Otci se zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost… (Ko 1:13-24)

Otci se zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost… (Ko 1:13-24)

Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Opakování propojenosti Boha, člověka, lidstva a stvoření v Kristu.
Ř 1; Ž 19; Ef 3:10; Gen 1:26-27; Ř 8:19-21; Zj 1:6; 1. Pt 2:9; 2. Kor 5:20; Ř 1:5; Ř 16:26; Mt 28:18-20; 2. Kor 10:4-5; Mt 6:10; Dt 10:17-19; Mt 5:48; Ef 4:13-15; Žd 1:3.

Ztělesnění lidstva a stvoření v Božím lidu: Boží lid je ústředním, kněžským Božím nástrojem v dějinách; je ztělesněn v kněžích.
Gen 1:27-28; 9:1, 7; 35:10-11; Ex 19:6; Gen 12:3; 18:18; Gen 10; Num 3:12; Ko 1:18; Ex 28:21.

Propojení kněžích a Stánku: 1) Očišťování; 2) Oblečení; 3) „Vertikální replika“ Stánku; 4) „Horizontální replika“ člověka; 5) Potvrzení v Chrámu.
Lev 8; Ex 28:36; 1. Kr 6-7; 2. Le 3-4; Ž 147:10.

Propojení kněží, Stánku a stvoření: 1) Stánek v sedmi promluvách; 2) Ustanovení kněží v sedmi promluvách; 3) Den odpočinku a vdechnutí ducha.
Ex 25:1; 30:11; 30:17; 30:22; 30:34; 31:1; 31:12;  Lev 8:5, 9, 13, 17, 21, 29, 36; Ex 31:12-17.

 Propojení lidu a Stánku: 1) Boží lid je Chrám; 2) Shromáždění kolem Božího trůnu; 3) Kropení krví.
Sk 7:38; 1. S 4:4; Žd 4; 12;

Propojení stánku a Edenu: 1) Boží procházení; 2) Boží stánkování; 3) Boží procházení a bydlení v Chrámu; 4) Chrám jako edenský prostor.
Gen 3:8; Lev 26:11-12; Dt 23:15; Ex 29:45; 2. Kor 6:16; 1. Kr 6:18, 29-35.

Boží sídlo: 1) Nebesa; 2) Chrám jako průsečík nebes a země; 3) Chrám jako obraz nebes, země a veškerého stvoření.
Ž 115:3; 1. Kr 8:27.

Shrnutí: Stánek znač: 1) Boží přítomnost a Boha; 2) Nebesa, zemi, stvoření jako Boží sídlo; 3) Eden; 4) Vykoupené lidství a úlohu Božího lidu; 5) Boží lid jako celek; 6) Boží lid jako jednotlivci; 7) Boží přebývání s Jeho lidem; 8) Veškeré stvoření skrze Izrael. …v Kristu.

Iluze náboženské komunikace.

Klíčová role nového stvoření: Nové stvoření je ústředním tématem Nového zákona, které je zásadním způsobem objasněno Stánkem. 1) Matoušova Genesis; 2) Kristus jako nový svět Potopy; 3) Janova Genesis; 4) Janových 7 zázraků a 8. zázrak; 5) Ježíš jako nový zahradník v novém Edenu; 6) Duch novému lidstvu; 7) Etická a morální obnova jako nové stvoření; 8) Kontrastování starého a nového stvoření.
2.Kor 5:17; Ga 6:15; J 3:5; Mt 3:16; Gen 8; J 1:1-3; J 19:30; J 2:1-11; 4:46-54; 5:1-15; 6:5-14; 6:16-24; 9:1-7; 11:1-45; J 20:15; J 20:22; Ef 4:17-5:14; Ko 1:15-20; Ř 8:18-23.

Závěr: Úspěch vykoupení světa stojí na absolutní Boží svrchovanosti a Boží svrchované milosti.
Ef 1:11; J 6:37-39; Ef 1:3-11; J 1:29; J 4:40-42; J 12:31-33; Sk 3:19-21; Ř 5:6-12, 15-21;  Ř 11:32-36;  1. Kor 15:20-28, 57-58; 2. Kor 5:14-19; Ti 2:11-14; 1. J 4:14; Žd 2:8-11; Ko 1:14-20; Fp 2:6-11.

Text kázání:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je Koloským 1:13-24.

On nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky, v Němž máme skrze Jeho krev vykoupení, odpuštění hříchů. On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v Něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho. On je přede vším a všechno v Něm spočívá. A on je hlavou těla, Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby On sám zaujal ve všem první místo, neboť se Otci zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost a aby skrze Něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev Jeho kříže – aby skrze Něho smířil vše jak na zemi, tak v nebesích. I vás, kteří jste kdysi byli odcizeni a myslí nepřátelští ve zlých skutcích, nyní smířil ve svém lidském těle skrze svou smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a bez úhony, zůstáváte-li vskutku na víře založeni a v ní pevni a nevzdálíte-li se od naděje evangelia, které jste slyšeli, které bylo hlásáno v celém stvoření pod nebem a kterého jsem se já, Pavel, stal služebníkem. Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro Jeho tělo, jímž jest Církev.

 

Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.

