Zvukový záznam:
Osnova:
Úvod: Studování pravdy o Bohu není pouhou intelektuální snahou; je to procesem našeho růstu ke slávě.
Žd 1:3; Mt 17; Ef 5:14; Zj 22:5; 2. Kor 3:13-4:6; Gen 15:1; Ž 16:11.
Trojjediný Bůh – Monoteismus: Bible nám předkládá Boha jako Trojjediného. To znamená, že Bůh je jediný.
Dt 4:35; 6:4; Ž 96:5; Iz 43:10; 44:6-8; 45:5-6; 1. Tim 2:5.
Trojjediný Bůh – Tři Osoby: Bible nám ukazuje velké množství interakce mezi Božími Osobami; tyto osobami nám zároveň předkládá na řadě míst bok po boku jako sobě rovné.
J 17; J 15:26; J 14:23; Mt 3:16-17; Mt 28:18-20; J 14:16-17, 23, 26; J 15:26; J 16:13-15; Ř 14:17-18; Ř 15:15-16, 30; 1. Kor 12:4-6; 2. Kor 1:21-22; 2. Kor 13:13; Ef 2:17-18; Ef 3:14-17; Ef 4:4-6; 2. Te 2:13-14; 1. Pt 1:1-2.
Trojjediný Bůh – Kristovo Božství: Bible jasně vyučuje Kristovo Božství; nesmíme však zapomínat na realitu vtělení a to, že Pán Ježíš je ve svém lidství menší než Otec.
J 1:1; 2. Pt 1:1; 1. J 5:20; Mt 1:21-23; Ž 130:8; Iz 35:4; Iz 40:3; J 1:23-30; J 12:37-41; Iz 6:1-3; J 14:14; 1. Kor 1:2; L 4:8; J 17:5; Iz 48:11; Ř 10:9, 13; Jl 3:5; Ž 1:3; Ž 104; Ž 145:15-17; Mt 10:29-30; Ef 1:11; Žd 1:10; Ž 102:1-2; 23-28; Zj 1:17, 8; Zj 22:12; Iz 44:6; J 14:28; Fp 2.
Trojjediný Bůh – Božství Ducha: Bible jasně vyučuje i Božství Ducha.
Mt 28:19; Sk 5:3-4; 1. Kor 3:16; 1. Kor 6:19; Žd 3:7-11; Žd 10:15-17; Mt 12:32; Žd 9:14; J 14:16; Ž 139:7-8; Mt 12:28; Ř 15:18-19; 2. Tim 3:16-17; Gen 1:2; Jb 33:4; Ž 104:30; Mt 1:20; J 3:5; J 1:12; J 6:63; Ef 1:13; J 16:13; 1. Kor 12:7-11; 1. Kor 2:11; Num 24:2, Ř 8:9, 14; Sd 3:10; Sd 6:34; 2. S 23:2; Iz 11:2; 2. Kor 3:17; Mt 10:20; Ga 4:6; Skutky 16:7; Ř 8:9, 1. Pt 1:11.
Trojjediný Bůh – Perichoreze: Bůh nás skrze svátosti, poslušnost a svou pravdu vede do společenství Trojjediného Boha.
J 14:21, 23-24; J 15:9-11; J 17:20-26.
Závěr: Trojiční učení a Kristovo Božství jsou s Církví od počátku.
Polykarpův dopis Filipským; List Diognetovi, Melitón ze Sard – Peri Pascha.
Text kázání:
Ex 33:12-34:35
Mojžíš řekl Hospodinu: Pohleď, Ty mi říkáš: Vyveď tento lid, ale nedal jsi mi poznat, koho se mnou pošleš. Také jsi řekl: Znám tě jménem, ano nalezl jsi milost v mých očích. Nuže, jestliže jsem opravdu nalezl milost ve tvých očích, dej mi poznat svou cestu, abych tě poznal a abych nalezl milost ve tvých očích a pohleď, že tento národ je tvým lidem. Odpověděl: Moje přítomnost půjde s tebou a dám ti odpočinek. I řekl mu: Jestliže tvá přítomnost nepůjde s námi, nevyváděj nás odsud. Podle čeho se přece pozná, že jsem nalezl milost ve tvých očích, já i tvůj lid? Cožpak ne podle toho, že půjdeš s námi, takže budeme odlišeni, já a tvůj lid, od všech národů, které jsou na povrchu země? Hospodin řekl Mojžíšovi: I to, o čem jsi promluvil, učiním, neboť jsi nalezl milost v mých očích a znám tě jménem. On řekl: Ukaž mi svou slávu! Odpověděl: Nechám projít kolem tebe všechnu svou dobrotu a zavolám před tebou jméno Hospodin. Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. Řekl: Nemůžeš vidět mou tvář, neboť člověk mě nemůže vidět a zůstat naživu. A Hospodin řekl: Zde je místo u mě; zůstaň stát na skále. I stane se, až bude přecházet má sláva, postavím tě do skalní dutiny a položím na tebe svou dlaň, dokud nepřejdu. Pak sejmu svou dlaň a uvidíš má záda, ale má tvář nebude vidět. Hospodin řekl Mojžíšovi: Vytesej si dvě kamenné desky stejné jako ty první, a napíši na desky slova, která byla na prvních deskách, jež jsi roztřískal. Buď ráno připraven. Vystoupíš ráno na horu Sínaj a zůstaneš tam přede mnou stát na vrcholu hory. Nikdo s tebou nevystoupí a nikdo se neukáže na celé hoře; ani brav či skot se nebude pást směrem k té hoře. Mojžíš vytesal dvě kamenné desky, stejné jako ty první, časně z rána vstal a vystoupil na horu Sínaj, jak mu Hospodin přikázal, a vzal s sebou dvě kamenné desky. Hospodin sestoupil v oblaku, stál tam s ním a zavolal jméno Hospodin. Hospodin prošel kolem něho a zavolal: Hospodin, Hospodin, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti, zachovává milosrdenství tisícům, snímá vinu, přestoupení a hřích, jistě však nenechá viníka bez trestu, navštěvuje s trestem vinu otců na synech i na synech synů, na třetí i čtvrté generaci. Mojžíš rychle poklekl na zem, klaněl se a řekl: Jestliže jsem nalezl milost ve tvých očích, Panovníku, ať jde Panovník v našem středu, přestože je to lid tvrdé šíje. Odpusť naši vinu a náš hřích a přijmi nás do dědictví. On řekl: Hle, uzavírám smlouvu: Před celým tvým lidem učiním divy, jaké nebyly stvořeny na celé zemi ani v žádném národě. A celý národ, uprostřed něhož jsi, uvidí Hospodinovo dílo, protože to, co s tebou učiním, bude vzbuzovat hrůzu. Dbej na to, co ti dnes přikazuji. Hle, vyženu před tebou Emorejce, Kenaance, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce. Měj se na pozoru, abys neuzavřel smlouvu s obyvateli země, do níž jdeš, jinak budou léčkou ve tvém středu. Naopak jejich oltáře strhněte, jejich posvátné sloupy roztřískejte, jejich posvátné kůly pokácejte. Nebudete se klanět jinému bohu, neboť Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je Bůh žárlivý. Neuzavírej smlouvu s obyvateli země; budou chodit smilnit za svými bohy, budou obětovat svým bohům a pozvou tě, budeš jíst z jejich obětních hodů. A budeš si brát z jejich dcer pro své syny a jejich dcery budou chodit smilnit za svými bohy a přivedou tvé syny, aby chodili smilnit za jejich bohy. Slité bohy si nedělej. Budeš zachovávat svátek nekvašených chlebů. Po sedm dní budeš jíst nekvašené chleby, jak jsem ti přikázal, v určený čas měsíce ábíbu, neboť v měsíci ábíbu jsi vyšel z Egypta. Všechno, co otvírá lůno, patří mně; každý samec ze tvého dobytka, prvorozené ze skotu i ovcí. Prvorozeného osla vykoupíš ovcí. Jestliže ho nevykoupíš, zlomíš mu vaz. Každého prvorozeného ze svých synů vykoupíš. Nikdo se neukáže přede mnou s prázdnou. Šest dní budeš pracovat a sedmý den přestaneš. I při orbě a při žni přestaneš. Budeš slavit svátek týdnů, prvotin pšeničné žně a svátek sklizně na konci roku. Třikrát za rok se každý, kdo je u tebe mužského pohlaví, ukáže před Panovníkem Hospodinem, Bohem Izraele. Neboť vyženu před tebou pohanské národy a rozšířím tvé území a nikdo nebude dychtit po tvé zemi, když budeš třikrát za rok vystupovat, aby ses ukázal před Hospodinem, svým Bohem. Nebudeš obětovat krev mé oběti spolu s kvašeným. Nezůstane do rána nic z oběti svátku Velikonoc. To nejlepší z prvotin své země přineseš do domu Hospodina, svého Boha. Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky. Hospodin řekl Mojžíšovi: Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov jsem uzavřel smlouvu s tebou a s Izraelem. Byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chléb nejedl a vodu nepil a napsal na desky slova smlouvy, Deset slov. I stalo se, když Mojžíš sestupoval z hory Sínaj – dvě desky svědectví byly v Mojžíšově ruce, když sestupoval z hory – že Mojžíš nevěděl, že kůže jeho tváře září od toho, jak s ním mluvil. Když Áron a všichni synové Izraele uviděli Mojžíše, a hle, kůže jeho tváře zářila, báli se k němu přiblížit. Mojžíš však na ně zavolal a Áron i všichni předáci v pospolitosti se k němu vrátili; Mojžíš k nim promluvil. Potom přistoupili všichni synové Izraele a on jim vydal příkazy, vše, co s ním mluvil Hospodin na hoře Sínaj. Když s nimi Mojžíš domluvil, dal si na tvář závoj. Kdykoli přicházel Mojžíš před Hospodina, aby s ním mluvil, sundával si závoj, dokud nevyšel. Když vyšel, a mluvil k synům Izraele to, co mu bylo přikázáno, synové Izraele viděli Mojžíšovu tvář, že kůže Mojžíšovy tváře zářila. Mojžíš si tedy bral závoj zpět na tvář, dokud s ním nešel mluvit.
Na základě dnešní pasáže bychom se mohli vydat celou řadou směrů a rozhodně by bylo nápomocné a fascinující podívat se, jak s ní pracuje Nový zákon. Jen namátkou, Boží sláva je tu zjevena v kontextu zjevení Boží smlouvy a Desatera, v kontextu zákonů a svátků odkazujících na Krista a vykoupení světa, v kontextu vyhlazení modlářství a ničemnosti. Boží sláva je v plnosti zjevena v Kristu, který „je září Boží slávy a otiskem Jeho podstaty“ (Žd 1:3); Mojžíš a Elijáš se setkávají se zahalenou Boží slávou – aby poté rozmlouvali s proměněným Kristem, který je odhalením Božím slávy (Mt 17). Vykoupeným v Novém Jeruzalémě září Boží sláva; vykoupení hledí na Boží tvář a na čele mají napsané Boží jméno (Ef 5:14; Zj 22:5).
A, samozřejmě, asi zdaleka nejdůležitější je Pavlův výklad této události v 2. Korintským 3: „Mojžíš si dával na tvář závoj, aby synové Izraele nehleděli na konec toho, co pomíjí… Až do dnešního dne zůstává při čtení Staré smlouvy tentýž závoj neodkrytý, protože pomíjí jen v Kristu. Ale až dodnes, kdykoli se předčítá Mojžíš, leží závoj na jejich srdci. Kdykoli se však člověk obrátí k Pánu, je závoj odstraněn. Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha“ (2. Kor 3:13-18). A o kousek dál: „Nevěřícím bůh tohoto věku oslepil myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím… Bůh, který řekl: ‚Z temnoty ať zazáří světlo,‘ zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista“ (2. Kor 4:4-6).
Jinými slovy, apoštol Pavel shrnuje apoštolské poselství jako službu a moc, které nám umožňují být osvobozeni od pomíjivého a ve svobodě hledět na Boží slávu a být tak proměňováni od slávy ke slávě. Pavel nazývá své poselství evangeliem Kristovy slávy. Věřit evangeliu podle něj neznamená nic menšího než vidět a poznávat Boží slávu v osobě Ježíše Krista. Věřit evangeliu znamená vidět Krista v plnosti božství a v dokonalosti lidství. Věřit evangeliu znamená vidět a zakoušet v Kristu plnost toho, co Písmo říká o Bohu – a být tak proměňováni více a více do Jeho podoby, více a více do slávy, která září v Kristově tváři. Ti, kdo uctívají mrtvé modly, budou více a více jako ony – a ti, kdo v pravdě uctívají Živého Boha, budou více a více jako On. To, na co hledíme, to, k čemu se upínáme, nás nevyhnutelně bude proměňovat. A apoštol Pavel říká, že káže a píše a namáhá se proto, abychom mohli s nezakrytou tváří hledět na Boží nádheru v Kristu Ježíši.
Minulý den Páně jsme hovořili o Božím psaném Slově, dnes budeme hovořit o Bohu samotném. A věřím, že je zásadní, abychom si naše dnešní otevření Svatých Písem zasadili právě do kontextu, o kterém hovoří Pavel ve 2. listu Korintským. Učit a dozvídat se o Bohu nemůže být pouhým intelektuálním cvičením. Jak zakrnělá a kamenná musí naše srdce být, jestli nás poznávání Boha, který se nám dal ve svém Synu, nevede k radosti, k nadšení, k chvále, k pohnutí, který je mnohem hlubší, než jsou slova schopná vyjádřit? Vždyť mluvíme o Bohu, který řekl „Neboj se, Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“ (Gen 15:1).
Jak řekl C. S. Lewis, naší tendencí je uvažovat o vzdávání chvály jako o lichocení, o vyjadřování souhlasu nebo o vzdávání cti. Cituji: „Nikdy jsem si neuvědomil, že veškerý požitek spontánně přetéká chválou… Svět zvoní chválami – milenci chválí své milované, čtenáři svého oblíbeného básníka, výletníci chválí krajinu, hráči chválí svou oblíbenou hru… Celý můj obecný problém chválit Boha pramenil z toho, že jsem v případě Boha, jako Toho Nanejvýš Cenného, absurdně odmítal a odpíral to, co nás těší dělat, ba co si nedokážeme odepřít u ničeho jiného, co je pro nás cenné. Myslím, že je pro náš rozkoší chválit to, z čeho se těšíme, protože chvála toto užívání nejen vyjadřuje, ale dovádí ho k plnosti; je jeho zamýšleným dokonalým naplněním.“ Poznávání Boha by nás proto mělo vést k hlubší a hlubší chvále, protože jestli naše srdce nepřekypují chválou, ještě jsme nepoznali – a tato chvála nás povede k hlubšímu poznání, k hlubšímu zakoušení Boha, k zakoušení toho, že On vskutku je, slovy žalmisty, naše věčné blaho (Ž 16:11).
