Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Opakování abrahamovské a mojžíšovské smlouvy:
1) Abrahamovská i mojžíšovská smlouva jsou smlouvy zaslíbení: Ef 2:12.
2) Veškerá SZ zaslíbení jsou v Kristu potvrzena: 2. Kor 1:20.

Proroctví a jazyk Nové smlouvy:
1) Explicitní proroctví: Jer 31:31-34.
2) Explicitní jazyk: Žd 8:7-13; L 22:20; Žd 9:15; 12:24; 2. Kor 3:6.

Zaslíbení Nové smlouvy:
Všechna SZ zaslíbení a lepší: 2. Kor 1:20; Žd 9:15; Ř 3:25-26; 1. J 2:25; J 10:10; 1. J 5:11-13; Žd 9:11; 7:23-28; 9:14; 6:19-20; 10:1-18; 8:10; 2. Pt 1:4; Ef 2:8-9.

Povinnosti Nové smlouvy:
1) Víra: Ef 2:8-9; Fp 1:29; 1. Pt 1:5; 2. Pt 1:1; Ř 4:16; Sk 16:31; J 3:17-18, 36.
2) Pokání:
   a) Neoddělitelně spojené a apoštolským poselstvím: Mt 3:2; 4:17; Mk 1:15; Mt 9:13; Mk 6:2; L 24:47; Sk 5:31; 2:38; 17:30; 20:21; Zj 2:5, 16, 21; 3:3, 19.
   b) Objektivní: Ez 33:8-9, 12-16; 18:4-13; Lev 5:21-24; Num 5:6-8.
   c) Standardy pokání jsou neměnné: Ez 18:7-9; L 3:8-10; Sk 26:20; Mal 3:22-23; Mt 21:32; 2. Pt 2:21.
3) Poslušnost:
   a) Potvrzení všech dříve zjevených příkazů: 2. Kor 1:20; Mt 5:17-20; Mk 7:9; Mt 23:23, 28; 1. J 3:7; Ř 2:13.
   b) Příklady apoštolské praxe citování Zákona jako závazného, včetně ceremoniálních podrobností: 1. Kor 5:6-8; 1. Kor 9:9-11; 1. Tim 5:18; 2. Kor 6:14; 1. Kor 9:13-14; 1. Kor 10:18; Ř 12:1; 15:16; Fp 4:18; 2. Tim 4:6; 1. Pt 2:5; Žd 13:16; Mt 7:22-23; Mt 22:36-40, Ř 13:8-10; Ř 7:12; Jk 1:25; 1. J 2:29; 1. J 3:7; 1. J 3:10; Ef 5:7-11; Žd 8:10; L 1:6; Mt 4:7; J 8:17; Mt 12:5; Mt 19:17; 15:4; 1. Tim 6:11; Ř 7:14; 8:4; Ef 4:24; Fp 1:9-11; Ti 2:14; Mt 7:12; Ř 8:7.
   c) „Nový zákon v kontextech morální aplikace cituje nebo odkazuje na části Genesis, Přísloví, Žalmů, Izajáše, Jeremjáše, Abakuka, Zacharjáše; nicméně … ještě častěji a důsledněji staví své morální soudy na zákoně Starého zákona – cituje Exodus 20, 21, 22, 23, Leviticus 11, 18, 19, 20, 21, 24, 25, Numeri 18, 30 a Deuteronomium 1, 4, 5, 6, 8, 13, 15, 17, 19, 21, 22, 23, 24, 25, 27. Morální aplikace těchto starozákonních pasáží najdeme roztroušené napříč těmito knihami: Matouš, Marek, Lukáš, Jan, Římanům, 1. a 2. Korintským, Galatským, Efezským, 1. Timoteovi, Židům, Jakubův, 1. Petrův, 1. Janův a Zjevení.
   d) Velké poslání Církve i Boží láska jsou spojené s Božími přikázáními: Mt 28:18-20; J 15:10, 14; 1. J 2:4.
4) Vytrvání: Žd 10:28-29; 3:1, 7-8, 12, 14, 18-19; Žd 5:9-10; 2:17; J 8:39-44; Žd 10:35-36; Ko 1:21-23; 1. J 1:19; Fp 1:6; Ef 1:13-14; J 6:37-44; Fp 1:29; Jk 1:17; Ř 11:22; J 15:1-6; Žd 10:29-30; J 8:37-47; 1. Kor 10:1-12; Žd 11.