 

Už dříve jsme hovořili o tom, že v Pánu Ježíši Kristu přichází naplnění starozákonních proroctví, zaslíbení a předobrazů. Viděli jsme, že Pán Ježíš Kristus je a musí být Světovládcem z rodu krále Davida, který prosazuje právo a spravedlnost a vyhlazuje ze světa zlo slovem svých úst. Viděli jsme Ho jako Krále a Kněze, jako Soudce a Usmiřitele, jako Boha Izraele a Stvořitele světa, který přichází mezi svůj lid. Viděli jsme Ho jako Krále, Kněze a Proroka a Pastýře Božího lidu. Viděli jsme novozákonní naplnění a zdůraznění těchto slavných pravd. Ale, jak ukazuje už náš úvodní text, Kristova osoba a Jeho dílo jsou mnohem, mnohem hlubší a více ohromující.

V mnohém budu čerpat ze skutečností, o kterých jsme hovořili již dříve, a u řady pravd nebudu mít vždycky čas a prostor je rozsáhle a dopodrobna dokazovat, ale určitě se na ně v budoucnu můžeme zaměřit více. Zatím zájemce odkážu především na knihy Through New Eyes, neboli Novýma očima Jamese Jordana, A House for My Name, Dům pro mé jméno, Petera Leitharta, Shadow of Christ in the Law of Moses, Kristův stín v Mojžíšově zákoně, Verna Poythresse a na vyučování Gregoryho Beala na téma Stánku a Chrámu.

Když jsme v jednom z předchozích kázání hovořili o stvoření člověka k Božímu obrazu, viděli jsme z Písma, že veškeré stvoření svědčí o Bohu (Ř 1; Ž 19), a že „jestliže celý stvořený řád a každá jedna stvořená věc svědčí o Bohu a odráží charakter svého Tvůrce a Stvořitele, pak veškeré stvoření je nějakým předobrazem, symbolem či metaforou, které svědčí o Bohu – a které proto svědčí i o člověku, který je Božím obrazem.“ „Člověk je jedinečným Božím obrazem, jedinečným Božím symbolem.

Tak, jako nám Žalm 19 říká, že stvoření zjevuje Boha člověku, list Efezským nám říká, že Církev jakožto obnovené lidstvo zjevuje Boha zbytku stvoření: ‚Skrze Církev se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá Boží moudrost‘“ (Ef 3:10). „Božím symbolem a obrazem je nejen každý jeden jednotlivec, ale to samé platí i pro skupiny lidí a celá společenství. Náš Trojjediný Bůh je totiž zároveň jednotlivcem i společenstvím, je zároveň jeden svým bytím a tři svými osobami. Obě tyto skutečnosti vidíme už na samém počátku lidství: ‚I řekl Bůh: Učiňme člověka k Našemu obrazu, jako Naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu‘ (Gen 1:26-27). Stvořil ho, jednotlivce, stvořil je, společenství, k obrazu Božímu. Vidíme tedy, že existuje symbolický vztah mezi člověkem jako jednotlivcem a jednotlivými částmi větších uspořádaných celků, což je dvojnásob pravda v případě Církve.“ „Jako svět symbolizuje Boha, svět musí nevyhnutelně symbolizovat a zjevovat člověka, který je Božím obrazem. … Tím, že nám svět vykresluje Boha, nám také vykresluje ideál dokonalého lidství.“

Dále jsme hovořili i o tom, že člověk je Božím místodržitelem a knězem, že je Bohem ustanoveným správcem a soudcem země, že je Božím chrámovým zpodobněním, že je prostředníkem mezi Bohem a zbytkem stvoření. Mohli bychom říct, že nepadlý člověk byl jakýmsi jednotícím principem celého stvoření; veškeré stvoření mělo svůj střed v člověku jakožto Božím obrazu; těžištěm všeho stvořeného byl člověk, protože těžištěm všeho je Bůh sám. Smutným důsledkem toho všeho je pád a rozklad a utrpení stvoření, které způsobil náš pád do hříchu. Dalším důsledkem je, mimo jiné, samozřejmě i poslání vykoupeného Božího lidu zvelebovat zemi a v poslušnosti vůči Bohu ji skládat Kristu k nohám. Jak říká apoštol Pavel v listu Římanům 8, „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení Božích synů – neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal – a má naději, že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí“ (Ř 8:19-21). Vidíme zde tedy nesmírně úzký vztah člověka a stvoření, který je obnovován skrze vykoupení v Kristu. Znovu, jak už zaznělo dříve, „Ti, kdo jsou v Kristu, kdo jsou v Jeho Těle, jsou 1) obnoveni a ustanoveni do pozice královských správců a kněží (Zj 1:6; 1. Pt 2:9); 2) jsou odděleni a vysláni jako Kristovi zástupci a vyslanci (2. Kor 5:20); 3) jsou pověřeni proměnou národů k poslušnosti vůči Kristu (Ř 1:5; 16:26), aby se Boží vůle v rámci panování Božího Království děla na zemi jako na nebi (Mt 28:18-20; 2. Kor 10:4-5; Mt 6:10), 4) a proto mají napodobovat svého Boha (Dt 10:17-19) a Otce (Mt 5:48), a 5) dorůstat tak do plnosti lidství, která se měří podle Krista (Ef 4:13-15); podle Krista, který je září Boží slávy a otiskem Jeho podstaty, neboli dokonalým Božím obrazem (Žd 1:3).“

Tohle všechno jsou velkolepé a ohromující pravdy a říkají a ilustrují nám toho o Kristu mnoho – a všechny vycházejí z faktu a způsobu stvoření světa a stvoření člověka k Božímu obrazu. A pokud si na ně zvykneme, pokud v nich zakotvíme, pokud se naučíme uvažovat v jejich světle, jedinečným způsobem nám začnou otvírat Písma. Proto se teď v rychlosti zaměříme na Boží lid, na jeho vykvetení a ztělesnění ve Stánku setkávání a na to, jak tato realita osvětluje a dodává obsah tomu, co nám o Pánu Ježíši říká Nový zákon. Následně se stručně podíváme na novozákonní důraz na Nové stvoření a na to, co to znamená pro význam a rozsah Pánova díla. Vím, že momentálně se to může zdát trochu děsivě. Nakonec se ale skutečně vše ohromujícím způsobem jedinečně propojí právě v osobě našeho Pána.