Než přikročíme k tak jedinečným pravdám, jako je Boží trojjedinost nebo vtělení Božího Syna, pojďme si projít alespoň některá jména, obrazy, označení a atributy, kterými se nám Bůh ve svém Slově zjevuje. O každém z nich by se toho dalo říct a napsat velmi mnoho – a každé z nich je dalším střípkem Boží slávy, který máme spatřovat v Kristově tváři – každé je další slavnou pravdou, o které bychom měli přemítat a podle které bychom měli žít a být tak Bohu k slávě proměňováni od slávy ke slávě. Hospodin, Bůh, který k nám přišel ve svém Synu, který si nás nárokuje ve křtu a který s námi hoduje u stolu Páně, aby nás tak připravil na Beránkovu svatební večeři, je…
Nejvyšší Bůh, Všemohoucí Bůh, Stvořitel nebes i země, je Věrný Bůh, který zaopatřuje. Je Jsem, který jsem, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, naše síla a píseň, je Válečník a Bůh, který nás uzdravuje. Je Bůh žárlivý, soucitný a milostivý, Bůh velký a hrozný, Bůh obávaný nade všechny bohy, Velitel nebeských zástupů, Bůh v našem čele. Je Bůh odpouštějící a náš přímluvce, pomoc sirotkovi a ochránce vdov, je nepřístupný hrad v dobách soužení, je naší skálou a útočištěm, naší skrýší a spásnou záštitou. Je skálou našich srdcí, je naším pastýřem a svatyní. Je věrný Bůh, který zachovává smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Ho milují. Je velkým králem nade všemi Bohy, je Bohem pomsty, pevností pro chudého a nuzného v tísni. Je stín před horkem a útočiště před přívalem, je naší pomocí, naším životem a světlem. Je podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný Otec, kníže pokoje, je naší slavnou korunou, Duchem práva a udatnosti, je zákonodárcem, soudcem a králem celé země. Je Hospodin, který trůní na cherubech, spravedlnost a právo jsou základem Jeho trůnu. Je Bůh, naše spravedlnost, je Bůh, který maže naše přestoupení, je náš Vykupitel a Svatý Izraele. Je Bůh, který soudí spravedlivě a zkoumá ledví i srdce, je Bůh, který utěšuje. Je pramen vody živé. Je Bůh veškerého těla, Pán celé země, je Král nebes a nejvyšší vládce nad lidským kralováním. On je svatý uprostřed nás, pomalý k hněvu, Bůh, který oznamuje člověku své myšlení, je Sláva Izraele, Vyvýšený Bůh, Bůh žárlivý a mstící se. Je Svatý Otec, Panovník a Hospodář, je Otec milosrdenství a Bůh veškerého povzbuzení, je Ten, který činí všechno podle rady své vůle. Je Otec slávy. Je Bůh, který je mocen učinit daleko více, než žádáme, nebo co si dokážeme pomyslet. Je Pán v nebi, Blahoslavený Bůh, Radostný Bůh, Bůh pokoje. Je Majestát na výsostech, který bude soudit živé a mrtvé, je Stavitel a tvůrce a Oheň stravující. Je otec světel, Ten, který nás posvěcuje, Ten, který má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle, Bůh veškeré milosti. Je světlo, je Láska, je Ten, kdo je mocen nás zachovat bez klopýtnutí. Je jediný Bůh, je Svatý, je Bůh, náš Otec.
A tento náš Bůh, náš smluvní Bůh, náš milovaný Bůh, náš Král, který působí všechno podle rady své vůle, se nám zjevil ve stvoření, ve svém Slově a ve svém Synu. A zjevil se nám jako Bůh trojjediný. To není něco nového ani pro pohany. Snad každý Čech, ať už sebevíc ateismus vyznávající, ví, že křesťané věří v jednoho Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého. Ale kolik křesťanů by tuhle pravdu dokázalo nějak vysvětlit? Kolik by ji dokázalo vysvětlit tak, aby z toho církevním otcům neslezly nehty? A kolik by ji dokázalo obhájit tváří v tvář muslimům, modalistům, mormonům nebo náležitě proškoleným svědkům Jehovovým, kteří vám odříkají básničku o tom, jak na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh a to vůbec neznamená, že to slovo bylo Bůh, včetně rozebírání starověké řecké gramatiky? Než se proto zaměříme alespoň na někteér jedinečné a nádherné pravdy, které z reality Boží trojjedinosti vycházejí, musíme si vysvětlit, co trojjedinost je a co trojjedinost ani v nejmenším není.
Jednu z věcí totiž mají skoro všichni antitrinitární heretici společnou. „Nechápou ani to, co říkají, ani to, o čem se tak jistě vyslovují.“ Muslimové budou provolávat Alláhova slova „Neříkejte ‚Tři‘, neříkejte ‚Tři‘“, a „Bůh je jeden,“ jako kdyby snad nějakého křesťana v historii napadlo říkat, že existují tři Bohové. Alláh dokonce jde v hlubinách svého poznání tak hluboko, že říká, že křesťané věří, že součástí Boží Trojice je Panna Marie. Jeden by málem řekl, že když dojde na křesťanskou teologii, nejsou démonické modly a falešní proroci z arabského poloostrova zrovna nejsilnější v kramflecích. Svědkové Jehovovi budou tvrdit, že Ježíš rozhodně není Bohem, protože to by znamenalo polyteismus. Tvrdí, že jediný Bůh je Jehova, Otec, a že „Křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha Svatého,“ ve skutečnosti znamená „Křtěte je ve jméno Jehovy, archanděla Michaela a neosobní síly.“ Za ruku se s nimi drží modalisté, kteří také tvrdí, že zastávat víru v Nejsvětější Trojici se rovná polyteismu. A pak, samozřejmě, přicházejí mormoni s tím, že Otec, Syn a Duch jsou tři různí bohové, tři z nespočetných milionů a miliard bohů. Tak jako tak, tato satanská falešná náboženství se shodují, že učení o trojjedinosti je nebiblické, konspirační a vymyšlené mnohem později, rozhodně ne zjevené biblickými autory. A, samozřejmě, najdou se i tací, kteří hrdinně prohlásí, že slovo „Trojice“ nebo „Trojjediný“ se v Bibli nikdy nevyskytuje, a proto se ani nemůže jednat o biblické učení. V Bibli se ale neobjevuje ani slovo „Bible“, ba dokonce ani „biblické učení“. Otázkou proto není, jestli Bible někde používá termín „Nejsvětější Trojice“, ale jestli vyučuje pravdy, které postupem času začaly být označovány výrazy jako „Boží trojjedinost“. A tady je odpovědí hromové ANO. Když tedy mluvíme o Boží trojjedinosti, co to znamená? Jaké jsou pilíře a základní pravdy této víry?