Závěr: Nová smlouva je milostivou, podmíněnou smlouvou; je potvrzením veškerého předcházejícího zjevení, a to zaslíbení i příkazů: Ef 2:12; 2. Kor 1:20; Mt 5:17-20; Sk 3:25.

Text kázání:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je List Židům 8:1-13.

To podstatné na tom, co je řečeno, je toto: Máme takového velekněze, který usedl po pravici trůnu Majestátu v nebesích, je služebníkem svatyně a toho pravého stánku, který postavil Pán, a ne člověk. Každý velekněz bývá ustanovován k obětování darů a obětí; proto je nutné, aby i on měl něco, co by obětoval. Kdyby tedy byl ještě na zemi, ani by nebyl knězem, protože zde jsou ti, kteří přinášejí dary podle Zákona. Ti slouží náznaku a předobrazu nebeských věcí, jak bylo zjeveno Mojžíšovi, když měl stavět stánek; neboť říká: ‚Hleď, ať uděláš všechno podle vzoru, který ti byl ukázán na této hoře.‘ Nyní však dosáhl význačnější služby, tak jako je i prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních. Neboť kdyby ona první smlouva byla bez vady, nehledalo by se místo pro druhou. Neboť kárá svůj lid a říká: „Hle, přicházejí dny, praví Pán, kdy uzavřu s domem Izraele a s domem Judy smlouvu novou; ne podle smlouvy, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; nezůstali totiž v mé smlouvě, a já jsem je zanechal, praví Pán. 10Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich, protože se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy a jejich nezákonnosti již nikdy nevzpomenu.“ Když mluví o ‚nové smlouvě‘, prohlašuje tu první za zastaralou. Co však zastarává či stárne, je blízko zániku.

(Žd 8:1-13)

Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.

V předchozích kázáních jsme viděli, že abrahamovská i mojžíšovská smlouva jsou smlouvami Božího zaslíbení (Ef 2:12) a že mají dvě části, a to zaslíbení a závazky. V abrahamovské smlouvě je na první pohled v popředí smluvní zaslíbení, v mojžíšovské jsou to smluvní povinnosti. Ale, jak už jsme viděli, je to tak skutečně jen na první pohled, a mojžíšovská smlouva naopak dále rozvádí a vysvětluje zaslíbení vykoupení skrze Mesiáše. Nyní tedy docházíme k Nové smlouvě.

Nová smlouva rozhodně bude zásadně důležitá, protože ačkoliv někteří křesťané tvrdí, že abrahamovská a mojžíšovská smlouva se nás nijak netýkají, o závaznosti Nové smlouvy není sporu. Pojďme si stručně připomenout několik základních novosmluvních skutečností.

Když dojde na Novou smlouvu, mohli bychom rozebírat desítky a stovky starozákonních zaslíbení, která se v ní naplňují – apoštol Pavel nám dokonce říká, že Kristus a Jeho dílo znamenají potvrzení všech starozákonních zaslíbení: „Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v Něm jsou ‚ano‘. Proto je také skrze Něho řečeno ‚amen‘ k slávě Bohu skrze nás“ (2. Kor 1:20). Jelikož ale ani zdaleka nemáme tolik času, bude nápomocné zaměřit se jen na pasáže, které hovoří o Nové smlouvě explicitně.

„Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne jako smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země – smlouvu, kterou porušili, ačkoliv jsem byl jejich Pánem, je Hospodinův výrok, ale toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Hospodinův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou Mým lidem. Nebudou již učit jeden druhého ani každý svého bratra slovy: Poznejte Hospodina! Protože Mě budou znát všichni, od nejmenšího do největšího, je Hospodinův výrok, protože odpustím jejich vinu a na jejich hřích již nevzpomenu“ (Jer 31:31-34).

List Židům 8:7-13 nám říká, že toto zaslíbení je naplněno v Ježíšově službě. Pán Ježíš ustanovuje svátost večeře Páně se slovy: „Tento kalich je nová smlouva v Mé krvi, která se za vás vylévá“ (L 22:20; sr. 1. Kor 11:25). Pán Ježíš je „prostředníkem Nové smlouvy“ (Ž 9:15; 12:24), a Jeho apoštolové jsou „služebníky Nové smlouvy“ (2. Kor 3:6).

Jak už jsme zmiňovali dříve, Nová smlouva se často chápe jako bezpodmínečná smlouva – někdy na základě domněnky, že „abrahamovská smlouva je nepodmíněná, a my jsme v Kristu Abrahamovými dětmi (Ga 3)“, někdy na základě konkrétního čtení výše zmiňovaného zaslíbení v Jeremiáši; někdy prostě ve snaze ochránit „spásu jedině milostí jedině skrze víru jedině v Krista“. Proto se nejprve podíváme na zaslíbení Nové smlouvy, a poté se zaměříme na otázku její podmíněnosti.

