Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Církev nenahrazuje Izrael jako Boží lid a Bůh nemá dva lidy či dokonce více lidů:
1) Starý zákon nehovoří jen o Izraeli: Gen 5, 7, 32.
2) Starozákonní Židé jsou otci věřících pohanů: 1. Kor 10:1-4; Ř 4:12; Ga 3:7-9.
3) Shromáždění starozákonních Židů je Církev: Sk 7:38; Mt 18:17; Sk 9:31; 11:26; 1. Kor 1:2; 1.       Kor 4:17; 14:5; Ef 3:21; 5:24; Ko 1:24;  Dt 4:10; 18:16; Joz 8:35; Sd 20:2; 1. S 17:47; 1. Le 28:2.

Starozákonní označení pro Izrael, které jsou vztahovány na Církev: Písmo používá stejná označení pro poslušný Izrael a [poslušnou] Církev; v případě neposlušnosti Izraele tato označení důrazně popírá.
1) Boží milovaní: Ž 47:5; Mal 1:2; 1. Kr 10:9 – Lev 26:27-30; Jer 12:7-8; Oz 9:15; Mt 3:7; 1. Te 2:14-16 – Ef 5:1; Ko 3:12; 1. J 3:1.
2) Boží Království: Ex 19:6; 1. Le 17:14; 28:5 – Mt 8:11-12; 21:43-45 – Ř 14:17; Ko 4:11; Zj 1:5-6; 1. Pt 2:9.
3) Boží děti: Dt 14:1; Iz 1:2; 63:8 – Dt 32:5; J 8:37-44 – J 1:12; Ř 8:14-16; Fp 2:14-15.
4) Boží lid: Ex 6:7; Dt 27:9; 2. S 7:23; Jer 11:4 – Oz 1:9; 4:6; Jer 5:9-10 – 2. Kor 6:16; Ti 2:14; 1. Pt 2:9-10.
5) Boží kněží: Ex 19:6 – Ez 44:10, 13; Oz 4:6 – 1. Pt 2:5, 9; Zj 1:6; 5:9-10.
6) Boží žena či nevěsta: Iz 54:5-6; Jer 31:31-32 – Jer 3:8; Oz 2:4 – 2. Kor 11:2; Ef 5:31-32.
7) Děti Abrahamovy: 2. Le 20:7; Ž 105:6; Iz 41:8 – Ř 9:6-7; J 8:39-40; Ga 4:25, 30 – Ř 4:11, 16;      Ga 3:7, 29; 4:23, 28, 31.
8) Boží vyvolený lid: Dt 7:7; 10:15; Iz 43:20-21 – 2. Kr 17:20; Ž 78:59; Jer 12:7-8; Oz 9:15 – Ko 3:12; 1. Pt 2:9; 2. Te 2:13.
9) Obřezaní: Gen 17:10, 13 – Jer 9:25; Ř 2:28, 28; Fp 3:2 – Fp 3:3; Ko 2:11; Ř 2:29.
10) Izrael: Num 15:30-31; Sk 3:22-23; Ř 9:6 – 1. Kor 10:1; Ef 2:12, 19.

Církev je rozšířením či vykvetením Božího lidu v Kristu: Ř 11:16-23; Iz 11:1, 10; J 15.
11) Boží oliva: Jer 11:16-17 – Ř 11:17.
12) Boží pole: Jer 12:10 – 1. Kor 3:9.
13) Jeruzalém: Ž 149:2; Iz 49:18-22 – Ga 4:26.
14) Boží a Mesiášovo stádo: Ž 78:52; Jer 23:1-3; Za 10:3 – J 10:14-16; Žd 13:20; Sk 20:28.
15) Boží dům: Num 12:7 – 1. Tim 3:15; Žd 10:21-22; Žd 3:5-6; Ef 2:20-21.

Starozákonní příkazy a etika dané Izraeli vztažené na Církev:
1) Lev 26:11-12; Ez 37:27 – 2. Kor 6:16
2) Dt 31:6 – Žd 13:5.
3) Ž 22:23 – Žd 2:12.
4) Ž 44:23 – Ř 8:36.
5) Ž 95:7-11 – Žd 3:7-11.
6) Ž 130:8 – Ti 2:14.
7) Iz 49:8 – 2. Kor 6:2.
8) Iz 52:7 – Ř 10:15.
9) Iz 54:1 – Ga 4:26-27.
10) Jer 31:31-34 – Žd 8:8-12; L 22:20.
11) Oz 13:14 – 1. Kor 15:54-55.
12) Jl 3:5 – Ř 10:13.
13) Ex 16:18 – 2. Kor 8:15.
14) Lev 11:45; Lev 19:2 – 1. Pt 1:15-16.
15) Lev 17:7; Lev 18:3, 6, 19; 17:15, 10 – Sk 15:19-20.
16) Dt 5:16 – Ef 6:2-3.
17) Dt 19:15 – 1. Tim 5:19.
18) Dt 25:4 – 1. Kor 9:9-14.
19) Iz 35:3 – Žd 12:12.
20) Iz 52:11 – 2. Kor 6:17.

Svědectví reformačních vyznání:
1) Belgická konfese: 27-28.
2) Heidelberský katechismus: 54.
3) 39 Článků náboženství: 7, 19-20.
4) Česká konfese: 1, 11-12.
5) Dordrechtské kánony: 1:7-8, 14.
6) Westminsterské vyznání: 1:1; 7:5-6; 25:1-2.

Text kázání:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je Jeremiáš 4:1-8.

„Jestliže se, Izraeli, navrátíš, je Hospodinův výrok, jestliže se navrátíš ke mně, a jestliže z mé přítomnosti odstraníš své ohavné modly a nebudeš se toulat, ale budeš přísahat: Jakože živ je Hospodin! — pravdivě, podle práva a spravedlivě — potom si jím budou žehnat národy a jím se budou chlubit. Neboť toto praví Hospodin judským mužům a Jeruzalému: Zorejte si úhor a nezasévejte do trní! Obřežte se pro Hospodina a odstraňte předkožky svého srdce, judští muži a obyvatelé Jeruzaléma. Jinak můj hněv vyšlehne jako oheň, vzplane a kvůli vašim zvráceným činům neuhasne. Oznamte v Judsku, rozhlaste v Jeruzalémě a řekněte: Trubte v zemi na beraní roh. Hlasitě volejte a říkejte: Shromážděte se a pojďme do opevněných měst. Pozdvihněte korouhev k Sijónu, rychle do bezpečí, neotálejte! Protože ze severu přivedu zlo a velkou zkázu. Lev vystoupil ze svého houští a ničitel národů vyrazil; vyšel ze svého místa, aby tvou zemi učinil předmětem hrůzy; tvá města padnou, budou bez obyvatel. Proto se přepásejte pytlovinou, bědujte a naříkejte, protože se od nás neodvrátil Hospodinův planoucí hněv.“

Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.

Docházíme ke čtvrtému, momentálně poslednímu svědkovi zásadní kontinuity Svatých Písem. Tímto čtvrtým svědkem je to, jak jazyk Písem a označení, která používají pro Boží lid, svědčí hluboké, fundamentální kontinuitě Božího lidu už od samé zahrady Eden.

