Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Koronavirus ani v nejmenším neznamená, že jsme „v posledních dnech“; Bible nám předkládá něco mnohem optimističtějšího.
Př 28:1; Lev 26:36-37; 1. Kor 4:7; 1. Pt 3:14-15; 1. Kor 15:57-58.

Apoštolové tvrdili, že žijí v posledních dnech: Konkrétně v posledních dnech věku Staré smlouvy. Písmo pro nás musí definovat, co tímto jazykem míní.
1.Tim 4:1-3; 1. Tim 4:6; 2. Tim 3:1-8; Žd 1:2; 9:26; 1. Pt 1:20-21; Dan 9:24-27; Gen 49:1; Iz 2:2; Ez 38:16; Dan 2; Oz 3:4-5; Sk 2:17.

„Pánův den“ je primárně výraz pro Boží soud v historii, ne pro „Druhý příchod“.
2. Te 2:1-2; Žd 4:13; Am 5; Ez 30:1-6; Sof 1:10-17; Abd 1:9-10, 15-18; Iz 13; .

„Antikrist“ je odpadlické hnutí prvního století, ne konkrétní osoba na konci historie.
1.J 2, 4:1-6; 2. J 1:7-11; Mt 24:10-11.

„Pánův příchod“ je primárně výraz pro Boží soud v historii, ne pro „Druhý příchod“.
Ž 18; Ž 104:3; Iz 19?1; Nah 1:3; L 23:28-31; Iz 10:1-18; Mt 24:34-37; L 21:20; Mt 24:1-3.

Zjevení je primárně o událostech prvního století.
Zj 1:1-3; Zj 22:6-7, 10, 12; Zj 1:7.

Šelma a 666 není antikrist, ale Nero a Řím.
Zj 13:2; Dan 7:1-7; 2:31-45; Zj 13:1; Iz 57:20; Zj 17:12-15; Zj 13:1-2; 12:3; Zj 17:9-15; 2. Te 2:3-4; Zj 13:3-14; Jer 1:14; 10:18; Ez 7:7; 36:17; Oz 4:1, 3; Jl 1:2, 14; 2:1; Sof 1:18; J 19:15; Zj 11:7; 1. Kr 10:14; Dt 6:4-8.

Závěr: Jsme za „posledními dny“, a proto je na nás složil svět Kristu k nohám.
Zj 1:4; Ž 110:1; 1. Kor 15.

Text:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je Numeri 24:2-19. Ve verši 14 zmíním skutečný překlad původní hebrejštiny, který odráží například Pavlík nebo Bible kralická, ale který ČSP z nepochopitelných důvodů mění.

Num 24:2-19

Bileám pozvedl oči a uviděl Izrael, jak přebývá podle svých kmenů, i spočinul na něm Boží Duch a pronesl svou průpověď: Výrok Bileáma, syna Beórova, výrok muže se zavřeným okem, výrok toho, jenž slyší Boží řeč, který vidí vidění Všemohoucího, padá a má otevřené oči: Jak dobré jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, Izraeli! Jako údolí se vinou, jako zahrady podél řeky, jako aloe, jež vysadil Hospodin, jako cedry u vody. Poplyne voda z jeho věder a jeho semeno bude u množství vody. Jeho král bude vyvýšen nad Agaga a jeho království bude povzneseno. Bůh, který ho vyvedl z Egypta, je pro něj jako rohy divokého tura. Pohltí národy, své protivníky, jejich kosti rozhryže, srazí je svými šípy. Schoulil se a ulehl jako lev, jako lvice. Kdo ji přinutí povstat? Ti, kdo tobě budou žehnat, budou požehnáni, ti, kdo tě budou proklínat, budou prokleti. Balák vzplanul hněvem proti Bileámovi a tleskl rukama. Řekl Bileámovi: Zavolal jsem tě, abys proklel mé nepřátele, a hle, už třikrát jsi jen žehnal. Tak běž domů! Řekl jsem, že tě velice poctím, ale Hospodin ti poctu odepřel. Bileám řekl Balákovi: Cožpak jsem také neřekl tvým poslům, které jsi ke mně poslal: I kdyby mi dal Balák všechno stříbro a zlato, které je v jeho domě, nemohl bych přestoupit Hospodinův příkaz a udělat cokoliv dobrého či zlého z vlastního rozmaru. To, co Hospodin promluví, to budu mluvit. Nyní tedy půjdu ke svému lidu. Pojď, poučím tě o tom, co tento lid učiní na konci dní tvému lidu. Nato pronesl svou průpověď: Výrok Bileáma, syna Beórova, výrok muže se zavřeným okem, výrok toho, jenž slyší Boží řeči a zná poznání Nejvyššího, který vidí vidění Všemohoucího, padá a má otevřené oči: Vidím Ho, není to teď, sleduji Ho, není to hned: Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele a probodne skráně Moába, temeno všech synů Šétových. Edóm se stane Jeho vlastnictvím, i Seír, Jeho nepřátelé, se stanou Jeho vlastnictvím, ale Izrael si bude počínat udatně. Bude panovat Ten, jenž vzejde z Jákoba, a odstraní z města ty, kteří přežili.

Toto je Slovo Boží.

Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.

Koronahysterie kolem nás tak nějak končí, a proto si pojďme udělat malé, stručné shrnutí. Jsou to tři měsíce, kdy jsme hovořili o tom, že „‚Ničema utíká, ačkoliv ho nikdo nehoní‘ (Př 28:1). Hovořili jsme o tom, že Bůh o těch, kdo porušují Jeho přikázání, říká: „…přivedu … malomyslnost do jejich srdcí, takže je zažene zvuk odvátého listí; budou utíkat jako se utíká před mečem, padnou, i když je nikdo nebude honit. Budou klopýtat jeden přes druhého, jako se klopýtá před mečem, i když je nikdo nebude honit“ (Lev 26:36-37). A právě přesně to jsme kolem sebe viděli.

Celá koronavirová šaráda byla jedinečnou ilustrací slov H. L. Menckena, že „Cílem praktické politiky je držet obyvatelstvo ve strachu, aby volalo po někom, kdo by ho odvedl do bezpečí.“ A že tím způsobem, jak ho udržet ve strachu, je „pomocí hrozeb nekonečné řady skřetů, z nichž všichni jsou jen imaginární.‘“

A přece, nebo možná právě proto, když přišla podprůměrná každoroční chřipka pod módní a cool přezdívkou Covid-19, mnozí měli jasno, že „jsme v posledních dnech“, protože „Písmo prorokuje, že na konci času budou nemoci“ a tak dál a tak dál.

