Zvukový záznam:
Osnova:
Úvod: Boží svrchovanost si můžeme definovat jako to, že Bůh dává všem život, dech i všechno.
Ž 115; Sk 17:25; Ef 1:11.
Šíře Boží svrchovanosti: Bůh je svrchovaný nad vším lidským konáním, žehná spravedlnosti a proklíná nevěru. Proto nikdy nebude řešením pragmatismus, ale pokání.
Dt 28; Gen 47:24-26; Př 21:1; Sk 4:27-28; Ř 9:16-18; Př 16:33; Sk 1:24-26; Př 20:24; Př 19:21; Mt 6:37; Jk 4:13-15; Dt 32:39; Sk 2:22-23; Sk 4:24-28; Mk 5:9-13; L 22:31-32; Jb 1:21-22; Jb 2:10; Iz 45:7; Am 3:6; Ex 4:11.
Boží svrchovanost a předurčení: Boží svrchovanost, předurčení a Božství jsou neoddělitelně spojené.
Sk 17:25; Ef 1:11; Da 4:32; Ž 115:5-6; Ž 115:3; Iz 41:24-27; 45:21-23; 46:9-10 Iz 41:24-27; 45:21-23; 46:9-10.
Boží svrchovanost a spása: Boží svrchovanost a předurčení platí i v oblasti spásy.
Ř 8:28-30; Ř 9:23; Ef 1:4-6, 11; 1. Te 1:4-5; 2. Te 2:13; 2. Tim 1:9; 1. Pt 1:1; Sk 13:48; Zj 13:8; 1. Pt 2:7-8; Ju 1:4; Př 16:4; Ř 9:21-22.
Vyvrácení námitek proti Boží svrchovanosti: Učení o předurčení není v rozporu se zodpovědností stvořených bytostí, s jejich rozhodováním ani s realitou Boží zjevené přikazující vůle.
Ř 9:19-24; Ř 16:4; Ex 20:13; 1. Pt 1:19-20; Sk 4:27-28; Př 16:33; Př 20:24; Sk 4:27-28; Gen 50:2; WVV III:1; Žd 1:3.
Závěr: Boží svrchovanost nás má vést k pokoře, vděčnosti, usilování o Boží slávu, smělosti, věrnosti, naději, boji se zlem, spokojenosti a mezigenerační vizi pro budoucnost.
Ž 115; Ef 5:18-20; Dt 7:9; Iz 9:6.
Text kázání:
Žalm 115.
Ne nás, Hospodine, ne nás, ale své jméno učiň slavným pro své milosrdenství, pro svou věrnost. Proč mají pohanské národy říkat: Nuže, kdepak je ten jejich Bůh? Náš Bůh je v nebesích. Činí vše, co si přeje. Jejich modlářské zpodobeniny jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nos, a necítí, mají ruce, a nehmatají, mají nohy, a nechodí, hrdlem ani nehlesnou. Ti, kdo je zhotovují, budou jako ony, všichni, kdo v ně doufají. Izraeli, doufej v Hospodina! On je jejich pomocí a štítem. Dome Áronův, doufej v Hospodina! On je jejich pomocí a štítem. Kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Něj! On je jejich pomocí a štítem. Hospodin na nás pamatuje a žehná nám; žehná domu Izraelovu, žehná domu Áronovu, žehná bojícím se Hospodina, malým i velkým. Kéž vám Hospodin přidá – vám i vašim synům. Jste Hospodinovi požehnaní – On učinil nebesa i zemi. Nebesa, nebesa patří Hospodinu, ale zemi dal synům lidským. Mrtví již nechválí Hospodina, ani nikdo z těch, kdo sestupují do říše ticha. Ale my budeme dobrořečit Hospodinu od nynějška až navěky. Haleluja!
Tento den Páně budeme hovořit o pravdě, která patří mezi ty zdaleka nejkontroverznější v kruzích dnešního křesťanství. Zmiňuje ji celá řada písní a chval – a možná o to víc se pro většinu křesťanů jedná o bezobsažný koncept. Mluvím samozřejmě o Boží svrchovanosti. Asi se jen stěží najde křesťan, který by nikdy nezpíval „Ty jsi jediný Bůh, První a Poslední, nikdy nebyl a nebude více nikdo jako jsi Ty. Ty máš největší moc, Ty jsi svrchovaný…“ A když se zeptáte, co to v praxi znamená, odpovědí vám bude nechápavý a trochu nervózní pohled. Když řada z nás říká, že „Bůh je svrchovaný“, nemíní tím nic víc než, že „je fakt dobrej“. Co tedy znamená Boží svrchovanost? A proč je tak důležitá?
Odpovědí by nám mohla být slova apoštola Pavla ve Skutcích 17. Bůh „si nedává sloužit lidskýma rukama, jako by něco potřeboval; On dává všem život, dech i všechno“ (Sk 17:25). Samozřejmě, mohli bychom si uvést řadu dalších pasáží, a také to uděláme, ale teď chci, abychom se zastavili nad těmito Pavlovými slovy. Bůh „dává všem život, dech i všechno“. Řečeno jinak, Bůh má naprosto pod kontrolou naprosto všechno. Jestli vám Bůh nedá další nádech, už se nenadechnete. Bůh je tím, kdo vám musí milostivě dát další úder srdce. Zastavte se a přemýšlejte nad tím. Každý ten úder je ničím nezasloužený a ničím nezasloužitelný dar. Přemýšlejte nad tím. Bůh „dává všem život, dech i všechno“. Tahle jediná myšlenka změní celé vaše uvažování a prožívání k nepoznání. Promění a překope celý váš život od základů. Ano, dost možná ho nejprve zboří, ale pak místo něj vystaví něco mnohem slavnějšího a nádhernějšího. Tahle myšlenka vám dá život přemáhající vděčnosti. Život radosti a vytrvalosti. Život rozhodnosti a nekompromisní věrnosti.
