Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Opakování abrahamovské smlouvy

1) Zaslíbení: Gen 12; 15; 17; 22.
2) Podmínky: Gen 26:4-5; Gen 17.

Podmíněnost mojžíšovské smlouvy:

1) Slova smlouvy: Ex 34:28; Dt 5:1-3.
2) Požehnání a prokletí: Dt 28.

Milostivost mojžíšovské smlouvy:

1) Stojí na dobrodiní abrahamovské smlouvy: Ex 2:24-25; Ex 32:12-13; Dt 14:1; 1. Kor 10:1-12.
2) Neodsouová abrahamovskou smlouvu: Ž 19:8-12; Ř 7:12; Mt 22:40; Žd 10:1-9; Ga 3; Gen 18:19; Ex 20:2, 15; Ž 89:15; 97:2; Dt 16:18-19; Dt 25:1; Ř 7:12; Ž 119; Žd 2:2, 10:28; Žd 8:10; Mt 4:7; J 8:17; Mt 12:5; Mt 19:17; 1. Kor 10:9-10; 2. Kor 6:14-18; 1. Tim 5:18; Jk 2:9; J 5:46.
3) Dědictví je z milosti: Ex 2:24-25; Ga 3:18; Dt 9:4-7.
4) Má explicitně milostivý charakter: Ex 34:27-28; Ex 20:2.
5) Je nazvána smlouvou zaslíbení: Ef 2:11-19; 6:2-3; L 24:44; J 5:39-46; Ř 3:21.
6) Měla oddělit od národů, ne odsoudit s nimi: Ex 19:5-6; 1. Pt 2:9; Lev 20:22-26; Dt 4:6-8; Ž 147:19-20.
7) Učí odpuštění na základě milosti: Iz 1:11-17; Ž 51:3-4, 17-19.

Závěr: Mojžíšovská smlouva je milostivou, podmíněnou smlouvou. Apoštolská kritika směřuje právě proti jejímu převracení v záslužnický, etnický systém: Fp 3:9; Ga 3:3, 15-18; Jer 31:33-34.

Text kázání:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je Deuteronomium 7:6-23.

Vždyť ty jsi svatým lidem Hospodinu, svému Bohu; tebe Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech národů, které jsou na povrchu země, abys byl jeho lidem, jeho vlastnictvím. Ne proto, že byste byli početnější nežli všechny národy, k vám Hospodin přilnul a vyvolil vás — vždyť vás bylo nejméně ze všech národů — ale ze své lásky k vám a aby zachoval přísahu, kterou přísahal vašim otcům, vás Hospodin vyvedl mocnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z ruky faraona, egyptského krále. Věz, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, který zachovává smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo ho milují a zachovávají jeho příkazy, a odplácí tomu, kdo ho nenávidí, do jeho tváře a vyhubí jej. Neopozdí se vůči tomu, kdo ho nenávidí, do jeho tváře mu odplatí. Zachovávej příkazy, ustanovení a nařízení, která ti dnes přikazuji, a plň je. Za to, že budete poslouchat tato nařízení, zachovávat je a plnit, Hospodin, tvůj Bůh, ti bude zachovávat smlouvu a milosrdenství, jak přísahal tvým otcům. Bude tě milovat, žehnat ti a rozmnoží tě. Požehná plodu tvého lůna i plodu tvé země, tvému obilí, tvému novému vínu, tvému oleji, vrhu tvého dobytka i přírůstku tvého stáda v zemi, o které přísahal tvým otcům, že ti ji dá. Požehnaný budeš nade všechny národy. Nebude neplodný či neplodná u tebe ani u tvého dobytka. Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc. Žádnou ze zlých chorob Egypta, které jsi poznal, nevloží na tebe, ale dá je na všechny, kdo tě nenávidí. Pohlť všechny národy, které ti Hospodin, tvůj Bůh, dává. Ať se nad nimi tvé oko neslituje. Nesluž jejich bohům, nebo to pro tebe bude léčkou. Kdyby sis řekl ve svém srdci: Tyto národy jsou početnější nežli já. Jak bych si je mohl podrobit? Neboj se jich. Stále pamatuj na to, co Hospodin, tvůj Bůh, učinil faraonovi a celému Egyptu. Ty velké zkoušky, které viděly tvé oči, znamení a divy, mocnou ruku a vztaženou paži, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vyvedl. Tak Hospodin, tvůj Bůh, učiní všem národům, jichž se bojíš. Hospodin, tvůj Bůh, na ně pošle dokonce i děs, dokud nevyhynou ti, kteří zůstali a skryli se před tebou. Neměj z nich strach, neboť Hospodin, tvůj Bůh, je ve tvém středu, Bůh velký a hrozný. Hospodin, tvůj Bůh, vyžene tyto národy před tebou kousek po kousku. Nemůžeš s nimi skoncovat rychle, jinak by se proti tobě rozmnožila polní zvěř. Hospodin, tvůj Bůh, ti je vydá, uvrhne je do velkého zmatku, až budou vyhlazeni.

