Hlásíme se ke Tři formám jednoty:

(Heidelberský katechismus je nejrozšířenější věroučná pomůcka a standard víry v reformovaných církvích. Vydán byl v Heidelberku v roce 1563. Autory jsou Zachariáš Ursinus a Kaspar Olevianus; první ze standardů reformovaných Tří forem jednoty, které tvoří hlavní vyznavačské spisy kontinentálního reformovaného křesťanství,)

Úvod

Den Páně 1

  1. Co je tvým jediným potěšením v životě i smrti?

Mým jediným potěšením v životě i smrti je, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší patřím mému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu, který svou drahou krví dokonale zaplatil za všechny mé hříchy a vykoupil mě z veškeré ďáblovy moci. Chrání mě tak, že bez vůle mého Otce v nebesích mi nemůže spadnout jediný vlas z hlavy a vše mi společně musí sloužit ke spasení. Proto mě také ujišťuje svým Svatým Duchem o životě věčném a dává mi srdce, které je ochotné a připravené žít nadále jen pro Něho.

Ř 14:7-8; 1. Kor 6:19-20; 1. Kor 3:23; 1. Pt 1:18-19; 1. J 1:7, 2:2; 1. J 3:8; J 6:39; Mt 10:29-31; L 21:18; Ř 8:28; 2. Kor 1:21-22; Ef 1:13-14; Ř 8:16; Ř 8:1.

 

  1. Kolik věcí potřebuješ znát, abys takto potěšen mohl požehnaně žít i zemřít?

Abych mohl takto potěšen požehnaně žít i zemřít, potřebuji znát tři věci. Za prvé, jak velký je můj hřích. Za druhé, jak jsem vykoupen ze všech svých hříchů a bídy. Za třetí, jak mám být Bohu za své vykoupení vděčný.

L 24:46-48; 1. Kor 6:11; Ti 3:3-7; J 9:41, 15:22; J 17:3; Ef 5:8-11; 1. Pt 2:9-12; Ř 6:11-14.

 

První část: O bídě člověka

Den Páně 2

  1. Odkud poznáváš svou bídu?

Svou bídu poznávám z Božího zákona.

Ř 3:20; Ř 7:7.

 

  1. Co od nás Boží zákon požaduje?

Boží zákon od nás požaduje to, co nás Kristus stručně učí ve 22. kapitole Matoušova evangelia: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“

Dt 6:5; Lev 19:18; Mt 22:37-40; L 10:27.

 

  1. Můžeš to všechno dokonale plnit?

Ne, nemohu to vše dokonale plnit, protože mám od přirozenosti sklon nenávidět Boha i svého bližního.

Ř 3:10-12, 23; 1. J 1:8, 10; Ř 8:7; Ef 2:3.

 

Den Páně 3

  1. Stvořil tedy Bůh člověka zlého a zvráceného?

Ne, Bůh nestvořil člověka zlého a zvráceného, ale stvořil ho dobrého a podle svého obrazu, tedy skutečně spravedlivého a svatého, aby v pravdě poznával Boha, svého Stvořitele, aby Ho ze srdce miloval a žil s ním ve věčném požehnání k Jeho oslavě a chvále.

Gen 1:26-27, 31; 2. Kor 3:18; Ko 3:10; Ef 4:24.

 

  1. Odkud tedy pochází tato zvrácená přirozenost člověka?

Zvrácená přirozenost člověka pochází z pádu a neposlušnosti našich prvních rodičů Adama a Evy v ráji. Zde byla naše přirozenost porušena, a tak jsme všichni od našeho početí a narození hříšní.

Gen 3; Ř 5:12, 18-19; Ž 51:6-7.

 

  1. Jsme tedy natolik zvrácení, že jsme neschopní čehokoliv dobrého a tíhneme jen ke všemu zlému?

Ano, jsme natolik zvrácení, že jsme neschopní čehokoliv dobrého, leda bychom byli znovuzrozeni Duchem Svatým.

J 3:5-6; Gen 6:5; Jb 14:4; Iz 53:6.

 

Den Páně 4

  1. Není Bůh vůči člověku nespravedlivý, když ve svém Zákoně žádá něco, co člověk nemůže naplnit?

Ne, Bůh není nespravedlivý, jelikož člověka stvořil tak, aby to vše naplnit mohl. Ale člověk, sveden ďáblem, svou svévolnou neposlušností sebe i své potomky o tyto Boží dary oloupil.

Gen 3; J 8:44; Ef 4:24-25; Ř 5:12, 18, 19.

 

  1. Nechá Bůh tuto neposlušnost a toto odpadlictví bez trestu?

Bůh rozhodně nenechá tuto neposlušnost a toto odpadlictví bez trestu, ale hněvá se strašlivým hněvem jak nad lidskou vrozenou hříšností, tak i nad vykonanými hříchy, a spravedlivě je trestá zde i na věčnosti, jak sám řekl: „Buď proklet, kdo nebude plnit slova tohoto zákona a dodržovat je.“

Ž 5:5-7; Ř 1:18; Ef 5:6; Žd 9:27; Dt 27:26; Ga 3:10.

 

  1. Ale není snad Bůh také milosrdný?

Bůh skutečně je milosrdný, ale stejně tak je i spravedlivý. Proto Jeho spravedlnost vyžaduje, aby hřích, který se proviňuje proti nejvyšší Boží vznešenosti a svrchovanosti, byl potrestán nejpřísnějším, to jest věčným, trestem na těle i na duši.

Ex 34:6-7; Ex 20:5; Ž 5:5-7; 2. Kor 6:14-16; Mt 25:45-46; Zj 14:11.

 

Druhá část: O vykoupení člověka

Den Páně 5

  1. Když si tedy podle Božího spravedlivého soudu zasloužíme trest nyní i na věčnosti, jak můžeme tomuto trestu uniknout a opět být přijati do Boží přízně?

Bůh chce, aby se Jeho spravedlnost naplnila, a proto musíme za své viny plně zaplatit buď my sami, nebo skrze někoho jiného.

Ex 20:5, 23:7; Iz 53:11; Ř 8:3-4.

 

  1. Můžeme však zaplatit za své viny my sami?

My sami za své viny rozhodně zaplatit nemůžeme. Naopak, každý den svůj dluh ještě zvětšujeme.

Jb 9:2-3, 15:15-16; Mt 6:12; Ř 2:4-5.

 

  1. Může tedy náš dluh zaplatit nějaká jiná stvořená bytost?

Ne, žádná jiná stvořená bytost za nás náš dluh zaplatit nemůže. V první řadě proto, že Bůh nepotrestá žádnou jinou stvořenou bytost za hřích, kterého jsme se dopustili my. A navíc, žádná stvořená bytost nemůže unést břemeno Božího věčného hněvu vůči hříchu, a tím od něj ostatní zachránit.

Ez 18:4; Žd 2:14-18; Ž 130:3, Nah 1:6.

 

  1. Jakého prostředníka a vykupitele musíme hledat?

Musíme hledat takového prostředníka a vykupitele, který je skutečným a spravedlivým člověkem, a přece je silnější než všechny stvořené bytosti – to znamená, že je zároveň skutečným Bohem.

1.Kor 15:21-22, 25-26; Jer 33:16; Iz 53:9, 11; 2. Kor 5:21; Žd 7:15-16, 26; Iz 7:14; Jer 23:5-6; J 1:1; Ř 8:3-4.

 

Den Páně 6

  1. Proč musí být skutečným a spravedlivým člověkem?

Musí být skutečným člověkem, protože Boží spravedlnost vyžaduje, aby lidská přirozenost, která zhřešila, také za hřích zaplatila. Spravedlivým pak musí být proto, že ten, kdo je sám hříšník, nemůže zaplatit za druhé.

Ř 5:12, 15; 1. Kor 15:21; Žd 2:14-16; Žd 7:26-27; 1. Pt 3:18; Iz 53:3-5.

 

  1. Proč musí zároveň být pravým Bohem?

Zároveň musí být pravým Bohem, aby mohl mocí svého božství unést břemeno Božího hněvu na svém lidství, a tím nám vrátil spravedlnost a život.

Iz 53:8; Sk 2:24; Iz 9:5; 1. Pt 3:18; J 3:16; Sk 20:28; 1. J 1:2; 2. Kor 5:21.

 

  1. Kdo je tedy tím prostředníkem, který je zároveň pravým Bohem i skutečným a spravedlivým člověkem?

Tím prostředníkem je náš Pán Ježíš Kristus, kterého nám Bůh daroval, aby byl naší moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením.

Mt 1:23; L 2:11; 1. Tim 2:5, 3:16; 1. Kor 1:30.

 

  1. Odkud to víš?

Vím to ze svatého evangelia, které zjevil Bůh sám nejprve na počátku v ráji, poté ho nechal zvěstovat svatými praotci a proroky, zobrazil ho skrze oběti a jiné obřady Zákona, a nakonec ho naplnil ve svém milovaném Synu.

Gen 3:14-15, 12:3, 22:18, 49:10-11; Iz 53; Jer 23:5-6; Ř 1:2; Sk 3:22-24, 10:43; Žd 1:1; Lev 1-7; J 5:46; Žd 10:1-10; Ř 10:4; Ga 4:4-5; Ko 2:17.

 

Den Páně 7

  1. Budou tedy všichni lidé skrze Krista spaseni, tak jako v Adamovi zahynuli?

Všichni lidé spaseni nebudou, ale jen ti, kteří jsou pravou vírou naroubování do Krista a přijímají všechna Jeho dobrodiní.

J 1:12-13; 1. Kor 15:22; Ž 2:12; Ř 11:16-21; Žd 4:2-3, 10:39.

 

  1. Co je pravá víra?

Pravá víra je nejen jisté poznání, díky kterému považuji za pravdu vše, co nám Bůh zjevil ve svém Slově; je to i srdečná důvěra, kterou ve mně působí Duch Svatý skrze evangelium, že nejen jiným, nýbrž i mně Bůh daroval odpuštění hříchů, věčnou spravedlnost a spasení, a to vše z pouhé milosti a jedině Kristovou zásluhou.

Jk 1:6; Ř 4:16-18; 5:1; 2. Kor 4:13; Fp 1:19, 29; Ef 2:7-9; Mt 16:17; Ř 1:16-17; 10:17; Ga 2:16, Ř 3:23-25.

 

  1. Čemu tedy musí křesťan nezbytně věřit?

Křesťan musí nezbytně věřit všemu, co je nám zaslíbeno v evangeliu, jak nás souhrnem učí články naší obecné a nepochybné křesťanské víry.

J 20:30-31; Mt 28:20.

 

Apoštolské vyznání víry

  1. Jak zní články křesťanské víry?

Věřím v Boha, Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna Jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého, svatou Církev obecnou, svatých společenství, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.

 

O Svaté Trojici

Den Páně 8

  1. Jak se tyto články dělí?

Články křesťanské víry se dělí na tři části. První pojednává o Bohu Otci a našem stvoření, druhá o Bohu Synu a našem vykoupení, třetí o Bohu Duchu Svatém a našem posvěcení.

1.Pt 1:2; 1. J 5:7.

 

  1. Když je pouze jediná Božská Bytost, proč jmenuješ tři Osoby: Otce, Syna a Ducha Svatého?

Jmenuji tři Osoby, protože Bůh sám se takto zjevil ve svém Slově, totiž že tyto tři rozdílné Osoby jsou jediný, pravý a věčný Bůh.

Dt 6:4; Iz 61:1; Ž 110:1; Mt 3:16-17, 28:19; 1. J 5:7.

 

O Bohu Otci a našem stvoření

Den Páně 9

  1. Co věříš, když vyznáváš: „Věřím v Boha, Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země“?

Věřím, že věčný Otec našeho Pána Ježíše Krista stvořil z ničeho nebe i zemi se vším, co je v nich, a že veškeré stvoření udržuje a spravuje svou věčnou moudrostí, úradkem a prozřetelností. Věřím také, že díky svému Synu Ježíši Kristu je i mým Bohem a Otcem, jemuž plně důvěřuji, a proto nepochybuji, že mě zaopatří vším potřebným pro mé tělo i mou duši. A také věřím, že mi obrátí v dobré vše to zlé, co na mne sesílá v tomto slzavém údolí světa, protože jako Všemohoucí Bůh to učinit může a jakožto věrný Otec to učinit také chce.

Gn 1; Ž 33:6; Ž 104; Mt 10:29-30; Žd 1:3; Ž 115:3; J 1:12; Ř 8:15; Ga 4:5-7; Ef 1:5; Ž 55:23; Mt 6:25-26; L 12:22-24; Ř 8:28; Ef 1:11; Ř 10:12; Mt 7:9-11.

 

O Boží prozřetelnosti

Den Páně 10

  1. Co rozumíš Boží prozřetelností?

Boží prozřetelností rozumím všemohoucí a všudypřítomnou Boží moc, kterou Bůh jako svou vlastní rukou až dosud udržuje nebesa i zemi spolu se vším stvořením, a tak je spravuje a vládne nad nimi, že listí a tráva, déšť i sucho, plodné i neplodné roky, jídlo i pití, zdraví i nemoc, bohatství i chudoba, a vlastně úplně všechno se děje ne bez příčiny a náhodou, nýbrž přichází to z Jeho otcovské ruky. 

Sk 17:25-26; Sk 4:27-28; Žd 1:3; Jer 5:24; Sk 14:16-17; J 9:3; Př 22:2; Ř 5:3-5.

 

  1. Jak nám prospívá vědět, že Bůh vše stvořil a že vše udržuje svou prozřetelností?

Uvědomění Božího stvořitelského díla a prozřetelnosti nám pomáhá být trpěliví ve všech protivenstvích, vděční ve štěstí a zdaru, a plně důvěřovat našemu věrnému Bohu a Otci i do budoucna, že nás žádné stvoření neodloučí od Jeho lásky, protože všechna stvoření jsou v Jeho ruce a bez Jeho vůle se nemohou dokonce ani pohnout.

Ř 5:3-4; Jk 1:3; Jb 1:21; Dt 8:10; 1. Te 5:18; Ř 8:35, 38-39; Jb 1:12; Sk 17:25-28; Př 21:1.

 

O Bohu Synu a našem vykoupení v Jeho jménu

Den Páně 11

  1. Proč je Syn Boží nazván Ježíš, což znamená „Spasitel“?

Syn Boží je nazván Ježíš, což znamená „Spasitel“, protože nás zachraňuje z našich hříchů, a proto nesmíme u nikoho jiného ani hledat spasení ani očekávat, že je u něj najdeme. 

Mt 1:21; Žd 7:24-25; Sk 4:12; L 2:10-11.

 

  1. Věří v jediného Spasitele Ježíše také ti, kteří hledají svou spásu a požehnání u svatých, u sebe samých nebo kdekoliv jinde?

Ti, kdo svou spásu hledají u svatých, u sebe samých nebo kdekoliv jinde, v jediného Spasitele Ježíše nevěří. Svými slovy se Jím možná vychloubají, ale svými skutky Ho jako jediného Spasitele zapírají. Buď totiž platí, že Ježíš není dokonalý Spasitel, nebo v Něm ti, kteří Ho pravou vírou přijímají jako Spasitele, musejí mít vše, co je pro jejich spásu třeba.

1.Kor 1:12-13, 30-31; Ga 5:4; Iz 9:5-6; Ko 1:19-20, 2:10; J 1:16; Mt 23:28; Sk 4:12.

 

O Jeho jménu

 

Den Páně 12

  1. Proč je nazván Kristus, to znamená „Pomazaný“?

Kristus, to znamená „Pomazaný“, je nazván proto, že je Bohem Otcem ustanoven a Duchem Svatým pomazán, aby byl naším nejvyšším Prorokem a Učitelem, který nám dokonale zjevil skrytý Boží úradek a Jeho vůli o našem vykoupení; dále aby byl naším Veleknězem, jenž nás vykoupil jediným obětováním svého těla a je stále živ, aby se za nás bez ustání přimlouval před Otcem; a konečně, aby byl naším věčným Králem, jenž nám vládne svým Slovem a Duchem, chrání nás a zachovává nás ve spasení, které nám vydobyl.

Žd 1:9; Dt 18:15; Sk 3:22; J 1:18, 15:15; Ž 110:4; Žd 7:21, 25; Ř 5:9-10, 8:34; Ž 2:6; L 1:33; Mt 28:18.