Najdou se tací, kteří řeknou, že Bůh měl jeden lid ve Starozákonních Písmech, Izrael, ale poté ho zavrhl a teď je Jeho lidem Církev, která Izrael nahradila. Najdou se jiní, kterých je dnes mnohem více, kteří řeknou, že Bůh stále má svůj starozákonní lid Izrael, ale v Novém zákoně přichází jako nikým nečekané překvapení Církev, Boží nebeský lid, a že Bůh tak v důsledku má dva lidy. A obě tato přesvědčení jsou nebezpečným bludem. Než ale přistoupíme k jejich rozsáhlejšímu vyvrácení, bude dobré vzít v potaz následující tři skutečnosti:

V první řadě je třeba si uvědomit, je, že starozákonní Písma ani zdaleka nehovoří jen o Izraeli či o Abrahamově potomstvu. Bůh měl svůj vyvolený, spasený lid dlouho před Abrahamem: Šét a jeho linie, Henoch (Gen 5), Noe (Gen 7) a jistě mnozí další. Otázka: K jakému lidu přísluší tito lidé? Rozhodně nejsou Izraelem, protože Izrael začal až s Izraelem, který nedostává své jméno až do Gen 32. Kolik lidů, či těl, má Kristus? Jestli Církev je novozákonní novotou, má minimálně tři – předizraelské svaté, Izrael a Církev. …což je nanejvýš absurdní.

Druhým faktem je, že když apoštol Pavel v 1. listu Korintským promlouvá ke křesťanům z pohanů, říká jim: „Nechci, bratři, abyste nevěděli, že naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem, šichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři, všichni jedli týž duchovní pokrm a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus….“ (1. Kor 10:1-4). Jinými slovy, Izraelci byli předkové, otcové, věřících pohanů. Ostatně, připomeňme si skutečnosti, kterými jsme tuto knihu začínali – Abraham je otcem křesťanů (Ř 4:12; sr. Ga 3:7-9).

Třetí skutečností je, že když Štěpán hovoří ve své řeči shrnuje dějiny Izraele, říká, že Mojžíš „byl prostředníkem“ mezi Božím andělem, který „k němu mluvil na hoře Sinaj, a našimi otci“ (Sk 7:38). A tam, kde by mnozí čekali, že Mojžíš „byl Izraeli prostředníkem“, čteme něco velmi jiného: Mojžíš byl prostředníkem „shromáždění“ – řecké slovo ἐκκλησίᾳ, ekklēsia – které je standardním novozákonním výrazem pro Církev či shromáždění křesťanů (např. v Mt 18:17; Sk 9:31; 11:26; 1. Kor 1:2; 1. Kor 4:17; 14:5; Ef 3:21; 5:24; Ko 1:24 atd., atd.). Tuto skutečnost odráží řada překladů, které ve Skutcích 7:38 otevřeně hovoří o Církvi (např. KJV, ASV, RV, DRB). Když v Novém zákoně čteme zmínku o C/církvi či o shromáždění křesťanů, ani v nejmenším se nesetkáváme s novým konceptem. Septuaginta, řecký překlad Starého zákona, který byl v době apoštolů velmi rozšířený (a který proto bibličtí autoři citují mnohem častěji než původního hebrejštinu), používá slovo ekklēsia jako standardní výraz pro Boží lid obecně a především pak jeho shromáždění (např. Dt 4:10; 18:16; Joz 8:35; Sd 20:2; 1. S 17:47; 1. Le 28:2; atd.). Jinými slovy, samotné slovo Církev, ekklēsia, není nečekaným překvapením ani náhradou Božího lidu – je zdůrazněním kontinuity Božího lidu.

Nicméně, ekklēsia není ani zdaleka jediným označením, které Písmo vztahuje na Izrael, aby ho poté vztáhlo na křesťany. Boží Slovo nám zas a znovu ukazuje, že ti, kdo žijí poslušnou, smluvní vírou, jsou Božím lidem – zatímco nevěrníci jím nejsou, ať už se píše rok 500 př. Kr. nebo 2000 po Kr. Nuže, jen namátkou…

Starozákonní označení a atributy Izraele, které Nový zákon vztahuje na křesťanskou církev

1) Milovaní Boží

1) Izrael tvoří Boží milovaní.

„Vybral pro nás naše dědictví – pýchu Jákoba, kterého miloval“ (Ž 47:5).

„Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Ptáte se: Jak jsi nám prokázal lásku? Což nebyl Ezau Jákobův bratr, je Hospodinův výrok, a přece jsem si Jákoba zamiloval“ (Mal 1:2).

„Ať je požehnán Hospodin, tvůj Bůh, který si tě [Šalomouna] oblíbil a ustanovil tě na izraelský trůn. Protože si Hospodin zamiloval Izrael navěky, ustanovil tě za krále, abys vykonával právo a spravedlnost“ (1. Kr 10:9).

2) Neposlušní Izraelci nejsou Boží milovaní.

„Jestliže Mě ani potom nebudete poslouchat a budete se vůči Mně stavět nepřátelsky, budu se i Já vůči vám stavět nepřátelsky a s hněvem, ano, budu vás kárat sedminásobně za vaše hříchy. Budete jíst maso svých synů a budete jíst maso svých dcer. Zničím vaše návrší, vyhladím vaše kadidlové oltáře, na mrtvoly vašich bůžků položím vaše mrtvoly a Má duše si vás zoškliví“ (Lev 26:27-30).

„Opustil jsem svůj dům, zanechal jsem své dědictví, vydal jsem svou milovanou do moci jejích nepřátel. Mé dědictví se pro Mě stalo podobné lvu v houštině, pozvedlo proti Mně svůj hlas, proto ho nenávidím“ (Jer 12:7-8).

„Všechno jejich zlo se stalo zjevné v Gilgálu, proto jsem je tam začal nenávidět. Za jejich zvrácené činy je vyženu ze svého domu. Nebudu je již déle milovat“ (Oz 9:15).

„Když však uviděl, jak mnozí farizeové a saduceové přicházejí k jeho křtu, řekl jim: ‚Plemeno zmijí! Kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem?‘“ (Mt 3:7).

„Vždyť vy jste, bratři, napodobili církve Boží, které jsou v Judsku v Kristu Ježíši, protože i vy jste stejně trpěli od vlastních krajanů, jako i oni od Židů, kteří zabili Pána Ježíše i své proroky a také nás pronásledovali; Bohu se líbit nechtějí a vůči všem lidem jsou nepřátelští. Brání nám mluvit k pohanům, aby byli spaseni, čímž stále doplňují své hříchy; ale přišel na ně hněv až do krajnosti“ (1. Te 2:14-16).

3) [Poslušní] křesťané jsou milovaní Boží.

„Napodobujte tedy Boha jako milované děti“ (Ef 5:1).

„Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost“ (Ko 3:12).

„Pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni Božími dětmi; a také jimi jsme“ (1. J 3:1).

2) Boží Království

1) Izrael je Božím Královstvím.

„Vy budete Mým královstvím kněží a svatým národem. Toto jsou slova, která budeš říkat synům Izraele“ (Ex 19:6).

„Ustanovím [Davidova potomka] ve svém domě a ve svém království navěky a jeho trůn bude pevně stát navěky“ (1. Le 17:14).

„…vyvolil si mého syna Šalomouna, aby seděl na trůnu Hospodinova království nad Izraelem“ (1. Le 28:5).

2) Neposlušný Izrael není Božím Královstvím.

„Pravím vám, že mnozí přijdou od východu i západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes; avšak synové království budou vyvrženi do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů“ (Mt 8:11-12).