Jak už zaznělo, když zkoumáme otázku Božího smluvního konání napříč Písmem, otázkou není, jestli jsme spaseni milostí skrze víru. To je něco, co Písmo jasně říká. Potřebujeme si ale vydefinovat, jak vypadá tato milost a jak vypadá tato víra. Otázkou není, jestli jsme spaseni milostí skrze víru, ale jak se v životech věřících projevuje spásná milost a spásná víra.

Právě to jsou otázky, na které jsem se minule snažil poukázat v kontextu abrahamovské smlouvy. Pojďme se teď tedy podívat na mojžíšovskou smlouvu. Jestli se v jejich případě ukáže, že se opět jedná o milostivé a podmíněné smlouvy, dále nám to zpřesní a vydefinuje, jak vypadá biblická, abrahamovská víra.

Jak už jsme řekli dříve, abrahamovská smlouva, na kterou jsme se zaměřili v minulé kapitole, se v evangelikálních kruzích často prezentuje jako bezpodmínečná, jako smlouva výhradní milosti. Oproti tomu mojžíšovská smlouva se považuje za smlouvu skutků, za smlouvu příkazů bez milosti.

Jak už jsme viděli, abrahamovská smlouva rozhodně je podmíněnou smlouvou, a falešný dojem toho, že je tvořena pouze milostivými zaslíbeními, působí naše nepozornost, kdy si všímáme dalších a dalších opakování Božích zaslíbení (Gen 12; 15; 17; 22), a pasáže, které hovoří o Božích „příkazech, ustanoveních a zákonech“ (Gen 26:4-5), jednoduše přehlížíme. Nabízí se proto otázka: Jak je na tom mojžíšovská smlouva doopravdy? Je smlouvou, která vyžaduje bezpodmínečnou, dokonalou, bezhříšnou poslušnost, a která proto ostře kontrastuje s Božím milostivým jednáním s Jeho lidem v abrahamovské smlouvě?

Na první, zběžný pohled by se to tak mohlo zdát. Ústředním důrazem mojžíšovské smlouvy rozhodně je Boží zákon. Exodus 34:28 nazývá Desatero „slovy smlouvy“; podobný motiv vidíme i v Deuteronomiu 5:1-3. V Exodu vidíme, že po Desateru následuje „kniha smlouvy“ obsahující příkazy z Exodu 21-23: „Potom vzal knihu smlouvy a přečetl lidu. Ten řekl: ‚Všechno, co Hospodin promluvil, budeme plnit a poslouchat‘“ (Ex 24:7). Podrobnější rozbor toho, co znamená žít Boží zákon v praxi, samozřejmě vidíme ve zbytku Exodu, v Levitiku a v Numeri, a poté je smlouva i se smluvním zákonem znovuustavena v Deuteronomiu. Deuteronomium 28 poté předkládá požehnání za poslušnost a kletby za neposlušnost vůči Božímu zákonu. Otázkou tedy není, jestli mojžíšovská smlouva má nějaké podmínky. O tom se asi nebude přít nikdo.

Nicméně, Písmo má i přes to všechno velmi daleko k tomu, aby nám předkládalo mojžíšovskou smlouvu jako nemilostivou a nemilosrdnou smlouvu záslužnictví. Proto si nyní ukážeme alespoň sedm důvodů, proč je mojžíšovská smlouva milostivou smlouvou.

1) Mojžíšovská smlouva stojí na dobrodiní abrahamovské smlouvy

Jak už jsme viděli, vyvedení Izraele z Egypta je Božím milostivým jednáním pro Jeho smluvní lid na základě smluvních zaslíbení daných Abrahamovi (Ex 2:24-25). Bůh přivedl Izrael pod Sínaj na základě své smluvní lásky, a neudělal to proto, aby pod Sínajem Izrael opustil, aby tam zrušil svůj milostivý vztah vůči Abrahamovu lidu.