Zaslíbení Nové smlouvy

Jak už zaznělo, Nová smlouva přichází v naplnění starozákonních zaslíbení a všechna je pro nás potvrzuje: „Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v [Kristu] jsou ‚ano‘. Proto je také skrze Něho řečeno ‚amen‘ k slávě Bohu skrze nás“ (2. Kor 1:20). Nicméně, Židům 8:6 nám říká, že Nová smlouva zároveň má ještě lepší zaslíbení než smlouva Stará.

Pasáží, která asi nejlépe vystihuje souvislost Nové smlouvy a lepších zaslíbení, je Židům 9:15, „Proto je prostředníkem nové smlouvy, aby po Jeho smrti, která nastala pro vykoupení z přestoupení spáchaných za první smlouvy, přijali zaslíbení věčného dědictví ti, kdo jsou povoláni.“ List Římanům 3:25-26 nám zároveň říká, že „Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v Jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve“ (Ř 3:25). Jinými slovy, jedním z ústředních požehnání Nové smlouvy je to, že skrze Krista a Jeho dílo docházejí věčného dědictví starozákonní svatí, kteří v Něm mají konečné ospravedlnění, obhájení a odpuštění „přestoupení spáchaných za první smlouvy“, neboli „prohřešení, jež byla spáchána již dříve“.

A je to právě věčný život, či věčné dědictví, co se v Nové smlouvě dostává do popředí víc než kdy dříve: „A toto je to zaslíbení, které nám On zaslíbil: věčný život“ (1. J 2:25). „Já jsem přišel, aby [Mé ovce] měly život a měly ho hojnost“ (J 10:10). „A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život a ten život je v Jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá. Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život“ (1. J 5:11-13).

Zároveň, jak nám říká list Židům, máme lepší svatyni (Žd 9:11), lepšího Velekněze (Žd 7:23-28), lepší oběť (Žd 7:27; 9:14), máme přístup do Nejsvětější svatyně (Žd 6:19-20), jsme jednou provždy očištěni, a proto už nepřinášíme oběti za hřích (Žd 10:1-18), jsme jedinečným způsobem uschopňováni k poslušnosti a poznání Boha (Žd 8:10)… Skutečně „nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, [abychom] se skrze ně stali účastníky božské přirozenosti a unikli zkáze, která je ve světě v žádostivosti“ (2. Pt 1:4), a to vše „milostí skrze víru; a ta záchrana není z [nás] – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2:8-9).

Povinnosti Nové smlouvy

Zaslíbení Nové smlouvy jsou skutečně veliká. A komu je hodně dáno, od toho bude hodně vyžádáno. Jak uvidíme, povinnosti v Nové smlouvě proto rozhodně nehrají menší roli než ve smlouvách předchozích. Nicméně, jelikož se jim často věnuje mnohem méně pozornosti, určitě nebude na škodu podívat se na povinnosti a závazky Nové smlouvy trochu obšírněji. Povinnosti Nové smlouvy bychom si mohli shrnout pod pět hlavních nadpisů.

1) Víra

Jak už jsme řekli dříve, „víra je Boží dar (Ef 2:8-9; Fp 1:29; 1. Pt 1:5; 2. Pt 1:1), tak jako je Božím darem pokání (Sk 11:17-18; 2. Tim 2:24-25) či poslušnost (1. Kor 15:10; Fp 2:13)“. Víra je něco, co dává Bůh. To však nic nemění na tom, že Nová smlouva je podmíněná vírou.

Jsme „zachráněni milostí skrze víru“ (Ef 2:8); „dědictví je … z víry, aby bylo podle milosti“ (Ř 4:16), a proto platí „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům“ (Sk 16:31). Víra ve vyústění Božích zaslíbení v Kristu je dělící čárou: Ti, kdo ji mají, docházejí odpuštění; ti, kdo ji nemají, jsou zatraceni: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze Něj zachráněn. Kdo v Něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího. Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv“ (J 3:17-18, 36).