1) Existuje jen jediný pravý Bůh. Trojiční víra je monoteistická. Pokud tedy někdo tvrdí, že věřit v Trojici znamená popírat monoteismus, nechápe pravdu, kterou se snaží popřít. Právě vyletěli z okna muslimští apologetové. Snad budou od té lásky, aby dole chytali jehovisty, protože ti letí hned za nimi. Takže, znovu, existuje jen jediný skutečný, osobní Bůh. Popírat tuto pravdu znamená tvrdit, že existuje více bohů; znamená to přiklonit se k polyteismu. Do této kategorie spadají různá pohanská náboženství, hinduismus, mormonismus atd. Písmo nám tuto pravdu existence jediného Boha předkládá prakticky neustále, a proto jen pár veršů: „Izraeli, tobě bylo dáno vidět a poznat, že Hospodin je Bůh a nikdo jiný kromě Něj“ (Dt 4:35). „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Dt 6:4). „Vždyť všichni bohové národů jsou nicotnosti; Hospodin však učinil nebesa“ (Ž 96:5). „Vy jste Mými svědky, je Hospodinův výrok, jste Mým otrokem, kterého jsem vyvolil, abyste mne poznali a uvěřili Mi a porozuměli, že to jsem já. Přede Mnou nebyl vytvořen žádný Bůh ani po Mně žádný nebude“ (Iz 43:10). „Toto praví Hospodin, král Izraele a jeho vykupitel, Hospodin zástupů: Já jsem první a Já jsem poslední; kromě Mne není žádný Bůh. Kdo jako Já to může vyhlásit a oznámit? Ať to přede mnou seřadí od doby, kdy jsem postavil lid dávný! A věci přicházející, které teprve přijdou, ať jim oznámí. Nestrachujte se a nebuďte ochromeni! Což ti to odedávna nezvěstuji a neoznamuji? Vy jste Mými svědky. Cožpak je Bůh kromě Mne? Není jiná skála, o žádné nevím“ (Iz 44:6-8). „Já jsem Hospodin a jiného není, kromě Mě není Boha. Přepásám tě, ačkoliv Mě neznáš, aby poznali od východu slunce i ti od jeho západu, že není nikoho mimo Mě: Já jsem Hospodin a jiného není“ (Iz 45:5-6). „Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ (1. Tim 2:5). …a, samozřejmě, tím biblické svědectví ani zdaleka nekončí, my bychom tu ale pro teď skončit mohli. Tak, jako v případě celé řady dalších pravd o Bohu, pro další studium určitě dobře poslouží historická vyznání jako Belgická konfese nebo Westminsterské vyznání víry, kde najdete řadu biblických odkazů a můžete pokračovat dál a dál.
Dalším základním trojičním pilířem, neboli 2), tento jeden Bůh od věčnosti existuje ve třech osobách, jako Otec, Syn a Duch Svatý. Svatá Písma nikde neoznačují Otce za Syna, Syna za Ducha nebo Ducha za Otce. Místo toho nám ukazují něco z jejich vzájemného vztahu a fungování – Ježíš, vtělený Syn, se modlí k Otci (J 17), Otec a Syn společně posílají Ducha (J 15:26), Otec a Syn skrze Ducha přicházejí k věřícím, když jsou věřící poslušní vůči Božím přikázáním (J 14:23)… což je něco, na co se později ještě podíváme v Janově evangeliu. Popírat tento druhý pilíř znamená tvrdit, že tento jediný pravý Bůh se zjevuje ve třech různých podobách, občas jako Otec, občas jako Syn, občas jako Duch. Tomuto pohledu se říká sabellianismus či modalismus a můžeme se s ním setkat u až příliš velkého počtu především (ale nejen) letničních „křesťanů“; upřímně, obávám se, že drtivá většina dnešních křesťanů jsou modalisté. Mnohost a rozlišení Božích osob vidíme na celé řadě míst, dost možná mnohokrát častěji, než by nás napadlo. Než se ale na tyto pasáže podíváme, chci zmínit ještě třetí pilíř trojičního učení, protože s druhým pilířem velmi úzce souvisí. Takže…
3) Tyto osoby jsou jedné podstaty, jsou stejně božské a věčné. Slovy Atanášova vyznání: „Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Nekonečný je Otec, nekonečný je Syn, nekonečný je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jeden věčný. Také nejsou tři nestvoření, ani tři nekoneční, ale jeden nestvořený a jeden nekonečný. Podobně je Otec Všemohoucí, Syn Všemohoucí a Duch Svatý Všemohoucí. A přece nejsou tři Všemohoucí, ale jeden Všemohoucí. Tak je Otec Bůh, Syn Bůh a Duch Svatý Bůh. A přece nejsou tři Bohové, ale jeden Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý. A přece nejsou tři Páni, ale jeden Pán. Proto nás křesťanská pravda vede, abychom vyznávali jednotlivě každou Osobu jako Boha a Pána. Zároveň nám obecné náboženství zakazuje říkat, že existují tři Bohové nebo Páni. Otec není učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, ale vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři Otcové; jeden je Syn, nikoli tři Synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři Duchové Svatí. A v této Trojici není nikdo dřív nebo později, nikdo není větší ani menší, ale všechny tři Osoby jsou souvěčné a navzájem rovné. Proto je vždy třeba uctívat, jak již bylo řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě.“ A protože právě tento bod souvěčnosti a rovnosti osob Nejsvětější Trojice budí zdaleka nejvíce kontroverze, zaměříme se především na něj. Nejprve projdeme alespoň některé pasáže, které hovoří o mnohosti v Bohu, poté se zaměříme na pasáže, které jasně hovoří o božství Syna a Ducha. Pokud jde o pasáže zmiňující Boží mnohost, rozhodl jsem se zmínit jen některé z těch, které jsou explicitně trojiční.
Alespoň dvě nejznámější a nejklasičtější místa v synoptických evangeliích: „Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle, otevřela se Mu nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na Něho. A hle, ozval se hlas z nebes, který říkal: „Toto je Můj Syn, Milovaný, v Němž jsem nalezl zalíbení“ (Mt 3:16-17). „Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla Mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen“ (Mt 28:18-20).
Celá poslední promluva Pána Ježíše v Janově evangeliu přetéká trojičním jazykem: „Jestliže Mne milujete, zachovejte Má přikázání. A já požádám Otce a On vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost – Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože Ho nevidí ani nezná. … Kdo Mě miluje, bude zachovávat Mé slovo, a Můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. … Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v Mém jménu, Ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. … Až přijde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch Pravdy, jenž vychází od Otce, Ten o Mně vydá svědectví. … Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí vám i to, co má přijít. On Mne oslaví, neboť z Mého vezme a oznámí to vám. Všechno, co má Otec, je Mé; proto jsem řekl, že z Mého bere a vám to oznámí“ (J 14:16-17, 23, 26; 15:26; 16:13-15).