Nuže, když Bůh tvoří člověka ke svému obrazu, čteme, že: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji“ (Gen 1:27-28). Totožný jazyk vidíme i po znovustvoření světa v Potopě: „Pak Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi … vy se ploďte a množte, hemžete se na zemi a rozmnožte se na ní“ (Gen 9:1, 7). Adam a Eva jsou prvním lidstvem, Noe je prvopočátkem nového lidstva – a všem je dáno stejné pověření. Stejný jazyk ale vidíme i v Genesis 35, když Bůh ustanovuje Izrael: „Bůh [Jákobovi] řekl: Tvé jméno je Jákob. Tvé jméno již nebude Jákob, ale tvé jméno bude Izrael. Tak mu dal jméno Izrael.

Ještě mu Bůh řekl: Já jsem Bůh Všemohoucí. Rozploď a rozmnož se; národ, ba shromáždění národů z tebe vzejde; i králové vzejdou z tvých beder“ (Gen 35:10-11). Když se necháme Mojžíšem vést, vidíme, že Boží smluvní lid není nikým jiným než novým, vykoupeným, obnoveným lidstvem, které se má množit a naplnit zemi. A, samozřejmě, o tomto lidu čteme, že je „královstvím kněží a svatým národem“ (Ex 19:6); Izrael jakožto nový adamovský, kněžský lid má být prostřednickým lidem mezi Bohem a národy: ti, kdo Božímu lidu žehnají, jsou požehnáni, ti, kdo ho proklínají jsou prokleti (Gen 12:3; 18:18); Izrael o svátcích stánků přináší 70 obětí, což je počet národů světa v Genesis 10, což dále zdůrazňuje vykupitelskou a kněžskou úlohu Božího lidu… a mohli bychom pokračovat dál a dál například v Mesiášských zaslíbeních a zdaleka nejen v nich.

Když docházíme do Numeri 3:12, čteme Boží slova: „Hle, vzal jsem Lévijce zprostřed synů Izraele namísto všech prvorozených, otvírajících lůno, mezi syny Izraele. Lévijci budou patřit Mně.“ Jak nám ukazuje i náš úvodní text z listu Koloským a jak nám ukazuje i zákon, prvorozenství vyjadřuje jedinečnou výlučnost a prvenství, je jakýmsi ztělesněním všech, kdo přicházejí později, a tak je Kristus „prvorozený z mrtvých, aby On sám zaujal ve všem první místo“ (Ko 1:18). Když se tedy podíváme na úlohu lévijců, vidíme, že byli jakýmsi „koncentrovaným Izraelem“, že byli ztělesněním Izraele, což je nezjevnější ze „ztělesnění lévijců“, neboli z lévijského velekněze, který na svém náprsníku nosí dvanáct „kamenů bude podle jmen Izraelových synů, dvanáct, podle jejich jmen; jako pečetní nápis … každý podle svého jména pro dvanáct kmenů“ (Ex 28:21). Velekněz tedy představuje ztělesnění vykoupeného, obnoveného a obnovujícího lidstva, ve kterém je zdůrazněno ono propojení člověka a stvoření – jak vidíme potvrzeno v Pánu Ježíši Kristu, který je dokonalým Veleknězem.

Stejný symbolismus, a mnohem větší a širší a košatější vidíme ve Stánku setkávání, v němž lévité a velekněz sloužili. Mezi veleknězem, kněžími a stánkem je totiž ohromující množství paralel. Namátkou:

1) Postup očišťování kněží je podobný očišťování Stánku (Lev 8); kněží se očišťují krví, přináší se za ně konkrétní oběti, zároveň vidíme jejich očištění ve vztahu k obětem i samotnému pohybu ve stánku.

2) Oblečení kněžích je z podobného materiálu jako stánek, jsou oblečeni v modré, zlaté a nachové.

3) Velekněz nosí turban s označením „svatý Hospodinu“ (Ex 28:36) a je jakousi vertikální replikou Stánku; „nahoře“ je označen jako svatý, což odpovídá nejsvětější svatyni, která představuje nebesa; jeho ruce manipulují s krví, která plní roli prostředníka mezi nebem a zemí, jeho nohy jsou na zemi. Všechny části jeho těla jsou posvěceny krví, což odpovídá posvěcení všech částí Stánku.

4) Kdybychom se na Stánek podívali shora, viděli bychom zhruba lidskou postavu, můžeme říct „horizontální repliku člověka“. Nejsvětější svatyně je na místě hlavy, kde velekněz nosí „Svatý Hospodinu“. Oltář odpovídá nohám, je ve styku se zemí a přinášejí se na něj plody země. Stůl na chléb přítomnosti a svícen jsou v místech rukou, a jednak by v těchto místech pracovaly ruce kněží, ale také je zde odkaz na práci Božích rukou, které dávají Izraeli a světu světlo a chléb rok za rokem. Umývadlo se nachází na místě rozmnožovacích orgánů a jeho očišťující vody jsou vodou nového narození, vodou života přicházející od Boha.