2) Pokání

Když si projdeme novozákonní Písma, vidíme, že ruku v ruce s vírou jde pokání. Jak Křtitel kázal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes“ (Mt 3:2). Stejně tak kázal od počátku své služby pokání Pán Ježíš: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes“ (Mt 4:17). Marek pro nás zaznamenává Pánovo poselství následovně: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1:15). Když Pán Ježíš charakterizuje svou službu, říká: „Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání“ (Mt 9:13). Pánovi učedníci se řídili Jeho příkladem: „Vyšli a vyhlásili, aby lidé činili pokání“ (Mk 6:12). Lukášovo evangelium končí Pánovými slovy, že „na základě Jeho jména má být všem národům vyhlášeno pokání“ (L 24:47).

Pán Ježíš vystoupil na nebesa a sedí po Otcově pravici, „aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů“ (Sk 5:31). Petrovo kázání o Letnicích vrcholí výzvou: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů“ (Sk 2:38). Vrcholem Pavlova kázání na Areopagu je, že „Bůh … nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání“ (Sk 17:30). Když apoštol Pavel shrnuje svou službu efezským křesťanům, říká: „Naléhavě jsem Židům i Řekům svědčil o pokání k Bohu a o víře v našeho Pána Ježíše Krista“ (Sk 20:21). Pět ze sedmi dopisům sborů ve Zjevení vyzývá k pokání (Zj 2:5, 16, 21; 3:3, 19).

Ale nejen to. Pokání, jak nám ho předkládá Nový zákon, je mnohem víc než vágní lítostí nad hříchem. Nese s sebou velmi konkrétní výzvy k odvrácení se od hříchu a k nápravě. Ve Skutcích 26 vidíme další místo, kde Pavel shrnuje svou službu: „… hlásal jsem nejprve těm, kteří jsou v Damašku, a potom v Jeruzalémě a po celé judské zemi, a také pohanům, aby činili pokání, obraceli se k Bohu a konali skutky, které svědčí o pokání“ (Sk 26:20). Pavel zjevně měl na mysli, že jeho posluchači mají dělat konkrétní věci, které jsou projevem pokání. Vzhledem k tomu, že některé skutky „svědčí o pokání“, logicky z toho musí plynout, že některé jiné skutky o pokání nesvědčí.

Nicméně, nikde v Písmu nevidíme situaci, která by při podobném kázání velmi pravděpodobně nastala dnes. Nikdo nepřichází nevolá na Pána a Jeho apoštoly něco jako: „Čiňte poká-co?“ Vidíme pravý opak – novozákonní autoři i posluchači pokání chápou a berou ho jako takovou samozřejmost, že ho prakticky nemají potřebu vysvětlovat. Velmi zjevně jasně chápali, co znamená činit pokání. A, samozřejmě, jediným skutečným základem pro toto pochopení mohlo být předchozí Boží zjevení, neboli starozákonní Písma. Ostatně, máme v nich celé pasáže, které dopodrobna vysvětlují, jak vypadá pokání podle Božích standardů (např. Ez 33:8-9, 12-16; 18:4-13; Lev 5:21-24; Num 5:6-8).

Pojďme si teď proto udělat něco jako takovou malou soustavu rovnic. Následují tři biblické výroky:

1) „Svůj chléb dá hladovému a obnaženého zakryje oděvem …  odvrátí svou ruku od špatnosti …  bude chodit podle Mých ustanovení, zachovávat i Má nařízení …  takový spravedlivý určitě bude žít.“

2) „Vydávejte tedy ovoce svědčící o pokání… Kdo má dvě košile, ať dá tomu, který nemá, a kdo má co k jídlu, ať činí podobně.“

3) „Hlásal jsem nejprve těm, kteří jsou v Damašku, a potom v Jeruzalémě a po celé judské zemi, a také pohanům, aby činili pokání, obraceli se k Bohu a konali skutky, které svědčí o pokání.“

Jen hluchý by mohl neslyšet, že druhá z pasáží je ozvěnou první a že třetí je ozvěnou druhé. První je výše zmiňované Ezechielovo přikazování pokání (Ez 18:7-9); druhá je přikazováním pokání Janem Křtitelem z pera Lukáše (L 3:8, 10), třetí je popisem Pavlovy služby z jeho vlastních úst a opět z Lukášova pera (Sk 26:20). Jinými slovy, Jan Křtitel nekázal jiné pokání než Ezechiel (sr. Mal 3:22-23, kde čteme, že Jan Křtitel kázal pokání podle mojžíšovského zákona), a apoštol Pavel nekázal jiné pokání než Jan Křtitel. Apoštol Pavel tedy při svých evangelizačních snahách kázal pokání po Ezechielově vzoru – a jestli nevidíme, že sdělení Ezechiele, Jana Křtitele a apoštola Pavla je v tomto ohledu totožné, je to proto, že zjevně nechápeme ani jednoho z nich. A aby už vůbec nemohlo být pochyb, Pán Ježíš nazývá kázání Jana Křtitele „cestou spravedlnosti“ (Mt 21:32), což je výraz, který apoštol Páně Petr používá jako označení pro křesťanství (2. Pt 2:21) – a, jak už zaznělo výše, Jan Křtitel nekázal nic jiného než standardy mojžíšovského zákona (Mal 3:22-23).