Stručně si připomeňme, že za oficiální dobu působení Covid-19 v nějakém spojení s ním zemřelo nějakých 420 000 lidí. Každoroční sezónní chřipka zabije v průměru 470 000 lidí. Za tu samou dobu, co okolo nás „běsnil“ koronavirus, zemřelo 640 000 lidí na silnicích, řádově 9 700 000 lidí zemřelo na kardiovaskulární choroby, 24 250 000 lidí bylo zavražděno v lůnech jejich matek. …tolik asi ke vyčítání naplnění biblických proroctví z novin. Tolik ke slepotě a tuposti sekulárních humanistů kolem nás – ať už pravidelně zahřívají sborové sedačky nebo ne.

Tak nebo tak, teď, když už se emoce klidní, třeba bude čas zaměřit se právě na otázku „posledních dní“, která se znovu a znovu stává tématem nadšených debat mnohých. V řadách křesťanů, a proto i v řadách křesťany (des)informovaných pohanů, panuje celá kopa špatných představ o „posledních dnech“ a o řadě dalších konceptů, které s nimi prý souvisejí. Mezi takové koncepty patří, jen namátkou: Hospodinův den, číslo šelmy, antikrist a tak dál a tak dál. Možná, že se někteří pousmějete, protože „máte nastudováno“. Ale jak říká apoštol Pavel: „Kdo ti dává vyniknout? Co z toho, co máš, jsi nedostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nedostal?“ (1. Kor 4:7). A tak se potřebuje mít na pozoru, abychom nebyli mezi těmi, kdo se prázdně chlubí, kdo si spokojeně hřebelcují své ego, že „voni ví“. Nesmíme ale spadnout ani do druhého pangejtu, a proto „Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích a buďme stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od nás žádal, abychom vydali počet z naděje, kterou máme, avšak s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí“ (1. Pt 3:14-15).

A proto si pojďme představit fiktivního tazatele. Nazvěme ho Lukáš. Lukáš už dlouho chodí do průměrného českého sboru, nasál v něm všelicos, ještě víc nasál na internetu, a tak je přesvědčený, že:„Žijeme v posledních dnech. Písmo jasně mluví o ‚posledních dnech‘ a tehdy to bude vypadat fakt zle. A to sedí na dnešek. Pán Ježíš určitě přijde každou chvíli…“

Co na takové tvrzení říkají Písma? Říkají něco mnohem nadějnějšího. Říkají něco, co nás musí hnát kupředu. A jestli to „venku vypadá fakt zle“, pak se musíme o to víc namáhat s vědomím, že „Bůh nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu zbytečná“ (1. Kor 15:57-58).

A tak, jestli si v první řadě dáváme záležet na tom, abychom nebyli jen prázdnými hubomely, buďme pevní a nepohnutelní a o to radostněji a s nadějí a především s modlitbou se namáhejme i na přesvědčování Lukášů kolem nás. A proto, Lukáši…

Ano, pravda, Písmo hovoří o posledních dnech. Ale musíš se ptát, o posledních dnech čeho.

Apoštol Pavel v 1. Timoteovi 4:1-3 varuje: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odstoupí od víry, přidržujíce se bludných duchů a učení démonů, těch, kteří v pokrytectví mluví lež a mají vypálené znamení na vlastním svědomí. Zabraňují lidem ženit se a nařizují jim zdržovat se pokrmů, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a poznali pravdu.“

Mluvil Pavel o „posledních dobách“ a „posledních dnech“, které měly nastat o tisíce let později? Proč by měl varovat Timotea ohledně událostí, kterých se Timoteus a Timoteova pra-pravnoučata a padesát nebo více generací potomků neměli dožít? Pavel Timoteovi říká: „Budeš-li bratrům předkládat tyto věci, budeš dobrý služebník Krista Ježíše“ (1. Tim 4:6). Členové Timoteovy kongregace zjevně potřebovali vědět o tom, co se stane v „posledních dnech“, protože je tyto události měly osobně ovlivnit. Ty věci, o kterých Pavel říkal, že se budou dít „v posledních dnech“, se tedy zjevně děly v době, kdy Pavel psal, a tak Timotea prostě varoval, co má očekávat, jak se věk Staré smlouvy bude blížit ke svému vrcholu (sr. 2 Tim 3:1-8).

Tuto perspektivu s Pavlem sdíleli i další novozákonní autoři. List Židům začíná tím, že nám vysvětluje, že Bůh „k nám na konci těchto dnů nám promluvil ve svém Synu“ (Žd 1:2); autor pokračuje a ukazuje, že Syn je „nyní zjeven jednou při dokonání věků ke zrušení hříchu skrze svou oběť“ (Žd 9:26). Čtenáři listu Židům tedy žili „na konci dnů“ a „při dokonání věků“. Apoštol Petr napsal, že Kristus „byl předem poznán před založením světa a byl na konci časů zjeven pro vás, kteří skrze Něho věříte v Boha“ (1. Pt 1:20-21). Svědectví apoštolů je jasné: když Kristus přišel, „poslední dny“ přišly s Ním. Pán Ježíš Kristus přišel, aby přinesl nový věk Božího Království. Starý věk končil a byl zcela ukončen, když Bůh zničil jeruzalémský Chrám a Jeruzalém jako takový v roce 70, jak už jsme o tom hovořili, když jsme mluvili o uzavření biblického kánonu. A právě to je událost, o které hovoří drtivá většina pasáží, které jsou dnešní čeští křesťané zvyklí vztahovat na konec historie a obhajovat z nich, že „Pán Ježíš přijde každou chvílí, jsme v posledních dnech…“

Jinými slovy, období, o kterém Bible hovoří jako o „posledních dnech“ (nebo „posledních časech“ nebo „poslední hodině“), je obdobím mezi Kristovým narozením a zničením Jeruzaléma. Raná Církev žila na konci starého věku a počátku věku nového. Celé toto období musíme považovat za čas Kristova Prvního příchodu. Starý i Nový zákon předkládají zaslíbené zničení nevěrného Jeruzaléma jako aspekt Kristova díla, který je úzce spojený s Jeho dílem vykoupení. Kristův život, smrt, vzkříšení, nanebevstoupení, vylití Ducha a soud nad Jeruzalémem jsou všechno části Jeho jediného díla přinesení Jeho Království a stvoření Jeho nového Chrámu – což je velmi zjevné například z toho, jak Kristovu usmiřující oběť a zničení Chrámu spojuje Daniel 9:24-27.

Ostatně, Lukáši, podívej se, jak o „posledních dnech“ hovoří Starý zákon. Musíš nechat Písmo, ať definuje svůj vlastní jazyk. Jen namátkou: Num 24:2-19, pasáž, kterou jsme dnes začínali, a dále Gen 49:1; Iz 2:2; Ez 38:16; Dan 2; Oz 3:4-5; Sk 2:17 atd. To jsou velmi jasně pasáže, které hovoří o prvním století, ne o období o 2000 let později.