 

  1. Proč se však ty nazýváš křesťanem?

Křesťanem se nazývám, protože jsem skrze víru údem Kristovým, a mám tak podíl na Jeho pomazání, abych i já vyznával Jeho jméno, vydával Mu sám sebe jako živou oběť díků, a se svobodným svědomím bojoval v tomto životě proti hříchu a ďáblu a potom s Kristem na věčnosti panoval nade vším stvořením.

Sk 11:26; 1. J 2:20, 27; Sk 2:17; Mk 8:38; Ř 12:1; Zj 5:8-10; 1. Pt 2:9; Zj 1:6; 1. Tim 1:18-19; 2. Tim 2:12; Ef 6:12.

 

O Jeho božství

Den Páně 13

  1. Proč se nazývá jednorozeným Synem Božím, když jsme přece i my Božími dětmi?

Jednorozeným Synem Božím se nazývá proto, že jedině Kristus sám je věčným, přirozeným Božím Synem, zatímco my jsme díky Němu za Boží děti přijati z milosti.

J 1:1-3; Žd 1:2; J 1:14, 18; Ř 8:15-17; Ef 1:5-6; J 1:12.

 

  1. Proč Ho nazýváš naším Pánem?

Naším Pánem Ho nazývám, protože nás cele, naše tělo i duši, vysvobodil z hříchu a ze vší moci ďáblovy, a vykoupil nás pro sebe jako své vlastnictví, a to nikoliv zlatem nebo stříbrem, nýbrž svou převzácnou krví.

1.Pt 1:18-19; 1. Pt 2:9; 1. Kor 6:20; 1. Tim 2:5-6; Ko 1:13; Žd 2:14-15; 1. Kor 7:23.

 

O Jeho vtělení

Den Páně 14

  1. Co znamená, že „se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny“?

„Počal se z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny,“ znamená, že Boží věčný Syn, který je a zůstává pravým a věčným Bohem, vzal na sebe působením Ducha pravou lidskou přirozenost z těla a krve Panny Marie, aby se stal pravým semenem, čili potomkem, Davidovým, a byl tak stejný jako Jeho bratři, kromě hříchu.

J 1:1; 10:30-36; Ř 1:3-4, 9:5; Ko 1:15-17; 1. J 5:20; Mt 1:18-23; J 1:14; Ga 4:4; Žd 2:14; L 1:32-35; Ž 132:11; Ř 1:3; Fp 2:6-7; Žd 4:15, 7:26-27.

 

  1. Jaký užitek máš z Kristova svatého početí a narození?

Z Kristova svatého početí a narození mám ten užitek, že Kristus je naším Prostředníkem a svou nevinností a dokonalou svatostí přikrývá před Bohem můj hřích, v němž jsem byl počat a v němž stále ještě žiji.

1.Tim 2:5-6; Žd 2:16-17, 9:13-15; Ř 8:3; 2. Kor 5:21; Ga 4:4-5; 1. Pt 1:18-19; 1. Kor 1:30; Ž 32:1-2.

 

O Jeho smrti

Den Páně 15

  1. Co rozumíš slovem „trpěl“?

Slovem „trpěl“ rozumím, že Ježíš Kristus na svém těle a duši nesl po celou dobu svého pozemského života, a zvláště na jeho konci, Boží hněv vůči hříchu celého lidského pokolení, aby svým utrpením jako smírnou obětí vykoupil naše tělo i duši od věčného zatracení a získal nám Boží milost, přízeň, spravedlnost a věčný život.

1.Pt 2:24, 3:18; 1. Tim 2:6; Iz 53:12; 1. J 2:2, 4:10; Ř 3:24-26, 8:1-4; Ga 3:13; 1. Kor 5:7; Ef 5:2; Žd 9:12-15, 10:14; 1. Pt 1:18-19; J 3:16; 2. Kor 5:21.

 

  1. Proč trpěl pod soudcem Pilátem Pontským?

Trpěl pod Pilátem Pontským, aby jako nevinný byl odsouzen světským soudcem, a tím nás zachránil od přísného soudu Božího, který na nás měl dopadnout.

Sk 4:27-28; L 23:13-24; J 19:4, 12-16; Iz 53:4; Žd 69:5; 2. Kor 5:21; Ga 3:13.

 

  1. Znamená něco více, že byl ukřižován, než kdyby zemřel nějakou jinou smrtí?

Ano, to, že byl ukřižován, znamená více, než kdyby zemřel nějakou jinou smrtí. Jsem tím totiž ujištěn, že na sebe vzal zatracení, které leželo na mně, protože smrt na kříži byla prokleta Bohem.

Ga 3:13; Dt 21:23.

 

Den Páně 16

  1. Proč bylo nutné, aby se Kristus pokořil, a to až k smrti?

Kristus se musel pokořit a vytrpět smrt, protože kvůli Boží spravedlnosti a pravdě nemohlo být za naše hříchy zaplaceno jinak než smrtí Božího Syna.

Ga 2:17; Ř 8:3; Fp 2:8; Žd 2:9, 14-15.

 

  1. Proč byl pohřben?

Pohřben byl proto, aby tím bylo dosvědčeno, že skutečně zemřel.

Iz 53:9; Mt 27:59-60; L 23:52-53; J 19:38-42; Sk 13:29; 1. Kor 15:3-4.

 

  1. Proč musíme také zemřít, i když za nás již zemřel Kristus?

My musíme také zemřít, i když za nás již zemřel Kristus, protože naše smrt není platbou za naše hříchy, nýbrž pouze odumřením hříchu a vstupem do věčného života.

J 5:24; Fp 1:21-24; Ř 7:24; 1. Te 5:9-10.

 

  1. Jaký další užitek máme z Kristovy oběti a smrti na kříži?

Další užitek z Kristovy oběti a smrti na kříži máme v tom, že skrze Jeho moc je spolu s Ním ukřižován, zabit a pohřben náš starý člověk, aby nám již více nevládly zlé touhy těla, nýbrž abychom Bohu přinášeli sami sebe jako oběť vděčnosti.

Ř 6:5-14, 12:1; Ef 5:1-2; Ko 2:11-12.

 

  1. Proč následuje „sestoupil do pekel“?

„Sestoupil do pekel,“ následuje proto, abych byl ve svých nejtěžších zápasech a pokušeních ujištěn, že Ježíš Kristus, můj Pán, mne vysvobodil ze zoufalství a muk pekla skrze zoufalství, bolesti a hrůzy, které sám vytrpěl – zejména na kříži ale i předtím.

Ž 18:6-7; 116:3; Iz 53:10; Mt 26:36-34; 27:45-46; Žd 5:7-10.

 

O Jeho vzkříšení

Den Páně 17

  1. Jaká dobrodiní nám přináší Kristovo zmrtvýchvstání?

Kristovo zmrtvýchvstání nám předně přináší to, že jím přemohl smrt, abychom měli podíl na spravedlnosti, kterou nám svou smrtí získal. Dále jsme Jeho mocí již nyní vzkříšeni k novému životu. A konečně, Kristovo vzkříšení je spolehlivou zárukou našeho požehnaného vzkříšení.

Ř 4:25, 6:4-11, 8:11; 1. Kor 15:12-23, 54-55; Fp 3:20-21; Ko 3:1-5; 1. Pt 1:3-5; Ef 2:4-6. 

 

O Jeho nanebevstoupení

Den Páně 18

  1. Jak rozumíš slovům „vstoupil na nebesa“?

Slovům „vstoupil na nebesa,“ rozumím tak, že Kristus byl před očima svých učedníků vzat ze země k Otci v nebi a zůstává tam k našemu dobru, dokud se opět nevrátí, aby soudil živé i mrtvé.

Mt 24:30, 26:64; Mk 16:19; L 24:50-51; Sk 1:9-11; Ř 8:34; Žd 4:14, 7:23-25, 9:24; Ef 4:10; Ko 3:1. 

 

  1. Není snad Kristus s námi až do konce světa, jak nám zaslíbil?

Kristus je s námi až do konce světa, jak nám zaslíbil. Je pravý člověk a pravý Bůh: ve své lidské přirozenosti již na zemi není, avšak ve svém božství, vznešenosti, milosti a v Duchu se od nás nikdy nevzdaluje.

Mt 26:11, 28:18-20; J 14:16-19, 16:13, 16:28, 17:11; Sk 3:19-21; Ef 4:8-12; Žd 8:4. 

 

  1. Není tím od sebe odděleno Kristovo lidství a božství, když Kristus není přítomen ve své lidské přirozenosti všude tam, kde je přítomen ve svém božství?

Obě Kristovy přirozenosti nejsou od sebe odděleny, protože božství je nepochopitelné, neomezitelné a všudypřítomné a z toho nutně vyplývá, že je mimo omezení lidské přirozenosti, kterou přijalo, přesto však je také v ní a zůstává s ní sjednoceno v jedné osobě.

Jer 23:23-24; Mt 28:6; Sk 7:48-19; J 1:14, 3:13, 11:15; Ko 2:9.

 

  1. Co nám přináší Kristovo vystoupení na nebesa?

Kristovo vystoupení na nebesa nám přináší především to, že je před tváří svého Otce naším Přímluvcem. Dále pak, že máme své tělo v nebi jako pevnou záruku toho, že Kristus jako naše Hlava vezme k sobě i nás, své údy. A konečně i to, že nám Kristus sesílá jako závdavek svého Ducha, skrze jehož moc nehledáme věci pozemské, nýbrž věci nebes, kde Kristus sedí na pravici Boží.

J 14:2, 14:16, 17:24, 20:17; Sk 2:1-4:33; Ř 8:34;  2. Kor 1:21-22, 5:5; Ef 2:4-6; Fp 3:14; Ko 3:1-4; 1. J 2:1.

 

O Jeho vládě

Den Páně 19

  1. Proč je připojeno „sedí po pravici Boha“?

„Sedí po pravici Boha,“ je připojeno, protože Kristus vstoupil na nebesa, aby se tak zjevil jako Hlava své Církve, skrze kterou Bůh Otec vše spravuje.

Ef 1:20-23; Ko 1:18; Mt 28:18; J 5:22-23.

 

  1. Jaký prospěch máme ze slávy Krista, naší Hlavy?

Ze slávy Krista, naší Hlavy, máme prospěch předně v tom, že skrze svého svatého Ducha na nás, své údy, vylévá nebeské dary a milosti. A dále že nás svou mocí chrání a zachovává od všech nepřátel.

J 10:27-30; Ef 4:7-12; Sk 2:33; Ž 2:9, 110:1-2; Zj 19:11-16.

 

  1. Jak tě potěšuje, že Kristus znovu přijde „soudit živé i mrtvé“?

Kristův příchod k soudu živých i mrtvých mě potěšuje tím, že ve všem zármutku a pronásledování očekávám se zdviženou hlavou z nebe právě toho Soudce, který se již předtím postavil místo mne před Boží soud a sňal ze mne všechnu kletbu a odsouzení. Přijde a uvrhne všechny své i mé nepřátele do věčného zatracení, avšak mě spolu se všemi vyvolenými vezme k sobě do nebeských radostí a slávy.

Mt 25:31-46; L 21:28; Ř 8:22-25; Fp 3:20-21; 1. Te 4:16-17; 2. Te 1:6-10; Ti 2:13-14.

 

O Bohu Duchu Svatém a našem posvěcení

Den Páně 20

  1. Co věříš o Duchu Svatém?

O Duchu Svatém předně věřím, že je souvěčný Bůh s Otcem i Synem. Dále pak, že byl dán také mně, aby mi dal skrze pravou víru mít podíl na Kristu a všech Jeho požehnáních, aby mě potěšoval a zůstával při mně navěky.

Gen 1:1-2; Iz 48:16; Mt 28:19; J 14:16-17, 15:26; Sk 5:3-4, 9:31; 1. Kor 3:16, 6:17-19; 2. Kor 1:21-22; Ga 3:14, 4:6; Ef 1:13; 1. Pt 1:2, 4:14.

 

Den Páně 21

  1. Co věříš o Kristově „svaté Církvi obecné“?

O Kristově „svaté Církvi obecné“ věřím, že Boží Syn ze všech lidských pokolení od počátku světa až do jeho konce shromažďuje, chrání a zachovává k věčnému životu skrze Ducha Svatého a své Slovo své vyvolené společenství v jednotě pravé víry. Dále věřím, že jsem živou součástí tohoto společenství a že jím také zůstanu navěky.

Gen 26:4; Iz 59:21; Sk 2:42-47, 20:28; J 10:11; 10:28-30; Ř 8:29-30; Ef 1:10-13; 4:3-6; 5:26; Iz 59:21; Ř 1:16; 10:14-17; 1. Kor 1:8-9; 11:26; Mt 16:18; 1. J 2:19; 3:21.

 

  1. Co rozumíš „společenstvím svatých“?

„Společenstvím svatých“ předně rozumím, že všichni věřící i každý jednotlivě mají jakožto údy Kristova společenství podíl na Kristu i na všech Jeho pokladech a darech. Dále věřím, že každý musí znát svou povinnost ochotně a s radostí používat své dary k prospěchu a spáse údů ostatních.

1.J 1:3; 1. Kor 1:9; Ř 8:32; 1. Kor 12:12-13, 21; 1. Kor 13:5; Fp 2:4-6.

 

  1. Co věříš o „odpuštění hříchů“?

O „odpuštění hříchů“ věřím, že díky Kristově zástupné oběti Bůh již nikdy nevzpomene na žádný z mých hříchů ani na mou hříšnou přirozenost, se kterou zápasím po celý svůj život. Z milosti mi naopak připočítává Kristovu spravedlnost, abych již nikdy nemusel přijít před Boží soud a být odsouzen.

Ř 8:1-4; 1. J 2:2; 2. Kor 5:19,21; Jer 31:34; Ž 103:3, 10-12; Ř 7:24-25; J 3:18.

Den Páně 22

  1. Jak tě potěšuje „vzkříšení z mrtvých“?

„Vzkříšení z mrtvých“ mě potěšuje tím, že nejen, že okamžitě po tomto životě bude má duše vyzdvižena ke Kristu, její Hlavě, ale i toto mé tělo bude Kristovou mocí vzkříšeno a opět spojeno s mou duší a bude proměněno do stejné podoby, jako má oslavené tělo Kristovo.

L 16:21; 23:43; Fp 1:21-23; Jb 19:25-27; 1. Kor 15:20, 42-46, 53-54; Fp 3:21; 1. J 3:2.

 

  1. Jak tě potěšuje článek o věčném životě?

Článek o věčném životě mě potěšuje tím, že již nyní ve svém srdci prožívám počátek věčné radosti. Po tomto životě však získám dokonalé spasení, které žádné oko nevidělo a žádné ucho neslyšelo a ani člověku na mysl nepřišlo, abych v něm věčně oslavoval Boha.

J 17:3; Ř 14:17; 2. Kor 5:2-3; 1. Kor 2:9; J 17:24; Ř 8:23; 1. Pt 1:8.

 

O ospravedlnění

Den Páně 23

  1. Jaký užitek máš nyní z toho, když tomu všemu věříš?

Když tomu všemu věřím, jsem před Bohem spravedlivý v Kristu a jsem dědicem věčného života.

Abk 2:4; J 3:36; Ř 1:17; 5:1-2; 8:16; Ti 3:7.

 

  1. Jak jsi spravedlivý před Bohem?

Před Bohem jsem spravedlivý jedině pravou vírou v Ježíše Krista. Takže i když mě obviňuje mé svědomí, že jsem těžce zhřešil proti všem Božím přikázáním a žádné z nich nikdy nezachoval a stále ještě jsem nakloněn ke všemu zlému, Bůh mi přesto bez jakékoliv mé zásluhy a z pouhé milosti připisuje Kristovo dokonalé zadostiučinění, spravedlnost a svatost. Přistupuje ke mně, jako bych nikdy nezhřešil, ano, jako bych sám zcela naplnil veškerou poslušnost, kterou za mne naplnil Kristus, jen když toto dobrodiní přijímám věřícím srdcem.