5) Tuto paralelu těla kněze a Stánku potvrzuje i větší Stánek, neboli Chrám (1. Kr 6-7 a 2. Le 3-4). Z jednoho svícnu se stává deset svícnů, pět po každé straně, což odpovídá prstům na rukou. To samé platí o stolech. Zároveň se v chrámovém prostoru objevují dva sloupy, které odkazují na nohy člověka. Tyto sloupy jsou nazvány Jakín a Boáz, což v překladu znamená „upevní silou“, a tak odkazují na sílu nohou. A, jak víme ze Žalmu 147:10, nohy jsou výrazem síly, „nemá zalíbení v síle koně ani v [nohách] muže“. A tak silou, která upevní Chrám, jsou kněží, kteří dokáží pevně stát v pravdě Slova.

 

Vidíme tedy, že celý svět a veškeré lidství jsou v nějakém smyslu vyjádřeny Izraelem jako kněžským lidem, který je ztělesněn v kněžích, kteří zároveň symbolizují stánek… a tak můžeme dojít k tomu, že jestli to tak je, měli bychom vidět nějaké paralely mezi světem, kněžími a stánkem. A právě a přesně to také vidíme.

1) Popis stánku je rozdělen do sedmi promluv, které jsou vyznačené slovy „Hospodin promluvil k Mojžíšovi“ (Ex 25:1; 30:11; 30:17; 30:22; 30:34; 31:1; 31:12). Některé z těchto částí na první pohled jasně korespondují s týdnem stvoření, ale už samotný fakt sedmi promluv naznačuje, že Stánek máme chápat jako nové stvoření nebo jako aspekt nového stvoření nebo jako vystižení veškerého stvoření.

2) A se stejným rozdělením se setkáváme i v Levitiku 8, kde vidíme ustanovení Árona a jeho synů za kněží. Písmo nám zde opět předkládá sedm promluv, tentokrát rozlišených výroky „jak přikázal Hospodin“ (Lev 8:5, 9, 13, 17, 21, 29, 36). Když je Áron proveden těmito sedmi promluvami, stává se novým člověkem.

3) Další velmi zjevnou paralelou je fakt, že sedm „stvořitelských“ promluv, které popisují Stánek, končí připomínkou dne odpočinku (Ex 31:12-17), zatímco šestá řeč je připomínkou šestého dne stvoření: Hospodinův duch v ní přichází na Basaleela a Oholíaba, aby mohli náležitě zbudovat Pánův chrámový prostor Stánku, tak jako Duch oživil Adama, aby náležitě spravoval Pánův chrámový prostor Edenské zahrady. Jinými slovy, kněží i stánek jsou vystižením, ztělesněním a jakýmsi znovustvořením veškerého stvoření.

 

Než se ale více zaměříme na téma Edenu, které, jak je zjevné, se Stánkem neoddělitelně souvisí, ještě se na moment vrátíme k faktu, že kněží ztělesňovali Boží lid a k tomu, že Stánek ztělesňoval kněží, nebo, chcete-li, Stánek ztělesňoval Boží lid. Uvedeme si alespoň tři skutečnosti, které to dokazují:

1) Nový zákon nám říká, že Božím chrámem je Církev, neboli Boží lid, a ve Starém zákoně tomu nebylo jinak. Nezapomeňme, o čem už jsme hovořili, neboli že novozákonní Církev je pokračováním a vykvetením Božího starozákonního lidu, který Štěpán ve Skutcích 7:38 dokonce doslovně nazývá Církví.

2) Tak, jako je vybavení stánku shromážděno kolem Božího trůnu, kterým je archa smlouvy (1. S 4:4), stejně se kolem Božího trůnu shromažďuje Boží lid (Žd 4; 12).

3) Když se (nepozorně) podíváme na to, jak fungovaly očišťující oběti, naší tendencí bude domnívat se, že se krví kropili jednotliví lidé přicházející do Stánku. Ostatně, my jsme pokropeni Kristovou krví, nebo ne? Kropení hříšníků krví bychom ale u obětí hledali marně. Krví se vždycky kropí část vybavení Stánku. A přece, pokropení Stánku je vždycky započteno a před Bohem přijato jako vztažení krve na hříšníka či na celý Izraelský národ. To znamená, že Stánek představuje jednak Božího člověka jako jednotlivce a druhak Boží lid jako celek. Nic, co by nás díky ztotožnění kněží a Stánku mělo překvapovat. Ale ohromovat nás to rozhodně může. A mělo by.

 

Dalším motivem Stánku je Eden, což už jsme zmiňovali v souvislosti se stvořením. Pojďme se zaměřit na několik dalších paralel či důkazů.

1) V Genesis 3:8 vidíme „Boha procházejícího se v zahradě v denním větru“ (Gen 3:8). Poté, co je Eden znovuustanoven skrze Stánek či ve Stánku, vidíme, že Bůh přebývá a prochází se uprostřed svého lidu. V Levitiku 26:11-12 čteme: „Učiním si mezi vámi příbytek a Má duše si vás nezoškliví. Budu se mezi vámi procházet, budu vaším Bohem a vy budete Mým lidem“ (Lev 26:11-12). Deuteronomium 23:15 říká: „Hospodin, tvůj Bůh, se prochází uprostřed tvého tábora, aby tě vysvobodil a dal ti tvé nepřátele. Proto ať je tvůj tábor svatý.“

2) V Exodu 29:45 je tato Boží přítomnost s Jeho lidem explicitně spojena se stánkem; doslova zde čteme: „Stánkoval jsem uprostřed synů Izraele“, a tak vidíme, že Stánek je nejen Edenem, ale i Božím domem.

