pavel zde rozlišuje mezi vlastními Kristovými slovy a slovy Pavla, Jeho posla; mezi Kristovým nekompromisním příkazem a Pavlovou normativní radou – a na inspirovanosti Jeho slov to nemění vůbec nic. Je to něco, co by se dalo ze dvou veršů vytržených z kontextu vyčíst? Dost možná ne. Ale o to musíme být opatrnější a pečlivější, poněvadž v Pavlových dopisech „jsou některé těžko srozumitelné věci, které neučení a neupevnění lidé překrucují, jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě.“
Další důležitou skutečnost, kterou nám o sobě biblické zjevení říká, najdeme na počátku listu Židům. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, Jehož ustanovil dědicem všeho a skrze Něhož učinil i věky. On je září Jeho slávy a otiskem Jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem. Když skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech“ (Žd 1:1-2). List Židům je zdaleka nejrozsáhlejším a nejucelenějším pojednáním o tom, jak se liší Nová smlouva a věk Nové smlouvy od Staré smlouvy a jejího věku. A můžeme si všimnout, že vždycky je to posun od menšího k většímu, od Mojžíše k Ježíšovi, od otřesitelného království k neotřesitelnému, od smrtelného a hříšného velekněze k Veleknězi nesmrtelnému a bezhříšnému, od obětí, které nemohly odstranit hřích, k oběti, která nás jednou provždy očistila; stručně řečeno, jak nám říká osmá kapitola listu Židům, Kristus je „prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních“ (Žd 8:6). A právě v tomto světle musíme chápat úvodní výrok celého listu. Bůh se dříve zjevoval a promlouval mnoha různými způsoby – teď ale přišlo Jeho neotřesitelné, lepší, definitivní promluvení v Jeho Synu a v apoštolech, které Syn skrze svůj příchod ve svém „Duchu Pravdy uvedl do veškeré pravdy“ (J 14:18, 23; 16:13). Podle apoštolů Páně není Písmo něčím druhořadým – naopak, je přednější než ty největší zázraky. Proto může apoštol Petr o svém zážitku na hoře Kristova proměnění říct: „Sami jsme se stali očitými svědky Jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest a slávu, když k Němu z velebné slávy zazněl takovýto hlas: ‚Toto je Můj milovaný Syn, v Němž jsem nalezl zalíbení.‘ A tento hlas, který zazněl z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s Ním byli na té svaté hoře. A MÁME JEŠTĚ PEVNĚJŠÍ PROROCKÉ SLOVO. Dobře činíte, že se ho držíte jako světla“ (2. Pt 1:16-19). V Kristu a Jeho učednících přišlo definitivní Boží promluvení jako něco mnohem lepšího, než jsou všechny zázraky a planoucí hory a sloupy ohně a kouře ve Starém zákoně.
A kromě toho, že to říká list Židům, říká to i devátá kapitola knihy proroka Daniele: „Pro tvůj lid a pro tvé svaté město je vyděleno sedmdesát sedmiletí k zadržení té věrolomnosti a ke zpečetění hříchů i k usmíření zvrácenosti, též ku přivedení věčné spravedlnosti a zapečetění vidění a proroka i ku pomazání Nejsvětějšího. Věz tedy a rozuměj: Od vyjití slova k návratu a k budování Jeruzaléma až k Pomazanému vůdci bude sedm sedmiletí a šedesát dva sedmiletí. Znovu se vybuduje náměstí a příkop, v tísni oněch časů. Ale po těch šedesáti a dvou sedmiletích bude vyhlazen Pomazaný a nebude mít nic, a to město i tu svatyni bude ničit lid jednoho vůdce, který přichází. Ale jeho konec bude v záplavě. A až do konce bude odhodlaný boj po místech zpustošených. A prosadí smlouvu mnohým jednoho sedmiletí, leč uprostřed onoho sedmiletí ukončí obětní hod i přídavnou oběť. Tehdy na křídle ohavností bude pustošící, dokud se zkáza i rozhodnutí nebude vylévat na pustošenou“ (Da 9:24-27). Pravda, není to nejjednodušší pasáž. A pravda, teologické předpoklady a předsudky překladatelů se tu projevují víc než kdekoliv jinde. Jestli například používáte Český studijní překlad, bratři překladatelé do verše 24 potřebovali včíst „pomazaní nejsvětějšího místa“ jako znovuvybudování Chrámu kdysi v budoucnu, ač o „místu“ v pasáži není ani slovo. Nicméně, pojďme se jí postupně prokousat.