Ř 3:21-28; Ga 2:16; Ef 2:8-9; Fp 3:8-11; Ř 3:9-10; Ř 7:26; Dt 9:6; Ez 36:22; Ti 3:4-5; Ř 3:24; Ef 2:8; 1. J 2:2; Ř 4:3-5; 2. Kor 5:17-19; 1. J 2:1; Ř 4:24-25; 2. Kor 5:21; J 3:18; Sk 16:30-31; Ř 3:22, 28; 10:10.

 

  1. Proč říkáš, že jsi spravedlivý pouze skrze víru?

Že jsem spravedlivý pouze skrze víru, neříkám proto, že bych se Bohu líbil kvůli hodnotě své víry, ale proto, že mou spravedlností před Bohem je pouze Kristovo zadostiučinění, Jeho spravedlnost a svatost. Já je však nemohu přijmout a přivlastnit si jinak než skrze víru.

1.Kor 1:30-31; 2:2; Iz 53:5; Ř 4:16; 10:10; Ga 3:22; 1. J 5:10-12.

 

Den Páně 24

  1. Proč nám před Bohem nemohou naše dobré skutky plně nebo částečně zajistit spravedlnost?

Naše dobré skutky nám nemohou před Bohem zajistit spravedlnost plně ani částečně, protože k tomu, aby spravedlnost před Božím soudem obstála, musí být zcela dokonalá a ve všech ohledech plně v souladu s Božím zákonem. V tomto životě jsou však i naše nejlepší skutky nedokonalé a jsou poskvrněny hříchem.

Dt 27:26; Ga 3:10; Iz 64:6; Fp 3:12; Jk 2:10.

 

  1. Jakže! Jak to, že si svými dobrými skutky nic nezasluhujeme, když je Boží vůlí je odměňovat v tomto i v budoucím životě?

Tato odměna se neděje ze zásluh, nýbrž z milosti.

Mt 5:12; Lk 17:10; Ř 11:6; 2. Tim 4:7-8; Žd 11:6.

 

  1. Nečiní však takové učení z lidí osoby lehkomyslné a rouhavé?

Toto učení nečiní z lidí osoby lehkomyslné a rouhavé, protože je nemožné, aby ti, kteří jsou pravou vírou vštípeni v Krista, nepřinášeli ovoce vděčnosti.

Mt 7:18; L 6:43-45; J 15:5; Ř 6:1-2.

 

O svátostech

Den Páně 25

  1. Odkud pochází víra, která jediná nám dává podíl na Kristu a všech Jeho dobrodiních?

Víru, která nám dává podíl na Kristu a všech Jeho dobrodiních, působí v našich srdcích Duch Svatý skrze kázání svatého evangelia a potvrzuje ji přijímáním svatých svátostí.

J 3:5; Ř 10:17; 1. Kor 2:10-14; Ef 2:8; Fp 1:29; Ř 10:17; 1. Pt 1:23-25; Mt 28:19-20; Ř 4:11; 1. Kor 10:16.

 

  1. Co jsou svátosti?

Svátosti jsou viditelná svatá znamení a pečetě, které Bůh ustanovil proto, aby skrze ně plněji vyhlašoval a zpečeťoval zaslíbení evangelia, tedy to, že nám na základě jediné, neopakovatelné Kristovy oběti dokonané na kříži z milosti udílí odpuštění hříchů a věčný život.

Gen 17:11; Dt 30:6; Ez 20:12; Ř 4:11; Žd 9:8-9; Mt 26:27-28; Sk 2:38; Žd 10:10.

 

  1. Mají tedy Boží Slovo i svátosti odkazovat naši víru k oběti Ježíše Krista na kříži jako k jedinému základu našeho spasení?

Ano, Boží Slovo i svátosti mají odkazovat naši víru k oběti Ježíše Krista na kříži jako k jedinému základu našeho spasení, neboť Duch Svatý nás učí v evangeliu a ujišťuje nás svátostmi, že celé naše spasení je založeno na jediné oběti Ježíše Krista, kterou pro nás přinesl na kříži.

Sk 2:41-42; Ř 6:3; 1. Kor 11:26; Ga 3:27; Žd 9:12.

 

  1. Kolik svátostí ustanovil Kristus v Nové smlouvě či v Novém zákoně?

Kristus v Novém zákoně ustanovil dvě svátosti, a to křest svatý a svatou večeři Páně.

Mt 28:19-20; 1. Kor 11:23-26.

 

O svatém křtu

Den Páně 26

  1. Jak je ti ve svatém křtu oznamováno a zpečetěno, že máš podíl na jediné oběti Ježíše Krista na kříži?

Tak, že Kristus ustanovil toto vnější obmytí vodou a připojil k němu slib, že jsem obmyt Jeho krví a jeho Duchem od veškeré nečistoty své duše, tedy od všech svých hříchů, tak jistě, jako jsem zvenku obmyt vodou, kterou se obyčejně smývá špína z těla.

Mt 28:19-20; Sk 2:38; Mt 3:11; Mk 1:4; J 1:33; Sk 2:38; Ř 6:3-4; 1. Pt 3:21.

 

  1. Co znamená být obmyt krví a Duchem Kristovým?

Být obmyt krví a Duchem Kristovým znamená, že máme od Boha odpuštění hříchů, a to pouhou milostí, díky Kristově krvi, kterou za nás prolil na kříži. Znamená to také, že jsme obnoveni Duchem Svatým a posvěceni, abychom byli Kristovými údy, stále více umírali hříchu a vedli zbožný a bezúhonný život.

Ez 36:25-27; Za 13:1; Ef 1:7; Žd 12:24; 1. Pt 1:2; Zj 1:5; 7:14; J 1:33; 3:5-8; Ř 6:4; 1. Kor 6:11; 12:13; Ko 2:11-12; Žd 9:14.

 

  1. Kde Kristus zaslíbil, že jsme obmyti Jeho krví a Duchem tak jistě jako vodou křtu?

Při ustanovení křtu, které zní takto: „Jděte a učedničte všechny národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého.“ „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ Toto zaslíbení je opakováno tam, kde Písmo nazývá křest „obmytím znovuzrození“ a „smytím hříchů“.

Mt 28:19; Mk 16:16; Ti 3:5; Sk 22:16.

 

Den Páně 27

  1. Je vnější křest vodou samotným obmytím od hříchů?

Vnější křest vodou není samotným obmytím od hříchů, protože od všech hříchů nás očišťují pouze krev Ježíše Krista a Duch Svatý.

Ef 5:26; 1. Pt 3:21; Mt 3:11; 1. Kor 6:11; 1. Pt 3:21; 1. J 1:7.

 

  1. Proč tedy Duch Svatý nazývá křest „obmytím znovuzrození“ a „smytím hříchů“?

Bůh takto mluví ze závažného důvodu. Chce nás totiž nejen učit, že stejně jako se vodou odstraňuje tělesná nečistota, tak se odstraňují naše hříchy krví a Duchem Kristovým, ale především nás touto božskou zárukou a znamením ujišťuje, že jsme od svých hříchů duchovně obmyti tak skutečně, jako jsme navenek obmyti vodou.

1.Kor 6:11; Zj 1:5; 7:14; Sk 2:38; Ř 6:3-4; Ga 3:27.

 

  1. Mají se křtít také nemluvňata?

Nemluvňata se mají křtít také, protože stejně jako dospělí patří do Boží smlouvy a Božího lidu. Stejně jako dospělým je také jim zaslíbeno vykoupení z hříchů skrze krev Ježíše Krista a i Duch Svatý, který je autorem víry. Proto musí být nemluvňata křtem jakožto znamením smlouvy přijata do křesťanské Církve a odlišena od dětí nevěřících – ve Starém zákoně se tak dělo skrze obřízku, místo níž je v Novém zákoně či v Nové smlouvě ustanoven křest.

Gen 17:7; Mt 19:14; Ž 22:11; Iz 44:1-3; L 1:14-15; Sk 2:38-39; 16:31; Sk 10:47; 1. Kor 7:14; Gen 17:9-14; Ko 2:11-13.

 

O svaté večeři Páně

Den Páně 28

  1. Jak je ti svatou večeří Páně oznamováno a zpečetěno, že máš podíl na jediné oběti Ježíše Krista na kříži a všech Jeho dobrodiních?

Tak, že Kristus přikázal mně i všem věřícím jíst z tohoto lámaného chleba a pít z tohoto kalicha na Jeho památku, s čímž spojil tyto sliby: předně, že Jeho tělo bylo obětováno a zlomeno na kříži za mě a že Jeho krev byla za mě prolita, a to tak jistě, jako na vlastní oči vidím, že se pro mě láme chléb Páně a podává se mi kalich. Dále zaslíbil, že On sám sytí a živí mou duši k věčnému životu svým ukřižovaným tělem a napájí ji svou prolitou krví tak jistě, jako z ruky Božího služebníka přijímám a v ústech zakouším chléb a kalich Páně, které jsou mi podávány jako jistá znamení těla a krve Kristovy.

Mt 26:26-28; Mk 14:22-24; L 22:19-20; 1. Kor 10:16-17; 11:23-25; 12:13.

 

  1. Co znamená jíst Kristovo ukřižované tělo a pít Jeho prolitou krev?

Jíst ukřižované Kristovo tělo a pít Jeho prolitou krev znamená, že věřícím srdcem nejen přijímáme celé Kristovo utrpení a smrt a skrze ně získáváme odpuštění hříchů a věčný život, nýbrž že jsme také více a více sjednocování s Jeho posvátným tělem, a to skrze Ducha Svatého, jenž přebývá zároveň v Kristu i v nás, a proto jsme s Ním spojeni i přesto, že On je v nebi a my na zemi – jsem masem z Jeho masa a kostmi z Jeho kostí a věčně žijeme z jednoho Ducha, jímž jsme spravováni tak, jako jsou údy jednoho těla spravovány jednou duší.

J 6:35, 40, 47-48, 50-54, 55-56; 1. Kor 12:13; Sk 1:9-11, 3:21; 1. Kor 11:26; Ko 3:1; 1. Kor 6:15, 17, 19; Ef 3:16-19, 5:29-30, 32; 1. J 4:13; J 6:56-58, 63; 14:23; 15:1-6; Ef 4:15-16; 1. J 3:24.

 

  1. Kde Kristus zaslíbil, že sytí věřící svým tělem a napájí je svou krví tak jistě, jako jedí z lámaného chleba a pijí z kalicha?

V ustanovení večeře Páně, které zní: „Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: ‚Vezměte, jezte, toto je Mé tělo, které se za vás láme. To čiňte na Mou památku.‘ Stejně vzal po večeři kalich a řekl: ‚Tento kalich je Nová smlouva, zpečetěná Mou krví; to čiňte, kdykoliv budete píti, na Mou památku.‘ Kdykoliv tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud On nepřijde“ (1. Kor 11:23-26).

Toto zaslíbení je zopakováno svatým apoštolem Pavlem, když praví „Což není kalich požehnání, který žehnáme, společenstvím krve Kristovy? Což není chléb, který lámeme, společenstvím těla Kristova? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni jsme toho jednoho chleba účastni“ (1. Kor 10:16-17).

1.Kor 10:16-17; 11:23-25.

 

Den Páně 29

  1. Stávají se tedy chléb a víno skutečným Kristovým tělem a krví?

Chléb a víno se nestávají skutečným Kristovým tělem a krví, tak jako se voda při křtu neproměňuje v Kristovu krev ani sama o sobě není smytím hříchů, nýbrž je jejich znamením a potvrzením, které Bůh ustanovil, tak se ani chléb při večeři Páně nemění v samotné Kristovo tělo, i když podle podstaty, povahy a užití svátosti jej tělem Kristovým nazýváme.

Mt 26:26-29; Ef 5:26; Ti 3:5; 1. Kor 11:26-28; Gen 17:10-11; Ex 12:11, 13, 26-27, 43, 48; 1. Kor 10:1-4, 16-17, 26-28.

 

  1. Proč tedy Kristus nazývá chléb svým tělem a kalich svou krví, nebo také Novou smlouvou ve své krvi, a proč mluví apoštol Pavel o společenství Kristova těla a krve?

Kristus nazývá chléb svým tělem a kalich svou krví z velmi závažného důvodu, a to proto, že nás tím chce učit, že tak jako chléb a víno zachovávají tento časný život, tak i Jeho ukřižované tělo a prolitá krev jsou skutečným pokrmem a nápojem, kterými jsou naše duše živeny k životu věčnému. Ale především nás chce těmito viditelnými znameními a závdavky ujistit, že působením Ducha Svatého opravdu máme podíl na Jeho skutečném těle a krvi tak jistě, jako svými ústy přijímáme tato svatá znamení na Jeho památku – a že veškerá Jeho utrpení i Jeho poslušnost jsou tak jistě naše, jako bychom to vše vytrpěli a vykonali my sami.

J 6:51-55; 1. Kor 5:16-17; 10:16-17; 11:26; Ř 6:5-11.

 

Den Páně 30

  1. Jaký je rozdíl mezi večeří Páně a mší papežistů?

Rozdíl mezi večeří Páně a mší papežistů spočívá v tomto: Večeře Páně nám dosvědčuje, že máme plné a dokonalé odpuštění všech svých hříchů skrze jedinou oběť Ježíše Krista, kterou sám jednou provždy dokonal na kříži; také nám dosvědčuje, že jsme skrze Ducha Svatého vštípeni v Krista, jenž je svým pravým tělem nyní po pravici Otce v nebi a tam chce být uctíván.

Mše však učí, že živí ani mrtví nemají odpuštění hříchů skrze Kristovo utrpení, pokud za ně Kristus není kněžími denně obětován při mši. A dále učí, že Kristus je pod podobou chleba a vína tělesně přítomen, a proto v nich má být uctíván. Mše tedy ve své podstatě není ničím jiným než popřením jediné oběti a utrpení Ježíše Krista a zlořečeným modlářstvím.

Mt 26:28; J 19:30; Žd 7:27; 9:12, 25-28; 10:10-12, 14; 1. Kor 6:17; 10:16-17; J 20:17; Sk 7:55-56; Žd 1:3; 8:1; L 24:52; J 4:21-24; 20:17; Sk 7:55; Fp 3:20-21; Ko 3:1; 1. Te 1:9-10; Mt 4:10; Žd 9, 10.

 

  1. Kdo má přistupovat ke stolu Páně?

Ke stolu Páně mají přistupovat ti, kteří se sami sobě nelíbí pro své hříchy, ale přesto důvěřují, že jsou jim odpuštěny a jejich ostatní slabost je přikryta Kristovým utrpením a smrtí, a ti, kteří touží, aby jejich víra byla více a více posilována a jejich život se stával lepším. Avšak nekajícní a pokrytci jedí a pijí sami sobě odsouzení.

Ž 51:5; 103:1-4; Mt 5:6; J 7:37-38; 1. Kor 10:19-22; 11:26-32.

 

  1. Má tedy být dovolen přístup k večeři Páně těm, kteří se svým vyznáním a životem ukazují jako nevěřící a bezbožní?

Ne, protože tím by byl znevážena Boží smlouva a vyvolán Boží hněv nad celým sborem. Proto má křesťanská Církev povinnost podle řádu Kristova a podle Jeho apoštolů takové lidi na základě Úřadu klíčů vyloučit, dokud nenapraví své životy.

Ž 50:16-17; Iz 1:11-17; 66:3; Jer 7:21-23; Mt 7:6; 1. Kor 11:17-34; 2. Te 3:6; Ti 3:10-11.

 

O kázání a kázni

Den Páně 31

  1. Co je Úřad klíčů?

Úřad klíčů je kázání svatého evangelia a křesťanská kázeň či exkomunikace. Jimi se Království nebeské otevírá věřícím a zavírá nevěřícím.

Mt 16:18-19; 18:18; L 24:46-47; J 20:21-23; 1. Kor 1:23-24.

 

  1. Jak se nebeské Království otevírá a zavírá kázáním svatého evangelia?

Nebeské Království se otevírá a zavírá kázáním svatého evangelia tak, že podle Kristova příkazu je všem věřícím i každému jednotlivě zvěstováno a veřejně dosvědčováno, že pokud přijímají zaslíbení evangelia pravou vírou, jsou jim skutečně všechny jejich hříchy Bohem odpuštěny, a to díky Kristově zásluze. Naopak všem nevěřícím a pokrytcům je zvěstováno a dosvědčováno, že jestliže se nebudou upřímně kát a neobrátí se, spočívá na nich Boží hněv a věčné zatracení. Podle tohoto svědectví evangelia bude Bůh soudit v tomto i budoucím životě.