A aby o tom nemohlo být pochyb, i poté, co Izrael selhal v plnění smlouvy a udělal si tele hned po Božím zjevení na Sínaji, Mojžíš se dovolává abrahamovských zaslíbení a právě na jejich základě naléhá na Boha, ať od Izraele odvrátí svůj hněv: „Odvrať se od svého planoucího hněvu a lituj zla vůči svému lidu. Pamatuj na Abrahama, Izáka a Izraele, své otroky, kterým jsi při sobě přísahal a řekl jsi jim: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, o níž jsem promluvil, dám vašemu potomstvu a dostanou ji navěky do dědictví“ (Ex 32:12-13). V Deuteronomiu se dokonce setkáváme s jazykem, který máme tendenci jinak považovat za výhradně novozákonní: „Jste synové Hospodina, svého Boha“ (Dt 14:1). Izraelci pod Sínajem a po Sínaji byli Božími dětmi. I proto novozákonní autoři chápou jejich osudy jako paralelní, ne kontrastující, s životy dnešních věřících (1. Kor 10:1-12). Bůh na Sínaji rozhodně vůči svému lidu nevstoupil do zásadně jiného vztahu; princip „skutků a zásluh“ nenahradil víru a milost.

2) Mojžíšovská smlouva neodsouvá abrahamovskou smlouvu

Protože následující argument je trochu složitější, je třeba ho předestřít jednou důležitou připomínkou. Písmo ne vždy, když používá slovo zákon/Zákon (kdy otázka velkého a malého Z je čistě věcí překladatelů), míní to samé. Někdy se jedná o označení pro Boží morální ustanovení (Ž 19:8-12; Ř 7:12); jindy pro pět knih Mojžíšových (Mt 22:40); jindy o označení pro ceremonie sloužící jako předobraz Kristova díla (Žd 10:1-2). Proto je vždy potřeba pracovat s kontextem a případně argumenty biblických autorů dovozovat z dalších míst, která se daného tématu týkají. A teď…

Apoštol Pavel v listu Galatským vysvětluje vztah abrahamovských zaslíbení a mojžíšovského fungování Boží smlouvy. Píše: „Staví se tedy Zákon proti Božím zaslíbením? Rozhodně ne! … Zákon, jenž byl dán po čtyřech stech třiceti letech, nemůže zrušit smlouvu již předtím právoplatně potvrzenou od Boha, a tak zmařit to zaslíbení“ (Ga 3:21, 17).

Pavel pokračuje ve vysvětlování toho, proč Bůh ustanovil sínajskou smlouvu: „K čemu tedy Zákon? Byl přidán kvůli přestoupením, dokud by nepřišel Potomek, kterému bylo dáno zaslíbení“ (Ga 3:19). Tady se potřebujeme na okamžik zastavit. Už jsme viděli, že Abraham měl Boží „příkazy, ustanovení a zákony“, že měl vést své následovníky, aby „zachovávali Hospodinovu cestu a konali spravedlnost a právo“ (Gen 18:19), a proto si nemůžeme myslet, že „zákon, který byl přidán, dokud by nepřišel Potomek“, bylo například „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh,“ nebo „Nepokradeš“ (Ex 20:2, 15).

To, jaký Zákon má Pavel na mysli, to, jaký zákon měl trvat jen do doby příchodu Potomka, Krista, nám říká autor listu Židům: „…v těch obětech je každoročně připomínka hříchů, neboť je nemožné, aby krev býků a kozlů odstraňovala hříchy. Když tedy [Kristus] vchází do světa, praví: ‚Oběť a obětní dar jsi nechtěl, připravil jsi Mi však tělo; nelíbily se Ti celopaly a oběti za hřích. Tehdy jsem řekl: Hle, tu jsem – v svitku knihy je napsáno o Mně –, abych vykonal, Bože, Tvou vůli.‘ Když napřed říká: ‚Oběti a obětní dary‘ a ‚celopaly a oběti za hřích jsi nechtěl ani se Ti nelíbily‘ – tedy ty, které se obětují podle Zákona –, potom řekl: ‚Hle, tu jsem, abych vykonal,Bože, Tvou vůli.‘ To první ruší, aby ustanovil to druhé“ (Žd 10:3-9).