„Proto vám pravím, že vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který přináší jeho úrodu… Když velekněží a farizeové uslyšeli tato jeho podobenství, poznali, že mluví o nich“ (Mt 21:43, 45).

3) [Poslušní] křesťané jsou Božím Královstvím.

„Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém“ (Ř 14:17).

„Dále Ježíš zvaný Justus. Oni jsou ze Židů moji jediní spolupracovníci pro Boží království; stali se mou útěchou“ (Ko 4:11).

„Tomu, jenž nás miluje a svou krví nás rozvázal z našich hříchů a učinil nás královstvím, kněžími svému Bohu a Otci – Jemu sláva i moc na věky věků. Amen“ (Zj 1:5-6; sr. 1. Pt 2:9).

3) Boží děti

1) Izraelci jsou Boží děti.

„Jste synové Hospodina, svého Boha“ (Dt 14:1).

„Slyšte, nebesa, naslouchej, země, protože Hospodin promluvil: Syny jsem vychoval a vycvičil, ale oni se proti Mně vzbouřili“ (Iz 1:2).

„I řekl: Zajisté jsou Mým lidem, syny, kteří nebudou lhát. A stal se jejich Zachráncem“ (Iz 63:8).

2) Neposlušní Izraelci nejsou Boží děti.

„Jednali vůči Němu zvráceně, ke své potupě nejsou Jeho syny, zvrácená a zkažená generace“ (Dt 32:5).

„‚Vím, že jste potomci Abrahamovi, ale usilujete Mne zabít, protože Mé slovo nemá ve vás místo. Já mluvím o tom, co jsem viděl u svého Otce, a vy činíte to, co jste slyšeli u vašeho otce.‘ Odpověděli Mu: ‚Náš otec je Abraham.‘ Ježíš jim řekl: ‚Kdybyste byli Abrahamovy děti, činili byste Abrahamovy skutky. Nyní Mne usilujete zabít, člověka, který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham neučinil. Vy činíte skutky svého otce.‘ Řekli Mu: ‚My nejsme zrozeni ze smilstva! Máme jednoho Otce, Boha.‘ Ježíš jim řekl: ‚Kdyby byl Bůh váš Otec, milovali byste Mě, neboť z Boha jsem vyšel a od Něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale On Mne poslal. Proč nerozumíte Mé řeči? Proto, že nemůžete slyšet Mé slovo. Vy jste z otce Ďábla a chcete činit žádosti svého otce. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví ze svého vlastního, protože je lhář a otec lži‘“ (J 8:37-44).

3) [Poslušní] křesťané jsou Boží děti.

„Těm však, kteří Ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v Jeho jméno“ (J 1:12).

„Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: ‚Abba, Otče!‘ Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží“ (Ř 8:14-16).

„Všechno dělejte bez reptání a pochybování, abyste byli bezúhonní a bezelstní, Boží děti bez poskvrny…“ (Fp 2:14-15).

4) Boží lid

1) Izraelci jsou Boží lid.

„A přijmu vás za svůj lid a budu vaším Bohem, a poznáte, že Já Hospodin jsem váš Bůh“ (Ex 6:7).

„Zmlkni a slyš, Izraeli! Stal ses dnes lidem Hospodina, svého Boha“ (Dt 27:9).

„A kdo je jako Tvůj lid Izrael, jediný národ na zemi, kterého šel Bůh vykoupit sobě za lid“ (2. S 7:23).

„Poslouchejte Mě a jednejte podle všeho, co vám přikazuji, a budete Mým lidem a Já budu vaším Bohem…“ (Jer 11:4).

2) Neposlušní Izraelci nejsou Boží lid.

„Pojmenuj [svého syna]: Ló-amí, protože vy nejste mým lidem a já nebudu vaším Bohem“ (Oz 1:9).

„Můj lid hyne pro nedostatek poznání. Protože jsi zavrhl poznání, zavrhl jsem tebe, nebudeš mi sloužit jako kněz. Zapomněl jsi na zákon svého Boha, i já zapomenu na tvé syny“ (Oz 4:6).

„Zdalipak se moje duše nepomstí na národě, jako je tento? Vystupte na jeho vinohrady a ničte je… Odstraňte jeho výhonky, protože nejsou Hospodinovy“ (Jer 5:9-10).

3) [Poslušní] křesťané jsou Boží lid

„Neboť vy jste svatyní Boha živého, jak řekl Bůh: ‚Budu bydlet uprostřed nich a procházet se mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem‘“ (2. Kor 6:16).

Kristus „dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích“ (Ti 2:14).

„Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky‘ toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Vy, kdysi ‚Ne-lid‘, jste nyní lid Boží; vy, kdysi ‚ Ne-slitovaní‘, jste však nyní došli slitování“ (1. Pt 2:9-10).

5) Boží kněží

1) Izraelci jsou Boží kněží.

„Ale vy budete Mým královstvím kněží a svatým národem. Toto jsou slova, která budeš říkat synům Izraele“ (Ex 19:6).

2) Neposlušní Izraelci nejsou Boží kněží.

„Pokud jde totiž o Lévijce, kteří se ode Mne vzdálili, když Izrael zbloudil, kteří ode Mne zbloudili za svými bůžky, ti ponesou svou zvrácenost. … Nepřiblíží se ke Mně, aby Mi sloužili jako kněží a aby se přiblížili ke všem Mým svatým věcem, natož k těm nejsvětějším. Ponesou svou ostudu a své ohavnosti, které spáchali“ (Ez 44:10, 13).

„Můj lid hyne pro nedostatek poznání. Protože jsi zavrhl poznání, zavrhl jsem tebe, nebudeš Mi sloužit jako kněz. Zapomněl jsi na zákon svého Boha, i Já zapomenu na tvé syny“ (Oz 4:6).

3) [Poslušní] křesťané jsou Boží kněží.

„I vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista. … Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky‘ toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1. Pt 2:5, 9).

„Tomu, která nás učinil královstvím, kněžími svému Bohu a Otci – Jemu sláva i moc na věky věků. Amen“ (Zj 1:6).

„…zpívají novou píseň: ‚Jsi hoden vzít ten svitek a otevřít jeho pečeti, protože jsi byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu a národu, a učinil jsi je králi a kněžími našemu Bohu; a budou kralovat na zemi‘“ (Zj 5:9-10).

6) Boží žena či nevěsta

1) Izrael je Boží ženou či nevěstou.

„Vždyť tvým manželem je tvůj Tvůrce, Jeho jméno je Hospodin zástupů, a tvým Vykupitelem je Svatý Izraele – nazývá se Bohem vší země. Neboť Hospodin tě povolal jako ženu propuštěnou a ztrápenou, ženu mládí, když byla zavržena, praví tvůj Bůh“ (Iz 54:5-6).

„Hle, přicházejí dni, prohlášeno Hospodinem, kdy … budu uzavírat smlouvu novou; ne jako smlouvu, již jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je měl uchopeny za ruku k vyvedení jich ze země Egypta… Mou smlouvu oni zrušili, ač jsem Já pro ně byl Manželem…“ (Jer 31:31-32 Pavlík)

2) Neposlušný Izrael není Boží ženou či nevěstou

„Viděl jsem to, vždyť právě proto, že izraelská odpadlice cizoložila, jsem ji propustil a dal jsem jí rozlukový lístek. Ale její nevěrná judská sestra se nebála a také ona chodila a smilnila“ (Jer 3:8).