Lukáš teď třeba namítne: „Ale v 2. Tesalonickým a na dalších místech se píše o Pánově dni, o příchodu Pána Ježíše Krista. Podle tvé logiky jim to Pavel taky nemusel psát, protože Pán Ježíš neměl podruhé přijít ještě další skoro 2000 let.“

Takové dost základní pravidlo: Když je řeč o nějakém textu, vůbec není na škodu si ho přečíst, než z něj člověk bude něco vyvozovat. V 2. Tesalonickým 2:1-2 čteme: „Pokud jde o příchod našeho Pána Ježíše Krista a naše shromáždění k Němu, žádáme vás, bratři, abyste se nenechali snadno otřást ve svém poznání ani vylekat buď skrze ducha, nebo skrze slovo nebo skrze dopis, vydávaný za náš, jako by den Pánův již nastal.“ Stačí se na text podívat a je zjevné, že „Pánův den“, o kterém je řeč ve 2. Tesalonickým není vůbec to, co se označuje jako „Kristův druhý příchod“, protože konec historie opravdu není něco, co by křesťané mohli promeškat – Tesaloničtí se ale velmi zjevně bojí, že tento „Pánův den“ už nastal bez toho, že by o tom věděli. Konec světa, kdy každý z nás bude ve vzkříšeném těle stát před Bohem a bude vydávat účet ze všech svých skutků, „před očima Toho, jemuž se budeme zodpovídat, a jemuž je vše nahé a odkryté“ (Žd 4:13), to opravdu není něco, co by KDOKOLIV mohl přehlédnout.

A proto si potřebujeme uvědomit, že zdaleka ne každý „Pánův den“ v Písmu hovoří o konci historie; naopak, v drtivé většině případů se jedná o výraz pro Boží soud v historii. Ještě jednou, v drtivé většině případů je „Pánův den“ v Písmu Božím soudem v historii, nad konkrétním národem, městem či civilizací. Například v páté kapitole proroka Ámose čteme: „Slyšte toto slovo, které pronáším nad vámi, tento žalozpěv, dome izraelský: Padla a již nevstane, panna izraelská, opuštěná leží na své zemi, není, kdo by ji pozdvihl. Neboť toto praví Panovník Hospodin: Městu, které vytáhne s tisícem, zůstane sto, a které vytáhne se stem, zůstane deset pro dům izraelský. Neboť toto praví Hospodin domu izraelskému: Hledejte mě a budete žít. Nevyhledávejte Bét-el, nechoďte do Gilgálu, neputujte do Beer-šeby, protože Gilgál bude zcela jistě odveden do exilu a Bét-el se stane ničím. Hledejte Hospodina a budete žít, jinak pronikne dům Josefův jako oheň, bude ho stravovat a nikdo ho neuhasí, aby zachránil Bét-el, který převrací právo v pelyněk a spravedlnost hází na zem. Hledejte toho, kdo učinil Plejády i Orion, kdo obrací nejhlubší tmu v ráno a den zatmívá nocí, kdo volá na vodu moře a vylévá ji na povrch země; Hospodin je Jeho jméno. Nechává zazářit zkázu nad mocným, takže zkáza přijde na pevnost. Nenávidí toho, kdo v bráně kárá, opovrhují tím, kdo mluví bezúhonně. A tak, protože zvyšujete chudému nájemné a berete od něho obilnou daň – postavili jste si domy z tesaného kamene, ale bydlet v nich nebudete, vysadili jste překrásné vinice, ale víno z nich pít nebudete. Neboť znám vaše mnohá přestoupení, bezpočet vašich hříchů: Utlačujete spravedlivého, berete úplatek a odstrkujete chudé v bráně. Proto ten, kdo je rozumný, v této době umlkne, neboť je zlá doba. Hledejte dobro a ne zlo, abyste byli živi, a Hospodin, Bůh zástupů, s vámi bude tak, jak jste řekli. Nenáviďte zlo a milujte dobro, ustanovte v bráně právo! Snad se Hospodin, Bůh zástupů, nad ostatkem Josefa slituje. Proto takto praví Hospodin, Bůh zástupů, Panovník: Na všech náměstích bude kvílení, na všech ulicích budou říkat: Běda, běda! Zemědělce budou svolávat ke smutečnímu obřadu, ke kvílení ty, kdo znají žalozpěv. Na všech vinicích bude kvílení, protože projdu tvým středem, praví Hospodin. Běda těm, kdo dychtí po Hospodinově dni! Nač je vám Hospodinův den? Bude temnotou, a ne světlem! Jako když člověk utíká před lvem a potká ho medvěd, vejde do domu, položí svou ruku na stěnu a uštkne ho had. Cožpak není Hospodinův den temnotou, a ne světlem, tmou, ve které není záře? Nenávidím a zavrhuji vaše svátky, nemohu snést vaše slavnostní shromáždění. I když Mi přinášíte své zápalné a přídavné oběti, neoblíbím si je, nepohledím na pokojnou oběť z vašeho krmného dobytka. Odstraň ode mě hluk svých písní, zvuk tvých harf nechci slyšet. Ale ať se valí právo jako voda a spravedlnost jako stále proudící potok. Přinášeli jste mi v pustině čtyřicet let obětní hody a přídavné oběti, dome izraelský? Pozvednete Sikúta, svého krále, a Kijúna, svého boha hvězd, své modly, které jste si udělali, a odvedu vás za Damašek, praví Hospodin; Bůh zástupů je Jeho jméno“ (Am 5). Ámos opakovaně hovoří o „Hospodinově dni“ – a nejedná se o nic jiného než o Boží soud nad nevěrným Izraelem, o tom, že Izrael nežije podle práva a spravedlnosti, a proto bude odveden do vyhnanství. I tak tedy může vypadat Hospodinův den.

A tedy mě třeba Lukáš přeruší: „Takže den Páně už nastal? A, a, a antikrist, ten už taky byl?“ Ano, Lukáši, nastala už celá řada Pánových dní. Znovu, v biblickém proroctví jsou to především Boží soudy nad konkrétními národy.

Ezechiel 30 promlouvá o soudu nad Egyptem následovně: „Lidský synu, prorokuj a řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Naříkejte: Ach, ten den, neboť blízko je den, blízko je den Hospodinův, den mračna, nastane čas národů. Na Egypt přijde meč a v Kúši bude úzkost, až v Egyptě padnou pobití, poberou jeho bohatství a jeho základy budou zbořeny. Kúš, Pút a Lúd, všechen míšený lid, Kúb i synové země smlouvy s nimi padnou mečem. Toto praví Hospodin: Padnou ti, kdo podpírají Egypt, a klesne jeho mocná pýcha. Od Migdólu po Sevénu v něm padnou mečem, je výrok Panovníka Hospodina“ (Ez 30:1-6).