Iz 58:1; Mt 16:19; J 3:31-36; 8:24; 20:21-23; Sk 10:43; 2. Kor 2:15-16.

 

  1. Jak se Království nebeské otevírá a zavírá křesťanskou kázní?

Království nebeské se křesťanskou kázní otevírá a zavírá tak, že podle Kristova příkazu jsou v bratrské lásce napomínáni všichni ti, kteří se nazývají křesťany, ale učení, které zastávají, či život, který žijí, jsou s tím neslučitelné. Pokud byli několikrát bratrsky napomenuti, a přesto své bludy či zlé cesty neopustí, pak je to sděleno Církvi nebo těm, kteří jsou k tomu v Církvi ustanoveni. A když nedbají ani jejich napomenutí, jsou vyloučeni z křesťanského společenství odepřením svátostí a vyloučeni Bohem samotným z Kristova Království. Opět jsou však přijímáni za údy Kristovy i Jeho Církve, jestliže slibují a prokazují skutečnou nápravu.

Mt 18:15-20; L 15:20-24; 1. Kor 5:3-5, 11-13; 2. Kor 2:6-11; 2. Te 3:14-15; 2. J 1:10-11.

 

Třetí část: O vděčnosti

O posvěcování

Den Páně 32

  1. Když jsme vykoupeni ze své bídy pouhou milostí skrze Krista a bez své zásluhy, proč musíme konat dobré skutky?

Dobré skutky musíme konat proto, že poté, co nás Kristus vykoupil a zachránil svou krví, také nás Duchem Svatým obnovuje ke svému obrazu, abychom celým svým životem svědčili a prokazovali Bohu vděčnost za Jeho požehnání, aby tak On byl námi oslavován. Dále také proto, abychom my sami byli ujištěni o své víře podle jejího ovoce a abychom svým zbožným životem získávali své bližní pro Krista.

Ř 6:16; 14:17-19; 12:1-2; 1. Kor 6:20; 1. Pt 2:5-10-12; 3:1-2; Mt 5:14-16; 7:17-18; Ga 5:6, 22-24; 2. Pt 1:10-11.

 

  1. Mohou tedy být spaseni ti, kteří se neodvrátí od svého nevděčného a nekajícného způsobu života k Bohu?

Ti, kdo se od svého nevděčného a nekajícného života neobrátí k Bohu, rozhodně nemohou být spaseni. Písmo totiž praví, že neřestníci, modláři, cizoložníci, zloději, lakomci, závistivci, opilci, utrhači, lupiči a jim podobní nemohou zdědit Boží Království.

1.Kor 6:9-10; Ga 5:19-21; Ef 5:5-6; 1. J 3:14-15.

 

Den Páně 33

  1. V čem spočívá skutečné pokání a obrácení?

Skutečné pokání a obrácení spočívá ve dvojím: za prvé v umrtvení starého člověka a za druhé v obživení člověka nového.

Ř 6:4-6; 1. Kor 5:7; 2. Kor 5:17; Ef 4:22-24; Ko 3:5-10.

 

  1. Co je umrtvení starého člověka?

Umrtvení starého člověka je opravdový, ze srdce vycházející zármutek nad hříchem, který způsobuje větší a větší nenávist vůči němu a odvracení se od něj.

Ž 51:51:5-6, 19; Jl 2:12-13; Ř 8:12-13; 2. Kor 7:10.

 

  1. Co je obživení nového člověka?

Obživení nového člověka je srdečné radování se v Bohu skrze Krista, které nám dává zalíbení v žití podle Boží vůle ve všech dobrých skutcích.

Ž 51:10, 14; Iz 57:15; Ř 5:1; 6:10-11; 7:22; 8:10-11; 14:17; Ga 2:20.

 

  1. Co jsou tedy dobré skutky?

Dobré skutky jsou pouze ty, které konáme z pravé víry v souladu s Božím zákonem a k Boží slávě, nikoliv ty, které jsou založeny na našich úvahách nebo lidských ustanoveních.

J 15:5; Ř 14:23; Žd 11:6; Lev 18:4; 1. S 15:22; Ef 2:10; 1. Kor 10:31; Dt 12:32; Iz 29:13; Ez 20:18-20; Num 15:39; Mt 15:7-9.

O Desateru přikázání

 

Den Páně 34

  1. Jak zní Boží zákon?

Boží zákon zní takto:

„Bůh vyhlásil všechna tato přikázání:

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo Mne.

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří Mě nenávidí,

ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří Mě milují a Má přikázání zachovávají.

Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, protože Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo bere Jeho jméno nadarmo.

Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a posvětil ho.

Cti otce svého i matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Nezavraždíš.

Nesesmilníš.

Nepokradeš.

Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

Ex 20; Dt 5; Ž 119:9; Mt 5:17-19; Ř 3:31; 10:5.

 

  1. Jak se dělí tato přikázání?

Tato přikázání se dělí na dvě desky. První nás učí ve čtyřech přikázáních, jak musíme jednat vůči Bohu. Druhá deska nás učí v šesti přikázáních, co je naší povinností vůči našemu bližnímu.

Ex 34:28; Dt 4:13; Mt 22:37-40.

 

O prvním přikázání

  1. Co požaduje Bůh v prvním přikázání?

V prvním přikázání Bůh požaduje, abych neohrožoval spásu a požehnání své duše, a abych se proto vyvaroval veškerého modlářství, veškerého čarování a věštění, všech pověr a také vzývání svatých a jiných stvořených bytostí a abych těmito věcmi pohrdal. Také požaduje to, abych správně poznával jediného pravého Boha, Jemu samému důvěřoval a od Něho samotného očekával ve vší pokoře a trpělivosti vše dobré. Boha samotného mám celým srdcem milovat, mít před Ním bázeň a ctít Ho, a to tak, že bych se spíše zřekl všech stvořených bytostí, než abych v nejmenším jednal proti Jeho vůli.

1.Kor 6:9-10; 10:10; 10:5-14; 1. J 5:21; Lev 19:31; Dt 18:9-12; Mt 4:10; 5:29-30; 10:20, 28, 37-39; Zj 19:10; 22:8-9; J 17:3; Jer 17:5-7; 1. Pt 1:7; 5:5-6; Ř 5:3-4; Fp 2:14; Ko 1:10-11; Žd 10:36; Ž 104:27-30; Iz 45:6-7; Jk 1:17; Dt 6:2, 5, 13; Mt 22:37; Ž 111:10; Př 1:7; 9:10; Sk 5:29.

 

  1. Co je modlářství?

Modlářství je to, když místo a nebo vedle pravého Boha, který se zjevil ve svém Slově, člověk má nebo si vymýšlí něco jiného, v co skládá naději.

1.Le 16:26; Ž 62:6-8; 73:25-26; 81:9-10; Mt 6:24; J 2:23; 5:23; Ga 4:8-9; Ef 2:12; 5:5; Fp 3:19; 2. J 1:9.

 

O druhém přikázání

Den Páně 35

  1. Co požaduje Bůh ve druhém přikázání?

Ve druhém přikázání Bůh požaduje, abychom Ho nijak nezobrazovali ani Ho neuctívali žádným jiným způsobem, než jak přikázal ve svém Slově.

Dt 4:15-19; Iz 40:18-25; Sk 17:29; Ř 1:22-24; Lev 10:1-7; Dt 4:23-24; 12:30-32; 1. S 15:22-23; Mt 15:9; J 4:23-24.

 

  1. Smíme tedy vůbec vytvářet nějaká zobrazení?

Bůh nemůže a ani nesmí být vyobrazen žádným způsobem. Stvořené bytosti mohou být zobrazovány, ale Bůh zakazuje vytvářet nebo vlastnit jakákoliv zobrazení, pokud je záměrem je uctívat nebo skrze ně sloužit Bohu.

Ex 23:24-25; 34:13-14, 17; Num 33:52; Dt 7:5; 12:3; 16:22; 2. Kr 18:4-5; Iz 40:25; J 1:18.

 

  1. Nemohou však být v kostelech tolerovány obrazy jako knihy pro nevzdělaný lid?

Obrazy nemohou být tolerovány ani jako knihy pro nevzdělaný lid, protože nesmíme předstírat, že jsme moudřejší než Bůh, který chce, aby Jeho lid byl vyučován ne němými modlami, ale živým kázáním Jeho Slova.

Ž 135:15-18; Jer 10:8; Abk 2:18-20; Ř 10:14-17; 2. Tim 3:16-17; 2. Pt 1:19.

 

O třetím přikázání

Den Páně 36

  1. Co požaduje Bůh ve třetím přikázání?

Ve třetím přikázání Bůh požaduje, abychom Jeho jméno nezneužívali ani neznevažovali klením, falešnými přísahami či přísaháním tam, kde to není nezbytně nutné, a také to, abychom svým mlčením a přihlížením nebyli spoluviníky takových hrozných hříchů u druhých. Souhrnně řečeno – svaté Boží jméno máme užívat pouze s bázní a úctou, tak abychom Boha řádně vyznávali, vzývali a oslavovali ve všech našich slovech i činech.

Lev 19:12; 24:10-17; Mt 5:37; 10:32-33; Jk 5:12; Lev 5:1; Př 29:24; Ž 99:1-5; Iz 45:23; Jer 4:2; Ř 2:24; 10:9-10; Ž 50:14-15; 1. Tim 2:8; Ko 3:16-17; 1. Tim 6:1; 1. Pt 3:15.

 

  1. Je tedy rouhání se Božímu jménu přísaháním a klením tak těžkým hříchem, že se Bůh hněvá i na ty, kdo takovému jednání nebrání a nezakazují jej, jak jen mohou?

Ano, nepochybně. Dokonce ani není většího hříchu, který by Boha více popouzel k hněvu, než rouhání Jeho jménu. Proto také přikázal, aby tento hřích byl trestán smrtí.

Lev 5:1; 19:12; 24:15-16; Př 29:24-25.

 

Den Páně 37

  1. Smíme tedy ve jménu Božím přísahat, pokud to činíme s patřičnou bázní?

Ve jménu Božím přísahat smíme, když to vyžadují státní úřady nebo pokud je to nutné, aby byla zachována a podpořena věrnost a pravda k Boží cti a k dobru bližního. Taková přísaha je totiž založena na Božím Slově, a proto ji lidé ve Starém i Novém zákoně právem a správně používali.

Dt 6:13; 10:20; Iz 48:1; Jer 4:1-2; Žd 6:16; Gen 21:24; 31:53-54; Joz 9:15, 19; 1. S 24:22; 1. Kr 1:29-30; Ř 1:9; 2. Kor 1:23.

 

  1. Smíme přísahat také při svatých nebo jiných stvořených bytostech?

Při svatých nebo jiných stvořených bytostech přísahat nesmíme. Při řádné přísaze se dovoláváme samotného Boha, aby On, který jediný zná lidská srdce, dosvědčil pravdu, nebo aby mě potrestal, pokud přísahám křivě. Tato čest však nenáleží žádné stvořené bytosti.

Ř 9:1; 2. Kor 1:23; Jer 5:7; Iz 65:16; Mt 5:34-37; 23:16-22; Jk 5:12.

 

O čtvrtém přikázání

Den Páně 38

  1. Co požaduje Bůh ve čtvrtém přikázání?

Ve čtvrtém přikázání Bůh především požaduje, aby bylo zachováváno kázání Božího Slova a křesťanské vyučování na školách a abych zejména v den odpočinku pilně přicházel do shromáždění Boží Církve a zde se učil Božímu Slovu, měl účast na svatých svátostech, veřejně vzýval Pánovo jméno a přispíval na chudé a potřebné a pečoval o ně, jak se na křesťana sluší. Dále požaduje, abych po všechny dny svého života zanechal svých zlých skutků a poddal se Pánu a dílu Ducha Svatého ve mně, a tak začal již v tomto životě věčný sabat.

Dt 6:4-9, 20-25; 12:5-12; 1. Kor 9:13-14; 11:23-24, 33; 14:16, 19-33; 16:2; 1. Tim 2:1-2, 8-10; 3:13-17; 4:13-14; 5:17; Ti 1:5; Ž 40:10-12; 68:27; Sk 2:42-47; 2. Tim 2:2, 15; Žd 10:23-25; Ř 10:14-17; Ko 3:16; Ž 50:14; 2. Kor 8-9; Iz 66:23; Sk 20:7; Ga 6:6; Žd 4:9-11.

 

O pátém přikázání

Den Páně 39

  1. Co požaduje Bůh v pátém přikázání?

V pátém přikázání Bůh požaduje, abych prokazoval veškerou úctu, lásku i věrnost svému otci i matce a všem, kdo nade mnou mají autoritu, a abych přijímal všechno jejich dobré učení, vedení i nápravu s náležitou poslušností. Mám také být trpělivý vůči jejich nedostatkům, protože Bůh nás chce spravovat a vést jejich rukou.

Gen 9:24-25; Ex 21:17; Př 1:8-9; 4:1; 13:24; 15:20; 20:20; 30:17; Ef 6:1-6, 9; Ko 3:18-24; Mt 22:21; Ř 13:1, 2-7; 1. Pt 2:18; Dt 27:16, 32:24; 1. Tim 2:1-2; 5:17; Žd 13:17-18.

 

O šestém přikázání

Den Páně 40

  1. Co požaduje Bůh v šestém přikázání?

V šestém přikázání Bůh požaduje, abych svého bližního neurážel, neměl ho v nenávisti, neubližoval mu ani ho nehodlal zabít, a to vše abych nečinil ani myšlenkami ani slovy ani gesty a už vůbec ne jakýmkoliv jiným jednáním. Nemám se ničeho takového dopouštět sám ani za pomoci někoho jiného, naopak mám odložit všechnu pomstychtivost. Nemám také ubližovat ani sobě samému nebo se svévolně vystavovat nebezpečí. Proto je státním autoritám svěřen meč, aby vraždění bránily.

Gen 9:6; Lev 19:17-18; Mt 4:7; 5:21-22, 25; 18:6-7, 35; 26:52; Př 25:21-22; Ř 1:19; 12:19; 13:4, 11-14; Ef 4:26; Ko 2:23; Ex 21:14.

 

  1. Mluví toto přikázání jen o zabíjení?

Toto přikázání nemluví jen o zabíjení, protože Bůh nás chce tímto zákazem vraždy učit, že nenávidí už její kořen a příčinu, totiž závist, nenávist, hněv a pomstychtivost, a že toto vše považuje za skrytou vraždu.

Ř 1:28-32; 1. J 2:9-11; Ga 5:19-21; Jk 2:13; 1. J 3:15; Jk 1:19; 3:16.

 

  1. Stačí k naplnění přikázání „Nezavraždíš,“ když svého bližního nezabíjíme?

Ne, jelikož tím, že Bůh odsuzuje závist, nenávist a hněv, od nás požaduje, abychom svého bližního milovali jako sebe sama, abychom mu prokazovali trpělivost, pokoj, mírnost, milosrdenství a laskavost a také abychom ho, jak je to jen možné, chránili před újmou. Máme také činit dobro dokonce i svým nepřátelům.

Mt 5:7-9, 44-45; 7:12; 22:39; Ř 12:10, 18, 20-21; Ga 6:1-2; Ef 4:2; L 6:36; Ex 23:5; Ko 3:12-14.

 

O sedmém přikázání

Den Páně 41

  1. Co nás učí sedmé přikázání?

Sedmé přikázání nás učí, že Bůh zavrhuje veškerou nemravnost, a proto ji máme ze srdce nenávidět. Máme žít mravně a cudně, ať už v posvátném svazku manželském nebo mimo něj.

Lev 18:27-30; Ef 5:3-5; Ju 1:22-23; 1. Te 4:3-8; 1. Kor 7:1-9; Žd 13:4.

 

  1. Zakazuje Bůh v tomto přikázání pouze cizoložství a podobné hříchy?

Bůh v tomto přikázání nezakazuje pouze cizoložství a podobné hříchy, jelikož naše tělo i naše duše jsou chrámem Ducha Svatého, a proto Bůh chce, abychom oboje zachovávali čisté a svaté. Zakazuje tedy všechny nevázané činy, posunky, slova, myšlenky, touhy a cokoliv, co by k nim mohlo někoho podněcovat.

