Víra Otce Abrahama

Když jsme procházeli jednotlivými biblickými smlouvami a viděli jsme, jak nám líčí abrahamovskou víru, onu jedinou víru, která nás může učinit Božími přáteli, onu jedinou víru, která nás může zachránit, viděli jsme, že Boží přístup k Jeho lidu se nemění. Bůh nevlaje náladově tam a zpět v tom, co od svého lidu požaduje – a co svému lidu zaslibuje. Jak už jsme viděli, Pán Ježíš nepřišel ubrat jediné nejmenší písmenko Božího zákona – a přišel potvrdit všechna Boží zaslíbení.

Najdou se tací, kteří řeknou, že Bůh měl jeden lid ve Starozákonních Písmech, Izrael, ale poté ho zavrhl a teď je Jeho lidem Církev, která Izrael nahradila. Najdou se jiní, kterých je dnes mnohem více, kteří řeknou, že Bůh stále má svůj starozákonní lid Izrael, ale v Novém zákoně přichází jako nikým nečekané překvapení Církev, Boží nebeský lid, a že Bůh tak v důsledku má dva lidy. A obě tato přesvědčení jsou nebezpečným bludem

Viděli jsme, že všichni členové domácností pod smluvní autoritou věřících museli dostat znamení smlouvy: „Musí být obřezán zrozený ve tvém domě stejně jako koupený za tvé stříbro a znamení Mé smlouvy na vašem těle bude znamením věčné smlouvy. Neobřezaný mužského pohlaví, který nedá obřezat maso své předkožky, takový člověk bude ze svého lidu vyhlazen. Porušil Mou smlouvu“ (Gen 17:13-14). Tato smluvní podmínka je dokonce tak důležitá, že když Mojžíš nedal znamení smlouvy svému synovi, Hospodin ho kvůli tomu chtěl usmrtit (Ex 4:24-26). Samozřejmě, starozákonní domácnosti by obecně zahrnovaly více lidí než jen děti věřících, ale protože abrahamovská zaslíbení se týkají explicitně dětí a protože ve většině případů dnes domácnosti zahrnují jen rodiče a děti, zaměříme se pro teď jen na děti věřících. Jak už jsme viděli, když hovoříme o dětech věřících, stojíme před zásadně důležitou otázkou. Týká se dětí dnešních křesťanů Boží smlouva se svými zaslíbeními a povinnostmi? Mají naše děti dostávat znamení smlouvy?

Jak už několikrát zaznělo, Boží zaslíbení, včetně zaslíbení věčného života, přijímáme vírou, ne svými zásluhami, a to jedině a pouze na základě Boží milosti. Našli se i významní a nesmírně obdarovaní teologové, kteří řekli, že tato pravda je „základním článkem křesťanského náboženství“, „pantem, na kterém se otáčí celé [křesťanské] náboženství,“ a „ústředním článkem celé doktríny spásy a základem veškerého náboženství“. Začít byť i jen uvažovat o tom, že by mé skutky mohly jakkoliv ovlivňovat vztah vůči Bohu, který jako křesťan mám, znamená balancovat na hranici zkázonosného učení, které vede do záhuby. Ospravedlnění jedině samotnou milostí jedině skrze samotnou víru, toť pravda nejdůležitější, a zmýlit se v ní znamená věčné zatracení. Je tu jediný problém. Apoštolové zdaleka takhle opatrní nebyli.

V předchozích kázáních jsme viděli, že abrahamovská i mojžíšovská smlouva jsou smlouvami Božího zaslíbení (Ef 2:12) a že mají dvě části, a to zaslíbení a závazky. V abrahamovské smlouvě je na první pohled v popředí smluvní zaslíbení, v mojžíšovské jsou to smluvní povinnosti. Ale, jak už jsme viděli, je to tak skutečně jen na první pohled, a mojžíšovská smlouva naopak dále rozvádí a vysvětluje zaslíbení vykoupení skrze Mesiáše. Nyní tedy docházíme k Nové smlouvě. Nová smlouva rozhodně bude zásadně důležitá, protože ačkoliv někteří křesťané tvrdí, že abrahamovská a mojžíšovská smlouva se nás nijak netýkají, o závaznosti Nové smlouvy není sporu. Pojďme si stručně připomenout několik základních novosmluvních skutečností.

Hospodin je Bůh věrný

Náš otec Abraham je někdo, o kom Písma hovoří víc než dost. Někdo, koho nám dává za příklad Pán Ježíš i Jeho apoštolové. A protože věřím, že chceme v poslušnosti vůči jejich přikázáním napodobovat Abrahamovu víru, a tak být Božími přáteli a Abrahamovými dětmi, potřebujeme se podívat, jak nám Písma vlastně Abrahamovu víru líčí. Na Abrahamovi a jeho životě totiž stojí, mimo jiné, naše každodenní životy, naše spása, osudy našich dětí a celé dějiny.