Trojiční vyjadřování nám předkládají i epištoly: „Vždyť Boží Království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé ho mají v úctě“ (Ř 14:17-18). „Přece však jsem vám psal místy směleji, jako připomínku pro vás, pro milost, která mi byla dána od Boha, abych byl služebníkem Krista Ježíše mezi pohany. Konám posvátnou službu při evangeliu Božím, aby se pohané stali příjemnou obětí, posvěcenou Duchem Svatým. Prosím vás, bratři, skrze našeho Pána Ježíše Krista a skrze lásku Ducha: Zápaste spolu se mnou v modlitbách za mne k Bohu“ (Ř 15:15-16, 30). „Jsou rozdíly v darech milosti, ale tentýž Duch; jsou rozdíly v službách, ale tentýž Pán; a jsou rozdíly v působení, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech“ (1. Kor 12:4-6). „Ten, kdo nás upevňuje spolu s vámi v Kristu a pomazal nás, je Bůh. On nás také zapečetil a do našich srdcí dal Ducha jako závdavek“ (2. Kor 1:21-22). „Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi. Amen“ (2. Kor 13:13). Kromě toho, že celá první kapitola listu Efezským je strukturovaná podle vyvolujícího díla Otce, usmiřujícího díla Syna a posvěcujícího díla Ducha, list Efezským obsahuje i nádherná vyjádření jako: „[Kristus] přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, kteří byli blízko, neboť skrze Něho jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu“ (Ef 2:17-18). „Z toho důvodu klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, po Němž má své jméno každá rodina v nebesích i na zemi, aby vás podle bohatství své slávy posílil mocí skrze svého Ducha na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích“ (Ef 3:14-17). „Je jedno tělo a jeden Duch, jakož jste byli i povoláni v jedné naději svého povolání; jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech, ten nade všemi, skrze všechny a ve všech nás“ (Ef 4:4-6). „My pak jsme zavázáni, bratři Pánem milovaní, stále za vás vzdávat díky Bohu, že si vás vybral jako prvotinu k záchraně v posvěcení Ducha a víře v pravdu. K tomu vás i povolal skrze naše evangelium, abyste získali slávu našeho Pána Ježíše Krista“ (2. Te 2:13-14). „Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným příchozím rozptýleným v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii, podle předzvědění Boha Otce v posvěcení Ducha k poslušnosti a pokropení krví Ježíše Krista. Kéž se vám rozhojní milost a pokoj!“ (1. Pt 1:1-2).
Nejde nevidět, že Svatá Písma znovu a znovu uvádějí Otce, Syna a Ducha bok po boku. Nicméně, po světě pořád pobíhá dost lidí, kteří ve své nepravosti potlačují pravdu a budou se snažit říct, že takováto vyjádření ještě nutně nic nedokazují. Ostatně, jak už jsme říkali, existují celá náboženská hnutí, která jsou ochotná hlásat, že to, že „na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“ (J 1:1), může mluvit o jakémsi menším božstvu. Proto, ač je rozhodně nádherné, když apoštolové znovu a znovu používají vyjádření jako „náš Bůh a Zachránce Ježíš Kristus“ (2. Pt 1:1) nebo „Syn Boží, [který] nám dal schopnost poznávat Toho pravého, a jsme v tom pravém, v jeho Synu Ježíši Kristu, On je ten pravý Bůh a věčný život“ (1. J 5:20), potřebujeme jít hlouběji. Otázka, jestli je Ježíš B/bohem, nic neřeší, protože většinou ani ti největší sektáři nepopřou, že Ježíš „je svým způsobem božský,“ jen Ho prostě napíšou s malým B. Proto otázka, na které záleží, je, jestli je Ježíš Hospodin, jestli je monoteistický Bůh Bible. A odpovědí je, samozřejmě, ANO. Opět, mohli bychom rozebírat desítky pasáží, ale pro teď jich zmíníme jen pár.
Evangelista Matouš nám o Pánu Ježíši říká, že je Immanuel, Bůh s námi. Ale říká nejen to. Říká, že anděl zvěstoval Jeho narození Josefovi se slovy: „Dáš Mu jméno Ježíš, neboť On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1:21-23). Jedná se o naplnění zaslíbení zmiňovaného, mimo jiné, v Žalmu 130:8 a v Izajáši 35:4, „U Hospodina je milosrdenství, hojné je u Něho vykoupení; On vykoupí Izrael ze všech jeho nepravostí … Řekněte těm, kdo mají ustrašené srdce: Buďte silní, nebojte se; hle, váš Bůh! … On sám přijde a zachrání vás.“ Hospodin, Bůh přijde a zachrání svůj lid z jeho hříchů – Pán Ježíš je Bůh s námi, Bůh, který přišel a který zachraňuje svůj lid z jeho hříchů. To znamená, že Pán Ježíš Kristus je Hospodin.
Prorok Izajáš nám říká, že až Hospodin přijde ke svému lidu, aby usmířil Jeho viny, půjde před ním „Hlas, [který] volá v pustině: Připravte cestu Hospodinovu, napřimte v pustině silnici pro našeho Boha!“ (Iz 40:3) Poslechněme si slova Jana Křtitele: „Já jsem hlas volajícího v pustině: ‚Vyrovnejte Pánovu cestu‘, jak řekl prorok Izaiáš. … Já křtím ve vodě, ale uprostřed vás stojí Ten, koho vy neznáte: To je Ten, který přichází za mnou, který byl přede mnou; Jemu nejsem hoden rozvázat řemínek Jeho sandálu.“ Tyto věci se udály v Betanii za Jordánem, kde Jan křtil. Druhého dne Jan uviděl Ježíše, jak k němu přichází, a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa. Toto je Ten, o němž jsem řekl: ‚Za mnou přichází muž, který je přede mnou, neboť byl dříve než já.‘ (J 1:23-30). Jan Křtitel podle vlastních slov připravuje cestu Hospodinu – a podle těch samých slov připravuje cestu Pánu Ježíši Kristu. To znamená, že Pán Ježíš Kristus je Hospodin.
Apoštol Jan o Pánu Ježíši píše: „Ačkoli před nimi učinil taková znamení, nevěřili v Něho; a tak se naplnilo slovo, které řekl prorok Izaiáš: ‚Pane, kdo uvěřil naší zvěsti? A komu byla zjevena Pánova paže? ‘ Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš také řekl: ‚Oslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce, aby očima neuviděli a srdcem neporozuměli, neobrátili se, a Já je neuzdravil.‘ To řekl Izaiáš, protože spatřil Jeho slávu a mluvil o Něm“ (J 12:37-41). Když se podíváme do Izajáše 6, koho vlastně Izajáš viděl, čteme: „V roce, kdy zemřel král Uzijáš, jsem viděl Panovníka sedícího na trůnu vysokém a vyvýšeném a lem Jeho roucha naplňoval Chrám. Nad ním stáli serafové, každý měl po šesti křídlech: Dvěma si zakrývali tvář, dvěma si zakrývali nohy a dvěma létali, a jeden na druhého volal: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů; celá země je plná Jeho slávy!“ (Iz 6:1-3). Prorok Izajáš spatřil Hospodina v Jeho nebeské slávě – a apoštol Jan vedený Duchem o té samé vizi říká, že Izajáš spatřil Pána Ježíše. To znamená, že Pán Ježíš Kristus je Hospodin.