3) Poslušnost

Víra se projevuje skutky; pokání nese ovoce – a to znamená, že povinnosti a závazky Nové smlouvy nevyhnutelně žádají nejen víru a pokání, ale i poslušnost.

Samozřejmě, určitě stojí za pozornost, že Matouš nám velmi jasně předkládá Pána Ježíše jako nového Mojžíše a nový Izrael. V životě Pána Ježíše vidíme záchranu před vražděním malých dětí, cestu do Egypta, vyjití z Egypta, křest, obrazných 40 let v pustině a následné předání Božích příkazů na hoře. Kázání na hoře je v Matouši tedy vykresleno jako předání Kristova zákona, jako smluvní standard Nové smlouvy, tak jako Mojžíš přinesl z hory slova mojžíšovské smlouvy.

A, jak vidíme, Pán Ježíš v tomto svém kázání ani v nejmenším nejde proti tomu, co svému lidu přikázal už dříve ve Starém zákoně. Už jsme viděli, že Pán Ježíš je potvrzením všech Božích dříve zjevených zaslíbení (2. Kor 1:20) – a v Kázání na hoře Pán Ježíš potvrzuje i všechna Boží dříve zjevená přikázání: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky… Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte“ (Mt 5:17-20) 

Pojďme si stručně shrnout, co zde Pán Ježíš Kristus říká, a co zde rozhodně neříká. Příchod Pána Ježíše neruší přikázání Zákona a Proroků. Pán Ježíš tuto pointu opakuje třemi různými způsoby: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit…“ „Nepřišel jsem zrušit…“ „Nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka…“

Někdo by teď mohl namítnout, že „Pravda, Pán Ježíš nepřišel Zákon a Proroky zrušit, ale naplnit. A už je naplnil, jsou pro nás dokonale splnění, takže se jimi nemusíme řídit.“ Tento výklad Pán Ježíš Kristus vylučuje a odmítá svými následujícími slovy: „Kdo by zrušil jediné z nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v Království nebes nazván nejmenším.“ Jinými slovy, „Bude pro vás jedině dobře, když vás ani nenapadne učit, že by jediné nejmenší přikázání bylo zrušeno.“

Někdo opět namítne: „No, ano, my musíme učit, že Zákon a Proroci jsou závazní, abychom lidem ukázali jejich hřích. Pak, až svůj hřích uvidí a uvěří v Krista, už pro ně budou dokonale naplněni, takže pak se jich už týkat nebudou.“ I tento výklad Pán Ježíš vylučuje: „Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým.“ I to nejmenší přikázání ze Zákona a Proroků je něco, co máme učit a především činit, abychom byli nazváni velkými v Božím království.

A, samozřejmě, jako vykřičník přichází Pánovo varování, že „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte.“ Toto tvrzení rozhodně není překvapivé, jelikož zákoníci a farizeové se mnohdy odvraceli od Božího zákona kvůli svým tradicím (Mk 7:9) a žili pokrytecké životy, kdy se navenek snažili předstírat zbožnost, ale žili životy bezzákonnosti a zanedbávali Bohem definované právo a praktické milosrdenství (Mt 23:23, 28). Je tedy samozřejmé, že ti, kdo žijí ve věrné, poslušné víře, musí žít mnohem lépe než oni. Jinými slovy, spásná, živá víra, se pozná podle toho, že žije mnohem spravedlivěji než zákoníci a farizeové (Mt 5:20); „Dítky, ať vás nikdo nesvádí. Kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, tak jako On je spravedlivý“ (1. J 3:7), vždyť „u Boha nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ospravedlněni budou ti, kdo jej plní“ (Ř 2:13).

Bylo by otázkou na širší rozbor, který by dalece přesáhl to, na co máme dnes čas, kdybychom se zaměřovali na jednotlivé podrobnosti toho, jak Nový zákon aplikuje přikázání ze zákona a proroků, a především pak jejich ceremoniální přikázání, a proto teď bude muset stačit jen stručné shrnutí. Začneme, možná trochu nečekaně, otázkou ceremoniálních zákonů, protože právě je máme jako dnešní křesťané největší tendenci jen tak smést ze stolu.