3) Nalistujme si 2. Korintským 6:16. Apoštol Pavel zde říká: „Neboť vy jste svatyní Boha živého, jak řekl Bůh: ‚Budu bydlet uprostřed nich a procházet se mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou Mým lidem.‘“ Všimněte si apoštolovy logiky: „Jste svatyní, protože Bůh řekl ‚budu bydlet uprostřed nich a procházet se mezi nimi.‘“ Jinými slovy, „Budu mezi nimi bydlet a procházet se“, z toho plyne: „Jsou svatyně.“ Chrám se tedy pozná podle toho, že se v něm Bůh prochází jako v Edenu – což znamená, že Eden je chrámem. A chrám se také pozná podle toho, že v něm Bůh bydlí – a znovu tedy vidíme, že Stánek je Božím edenským bydlištěm.

4) Chrám, který je jakýmsi zdůrazněním, upevněním a rozšířením Stánku, je jasně edenským prostorem. Čteme o něm: „Cedr uvnitř domu měl řezby s ozdobami tykvovitými a v podobě rozvitých květů. Všechno bylo z cedru, kámen nebyl vidět. Všechny stěny domu, zevnitř i zvenčí, dokola ozdobil vyřezávanými řezbami cherubů, palmových ozdob a rozvitých květů. I podlahu domu potáhl zlatem, uvnitř i vně. Do vchodu svatyně udělal dveře z olivového dřeva; pilíř a veřeje byly pětihranné. Obě křídla dveří byla z olivového dřeva. Na ně vyřezal řezby cherubů, palmových ozdob a rozvitých květů a potáhl je zlatem. Na cheruby a palmové ozdoby nechal zlato přibít. Totéž udělal pro dveře do chrámu – veřeje z olivového dřeva, ale čtyřhranné, a dvě křídla dveří z cypřišového dřeva. … Vyřezal na ně cheruby, palmové ozdoby a rozvité květy a potáhl zlatem patřičně přibitým na vyryté“ (1. Kr 6:18, 29-35). Jinými slovy, Stánek a Chrám jsou zahrada se zemí pokrytou zlatem, kterou střeží cherubové. Jsou Eden.

 

Když hovoříme o Božím sídle, víme, že Bůh přebývá v nebesích: „Náš Bůh je v nebesích. Činí vše, co si přeje“ (Ž 115:3). Sám Šalomoun při zasvěcování Chrámu říká: „Což opravdu bude Bůh sídlit na zemi? Vždyť nebesa ani nebesa nebes Tě nemohou pojmout, tím méně tento dům, který jsem postavil“ (1. Kr 8:27). Jak by mohl Bůh přebývat v nebesích, a přece na zemi ve Stánku a později Chrámu? Jedině v případě, že se ve Stánku a Chrámu protínají nebesa a země – což se, jak jsme viděli na veleknězi a kněžích a jak vidíme na samotném Pánu Ježíši, skutečně děje. Stánek i Chrám tedy byly jednak průsečíkem nebes a země, ale také byly jakožto Boží paláce obrazem a symbolem nebes. A jelikož nebesa jsou vzorem země, byly zároveň i vzorem či modelem země. Jako ztělesnění spojení nebes a země zároveň společně s nádvořími, táborem, Jeruzalémem a obecně svým okolím tvořily obraz či model celého světa. A jako takové, jako nebesa a země a nebesa se zemí byly obrazem Božího domu – jak už jsme viděli, když jsme hovořili o Stánku, kněžích a veleknězi.

 

Shrňme si to:

1) Stánek značil Boží přítomnost a tedy i Boha samotného.

2) Stánek značil nebesa, zemi a spojení nebes a země; značil celé stvoření a Boží dům.

3) Stánek značil Eden.

4) Stánek značil vykoupené lidství a jedinečnou úlohu Božího lidu.

5) Stánek značil Boží lid jako celek.

6) Stánek značil Boží lid jako jednotlivce.

7) Stánek značil Boží přebývání s Jeho lidem, vezdejší i věčné, a to jak místo přebývání, tak i osobu.

8) Stánek značil veškeré stvoření, celý kosmos, a všechny v něm žijící národy, protože značil kněžský lid Izraele.

 

…a samozřejmě, tohle vše značil v tom, že předznamenával Pána Ježíše Krista. A teď bychom mohli jít a propojit si tyto pravdy. Stánek, pokud byl správně pochopen, značil, že Bůh bude přítomen se svým lidem a ve svém lidu, že bude přebývat v jeho společných shromážděních i v těch nejposlednějších jednotlivcích, že oni společně jsou a budou Chrámem, ale že chrámem bude i každý věřící. A že toto společenství lidu, které bude v Bohu a Bůh v něm, bude vykoupeným lidstvem a novým lidstvím a jedním tělem.