1.Kor 6:18-20; Ef 5:3-4, 18-19; Mt 5:27-30; 1. Kor 15:33.

 

O osmém přikázání

Den Páně 42

  1. Co zakazuje Bůh v osmém přikázání?

V osmém přikázání Bůh zakazuje nejen krádež a loupež, které státní úřady trestají podle zákonů, ale krádeží nazývá i všechny zlé pokusy a záměry, kterými zkoušíme získat majetek svého bližního, ať už násilím nebo klamem, například falešnými a nespravedlivými vahami a mírami, špatným či podvodným zbožím, padělanými penězi, lichvou nebo jakýmkoliv způsobem, který je Bohem zakázán. Dále také Bůh zakazuje veškerou lakotu, závistivost a veškeré zneužívání Jeho darů a mrhání jimi.

1.Kor 5:9-10; 6:9-10; Mi 6:9-11; Ex 22:1; Mk 3:14; L 3:14; 6:35; 12:15; 16:10-13; Jk 1:5-6; 1. Te 4:6; Př 5:10; 11:1; 16:11; 21:20; 23:20-21; Dt 25:13-15; Ez 45:9-10; Ž 15:5; Ef 5:5; J 6:12; 1. Tim 6:10.

 

  1. Co ti tedy Bůh v tomto přikázání přikazuje?

Bůh mi v tomto přikázání přikazuje, abych podporoval prospěch svého bližního a kde jen mohu, abych vůči němu jednal tak, jak bych sám chtěl, aby ostatní jednali vůči mně. Mám také věrně a přičinlivě pracovat, abych mohl pomáhat potřebným v jejich nouzi.

Mt 7:12; Gen 3:19; Iz 58:5-10; Ga 6:9-10; Ef 4:28; Fp 2:4; 1. Tim 6:6-7.

 

O devátém přikázání

Den Páně 43

  1. Co požaduje Bůh v devátém přikázání?

Bůh v devátém přikázání požaduje, abych proti nikomu nevydával křivé svědectví a nepřekrucoval něčí slova, abych druhého nepomlouval ani ho neurážel. Nemám napomáhat tomu, aby byl někdo bez vyslechnutí a lehkomyslně odsouzen, nýbrž mám veškerou lež a klam považovat za vlastní skutky ďáblovy, které podléhají mocnému Božímu hněvu. Ve věcech soudu, spravedlnosti a práva i při všem svém ostatním jednání mám milovat pravdu, upřímně ji říkat i vyznávat. Mám také tak moc, jak jen mohu, chránit a podporovat čest svého bližního i jeho dobrou pověst.

Př 12:22; 13:5; 19:5, 9; Ž 15:3; Ř 1:28-30; Mt 7:1-2; L 6:37; J 8:44; 1. Kor 13:6; Ef 4:25; J 7:24, 51; Ko 4:6; 1. Pt 2:21, 23; 3:9; 4:8.

 

O desátém přikázání

Den Páně 44

  1. Co požaduje Bůh v desátém přikázání?

Bůh v desátém přikázání požaduje, aby do našeho srdce nikdy nepřišla ani sebemenší touha nebo myšlenka proti některému z Božích přikázání, ale abychom z celého srdce nenáviděli každý hřích, těšili se ze spravedlnosti a toužili po ní.

Ž 19:8-15; 139:23-24; Př 4:23; Mt 15:11, 19-20; Ř 7:7-8; Jk 1:14-15.

 

  1. Mohou ti, kteří jsou obráceni k Bohu, tato přikázání dokonale zachovávat?

Ne, protože i ti nejzbožnější a nejsvatější za svého života nedojdou dále než na pouhý začátek této poslušnosti. Přece však začínají s pevným a upřímným úmyslem žít nejen podle některých Božích přikázání, nýbrž podle všech.

Kaz 7:20; Ř 7:14-15, 22-25; 1. Kor 13:9; 1. J 1:8-10; Jb 9:2-3; Ž 1:1-2; 19:14; Fp 3:12-16; Jk 2:10-11.

 

  1. Proč nás tedy Bůh nechává kázat Desatero přikázání tak důrazně, když je v tomto životě nikdo nedokáže zachovávat?

Bůh nás nechává kázat Desatero přikázání tak důrazně předně proto, abychom po celý svůj život stále více a více poznávali svou náchylnost k hříchu a o to usilovněji hledali v Kristu odpuštění hříchů a spravedlnost. Dále také proto, abychom se neustále namáhali a bez ustání žádali Boha o milost Ducha Svatého, a tak se stále více a více obnovovali k Božímu obrazu, dokud po tomto životě nedosáhneme cíle – plné dokonalosti.

Ž 32:5; 1. J 1:9; Ř 3:19-26; 7:7, 24-25; Ž 51:14; Mt 5:6; 1. Kor 9:24-25; Fp 3:12-14; 1. J 3:1-3.

 

O modlitbě Páně

Den Páně 45

  1. Proč je modlitba pro křesťany nezbytná?

Modlitba je pro křesťany nezbytná, protože je nejdůležitější součástí vděčnosti, kterou od nás Bůh požaduje. Bůh chce dát svou milost a svého Svatého Ducha pouze těm, kteří Ho za ně srdečně a bez ustání prosí a děkují Mu za ně.

Ž 50:14-15; 116:12-19; 1. Te 5:16-18; Mt 7:7-8; 13:12; L 11:9-13; Ef 6:18.

 

  1. Co patří k takové modlitbě, která je před Bohem přijatelná a bude od Něj vyslyšena?

Především to, abychom z celého srdce volali pouze k jedinému pravému Bohu, který se nám zjevil ve svém Slově, a prosili Ho o vše, co nám přikázal. Dále pak abychom v pravdě a plně poznávali svoji nouzi a bídu, a tak se pokořovali v přítomnosti Jeho božského majestátu. Nakonec k ní patří pevný základ naší důvěry v to, že Bůh chce navzdory naší nehodnosti kvůli Kristu, našemu Pánu, jistě vyslyšet naši modlitbu, jak nám ve svém Slově zaslíbil.

J 4:22-24; Ř 8:26; Ř 10:14; 1. J 5:14; Ž 27:8; 2. Le 20:12; Ž 2:10; Ž 34:19; Iz 66:2; Jk 1:6; Da 9:17-18; J 14:13-16; Ž 143:1; Mt 7:8; L 18:13.

 

  1. O co máme Boha podle Jeho příkazu v modlitbě žádat?

Boha máme v modlitbě žádat o všechno, co potřebujeme pro svůj duchovní i tělesný život, jak to shrnul Pán Ježíš Kristus v modlitbě, kterou nás sám naučil.

Jk 1:17; Mt 6:33; Fp 4:6; 1. Pt 5:7.

 

  1. Jak zní tato modlitba?

Otče náš, kterýž jsi v nebesích,

posvěť se jméno Tvé.

Přijď Království Tvé.

Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Neboť Tvé je Království i moc i sláva, navěky.

Amen.

Mt 6:9-13; L 11:2-4.

 

Den Páně 46

  1. Proč nám Kristus přikázal, abychom Boha oslovovali „Otče náš“?

Kristus nám přikázal, abychom Boha oslovovali „Otče náš“, aby v nás hned na počátku naší modlitby vzbudil dětskou úctu a důvěru k Bohu, které mají být základem naší modlitby. Bůh se totiž stal skrze Krista naším Otcem a to, o co Ho ve víře prosíme, nám chce odepřít ještě mnohem méně, než jak nám naši rodičové odpírají věci pozemské.

Mt 7:9-11; L 11:11-13; Iz 63:16; 1. Pt 1:17.

 

  1. Proč je připojeno „kterýž jsi v nebesích“?

„Kterýž jsi v nebesích,“ je připojeno proto, abychom o Boží nebeské vznešenosti neuvažovali pozemsky, ale očekávali od Jeho všemohoucnosti vše potřebné pro tělo i duši.

Jer 23:23-24; Sk 17:24-27; Ř 10:12; 1. Kr 8:28; Ž 115:3; Mt 6:25-34.

 

Den Páně 47

  1. Jak zní první prosba?

První prosba zní: „Posvěť se jméno Tvé.“ To znamená: Dej nám, abychom Tě především správně poznávali a abychom Tě ctili, oslavovali a chválili ve všech Tvých skutcích, z nichž září Tvá všemohoucnost, moudrost, dobrota a spravedlnost, Tvé milosrdenství a Tvá pravda. Dej nám také, abychom směřovali celé naše životy – všechny naše myšlenky, slova i činy – k tomu, aby Tvé jméno nebylo kvůli nám zneváženo, nýbrž ctěno a chváleno.

Ž 119:105, 137; Jer 9:23-24; 31:33-34; 32:16-20; Mt 5:16; 16:17; J 17:3; Jk 1:5; Ex 34:5-8; Ž 145; L 1:46-55, 68-75; Ř 11:33-36; Ž 71:8, 16; 91:2-3; 100:3-4; 115:1; Ef 1:16-17.

 

Den Páně 48

  1. Jak zní druhá prosba?

Druhá prosba zní: „Přijď Království Tvé.“ To znamená: Vládni nám svým Slovem i Duchem, abychom se Ti více a více poddávali. Zachovej a rozšiřuj svou Církev a znič ďáblovy skutky i veškerou moc, která se pozvedá proti Tobě. Znič také všechny zlé plány a nástrahy, které jsou vymýšleny proti Tvému svatému Slovu, dokud nepřijde plnost Tvého Království, v němž Ty budeš všechno ve všem.

Ž 119:5, 105; 143:10; Mt 6:33; 16:18; Ž 51:20; 122:6-7; Sk 2:42-47; Ř 8:22-23; 16:20; 1. J 3:8; Zj 11:15; 22:17, 20; Ž 103:12-13; 1. Kor 15:24, 28; Žd 12:28.

 

Den Páně 49

  1. Jak zní třetí prosba?

Třetí prosba zní: „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ To znamená: Dej nám i všem lidem ochotu vzdát se své vlastní vůle a být poslušni vůči Tvé vůli, která jediná je dobrá, beze všeho odporování a reptání, aby tak každý vykonával svůj úřad a své povolání ochotně a věrně, jako je konají andělé v nebi.

Mt 7:21; 16:24-26; Ti 2:11-12; L 22:42; Ř 12:1-2; 1. Kor 7:24; Ž 103:20-21; Ef 6:5-9; Žd 13:21.

 

Den Páně 50

  1. Jak zní čtvrtá prosba?

Čtvrtá prosba zní: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ To znamená: Rač nás zaopatřit vším potřebným pro náš tělesný život, abychom tak poznávali a uznávali, že Ty sám jsi jediným Pramenem všeho dobrého a že bez Tvého požehnání nám neprospějí ani naše starosti a dřina ani Tvé dary. Dej nám také, abychom svou důvěru odvraceli od všech stvořených bytostí a vkládali ji pouze v Tebe.

Ž 104:27-30; 145:15-16; Mt 6:25-34; Sk 14:17; 17:25-28; Jk 1:17; Dt 8:3; Ž 37:3-7, 16-17; 127:1-2; 1. Kor 15:58; Ž 55:23; 62; 146; Jer 17:1-8; Žd 13:5-6.

 

Den Páně 51

  1. Jak zní pátá prosba?

Pátá prosba zní: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ To znamená: Rač nám ubohým hříšníkům pro Kristovu krev nepočítat žádné naše nepravosti ani zlo, které se nás stále ještě drží. Odpusť nám tak, jak jsme my plně rozhodnuti odpouštět našim bližním, což je důkazem a svědectvím Tvé milosti v nás.

Ž 51:3-9; 143:2; Ř 8:1; 1. J 2:1-2; Mt 6:14-15, 18:21-35; Ef 1:7.

 

Den Páně 52

  1. Jak zní šestá prosba?

Šestá prosba zní: „A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ To znamená: Sami o sobě jsme tak slabí, že nedokážeme obstát ani na chvíli, a k tomu nás nepřestávají napadat naši úhlavní, smrtící nepřátelé – ďábel, svět i naše vlastní tělo. Proto nás rač zachovat a posilovat skrze moc svého Svatého Ducha, abychom jim dokázali pevně odolávat a v tomto duchovním boji nepodlehli, dokud nedosáhneme úplného vítězství.

Ž 103:14-16; J 15:1-5; 1. Pt 5:8-9; 2. Kor 11:14; 12:7; Ef 6:10-13; J 15:18-21; Ř 5:3-5; 7:23; Ga 5:17; Mt 10:19-20, 26:41; Mk 13:33; 1. Te 3:13, 5:23-24; 1. Kor 10:13.

 

  1. Jak tuto modlitbu uzavíráš?

Tuto modlitbu uzavírám slovy: „Neboť Tvé je Království i moc i sláva, navěky.“ To znamená: O toto vše Tě prosíme, protože jako náš Král panující nade všemi věcmi nám chceš a můžeš dát vše dobré, a proto má být navěky oslavováno ne naše, nýbrž Tvé svaté jméno.

Ž 115:1; Jer 33:8-9; Ř 10:11-13; 2. Pt 2:9; J 14:13.

 

  1. Co znamená slůvko „Amen“?

„Amen“ znamená: „Ať se tak skutečně a jistě stane!“ Má modlitba je totiž Bohem vyslyšena mnohem jistěji, než ve svém srdci cítím, že Jej o toto vše žádám.

Ž 145:18-19; Iz 65:24; 2. Kor 1:20; 2. Tim 2:13.

(Druhý ze standardů Tří forem jednoty, sepsána v roce 1561, autorem Guido de Brès, který se roku 1567 pro své reformované přesvědčení stal mučedníkem)

Článek 1

Je pouze jeden jediný Bůh

My všichni v srdci věříme a ústy vyznáváme, že existuje pouze jedna jedinečná a duchovní Bytost, kterou nazýváme Bohem; a tento Bůh je věčný, myslí nepojmutelný, neviditelný, neměnný, nekonečný, všemohoucí, dokonale moudrý, spravedlivý, dobrý a přetékající pramen všeho dobrodiní.

Ef 4:8; Dt 6:4; 1. Tim 2:5; 2. Kor 8:6; J 4:24; Iz 40:28; 44:6.

 

Článek 2

Jakými způsoby poznáváme Boha

Boha poznáváme dvěma způsoby. Prvním je skrze Jeho stvoření, zachovávání a řízení celého vesmíru, který je pro naše oči jako ta nejnádhernější kniha, v níž vidíme všechna stvoření, od nejmenších po největší, jako písmena a znaky, skrze které jasně vidíme Boží neviditelné atributy, Jeho věčnou moc a Božství, jak říká apoštol Pavel v Římanům 1:20. Všechny tyto věci postačují k tomu, aby všechny lidi usvědčily a zanechaly je bez výmluvy. Bůh nám však jasněji a plněji zjevuje a přináší sám sebe druhým způsobem, a to v Jeho svatém a božském Slově, kde nám zjevuje vše, co je třeba, abychom v tomto životě věděli pro Jeho slávu a naši spásu.

Ž 19; Ef 4:6; 2. Kor 2:6.

 

Článek 3

Psané Slovo Boží

Vyznáváme, že toto Boží Slovo nepřišlo ani nebylo přijato z vůle člověka, ale promlouvali ho svatí Boží muži, když je unášel Duch Svatý, jak svědčí apoštol Petr (2. Pt 1:21). Bůh sám poté z jedinečné péče a zájmu, které má o nás a naši spásu, poručil svým služebníkům prorokům a apoštolům, aby Jeho zjevené Slovo zapsali; On sám dokonce zapsal desky Zákona svým vlastním prstem. Právě to je důvod, proč tyto písemnosti nazýváme svatými a božskými Písmy.

2.Pt 1:21; 2. Tim 3:16-17; Ex 31:18.

 

Článek 4

Kanonické knihy Starého a Nového zákona

Věříme, že Svatá Písma jsou obsažená ve dvou celcích, ve Starém a Novém zákoně; tyto knihy se nazývají kanonické a nemůže o nich být sporu. Církev Boží přijala tyto knihy:

Knihy Starého zákona, které čítají pět knih Mojžíšových, tedy Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium; dále knihy Jozue, Soudců, Rút, dvě knihy Samuelovy, dvě knihy Královské, dvě knihy Letopisů, také nazývané Paralipomenon, knihy Ezdráš, Nehemjáš, Ester; Jób, Žalmy, tři knihy Šalomounovy, a to Přísloví, Kazatel a Píseň písní; čtyři velké proroky, Izajáše, Jeremjáše (a jeho Pláč), Ezechiele a Daniele; a dvanáct dalších menších proroků, tedy Ozeáše, Jóele, Ámose, Abdijáše, Jonáše, Micheáše, Nahuma, Abakuka, Sofonjáše, Agea, Zacharjáše a Malachiáše.