Sofonjáš 1 hovoří o soudu nad nevěrným Jeruzalémem těmito slovy: „V onen den, je Hospodinův výrok, bude znít hlasité volání od Rybné brány, nářek z Mišne a velké drcení z kopců. Naříkejte, obyvatelé Machteše, neboť zahynul všechen kramářský lid, všichni, kdo váží stříbro, byli vyhlazeni. I stane se v onen čas, že prohledám Jeruzalém s lampami a navštívím s trestem muže usazené na svém kalu, kteří si v srdci říkají: Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého. Jejich majetek se stane kořistí a jejich domy pustinou. Postaví domy, ale nebudou v nich bydlet, vysadí vinice, ale víno z nich pít nebudou. Blízko je Hospodinův velký den, blízko a velmi pospíchá. Slyš! Hospodinův den je trpký, hrdina v něm bude křičet. Onen den bude dnem hněvu, dnem soužení a sklíčenosti, dnem zkázy a zpustošení, dnem temnoty a soumraku, dnem mračna a husté temnoty, dnem troubení na beraní roh a válečného křiku proti opevněným městům a proti vysokým rohovým věžím. Způsobím lidem soužení a budou chodit jako slepí, protože hřešili proti Hospodinu. Jejich krev bude vylita jako prach a jejich vnitřnosti jako výkaly“ (Sof 1:10-17).

Abdijáš promlouvá o soudu nad Edómem: „Tvoji hrdinové se budou třást, Témane, protože všichni z Ezauovy hory budou vyvražděni. Pro násilí na tvém bratru Jákobovi přikryje tě hanba, budeš vyhlazen navěky. … Hospodinův den je blízko pro všechny národy. Jak jsi činil ty, tak bude učiněno tobě, to, co jsi vykonal, se vrátí na tvou hlavu. Jako jste pili na Mé svaté hoře, tak budou pít všechny národy ustavičně. Budou pít a hltat, a budou, jako by nikdy nebyly. Ale na hoře Sijón bude útočiště a bude svatá. Dům Jákobův bude vlastnit své vlastnictví. Dům Jákobův bude ohněm, dům Josefův plamenem, dům Ezauův strništěm, zapálí jej a stráví ho. Nikdo z domu Ezauova nevyvázne, neboť Hospodin promluvil“ (Abd 1:9-10, 15-18).

A mohli bychom vyjmenovávat další a další Hospodinovy dny, či dny Páně, ale pro teď přidáme už jen jednu pasáž. Prorok Izajáš ve 13. kapitole své knihy promlouvá o soudu nad Babylonem – a nejen, že hovoří o „Hospodinově dni“, ale používá dokonce i prorocký jazyk dekonstrukce vesmíru – jen aby poté znovu jasně říkal, že se jedná ne o konec světa, ale o soud nad Babylonem z rukou médské armády. Dokonce ani padající hvězdy a třesoucí se nebesa a slunce a měsíc, které nesvítí, tedy ani v nejmenším neznamenají konec světa, ale prostě Boží soud nad konkrétní říší či městem. V Izajáši 13 čteme: „Prorocký výnos o Babylonu, který viděl Izajáš, syn Amósův. Zvedněte korouhev na lysé hoře, pozvedněte k nim hlas, zamávejte rukou, ať vejdou branami předních mužů. Vydal jsem příkaz svým posvěceným, k vykonání svého hněvu jsem také povolal své hrdiny, jásající nad mou velebností. Slyš! Rachot na horách jakoby mnohého lidu. Slyš! Hukot království – shromažďovaných národů: Hospodin zástupů formuje armádu k boji. Přicházejí z daleké země, od konce nebes – Hospodin se zbraněmi svého rozhořčení – aby pohubil celou zemi. Naříkejte, protože den Hospodinův je blízko. Přijde jako zkáza od Všemohoucího. Proto všechny ruce ochabnou a srdce každého člověka se rozplyne. Vyděsí se, zachvátí je křeče a bolesti, budou se svíjet jako rodička. Jeden bude užasle hledět na druhého, jejich tváře budou jako plamen. Hle, den Hospodinův přichází, krutý, se zuřivostí a s planoucím hněvem, aby učinil tuto zemi hroznou pustinou a vyhladil z ní hříšníky. Neboť hvězdy nebes ani jejich souhvězdí se nezatřpytí svým světlem, slunce bude vycházet temné a měsíc nezazáří svým světlem. A navštívím svět za zlo a ničemy za jejich vinu; způsobím, že zmizí pýcha domýšlivců a hrdost tyranů ponížím. Způsobím, že bude člověk vzácnější než ryzí zlato, člověk nad zlato z Ofíru. Proto rozbouřím nebesa a rozkymácí se země ze svého místa – v rozhořčení Hospodina zástupů a ve dni Jeho planoucího hněvu. I stane se, že jako zaplašená gazela nebo jako stádo, když není, kdo by ho shromáždil, tak se každý vrátí ke svému lidu a každý uteče do své země. Každý, kdo bude nalezen, bude proboden, a každý chycený na útěku padne mečem. Jejich děti budou rozdrceny před jejich očima, jejich domy budou vypleněny a jejich ženy budou zneuctěny. Podnítím proti nim Médy, kteří si stříbra nebudou cenit a ve zlatě nebudou mít zalíbení. Svými luky rozstřílí chlapce a nad plodem lůna nebudou mít slitování – nad syny se neslituje jejich oko. A Babylon – ozdoba království, okrasa vznešenosti Chaldejců – bude, jako když Bůh vyvrátil Sodomu a Gomoru“ (Iz 13:1-19).

Takže, ano, Hospodinův den nastal – nastala jich už celá řada. A když apoštol Pavel psal do Tesaloniky o „dni Páně“, opravdu psal o „dni Páně“ který měl brzy nastat a týkal se Tesaloničanů v prvním století – a rozhodně neměl být koncem historie.

Co se antikrista týče, tam je to na delší vysvětlování.

Pro začátek: Ač pro mnohé to bude šokující, slovo „antikrist“ se nikdy neobjevuje v knize Zjevení. Nikde. A přece, někteří tenhle výraz běžně používají jako synonymum pro „Šelmu“ ve Zjevení 13. Samozřejmě, Šelma je kristovým nepřítelem, a tak je v nějakém smyslu protikristovská; ale výraz antikrist je používán velmi konkrétním způsobem a ve své podstatě naprosto nesouvisí s postavou, která je známá jako „Šelma“ a „666“.

Faktem je, že výraz antikrist se objevuje jen ve třech pasážích:

„Dítky, je poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přichází antikrist, tak se nyní již objevilo mnoho antikristů; podle toho poznáváme, že je poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, zůstali by s námi. Ale to se stalo, aby vyšlo najevo, že nejsou všichni z nás. … Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Každý, kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce. Toto jsem vám napsal o těch, kteří vás svádějí“ (1. J 2:18-19, 22-23, 26).