„Veďte při se svou matkou, veďte, protože ona není Mou ženou a Já nejsem jejím mužem. Ať od sebe odstraní svá smilstva a znaky svého cizoložství zprostřed svých prsů“ (Oz 2:4).

3) Křesťané jsou Boží žena či nevěsta

„Neboť na vás žárlím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu představil Kristu“ (2. Kor 11:2).

„‚Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své ženě, a budou ti dva jedno tělo.‘ Toto tajemství je veliké; vztahuji je však na Krista a na Církev“ (Ef 5:31-32).

7) Děti Abrahamovy

1) Izraelci jsou Abrahamovy děti.

„Což jsi ty, náš Bože, nevyhnal před svým lidem Izraelem obyvatele této země a nedal jsi ji navěky potomstvu svého přítele Abrahama?“ (2. Le 20:7).

„Vy, símě Abrahama, Jeho otroka, synové Jákobovi, Jeho vyvolení“ (Ž 105:6).

„Ale ty, Izraeli, Můj otroku, Jákobe, kterého jsem vyvolil, semeno Mého přítele Abrahama“ (Iz 41:8).

2) Neposlušní Izraelci nejsou Abrahamovými dětmi.

„Ne že by Boží Slovo selhalo. Neboť ne všichni ti, kteří pocházejí z Izraele, jsou Izrael, ani ne proto, že jsou potomstvem Abrahamovým, jsou všichni jeho dětmi, nýbrž ‚v Izákovi bude tobě povoláno símě“ (Ř 9:6-7).

„Odpověděli Mu: ‚Náš otec je Abraham.‘ Ježíš jim řekl: ‚Kdybyste byli Abrahamovy děti, činili byste Abrahamovy skutky. Nyní Mne usilujete zabít, člověka, který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham neučinil“ (J 8:39-40).

„Hagar je hora Sinaj v Arábii. Ta odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť ten je v otroctví se svými dětmi. Co však praví Písmo? ‚Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem‘ svobodné“ (Ga 4:25, 30).

3) [Poslušní] křesťané jsou Abrahamovými dětmi.

„[Abraham] znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou, aby byl otcem všech věřících mezi neobřezanými, aby tak také jim byla připočtena spravedlnost … Dědictví je proto z víry, aby bylo podle milosti a aby bylo toto zaslíbení platné pro veškeré potomstvo, nejen pro ty, kdo jsou ze Zákona, ale i pro ty, kdo jsou z víry Abrahama, jenž je otcem nás všech“ (Ř 4:11, 16).

„Vězte tedy, že ti, kdo jsou z víry, jsou synové Abrahamovi. … A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení“ (Ga 3:7, 29).

„Ten z otrokyně se však narodil podle těla, ten ze svobodné skrze zaslíbení. … Vy však, bratři, jste jako Izák dětmi zaslíbení. … Proto, bratři, nejsme děti otrokyně, nýbrž té svobodné“ (Ga 4:23, 28, 31).

8) Boží vyvolený lid

1) Izraelci jsou Božím vyvoleným lidem.

„Ne proto, že byste byli početnější nežli všechny národy, k vám Hospodin přilnul a vyvolil vás“ (Dt 7:7).

„Avšak jenom k tvým otcům Hospodin přilnul, zamiloval si je a vyvolil jejich potomstvo po nich, totiž vás, ze všech národů, jak je tomu dodnes“ (Dt 10:15).

„Dám vodu v pustině a řeky v pusté krajině, abych dal pít svému lidu, svému vyvolenému. Ten lid jsem utvořil pro sebe: budou vypravovat Moji chválu“ (Iz 43:20-21).

2) Neposlušní Izraelci nejsou Božím vyvoleným lidem.

„Hospodin zavrhl celé potomstvo Izraele, pokořil je a vydal je do ruky pustošitelů, až je od sebe odvrhl“ (2. Kr 17:20).

„Popouzeli Ho svými návršími a dráždili ho svými modlami. Bůh to slyšel a rozhněval se. Zcela Izraele zavrhl“ (Ž 78:59).

„Opustil jsem svůj dům, zanechal jsem své dědictví, vydal jsem svou milovanou do moci jejích nepřátel. Mé dědictví se pro Mě stalo podobné lvu v houštině, pozvedlo proti Mně svůj hlas, proto ho nenávidím“ (Jer 12:7-8).

„Všechno jejich zlo se stalo zjevné v Gilgálu, proto jsem je tam začal nenávidět. Za jejich zvrácené činy je vyženu ze svého domu. Nebudu je již déle milovat“ (Oz 9:15).

3) [Poslušní] křesťané jsou Boží vyvolený lid.

„Oblečte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost“ (Ko 3:12).

„Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky‘ Toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1. Pt 2:9).

„My pak jsme zavázáni, bratři Pánem milovaní, stále za vás vzdávat díky Bohu, že si vás vybral jako prvotinu k záchraně v posvěcení ducha a víře v pravdu“ (2. Te 2:13).

9) Obřezaní

1) Izraelci jsou „ti obřezaní“.

„Toto je má smlouva mezi mnou a vámi a tvým potomstvem po tobě, kterou budete zachovávat: Každý mužského pohlaví mezi vámi musí být obřezán. … Musí být obřezán zrozený ve tvém domě stejně jako koupený za tvé stříbro a znamení mé smlouvy na vašem těle bude znamením věčné smlouvy“ (Gen 17:10, 13).

2) Neposlušní Izraelci nejsou „ti obřezaní“.

„Egypt, Judu, Edóm, syny Amónovy, Moába, všechny s vyholenými skráněmi, kteří žijí v pustině, protože všechny tyto národy jsou neobřezané i celý dům izraelský má neobřezané srdce“ (Jer 9:25).

„Obřízka prospívá, jestliže děláš to, co přikazuje Zákon. Jsi-li však přestupníkem Zákona, tvá obřízka se stala neobřízkou. … Neboť pravý Žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle“ (Ř 2:25, 28).

„Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu ‚rozřízku‘“ (Fp 3:2).

3) [Poslušní] křesťané jsou „ti obřezaní“.

„Neboť pravá obřízka jsme my, kteří sloužíme v Duchu Božím, chlubíme se Kristem Ježíšem a nespoléháme na sebe“ (Fp 3:3).

„V něm jste byli také obřezáni obřízkou, která nebyla udělána lidskou rukou, nýbrž spočívala ve svlečení těla hříchů, v obřízce Kristově“ (Ko 2:11).

„Pravý Žid je ten, kdo je Židem uvnitř, a pravá obřízka je obřízka srdce Duchem, nikoli literou. Ten má chválu ne od lidí, nýbrž od Boha“ (Ř 2:29).

10) Izrael

1) Izrael je Izrael.

2) Neposlušní Izraelci nejsou Izrael.

„Avšak člověk, který by jednal z povýšenosti – ať domorodec či příchozí – utrhá Hospodinu; takový člověk ať je vyhlazen zprostřed svého lidu. Protože pohrdl Hospodinovým slovem a porušil Jeho příkaz, takový člověk ať je jistě vyhlazen, je na něm vina“ (Num 15:30-31).

„Mojžíš řekl: ‚Proroka vám vzbudí Pán, váš Bůh, z vašich bratrů jako vzbudil mne; Toho budete poslouchat ve všem, co by vám řekl. A stane se, že každá duše, která neuposlechne toho Proroka, bude vyhlazena z lidu‘“ (Sk 3:22-23).