Někdo by teď ale mohl namítnout, že to jsou dost smělá tvrzení, zvlášť „když se zakládají jen na pár Pavlových slovech“. A proto, než se více podíváme na Žalm 115, kterým jsme začínali, a než si ukážeme Boží svrchovanost na něm, bude nápomocné projít si Písma a podívat se, co nám říkají o Boží svrchovanosti.
Apoštol Pavel v listu Efezským hovoří o Bohu jako „Tom, který působí všechno podle rady své vůle“ (Ef 1:11). Bůh působí „všechno“ podle rady své vůle. Jak velké je tohle „všechno“? Co všechno má Bůh ve své ruce? Co všechno ovládá, jak se Mu zlíbí?
Pojďme se podívat do Deuteronomia 28, od verše 1. Hospodin zde Izraeli vykresluje, jak žehná svému poslušnému lidu, a poté i to, jaká prokletí sesílá na ničemníky. Čteme: „I stane se, jestliže opravdu uposlechneš Hospodina, svého Boha, a budeš zachovávat a plnit všechny Jeho příkazy, které ti dnes přikazuji, Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvýší nad všechny národy země“ (Dt 28:1). To znamená, že Bůh je svrchovaný nad osudy a skutky celých národů. Je to On, kdo pozvedá národy a civilizace; je to On, kdo je sráží do prachu.
„Přijdou na tebe všechna tato požehnání, dostihnou tě, jestliže uposlechneš Hospodina, svého Boha. Požehnaný budeš ve městě, požehnaný budeš na poli“ (Dt 28:2-3). Bůh je svrchovaný nad činnostmi, které se dějí ve městech, a i nad těmi, které se dějí na venkově a ve volné krajině. Je svrchovaný nad obchodem a soudnictvím a politikou, je svrchovaný nad zemědělstvím a přírodou.
„Požehnaný bude plod tvého lůna, plod tvé země, plod tvé zvěře, vrh tvého dobytka i přírůstek tvého stáda. Požehnaný bude tvůj koš i tvá díže“ (Dt 28:4-5). Hospodin je svrchovaný nad plodností a neplodností lidí i zvířat, je svrchovaný nad sklizní a zemědělskými výnosy.
„Požehnaný budeš, když budeš vcházet a požehnaný budeš, když budeš vycházet. Hospodin dá, že tvoji nepřátelé, kteří povstanou proti tobě, budou od tebe poraženi. Jednou cestou proti tobě vytáhnou, ale sedmi cestami budou před tebou utíkat. Hospodin přikáže, aby s tebou bylo požehnání ve tvých sýpkách a při všem podnikání tvých rukou“ (Dt 28:6-8). Náš Bůh je svrchovaný nad duchovními i armádními konflikty, je tím, kdo dává svému lidu úspěch a vítězství – v boji, v zemědělství, v evangelizaci, v řemeslech a podnikání a ve všech dalších snahách.
O pár veršů dále čteme: „Hospodin ti otevře svou hojnou pokladnici, nebesa, aby dal tvé zemi ve svůj čas déšť a požehnal každé dílo tvých rukou. Budeš půjčovat mnohým národům, ale sám si nebudeš půjčovat. Hospodin tě učiní hlavou, a ne ocasem. Budeš pouze nahoře a nebudeš dole, jestliže budeš poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které ti dnes přikazuji, abys je zachovával a plnil“ (Dt 28:12-13). Hospodin je svrchovaný nad počasím a nad „každým dílem tvých rukou“; je svrchovaný nad ekonomickou situací jednotlivců i národů – a žehná těm, kdo jsou vůči Němu poslušní, ale proklíná vzpurníky. Proto dále čteme:
„I stane se, jestliže neuposlechneš Hospodina, svého Boha, abys zachovával a plnil všechny Jeho příkazy a ustanovení, která ti dnes přikazuji, že na tebe přijdou všechny tyto kletby a dostihnou tě. Prokletý budeš ve městě, prokletý budeš na poli. Prokletý bude tvůj koš i tvá díže. Prokletý bude plod tvého lůna, plod tvé země, vrh tvého dobytka i přírůstek tvého stáda. Prokletý budeš, když budeš vcházet, a prokletý budeš, když budeš vycházet. Hospodin na tebe pošle kletbu, zmatek a nezdar při všem podnikání tvé ruky, které budeš konat, dokud nebudeš vyhlazen, dokud nevyhyneš rychle kvůli svým zvráceným činům, kterými jsi Mě opustil. Hospodin tě bude stíhat morem, dokud tě nevyhubí ze země, do které jdeš, abys ji obsadil. Hospodin tě bude bít úbytěmi, horečkou, zápalem, horkostí, mečem, obilnou rzí a snětí; budou tě pronásledovat, dokud nevyhyneš. Nebe, které je nad tvou hlavou, bude jako z mědi a země, která je pod tebou, jako ze železa. Hospodin promění déšť pro tvou zemi v prach a z nebe bude na tebe padat hlína, dokud nebudeš vyhlazen. Hospodin dá, že budeš od svých nepřátel poražen. Jednou cestou proti nim vytáhneš, sedmi cestami budeš před nimi utíkat. I staneš se úděsem pro všechna království země. Tvoje mrtvola se stane potravou všeho nebeského ptactva a zemské zvěře a nebude, kdo by je vyplašil“ (Dt 28:15-26). Všechny tyto kletby a všechna tato prokletí má Hospodin ve své ruce a trestá jimi ty, kdo se proti Němu bouří. A nejen to. Boží děsivá slova soudu pokračují:
„Hospodin tě bude bít egyptskými vředy a nádory, hnisavými ranami a svrabem, ze kterých se nebudeš moci uzdravit. Hospodin tě bude bít šílenstvím, slepotou a pomateností mysli. Budeš tápat za poledne jako tápe slepý za tmy, a nebudeš moci najít cestu“ (Dt 28:27-29). Hospodin je svrchovaný nad nemocemi a utrpením. Je svrchovaný nad hloupostí a zaslepeností lidí a ty, kdo se od Něj odvracejí, vydává sebevražednému šílenství jejich hříchu.