List Židům nám znovu vysvětluje, že v Kristu máme lepšího velekněze, lepší oběť, lepší svatyni, lepší kněžství – a říká nám, že pointou mojžíšovského zákona, jeho ceremonií, obětí a kněžství, byla „připomínka hříchů“, neboli „byl přidán kvůli přestoupením“. Boží „příkazy, ustanovení a zákony“ definující „Hospodinovu cestu a … spravedlnost a právo“ (Gen 26:4-5; 18:19) jsou trvalé a neměnné, protože jsou vyjádřením Jeho vlády a charakteru (Ž 89:15; 97:2; Dt 16:18-19; Dt 25:1; Ř 7:12; Ž 119).

Autor listu Židům nám však znovu definuje, co je tím „Zákonem“, který pomíjí a měl vychovávat ke Kristu: „Zákon má pouhý stín budoucího dobra, ne samu podobu těch skutečností, nemůže každoročně stejnými oběťmi, jež jsou stále přinášeny, nikdy učinit dokonalými ty, kdo s nimi přistupují“ (Žd 10:1-2). Ten samý autor listu Židům nám ale zároveň říká, že za mojžíšovského fungování Izraele „každé přestoupení a každá neposlušnost došly spravedlivé odplaty“ (Žd 2:2; sr. 10:28), a tak znovu potvrzuje neměnnost Božích standardů spravedlnosti a práva, a že Boží lid má Boží zákon napsaný na svých srdcích (Žd 8:10).

Zároveň vidíme, že když Pán Ježíš a Jeho apoštolové v Novém zákoně předkládají své učení, obhajují ho z mojžíšovského zákona, a to i z jeho na první pohled nepodstatných podrobností (Mt 4:7; J 8:17; Mt 12:5; Mt 19:17; 1. Kor 10:9-10; 2. Kor 6:14-18; 1. Tim 5:18; Jk 2:9).

Když si to shrneme: 1) Abraham měl Boží zákony, ustanovení a standardy definující právo a spravedlnost dlouho před ustanovením mojžíšovské smlouvy. 2) Tvrzení listu Židům, tak jako další pasáže (např. Ko 2:16-17), nám ukazují, že ceremoniální a obětní součásti mojžíšovského systému jsou naplněné v Kristu, ale jím vyjádřené Boží standardy spravedlnosti, svatosti a láskai trvají a jsou tím, co mají skuteční křesťané napsané na svých srdcích (Žd 2:2; 8:10). 3) Pán Ježíš a apoštolové po ustanovení Nové smlouvy stále citují mojžíšovskou etiku jako závaznou.

A právě v tomto kontextu nepřerušené etické kontinuity Pavel prohlašuje, že „Zákon stal naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry“ (Ga 3:24). Náležitě chápaný Zákon svými ustanoveními měl vést Boží lid k ospravedlnění z víry, ne k záslužnickému systému; měl vést k principu milosti a víry, ne k principu skutků a zásluh.

Když říkáme, že „zákon vedl ke Kristu“, opravdu vedl ke Kristu. Nevedl k falešnému systému spásy ze skutků, aby si Boží lid osahal, že „skrze záslužné skutky to opravdu nejde, skrze Mojžíše to opravdu nejde, musíme to zkusit někudy jinudy; co takhle zkusit radši věřit v Krista?“ Bůh nepokoušel svůj lid, nepředkládal mu druhou, nefunkční cestu ke spáse skrze skutky. I proto mohl Pán Ježíš říct: „Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste Mně, protože on psal o Mně“ (J 5:46).

 „Staví se tedy Zákon proti Božím zaslíbením? Rozhodně ne! … Zákon, jenž byl dán po čtyřech stech třiceti letech, nemůže zrušit smlouvu již předtím právoplatně potvrzenou od Boha, a tak zmařit to zaslíbení“ (Ga 3:21, 17).

3) Dědictví Izraele pod mojžíšovskou smlouvou stojí na milostivých zaslíbeních

Protože zdůrazňování Boží milosti není nikdy dost: Vyvedení Izraele z Egypta do zaslíbené země bylo součástí naplňování Boží milostivé smlouvy s Abrahamem (Ex 2:24-25). A právě v kontextu tohoto milostivého vykoupení a udělení abrahamovského dědictví přichází mojžíšovská smlouva se svými přikázáními.