„Ne všichni ti, kteří pocházejí z Izraele, jsou Izrael“ (Ř 9:6).

3) [Poslušní] křesťané jsou Izrael.

„Nechci, bratři, abyste nevěděli, že naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem“ (1. Kor 10:1).

„Byli jste v tom čase bez Krista, odcizeni společenství Izraele, bez účasti na smlouvách zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. … již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny“ (Ef 2:12, 19).

…a tak se začíná víc než jasně jevit, že Božím lidem jsou ti, kdo jsou věrní Jeho smlouvě. Velmi zjevně bylo možné být Izraelcem podle své obřízky a místa pobytu v Izraeli, a zároveň Izraelcem nebýt. Tak jako je dnes možné být křesťanem podle křtu a podle docházky do sboru, a přece jím nebýt. Závazky Boží smlouvy jsou něčím objektivním. Bůh objektivně má svůj lid, kterému dává svou smlouvu a svá zaslíbení. Tam, kde Boží lid žije vírou, přijímá tato slavná smluvní zaslíbení. Avšak tam, kde ze strany lidu smluvní věrnost chybí, tam, kde chybí poslušná, živá víra, přichází Boží smluvní kletby, jejichž vrcholem je to, že se Bůh neposlušných zcela zřekne. To jediné, co je v takovou chvíli může zachránit, je pokání.

Právě to je něco, co nás apoštol Pavel učí v Římanům 11, kde završuje svoje vysvětlování toho, že jeho poselství o Kristu je naplněním biblických proroctví a starozákonních zaslíbení, a to bez ohledu na to, že ho velká část Židů odmítá. Pavel zde používá ilustraci stromu, konkrétně „svatého stromu“, kterým je Boží lid, neboli kterým je tělo Pána Ježíše Krista, který je oním svatým Kořenem či Výhonkem (Iz 11:1, 10). Nevěrný Boží lid je z tohoto stromu vylomen, ale ti, kdo činí pokání a věří, jsou naroubováni, ať už jsou z kajícných Židů nebo z pohanů:

„Jsou-li prvotiny svaté, je svaté i těsto; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve. Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a stal ses účastníkem kořene i tučnosti olivy, nevynášej se nad ty větve! Jestliže se vynášíš, nezapomeň, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen tebe. Řekneš tedy: Větve byly vylomeny, abych já byl naroubován. Dobře. Nevěrou byly vylomeny, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, ani tebe nijak neušetří. Považ tedy dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří padli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet; jinak budeš vyťat i ty. A oni, nezůstanou-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc je znovu naroubovat“ (Ř 11:16-23). Samozřejmě, ozvěny této pasáže slyšíme například v Janovi 15, kde je Kristus révou, a na dalších místech.

A tak vidíme, že Církev není nahrazením Božího starozákonního lidu – je jeho vykvetením, je jeho rozšířením, je naroubováním dalších větví. Bůh strom nekácí, ale čistí ho a rozšiřuje; Bůh neposílá své stádo na jatka, ale přivádí do něj ovce z jiného ovčince; Bůh neboří svůj dům, ale přijímá do něj další členy rodiny.

Proto si teď uvedeme ještě čtyři paralely mezi Izraelem a Izraelem vykvetlým v Církev:

11) Boží oliva

1) Izrael je Boží olivou.

„Hospodin tě pojmenoval zelenou olivou s krásně narostlým ovocem, ale se zvukem velké bouře na ní zapálí oheň a její větve se polámou. Hospodin zástupů, který tě zasadil, proti tobě vyslovil zlo kvůli zlu domu izraelského a domu judského…“ (Jer 11:16-17)

2) Církev je Boží olivou.

…nebo je přinejmenším její součástí: „Byl jsi naroubován … a stal ses účastníkem kořene i tučnosti olivy“ (Ř 11:17).

12) Boží pole

1) Izrael je Božím polem.

„Mnozí pastýři zničili Mou vinici, pošlapali Můj díl pole, proměnili Můj vzácný díl ve zcela opuštěnou pustinu“ (Jer 12:10).

2) Církev je Božím polem.

„Neboť jsme Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba“ (1. Kor 3:9).

13) Jeruzalém

1) Jeruzalém je městem a matkou Izraele.

„Ať se Izrael raduje ze svého Tvůrce, ať synové Sijónu jásají nad svým Králem!“ (Ž 149:2).

„Rozhlédni se kolem a viz: Ti všichni se shromáždili a přišli k tobě. Jakože jsem živ, je Hospodinův výrok, všechny si je oblékneš jako ozdobu a přivážeš si je jako nevěsta. … Synové tvé bezdětnosti ti ještě budou říkat: To místo je mi těsné, přidej mi, abych se usídlil. … Toto praví Panovník Hospodin: Hle, pozdvihnu ruku k národům a pozvednu korouhev k lidem. A v náruči přinesou tvé syny a tvé dcery budou neseny na ramenou“ (Iz 49:18, 20, 22).

2) Jeruzalém je městem a matkou Církve.

„Ale horní Jeruzalém je svobodný a ten je naší matkou“ (Ga 4:26).

14) Boží a Mesiášovo stádo

1) Izrael je Božím a Mesiášovým stádem.

„Svůj lid však vyvedl jako ovce, jako stádo je vedl pustinou“ (Ž 78:52).

„Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce Mé pastvy, je Hospodinův výrok. Proto takto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou Můj lid: Vy jste rozptýlili Mé ovce, rozehnali je a nestarali se o ně. Hle, postarám se o vás za vaše zvrácené činy, je Hospodinův výrok. Já sám shromáždím ostatek svých ovcí ze všech zemí, kam jsem je rozehnal, přivedu je zpět na jejich pastvinu, budou plodné a rozmnoží se“ (Jer 23:1-3).

„Můj hněv vzplál proti pastýřům, navštívím s trestem vůdce stáda. Neboť Hospodin zástupů navštíví své stádo, dům judský, a promění je v svého nádherného koně do boje“ (Za 10:3).

2) Církev je Božím a Mesiášovým stádem.

„Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají Mne, jako Otec zná Mne a Já znám Otce. A svou duši pokládám za ovce. Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší Můj hlas a bude jedno stádo, jeden Pastýř“ (J 10:14-16).

„A Bůh pokoje, který vyvedl z mrtvých velkého Pastýře ovcí pro krev věčné smlouvy, našeho Pána Ježíše…“ (Žd 13:20).

„Dávejte pozor na sebe a na celé stádo, v němž vás Duch Svatý ustanovil za strážce, abyste pásli Boží církev, kterou si získal vlastní krví“ (Sk 20:28).

15) Boží dům

1) Izrael je Boží dům.

„…s mým otrokem Mojžíšem; je věrný v celém Mém domě“ (Num 12:7).

2) Církev je Boží dům.

„Chci, abys věděl, jak je třeba se chovat v domě Božím, jímž je církev Boha živého, sloup a opora pravdy“ (1. Tim 3:15).

„…máme velikého kněze nad domem Božím, přistupujme s opravdovým srdcem v plnosti víry“ (Žd 10:21-22).

„Mojžíš byl věrný v celém Jeho domě jako služebník, aby dosvědčil to, co mělo být pověděno. Ale Kristus jako Syn je nad Jeho domem. Jeho domem jsme my, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje“ (Žd 3:5-6).