Pán Ježíš v Janovi 14:14 říká: „Požádáte-li Mne o něco v Mém jménu, Já to učiním.“ Apoštol Pavel adresuje 1. list Korintským „posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří na kterémkoliv místě vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, Pána jejich i našeho“ (1. Kor 1:2). Pán Ježíš vyzývá své učedníky, ať se k Němu modlí, a vidíme, že apoštolská Církev vzývá, neboli uctívá, Jeho jméno. Pán Ježíš však zároveň dříve říká „Je napsáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a Jemu jedinému sloužit.‘“ (L 4:8) Pán Ježíš káže, že Hospodin jediný je tím, kdo si zasluhuje uctívání, a to i uctívání skrze modlitbu… a zároveň říká, že se máme modlit k Němu. To znamená, že Pán Ježíš Kristus je Hospodin.
Pán Ježíš se modlí k Otci: „A nyní Ty, Otče, oslav Mne u sebe tou slávou, kterou jsem u Tebe měl, dříve než byl svět.“ (Jan 17:5) Ježíš volá k Otci, aby Ho oslavil. O tom, že Otec je Hospodin, není pochyb. V Izajáši 48:11 však Hospodin říká „Svou slávu jinému nedám.“ Pokud Otec, Hospodin, někomu dává slávu, pak jedině sám sobě. A to znamená, že Pán Ježíš Kristus je Hospodin.
Když apoštol Pavel vysvětluje své evangelium v listu Římanům, říká: „Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. …neboť ‚každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn‘“ (Ř 10:9, 13). Apoštol Pavel říká, že kdo uvěří v Ježíše, kdo bude vzývat Ježíšovo jméno, bude spasen. Svůj argument podkládá citací z knihy proroka Jóele. Jóel píše: „I stane se, že každý, kdo bude vzývat Hospodinovo jméno, se zachrání“ (Jl 3:5). Spása je tedy skrze vzývání Ježíšova jména, protože z Jóele víme, že spása je skrze vzývání Hospodinova jména. To znamená, že Pán Ježíš Kristus je Hospodin.
Autor listu Židům o Pánu Ježíši píše: „On je září [Boží] slávy a otiskem Jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem.“ (Žd 1:3) Pán Ježíš je tedy tím, kdo udržuje svět v chodu; celé stvoření je neseno Ježíšovým slovem a Ježíšovou mocí. Písmo však znovu a znovu opakuje, že tím, kdo udržuje svět v chodu, je Hospodin (Ž 104; 145:15-17; Mt 10:29-30; Ef 1:11). To znamená, že Pán Ježíš Kristus je Hospodin.
Tím ale apologetická argumentace autora listu Židům nekončí. Skoro celá první kapitola listu Krista vyvyšuje, skoro celá vysvětluje, že Kristus není jen andělskou bytostí, argumentuje, že je jedinečným Bohem… a v rámci toho slyšíme, že Bůh o Synu říká: „‚Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi a nebesa jsou dílem Tvých rukou“ (Žd 1:10). Autor listu Židům tu přímo v kontextu obhajování Ježíšovy identity cituje Starý zákon, konkrétně Žalm 102:26. „Dávno jsi založil zemi, nebesa jsou dílo Tvých rukou.“ Když se však podíváme na kontext původní citace, čteme výroky jako „Modlitba zkroušeného, když umdlévá a vylévá před Hospodinem svůj nářek. Hospodine, slyš mou modlitbu, kéž k Tobě pronikne mé volání o pomoc! … Shromáždí se národy i království, aby sloužily Hospodinu. … Pravím: Můj Bože, neber mě uprostřed mých dnů – Tvá léta jsou od pokolení do pokolení. Dávno jsi založil zemi, nebesa jsou dílo Tvých rukou. Ta zaniknou, ale Ty zůstaneš. Všechna jako roucho zvetší, vyměníš je jako plášť a budou proměněna. Ale Ty jsi stále týž – Tvá léta nekončí“ (Ž 102:1-2, 23-28). Autor přímo a cíleně dokazuje Ježíšovu identitu z veršů, která jasně a zcela otevřeně hovoří o žalmistově Bohu, o Hospodinu. To znamená, že Pán Ježíš Kristus je Hospodin.
Pán Ježíš Kristus ve Zjevení říká: „Neboj se. Já jsem první i poslední“ (Zj 1:17) Hospodin však jen o pár veršů dříve říká: „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, Ten, který jest a který byl a který přichází, Ten Všemohoucí“ (Zj 1:8). Pán Ježíš ve Zjevení dále říká: „Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec“ (Zj 22:12). Hospodin v Izajáši říká: „Toto praví Hospodin, král Izraele a jeho vykupitel, Hospodin zástupů: Já jsem první a Já jsem poslední; kromě Mne není žádný Bůh“ (Iz 44:6). Hospodin i Pán Ježíš Kristus jsou Alfa i Omega, počátek i konec, první a poslední – a není žádný jiný Bůh než Hospodin. A to znamená, že Pán Ježíš Kristus je Hospodin.
Může se to zdát až bizarní, že by někdo přesto všechno chtěl Kristovo Božství popírat. Bratři a sestry, bez Boží milosti mezi takové lidi kvůli našemu hříchu patříme my všichni. Někdo se ale bude chtít ohánět pasážemi, jako je Jan 14:28, „Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‚Odcházím a přijdu k vám.‘ Kdybyste Mě milovali, zaradovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než Já.“ Tady si vypůjčím opět slova Atanášova vyznání: „Správnou vírou totiž je, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce; je člověk, narozený do světa z podstaty své matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumné duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem i člověkem, nejsou dva Kristové, ale jeden Kristus.“ Apoštol Pavel nám navíc ve 2. kapitole listu Filipským říká, stejně jako apoštol Jan, že Nebeský Syn se při svém vtělení podřídil svému Nebeskému Otci, odložil svou slávu a přijal roli služebníka. O inkarnaci a lidství našeho Pána a o tom, co pro nás znamená, budeme ještě hodně mluvit v budoucnu, a proto se teď pojďme ještě stručně zaměřit na Božství Svatého Ducha. Opět, mohli bychom hovořit o desítkách pasáží, ale pro teď postačí zaměřit se jen na ty nejjasnější.
Jak už jsme viděli, Duch je znovu a znovu uváděn bok po boku s Otcem a Synem, jejichž Božství je nepopiratelné. Kristovi učedníci mají být křtěni ve jméno, v jediné společné jméno, Otce, Syna a Ducha Svatého (Mt 28:19).
Ve Skutcích 5:3-4 čteme Petrovo obvinění vůči Ananiášovi „Ananiáši, to tě tak ovládl satan, že jsi lhal Duchu Svatému? … Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ Apoštol Petr tedy jasně ztotožňuje Ducha Svatého s Bohem. To samé dělá i apoštol Pavel ve svých listech, ve kterých říká, mimo jiné, věci jako „Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch!“ (1. Kor 3:16) a „Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha?“ (1. Kor 6:19). I apoštol Pavel tedy (pod inspirací Ducha Svatého) popisuje Ducha Svatého jako Boha – jako Boha, kterého nám dává Bůh.