Mojžíšovská smlouva neustanovuje podmínky, kterými by si Izrael měl zasloužit vstup do Zaslíbené země. Zaslíbená země totiž skutečně je zaslíbenou zemí: „Neboť jestliže je to dědictví ze Zákona, není již ze zaslíbení; Abrahamovi je však Bůh daroval skrze zaslíbení.“ (Ga 3:18).

A, samozřejmě, už jsme viděli Mojžíšova slova k Izraeli v Deuteronomiu, dlouho poté, co lid vstoupil do mojžíšovské smlouvy (Ex 24:7): „Až Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vypudí [Kenaánce], neříkej si v srdci: ‚Pro mou spravedlnost mě Hospodin přivedl, abych obsadil tuto zemi.‘ … Ne pro svou spravedlnost a přímost svého srdce jdeš obsadit jejich zemi, ale … aby se naplnilo slovo, které Hospodin odpřisáhl tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Věz tedy, že ne pro tvou spravedlnost ti Hospodin, tvůj Bůh, dává tuto dobrou zemi, abys ji obsadil. Vždyť jsi lidem tvrdé šíje. Vzpomeň si a nezapomeň, jak jsi v pustině podněcoval Hospodina, svého Boha, ke hněvu. Ode dne, kdy jsi vyšel z egyptské země, až do svého příchodu na toto místo, jste se vůči Hospodinu vzpírali“ (Dt 9:4-7). Bůh nedává svému lidu Kenaán proto, že by si ho Jeho lid zasloužil, ale protože Hospodin se smilovává nad svým lidem navzdory jeho hříchu a pamatuje na svá milostivá smluvní zaslíbení.

4) Mojžíšovská smlouva má otevřeně milostivý charakter

Již jsme hovořili o tom, že nejústřednějším jádrem sínajské smlouvy je Desatero: „Hospodin řekl Mojžíšovi: ‚Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov jsem uzavřel smlouvu s tebou a s Izraelem.‘ Byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chléb nejedl a vodu nepil a napsal na desky slova smlouvy, Deset slov“ (Ex 34:27-28).

Jakými slovy samotné Desatero začíná? „Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20:2). „Slova smlouvy“ začínají připomínkou Božího zázračného, milostivého, vykupujícího díla. Bůh přišel ke svému lidu, zjevil svou moc, pobil nepřátele svého lidu, dal svému lidu poklady Egypta, bere svůj milovaný lid do země, kterou mu zaslíbil dát, sám vede svůj lid svou přítomností v oblakovém sloupu. A právě v tomto kontextu připomíná Izraeli ústřední zaslíbení abrahamovské, milostivé smlouvy: „Budu Bohem tvým i tvého potomstva po tobě“ (Gen 17:7).

5) Mojžíšovská smlouva je smlouvou zaslíbení

List Efezským je velmi zjevně napsán křesťanům z pohanů. Apoštol Pavel v něm adresuje jeho příjemce slovy „vy, kdysi pohané tělem, kteří jste byli nazýváni neobřízka těmi, kdo si říkali obřízka“ (Ef 2:11). A hned v následujícím verši říká, že než uvěřili, byli „bez Krista, odcizeni společenství Izraele, bez účasti na smlouvách zaslíbení“ (Ef 2:12). Pavel hovoří o smlouvách (množné číslo) zaslíbení (jednotné číslo); tuto realitu dobře vystihuje Pavlík, když hovoří o „úmluvách příslibu“ (srov. Petrů, ČEP).

Nyní však je situace jiná a pohané, kteří věří v Krista, jsou spolu s věřícími ze Židů údy jednoho nového člověka (Ef 2:15), a tak „již [nejsme] cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a [patříme] do Boží rodiny“ (Ef 2:19). Proto Pavel například vztahuje mojžíšovská zaslíbení dlouhověkosti pro poslušné děti na děti křesťanů z pohanů (Ef 6:2-3).

Mojžíšovská smlouva a abrahamovská smlouva jsou tedy smlouvami totožného, jediného ústředního zaslíbení, že Bůh bude Bohem nám i našim dětem z generace na generaci, že jestli budeme poslušní, bude nám a žehnat a prokleje naše nepřátele, že budeme lidem, skrze který přijde požehnání ke všem národům, a tak dále.