Mezi kanonické knihy Nového Zákona patří knihy čtyř evangelistů Matouše, Marka, Lukáše a Jana; Skutky apoštolů; třináct epištol apoštola Pavla, totiž Římanům, dvě epištoly Korintským, jedna Galatským, jedna Efezským, jedna Filipským, jedna Koloským, dvě Tesalonickým, dvě Timoteovi, jedna Titovi, jedna Filemonovi; Židům; sedm epištol ostatních apoštolů, totiž jedna Jakubova, dvě Petrovy, tři Janovy, jedna Judova; a Zjevení apoštola Jana.

 

Článek 5

Odkud vychází autorita a hodnota Svatých Písem

Všechny tyto knihy a jedině tyto knihy přijímáme jako svaté a kanonické k směřování, opodstatnění a potvrzení naší víry; bez pochybností věříme všemu, co je v nich obsaženo, a to ani ne tak proto, že je Církev přijímá a schvaluje, ale především proto, že Duch Svatý svědčí v našich srdcích, že jsou od Boha, a také proto, že jsou toho samy o sobě důkazem. Protože i ti nejslepější jsou schopni vidět, že věci, které Písma předpovídají a popisují, se naplňují.

 

Článek 6

Rozdíl mezi kanonickými a apokryfními knihami

Tyto posvátné knihy odlišujeme od apokryfních, jako jsou třetí a čtvrtá kniha Ezdrášova, Tóbijáš, Júdit, Kniha Moudrosti, Sírachovec, Báruch, dodatek knihy Ester, Píseň tří jinochů v peci, Zuzana, Bél a Drak, Modlitba Menašeho nebo dvě knihy Makabejské. Všechny z těchto knih může Církev číst a učit se z nich, a to do té míry, do jaké souhlasí s kanonickými knihami; rozhodně však nemají moc a autoritu, která by nám dovolovala z nich potvrzovat jakýkoliv bod víry či celého křesťanského náboženství; už vůbec však nesmí jakýmkoliv způsobem odvádět od autority jiných, to jest posvátných, kanonických knih.

 

Článek 7

Dostatečnost Svatých Písem jako jediného pravidla víry

Věříme, že tato Svatá Písma obsahují plné zjevení Boží vůle a dostatečně vyučují vše, čemu člověk musí věřit, aby byl spasen. Celá otázka uctívání, které od nás Bůh požaduje, je v nich plně popsána, a proto je nepřípustné, aby kdokoliv učil něco jiného, než co nás učí Svatá Písma, i kdyby to byl někdo sebevíc obdařený apoštolskou hodností či třeba i anděl svržený z nebe, jak říká požehnaný apoštol Pavel: Ale i kdybychom vám my nebo sám anděl z nebe zvěstoval něco jiného, ať je proklet (Ga 1:8). Jelikož je zakázáno přidávat k Božímu Slovu nebo od něj cokoliv ubírat (Dt 13:1), je zjevné a jasné, že učení obsažené v Písmu je po všech stranách naprosto nejdokonalejší a úplné.

Nesmíme považovat žádné písemnosti lidí za stejně hodnotné a závazné, jako je Boží pravda, i kdyby tito lidé byli sebesvatější, i kdyby jich bylo sebevíce, i kdyby pocházeli z dávných dob nebo za sebou měli celou řadu lidí, období, koncilů, dekretů či výnosů. Boží pravda přesahuje všechny a všechno, jelikož všichni lidé jsou sami o sobě jen lháři, dohromady jsou lehčí než vánek (Ž 62:10). Proto celým svým srdcem odmítáme vše, co nesouhlasí s neomylným a bezchybným standardem Písma, jak nás naučili sami apoštolové: Zkoumejte duchy, jsou-li z Boha (1 J 4:1); přichází-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu (2. J 1:10).

2.Tim 3:14, 17; 1. Pt 1:1; Př 30:5; Ga 3:15; Zj 22:18; J 15:15; Sk 20:27; 1. Tim 1:3; 2. J 1:10; Ga 1:8; 1. Kor 15:2; Sk 26:22; Ř 15:4; 1. Pt 4:11; J 4:25; 1. Kor 2:4; Ř 3:4; 1. Kor 3:11; Dt 13:1; Mt 15:3; 17:5; Mk 7:7; 1. Te 2:2; 1. J 4:1.

 

Článek 8

Bůh je jeden ve své podstatě, a zároveň tři v Osobách

Podle této pravdy a tohoto Božího Slova věříme jen v jednoho Boha, který je jeden ve své podstatě, ve které jsou tři Osoby, skutečně, plně a věčně rozlišené a jedinečné, se svými nepředatelnými vlastnostmi; těmito Osobami jsou Otec, Syn a Duch Svatý. Otec je zdrojem, původcem a počátkem všech viditelných i neviditelných věcí. Syn je Slovo, Moudrost a Obraz Otce. Duch Svatý je skutečnou mocí a silou, která vychází z Otce a Syna. Nicméně, Bůh tímto rozlišením není rozdělený na tři, jelikož Svatá Písma nás učí, že Otec, Syn i Duch každý mají svou jedinečnou osobnost, a to takovým způsobem, že tyto tři Osoby jsou zároveň pouze jediným Bohem. 

Je tedy zjevné a jasné, že Otec není Syn, Syn není Otec, a Duch Svatý není ani Otec ani Syn. Nicméně, tyto Osoby jsou rozlišené, avšak ne rozdělené ani smíšené; nebyl to Otec, kdo na sebe vzal tělo, a nebyl to ani Duch Svatý, ale pouze a jedině Syn. Otec nikdy nebyl bez svého Syna ani bez svého Ducha Svatého. Všichni tři jsou souvěční a soupodstatní. Není mezi nimi první ani poslední; jsou zcela a plně trojjediní v pravdě, moci, dobrotě a milosrdenství.

1.J 1:1; 2:10; J 1:1, 12, 14; Zj 19:13; Př 8:22; J 1:14.

 

Článek 9

Důkaz předchozího článku o Trojici Osob v jednom Bohu

Tohle vše víme ze svědectví Písma Svatého i ze skutků a díla Božích Osob, a to především z těch, které sami v sobě cítíme. Svědectví Svatých Písem nás učí věřit, že pravda o Svaté Trojici je napsána i na mnoha místech Starého zákona, která není ani tak nutné vyjmenovávat, jako pečlivě a s rozmyslem zde nějaká vybrat.

V Genesis 1:26-27 Bůh říká: Učiňme člověka k Našemu obrazu, jako Naši podobu… Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. A Genesis 3:22: Hle, člověk je jako jeden z Nás. Z výroku Učiňme člověka k Našemu obrazu se zdá, že v Bohu je více Osob; a když Bůh ve svém Slově říká, že Bůh stvořil, ukazuje tím jednotu. Je pravda, že Bůh nám zde neříká, kolik Osob v Bohu je, ale to, co se ve Starém zákoně může zdát trochu nejasné, je v Novém zákoně velmi jasné. Když byl náš Pán pokřtěn v Jordánu, byl slyšet hlas Otce, jak říká Toto je Můj milovaný Syn (Mt 3:17); lidé jasně viděli Syna ve vodě, zatímco Duch Svatý se zjevil jako holubice. Kristus tuto skutečnost ustanovuje a potvrzuje ve křtu všech věřících: Křtěte všechny národy ve jméno Otce, Syna a Ducha Svatého (Mt 28:19). V Lukášově evangeliu řekl anděl Gabriel Marii, matce našeho Pána: Sestoupí na tebe Duch Svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto Ten Svatý, který se z tebe narodí, bude nazván Syn Boží (L 1:35). Stejně tak zde: Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi (2. Kor 13:14). A: Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi – Otec, Slovo a Duch Svatý – a ti tři jsou jedno (1. J 5:7).

Na všech těchto místech nás Písmo plně učí, že v jedné božské podstatě jsou tři Osoby. A ačkoliv toto učení dalece přesahuje jakékoliv lidské chápání, díky Božímu Slovu mu nyní věříme a očekáváme, že jednou se budeme radovat z dokonalého poznání této pravdy a budeme se z ní těšit v nebesích.

Také musíme věnovat pozornost jedinečným úlohám a konání těchto tří Osob vůči nám. Otec je nazýván naším Stvořitelem, a to kvůli Jeho moci; Syn je naším Spasitelem a Vykupitelem, a to kvůli Jeho krvi; Duch Svatý je naším Posvětitelem, a to kvůli Jeho přebývání v našich srdcích.

Pravá Církev od času apoštolů až do dneška toto učení o Svaté Trojici vždy vyznávala, střežila a bránila před židy, mohamedány a některými falešnými křesťany a heretiky, jako byli Markión, Manes, Praxeas, Sabellius, Samosatenus, Areios a jim podobní, kteří byli ortodoxními otci spravedlivě odsouzeni. Proto nyní ochotně vyznáváme tři vyznání – Apoštolské, Nikajské a Atanášovo – a ta díla starověkých otců, která s nimi souhlasí.

 

Článek 10

Ježíš Kristus je pravý a věčný Bůh

Věříme, že Ježíš Kristus je podle své božské přirozenosti jednorozeným Synem Božím, zrozeným, nestvořeným (protože jinak by byl stvořením), jedné podstaty a souvěčný s Otcem, je září Jeho slávy a otiskem Jeho podstaty (Žd 1:3), je Mu ve všech věcech rovný. Je Synem Božím, a to ne pouze od chvíle, kdy přijal naši přirozenost, ale od věčnosti, jak nás společně vyučují tato svědectví: Mojžíš říká, že Bůh stvořil svět; a apoštol Jan řekl, že všechny věci byly stvořeny Slovem, které nazývá Bohem; apoštol v listu Židům říká, že Bůh stvořil všechny věci skrze Ježíše Krista. To tedy proto musí znamenat, že Ten, který je nazýván Bohem, Slovem, Synem a Ježíšem Kristem, existoval předtím, než stvořil všechny věci. Proto prorok Micheáš říká: Jeho původ je odedávna, ode dnů věčných (Mi 5:2). A apoštol: Nemá ani počátek dnů ani konec života (Žd 7:3). Proto je pravým, věčným a všemohoucím Bohem, ke kterému voláme, kterého uctíváme a kterému sloužíme.

 

Článek 11

Duch Svatý je pravý a věčný Bůh

Věříme a vyznáváme, že Duch Svatý od věčnosti vychází od Otce a Syna; a proto je nestvořený a nepočatý, ale vychází z obou. Je tedy třetí Osobou Svaté Trojice; je jedné podstaty, majestátu a slávy s Otcem a Synem; a proto je pravým a věčným Bohem, jak nás učí Svatá Písma.

 

Článek 12

Stvoření všech věcí, zvláště pak andělů

Věříme, že když se Mu uráčilo, Otec skrze Slovo, kterým je Jeho Syn, stvořil z ničeho nebesa, zemi a všechna stvoření; dal každému stvoření jeho bytí, tvar, formu a řadu úloh, v nichž mají sloužit svému Stvořiteli; Otec svou věčnou prozřetelností a nekonečnou mocí vše nese a řídí pro dobro lidstva, aby člověk mohl sloužit svému Bohu.

Také stvořil anděly jako dobré, aby byli Jeho posly a aby sloužili Jeho vyvoleným; někteří z nich padli ze svého vznešeného postavení, v němž je Bůh stvořil, do věčné záhuby; jiní však z Boží milosti zůstali věrní a setrvali ve svém stvořeném stavu. Ďáblové a zlí duchové jsou tak zvrácení, že jsou nepřáteli Božími i všeho dobrého; ze vší své síly se jako vrahové snaží zničit Církev a každý její úd, a svými zlovolnými lstmi usilují vše uvrhnout do zkázy; a proto jsou za svou ničemnost odsouzeni k věčnému zatracení a denně žijí v očekávání svých nevýslovných utrpení.

Proto zavrhujeme, odmítáme a štítíme se bludu saducejů, kteří popírají existenci duchů a andělů; také odmítáme blud manichejců, kteří tvrdí, že ďáblové mají svůj původ sami v sobě, že jsou sami o sobě zlí, že jejich zlo nevychází z jejich padlosti a porušenosti.

 

Článek 13

Boží prozřetelnost a Jeho vláda nad všemi věcmi

Věříme, že tento dobrý Bůh poté, co stvořil všechny věci, neopustil je ani je nenechal na pospas náhodě, ale vládne jim a řídí je podle své svaté vůle, takže nic v tomto světě se nestane bez Jeho ustanovení; Bůh však zároveň není autorem hříchu ani Ho nelze vinit z hříchů, kterých se lidé a ďáblové dopouštějí.

Jeho moc a dobrota jsou tak velké a nepojmutelné, že Bůh přikazuje a vykonává své dílo tím nejdokonalejším a nejspravedlivějším způsobem, a to i tehdy, když ďáblové a ničemní lidé jednají nespravedlivě. A jelikož to, co Bůh koná, přesahuje lidské chápání, nenáleží nám, abychom se všetečně vyptávali dále, než nám naše schopnosti dovolí chápat; místo toho máme s nejvyšší pokorou a posvátnou bázní oslavovat Boží spravedlivé soudy, které jsou nám skryté, spokojit se s tím, že jsme Kristovými žáky, a jako takoví se učíme jen ty věci, které nám zjevil ve svém Slově, a tyto hranice nepřekračovat.

Toto učení nám poskytuje nevýslovnou útěchu, protože nás vyučuje, že se nám nic nemůže přihodit náhodou, ale jedině na pokyn našeho nejmilostivějšího a nebeského Otce, který na nás dozírá a pečuje o nás s rodičovskou láskou, a řídí svou mocí veškerá stvoření tak, aby nám nemohl spadnout ani vlas z hlavy (protože všechny jsou spočítané); ani vrabec totiž nespadne na zem bez vůle našeho Otce (Mt 10:29-30), kterému plně důvěřujeme; věříme a víme totiž, že zadržuje ďábla a všechny naše nepřátele, takže bez Jeho vůle a svolení nám nemohou ublížit.

A proto odmítáme zavrženíhodný blud epikurejců, kteří říkají, že Bůh nic neovlivňuje, ale všechno přenechává náhodě.

 

Článek 14

Stvoření a pád člověka, a jeho neschopnost udělat cokoliv skutečně dobrého

Věříme, že Bůh stvořil člověka z prachu země, učinil a zformoval ho ke svému obrazu a podobě, dobrého, spravedlivého a svatého, schopného se ve všech věcech podřídit Boží vůli. Ale ač byl v pozici cti, nerozuměl jí, nechápal její vznešenou jedinečnost, ale dopřál sluchu ďáblu a svévolně se poddal hříchu, a tak i smrti a kletbě. Porušil přikázání života, které mu Bůh dal; a svým hříchem se oddělil od Boha, který byl jeho skutečným životem; tím porušil svou celou přirozenost, a tak podlehl smrti. A jelikož se tak stal zlým, zvráceným a porušeným ve všech svých cestách, ztratil všechny své jedinečné dary, které od Boha dostal, a uchoval si jich jen malý zbyteček, který však stačí na to, aby ho zanechal bez výmluvy; veškeré světlo v nás se změnilo v temnotu, jak nás učí Písmo slovy: Světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila (J 1:5), kde apoštol Jan nazývá člověka temnotou.