„Budeš stále utlačován a okrádán po všechny dny, a nebude, kdo by ti pomohl. Zasnoubíš se s ženou, a někdo jiný s ní bude spát. Postavíš dům, a nebudeš v něm sídlit. Vysadíš vinici, a nebudeš ji užívat. Tvůj býk bude poražen před tvýma očima, a nebudeš ho jíst. Bude ti ukraden tvůj osel, a nevrátí se ti. Tvé stádo bude dáno tvým nepřátelům, a nebude, kdo by ti pomohl. Tvoji synové a tvé dcery budou dány cizímu lidu, tvé oči se budou na to dívat a celou dobu po nich toužit, a nebude to ve tvé moci. Plod tvé země a všechen tvůj výtěžek pohltí lid, který neznáš, a po všechny dny budeš jenom utlačován a vydírán.“ (Dt 28:29-33). Hospodin je svrchovaný nad útlakem a tyranií, je svrchovaný nad zločinem a válkou a okupacemi a krádežemi a rozvody a znásilněními.
„Hospodin přivede tebe i krále, jehož nad sebou ustanovíš, k národu, který jsi neznal ty ani tvoji otcové, a budeš tam sloužit jiným bohům, dřevu a kameni“ (Dt 28:36). Hospodin je svrchovaný nad vládci národů a když chce potrestat nějaký národ, dává mu špatné vládce. Čteme, že modlářství je nejen něčím, co na národ svolává Boží hněv; modlářství samo je projevem Božího hněvu; když je národ pohlcen modlářstvím a ateismem a falešnými náboženstvími a filozofiemi, je to Boží soud.
„Příchozí, který je ve tvém středu, bude nad tebe stoupat výš a výš, ale ty budeš klesat níž a níž. Bude ti půjčovat, ale ty mu půjčovat nebudeš. On bude hlavou a ty budeš ocasem“ (Dt 28:43-44). Bůh je svrchovaný nad imigrací a ekonomickými vztahy mezi národy. Písmo hovoří jasně o tom, že všichni lidé jsou si rovni v tom, že jsou stvořeni k Božímu obrazu. Biblický zákon nedává státu žádné právo kvótovat a regulovat imigraci a utlačovat příchozí. A nenávist založená na barvě kůže nebo místu původu je hřích, je vraždou v srdci. Kristus buduje nové lidstvo ze všech národů. A, jak víte, já sám mám daleko k tomu, abych o tom mlčel nebo abych byl tolerantní k rasismu v Církvi. Ale to nic nemění na tom, co říká tato pasáž. Země, ve kterých vládnou imigranti, země, ve kterých mají imigranti privilegovaný statut, země, které jsou zásadně ekonomicky závislé na jiných zemích, jsou pod Božím svrchovaným soudem.
Co to svědčí o naší zemi? O naší zemi, která vymírá, vraždí své děti a trpí suchy? O naší zemi, jejíž míra zdanění dalece přesahuje biblickou hranici otroctví (Gen 47:24-26)? O naší zemi, která je plná drog, bezdomovectví, dluhů a exekucí? O naší zemi ateismu a kartářek, které vládne slovenský StBák a která by bez „Made in China“ nenakoupila? A proč to všechno? Odpověď nám říká Deuteronomium 28:47, „Protože jsi nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem.“ Řešením tedy nejsou komise a regulace a zákony. Řešením není vágní konzervativismus. Řešením je pouze a jedině pokání a poslušná víra v Božího Syna na úrovni jednotlivců, rodin, Církve i státu. Řešením je vyznávat naše hříchy, hříchy našeho národa a hříchy generací před námi a prosit Boha, aby se nad námi pro slávu svého jména smiloval.
Musíme k Bohu volat o pokání, protože On je víc než mocen ho dát. On je Bůh, který působí všechno podle rady své vůle. Všechno. Včetně mysli a srdce a rozhodování každého jednoho člověka, od největšího po nejmenšího. Kniha Přísloví totiž říká, že „Královo srdce je v Hospodinově ruce jako proudy vody, nakloní ho, kamkoli se mu zalíbí“ (Př 21:1). Apoštolská církev se ve Skutcích modlí: „V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti Tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, aby učinili, co Tvá ruka a Tvůj úradek předem určily, že se má stát“ (Sk 4:27-28). A, samozřejmě, jako třetí příklad můžeme uvést faraona: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává. Písmo praví faraonovi: ‚Právě proto jsem tě vzbudil, abych na tobě ukázal svou moc a aby Mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ A tak se slitovává nad kým chce, a koho chce, toho zatvrzuje“ (Ř 9:16-18). …což ostatně uznávají všichni, kdo se modlí, aby Bůh někomu dal víru, moudrost nebo trpělivost. Modlit se za moudrost znamená prosit, aby Bůh z mysli člověka bral hloupá a nemoudrá rozhodnutí, aby mu plnil mysl dobrými a moudrými rozhodnutími a aby mu dal vybírat si ta dobrá. To je rozhodně něco, co bychom mohli a měli čekat od Boha, který „dává všem život, dech i všechno“.