Daniel říká, že ve svatém městě, v Jeruzalémě, budou zpečetěny a usmířeny hříchy; přijde věčná spravedlnost; vidění a proroci budou zapečetěni a bude pomazán Nejsvětější, také zvaný jako Pomazaný Vůdce. Pomazaný Vůdce ale bude v Jeruzalémě zabit a poté bude zničena Boží svatyně a Jeruzalém jako takový, čímž budou ukončeny oběti. A toto ničení způsobí takzvaná pustošící ohavnost. Projděme si to tedy znovu. Zapečetění a usmíření hříchů a příchod věčné spravedlnosti v Jeruzalémě jasně hovoří o Kristově usmiřitelském díle. Zapečetění vidění a proroka je jasným vyjádřením pro konec Božího zjevení; už nebudou další lidé, kteří by měli vidění od Boha a mluvili Jeho jménem. Pomazání nejsvětějšího Pomazaného Vůdce, který bude v Jeruzalémě zabit, je opět jasně o Kristu a Jeho usmiřitelském díle na kříži. A poté přijde pustošící ohavnost, aby zbořila Chrám a Jeruzalém. Když se nyní podíváme do Matouše 24:15-16, čteme: „Když pak uvidíte ‚ohavnost zpustošení‘, o níž mluvil prorok Daniel, jak stojí na svatém místě – kdo čte, ať rozumí – tehdy ti, kdo budou v Judsku, ať utíkají do hor.“ Lukáš nám však v paralelní pasáži v Lukáši 21 říká: „Když uvidíte, že Jeruzalém je obkličován vojsky, tehdy vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. Pak ti, kdo jsou v Judsku, ať utíkají do hor.“ (L 21:20-21). Lukáš i Matouš poté svorně dodávají: „Amen, pravím vám, že určitě nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane“ (Mt 24:34; L 21:32). Řeč je zjevně o vyvrácení Jeruzaléma a zboření jeruzalémského Chrámu v roce 70, tedy během jedné biblické generace od Pánova proroctví zaznamenaného Matoušem a Lukášem. A prorok Daniel nám předkládá příchod Božího Syna, Jeho usmiřitelské dílo, konec starého Chrámu a uzavření kánonu jako události, které jdou ruku v ruce. A právě přesně to jsou motivy úvodu listu Židům – „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho … On skrze sebe vykonal očištění od našich hříchů“ (Žd 1:1, 3) a následuje celý dopis na téma nahrazení starého Chrámu něčím novým a lepším. Podle proroctví proroka Daniele tedy byl náš Nový zákon napsán a jeho kánon uzavřen před pádem Jeruzaléma a zbořením Chrámu – čemuž naprosto odpovídá i fakt, že se v Novém zákoně nenajdeme ani čárku o tom, že by se tato naprosto zásadní věc už stala.
Dobrá, takže kánon a jeho svědectví o sobě bychom měli. Jestli ještě vaše paměť sahá tak daleko, říkali jsme, že „Tak, jako je Kristus, který je vtěleným Slovem, plně Bohem a plně člověkem, i zapsané Slovo je plně Božím dílem a plně dílem lidským. Písmo, které k nám přichází v 66 knihách, má desítky autorů, je napsáno ve třech různých jazycích a vznikalo zhruba 1500 let – ale zároveň má jediného autora, a to Boha samotného. Tyhle skutečnosti mají řadu zásadně důležitých důsledků.“ Pojďme si nyní zmínit alespoň některé z nich.