Proto odmítáme veškerá učení o svobodné vůli člověka, která této pravdě odporují, jelikož člověk není nic než otrok hříchu, a nemůže přijmout nic, není-li mu to dáno z nebe (J 3:27). Kdo by si vůbec mohl troufnout vychloubat se, že sám o sobě je schopen učinit něco dobrého, když Kristus říká: Nikdo nemůže přijít ke Mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který Mne poslal (J 6:44)? Kdo by se mohl chlubit svou vlastní vůlí, pokud chápe a rozumí, že myšlení těla je v nepřátelství vůči Bohu (Ř 8:7)? Kdo by mohl mluvit o svém poznání, když přirozený člověk nepřijímá věci Božího Ducha (1. Kor 2:14)? Stručně řečeno, kdo by se mohl odvážit poukazovat na svou mysl a vůli, jestliže ví, že ne sami ze sebe se pokládáme za způsobilé, jako bychom měli něco sami ze sebe, ale naše způsobilost je z Boha (2. Kor 3:5)? Proto bychom se měli pevně a jistě držet toho, co říká apoštol, že Bůh je ten, který v nás působí i chtění i činění podle své dobré vůle (Fp 2:13). V člověku není a nebude žádné pochopení ani podřízení se božským pravdám, pokud je v něm nevypůsobí Kristus; vždyť On sám nás učí, že nemůžete dělat nic (J 15:5).

 

Článek 15

Učení o prvotním hříchu

Věříme, že neposlušnost Adamova prvotního hříchu se rozšířila na celé lidstvo; je porušením celé přirozenosti člověka, dědičnou chorobou, kterou se nakazí dokonce i děti v lůnech svých matek, která v lidech vede ke všem možným hříchům, která je jejich samotným kořenem, a proto je v Božích očích tak odporná a zvrácená, že stačí na to, aby odsoudila celé lidstvo. Dokonce ani znovuzrození ji zcela nezničí a nevykoření; hřích z tohoto neblahého zdroje nikdy nepřestává prýštit, tak jako voda z pramene; Božím dětem však není přičten k odsouzení, ale díky Jeho milosti a milosrdenství je jim odpuštěn. Neznamená to však, že by mohly s poklidem v hříchu spočinout; uvědomění a prožívání jejich porušenosti by mělo věřící často vést ke vzdychání a k touze být vysvobozeni z tohoto těla smrti.

Proto odmítáme blud pelagiánů, kteří tvrdí, že hřích pramení pouze z napodobování hříchu druhých.

 

Článek 16

Učení o věčném vyvolení

Věříme, že právě skrze to, že veškeré Adamovo potomstvo hříchem svých prvních rodičů upadlo do zkázy a záhuby, se Bůh zjevil takový, jaký je; to znamená milosrdný a spravedlivý: milosrdný, jelikož zachraňuje a zachovává od věčného zahynutí všechny, které si podle svého věčného a neměnného úradku ze své čiré dobroty vyvolil v Ježíši Kristu, našem Pánu, a to bez ohledu na jakékoliv jejich skutky; spravedlivý v tom, že ostatní ponechává ve stavu pádu a záhuby, kam se sami uvrhli.

 

Článek 17

Obnovení padlého lidstva

Věříme, že když se člověk takto uvrhl do fyzické i duchovní smrti, do stavu bídy a mizérie, náš nanejvýš milostivý Bůh ho ve své podivuhodné moudrosti a dobrotě s dobrou myslí vyhledal a utěšil, ač člověk s třesením utíkal z Jeho přítomnosti, a zaslíbil mu, že pošle svého Syna (narozeného z ženy [Ga 4:4]), aby rozdrtil hadovu hlavu (Gen 3:15) a přinesl člověku požehnání.

 

Článek 18

Vtělení Ježíše Krista

Proto vyznáváme, že Bůh naplnil zaslíbení, které dal otcům ústy svých svatých proroků, a to tak, že ve svůj určený čas poslal do světa svého vlastního jednorozeného a věčného Syna, který na sebe vzal způsob otroka a přišel v podobě člověka (Fp 2:7), skutečně na sebe vzal opravdovou lidskou přirozenost se všemi jejími slabostmi, s výjimkou hříchu; byl počat v lůně požehnané panny Marie z moci Ducha Svatého, bez jakýchkoliv lidských prostředků; a nejen, že na sebe vzal lidskou přirozenost po straně těla, ale také skutečnou lidskou duši, aby tak mohl být skutečným člověkem. Protože to, co bylo ztraceno, byla duše i tělo člověka, bylo nutné, aby na sebe vzal obojí, a aby tak obojí zachránil.

Proto vyznáváme (a stavíme se tak proti herezi anabaptistů, kteří odmítají, že Kristus přijal fyzické lidství od své matky), že Kristus měl účast na těle a krvi dětí (Žd 2:14); že je fyzickým plodem těla Davidova (Sk 2:30); narozen podle těla z potomstva Davidova (Ř 1:3); plod lůna Mariina (L 1:42); narozený z ženy (Ga 4:4); výhonek Davidův (Jer 33:15); proutek z pařezu Jišajova (Iz 11:1); vzcházející z Judy (Žd 7:14); původem ze Židů podle těla; ze sémě Abrahamova, jelikož na sebe vzal Abrahamův rod (Ga 3:16); a byl ve všem učiněn podobný bratřím, s výjimkou hříchu (Žd 2:17; 4:15); a proto je v pravdě náš Immanuel, to znamená Bůh s námi (Mt 1:23).

 

Článek 19

Jednota dvou přirozeností Kristovy osoby a jejich rozlišení

Věříme, že tímto početím je Osoba Syna neoddělitelně sjednocena a spojena s lidskou přirozeností; takže v jedné Kristově osobě nejsou dva Synové Boží ani dvě Osoby, ale dvě přirozenosti; a přece, každá z těchto přirozeností si zachovává své jedinečné vlastnosti. A tak božská přirozenost zůstala jako vždy nestvořenou, bez počátku dní či konce života, naplňující nebesa i zemi, a stejně tak lidská přirozenost neztratila žádnou z vlastností skutečného těla. A ačkoliv vzkříšením obdrželo Jeho tělo nesmrtelnost, nezměnilo skutečnost své lidské přirozenosti; i proto, že naše spása a vzkříšení závisí na skutečnosti Jeho těla.

Ale tyto dvě přirozenosti jsou v Jeho jediné Osobě tak úzce propojené, že je neoddělila ani Jeho smrt. Proto to, co při své smrti poručil do rukou svého Otce, byl skutečný lidský duch, který odcházel z Jeho těla. Zatím však Jeho božská přirozenost vždy zůstávala spojená s tou lidskou, a to i když ležel v hrobě; nikdy v Něm nepřestalo být Jeho Božství, tak jako v Něm bylo, když byl malým dítětem, ač tou dobou se neprojevovalo tak jasně. Proto vyznáváme, že je skutečným Bohem a skutečným člověkem: skutečný Bůh, aby podle své moci porazil smrt; skutečný člověk, aby za nás mohl zemřít podle slabosti svého těla.

 

Článek 20

Bůh v Kristu zjevil svou spravedlnost a své milosrdenství

Věříme, že Bůh, který je dokonale milosrdný a spravedlivý, poslal svého Syna, aby na sebe vzal přirozenost, ve které byla spáchána naše neposlušnost, aby v ní naplnil Boží požadavky a nesl trest za hřích svým nejhořčejším utrpením a smrtí. Bůh tak zjevil svou spravedlnost vůči Synu, když na Něj vložil naše provinění, a vylil svou milost a dobrotu na nás, kdo jsme byli vinni a hodni odsouzení. Ze své čiré a dokonalé lásky vydal svého Syna na smrt za nás, a vzkřísil Ho pro naše ospravedlnění, abychom skrze Něj získali nesmrtelnost a život věčný.

 

Článek 21

Zadostiučinění, které za nás Kristus, náš jediný Velekněz, přinesl

Věříme, že Ježíš Kristus je s přísahou ustanoven, aby byl věčným Veleknězem podle řádu Melchisedechova; že jako náš zástupce předložil Otci sám sebe, aby tak usmířil Jeho hněv svým plným zadostiučiněním, tím, že obětoval sám sebe na dřevě kříže, a vylil svou cennou krev, aby z nás smyl naše hříchy, tak jak proroci předpověděli. Je totiž psáno: On byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na Něho dolehla kázeň pro náš pokoj a Jeho šrámy jsme uzdraveni. Byl jako beránek vedený na porážku a byl započten mezi vzpurné (Iz 53:5, 7, 12); byl odsouzen Pontským Pilátem jako zločinec, ačkoliv on sám Ho nejprve označil za nevinného. Proto vrátil to, co nikdy neuchvátil (Ž 69:5) a trpěl, spravedlivý za nespravedlivé (1. Pt 3:18), a to na svém těle i ve své duši, prožil strašlivý trest, který zasluhovaly naše hříchy, a to tak, že Jeho pot byl jako velké kapky krve, které kanuly na zem (L 22:44). Volal: Můj Bože, můj Bože, proč jsi Mne opustil? (Mt 27:46) a svým utrpením zajistil odpuštění našich hříchů.

Proto právem s apoštolem Pavlem říkáme, že nechceme znát nic než Ježíše Krista, a to Toho ukřižovaného (1. Kor 2:2); pokládáme všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, našeho Pána (Fp 3:8), v jehož ranách nacházíme veškerou útěchu a potěšení. Není proto nutné hledat ani vymýšlet žádné jiné prostředky, jak být usmířen s Bohem, než skrze tuto jedinou, jednou provždy přinesenou oběť, kterou učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni (Žd 10:14). Tohle je také důvod, proč byl andělem Božím nazván Ježíš, to znamená Spasitel, protože měl vysvobodit a vysvobodil svůj lid z jeho hříchů.

 

Článek 22

Naše ospravedlnění skrze víru v Ježíše Krista

Věříme, že abychom získali skutečné poznání tohoto nesmírného tajemství, Duch Svatý v našich srdcích rozněcuje spravedlivou víru, která se chopí Ježíše Krista se všemi Jeho zásluhami, přivlastňuje si Ho a netouží po ničem jiném kromě Něj. To tedy nutně znamená, že buď všechny věci potřebné k naší spáse nejsou v Ježíši Kristu, nebo, pokud v Něm jsou, pak ti, kdo si vírou přivlastní Ježíše Krista, v Něm mají plné spasení. Pokud by tedy někdo tvrdil, že Kristus není dostatečný, že je třeba ještě něco kromě Něj, bylo by to odporným a neotesaným rouháním; znamenalo by to totiž, že Kristus je jen polovičním Spasitelem.

Proto právem s apoštolem Pavlem tvrdíme, že jsme ospravedlňováni pouhou vírou, či vírou bez skutků zákona (Ř 3:28). Tím však neříkáme, že nás ospravedlňuje víra sama o sobě; je totiž pouze prostředkem, kterým se chopíme Krista, naší spravedlnosti. Naší spravedlností není nic než Ježíš Kristus, který nám připisuje všechny své zásluhy a tolik svatých skutků, které vykonal pro nás a za nás. A víra je nástrojem, který nás drží ve společenství s Ním a ve všech Jeho dobrodiních, která, když se stanou našimi, jsou více než dostatečná na to, aby nás zprostila našich hříchů.

 

Článek 23

V čem spočívá naše ospravedlnění před Bohem

Věříme, že naše spása spočívá v odpuštění našich hříchů díky Ježíši Kristu; právě v Něm spočívá naše spravedlnost před Bohem; jak nás učí David a Pavel, blahoslavenství člověka spočívá v tom, že mu Bůh připisuje spravedlnost bez skutků (Ř 4:6; Ž 32:1). A stejný apoštol nám říká, že jsme ospravedlňování zadarmo Jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši (Ř 3:24).

A proto se vždy pevně držíme tohoto základu, vzdáváme a připisujeme veškerou slávu Bohu, pokořujeme se před Ním, vyznáváme svou skutečnou situaci a svůj skutečný stav, neodvažujeme se skládat svou důvěru v cokoliv v nás, v jakékoliv naše zásluhy, ale spoléháme se jedině na poslušnost Krista ukřižovaného, která se stává naší ve chvíli, kdy v Něj složíme svou víru, a právě v ní nacházíme své spočinutí. Je dostatečná na to, aby přikryla všechny naše nepravosti a dodala nám smělost v tom, abychom přistupovali k Bohu s důvěrou, aby ospravedlnila naše svědomí od strachu, děsu a obav, abychom se neřídili příkladem našeho prvního otce Adama, který se s chvěním snažil zakrýt listím fíkovníku. A vskutku, kdybychom se měli objevit před Bohem spoléhajíce byť i jen trošičku sami na sebe nebo na jakékoliv jiné stvoření, ach běda, byli bychom stráveni a zničeni. A proto se každý musí modlit s Davidem: Ach, Pane, nevcházej v soud se svým otrokem, neboť před Tebou není spravedlivý nikdo z živých (Ž 143:2).

 

Článek 24

Posvěcení hříšníků a dobré skutky

Věříme, že tato skutečná víra, kterou v nás vypůsobuje a tvoří slyšení Slova Božího a dílo Ducha Svatého, nás posvěcuje a činí nás novými lidmi, způsobuje, že žijeme nové životy, a osvobozuje nás z otroctví hříchu. Proto je nesmírně daleko od pravdy, že by tato ospravedlňující víra vedla člověka k zanedbávání zbožného a svatého života; naopak, bez ní by nikdy neudělal nic z lásky k Bohu, ale pouze ze sebelásky či ze strachu ze zatracení. Proto je nemožné, aby tato svatá víra nenesla v člověku ovoce; nehovoříme totiž o marné, prázdné víře, ale o takové víře, kterou Písmo nazývá vírou působící skrze lásku (Ga 5:6), která podněcuje člověka, aby konal skutky, které Bůh přikázal ve svém Slově.

Tyto skutky vyrůstají z dobrého kořene víry, a proto jsou v Božích očích dobré a přijatelné, jelikož jsou všechny posvěcené Jeho milostí. Nehrají však vůbec žádnou roli v našem ospravedlnění, jelikož ospravedlněni jsme skrze víru v Krista, a to ještě předtím, než činíme jakékoliv dobré skutky; jinak by ani nemohly být dobrými skutky o nic více, než může být ovoce dobré předtím, než je dobrý sám strom.

Proto konáme dobré skutky, avšak ne ve snaze si jimi něco zasloužit (protože, co bychom si mohli zasloužit?); ne, za dobré skutky, které konáme, dlužíme Bohu, ne On nám, jelikož je to On, kdo v nás působí i chtění i činění podle své dobré vůle (Fp 2:13). Držme se proto toho, co je psáno: Když uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme nehodní otroci; udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“ (L 17:10). Zároveň však nepopíráme, že Bůh dobré skutky odměňuje; to však znamená, že svou milostí korunuje své vlastní dary.

Kromě toho, ačkoliv konáme dobré skutky, nezakládáme na nich naši spásu; nemůžeme totiž udělat jediný skutek, který by nebyl znečištěn naším tělem, a tedy hodný trestu; a i kdybychom takovéto skutky dokázali konat, připomenutí jediného hříchu by stačilo na to, aby je Bůh odmítl. Proto bychom tedy museli vždy pochybovat; kdybychom se nespoléhali na zásluhy vykoupené utrpením a smrtí našeho Spasitele, byli bychom neustále zmítáni tam a zpět bez jakékoliv jistoty, a naše ubohá svědomí by vždy byla rozervaná nejistotou.

 

Článek 25

Naplnění zákona

Věříme, že obřady a symboly zákona s příchodem Krista ustaly, všechny stíny a předobrazy se v Něm naplnily, proto je křesťané musí opustit; a přece, jejich pravda a podstata s námi zůstávají v Ježíši Kristu, ve kterém mají své naplnění. Zároveň však neustále používáme svědectví a ustanovení uvedená v zákoně a prorocích, aby nás utvrzovala v učení evangelia a směřovala náš život podle Boží vůle ve vší cti a spravedlnosti ke slávě Boží.

 

Článek 26

Kristova přímluva

Věříme, že nemáme žádný přístup k Bohu, kromě jediné cesty, kterou je náš Prostředník a Obhájce, Ježíš Kristus, Ten spravedlivý; který se právě proto stal člověkem, sjednotil v sobě v jedné osobě dvě přirozenosti, božskou a lidskou, abychom my lidé mohli mít přístup k Božskému Majestátu, který by nám jinak byl odepřen. Ale tento Prostředník, kterého Otec ustanovil mezi sebe a nás, by nás svou majestátností neměl děsit nebo způsobovat, že budeme hledat jiného prostředníka podle toho, jak se nám zlíbí. V celých nebesích ani na zemi totiž není žádné stvoření, které by nás milovalo více než Ježíš Kristus; který, ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem, a to kvůli nám (Fp 2:6-7), a musel být ve všem učiněn podobný bratřím (Žd 2:17). Kdybychom tedy hledali jiného prostředníka, který by nám byl příznivě nakloněn, koho bychom mohli najít, kdo by nás miloval více než Ten, který za nás položil svůj život, když jsme dosud byli Jeho nepřáteli (Ř 5:8, 10)? A kdybychom hledali někoho, kdo má moc a majestát, kdo jich má tolik jako Ten, který je usazen po pravici trůnu Majestátu v nebesích (Žd 8:1) a kterému byla dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi (Mt 28:18)? A kdo bude vyslyšen dříve a spíše než Boží vlastní, dokonale milovaný Syn?