1) Apoštol Pavel v 1. Korintským 5:6-8 vztahuje na křesťany z pohanů zákony o kvasu, svátku nekvašených chlebů a o slavení pesachu (1. Kor 5:6-8).

2) Apoštol Pavel v 1. Korintským 9:9-11 a 1. Timoteovi 5:18 vztahuje na křesťany starozákonní zákony o krmení hospodářských zvířat, a ve 2. Korintským 6:14 odkazuje na zákony o jejich zapřahání.

3) Apoštol Pavel v 1. Korintským 9:13-14, těsně přes pasáží o Kristově zákoně, na křesťany vztahuje zákony o obětech, kněžství, oltáři a starozákonní bohoslužbě (1. Kor 10:18).

4) Apoštol Pavel hovoří o životě křesťanů a jejich dobrých skutcích explicitně obětním, ceremoniálním jazykem (Ř 12:1; 15:16; Fp 4:18; 2. Tim 4:6)…

5) Stejný ceremoniální a chrámový jazyk používají i další novozákonní autoři (1. Pt 2:5; Žd 13:16).

A nejen to…

6) Pán Ježíš říká, že činitelé bezzákonnosti skončí v pekle (Mt 7:22-23 Pavlík).

7 ) Zákon a proroci vysvětlují, co znamená biblicky milovat Boha a bližního (Mt 22:36-40, Ř 13:8-10).

8) Boží zákon je dokonalým standardem svatosti, spravedlnosti a dobra (Ř 7:12; Jk 1:25), které nám Písmo mnohokrát přikazuje.

9) Spravedliví, neboli Boží děti, se poznají podle toho, že konají Bohem definovanou spravedlnost (1. J 2:29; 1. J 3:7; 1. J 3:10).

10) Jako děti světla máme nést ovoce Bohem definované spravedlnosti a konfrontovat temnotu ve světě okolo (Ef 5:7-11).

11) Boží vykoupený lid má Boží dokonalý, svatý, dobrý, spravedlivý zákon napsaný na svých srdcích (Žd 8:10).

12) Spravedlnost je v novozákonních Písmech výslovně definovaná jako poslušnost vůči Božím [v Zákoně a Prorocích zjeveným] příkazům a ustanovením (L 1:6).

13) Pán Ježíš, náš příklad, zákonem a proroky obhajuje své chování a učení (Mt 4:7; J 8:17; Mt 12:5), definuje podle nich Boží vůli pro naše životy (Mt 19:17) a potvrzuje spravedlnost těchto standardů, včetně jimi ustanovených trestů (Mt 15:4).

14) Máme povinnost usilovat o Bohem definovanou „spravedlnost“ (1. Tim 6:11).

15) Boží zákon je duchovní, a proto chodit podle Ducha znamená naplňovat zákon (Ř 7:14; 8:4).

16) Nový člověk je v Kristu stvořený k životu v Bohem definované spravedlnosti (Ef 4:24).

17) Poznání, rozsuzování a moudrost vedou k nesení ovoce Bohem definované spravedlnosti (Fp 1:9-11).

18) Ježíš Kristus svůj lid vykoupil z bezzákonnosti, k horlivosti v dobrých skutcích (Ti 2:14 Pavlík).

19) Zákon a proroci vysvětlují „zlaté pravidlo,“ neboli jedno ze základních pravidel křesťanské etiky (Mt 7:12).

20) Vykoupení z naší padlosti znamená, že jsme konečně osvobozeni od neposlušnosti vůči Božímu zákonu, a tak ho konečně můžeme dodržovat (Ř 8:7).

…jinými slovy, jak řekl jistý reformovaný teolog, „Nový zákon v kontextech morální aplikace cituje nebo odkazuje na části Genesis, Přísloví, Žalmů, Izajáše, Jeremjáše, Abakuka, Zacharjáše; nicméně … ještě častěji a důsledněji staví své morální soudy na zákoně Starého zákona – cituje Exodus 20, 21, 22, 23, Leviticus 11, 18, 19, 20, 21, 24, 25, Numeri 18, 30 a Deuteronomium 1, 4, 5, 6, 8, 13, 15, 17, 19, 21, 22, 23, 24, 25, 27. Morální aplikace těchto starozákonních pasáží najdeme roztroušené napříč těmito knihami: Matouš, Marek, Lukáš, Jan, Římanům, 1. a 2. Korintským, Galatským, Efezským, 1. Timoteovi, Židům, Jakubův, 1. Petrův, 1. Janův a Zjevení.“

Vidíme tedy, že mezi Božími smlouvami, je zásadní kontinuita v důrazu na poslušnost a na definice či standardy toho, co je touto poslušností. A Pán Ježíš dává jasně najevo, že tato kontinuita není jen něčím, co by platilo za Jeho života nebo například do konkrétní události v knize Skutků. Uzavírá totiž svou pozemskou službu tím, že Církvi přikazuje jít, učedničit národy (srov. Pavlík, BK, Petrů, Žilka)  a vyučovat je všechno, co Pán Ježíš přikázal (Mt 28:18-20) – včetně příkazu neubrat jediný nejmenší příkaz za Zákona a Proroků.