Jak už jsme řekli, Církev totiž není ničím jiným než pročištěným a rozšiřujícím se Izraelem. Nezapomeňme, že Pán, apoštolové, proroci i první posluchači poselství křesťanů o Letnicích byli Židé a že Církev je „vybudována na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš, v Němž se celá stavba spojuje dohromady a roste ve svatou svatyni v Pánu“ (Ef 2:20-21). A proto se v novozákonních Písmech zas a znovu setkáváme s tím, že bibličtí autoři na Církev vztahují starozákonní verše hovořící o Izraeli a k Izraeli:

1) Lev 26:11-12; Ez 37:27 – 2. Kor 6:16

„Učiním si mezi vámi příbytek a Má duše si vás nezoškliví. Budu se mezi vámi procházet, budu vaším Bohem a vy budete Mým lidem“ (Lev 26:11-12).

„Můj příbytek bude nad nimi, Já budu jejich Bohem a oni budou Mým lidem“ (Ez 37:27; sr. 37:28).

„Neboť vy jste svatyní Boha živého, jak řekl Bůh: ‚Budu bydlet uprostřed nich a procházet se mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou Mým lidem‘“ (2. Kor 6:16).

2) Dt 31:6 – Žd 13:5

„Hospodin, tvůj Bůh, půjde s tebou. Nenechá tě klesnout a neopustí tě“ (Dt 31:6).

„Neboť On sám řekl: ‚Nezanechám tě, ani tě neopustím‘“ (Žd 13:5).

3) Ž 22:23 – Žd 2:12

„Tvé jméno budu zvěstovat svým bratřím, ve shromáždění Tě budu chválit“ (Ž 22:23).

„Budu zvěstovat Tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění Tě budu opěvovat“ (Žd 2:12)

4) Ž 44:23 – Ř 8:36

„A přece jsme kvůli tobě denně vražděni, považují nás za ovce na porážku“ (Ž 44:23).

„Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je napsáno: ‚Celý den jsme pro Tebe vydáváni na smrt, pokládají nás za ovce určené na porážku‘“ (Ř 8:36)

5) Ž 95:7-11 – Žd 3:7-11

„Jestliže dnes uslyšíte Jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako v den Massy v pustině, kde Mě vaši otcové pokoušeli. Zkoušeli Mě, přestože viděli Mé skutky. Čtyřicet let jsem se s tím pokolením trápil. Řekl jsem si: Je to lid, který bloudí srdcem – ti Mým cestám neporozuměli. Tak jsem se ve svém hněvu zapřisáhl: Nevejdou do Mého odpočinutí“ (Ž 95:7-11)

„‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, 8nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení ve dni pokušení v pustině, 9kdy mě pokoušeli vaši otcové tím, že mě zkoušeli, a viděli mé skutky 10po čtyřicet let. Proto jsem se na toto pokolení rozhněval a řekl jsem: Stále bloudí srdcem; oni nepoznali mé cesty. 11Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Jistě nevejdou do mého odpočinutí.“ (Žd 3:7-11).

6) Ž 130:8 – Ti 2:14

„On vykoupí Izrael ze všech jeho nepravostí“ (Ž 130:8).

Kristus „dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti“ (Ti 2:14).

7) Iz 49:8 – 2. Kor 6:2

„Odpovím ti v čase přízně a pomůžu ti ve dni záchrany“ (Iz 49:8).

„Vás také napomínáme, abyste Boží milost nepřijali nadarmo. Neboť praví: ‚Ve vítaný čas jsem tě vyslyšel a v den záchrany jsem ti pomohl.‘ Hle, nyní je nanejvýš vítaný čas, hle, nyní je den záchrany“ (2. Kor 6:2).

8) Iz 52:7 – Ř 10:15

„Jak příhodné jsou na horách nohy toho, kdo přináší novinu, kdo zvěstuje pokoj, kdo přináší dobrou novinu“ (Iz 52:7).

Jak jsou krásné nohy těch, kteří zvěstují pokoj, těch, kteří zvěstují dobré noviny“ (Ř 10:15).

9) Iz 54:1 – Ga 4:26-27

„Výskej, neplodná, ty, která jsi nerodila, propukni v radostný křik a jásej, ty, která ses nesvíjela bolestí, protože více bude synů opuštěné nežli synů provdané, praví Hospodin“ (Iz 54:1).

„Horní Jeruzalém je svobodný a ten je naší matkou. Neboť je napsáno: ‚Raduj se neplodná, která nerodíš, propukni v jásot a vykřikni ty, která nemáš porodní bolesti, protože mnoho je dětí té osamělé, více než té, která má muže‘“ (Ga 4:26-27).

10) Jer 31:31-34 – Žd 8:8-12; L 22:20

„Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne jako smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země – smlouvu, kterou porušili, ačkoliv jsem byl jejich Pánem, je Hospodinův výrok, ale toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Hospodinův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou Mým lidem. Nebudou již učit jeden druhého ani každý svého bratra slovy: Poznejte Hospodina! Protože Mě budou znát všichni, od nejmenšího do největšího, je Hospodinův výrok, protože odpustím jejich vinu a na jejich hřích již nevzpomenu“ (Jer 31:31-34).

„Neboť kárá svůj lid a říká: „Hle, přicházejí dny, praví Pán, kdy uzavřu s domem Izraele a s domem Judy smlouvu novou; ne podle smlouvy, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; nezůstali totiž v Mé smlouvě, a já jsem je zanechal, praví Pán. Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni Mi budou lidem. A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť Mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich, protože se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy a jejich nezákonnosti již nikdy nevzpomenu“ (Žd 8:8-12).

„A právě tak vzal [Pán Ježíš] po večeři kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva v Mé krvi, která se za vás vylévá‘“ (L 22:20).

11) Oz 13:14 – 1. Kor 15:54-55

„Mám je vyplatit z moci podsvětí? Mám je vykoupit ze smrti? Smrti, kde je tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj osten?“ (Oz 13:14)

„Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?‘“ (1. Kor 15:54-55).

12) Jl 3:5 – Ř 10:13

„I stane se, že každý, kdo bude vzývat Hospodinovo jméno, se zachrání“ (Jl 3:5).

„Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť nade všemi je týž Pán, štědrý ke všem, kdo Ho vzývají, neboť ‚každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn‘“ (Ř 10:13).

Písmo však nevztahuje na Církev jen izraelská zaslíbení, ale i etiku, morálku a příkazy zjevené Izraeli.

13) Ex 16:18 – 2. Kor 8:15

„Nepřebylo tomu, kdo měl více, a ten, kdo měl méně, neměl nedostatek. Každý nasbíral podle toho, co snědl“ (Ex 16:18).

„V nynější době váš přebytek pomůže jejich nedostatku, aby jejich přebytek zase pomohl vašemu nedostatku, a tak aby nastalo vyrovnání, jak je napsáno: ‚Tomu, kdo nasbíral mnoho, nepřebylo, a ten, kdo nasbíral málo, neměl nedostatek‘“ (2. Kor 8:15).

14) Lev 11:45; Lev 19:2 – 1. Pt 1:15-16

„Buďte svatí, neboť Já jsem svatý“ (Lev 11:45).

„Buďte svatí, neboť Já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“ (Lev 19:2).

„Podle toho Svatého, který vás povolal, se i vy staňte svatými v celém svém způsobu života. Vždyť je napsáno: ‚Buďte svatí, neboť Já jsem svatý‘“ (1. Pt 1:15-16).