1) Bible je velká. Jak uvidíme v budoucnu, Písmo nám nepředkládá nějakou volnočasovou náboženskou aktivitu. Místo toho nám říká, že Bůh v Kristu buduje nové lidstvo (Ef 4:1-16), lidstvo uctívání, lásky, práva a spravedlnosti, lidstvo, které si podmaní zemi, lidstvo, které má každým jedním skutkem a slovem a myšlenkou sloužit Bohu (2. Kor 10:4-5). Nepředkládá nám nic menšího než nový svět. A proto se dá očekávat, že při studiu plánů na budování tohoto světa budeme mít, co dělat.
2) Bible je mezinárodní. Na rozdíl od Koránu, kdy jediný skutečný Korán je v arabštině, Bible sama je napsaná více jazyky – Starý zákon hebrejsky s malými aramejskými částmi, Nový zákon řecky. A navíc, když novozákonní autoři pod inspirací Ducha citují Starý zákon, ve většině případů necitují původní hebrejštinu, ale v jejich době dostupný řecký překlad, Septuagintu. Jinými slovy, Bible je určena k tomu, aby byla překládána a šířena – a ukazuje nám to sama svou novozákonní praxí.
3) Bible je pestrá. Písmo tvoří 66 knih a každý, kdo někdy otevřel Bibli, ví, že jsou to knihy různých žánrů. Bůh nám mohl dát knihu systematické teologie, ale místo toho nám dal historické záznamy, zákoník, zpěvník, přísloví, erotickou poezii, kroniky, prorockou literaturu, dopisy mezi přáteli, a, ano, i teologická pojednání. A každý z těchto žánrů si žádá odlišný přístup, tak jako si každý lidský biblický autor žádá, abychom pochopili jeho kontext a slovník a argumentaci.
4) Bible je jednotná. Bible má mnoho autorů – a má jednoho autora. A protože tímto jedním autorem je dokonalý Bůh, Bible si nemůže protiřečit. Samozřejmě, to neznamená, že se nemohou zmýlit například její překladatelé – a proto měl Mojžíš v hlavním biblickém překladu západního křesťanství od dob Jeronýma až po Renesanci rohy místo toho, aby mu zářila tvář. Nicméně, z Boží milosti je dnes k dispozici víc než dost překladů a nástrojů, které umožňují pracovat s původními jazyky, a nachází se další a další kopie biblických dokumentů, a tak se naše překlady více a více zpřesňují. Když nám tedy nějaké pasáže nejdou dohromady, chyba je s největší pravděpodobností na naší straně, ne na straně překladatelů a určitě ne na straně Boží – což je o důvod víc dál studovat, snažit se pochopit kontext, argument a vyjadřování autora – a nebo prostě s pokorou říct, že nevím a nerozumím. Písmo samo nás ujišťuje, že takové situace přijdou.
5) Bible je mnohovrstevná. Říká toho mnohem víc, než se zdá na první pohled. A dost možná na prvních stopětaosmdesát pohledů. Tak, jako nám Písmo samo říká, že obsahuje obtížná místa, Bůh nám o sobě prozrazuje ještě něco víc: „Boží ctí je ukrýt věc, čest králů je zkoumat věc“ (Př 25:2). Bůh nám nepřímo říká, že ve Svatých Písmech ukryl mnohé věci a že je na nás, Jeho králích a kněžích (Zj 5:10), abychom je vydolovali ven. Ve chvíli, kdy apoštol Pavel na základě toho, že Abraham byl ospravedlněn jako neobřezaný, nekompromisně a nesmlouvavě obhájí, že v Kristu jsou ospravedlněni i věřící pohané a jsou jedním lidem s věřícími Židy (Ř 4), a že Sára je nebeský Jeruzalém, zatímco Hagar ten pozemský, je to tak samozřejmé (Ga 4). Ne? A ve chvíli, kdy se zástupy otců potily za nás, je dnes snadné stát na jejich ramenou a už z dálky vidět Boží trojjedinost napříč Starým zákonem a slyšet, jak na nás znovu a znovu křičí z každé jedné epištoly. Ale asi každý jsme rád, že vydolování těchto pokladů neleželo na nás…
6) Bible je pro lidi. Fakt, že Bible toho říká opravdu mnoho, neznamená, že je nepochopitelná. Boží lid měl odmalička vyučovat své děti Božímu zákonu (Dt 6:4-7). Žalmy zpíval Boží lid od nejmladších po nejstarší, od nejhloupějších po nejchytřejší. Kniha Přísloví je výslovně určena na výchovu dětí a mládeže. Proroci, Pán Ježíš i apoštolové promlouvají ke všem vrstvám společnosti, včetně těch nejchudších a otroků. Epištoly znovu a znovu adresují otroky a děti. Apoštol Pavel skládá křesťanům v korintském sboru následující poklonu: „Není mezi vámi mnoho moudrých podle těla, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. Ale co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré, a co je u světa slabé, to si vybral Bůh, aby zahanboval silné; a co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, vybral dokonce i to, co není, aby zrušil to, co je“ (1. Kor 1:26-28). Bůh není Bohem elit – je Bohem všech – a veškerý Jeho lid, veškeré Jeho děti mohou pochopit, co od nich požaduje a jak Ho mohou těšit.