Bůh nám ve svém Slově jasně říká, že je svrchovaný i nad těmi zdánlivě nejnáhodnějšími věcmi: „Los se vrhá do klína, ale každé rozhodnutí je od Hospodina“ (Př 16:33). Tento fakt vidíme i v tom, jak apoštolové na začátku knihy Skutků vybírají Jidášova nástupce: „Pak se pomodlili a řekli: ‚Ty, Pane, který znáš srdce všech, ukaž, kterého z těchto dvou sis vyvolil, aby dostal místo v této službě a v apoštolství, od něhož se Juda odvrátil a odešel na své místo.‘ Dali jim losy a los padl na Matěje; i byl volbou připojen k jedenácti apoštolům“ (Sk 1:24-26).
Boží svrchovanost však neznamená, že máme žít přístupem „Co se stane, stane se“; neznamená, že máme být pošetilí a nezodpovědní a pokoušet Boha. Naopak. Bůh je svrchovaný, a právě proto se máme moudře rozhodovat a plánovat. Bůh je totiž svrchovaný i nad našimi plány. V knize Přísloví čteme: „Kroky muže jsou od Hospodina; a člověk, jak porozumí své cestě?“ (Př 20:24). „V srdci člověka je mnoho plánů, ale Hospodinův plán se naplní“ (Př 19:21).
Bůh je svrchovaný nad životem i smrtí, a proto není na nás přidat či ubrat si jediný den, jedinou hodinu našich životů, což je ostatně něco, co říká sám Pán Ježíš Kristus v Matouši 6:37. Apoštol Jakub píše: „Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ – nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. Místo toho byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono‘“ (Jk 4:13-15). V Deuteronomiu 32 čteme: „Nyní pohleďte, že Já, Já jsem to, a není Bůh mimo Mě. Já nechávám zemřít a oživuji, zdeptal jsem, Já i uzdravím; není, kdo by vysvobodil z Mé ruky“ (Deuteronomium 32:39).
Bůh byl svrchovaný nad tím největším a nejhorším zločinem v dějinách – nad ukřižováním Beránka Božího. Právě to je důležitým pilířem poselství a modlitebního života apoštolské Církve. Apoštol Petr o Letnicích káže: „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského, muže dosvědčeného vám od Boha mocnými činy, divy a znameními, které Bůh uprostřed vás skrze Něho učinil, jak sami víte, tohoto muže, vydaného podle ustanoveného úradku a předzvědění Božího, jste skrze ruce bezbožníků přibili na kříž a odstranili“ (Sk 2:22-23); a, jak už jsme viděli, raná Církev ve své modlitbě k Bohu vyznává, že „se sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti Tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, aby učinili, co Tvá ruka a Tvůj úradek předem určily, že se má stát“ (Sk 4:24-28).
Bůh je svrchovaný nad démony, ďáblem a zlem. Když si nalistujeme Marka 5, vidíme zde známé setkání Pána Ježíše s démonizovaným mužem. A k čemu dochází? Vidíme tu nějaký napínavý souboj? Vidíme tu nějakého pána z reklamy na šampon, jak si dává páku s nějakým červeným rohatcem? Ani v nejmenším. „Když [démonizovaný] Ježíše z dálky uviděl, přiběhl a poklonil se Mu a silným hlasem zařval: ‚Co je Ti po mně, Ježíši, Synu Boha Nejvyššího? Zapřísahám Tě při Bohu, netrýzni mne!‘ Ježíš mu totiž říkal: ‚Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!‘ A tázal se ho: ‚Jaké je tvé jméno?‘ Řekl mu: ‚Mé jméno je Legie, protože je nás mnoho.‘ A velice Ho prosil, aby je neposlal pryč z toho kraje. Tam u hory se páslo veliké stádo vepřů. Všichni ti démoni Ho poprosili: ‚Pošli nás do těch vepřů, abychom do nich vstoupili.‘ On jim to dovolil. Nečistí duchové vyšli a vstoupili do těch vepřů. A stádo se zřítilo po svahu do moře, asi dva tisíce kusů, a utopilo se v moři“ (Mk 5:9-13). Pán Ježíš tu stojí tváří v tvář legii démonů. A ta legie se Mu klaní a žadoní a v zoufalství prosí, ať ji Pán Ježíš Kristus nemučí. Démoni, a jak nám ukazuje kniha Jób, i ďábel sám se musí Boha doprošovat, aby vůbec směli něco udělat. Jestli se vám to zdá jako příliš silná slova, poslechněte si Pána Ježíše samotného: „Šimone, Šimone, hle, Satan si vás vyžádal, aby vás vytříbil jako pšenici. Já jsem však poprosil za tebe, aby nezanikla tvá víra. A ty, až se jednou obrátíš, posilni své bratry“ (L 22:31-32). Ďábel je pes na vodítku, které drží v ruce náš milující Otec, Pán a Spasitel, který ho používá ke svým svatým a dobrým záměrům. Proto poté, co Satan trýznil Jóba, čteme, že Jób „Řekl: Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno. … Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme?“ A komentář inspirovaného autora? „V tom všem Jób nezhřešil a nepřiřkl Bohu nic bláhového … V tom všem Jób nezhřešil svými rty“ (Jb 1:21-22, 2:10).
Bůh si ve své všemohoucí síle nárokuje svrchovanost naprosto nad veškerým utrpením. Skrze proroka Izajáše se vychloubá: „Formuji světlo a tvořím tmu, činím pokoj a tvořím zlé; Já, Hospodin, činím toto všechno“ (Iz 45:7). Prorok Ámos dodává: „Zdalipak se zatroubí na beraní roh ve městě a lid se netřese? Zdalipak nastane zlo ve městě, aniž by jednal Hospodin?“ (Am 3:6). A aby nemohlo být sebemenších pochyb, do třetice promlouvá Bůh skrze Mojžíše: „Kdo dal člověku ústa? Či kdo učiní němého nebo hluchého, vidícího nebo slepého? Zdali ne Já, Hospodin?“ (Ex 4:11).