Pán Ježíš zároveň staví poslušnost vůči Jeho přikázáním do kontextu jasně podmínečného jazyka: „Zachováte-li Má přikázání, zůstanete v Mé lásce, jako Já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v Jeho lásce … Vy jste Moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji“ (J 15:10, 14). „Kdo říká: ‚Znám Ho,‘ a Jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není“ (1. J 2:4).

4) Vytrvání

Poslední podmínkou, kterou u Nové smlouvy zmíníme, je podmínka vytrvalosti v oné živé, kajícné, poslušné víře. Asi nejvýznamnější je v tomto ohledu listu Židům. List Židům zdaleka nejpodrobněji a nejsystematičtěji vysvětluje podstatu Nové smlouvy – její lepší svatyni, lepšího Velekněze, lepší oběť, lepší kněžství, lepší uschopnění k poslušnosti – a zároveň je protkán varováními před odpadnutím. Velká část varování listu Židům totiž stojí právě na faktu toho, že Nová smlouva je lepší – že se z ní není možné vrátit ke stínům mojžíšovských obětí; a že komu je hodně dáno, od toho bude hodně požadováno: „Kdo pohrdl Mojžíšovým zákonem, umírá bez slitování na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Uvažte, oč horšího trestu bude hoden ten, kdo pošlapal Syna Božího, a krev smlouvy, jíž byl posvěcen, měl za nečistou, a Ducha milosti potupil?“ (Žd 10:28-29).

Autorovi listu Židům není zatěžko používat jazyk jako „Proto, svatí bratři, účastníci nebeského povolání, pohleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše… Proto, jak praví Duch Svatý: ‚Jestliže dnes uslyšíte Jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce… Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha… Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce“ (Žd 3:1, 7-8, 12, 14). A, samozřejmě, je to právě v tomto kontextu, kde autor listu Židům spojuje (ne)víru a (ne)poslušnost prakticky jako synonyma (Žd 3:18-19).

O dvě kapitoly dále čteme, že Kristus „dosáhl dokonalosti a stal se všem, kdo Ho poslouchají, Původcem věčné záchrany, když Ho Bůh prohlásil za Velekněze podle řádu Melchisedechova“ (Žd 5:9-10). Jak už jsme viděli dříve, Kristus přichází jako velekněz pro „sémě Abrahamovo‘ (Žd 2:16), a právě a pouze jedině Abrahamovým potomkům je ‚milosrdným a věrným Veleknězem v Božích věcech, k usmíření hříchů lidu‘ (Žd 2:17) … přičemž skuteční Abrahamovci se poznají podle toho, že ‚činí Abrahamovi skutky‘ (J 8:39-44)“, neboli plní Boží přikázání. Zde čteme, že Kristus jako Velekněz dává spásu těm, kdo Ho poslouchají, či, jasněji, těm, „kdo jsou Ho poslušni“ (Pavlík, Žilka, sr. BK). Kristus jakožto melchisedechovský velekněz dává spásu jen těm, kdo jsou Ho poslušni (přítomný čas), ne těm, kdo „v minulosti zkusili křesťanství“.

A tak se dostáváme do desáté kapitoly listu: „Neodhazujte tedy svou smělou důvěru, která má velikou odplatu. Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení“ (Žd 10:35-36). Opět čteme o vytrvalosti jako o podmínce „obdržení zaslíbení“.

Nicméně, někdo namítne, že ti, kdo nevytrvali ve víře, nikdy víru skutečně neměli. Podkladem pro takové tvrzení jim budou verše jako „I vás… nyní smířil ve svém lidském těle skrze svou smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a bez úhony, zůstáváte-li vskutku na víře založeni a v ní pevni a nevzdálíte-li se od naděje evangelia“ (Ko 1:21-23). „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, zůstali by s námi. Ale to se stalo, aby vyšlo najevo, že nejsou všichni z nás“ (1. J 1:19).