Stánek značil, že až přijde dokonalý Velekněz, až přijde Pomazaný z Davidova rodu a bude stánkovat mezi námi, bude nejen dokonalým Izraelcem a bezhříšným Izraelem, ale bude i jediným dokonalým Bohem a dokonalým Člověkem a bude edenskou přítomností a bude příchodem věčnosti doprostřed času. Stánek značil, že v tomto Dokonalém Člověku, který sám bude Svatyní a Bohem v oné Svatyni, bude vystiženo a ztělesněno a usmířeno a znovustvořeno veškeré stvoření, vše na nebesích i na zemi. Značil, že Boží lid v tomto Muži a Bohu, který bude Eden a Strom života, bude kněžským, edenským nástrojem obnovy a uzdravení a usmíření národů. A mohli bychom pokračovat dál a dál.

Najednou začíná řada biblických pasáží dostávat zcela nový význam a obsah. Podívejme se znovu na naši úvodní pasáž, řekněme verše 15-20. „On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v Něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho. On je přede vším a všechno v Něm spočívá. A on je hlavou těla, Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby On sám zaujal ve všem první místo, neboť se Otci zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost a aby skrze Něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev Jeho kříže – aby skrze Něho smířil vše jak na zemi, tak v nebesích“ (Ko 1:15-20). To jsou slova, která obsahují mnoho slavné pravdy. Stejně jako třeba list Efezským, kde čteme, že „jak se Bohu líbilo a jak si předsevzal, … uspořádal pod jednu hlavu v Kristu všechny věci: ty na nebesích i ty na zemi, aby je uspořádal v Něm“ (Ef 1:9-10). Naší tendencí může být taková slova prostě filtrovat, protože, „Hm, fakt velký,“ a „Tady vidíme ukázku Pavlovy vysoké christologie“. Někteří řeknou, že Pavel se zde prostě snaží popsat nepopsatelné nebo že popisuje nějaký svůj mystický zážitek nebo že „vyjadřuje svou hlubokou adoraci Krista velmi vznosným jazykem“, který se zakládá na výlučně jeho či apoštolském zjevení. Místo toho se zde ale nedíváme na nic jiného než na exegeticky a biblicky podloženou realitu, která je vystavěná na základě Imago Dei, stvoření člověka k Božínu obrazu, a na fundamentálně smluvním či hierarchickém charakteru stvořeného vesmíru. Nedíváme se na nic, co by apoštolové nemohli tváří v tvář svým oponentům podložit Písmy.

Francis Schaeffer velmi nápomocně hovoří o iluzi náboženské komunikace. Schaeffer říká, že když lidé komunikují o náboženství, mohou mít tendenci dost často používat tvrzení, která zní zbožně, hluboce a duchovně, ale ve skutečnosti mají jen velmi málo objektivního obsahu. „Mým zákonem je Kristus!“ „Prožil jsem, že jsme pod milostí, a tak se potřebujeme přestat snažit z vlastní síly a skrýt se do Krista a spočinout v bezpečí Jeho náruče.“ Schaeffer poukazuje na to, že ač by ze sebe autor podobných výroků často ani za nic nedokázal vypotit, co tím vlastně myslel, jeho slova spouští „ty správné“ emoční reakce, které jsme se naučili spojovat s „náboženským prožitkem“ a „náboženskou pravdou“, a tak se nám zdá, že došlo ke komunikaci nějaké konkrétní pravdy, ač se ve skutečnosti nestalo nic, co by se tomu alespoň vzdáleně podobalo. „To bylo jedinečné kázání, opravdu se mě hluboce dotklo.“ – „Aha, a o čem bylo?“ – „Nemám šajn.“ S tímhle jevem se zvlášť snadno setkáme u pasáží, jako je třeba právě Koloským 1. Přečetli jsme pasáž, pocítili emoce, máme pocit, že ji chápeme, ačkoliv její obsah nás naprosto míjí. A tak místo toho, abychom v Koloských viděli Krista jako jednotící, osobní princip všeho stvořeného i nestvořeného, vidíme, že „Kristus je jakože fakt, fakt dobrej, no. Tak takhle bych to pojal.“

A proto je to, jak pro nás Stánek vysvětluje jednotlivé roviny a reality, které se protínají v Kristu, velmi nápomocné k tomu, abychom se mohli přesunout z úrovně „iluze náboženské komunikace“ k pravdivějšímu a reálnějšímu pochopení slavných a ohromujících pravd, významů a obsahu „vysoké christologie“ výše zmiňovaných pasáží a i mnohých dalších, z nichž se alespoň na hrstku podíváme za chvíli.

 

Novozákonním konceptem, který úzce souvisí se „shrnutím“ a „uspořádáním“ všech věcí v Kristu, na který nám Stánek dává nový pohled a který Stánek tím nejzásadnějším způsobem zdůrazňuje, je koncept a jazyk nového stvoření v Kristu. Dvěma nejznámějšími pasážemi, které hovoří o novém stvoření, je 2. Korintským 5:17 a Galatským 6:15, kde čteme „Proto je-li kdo v Kristu, je nové stvoření; staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové,“ a „Neboť ani obřízka ani neobřízka nic není, nýbrž nové stvoření.“ Tyto pasáže se v mnohých kruzích s oblibou vytrhávají z kontextu a omílají se znovu a znovu a znovu na úrovni probuzeneckého ječení, který se zarudlou tváří volá „Musíte se znovu narodit.“ V pořádku, „nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království“ (J 3:5). Ale tyto pasáže jen těžko pochopíme správně, jestli je nebudeme vidět v kontextu mnohem větší a všezahrnující reality nového stvoření. Namátkou:

 

1) Matoušovo evangelium, kde Matouš velmi důsledně vykresluje Pána Ježíše jako nového Mojžíše, začíná slovy γενέσεως Ἰησοῦ Χριστοῦ, geneseōs Iēsou Christou, a tak se otevřeně dovolává počátku knihy Genesis a předkládá nám nový příběh stvoření.