Mohli bychom pokračovat dál a dál, ale asi bude stačit, když shrneme, že Bůh Písma, náš milovaný a milující smluvní Bůh, je skutečně Bůh, „který působí všechno podle rady své vůle“ (Ef 1:11). „Všichni obyvatelé země se počítají za nic, vždyť jak se Mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země. Není, kdo by Mu mohl dát přes ruku a říci Mu: ‚Cos to provedl?!‘“ (Da 4:32). „Hospodin je velký – náš Pán je nade všechny bohy. Hospodin činí vše, co chce – na nebesích, na zemi, v moři i ve všech hlubinách“ (Ž 135:5-6). „Náš Bůh je v nebesích. Činí vše, co si přeje“ (Ž 115:3).
Naprosto všechno se tedy děje podle Božího svrchovaného plánu. Podle Božího plánu, který je starší než čas. Bůh působí všechno podle rady své vůle, a tak se Mu nic nemůže vymknout z ruky, a právě proto se naplňovala, naplňují a naplní biblická proroctví. Právě toto svrchované naplňování Božího předurčeného a předem rozhodnutého plánu je jedním z Božích hlavních argumentů, když skrze proroka Izajáše vede svou při s falešnými božstvy. „Hle, nejste nic a vaše skutky nejsou na nic. Ohavností je ten, kdo si vyvolí vás. Vzbudil jsem vítěze od severu a přišel – od východu slunce ten, kdo bude vzývat Mé jméno. Podupe správce jako hlínu, jako hrnčíř bude šlapat bláto. Kdo to oznámil od počátku, abychom to věděli, a odedávna, abychom se ptali: Má pravdu? Avšak nikdo nic neoznámil, ano, nikdo nic nezvěstoval a nikdo neslyšel vaše řeči. Já jsem první, kdo mluvil k Sijónu, a hle, zde jsou. … Oznamte a předložte fakta, jen ať se spolu poradí. Kdo to odedávna zvěstoval, odedávna to oznamoval? Zdali ne Já, Hospodin? Vždyť není jiného Boha kromě Mě. Jiný Bůh, spravedlivý a zachraňující, mimo Mě není. Obraťte se ke Mně a zachraňte se, všechny končiny země, protože Já jsem Bůh a jiného není. Při sobě jsem přísahal, z Mých úst vyšla spravedlnost, slovo, které se neodvrátí … Pamatujte na ty první věci odedávna, protože Já jsem Bůh a jiného není, Bůh, a není nikdo jako já. Od počátku oznamuji budoucnost a od dávnověku, co se ještě nestalo. Říkám: Můj plán se naplní a každé své přání vykonám. Volám dravce od východu, muže podle svého úradku z daleké země. Ano, promluvil jsem, a také to naplním. Připravil jsem to, a také to učiním“ (Iz 41:24-27; 45:21-23; 46:9-10). Bůh nám skrze Izajáše de facto dává dvě možnosti – buď Hospodin dokonale naplňuje svůj předurčený plán spásy světa, buď působí všechno podle rady své vůle a jak se Mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země, nebo je falešným božstvem národů, které nemůže spasit nic a nikoho.
A správnou odpovědí samozřejmě je, že Bůh svrchovaně naplňuje svůj dokonalý plán spásy světa skrze svého Syna Ježíše Krista. A proto by nás nemělo překvapit, že jazyk svrchovaného plánu a předurčení vidíme i u spásy. …což je tak nějak ta chvíle, kdy přicházejí problémy. Spousta křesťanů je Bohu ochotná dovolit, ať si je svrchovaný nad národy a nad počasím a nad dějinami… ale svrchovanost nad spásou jednotlivců, to už by bylo moc. Jako by se národy neskládaly z jednotlivců, jako by počasí neovlivňovalo jednotlivce, jako by dějiny nežili jednotlivci.
Nicméně, v Božím Slově jasně čteme o lidech předurčených ke spáse. Jen namátkou pár pasáží, které by stěží mohly hovořit jasněji: „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle Jeho předsevzetí. Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu Jeho Syna, tak aby On byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil“ (Ř 8:28-30). „[Bůh] oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě“ (Ř 9:23). „On si nás v [Kristu] vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy Jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. … V Něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí Toho, který působí všechno podle rady své vůle“ (Ef 1:4-6, 11). „Víme, bratři Bohem milovaní, o vašem vyvolení, neboť naše evangelium k vám nepřišlo jen ve slovu, ale i v moci a v Duchu Svatém a v plné přesvědčivosti…“ (1. Te 1:4-5). „My pak jsme zavázáni, bratři Pánem milovaní, stále za vás vzdávat díky Bohu, že si vás vybral jako prvotinu k záchraně v posvěcení ducha a víře v pravdu“ (2. Te 2:13). „On nás zachránil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy“ (2. Tim 1:9). Apoštol Petr píše „vyvoleným … podle předzvědění Boha Otce v posvěcení Ducha k poslušnosti a pokropení krví Ježíše Krista“ (1. Pt 1:1). A „Když to pohané slyšeli, radovali se a oslavovali Pánovo slovo a uvěřili všichni, kteří byli určeni k věčnému životu“ (Sk 13:48). „[Šelmě] se budou klanět všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od založení světa zapsána v knize života toho zabitého Beránka“ (Zj 13:8).
