Jak už několikrát zaznělo, Boží zaslíbení, včetně zaslíbení věčného života, přijímáme vírou, ne svými zásluhami, a to jedině a pouze na základě Boží milosti. Našli se i významní a nesmírně obdarovaní teologové, kteří řekli, že tato pravda je „základním článkem křesťanského náboženství“, „pantem, na kterém se otáčí celé náboženství,“ a „ústředním článkem celé doktríny spásy a základem veškerého náboženství“. Začít byť i jen uvažovat o tom, že by mé skutky mohly jakkoliv ovlivňovat vztah vůči Bohu, který jako křesťan mám, znamená balancovat na hranici zkázonosného učení, které vede do záhuby. Ospravedlnění jedině samotnou milostí jedině skrze samotnou víru, toť pravda nejdůležitější, a zmýlit se v ní znamená věčné zatracení. Je tu jediný problém. Apoštolové zdaleka takhle opatrní nebyli. …