15) Lev 17:7; Lev 18:3, 6, 19; 17:15, 10 – Sk 15:19-20

„Nebudou již obětovat své oběti běsům, za nimiž chodili smilnit. Toto bude pro ně věčné ustanovení po všechna jejich pokolení. … Podle činů egyptské země, ve které jste sídlili, nejednejte, ani podle činů kenaanské země, do níž vás přivádím, nejednejte… Nikdo z vás se nepřiblíží k žádnému svému pokrevnímu příbuznému… Nepřiblížíš se k ženě v době její menstruační nečistoty, abys odhalil její nahotu … Každý člověk, který by jedl zdechlinu nebo rozsápané zvíře, ať je to domorodec nebo příchozí, si vypere oděv, umyje se vodou … pokud si je nevypere a neumyje si tělo, ponese svou vinu. … Když by kdokoliv z domu izraelského nebo z příchozích, kteří pobývají mezi nimi, jedl jakoukoliv krev, obrátím svou tvář proti tomu, kdo by jedl krev, a vyhladím jej zprostřed svého lidu“ (Lev 17:10, 7, 15; Lev 18:3, 6, 9).

„Proto soudím, abychom nedělali potíže těm, kteří se z pohanů obracejí k Bohu, ale napsali jim, aby se zdržovali toho, co bylo poskvrněno modloslužbou, smilstva, zardoušeného a krve“ (Sk 15:19-20).

16) Dt 5:16 – Ef 6:2-3

„Cti svého otce i svou matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby se prodloužily tvé dny a aby se ti dobře vedlo v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Dt 5:16).

„Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé. ‚Cti svého otce a matku,‘ to je první přikázání se zaslíbením, 3‚aby ti bylo dobře a abys byl dlouho živ na zemi‘“ (Ef 6:2-3).

17) Dt 19:15 – 1. Tim 5:19

„Ať nepovstane proti nikomu jediný svědek kvůli žádnému provinění a pro žádný hřích, kvůli jakémukoliv hříchu, kterým zhřeší. Případ ať je potvrzen podle svědectví dvou nebo tří svědků“ (Dt 19:15).

„Žalobu proti staršímu nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků“ (1. Tim 5:19).

18) Dt 25:4 – 1. Kor 9:9-14

„Nedávej náhubek býku, když mlátí“ (Dt 25:4).

„V Mojžíšově zákoně je přece napsáno: ‚Nedáš náhubek volu, který mlátí obilí.‘ Má tu Bůh na mysli jen voly, nebo to říká hlavně kvůli nám? Vskutku pro nás bylo napsáno, že ten, kdo orá, má orat v naději, i ten, kdo mlátí, má mlátit v naději, že dostane svůj podíl. Jestliže jsme u vás zaseli duchovní věci, bude to něco mimořádného, když budeme sklízet vaše tělesné věci? Jestliže se jiní podílejí na tomto právu vůči vám, neměli bychom tím spíše my? My jsme však tohoto práva nevyužili, nýbrž všechno snášíme, abychom nekladli žádnou překážku evangeliu Kristovu. Nevíte, že ti, kdo konají chrámovou službu, jedí z pokrmů chrámu, a ti, kdo slouží při oltáři, mají s oltářem podíl na obětech? Tak i Pán nařídil, aby ti, kteří evangelium zvěstují, z evangelia žili“ (1. Kor 9:9-14).

19) Iz 35:3 – Žd 12:12

„Posilujte malátné ruce, upevňujte klopýtající kolena“ (Iz 35:3).

„Proto napravte umdlené ruce a zchromlá kolena“ (Žd 12:12).

20) Iz 52:11 – 2. Kor 6:17

„Pryč, vyjděte odtud, nečistého se nedotýkejte! Vyjděte z jeho středu, očistěte se“ (Iz 52:11).

„‚Vyjděte z jejich středu a oddělte se,‘ praví Pán, ‚a nečistého se nedotýkejte; a Já vás přijmu‘“ (2. Kor 6:17).

Nic nového

…nic z těchto slov opět není něčím, co by historický protestantismus nevěděl už dávno. Proto nechme opět promluvit generace svatých, kteří šli před námi.

Belgická konfese

(1561, kontinentální reformované církve)

Článek 27-28

„Věříme v a vyznáváme jednu katolickou (obecnou) či světovou Církev, která je svatým shromážděním skutečných křesťanských věřících, všech, kdo očekávají své spasení v Ježíši Kristu, kteří jsou obmyti Jeho krví, posvěceni a zapečetěni Svatým Duchem. Tato Církev existovala od počátku světa a bude existovat až do jeho konce; tato skutečnost je zjevná z toho, že Kristus je věčným Králem, kterým by nemohl být, kdyby neměl poddané. A tato jeho svatá Církev je Bohem zachovávána a podporována navzdory a proti hněvu a zuřivosti celého světa. Nicméně, občas se může zdát velmi malá a v očích lidí může být umenšená až k nezřetelnosti, jako během nebezpečné a zkázonosné vlády Achaba, kdy si však Pán přesto zachoval sedm tisíc mužů, kteří nesklonili své koleno před Baalem. Navíc, tato svatá Církev se neomezuje a neváže na konkrétní místo či konkrétní lidi, ale šíří a rozprostírá se po celém světě, a přece je svým srdcem a svou vůlí spojená a sjednocená mocí víry v jednom a tomtéž Duchu. Věříme, že jelikož toto svaté shromáždění je shromážděním všech spasených, a že jelikož mimo něj není spásy, žádný člověk, ať už je v jakýchkoliv podmínkách a stavu, by se ho neměl zdržovat a neměl by se spokojit s tím, že je sám…“

Heidelberský katechismus

(1563, kontinentální reformované církve)

„54. Co věříš o Kristově ‚svaté Církvi obecné‘?

O Kristově ‚svaté Církvi obecné‘ věřím, že Boží Syn ze všech lidských pokolení od počátku světa až do jeho konce shromažďuje, chrání a zachovává k věčnému životu skrze Ducha Svatého a své Slovo své vyvolené společenství v jednotě pravé víry. Dále věřím, že jsem živou součástí tohoto společenství a že jím také zůstanu navěky.“

39 Článků náboženství

(1571; Anglikánská církev a episkopální církve)

Článek 7

„Starý zákon neodporuje Novému: i Starý i Nový zákon předkládají lidstvu věčný život v Kristu, který je jediným Prostředníkem mezi Bohem a člověkem, jelikož je Bohem i člověkem. Proto nemá být dopřáno sluchu těm, kdo předstírají a fantazírují, že staří Otcové se upínali jen k pomíjivým zaslíbením…“

Články 19-20

„Viditelná Církev Kristova je shromážděním všech věřících… Církev je svědkem a strážcem Svatého Písma…“

Jinými slovy, ač se 39 Článků prakticky nezabývá otázkou Božího starozákonního lidu jako takového, Církev je podle jejich definice shromážděním všech, kdo věří v Krista, přičemž v Krista věřili už starozákonní svatí, a Církev je lidem, který se drží Písem, což činili už starozákonní svatí.