Zákon a proroci, podle slov samotného Pána Ježíše, hovořili o Něm (L 24:44; J 5:39) – a kdo skutečně věří zákonu a prorokům, věří v Něj (J 5:46). Zákon a proroci ani v nejmenším nepředkládali princip skutků a záslužnictví, ale jedině milosti a poslušné víry. Proto může apoštol Pavel napsat, že „je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i Proroky“ (Ř 3:21). Zákon a proroci svědčí o milosti a víře – a ti, kdo jim skutečně věří, to chápou. Mojžíšovská smlouva jakožto smlouva zaslíbení v sobě nesla milostivé zaslíbení, které mělo být přijato vírou – vírou, která se projevuje skutky, a proto dodržuje Boží „příkazy, ustanovení a zákony“. Poslušnost mojžíšovské smlouvy byla projevem víry v Boží zaslíbení, ne (selhávající) alternativou k ní.

6) Mojžíšovská smlouva měla oddělit Izrael od národů, ne ho odsoudit spolu s nimi

Jak už jsme viděli, Bůh vyvedl náš lid z Egypta jako projev své milostivé smluvní lásky. Bůh posvětil, oddělil náš lid – oddělil nás od pohanství a hříchu ke svatosti.

„Nyní tedy, budete-li Mne opravdu poslouchat a budete-li zachovávat Moji smlouvu, budete Mým zvláštním vlastnictvím mezi všemi národy, i když Moje je celá země. Ale vy budete Mým královstvím kněží a svatým národem“ (Ex 19:5-6; sr. 1. Pt 2:9).

Zákony mojžíšovské smlouvy měly oddělovat Izrael od ostatních národů, aby jim Izrael mohl být světlem: „Zachovávejte všechna Má ustanovení a všechna Má nařízení a plňte je… Nežijte podle ustanovení národa, který před vámi vyháním, neboť oni činili všechny tyto věci, takže jsem jimi opovrhl. Ale vám jsem řekl: Vy obsaďte jejich zemi, dám vám ji, abyste ji obsadili, zemi oplývající mlékem a medem. Já Hospodin jsem váš Bůh, který jsem vás oddělil od národů. … Budete svatí pro Mě, neboť já, Hospodin, jsem svatý a oddělil jsem vás z národů, abyste byli Moji“ (Lev 20:22-26). „Zachovávejte a plňte [Hospodinova ustanovení a nařízení], protože to je vaše moudrost a vaše rozumnost před očima národů, které když uslyší všechna tato ustanovení, řeknou: Tento velký národ je vskutku moudrý a rozumný lid. Vždyť jaký jiný velký národ má bohy tak blízko sebe, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoliv k němu voláme? A jaký jiný velký národ má tak spravedlivá ustanovení a nařízení jako je celý tento zákon, který před vás dnes kladu?“ (Dt 4:6-8). „Oznámil své slovo Jákobovi, svá ustanovení a nařízení Izraeli. Tak žádnému národu neučinil – Jeho nařízení nepoznaly. Haleluja! (Ž 147:19-20).

Vlastnictví zákona bylo výsadou Božího lidu. Bylo odznakem, že Izrael je jedinečným vlastnictvím Boha celého vesmíru. Bylo projevem lásky, ne odsouzení. Mělo Izraeli být moudrostí a spravedlností a nástrojem k evangelizaci národů. Mělo viditelně ukazovat na jedinečnou Boží lásku k Jeho lidu, ne odsoudit Jeho lid spolu s pohany. Nemělo vrhnout lid, který do té doby žil milostí a vírou, postavit na běžící pás skutků a na váhy zásluh.

7) Mojžíšovská smlouva ukazuje, že Bůh odpouští hřích na základě své milosti

Když se podíváme, jak mojžíšovskou smlouvu vysvětlovali a aplikovali Boží proroci, vidíme, že obětní systém zjevoval Boží milost přijímanou skrze víru.

Bůh nenávidí oběti a ceremonie, které nejsou projevem živé, poslušné víry. Proto v Izajáši 1:11-17 čteme: „K čemu je Mi množství vašich obětí? praví Hospodin. Jsem syt zápalných obětí beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Když přicházíte, abyste se přede Mnou ukazovali, kdo to od vás žádal, abyste šlapali po Mých nádvořích? Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. Vaše novoluní a svátky Má duše nenávidí; jsou Mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením. Když rozprostíráte své dlaně, zavírám před vámi oči. I když rozmnožíte své modlitby, neposlouchám: Vaše ruce jsou plné krve. Umyjte se, pročistěte se, odstraňte Mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo. Naučte se konat dobro. Hledejte právo, kárejte násilníka, zjednejte právo sirotkovi, zastaňte se vdovy“.