V listu Židům vidíme dvě pasáže, kdy Duch Svatý přímo promlouvá – a v obou případech se více než jasně ztotožňuje s Hospodinem. První z nich vidíme ve třetí kapitole listu: „Proto, jak praví Duch Svatý: ‚Jestliže dnes uslyšíte Jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení ve dni pokušení v pustině, kdy Mě pokoušeli vaši otcové tím, že Mě zkoušeli, a viděli Mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na toto pokolení rozhněval a řekl jsem: Stále bloudí srdcem; oni nepoznali Mé cesty. Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Jistě nevejdou do Mého odpočinutí“ (Žd 3:7-11). Znovu, celá tato promluva je uvedena slovy: „Tak pravý Duch svatý.“
Druhým místem je desátá kapitola, kde autor listu Židům vysvětluje charakter Nové smlouvy: [Dokonalost Kristovy oběti] „nám dosvědčuje i Duch Svatý, neboť po slovech: ‚Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po těch dnech, praví Pán: budu dávat své zákony do jejich srdce a napíši je do jejich mysli,‘ dodává: ‚a na jejich hříchy a jejich nepravosti již nikdy nevzpomenu‘“ (Žd 10:15-17). Zkráceně řečeno, „Duch Svatý svědčí … neboť dodává ‚na jejich hříchy již nikdy nevzpomenu.‘“ Duch Svatý je Bohem, který nedovolil Izraeli vstoupit do Kenaánu, a je Bohem, který odpouští hříchy a sepisuje Novou smlouvu. To znamená, že Duch Svatý není nikým jiným než Hospodinem.
A protože někomu by se to mohlo zdát málo, pojďme si shrnout, co o sobě Duch v Písmu říká dál. Je možné se proti Němu rouhat (Mt 12:32); je věčný (Žd 9:14) a zůstává navěky (J 14:16); je všudypřítomný (Ž 139:7-8), koná Ježíšovy zázraky (Mt 12:28) a pohání svou mocí Boží apoštoly (Ř 15:18-19); vydechuje Boží Slovo (2. Tim 3:16-17); je Stvořitelem (Gen 1:2; Jb 33:4; Ž 104:30); počíná Božího Syna (Mt 1:20); působí narození z Boha (J 3:5; 1:12); udílí věčný život (J 6:63); zapečeťuje věřící ke spáse (Ef 1:13); zjevuje Boží pravdu (J 16:13); uděluje dary Církvi (1. Kor 12:7-11); jako jediný zná Boží mysl (1. Kor 2:11); je nazýván Boží Duch (Num 24:2, Ř 8:9, 14), Duch Hospodinův (Sd 3:10; 6:34; 2. S 23:2; Iz 11:2), Pánův Duch (2. Kor 3:17), Otcův Duch (Mt 10:20), Synův Duch (Ga 4:6), Ježíšův Duch (Skutky 16:7) a Kristův Duch (Ř 8:9, 1. Pt 1:11).
Jak vidíme, krom toho, že Duch Svatý je Bohem otevřeně nazýván, Písmo nám zjevuje, že Duch sdílí Boží vlastnosti, koná Boží dílo a i Jeho samotné jméno je pevněji než nerozdělitelně spojeno s ostatními božskými osobami Trojjediného Boha.
Asi začíná být zjevné, že trojiční teologie není něčím volitelným, nepodstatným a vedlejším. Naopak, je něčím fascinující, nádherným, slavným, něčím, co dodává Písmu – a světu – život, něčím, co umožňuje společenství mezi lidmi, něčím, co v sobě spojuje jednotu i mnohost, které se zrcadlí ve světě okolo nás. A abychom se mohli ponořit do nádhery těchto pravd ještě hlouběji, chci zmínit slovo, jehož otcem je Sv. Řehoř z Nazianzu, známý kappadocký církevní otec čtvrtého století, také zvaný Řehoř Bohoslovec. A tím slovem je perichoreze. Perichoreze, neboli otáčení, je teologickým termínem, který označuje vzájemné společenství a prolínání a přebývání jednotlivých osob Nejsvětější Trojice. Je označením pro tanec lásky, radosti, společenství a oslavování, který od věků a navěky víří v Trojjediném Bohu a do něhož jsme zváni. A protože vím, že to pořád může znít trochu zvláštně, nechám vysvětlení na Pánu Ježíši v Janově evangeliu. Opět bychom mohli vybrat nespočet pasáží, ale omezíme se jen na tři:
1) „Kdo má Moje přikázání a zachovává je, ten Mě miluje. A kdo Mě miluje, bude milován od Mého Otce; i Já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe. … Kdo Mě miluje, bude zachovávat Mé slovo, a Můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo Mne nemiluje, nezachovává Má slova. A slovo, které slyšíte, není Moje, ale Otce, který Mne poslal.“ (J 14:21, 23-24). Vidíme, že láska k Bohu je definována ne prázdnými pocity, ale pravdou a poslušností. Vidíme, že Boží přikázání nejsou „jen“ nástrojem k tomu, jak můžeme a máme ctít Boha, milovat naše bližní a přinášet uzdravení světu. Jsou i darem, díky kterému můžeme mít skrze Ducha společenství se Synem a Otcem. Naše Duchem uschopněná poslušnost je něčím, čím můžeme a máme těšit Boha – ale v první řadě je něčím, skrze co přichází Bůh k nám a skrze co nás v lásce uschopňuje k další poslušnosti; je něčím, skrze co jsme jsme přibíráni ke společenství Trojjediného Boha.
2) „Jako Otec miluje Mne, tak i já miluji vás. Zůstaňte v Mé lásce. Zachováte-li Má přikázání, zůstanete v Mé lásce, jako Já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v Jeho lásce. Toto jsem vám pověděl, aby Moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla naplněna“ (J 15:9-11). Poslušnost vůči Božím přikázáním je něčím, co buduje a pěstuje lásku mezi námi a Bohem. Je prostředkem k tomu, aby v nás přebývala Boží radost. Skrze naši Duchem uschopněnou poslušnost pijeme z bezedného pramene radosti, kterým je Bůh sám, a jsme naplňováni nadpřirozeným, trojjediným potěšením.
3) „Neprosím jenom za (apoštoly), ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve Mne; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve Mně a já v Tobě, aby i oni v Nás byli jedno, aby svět věřil, že jsi Mne poslal Ty. Slávu, kterou jsi Mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako My jsme jedno – Já v nich a Ty ve Mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě a aby svět poznával, že jsi Mne poslal. Otče, chci, aby i ti, které jsi Mi dal, byli se Mnou tam, kde jsem Já, aby viděli Mou slávu, kterou jsi Mi dal, neboť jsi Mne miloval před založením světa. Spravedlivý Otče, svět Tě nepoznal, ale já jsem Tě poznal. I tito poznali, že Ty jsi Mne poslal. Dal jsem jim poznat Tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi Mne miloval, byla v nich, i Já abych byl v nich“ (J 17:20-26). Ač na dokonalé naplnění této modlitby ještě čekáme, nic to nemění na tom, že jako křesťané jsme jeden lid, jsme v jednom a témž Synu a Otci skrze jednoho Ducha, a právě to je základem našeho společenství a naší jednoty. Tančíme s týmž Bohem a je proto potřeba, abychom skrze pravdu a poslušnost a pokorné podřizování se jeden druhému dělali ty správné taneční kroky. Ale nejen to.