2) Kristus při svém křtu vystupuje z vody a sestupuje na Něj holubice a Kristus je zde člověkem příjemným Bohu – a tak je sám v sobě novým lidstvem a znovustvořeným světem po Potopě (Mt 3:16; sr. Gen 8).

3) Jan začíná svou Genesis nového stvoření slovy „Na počátku,“ a líčí nám svůj výklad záznamu v Genesis tak, že „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze Ně a bez Něho nevzniklo vůbec nic, co je“ (J 1:1-3). A od tohoto „Na počátku“ nás Jan vede až do chvíle, kdy Bůh na kříži prohlašuje, že „je dokonáno“ (J 19:30), a následuje den odpočinku.

4) Jan rozděluje své evangelium na sedm znamení (J 2:1-11; 4:46-54; 5:1-15; 6:5-14; 6:16-24; 9:1-7; 11:1-45) a implicitním osmým znamením v osmý den, v den nového začátku, je nové stvoření skrze Kristovo vzkříšení.

5) Pán Ježíš je podle Jana (J 20:15) „zahradníkem“ nového stvoření v nové zahradě Eden nového stvoření, odkud se má život, který povstal v zahradě, šířit do celého světa.

6) Kristus v Janovi 20:22 vdechuje dech či Ducha svého života do nového lidstva.

7) Celá etická či morální obnova člověka je předložena v kontextu přechodu ze starého stvoření do nového. Například v listu Efezským 4:22-24 čteme, že „Máme odložit toho starého člověka, který žije podle dřívějšího způsobu života a hyne v klamných žádostech, obnovovat se duchem své mysli a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy“ (sr. Ef 4:17-5:14).

8) Například i náš úvodní text je obecně uznáván jako text kontrastující staré a nové stvoření a obrodu starého stvoření v novém. Slovy Jamese Jordana: „Jelikož kosmická nebesa a země jsou ztělesněny ve Stánku, jestli je Kristus pravým Stánkem, plnost kosmických nebes a země musí být obsažena do Krista, aby bylo pravdou, že ‚v Něm všechno spočívá‘ (Ko 1:17). Jelikož je nám Kristus předložen jako pravý Stánek … obraz vykoupení, na který se díváme, nám nepředkládá vykoupení v nějakém úzkém slova smyslu [osobní spásy]; předkládá nám nový náhled na svět, předkládá nám nový vesmír. Jak Pavel říká v Koloských 1, Druhá Osoba Trojice byla centrem prvního vesmíru, a Bůh-Člověk Kristus Ježíš je centrem vesmíru nového (Ko 1:15-20) … V Kristu je obnoven celý společenský řád a celý řád vesmíru.“ Ke stejnému závěru docházejí i mnozí jiní.

 

…a tak vidíme, že dobrá zpráva o Kristu není ničím menším než správou o uzdravení celého stvořeného řádu skrze Mesiáše a lid, který je Jeho tělem. Právě v tomto světle apoštol Pavel psal: „Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro Jeho tělo, jímž jest Církev“ (Ko 1:24). Jestliže usilujeme žít věrně a spravedlivě v poslušné víře, pak utrpení, se kterým se setkáváme a kterým procházíme, je utrpením na cestě k uzdravení světa Bohu k slávě, kdy vrcholem tohoto uzdravení bude vzkříšení našich těl a zánik zániku.

Slovy apoštola Pavla v listu Římanům: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena. Vždyť celé tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení Božích synů – neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je poddal – a má naději, že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla“ (Ř 8:18-23). To je něco, co dodává smysl každodenní námaze; to je něco, co nám může, a mělo by, dodat naději a radost z toho, kým Kristus je, pro nás, v nás a pro celý stvořený řád.

Tuto jistotu ale můžeme mít jedině v případě, že je Bůh dokonale a nade vším svrchovaný. Jedině v případě, že „působí všechno podle rady své vůle“ a nic se Mu nemůže vymknout z ruky (Ef 1:11). Tuto jistotu můžeme mít jedině v případě, že vezmeme vážně slova Pána Ježíše, že „Každý, koho Mi Otec dává, přijde ke Mně, a toho, kdo ke Mně přichází, jistě nevyženu ven. Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli Toho, který Mne poslal. A toto je vůle Toho, který Mne poslal, abych neztratil nic z toho, co Mi dal, ale vzkřísil to v poslední den“ (J 6:37-39).

Ostatně, doktrína Boží svrchované milosti, doktrína toho, že Bůh vyvolil před stvořením světa některé lidi ke spasení, doktrína toho, že Bůh vše dokonale předurčil, je právě tím základem, na kterém apoštol Pavel staví vizi spásy světa a usmíření stvoření v Efezským 1: „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu. On si nás v Něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy Jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. V Něm máme vykoupení skrze Jeho krev – odpuštění našich provinění podle bohatství Jeho milosti, kterou nás hojně zahrnul ve vší moudrosti a rozumnosti, když nám oznámil tajemství své vůle, jak se Mu líbilo a jak si předsevzal, aby pro správu období, v němž budou naplněny příhodné časy, uspořádal pod jednu hlavu v Kristu všechny věci: ty na nebesích i ty na zemi, aby je uspořádal v Něm. V Něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí Toho, který působí všechno podle rady své vůle, abychom tu byli k chvále Jeho slávy“ (Ef 1:3-11).