„Milovaní, nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, jsou-li z Boha; neboť do světa vyšlo mnoho falešných proroků. Podle toho poznávejte Ducha Božího: Každý duch, který vyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, je z Boha. A žádný duch, který nevyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, není z Boha. To je ten duch antikrista, o němž jste slyšeli, že přichází, a který již nyní je ve světě. Vy, dítky, jste z Boha a přemohli jste je, neboť Ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa, proto mluví věci ze světa a svět jim naslouchá. My jsme z Boha; kdo zná Boha, naslouchá nám, kdo není z Boha, nenaslouchá nám. Podle toho poznáváme Ducha pravdy a ducha bludu“ (1. J 4:1-6).

„Neboť do světa vyšli mnozí svůdci, kteří nevyznávají Ježíše Krista přicházejícího v těle; každý takový člověk je svůdce a antikrist. Dávejte si pozor, abyste nepřišli o to, na čem jsme pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má i Otce i Syna. Přichází-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu ani ho nezdravte; kdo ho zdraví, má účast na jeho zlých skutcích“ (2. J 1:7-11).

Nikde jinde se slovo antikrist nevyskytuje. A tak máme ohledně antikrista několik jasných závěrů:

1) Křesťané [v době Nového zákona] už byli varováni ohledně příchodu antikrista (1. J 2:18; 4:3), takže se jich zjevně týkal.

2) Antikrist nebyl pouze jeden, ale bylo „mnoho antikristů“ (1. J 2:18). Výraz „antikrist“ proto nemůže být označením pro pouze jednoho jednotlivce na konci historie.

3) Antikrist v době Janova psaní již působil: „Nyní již se objevilo mnoho antikristů“ (1. J 2:18); „Toto jsem vám napsal o těch, kteří vás svádějí“ (1. J 2:26); „Slyšeli jste, že přichází, a již nyní je ve světě“ (1. J 4:3); „Neboť do světa vyšli mnozí svůdci … každý takový člověk je svůdce a antikrist“ (2. J 1:7). Samozřejmě, jestliže antikrist byl přítomen již v prvním století, nebyl a nemůže být nějakou postavou, která se objeví na konci světa.

4) Za čtvrté, antikrist je jakýmsi shrnutím pro celý myšlenkový směr konkrétní nevíry, podle Jana především pro kacířství, které v jeho době popíralo osobu a dílo Ježíše Krista. Ačkoliv antikristové zjevně tvrdili, že patří Otci, učili, že Ježíš není Kristus (1. J 2:22); společně s falešnými proroky (1. J 4:1) popírali inkarnaci (1. J 4:3; 2. J 1:7, 9); a odmítali apoštolské učení (1. J 4:6).

5) Za páté, antikristové byli odpadlými členy křesťanské Církve (1. J 2:19), kteří se snažili svést ostatní křesťany, aby tak odvrátili Církev jako takovou od Ježíše Krista (1. J 2:26; 4:1; 2. J 1:7, 10).

Když tohle vše spojíme, vidíme, že antikrist je popisem pro systém odpadlictví i jednotlivé odpadlíky. Jinými slovy, antikrist byl naplněním Ježíšova proroctví, že přijde čas velkého odpadlictví, kdy se mnozí „budou navzájem zrazovat a jeden druhého nenávidět. Také povstanou mnozí lživí proroci a mnohé svedou“ (Mt 24:10-11). Křesťané prvního století byli varováni ohledně příchodu antikrista; a, opravdu, povstalo „mnoho antikristů“. Na nějakou dobu věřili evangeliu, ale později víru opustili a začali se snažit svádět druhé – buď začínali nové sekty nebo se snažili zatáhnout křesťany do odpadlé formy judaismu, tedy do falešného náboženství, které tvrdilo, že uctívá Otce, ale zapíralo Syna. Mimochodem, tohle uvědomění dost pomáhá uvědomit si, co nám zbytek Nového zákona říká o době „poslední generace“ a o odpadnutí v „posledních dnech“ například v Matouši 24.

Připomeňme si ještě jednou slova apoštola Jana z 1. Janovy 2: „Dítky, je poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přichází antikrist, tak se nyní již objevilo mnoho antikristů; podle toho poznáváme, že je poslední hodina“ (1. J 2:18). Souvislost, kterou mnozí lidé mají v hlavě mezi antikristem a „posledními dny“ je tedy správná; ale to, co jim často uniká, je fakt, že Bible vyjádření „poslední dny“ a podobné výrazy používá ne k označení konce fyzického světa, ale k označení posledních dnů věku staré smlouvy, „posledních dnů“, které přišly v proroky určený čas a skončily zničením Chrámu v roce 70. To je něco, co Písmo jasně učí. Když novozákonní autoři hovořili o období před pádem Jeruzaléma, ve kterém sami žili, nepochybně používali jazyk „časů konce“. A apoštol Jan o této skutečnosti řekl dvě věci: za prvé to, že antikrist už přišel; a, za druhé, že přítomnost antikrista byla důkazem, že on a první příjemci jeho spisů žijí v „poslední hodině“.

Samozřejmě, mohli bychom říct, že průměrný liberál z ETF, který popírá Kristovo božství a narození z panny, je v nějakém slova smyslu antikrist, ale to není to, co se Jan úplně snaží říct.

Tady by se Lukáš mohl zeptat: „A co ty pasáže, kde je psáno, že při příchodu Pána Ježíše budou lidé schovaní ve skalách a budou křičet, ať je ty skály zavalí? Nebo jiné, které říkají, že pro ty, kdo nebudou věřit, přijde Ježíš jako zloděj? Že to bude jako za Noemových dní, že budou hodovat a užívat a říkat ‚mír, mír‘, a najednou přijde zkáza? To už se taky mělo stát?“

Samozřejmě. Tak, jako „Pánův“ nebo „Boží“ den nejsou zdaleka jen konec historie, ani „Pánův“ či „Boží“ příchod není zdaleka jen konec historie. Opět, v drtivé většině případů je tento příchod opět prostě Božím zásahem v historii. Podívejme se na Žalm 18, od verše 8:

„Země se zachvěla a zatřásla. Otřásly se i základy hor, zakymácely se, neboť vzplanul hněvem. Z chřípí mu vystupoval dým a z úst stravující oheň, od nějž chytalo uhlí. Roztáhl nebesa a sestupoval, pod nohama hustou temnotu. Vsedl na cheruba a letěl, vznášel se na křídlech větru. Temnotu učinil svou skrýší, stánkem kolem sebe temné vody, hustá oblaka. Ze záře před Ním vystupovala mračna, krupobití a řeřavé uhlí. Hospodin zahřměl na nebesích, Nejvyšší vydal svůj hlas – krupobití a řeřavé uhlí. Poslal své šípy a rozptýlil je, množstvím blesků je přivedl do zmatku. Když jsi zahrozil, Hospodine, ukázala se koryta vod, odhalily se základy světa – před dechem Tvého hněvivého ducha“ (Ž 18:8-16).