Česká konfese

(1575, české protestanství)

Článek 1

Srdcem věříme a ústy vyznáváme, že Písma Svatá Starého i Nového zákona, v nichž se o jedinkém Božství a o třech Osobách rozdílných v tom jednom Božství i tolikéž o jisté vůli Boží oznamuje, jsou beze vší výminky a neproměnitedlně pravá, jsou svatá jistá a katolická, to jest obecně vší Církví k věření a k zachovávání od Boha vydaná a přikázaná…

Články 11-12

„Věříme a vyznáváme, že jedna Církev svatá obecná jest a vždycky zůstává, a to na tomto světě že jest viditelné shromáždění lidí věrných a svatých, kteříž v každém místě pravého a čistého učení Kristova se přidrží v tom způsobu, jakž jest od svatých evangelistův a apoštolův neb v přesvatém evangelium Kristovu věrně a upřímně vyhlášeno, a kteříž také ve všem řídí a spravují se zákonem a ustanovením svého jednoho Krále, Biskupa a Hlavy, to jest Krista, v svazku lásky a požívají Jeho tajemství, kteréž vůbec svátosti nazýváme podle ustanovení Krista Pána, tak jakž jich požívali a nám v Písmích Svatých pozůstavili evangelistové a apoštolé Krista Pána. … Hodnost služebníka Slovu a svátostem Kristovým nic nepřidává, tak také i nehodnost a pokrytství téhož nic neujímá, podle řeči Páně v Mat. 23: ‚Na stolici Mojžíšově sedí učitelé a zákoníci, protož všechno, což by pravili vám zachovávejte a čiňte, ale podle skutkův jejich nechtějte činiti, neboť praví a nečiní.‘ … Moc církevní všeliká, kterouž pán Bůh v Písmě svém svatém Církvi své, prorokům a apoštolům a jich náměstkům dáti a připsati jest ráčil … to jest, aby šli a učili Církev zachovávati ty všecky věci, kteréž On jim přikázal.“

Česká konfese prakticky vůbec neadresuje promlouvá do své doby, a proto říká, že Církev se pozná podle toho, že se drží učení evangelistů a apoštolů, a tak by se mohlo zdát, že staví počátek Církve až do novozákonní doby. Nicméně, to samé vyznání nám říká, že Starý zákon je „dán Církvi k věření a zachovávání“, a ukazuje, že považuje „učitele a zákoníky na Mojžíšově stolici“ za „služebníky“ Církve, a zároveň mezi nositele „moci církevní všeliké“ řadí starozákonní „proroky“, kterým Bůh určil, „aby šli a učili Církev zachovávati“, co „On jim přikázal“. Z toho plyne, že to, že „jedna Církev svatá obecná“, která je „shromážděním lidí svatých a věrných“ rozhodně je „shromážděním svatých a věrných“ i Starého zákona.

Dordrechtské kánony

(1619, kontinentální reformované církve)

Hlava 1:7-8, 14

„Vyvolení je Boží nezměnitelný záměr, podle kterého Bůh před založením světa ze své čiré milosti, podle svrchovaného zalíbení své vůle, vybral z celé lidské rasy, která svou vlastní vinou padla ze svého původního stavu spravedlnosti do hříchu a zkázy, určitý počet lidí, aby je vykoupil v Kristu, kterého od věčnosti ustanovil jako Prostředníka a Hlavu všech těchto vyvolených a základ jejich spásy. Bůh ustanovil, že tento zástup vyvolených dá Kristu, ačkoliv sami o sobě nebyli o nic lepší ani si nezasloužili nic jiného než ostatní, naopak, byli s nimi ve společné bídě, aby je svým Slovem a Duchem spasil, účinně povolal a přitáhl do společenství s Ním; aby jim daroval opravdovou víru a ospravedlnění a zachoval je ve společenství se svým Synem a účasti na Něm… Neexistuje několik různých úradků o vyvolení, ale jen jeden úradek, a to ohledně všech, kdo kdy byli a budou spaseni pod Starým i Novým zákonem. Písmo nám zjevuje, že je jen jediné zalíbení, jediný záměr a jediný úradek Boží vůle, podle kterého si nás Bůh od věčnosti vybral k milosti a slávě, ke spasení i k cestě ke spasení, kterou předem připravil a ustanovil, abychom po ní šli (Ef 1:4-5; 2:10). … Jelikož učení o božském vyvolení bylo podle Božího dokonale moudrého úradku vyučováno a vyhlašováno proroky, Kristem samotným i apoštoly a je jasně zjeveno v Písmech Starého i Nového zákona, je třeba ho ve správný čas a na správném místě vyučovat v Církvi Boží, pro kterou bylo jedinečným způsobem určeno.“

Westminsterské vyznání

(1647, presbyterní církve)

Kapitola 1:1

„…Pánu se zalíbilo, aby v různých dobách a rozličnými způsoby zjevil sám sebe a vyhlásil svou vůli své Církvi, a později celé toto zjevení nechal zapsat pro lepší uchování a rozšíření pravdy, pevnější základ a útěchu Církve a její ochranu proti hříšnosti těla a úkladům Satana a světa, což činí Svaté Písmo nanejvýš nezbytným a nutným…“

Kapitola 7:5-6

„[Boží smlouva spásné milosti] byla odlišně spravována v době zákona a v době evangelia: pod zákonem byla vysluhována skrze zaslíbení, proroctví, oběti, obřízku, velikonočního beránka a další předobrazy a ustanovení, předznamenávající Kristův příchod, předané Židům; ty ve své době dostatečně a účinně skrze působení Ducha vyučovaly a budovaly vyvolené ve víře v zaslíbeného Mesiáše, skrze kterého měli plné odpuštění hříchů a věčnou spásu. Tato smlouva je nazývána Starou smlouvou. V době evangelia, když byl zjeven Kristus jako podstata, jsou ustanoveními, jimiž je tato smlouva vysluhována, kázání Slova a vysluhování svátostí křtu a večeře Páně. V nich, i když jsou je jich méně a jsou vysluhované s větší prostotou a menší vnější slávou, je přece plněji, zřetelněji a s větší duchovní účinností zvěstována všem národům, Židům i pohanům, smlouva nazývaná Novou smlouvou. Nejsou tedy dvě smlouvy milosti odlišné podstaty, ale jedna s různými vnějšími způsoby vysluhování.“

Kapitola 25:1-2

„Katolická nebo obecná Církev, která je neviditelná, se skládá z plného počtu vyvolených, kteří byli, jsou nebo budou shromážděni v jedno pod Kristem, svou Hlavou; je nevěstou, tělem a plností Toho, který všechno ve všem naplňuje. Viditelná Církev, která je pod evangeliem rovněž katolická neboli obecná (není omezená na jeden národ jako ve starozákonní době), se skládá ze všech, kdo po celém světě vyznávají pravé náboženství, a jejich dětí: Je královstvím Pána Ježíše Krista, domem a rodinou Boží, mimo kterou neexistuje obvyklá možnost spasení.

A tak stále, zas a znovu narážíme na fakt zásadní kontinuity Písem. Zas a znovu vidíme Boží věrnost Jeho smlouvám a zaslíbením a požadavkům a standardům. Když Bůh vysvobozuje svůj lid z Egypta, je to náš národ. Když Izrael reptá v pustině, je to náš lid. Když Židé odmítají vytáhnout proti svým nepřátelům, protože nevěří Božím zaslíbením, ten malej, co se krčí vzadu, jsme my. Když Izajáš říká, že Bůh nenávidí uctívání těch, kdo se nezastávají sirotků a vdov, mluví k nám. Když Micheáš říká, že Bůh vyžaduje milosrdenství, věrnost a pokoru, Bůh je vyžaduje od nás. Kéž nám v tom dá věrnost. Kéž prožijeme své životy Bohu k slávě, národům k poslušnosti víry a nám a našim bližním ke spasení.

Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.