Samozřejmě, tato mince má i druhou stranu. Jestli se Bůh neměně rozhodl a předurčil, že konkrétní lidé Ho oslaví svou spásou, zatímco jiní ne, nevyhnutelně to znamená, že tato druhá skupina lidí je předurčena k tomu, aby Boha oslavila svým zatracením. A proto z pera apoštola Petra čteme, že „Nevěřícím je [Kristus] … ‚kamenem úrazu a skálou pohoršení‘. Ti narážejí, protože jsou neposlušni slova; k tomu také byli určeni“ (1. Pt 2:7-8). Juda píše, že do Církve se „vloudili někteří lidé, kteří jsou dávno předem zapsáni k odsouzení“ (Ju 1:4). Šalomoun nám říká, že „Hospodin všechno udělal pro svůj účel, i ničemu pro zlý den“ (Př 16:4). A apoštol Pavel uzavírá: „Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě?“ (Ř 9:21-22).
Samozřejmě, Boží dílo ve spasení člověka je velkým a důležitým tématem, a tak se k němu rozhodně brzy vrátíme. Nicméně, pojďme teď zodpovědět tři nejklasičtější námitky proti biblickému učení o Boží svrchovanosti.
Najdou se mnozí, kteří namítnou, že učení o Božím předurčení a naprosté svrchovanosti nemůže být pravdivé, protože by připravilo člověka o morální zodpovědnost za jeho skutky. Rozhohňují se: „Jak může Bůh člověka trestat za jeho hřích, když tento člověk nemohl jednat jinak?! Když se nemohl vzepřít Božímu předurčenému plánu?!“ …a nějak jim nedochází, že tyto otázky si pokládali lidé už před dvěma tisíci lety. A že jim apoštol Pavel už před dvěma tisíci lety odpověděl: „Řekneš mi tedy: ‚Proč si ještě stěžuje? Vždyť kdo odolal Jeho vůli?‘ Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což výtvor řekne svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘ Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě, totiž na nás…?“ (Ř 9:19-24). Jinými slovy, vážený oponente, se všemi svými filozofickými argumenty, jsi hrnec. Bůh je Bůh. Ty nejsi. Bůh je Bůh. Ty nejsi. Hrnčíř někdy udělá z hlíny vánoční porcelán. A někdy z ní udělá nočník. „No tak moment, já nejsem nějaký obyčejný nočník!“ Bůh také není nějaký obyčejný hrnčíř. A, se vší úctou, jako stvoření z hlíny máš nekonečně blíž k nočníku, než má hrnčíř k Bohu. To se lidské pýše špatně poslouchá. „Já jsem pánem svého života! Kým si Bůh myslí, že je?!“ No, upřímně, myslí si, že je Bůh. A myslí si to správně. Bůh je Bůh. Ty nejsi. Jsi hrnec. Tak nebuď zlobivý hrnec. Přeju pěkný den.
Druhá námitka zní nějak takto: „Písmo nám říká, že Boží vůlí je, aby se lidé milovali a nepáchali zlo. To znamená, že nemůže být Jeho vůlí, aby se dělo zlo. A zlo se děje. Takže to nemůže být Boží předurčená vůle a Jeho plán.“ Samozřejmě, jak už jsme viděli dříve, Bůh je svrchovaný nad zlem a používá ho ke svým svatým záměrům – i kdyby těmi záměry mělo být to, že se oslaví tím, že pachatele tohoto zla v poslední den odsoudí a na věčnost zatratí. „Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě?“ (Ř 9:22). „Hospodin všechno udělal pro svůj účel, i ničemu pro zlý den“ (Př 16:4). Nicméně, problémem je tady především nepochopení rozdílu mezi Boží předepisující a ustanovující vůlí. Boží předepisující vůle říká, co lidé, andělé a další Boží stvoření mají a nemají dělat: „Nezavraždíš.“ „Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Bohu chvály!“ Oproti tomu Boží ustanovující vůle předurčuje, co se skutečně stane. Bůh přikázal „Nezavraždíš“ (Ex 20:13), a před stvořením světa předurčil usmiřující vraždu svého Syna na kříži (1. Pt 1:19-20; Sk 4:27-28). Tato námitka možná má nějakou váhu ve filozofii, která už dávno opustila Bibli, ale v biblických kategoriích nepředstavuje ani nejmenší problém.
Třetí námitkou je, že není možné, aby se člověk skutečně rozhodoval a aby zároveň byl Bůh svrchovaný. Jak už jsme viděli, „Los se vrhá do klína, ale každé rozhodnutí je od Hospodina“ (Př 16:33); „Kroky muže jsou od Hospodina; a člověk, jak porozumí své cestě?“ (Př 20:24); „V srdci člověka je mnoho plánů, ale Hospodinův plán se naplní“ (Př 19:21). Lidská rozhodnutí nejsou v rozporu s Božím svrchovaným, předurčeným plánem. Naopak. Herodes a Pilát chtěli zabít Pána Ježíše – protože to Boží svrchovaná ruka předurčila (Sk 4:27-28). Když Duch Svatý hovoří Josefovými ústy o tom, co se stalo, když ho jeho bratři prodali do otroctví, říká: „Vy jste proti mně sice zamýšleli zlo, Bůh to však zamýšlel k dobru, aby vykonal to, co je dnes, aby zachoval při životě početný lid“ (Gen 50:20). Nečteme, že „Bůh si to použil“ – čteme, že Bůh to zamýšlel, tak jako to zamýšleli Josefovi bratři. Písmo nijak neubírá na faktu toho, že se stvořené bytosti rozhodují – ale zasazuje jejich rozhodnutí do kontextu Božího věčného, neměnného, předurčeného záměru. Slovy Westminsterského vyznání víry: „Bůh od věčnosti nejmoudřejším a nejsvatějším rozhodnutím své vůle svobodně a neproměnně určil vše, co se stane. Není však proto původcem hříchu, ani násilím nenarušuje vůli stvořených bytostí, zároveň ani neubírá svobodu a nahodilost druhotných příčin, ale naopak je jejich základem“ (WVV III:1).