A co že je tenhle Boží příchod v soudu, kdy se otřásají samotné základy hor a Bůh s anděly a temnotou sestupuje z nebes? O jaké události je tu řeč? To nám říká první verš: „Pro vedoucího chval. Od Hospodinova otroka Davida, jenž pověděl Hospodinu slova této písně v den, kdy jej Hospodin vysvobodil z moci všech jeho nepřátel i z ruky Saulovy“ (Ž 18:1).

Bůh napříč Starým zákonem znovu a znovu přichází „na oblacích“ při spáse svého lidu a při ničení svých nepřátel: „Z oblaků si činíš vůz, vznášíš se na perutích větru“ (Ž 104:3). Když Izajáš prorokoval o Božím soudu nad Egyptem, napsal: „Hle, Hospodin jede na rychlém oblaku a přichází do Egypta. Egyptské modly se před Ním roztřesou“ (Iz 19:1). Prorok Nahum mluvil podobně o Božím zničení Ninive: „Jeho cesta je ve vichřici a bouři, oblaka jsou prachem Jeho nohou“ (Nah 1:3). Boží „příchod na nebeských oblacích“ je prakticky běžným biblickým symbolem či obrazem Boží přítomnosti v soudu a spáse, Boží přítomnosti v obhájení Jeho lidu a v odsouzení Božích nepřátel.

Pokud jde o ono „skrývání v horách“, Pán Ježíš nám přímo říká, kdy tato chvíle nastala. V Lukáši 23, od verše 28 čteme: „Ježíš se k nim obrátil a řekl: Dcery jeruzalémské, nade Mnou neplačte, spíše plačte nad sebou a nad svými dětmi. Neboť hle, přicházejí dny, v nichž budou říkat: ‚Blahoslavené jsou neplodné, lůna, která nerodila, a prsy, které nekojily!‘ Tehdy začnou ‚říkat horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!‘ Protože dělají-li toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ (L 23:28-31).

Doba „skály, padněte na nás,“ měla nastat za života žen, které oplakávaly Ježíše, a jejich dětí – jim bylo řečeno, že „přicházejí ty dny“. A, samozřejmě, o tom svědčí i závěr pasáže: „Protože dělají-li toto se zeleným stromem, co se stane se suchým.“ Ježíš je zelený strom, je plodný, dokonalý Izraelec (ostatně, strom je běžný starozákonní obraz Izraele), a přece je zabit – o co hůř bude suchému stromu, nevěrnému, neplodnému Izraeli. Znovu, řeč je o soudu nad Izraelem při válce s Římem a pádu Jeruzaléma v roce 70, kdy bylo zmasakrováno řádově milion a čtvrt Židů, na které Pán Ježíš přišel jako soudce skrze římskou armádu, tak jako přichází Hospodin „konat své dílo na hoře Sijón a v Jeruzalémě“ (Iz 10:12) skrze to, že Izrael nechává masakrovat asyrskou armádou (Iz 10:1-18).

A, Lukáši, to se týká i toho, že „bude jako za Noema“ – předpokládám, že odkazuješ na Mt 24:37. Ježíš nám v té samé kapitole jasně říká, že „určitě nepomine toto pokolení [=generace], dokud se toto všechno nestane“ (Mt 24:34). Podle samotného Pána Ježíše neuplyne generace, dokud se nestane všechno, o čem Pán mluví v Matouši 24. A opět, Matouš 24 hovoří o soudu nad Jeruzalémem, jak je zjevné třeba i z paralel v L 21:20, kde je jasně řeč o Jeruzalému prvního století obklíčeném římskými armádami. A je to soud nanejvýš případný, když si uvědomíme, že Matouš 24 přichází po Matouši 23, kapitole, která není ničím jiným než kritikou odpadlictví Židů Pánovy doby – a že Matouš 24 je odpovědí na otázku učedníků, kdy bude zbořen Chrám a skončí věk Staré smlouvy (Mt 24:1-3). A jestli známe své Staré zákony, je nám víc než jasné, o čem Pán v Matouši 24 hovoří.

A tady už to Lukáš určitě nevydrží a vyhrkne: „A co všechny ty soudy popsané ve Zjevení, které se okolo nás dějí?“

Lukáši, ať už se okolo nás děje cokoliv, věř mi, že Zjevení o tom nemluví. Drtivá většina Zjevení hovoří o soudu nad Izraelem v prvním století. Kniha sama nám říká, kdy se staly v ní popsané události:

„Zjevení Ježíše Krista, které Mu dal Bůh, aby svým otrokům ukázal, co se má BRZY stát. … neboť ten ČAS JE BLÍZKO“ (Zj 1:1-3).

„Tato slova jsou věrná a pravá; Pán Bůh duchů proroků poslal svého anděla, aby svým otrokům ukázal, co se má BRZO stát. A hle, přijdu BRZY… neboť ten čas je blízko … Hle, přijdu brzy“ (Zj 22:6-7, 10, 12).

A, samozřejmě, Zjevení nám říká, o jaký příchod Pána v něm jde: „‚Hle, přichází s oblaky‘ a ‚uzří Jej každé oko, i ti, kteří Jej probodli‘, a ‚budou se pro Něho bít v prsa všechny kmeny země‘. Ano, amen“ (Zj 1:7). Pánův příchod, které popisuje kniha Zjevení, měli vidět ti, kdo Pána probodli na kříži. A to znamená, že musel přijít nedlouho po ukřižování – a, samozřejmě, „kmeny země“ jsou běžný starozákonní jazyk pro kmeny Izraele.

A Lukáš už prakticky křičí: „Ale co Šelma? A co 666 a její znamení a tak? Vždyť nás určitě každou chvílí začnou čipovat – a právě o tom Zjevení mluví. Nemohlo být z většiny o událostech v prvním století, tehdy nikdo nikoho nečipoval…“

Lukáši, nezapomínej, komu je Zjevení psáno, a že muselo být pochopitelné především pro své první a hlavní příjemce, kteří neměli o čipech ani potuchy.

Šelma je Řím, především pak Řím ztělesněný Neronem. Římská říše je ve Zjevení symbolizována jako hltavé, zuřivé zvíře. Jan říká, že šelma vypadala jako levhart, medvěd a lev (Zj 13:2) – což jsou právě ta zvířata, která popisují první tři ze čtyř světových velmocí v Danieli 7:1-6 (sr. Da 2:31-45). Čtvrtá říše, Řím, má stejné zlé, zvířecké charakteristiky jako ostatní říše, ale je mnohem horší: „A hle, čtvrtá šelma strašlivá, úděsná a neobyčejně silná. Měla veliké železné zuby. Požírala, drtila a to ostatní svýma nohama pošlapávala. Ta byla ale odlišná ode všech šelem, které byly před ní, a měla deset rohů“ (Da 7:7). Takže, ještě jednou, Šelma je Řím Janovy doby.