Ano a ne. Faktem je, že Písmo velmi jasně hovoří o tom, že Bůh dokončí spásné dílo, které v lidech započal (Fp 1:6), že Boží vyvolení jsou zapečetěni Duchem, který je sám jejich zárukou spasení (Ef 1:13-14), že Ježíš neztratí jediného z těch, které Mu Otec svěřil zachránit (J 6:37-44). Vytrvalost v poslušné víře, tak jako jako víra a jako každý jiný dobrý dar, je shůry (Fp 1:29; Jk 1:17). Ale to nic nemění na tom, že v Nové smlouvě jsou i někteří lidé, kteří nakonec nebudou spaseni.

O těchto lidech je řečeno, že jsou vyťati ze stromu Božího lidu, protože se nedrželi Boží dobroty (Ř 11:22). Že jsou neplodnými ratolestmi v révě, kterou je Kristus, a tak usychají a jsou spáleni (J 15:1-6), protože neplnili Boží přikázání (sr. J 15:10). Takový člověk „pošlapal Syna Božího, a krev smlouvy, jíž byl posvěcen, měl za nečistou, a Ducha milosti potupil“ (Žd 10:29), a aby nemohlo být pochyb, soud nad ním je nazván slovy „Pán bude soudit svůj lid“ (Žd 10:30). Není možné být vyťat ze stromu, v němž jsme nikdy nebyli, a být neplodnými ratolestmi révy, které jsme nikdy nebyli ratolestmi, a pošlapat Syna Božího a potupit Ducha milosti, se kterými jsme nikdy nepřišli do styku – a, samozřejmě, není možné být Pánův odpadlý lid, když jsme vůbec nikdy nebyli Pánův lid.

A tak vidíme, že skupina Božích předurčených, kteří budou v poslední den spaseni, není tou samou skupinou jako Boží smluvní lid. Boží smluvní lid zahrnuje věrné i nevěrné, zahrnuje Abrahamovy děti, které jsou skutečně Abrahamovými dětmi, a také Abrahamovy děti, které jsou Satanovými dětmi. A tak to, ostatně, bylo vždycky (J 8:37-47). Nový zákon mezi Božím lidem v době Starého zákona a Božím lidem v době Nového zákona v tomto ohledu nezdůrazňuje kontrasty, ale paralely (1. Kor 10:1-12; Žd 11).

Zase si to shrňme

Napříč Božími smlouvami jsme viděli, a Nová smlouva tento fakt jen potvrzuje, že Boží zaslíbení jsou výlučně věcí čiré Boží milosti.

Také jsme viděli, že Boží smlouvy mají podmínky – podmínky, jejichž plnění není ani v nejmenším věcí zásluh a „sbírání bodíků“. Boží podmínky plníme pouze a jedině na základě toho, že nám Bůh sám milostivě dává živou, poslušnou, kajícnou víru.

Nová smlouva, pod níž žijeme dnes, se odvolává na abrahamovskou smlouvu a na mojžíšovskou smlouvu jako na „smlouvy zaslíbení“ (Ef 2:12), na nichž dnes máme podíl, přičemž Nová smlouva neruší ani jediné starozákonní zaslíbení (2. Kor 1:20), tak jako neruší jediný starozákonní příkaz (Mt 5:17-20). V Nové smlouvě obecně platí, že zaslíbení jsou zjevena ve větší plnosti, a některé příkazy jsou zásadně proměněné Kristovým příchodem.

A to znamená, že spásná novosmluvní víra, ta jediná víra, kterou Bůh dává, je vírou, která věří Božím zaslíbením, žije v poslušnosti vůči Božímu zákonu, dává znamení smlouvy dětem a věrně vychovává další generace, „aby zachovávaly Hospodinovu cestu a konali spravedlnost a právo, aby Hospodin Abrahamovi naplnil to, co o něm řekl“ – tedy, že skrze něj přijde požehnání celému světu a že „a v [jeho] semeni budou požehnány všechny rodiny země“ (Sk 3:25).

Všemohoucí a věčně živý Bože, dopřej nám vytrvalou věrnost vůči Tvému Synu, radostnou naději ve Tvém milosrdenství a upřímnou lásku k Tobě i k našim bližním. Dej nám, kdo jsme byli vykoupeni ze starého života hříchu naším křtem ve smrt a vzkříšení Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, abychom byli obnovováni Tvým Svatým Duchem, abychom žili ve spravedlnosti a skutečné svatosti pro Tvou čest a slávu, skrze Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele,

Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.