Jinými slovy, proč nakonec nepadlo Minas Tirith? No, samozřejmě, z celé řady důvodů. Protože to bylo dobře opevněné město s mnoha statečnými obránci. Protože král Théoden s Rohanskými oslabil útok Haradských. Protože Éowyn porazila náčelníka nazgûlů. Protože po Anduině dorazil král Aragorn s armádou Dúnadanů a Lebenninských. To všechno rozhodně ano. A mohli bychom dlouho sedět s rohy plnými piva a rozprávět o bitvě na Pelennorských polích. Ale tím základním důvodem, proč Minas Tirith nepadlo, je, že Tolkien to tak napsal. A s naším světem je tomu právě tak. Jinými slovy, pane Pytlíku, „Snad byste se nedíval na proroctví s nedůvěrou jen proto, že jste je sám pomáhal uskutečnit?“ „Tak moment, já nejsem žádná postava v knížce, tady jde o skutečné osudy lidí…“ Ano, tak jako Tolkien má daleko k tomu, aby byl Bůh. A, upřímně, Písmo říká, že Bůh nese veškeré stvoření svým slovem (Žd 1:3); žijeme v Božím hovořeném světě. Máme k postavám v knihách výrazně blíž, než bychom si mohli myslet. Boží slova jsou tím, co nám všem „dává život, dech i všechno“. Jakými jsme postavami? Jsme jako Théoden navenek a jako Červivec uvnitř? Jak se asi vztahuje zástup čtenářů v nebesích k tomu, co o nás ví? Chováme se jako blázni, pošetilci a nevděčníci, když vezmeme v potaz, že Bůh nám „dává život, dech i všechno“?
…a nabízí se otázka: Co to všechno znamená v praxi? Jak už jsem řekl na začátku, to, že Bůh „dává všem život, dech i všechno“, zásadním způsobem proměňuje každou jednu oblast bytí. Je to pravda, o které potřebujeme přemítat každý den a vztahovat vůči ní každou jednu oblast našich životů. Dobrým příkladem může být právě Žalm 115, kterým jsme dnes začali. Tak tedy, Žalm 115…
„Ne nás, Hospodine, ne nás, ale své jméno učiň slavným pro své milosrdenství, pro svou věrnost.“ Uvědomění Boží svrchovanosti a moci a Jeho všeprostupující vůle nemůže nevést k pokoře. Bůh je opravdu velký Bůh a my jsme opravdu maličcí. Bůh je opravdu Bůh – a my jím opravdu nejsme. A přesto se k nám Bůh milostivě snižuje, přesto se nám zavazuje ve své smlouvě, přesto nám dává svého Syna a zve nás do společenství sám se sebou, přesto je vůči nám milosrdný a věrný.
Proto nás uvědomění Boží svrchovanosti nemůže nevést k hluboké vděčnosti. Bůh nám „dává život, dech i všechno“; dává nám krásu světa, dává nám západy slunce a klokotající potoky, dává nám vůni květin a vřelost přátelství, dává nám víno a milování, dává nám manželky a děti a teplou vodu z kohoutku a náš vezdejší chléb. Dává nám smysly a dech a každý jeden úder srdce, abychom se z toho mohli radovat. Nic z toho, co máme, si nezasloužíme. Není divu, že nám Písmo přikazuje „naplňujte se Duchem, mluvíce k sobě v chvalozpěvech, v oslavných zpěvech a v duchovních písních, svým srdcem zpívajíce Pánu a velebíce Ho a vždycky za všechno děkujíce ve jménu našeho Pána Ježíše Krista Bohu a Otci“ (Ef 5:18-20).
A tato pokora a vděčnost nemohou nevést k touze oslavovat Boha. Nemohou v nás neprobouzet vášeň po tom, aby Bůh byl uctíván, aby Ho lidé chválili a oslavovali a upínali se k Němu a byli vůči Němu poslušní. To znamená, že se musíme den za dnem namáhat pro Boží Království, pro učedničení národů. Toto učedničení samozřejmě začíná v nás samých, v našich rodinách, v našem sboru… ale nesmí tam skončit.
„Proč mají pohanské národy říkat: Nuže, kdepak je ten jejich Bůh? Náš Bůh je v nebesích. Činí vše, co si přeje.“ Boží svrchovanost není učením, za které bychom se měli stydět. Když přicházejí pohané a chtějí zpochybňovat Boží pravdu, naší povinností je odpovědět jim jako žalmista. „Kde byl ten váš Bůh, když letěla letadla na Světové obchodní centrum? Proč s tím něco neudělal?“ Díky za optání. Byl na svém trůnu. A soudil Ameriku za její nevěrnost. „Kde je ten váš Bůh, když se západní civilizace rozpadá a valí se sem islám?“ Je na svém trůnu. A bije nás svou kletbou. A díky Bohu za to. Jaký smysl by mělo modlit se k Bohu, který není schopen prosadit svou vůli? Jaká naděje by byla v Bohu, který není dokonale všemocný? Jakou záruku bychom měli, že ti, kdo se upínají ke Kristu, budou vzkříšeni… nebo že na věčnosti nebude zlo a smrt? Nikdo jiný než všemocný a dokonale svrchovaný Bůh není schopný nic takového zařídit.