Šelma ale není jen instituce či říše – je i člověk; a to konkrétně císař Nero. Řím byl ztělesněn svým vůdcem – tak jako Písmo jinde identifikuje jiné říše s jejich vládci, protože vládci jsou smluvními hlavami svých říší. Říše byla ztělesněná Neronem. A Nero i Řím jako říše byli ponořeni hluboko v ponižujícím, zvrhlém, bestiálním chování. Nero, který zavraždil nespočet členů vlastní rodiny, včetně své těhotné ženy, kterou ukopal k smrti; Nero, který byl homosexuál, jehož oblíbeným afrodiziakem bylo sledovat, jak lidé trpí při těch nejstrašlivějších a nejnechutnějších druzích mučení; Nero, který se oblékal jako divoká šelma, aby v tomto převleku napadal a znásilňoval vězně, muže i ženy; Nero, který používal těla křesťanů upalovaných u kůlů jako původní „římské svíce“ a osvětlení při svých odporných zahradních oslavách; Nero, který na popud Židů rozpoutal první říšské pronásledování Církve, aby ji zničil; tenhle bestiální zvrácenec byl vládcem nejmocnější říše na zemi. A on byl tím, kdo určoval standardy svým poddaným.

Teď k tomu, co Zjevení říká o Neronovi a v něm o Římu, k tomu, co Zjevení říká o Šelmě:

1) Za prvé, Jan ji viděl „jak vystupuje z moře“ (Zj 13:1). Krom toho, že Římané skutečně přišli z moře, připlavili se, moře je v Písmu symbolem vzpurných pohanů: „Ale ničemové jsou jako vzedmuté moře, když se nemůže utišit, jehož vody vyvrhují špínu a bláto“ (Iz 57:20; sr. 17:12). Proto Jan později slyší, že „Vody, které jsi viděl … jsou lidé a zástupy, národy a jazyky“ (Zj 17:15). Z této chaotické, vzpurné masy lidstva se vynořil Řím.

2) Jan viděl, že Šelma měla „deset rohů a sedm hlav“ (Zj 13:1) a byla v obrazu Draka (Zj 12:3), který Šelmě dává „svou sílu, svůj trůn a velikou pravomoc“ (Zj 13:2). Řím Janovy doby je zde tedy předložen jako Drakovo, neboli satanské, impérium. Deset rohů) Šelmy nám Zjevení 17:12 vysvětluje jako vládce deseti říšských provincií: „Těch deset rohů, které jsi viděl, je deset králů“ (Zj 17:12); zatímco sedm hlav je řada císařů (Zj 17:9-11): Nero byl jednou z těchto „hlav“.

3) Za třetí, čteme, že Šelma „na svých hlavách měla rouhavá jména“ (Zj 13:1). Císaři byli v Římě uctíváni jako bohové. V Říši bylo mnoho chrámů císařského kultu, a to především v Malé Asii (kde jsou sbory, kterým je adresováno Zjevení). Nero přikazoval a vyžadoval absolutní poslušnost a dokonce si nechal postavit vlastní sochu, 40 metrů vysokou. Právě proto Pavel nazýval císaře „člověkem hříchu“ či „člověkem bezzákonnosti“; říkal o něm, že je „syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně se pozvedá nade všecko, čemu se říká bůh nebo co se uctívá, takže sám usedá jako Bůh do Boží svatyně a vydává se za Boha“ (2. Te 2:3-4).

4) Tento rouhačský aspekt Šelmy zdůrazňuje i sám Jan: „Byla jí dána ústa mluvící veliké věci a rouhání … I otevřela svá ústa k rouhání se Bohu a rouhala se Jeho jménu a Jeho stánku, to jest těm, kteří přebývají v nebi“ (Zj 13:5-6). Křesťané byli pronásledováni právě proto, že se odmítali účastnit tohoto modlářského kultu Císaře.

5) „Celá země nad tou Šelmou užasla; poklonili se Drakovi, že dal té Šelmě svou pravomoc, a poklonili se také Šelmě se slovy: ‚Kdo je podobný té šelmě a kdo s ní může bojovat?‘“ (Zj 13:3-4). Jan nehovoří o tom, že by Šelmu následoval „svět“; slovo, které zde používá, se skutečně správně překládá „země“ a znamená Izrael. Víme to proto, že kontext označuje ty, kdo Šelmu uctívali, jako „obyvatele země“ (Zj 13:8, 12, 14) – což je výraz, který se ve Zjevení objevuje několikrát a označuje odpadlý Izrael. V řeckém Starém zákoně, v Septuagintě (kterou používala raná Církev), se jedná o běžné prorocké vyjádření pro vzpurný, modlářský Izrael, který měl být brzy zničen a vyhnán ze země (Jer 1:14; 10:18; Ez 7:7; 36:17; Oz 4:1, 3; Jl 1:2, 14; 2:1; Sof 1:18). Samozřejmě, je pravda, že Nero byl jako dobrotivý poskytovatel blahobytu, „sociálních dávek“ a zábavy milován po celé Říši. Avšak ten, kdo je však odsuzován za uctívání císaře především, je Izrael. Izraelci tváří v tvář volbě mezi Božím Kristem a římským císařem prohlásili: „Nemáme krále, jen císaře!“ (J 19:15). Jejich reakcí na císařovu zdánlivě úspěšnou válku proti Církvi (Zj 11:7) byly úcta, bázeň a uctívání. Izraelci pomáhal císaři a jeho říši proti Kristu a Církvi.

6) Šelmě byla dána „moc, aby činila, co chce, po čtyřicet dva měsíce“ (Zj 13:5), „aby rozpoutala válku proti svatým a aby je přemohla“ (Zj 13:7). Toto období 42 měsíců, tři a půl roku, což je polovina sedmi, je symbolickým obrazem, který v prorockém jazyce označuje čas zármutku, kdy jsou u moci Boží nepřátelé nebo kdy je vyléván Boží soud. Tento obraz se odvozuje od období sucha mezi prvním objevením Elijáše a porážkou Baala na hoře Karmel. Jeho prorocké použití není primárně doslovné, ale rozhodně stojí za povšimnutí, že Neronovo pronásledování Církve trvalo právě 42 měsíců, asi od poloviny listopadu roku 64 do začátku června roku našeho Pána 68.

A 7) Jan svým čtenářům Šelmu jasně identifikoval: „Zde je moudrost. Kdo má rozum, ať spočte číslo té šelmy. Je to číslo člověka, a jeho číslo je šest set šedesát šest“ (Zj 13:18). Toto číslo je důležité řady důvodů, ale alespoň dva:

1) Jan čerpá mnoho svých symbolických čísel z historie Izraele. Čteme, že Šalomounovi na vrcholu jeho moci a slávy přiváželi 666 talentů zlata (1. Kr 10:14). Toto číslo značí vrchol jeho vlády i počátek jeho pádu; od té chvíle vše upadá do odpadlictví. Pro Hebreje bylo číslo 666 strašlivým znamením odpadlictví.