Kdyby dodržování svátků bylo záslužným skutkem, Bůh by říkal pravý opak: „Dobrá, sice se nestaráte o sirotka a vdovu, ale alespoň dodržujete svátky. To jsou alespoň nějaké body k plusu.“ Kdyby oběti byly způsobem, jak si zasloužit odpuštění, jak si „odmazat nějaké hříchy“, opět bychom slyšeli pravý opak: „Nestaráte se o sirotka a vdovu. O to víc musíte zpívat! O to víc přineste obětí!“ Nic takového Bůh ale ani v nejmenším neříká.

Naopak. V Žalmu 51:17-19 čteme: „Panovníku, otevři mé rty, má ústa budou zvěstovat Tvou chválu. Neměl bys zalíbení v oběti, i kdybych ji předložil; po zápalné oběti netoužíš. Oběť Bohu je zkroušený duch. Bože, ty nepohrdneš zkroušeným a pokořeným srdcem.“ Jestli Bůh netouží po obětech jako takových, jestli oběti nesnímají hřích… jak se žalmista může zbavit svého hříchu? Odpovědí jsou verše 3 a 4 stejného žalmu: „Smiluj se nade mnou, Bože, podle svého milosrdenství! Podle svého hojného slitování vymaž má přestoupení! Dokonale mě umyj od mého provinění a od mého hříchu mě očisti“ (Ž 51:3-4).

Hospodin nenajde zalíbení v tisících beranů a v desetitisících potoků oleje – chce lid, který bude jednat podle práva, milovat milosrdenství a pokorně chodit se svým Bohem (Mi 6:7-8), který bude „hledat právo, kárat násilníka, zjedná právo sirotkovi, zastane se vdovy“. Jinými slovy, chce lid poslušné víry.

Definujícím a odlišujícím prvkem mojžíšovské smlouvy je tedy obětní systém. A ten rozhodně není systémem zásluh a skutků a odčiňování hříchů skrze oběti – naopak, je učitelem, který vede k oběti, kterou Bůh přinesl v Kristu za nás.

Shrňme si to

Viděli jsme, že, stejně jako abrahamovská smlouva, i mojžíšovská smlouva je smlouvou milostivého zaslíbení; je smlouvou, která zjevuje Krista. Bez tohoto pochopení, bez Krista, který je ústředním zaslíbením smlouvy, se mojžíšovská smlouva stává parodií sama na sebe, stává se pokrouceným paskvilem. Špatně pochopená mojžíšovská smlouva bez Krista se proto velmi snadno může stát falešnou smlouvou skutků, v rámci které se lidé snaží zasloužit si na Bohu přijetí na základě sebe samých, na základě poslušnosti či původu (Fp 3:9; Ga 3:3). A právě proti tomuto vyprázdnění a převrácení samotné podstaty zákona se znovu a znovu vyhrazují apoštolové. Zákon nikdy neměl fungovat jako systém zásluh. Kdyby to tak bylo, odsouval by tím Abrahamovskou smlouvu – a to ani v nejmenším nedělá (Ga 3:15-18).

Zákon nás vede ke Kristu, ne od Krista. Předkládá nám Boží milostivou smlouvu a Boží milostivé odpuštění v Kristu. Bez Krista jsou mojžíšovské oběti nesmyslné a smluvní přikázání pouze a jedině odsuzují – a pokroucené zjevení milosti se stává nástrojem odsouzení. A proto, když nyní Kristus přišel, být věrný mojžíšovské smlouvě nutně znamená přimknout se ke Kristu a nezůstávat u ceremoniálních předobrazů mojžíšovské smlouvy, ale jít vpřed k dospělosti Nové smlouvy. Smlouvy zaslíbené slovy: „Toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Hospodinův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Nebudou již učit jeden druhého ani každý svého bratra slovy: Poznejte Hospodina! Protože mě budou znát všichni, od nejmenšího do největšího, je Hospodinův výrok, protože odpustím jejich vinu a na jejich hřích již nevzpomenu“ (Jer 31:33-34). Kéž nám Bůh dá radostnou věrnost Jeho nanejvýš slavným zaslíbením – nám ke spasení, světu k dobru a především, Jemu k slávě.

Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.