7) Bible je dostatečná. Apoštol Pavel o Písmu prohlašuje, že je dostatečné k tomu, abychom byli vystrojeni ke KAŽDÉMU dobrému skutku (2. Tim 3:16-17). Jinými slovy, všude tam, kde je možné něco udělat dobře nebo špatně, nás Písmo vybavuje, abychom mohli udělat to dobré a správné. Neexistuje oblast, do které by nepromlouvalo. Ať už je řeč o osobní spáse, nadnárodní politice, recyklaci, pivu, penězích, rasismu, státním školství ekzémech, setí, výsměchu nebo porodech, Písmo k tomu má, co říct. Pravda, může nám říct i to, ať se učíme od přirozeného zjevení (Př 6:6-8), ať zkoumáme fungování Božího stvoření a zařídíme se podle něj – ale to neznamená, že nemluví a že nás nevystrojuje.
8) Bible je dostatečná dokonce i na to, aby nás naučila vykládat Bibli. Můžeme se ohánět teoretickou dostatečností Písma, jak chceme – otázkou je, co je naší praxí. A jak moc tato praxe odpovídá apoštolskému přístupu. Samozřejmě, studovat historický kontext a význam slov je víc než v pořádku, tak jako je víc než v pořádku studovat gramatiku textu a etymologii slov. Ale potřebujeme mít prostor, abychom řekli to, co apoštolové – že Potopa světa je předobrazem něčeho mnohem většího – křtu (1. Pt 3:21). Že skála doprovázející Izrael v pustině je Kristus – a že je tím pádem i večeří Páně (1. Kor 10:4). Že Kristus je druhým Adamem a Církev druhou Evou, která je vzata z Jeho boku, a my jsme jejich dětmi. Proto potřebujeme studovat apoštolské výkladové principy, apoštolské chápání předobrazů, apoštolské důrazy. Potřebujeme se učit vidět Písmo očima apoštolů – potřebujeme chápat, proč zdaleka nejcitovanější starozákonní pasáží, pasáží, která je citována třikrát více než kterákoliv jiná, je „Výrok Hospodinův mému Pánu: Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou“ (Ž 110:1).
9) Bible má důvod, proč mluví tak, jak mluví. Buďme k sobě upřímní, dost z nás si pořád ještě v hloubi duše říká, že Duch Svatý je diletant. „Proč to psát takhle? Tak bych to rozhodně neřekl. Nebylo by lepší to napsat tak a tak?“ A a nebylo by lepší přestat si myslet, že jsme moudřejší než Duch Svatý a než Boží vyvolení mužové, kteří Písma sepsali? Jestli by moje teologie neřekla to, co říkají Boží apoštolové a proroci, problém je na mé straně. Jestli bych neřekl, že „křest vás nyní zachraňuje“ (1. Pt 3:21), je to můj problém, ne Petrův. Jestli bych neřekl „Což není kalich požehnání, který žehnáme, společenstvím krve Kristovy“ (1. Kor 10:16), je to můj problém, ne Pavlův. Jestli bych neřekl, že „Hospodin opovrhuje lidmi krvelačnými a podlými“ (Ž 5:7), je to můj problém, ne Davidův. Jestli nemůžu společně s Izajášem říct, že „Nebude konce vzrůstu Kristova panství a pokoje … nad Jeho královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky“ (Iz 9:6), je nejvyšší čas, abych se začervenal, zašoupal nohama a změnil svou teologii.