Všimněte si: „Otče, Ty je miluješ tak, jako miluješ Mne.“ V Kristu jsme přibráni do společenství a lásky Trojjediného Boha mnohem víc, než by nás napadlo doufat. Dokonalá, odvěká láska, kterou měl Otec k Synu, je teď vylévána na nás. Ale, znovu, nejen to. Čteme: „Dal jsem jim poznat Tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi Mne miloval, byla v nich, i Já abych byl v nich.“ „Aby láska, kterou jsi Mne miloval, byla v nich.“ Bůh Otec v tomto společenství miluje Syna skrze nás, vylévá do nás svou lásku k Synu a potěchu ze Syna, aby naplňoval nás a aby naplňoval naši lásku a naši radost a směřoval je dokonale k Synu, abychom se jako jediný lid plněji a plněji a dokonaleji a dokonaleji radovali ze Syna s Otcem a z Otce se Synem skrze Ducha, abychom dál a plněji spatřovali Boží slávu v Kristově tváři a byli proměňováni od slávy ke slávě, a tak se plněji a dokonaleji radovali ze Syna a Otce…
To je slavná přítomnost. Mnohem slavnější, než co nás napadne, když se řekne „láska k Bohu“ nebo „společenství Církve“. A je to ještě slavnější budoucnost, ke které dorůstáme jako jednotlivci i jako Církev. Kéž je to něco, co nás bude proměňovat den za dnem, kéž je to něco, k čemu budeme upínat své myšlenky a budeme se více a více radovat z dobré zprávy Kristovy nádhery.
A protože z Boží milosti takto dorůstáme už tisíce let, chci, abychom mohli okusit něco z jednoty, kterou v Bohu máme napříč staletími. Chci, abychom si připomenuli, co o Kristu a našem Trojjediném Bohu říkali naši otcové ve víře, a mohli se radovat společně s nimi. Budeme číst závěr Polykarpova Dopisu Filipským sepsaný mezi roky 110 a 140, krátký úryvek Listu Diognetovi z poloviny druhého století a závěr velikonočního kázání Melitóna ze Sard zhruba z té samé doby.
Bůh a Otec Pána Ježíše Krista a sám věčný velekněz Bůh Ježíš Kristus nechť vás posiluje ve víře, pravdě, mírnosti, laskavosti, trpělivosti snášenlivosti a čistotě; ať vám dá účastenství mezi svými svatými, s vámi pak i nám a všem na světě, kteří uvěří v našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Otce, jenž Jej vzkřísil, z mrtvých. (Polykarpův dopis Filipským; L. P. 110-140)
Sám Vládce a Stvořitel všeho Bůh seslal z nebes mezi lidi Pravdu a svaté nepostižitelné Slovo a vložil do jejich srdcí. Neposlal lidem, jak by se někdo domníval, nějakého služebníka či anděla, knížete nebo někoho z těch, kteří řídí zemi; nebo někoho z těch, jimž je svěřena péče a nebeské věci. Poslal samého Tvůrce a Stvořitele všeho, skrze Nějž stvořil nebesa, mořím vymezil hranice. Jeho tajemství věrně střeží všechny hvězdy; od Něho přijalo slunce moc střežit běh dnů, Jeho poslouchá měsíc, aby v noci svítil, na Jeho rozkaz doprovázejí hvězdy měsíc na jeho dráze. On všechno řídí, vymezuje hranice. Jemu je všechno podřízeno: nebe i co je na nebi, země i co je na zemi, moře i co je v moři, oheň, vzduch, hlubiny, co je ve výšinách a v hlubinách i co je mezi nimi: Toho k nim poslal. Nuže, kdo z lidí by se domníval, že tak učinil z mocichtivosti či aby naháněl strach? Nikoli. Z dobrotivosti a lásky jako Král poslal Syna Krále; poslal Jej jako Boha, poslal jej k lidem jako člověka. (List Diognetovi; L. P. 130-konec druhého století)
Starý Zákon, nové Slovo, pomíjející obraz, věčná milost, porušitelný beránek, neporušitelný Pán, zabitý jako neposkvrněný beránek, zmrtvýchvstalý jako Bůh. Také byl veden jako ovce k zabití, ale nebyl ovcí, a jako beránek mlčenlivý, ale nebyl beránkem. Beránek byl předobraz, skutečnost přišla. Místo beránka tu byl totiž Bůh a místo ovce člověk, v člověku pak Kristus, který toto všechno splnil. … Zrozen totiž jako Syn a veden jako beránek a jako ovce zabit a jako člověk pohřben vstal z mrtvých jako Bůh, poněvadž přirozeností je Bůh i člověk. Kdo zavěsil zemi, Ten je pověšen. Kdo pevně zavěsil oblohu, Ten je pevně zavěšen. Kdo všechno pevně podpírá, je upevněn na dřevě. Vládce je uražen, Bůh je zabíjen, Král Izraele je zahuben rukou Izraelity. Proč, Izraeli, ses nezachvěl před Pánem, proč ses nebál Pána, proč jsi nebědoval nad Pánem? Naříkal jsi pro své prvorozené, pro pověšeného Pána sis neroztrhl roucho. Roztrhl sis je pro zabité. Opustil jsi Pána, Pán tě nenalezl. Zahubil jsi Pána a pohřbil do země. Lež ty jako mrtvola. On však vstal z mrtvých a vstoupil do nebeských výšin. Pán, který vzal na sebe člověka, který trpěl za toho, který měl trpět, který byl svázán za toho, který měl být svázán, který byl souzen tím, který měl být souzen, který byl pohřben za toho, který měl být pohřben, vstal z mrtvých a takto zvolal: „Kdo Mne může soudit? Postav se proti Mně! Já jsem osvobodil odsouzeného, mrtvému vrátil život, pohřbeného vyzdvihl z hrobu. Kdo Mi může odporovat? Já,“ praví, „jsem Kristus, který jsem zrušil smrt, který jsem triumfoval nad nepřítelem, který jsem zničil moc pekla, který jsem svázal silného a člověka vzal do nebeských výšin, Já,“ praví, „jsem Kristus. Nuže tedy, všechna lidská hříšná pokolení, přijměte odpuštění hříchů. Já jsem vaše odpuštění, Já jsem pascha spásy, Já jsem beránek zabitý pro vás, Já jsem vaše smírná oběť, Já jsem váš život, Já jsem vaše vzkříšení, Já jsem vaše světlo, Já jsem váš Král, Já vás vedu do nebeských výšin, Já vám ukazuji věčného Otce, Já vás svou pravicí znovu pozdvihnu.“ To je Ten, který učinil nebe i zemi a stvořil na počátku člověka, Ten, který byl skrze Zákon a proroky ohlašován, který v panně přijal tělo, který byl pověšen na kříži, který byl pohřben do země, který vstal z mrtvých, který vstoupil do nebeských výšin, který sedí po pravici Otce, který má moc všechno soudit i spasit, skrze Něhož Otec učinil všechno, co je od počátku až na věky. On je Alfa a Omega, On je začátek i konec, nevyslovitelný Počátek a nepostižitelný Konec. On je Kristus, On je Král, On je Ježíš, On je Vůdce, On je Pán. On vstal z mrtvých, On sedí po pravici Otce, nese Otce a Otec nese Jeho: „Jemu sláva a vláda na věky. Amen.“ (Melitón ze Sard; L. P. ??-180; Peri pascha)
Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.