A já chci, abychom se mohli ještě dál radovat z Kristova vykupitelského díla a z toho, v jaké velikosti a slávě nám ho předkládají některá další novozákonní Písma. Snad k nim teď už budeme moci přistoupit s větším porozuměním, s hlubší radostí a s neustále rostoucí vděčností Bohu.

„Jan uviděl Ježíše, jak k němu přichází, a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (J 1:29).

„Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze Něj zachráněn. Kdo v Něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího“ (J 3:16-18).

„Když k Němu ti Samařané přišli, prosili Ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. A mnohem více jich uvěřilo pro Jeho slovo. Té ženě pak říkali: ‚Teď už věříme ne pro to, co jsi říkala ty, ale sami jsme Ho slyšeli a víme, že toto je skutečně Zachránce světa, Kristus‘“ (J 4:40-42).

„Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě. Těmito slovy naznačoval, jakou smrtí má zemřít“ (J 12:31-33).

„Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy, a přišly časy osvěžení od Pánovy tváře, a aby poslal určeného vám Mesiáše, Ježíše. Nebe Ho musí přijmout až do časů obnovy všech věcí, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy všech svých svatých proroků“ (Sk 3:19-21).

Další pasáž, kterou budeme číst, je z Římanům 5. Všimněte si, jak důsledně v ní apoštol Pavel zdůrazňuje, o kolik větší a mocnější je milost než hřích, o kolik slavnější je dar Boží spásné milosti – jinými slovy, o kolik mocnější je Kristovo vykoupení než Adamův pád:

„Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné. Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni Jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí Jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni Jeho životem. A nejen to, chlubíme se také Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze Něhož jsme nyní přijali usmíření. Proto jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili. … Avšak s darem milosti tomu není tak jako s proviněním. Jestliže proviněním jednoho člověka mnozí zemřeli, mnohem více se na mnohé rozhojnila Boží milost a dar spravedlnosti v milosti toho jednoho člověka, Ježíše Krista. A s darem tomu není tak jako s tím, co přišlo skrze jednoho člověka, který zhřešil. Rozsudek nad jedním proviněním přinesl odsouzení, kdežto dar milosti z mnohých provinění vedl k ospravedlnění. Jestliže proviněním jednoho člověka smrt vládla skrze toho jednoho, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista. A tak tedy: jako skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu. Jako se skrze neposlušnost jednoho člověka mnozí stali hříšnými, tak se také skrze poslušnost jednoho stanou mnozí spravedlivými. Do toho vstoupil Zákon, aby se provinění rozhojnilo. A kde se rozhojnil hřích, tam se nadmíru rozhojnila milost, aby tak, jako vládl hřích ve smrti, i milost vládla skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Ř 5:6-12, 15-21).

„Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou Jeho soudy a nepostižitelné Jeho cesty! ‚Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal Jeho rádcem?‘ ‚Anebo kdo Mu dal něco dopředu, aby Mu to On musel odplatit?‘ Vždyť z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11:32-36).

„Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při Jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi, potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc. Neboť On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod Jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt. Neboť ‚všechno podřídil pod jeho nohy.‘ Když však řekl, že je všechno podřízeno, je zřejmé, že všechno kromě Toho, kdo Mu všechno podřídil. A až Mu podřídí všechno, pak i sám Syn se podřídí tomu, jenž Mu podřídil všechno, aby byl Bůh všechno ve všem. Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu zbytečná“ (1. Kor 15:20-28, 57-58).

„Kristova láska nás váže, když jsme usoudili toto: Protože jeden zemřel za všechny, tedy všichni zemřeli. A On zemřel za všechny, aby ti, kteří žijí, nežili už sami sobě, nýbrž Tomu, kdo za ně zemřel a vstal z mrtvých. … Proto je-li kdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové. A to všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a dal nám službu smíření. Neboť Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a nepočítal lidem jejich provinění, a uložil v nás to slovo smíření“ (2. Kor 5:14-19).

„Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, který dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích“ (Ti 2:11-14).

„A my jsme viděli a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, Zachránce světa“ (1. J 4:14).

„Všechno poddal pod Jeho nohy.‘ Tím tedy, že Mu poddal všechno, neponechal nic, co by Mu nebylo poddáno. Nyní však ještě nevidíme, že je Mu všechno poddáno. Avšak Toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, vidíme pro utrpení smrti ověnčeného slávou a ctí; tak z milosti Boží za každého okusil smrti. Slušelo se totiž na Toho, pro Něhož je všechno a skrze Něhož je všechno, když mnoho synů přivedl do slávy, aby skrze utrpení učinil dokonalým Původce jejich záchrany. Neboť Ten, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou všichni z jednoho. Z toho důvodu se nestydí nazývat je bratry“ (Žd 2:8-11).

„V [Kristu] máme skrze Jeho krev vykoupení, odpuštění hříchů. On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v Něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho. On je přede vším a všechno v Něm spočívá. A On je hlavou těla, Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby On sám zaujal ve všem první místo, neboť se Otci zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost a aby skrze Něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev Jeho kříže – aby skrze Něho smířil vše jak na zemi, tak v nebesích“ (Ko 1:14-20).

„Ačkoli [Pán Ježíš Kristus] byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Proto Ho také Bůh povýšil nade vše a dal Mu jméno, které je nad každé jméno, aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán“ (Fp 2:6-11).

 

Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.