10) Bible používá obrazy, ne šifry. Už jsme stručně zmiňovali předobrazy. Předobrazy jsou jakési symfonické motivy, které v Písmu zaznívají znovu a znovu. Zahrada Eden. Obětní beránek. Dobrý pastýř. Skála. Vodní pramen. Had s roztříštěnou hlavou. Adam. Eva. Exodus. Chrám. Obmytí vodou. Strom života. Chléb požehnání. Víno. Holubice. Motivy, které se v Písmu objevují znovu a znovu a znovu. Nejsou ale šifrou – nemáme si místo nich představovat nějaké kódované slovo. Ač obmytí často značí odpuštění hříchů, nemáme si pokaždé, když se setkáme s obmytím či s vodou, říct „Aha, tady byly někomu ve skutečnosti odpuštěny hříchy.“ Ne. Opravdu je řeč o vodě. O vodě, která nám má připomenout celou řadu biblických asociací; něco, co nás udržuje naživu, co nám občerstvuje a obživuje, voda nám má připomenout náš křest, obmytí od hříchu a zasvěcení kněží, má nám připomenout záchranu Božího lidu a utopení faraonovy armády, stvoření v Genesis 1, řeku v Edenu, řeku života vytékající z Nového Jeruzaléma, Krista jako dárce živé vody… Ale samozřejmě, Písmo vykládá Písmo, více jasné pasáže vykládají ty méně jasné, a Duch Svatý skrze Písmo určuje, který výklad je přiměřený a který ne. A když proto někdo chce z truhly Boží smlouvy a z Šalomounovy matky odvozovat, že Panna Marie je neposkvrněnou královnou andělů, která dodává účinnost našim modlitbám a která je naší záchranou z očistce, víte, že tenhle vlak opustil koleje a vyrazil do polí už dávno. A že cestou rozšmelcoval pěkných pár volů.
11) Bible je vdechnutá Bohem, rozdělení na kapitoly, verše a podnadpisy ne. Kapitoly a verše mohou být dobrým sluhou, ale jsou špatným pánem – a podnadpisy často bývají tak zavádějícím a matoucím pánem, že pomůže už jedině defenestrace. Když čteme Písmo, musíme nechat Písmo samotné, ať nám definuje tok, rozdělení, přechody a témata textu. Když nahlédneme do našich rozčleněných a rozsekaných Biblí, a především pak do evangelií, vypadá to, jak kdyby byly náhodným souborem inspirativních scének. Nevidíme, že mnohé Ježíšovy promluvy se táhnou a rozvíjejí svůj argument přes několik kapitol; ve své otupenosti nevidíme vyvrcholení a klíčové závěry Pavlových argumentů; unikají nám zásadní souvislosti. Potřebujeme číst Písmo tak, jak ho Bůh nechal napsat, ne tak, jak nám ho předžvýkali neinspirovaní lidé
12) Bible je autoritativní. Otázkou není, jestli člověk bude mít nejvyšší, neomylnou autoritu, ale co touto autoritou bude. Otázkou není, jestli se člověk bude rozhodovat, ale podle čeho se bude rozhodovat. V naší době to často bude „Jdi za svým srdcem. Jestli to tak cítíš…“ A to i v kruzích, které o sobě chtějí tvrdit, že jsou křesťanské. I když by takoví lidé neřekli, že jejich pocity jsou neomylné, chovají se, jako by to tak bylo. Jestli to tak cítí, musí to tak být. Pseudokřesťanská verze tomu říká „Cítil jsem, že Bůh chce…“ „Pán mi řekl…“ „Měl jsem v tom pokoj…“ Dalšími modlami, které bývají vyvyšovány nad Boha, jsou lidský rozum, veřejné mínění, „každý ví, že…“ Ale ať už je forma jakákoliv a ať už používá jakýkoliv slovník, v důsledku není ničím jiným než pohanstvím, ničím jiným než satanskou vzpourou, která názor, „rozum“ a pocity člověka staví nad Boží zjevení. Opravdu nepomáhá říct, že „Eva cítila, že je to strom dobrý k jídlu“, a že „na první pohled bylo jasné, že je lákavý pro oči“, a že „syčící odborníci se shodují, že je to strom žádoucí pro získání moudrosti.“ Tam, kde není v každé jedné oblasti objektivní a závaznou autoritou Bible, tam je popírána a odmítána Boží autorita. Není možné říkat, že Bůh je Pánem a Vládcem našich životů, a zároveň si nechávat svá „ale“, když dojde na přikazující Slovo Jeho vlády. Buď jsme poslušní vůči Bohu, Jeho smlouvě a Jeho objektivním standardům – a nebo ne. Žádná šedá zóna neexistuje. Buď žijeme v poslušnosti vůči Bohu – nebo ve vzpouře. Neutralita je mýtus. Buď se řídíme biblickými standardy, nebo se proti nim, vědomky či nevědomky, bouříme. Žádná třetí možnost není.