Ale, samozřejmě, to, že náš Bůh činí, co si přeje, platí neustále. A to je fakt, který nás musí vést ke každodenní radostné věrnosti. Ať nám přijde na mysl jakákoliv věc, Bůh ji má plně pod kontrolou – a má ohledně ní své požadavky. Ať už čelím čemukoliv, ta situace pro mě byla určena už před stvořením světa. A proto je mou povinností být věrný, věrný i v těch nejmenších věcech, tam, kde není nikdo než Bůh. Bůh promlouvá naše životy. Nese nás svým slovem. Tam, kde nikdo není, On tam je. Jestli jedu autem a někde uprostřed lesů mi naráz prasknou všechny čtyři pneumatiky, Bůh činí vše, co si přeje, a říká mi: „Ukaž Mi věrnost.“ Před stvořením světa mi bylo určeno, abych se tu osvědčil. A já mám být věrný. Před stvořením světa mi bylo určeno, abych miloval tuhle ženu. Bůh činí vše, co si přeje, a já mám být věrný. Před stvořením světa bylo určeno, že dneska bude pršet nebo sněžit nebo bude horko. Bůh činí vše, co si přeje, a já mám být věrný. Bylo mi určeno, abych překládal a vypořádával se s klienty se svéráznými termíny a představami. Bůh činí vše, co si přeje, a já mám být věrný. Bylo mi určeno, abych přebalil tu a tu plenku a utřel ten a ten usoplený nos. Bůh činí vše, co si přeje, a já mám být věrný. Bůh nás nese svým slovem, je neustále absolutně přítomný, každá jedna věc přichází z Jeho ruky a je podle Jeho režie. A Bůh nám skrze ni říká: „Ukaž Mi věrnost.“ Říká: „Vždycky za všechno děkuj ve jménu našeho Pána Ježíše Krista Bohu a Otci“ (Ef 5:18-20).
„Jejich modlářské zpodobeniny jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nos, a necítí, mají ruce, a nehmatají, mají nohy, a nechodí, hrdlem ani nehlesnou. Ti, kdo je zhotovují, budou jako ony, všichni, kdo v ně doufají.“ Jak prázdně by tato slova zněla od bůžka dnešního křesťanství, od bůžka, který „je gentleman a nikdy nikoho nenutí“? Ale k jaké radosti, k jakému oslavování by nás mělo vést to, že zaznívají z úst Boha, který má všechno pevně ve své ruce a který zaslibuje, že vyhladí ničemy a zlo, zde i na věčnosti?
„Izraeli, doufej v Hospodina! On je jejich pomocí a štítem. Dome Áronův, doufej v Hospodina! On je jejich pomocí a štítem. Kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Něj! On je jejich pomocí a štítem.“ Jak jinou naději než pohané máme my, Boží lid? My, kdo se nespoléháme na mrtvé modly a chybující lidi a selhávající filozofie, ale na Živého Boha, který vše nese svým slovem, vše koná podle své vůle a nemůže selhat? Naší pomocí a štítem je svrchovaný Bůh. Jak by nás to mohlo nevést k nadšení, k naději i tváří v tvář tomu nejhoršímu? Jak bychom se mohli zahazovat a užírat hořkostí a nespokojeností? „Neboť On sám řekl: ‚Nezanechám tě, ani tě neopustím‘“, a proto „žijme bez lásky k penězům, spokojeni s tím, co máme“ (Žd 13:5).
„Hospodin na nás pamatuje a žehná nám; žehná domu Izraelovu, žehná domu Áronovu, žehná bojícím se Hospodina, malým i velkým. Kéž vám Hospodin přidá – vám i vašim synům. Jste Hospodinovi požehnaní – on učinil nebesa i zemi.“ Písmo nás nazývá požehnanými Hospodina, který učinil nebesa i zemi. A když říkám „nás“, myslím tím naše rodiny, naše děti, naše domácnosti; myslím tím generace a klany a národy, které z nás vzejdou. Jsme požehnanými Hospodina, který „zachovává smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Ho milují a zachovávají Jeho příkazy“ (Dt 7:9). Jsme požehnanými Hospodina, který „odplácí tomu, kdo Ho nenávidí, do jeho tváře a vyhubí jej. Neopozdí se vůči tomu, kdo Ho nenávidí, do jeho tváře mu odplatí“ (Dt 7:9).
Jakou jedinečnou nadějí by nám mělo být, že je to právě tento kontext, s jakým přicházíme k tomu, že „nebesa, nebesa patří Hospodinu, ale zemi dal synům lidským. Mrtví již nechválí Hospodina, ani nikdo z těch, kdo sestupují do říše ticha. Ale my budeme dobrořečit Hospodinu od nynějška až navěky. Haleluja!“ Hospodin dal zemi lidem. A svrchovaně prosévá lidstvo od ničemnosti, ale žehná spravedlivým. Dal lidem zemi, aby ji podmanili, obsadili, zkrášlili a znebeštili Jeho věrní. Ničemové sestoupí do říše ticha, navěky budou vyhlazeni, pohltí je smrt, „ale my budeme dobrořečit Hospodinu od nynějška až navěky.“ „Neboť chlapec se nám narodil, Syn je nám dán; na Jeho rameni spočinulo panství. Dal Mu jméno Podivuhodný rádce, mocný Bůh, Věčný Otec, Kníže pokoje. Nebude konce vzrůstu Jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad Jeho královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky.“ Horlivost [svrchovaného] Hospodina zástupů to učiní“ (Iz 9:6).
Náš Bůh je v nebesích. Činí vše, co si přeje. A to je důvod slavit. Důvod být lidem modlitby. Důvod být nekompromisní ve věrnosti Jeho dokonalým standardům. Důvod být lidmi, kteří se radují a zpívají vděčností, kteří nepřestávají děkovat a jejichž vděčnost je nakažlivá.
Jeden moudrý, starší, zbožný muž prohlásil, že křesťané, kteří vydolovali z Písem a především z pod nánosů tradice pravdu o milostivém svrchovaném Bohu, byli „tou nejvíce Krista milující, dobrotu světa oslavující, peníze vydělávající, pivo pijící, meči se ohánějící, hudbu píšící, [tyrany] svrhávající, s manželkami se milující, poezii píšící sebrankou křesťanů, jakou svět kdy viděl.“ Já nevím, jak vy, ale já jsem pro.
Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.