2) Druhým faktem je, že v řečtině i v hebrejštině je každé písmeno abecedy zároveň i číslicí. Proto se „číslo“ něčího jména dalo spočítat prostě sečtením numerické hodnoty jeho písmen. Jan zjevně očekával, že jeho soudobí čtenáři jsou schopní tuto metodu použít a zjistit tak jméno Šelmy (Zj 13:18) – což, znovu, ukazuje, že sdělení Zjevení bylo aktuální pro Janovy čtenáře. Jan neočekával, že spočítají a odhalí jméno nějakého vládního funkcionáře nebo jiného bezbožného papaláše v jednadvacátém století. Jan neočekával, že někdo ve Smyrně probdí celé noci zamyšlený, kdo to asi je, ten Jorge Mario Bergoglio.

Jan však příjemcům svého listu zároveň říká, že to nebude tak snadné, jak by si mohli myslet: bude si to žádat někoho, „kdo má důvtip“ či „rozum“. Jan totiž nezapsal číslo, které by fungovalo v řečtině, což je to, co by očekával římský úředník procházející Zjevení a hledající nějaký podvratný obsah. Neočekávaným prvkem tohoto výpočtu bylo, že musel být spočítán v hebrejštině, kterou by alespoň někteří členové sborů znali. Jeho čtenáři by už tak jako tak měli dost jasno v tom, že hovoří o Neronovi, a ti, kteří uměli hebrejsky, by to okamžitě pochopili. Numerické hodnoty hebrejských písmen ve spojení Neron Kesar (Nero císař) jsou právě 666.

A, samozřejmě, Nero nikoho nečipoval. Ve Zjevení 13, té oblíbené čipovací pasáži, čteme, že lidem „byl dán cejch na pravou ruku nebo na čelo a aby nikdo nemohl kupovat ani prodávat, leda ten, kdo má cejch: jméno šelmy nebo číslo jejího jména“ (Zj 13:16-17). A, samozřejmě, opět tu slyšíme ozvěnu Starého zákona, kde v Deuteronomiu 6 čteme: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš. Přivaž je jako znamení na ruku, ať jsou značkou mezi tvýma očima“ (Dt 6:4-8). Jinými slovy, ať Boží přikázání a Boží svrchovaná vláda nade vším definují to, co děláš, i to, jak myslíš a nad čím přemýšlíš. A tak ti, kdo mají cejch Šelmy, jsou prostě lidé, kteří nahrazují Boží zákony a poslušnost vůči Bohu poslušností vůči nařízením satanského, zbožštěného státu, v tomto případě ztělesněného Neronem. Není to tak dávno, co lidé tohoto druhu provolávali „Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce“. Nebo třeba „Nic než národ! Čechy Čechům!“ Nebo třeba „Je epidemie, a tak bude lepší se nescházet k uctívání Živého Boha…“

A, samozřejmě, poznámka, že bez cejchu Šelmy nemohl nikdo nakupovat ani prodávat, hovoří o tom, že byla období, kdy v Římě nemohl nikdo nakupovat ani prodávat, pokud nepředložil de facto stvrzenku, že se řídil svou občanskou povinností a vhodil kadidlo na císařův oltář v rámci císařského kultu. 

Třeba by se ale našel nějaký Lukáš, který by i po předložení těchto argumentů byl i nadále na pochybách. Takový Lukáš by mohl říct třeba: „To se mi nějak nezdá, to by z celé Bible dělalo neaktuální knihu.“

Lukáši, ani v nejmenším. Všechny biblické knihy byly napsány pro své původní příjemce, Zjevení konkrétně pro „sedm sborů v Asii“ (Zj 1:4), list Římanům byl napsán křesťanům v Římě, Lukášovo evangelium a Skutky byly napsány Teofilovi atd. To neznamená, že se z nich nemůžeme učit nebo že pro nás pravdy a principy v nich popsané nejsou aktuální. Boží Slovo je aktuální vždycky. Ale musíme vzít v potaz to, komu a v jakém kontextu bylo dané Písmo psáno. To je snad samozřejmé.

A teď, Lukáši, jsi ochotný jít a projít si a zkoumat tyhle biblické argumenty? A jsi ochotný projít si další desítky biblických argumentů, o kterých jsme hovořili, když jsme dříve probírali starozákonní mesiášská zaslíbení? Jsi ochotný připustit, že Pán Ježíš skutečně přišel svět zachránit, a proto nás v historii nečeká nic menšího než vykoupený svět a spása drtivé většiny lidí, kteří kdy v historii žili?

Zas a znovu: Zdaleka nejcitovanější starozákonní pasáží v Novém zákoně je začátek mesiášského Žalmu 110(:1): „Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou.“ Nový zákon tento verš cituje či na něj odkazuje třiadvacetkrát; je citován v 11 z 27 novozákonních knih; cituje ho 7 z 9 novozákonních autorů. A, samozřejmě, každé označení Ježíše jako „Pána“ může odkazovat na tento žalm. Druhá nejcitovanější starozákonní pasáž je „Miluj bližního svého jako sebe samého“ – ta se v Novém zákoně objevuje sedmkrát, neboli třikrát méně. Někdo by proto mohl říct, že Nový zákon klade na Kristovo kralování a podmanění Jeho nepřátel třikrát větší důraz než na „Miluj bližního svého jako sebe samého.“

Apoštol Pavel v 1. Kor 15:22-26 říká, že „Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při Jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi, potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc. Neboť On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt.“ To znamená, že obrazem, který nám apoštol Páně Pavel z vdechnutí Ducha v dokonalém Božím Slově předkládá, je to, že Kristu budou postupně složeni k nohám všichni Jeho nepřátelé s výjimkou smrti samotné – a poté znovu přijde Pán Ježíš Kristus, aby definitivně zahladil smrt tím, že nás vzkřísí z mrtvých.

Vím, že to je něco dost jiného – je to něco mnohem slavnějšího, nádhernějšího, nadějnějšího a mocnějšího, než v co se většina křesťanů odváží doufat. Sám to vím moc dobře.

Protože, Lukáši, upřímně a se vší úctou, já všechny ty tvé argumenty moc dobře znám. Sám jsem je roky používal a přečetl na jejich téma tisíce stránek. Tou otázkou je, jestli jsi ochotný slyšet to, co Písma skutečně říkají.

Poslední dny jsou za námi. „Bůh nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Všechno je vaše: ať Pavel nebo Apollos nebo Kéfas, ať svět nebo život nebo smrt, ať věci přítomné nebo budoucí – všechno je naše, my pak jste Kristovi a Kristus Boží. On musí kralovat, dokud Bůh nepoloží všechny nepřátele pod Jeho nohy. Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?‘ Tak tedy, moji milovaní bratři, buďme pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujme v Pánově díle, vědouce, že naše námaha není v Pánu zbytečná.“

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.