A bylo by pošetilé o nějakou třetí možnost stát. Bůh nás vzal z naší padlosti a ztracenosti a hříšné špíny a přivedl nás k sobě. S láskou, milostí a milosrdenstvím se nám zjevil a zjevuje ve svém Slově a ve svém Synu. Zjevuje nám standardy své spravedlnosti a svatosti, aby se dobře dařilo nám, našim rodinám, našemu lidu. Dává nám svá přikázání, aby Jeho radost byla v nás a aby naše radost byla naplněna (J 15:10). Dává nám svá přikázání a vede naše životy svou milující prozřetelností, abychom byli připodobňováni Jeho Synu, abychom společně i jako jednotlivci dorůstali do plnosti lidství, do plnosti slávy. Pamatujme na to a buďme vděční. Pamatujme na to a buďme hladoví – hladoví po spravedlnosti, hladoví po dobrých skutcích, hladoví po tom, aby náš Bůh byl oslavován mezi národy, hladoví po sycení se Jeho Slovem, hladoví po Jeho vtěleném Slově, které s námi zasedá ke stolu a odevzdává nám samo sebe.
Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle Jeho rukou. Den dni vylévá řeč, noc noci sděluje poznání. Není to řeč, nejsou to slova, jejich hlas není slyšet. Do celé země proniká jejich zvuk a jejich výroky do končin světa. Slunci na nich postavil stan. Ono jako ženich vychází ze své komnaty; veselí se jako hrdina běžící svou cestou. Od konce nebes vychází a obíhá opět ke konci; před jeho žárem se nic neskryje. Hospodinův zákon je ryzí, obnovuje duši. Hospodinovo svědectví je spolehlivé, prostým lidem dává moudrost. Hospodinova přikázání jsou přímá, obšťastňují srdce. Hospodinův příkaz je vytříbený, dává očím světlo. Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinova rozhodnutí jsou spolehlivá i spravedlivá. Jsou žádoucnější než zlato, než množství ryzího zlata. Jsou sladší než med, med tekoucí z plástve. Ano, tvůj otrok se jimi nechává varovat, dbát na ně přináší hojnou odměnu. Kdo rozpozná pochybení? Zbav mě těch skrytých a zdržuj svého otroka i od těch troufalých, aby mě neopanovaly. Pak budu ryzí a prost velikého přestoupení. Kéž jsou ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání mého srdce, Hospodine, má skálo a můj vykupiteli! (Ž 19)
Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho rozumnost nelze změřit. Hospodin podpírá pokorné, ničemy snižuje až k zemi. Zpívejte Hospodinu děkovnou píseň, při lyře opěvujte našeho Boha … Hospodin nachází zalíbení v těch, kdo se Ho bojí; v těch, kdo očekávají na Jeho milosrdenství. Jeruzaléme, oslavuj Hospodina! Chval svého Boha, Sijóne! … On posílá svůj výrok na zem – rychle běží Jeho Slovo. … Pošle své Slovo a taje, vyžene svůj vítr a vody se řinou. Oznámil své Slovo Jákobovi, svá ustanovení a nařízení Izraeli. Tak žádnému národu neučinil – Jeho nařízení nepoznaly. Haleluja! (Ž 147:6-7, 11-12, 15, 18-20)
Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.