Když se proto objevila praktika zneucťování, nikoliv ctění, svatých jako přímluvců, činění něčeho, co oni sami nikdy nedělali ani nepožadovali, ale naopak to vytrvale odmítali podle své posvátné povinnosti, jak je zjevné z jejich písemností, nešlo o nic jiného než o nedůvěru vůči Kristu.

Ani zde nemusíme prohlašovat, že jsme nehodni přistupovat k Bohu; protože naše modlitby Bohu přinášíme ne na základě toho, že bychom toho sami snad byli hodni, ale pouze a jedině na základě jedinečnosti a zásluh Pána Ježíše Krista, jehož spravedlnost se skrze víru stává naší.

Proto apoštol, aby nám vzal tento pošetilý strach, nebo spíše nedůvěru, správně a právem říká, že Ježíš Kristus byl ve všem učiněn podobný bratřím, aby se tak stal milosrdným a věrným Veleknězem, aby usmířil hříchy svého lidu. Protože sám vytrpěl pokušení, může pomoci těm, kteří jsou pokoušeni (Žd 2:17-18). Navíc nás i On sám povzbuzuje, abychom k Němu šli: Když tedy máme velikého velekněze, který prošel nebesy, Ježíše, Syna Božího, držme pevně to vyznání. Neboť nemáme takového Velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas (Žd 4:14-16). Apoštol dále pokračuje a říká: Když tedy, bratři, máme smělou důvěru, že smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví, přistupujme s opravdovým srdcem v plné jistotě víry, atd. (Žd 10:19, 22). A také: Protože On sám zůstává na věčnost, má nezměnitelné kněžství. Proto také může dokonale zachránit ty, kteří skrze Něho přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval (Žd 7:24-25).

Proto podle Kristova příkazu voláme k nebeskému Otci skrze Ježíše Krista, našeho jediného Prostředníka, jak nás učí Modlitba Páně; a máme jistotu, že ať už Otce požádáme v Kristově jménu o cokoliv, bude nám to dáno.

 

Článek 27

Svatá, katolická, křesťanská Církev

Věříme v a vyznáváme jednu katolickou (obecnou) či světovou Církev, která je svatým shromážděním skutečných křesťanských věřících, všech, kdo očekávají své spasení v Ježíši Kristu, kteří jsou obmyti Jeho krví, posvěceni a zapečetěni Svatým Duchem.

Tato Církev existovala od počátku světa a bude existovat až do jeho konce; tato skutečnost je zjevná z toho, že Kristus je věčným Králem, kterým by nemohl být, kdyby neměl poddané. A tato jeho svatá Církev je Bohem zachovávána a podporována navzdory a proti hněvu a zuřivosti celého světa. Nicméně, občas se může zdát velmi malá a v očích lidí může být umenšená až k nezřetelnosti, jako během nebezpečné a zkázonosné vlády Achaba, kdy si však Pán přesto zachoval sedm tisíc mužů, kteří nesklonili své koleno před Baalem.

Navíc, tato svatá Církev se neomezuje a neváže na konkrétní místo či konkrétní lidi, ale šíří a rozprostírá se po celém světě, a přece je svým srdcem a svou vůlí spojená a sjednocená mocí víry v jednom a tomtéž Duchu.

Článek 28

Každý má povinnost připojit se ke skutečné Církvi

Věříme, že jelikož toto svaté shromáždění je shromážděním všech spasených, a že jelikož mimo něj není spásy, žádný člověk, ať už je v jakýchkoliv podmínkách a stavu, by se ho neměl zdržovat a neměl by se spokojit s tím, že je sám. Věříme, že je povinností všech lidí se k tomuto shromáždění připojit a sjednotit se s ním, udržovat jednotu Církve, podřizovat se jejímu učení a kázni, sklonit šíji pod jhem Ježíše Krista, a jako údy téhož těla sloužit k budování bratří podle talentů, které jim Bůh dal.

A aby Církev mohla tímto způsobem účinně fungovat, je povinností všech věřících, aby se podle Slova Božího oddělili od těch, kdo nepatří do Církve, a připojili se k tomuto shromáždění, kdekoliv ho Bůh ustanovil, i kdyby nařízení autorit a edikty vládců hovořily proti tomu, ano, i kdyby je to mělo stát život nebo jakýkoliv jiný trest na těle. Proto všichni ti, kdo se od tohoto shromáždění oddělují, nebo se k němu nepřidávají, jednají v rozporu s Božím ustanovením.

Článek 29

Známky skutečné Církve, a v čem se liší od církve falešné

Věříme, že musíme podle Slova Božího pilně a obezřetně rozlišovat, která církev je skutečnou Církví, jelikož jméno církve si nárokují všechny sekty, kolik jich jen ve světě je. Nehovoříme zde nyní o pokrytcích, kteří se vmísili do Církve mezi dobré a upřímné věřící, ačkoliv sami do Církve nepatří, i když v ní navenek jsou; to, co říkáme, je, že tělo a společenství skutečné Církve musíme rozlišovat od všech sekt, které se Církví nazývají.

Známky, podle kterých se pozná pravá Církev, jsou tyto: To, že se v ní káže čisté učení evangelia; to, že v čistotě a ryzosti vysluhuje svátosti tak, jak je Kristus ustanovil; to, že trestá hřích vykonáváním církevní kázně; stručně řečeno, jestli se v ní všechny věci podřizují čistému Slovu Božímu, jestli jsou v ní odmítány všechny věci, které mu protiřečí, a jestli je v ní Ježíš Kristus vyznáván jako jediná Hlava Církve. Podle toho lze s jistotou poznat skutečnou Církev, od které žádný člověk nemá právo se oddělovat.

 Co se týká údů Církve, lze je rozpoznat podle znaků křesťanů; jmenovitě podle toho, že mají víru, a že když přijali Ježíše Krista jako jediného Spasitele, vyhýbají se hříchu, žijí podle Boží spravedlnosti, milují pravého Boha a svého bližního, neuhýbají napravo ani nalevo, a ukřižovávají své tělo a jeho skutky. Tím však nemíníme, že by v nich nezbývaly velké slabosti a poklesky; po všechny dny svého života proti nim však z moci Ducha bojují a neustále se utíkají do útočiště, kterým jim jsou krev, smrt, utrpení a poslušnost našeho Pána Ježíše Krista, ve kterém mají odpuštění hříchů, a to skrze víru v Něj.

Oproti tomu falešná církev připisuje více moci a autority sama sobě a svým ustanovením než Slovu Božímu, a nepodřizuje se Kristovu jhu. Také nevysluhuje svátosti tak, jak je Kristus ustanovil ve svém Slově, ale přidává k nim nebo od nich ubírá, jak uzná za vhodné; spoléhá se více na člověka než na Krista; a pronásleduje ty, kdo žijí svatě podle Božího Slova a napomínají ji za její bludy, žádostivost a modlářství.

Tyto dvě církve od sebe lze snadno poznat a rozlišit

 

Článek 30

Správa Církve a její úřady

Věříme, že tato pravá Církev musí být spravována podle duchovního řádu, který nás náš Pán učil ve svém Slově; tedy že musí mít služebníky či pastory, aby kázali Slovo Boží a vysluhovali svátosti, a také starší a diákony, kteří společně s pastory tvoří radu Církve. Právě to je prostředkem k zachování pravého náboženství a k tomu, aby se všude šířilo pravé učení, aby byli hříšníci duchovními způsoby kázněni a omezováni ve svém hříchu; aby chudí a sklíčení mohli dojít úlevy, útěchy a naplnění svých potřeb. Když budou vybráni věrní muži podle nařízení, která apoštol Pavel dal Timoteovi, vše v Církvi se bude dít ukázněně, mravně a slušně.

 

Článek 31

Služebníci, starší a diákoni

Věříme, že služebníci Božího Slova, starší a diákoni musí být do svých úřadů vybráni právoplatnou volbou Církve, při níž Církev vzývá Pánovo jméno, a postupuje tak, jak ji vyučuje Slovo Boží. Každý proto má dbát na to, aby se nepatřičnými způsoby netlačil dopředu, ale musí čekat, dokud se Bůh neuráčí ho povolat; díky tomu bude mít svědectví o svém povolání a bude si jistý a ujištěný o tom, že ho povolává sám Pán.

Služebníci Božího Slova mají stejnou moc a autoritu, ať jsou kdekoliv, jelikož jsou služebníci Krista, který je jediným Biskupem, který vládne nade vším, je jedinou Hlavou Církve.

A nadto, aby toto svaté ustanovení Boží nebylo porušováno či zanedbáváno, tvrdíme, že každý musí mít služebníky Božího Slova a starší Církve ve velké úctě kvůli dílu, které konají, a tak, jak je to jen možné, s nimi být v míru, bez reptání, svárů, soupeření a hádek.

 

Článek 32

Řád a kázeň Církve

Také věříme, že ačkoliv je užitečné a prospěšné, aby ti, kdo vedou a spravují Církev mezi sebou zaváděli a ustanovovali konkrétní řád pro správu těla Církve, musí pečlivě dbát na to, aby se neodchylovali od toho, co ustanovil Kristus, náš jediný Pán. Proto odmítáme veškeré lidské výmysly a zákony, které lidé vnášejí do uctívání Boha a vztahují je na nás a snaží se jimi jakýmkoliv způsobem svazovat a nutit naše svědomí. Proto přijímáme jen to, co vede k budování, k zachování harmonie a jednoty, a co vede všechny lidi k poslušnosti vůči Bohu. K naplňování tohoto záměru je nezbytné uplatňování církevní kázně a exkomunikace se vším, co k nim podle Božího Slova náleží.

Článek 33

Svátosti

 Věříme, že náš milostivý Bůh, pamatujíce na naše slabosti, neotesanosti a neduživosti, pro nás ustanovil svátosti, aby jimi zapečetil zaslíbení, která nám dal, aby byly slibem a zárukou Boží dobré vůle a milosti vůči nám, a aby vyživovaly, budovaly a posilovaly naši víru. Přidal je ke Slovu evangelia a spojil je s ním, aby tak lépe předložil našim smyslům to, co nám oznamuje a dává pochopit svým Slovem a co působí v našich srdcích, a tak v nás potvrzuje svůj dar spasení. Svátosti jsou viditelnými znameními a pečetěmi vnitřní a neviditelné skutečnosti, skrze které v nás Bůh koná mocí Ducha Svatého. Proto tato znamení nejsou prázdná ani bezvýznamná, nemají nás zmást a ošálit. Podstatou, kterou nám předkládají, je totiž Ježíš Kristus sám, bez nějž by byly naprosto ničím.

Mimo to se spokojíme s počtem svátostí, které pro nás ustanovil Kristus, náš Pán, a to jen se dvěma, jmenovitě se svátostí křtu a svaté večeře našeho Pána Ježíše Krista.

Článek 34

Svatý křest

Věříme a vyznáváme, že Ježíš Kristus, který je konec zákona, prolitím své krve ukončil všechno ostatní prolévání krve, kterým si lidé mohli či chtěli zajistit usmíření či odčinění hříchu. Když tedy Kristus zrušil obřízku, která znamenala prolití krve, ustanovil místo ní svátost křtu, kterou jsme přijímáni do Církve Boží a odděleni od všech ostatních lidí a cizích náboženství, abychom mohli plně patřit Tomu, jehož znamení a znak neseme. Křest je nám také svědectvím, že Bůh bude naším milostivým Bohem a Otcem navěky.

Proto Kristus poručil, aby všichni ti, kdo Mu patří, byli pokřtěni čistou vodou ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého (Mt 28:19). Tímto způsobem nám Bůh ukazuje, že stejně, jako voda smývá špínu z těla, když je na něj vylita, jak je vidět na těle křtěného, když je jí pokropen, stejně i krev Kristova mocí Ducha Svatého vnitřně kropí duši, očišťuje ji od jejích hříchů a mění nás z dětí hněvu v děti Boží. Ne, že by se tak stávalo skrze vnější, fyzickou vodu, ale jedině díky pokropení cennou krví Syna Božího, který je naším Rudým mořem, kterým musíme projít, abychom unikli tyranii faraona, tedy ďábla, a vstoupili do duchovní země Kenaánu. 

Dílem služebníků je tedy vysluhovat svátost a to, co je viditelné, ale náš Pán nám dává to, co svátost značí, tedy dary a neviditelnou milost; obmytí, sejmutí viny a očištění našich duší od vší špíny a nespravedlnosti; obnovení našich srdcí a jejich naplnění vší útěchou; obdarování nás pravým ujištěním o Jeho otcovské dobrotě; oblečení nás novým člověkem a odložení starého člověka se všemi jeho skutky.

Proto věříme, že každý člověk, který upřímně a přičinlivě usiluje o získání života věčného má být pokřtěn tímto jediným křtem, avšak pouze jednou, bez toho, že by ho kdy opakoval, jelikož není možné se narodit dvakrát. Tento křest nám totiž není ku prospěchu jen tehdy, když je na nás voda vylita a když ji přijímáme, ale napříč celým naším životem.

Proto odmítáme a pohrdáme bludy anabaptistů, kteří se nespokojí s jediným, jednou přijatým křtem, a ke všemu odsuzují křest dětí věřících, které, jak věříme, musí být pokřtěny a zapečetěny znamením smlouvy, tak jako byly děti Izraele dříve obřezávány na základě stejných zaslíbení, která patří a jsou učiněna i našim dětem. A vskutku, Kristus neprolil svou krev na obmytí malých dětí věřících o nic méně než na obmytí dospělých věřících, a proto i ony musí přijmout znamení a svátost toho, co pro ně Kristus vykonal; tak jako Pán v zákoně přikázal, aby krátce po svém narození měly podíl na svátosti, tak, že za ně byl obětován beránek, který byl svátostí utrpení a smrti Ježíše Krista. Navíc, obřízka byla Židům tím, čím je našim dětem křest. Právě proto apoštol Pavel nazývá křest obřízkou Kristovou (Ko 2:11).

 

Článek 35

Svatá večeře našeho Pána Ježíše Krista

Věříme a vyznáváme, že náš Pán Ježíš Kristus nařídil a ustanovil svátost svaté večeře, aby dával růst, udržoval, zachovával a podporoval ty, které již znovuzrodil a začlenil do své rodiny, kterou je Jeho Církev.

Ti, kdo jsou znovuzrození, v sobě teď tedy mají dvojí život: jeden je tělesný a dočasný, který mají od chvíle, kdy se poprvé narodili, a je společný všem lidem; druhý je duchovní a nebeský, který je jim dán při druhém narození, přichází k nim skrze Slovo evangelia, ve společenství těla Kristova; a tento život náleží pouze Božím vyvoleným. Bůh nám tedy k podpoře a výživě tělesného a pozemského života dal pozemský, obyčejný chléb, který je prospěšný a společný všem lidem, tak jako život sám. Avšak pro podporu a výživu duchovního a nebeského života, který mají věřící, Bůh poslal Ježíše Krista, živý Chléb, který sestoupil z nebes a vyživuje a posiluje duchovní život věřících, když Ho jedí, tedy když si Ho vírou v duchu přivlastňují a přijímají.

Aby nám znázornil tento duchovní a nebeský Chléb, Kristus ustanovil pozemský a viditelný chléb jako svátost svého těla, a víno jako svátost své krve, aby nám tím svědčil, že tak pravdivě a jistě, jako přijímáme a držíme tuto svátost v rukou a jíme a pijeme ji svými ústy, kterými je pak vyživován náš fyzický život, stejně tak pravdivě a jistě vírou (která je rukama a ústy naší duše) přijímáme skutečné tělo a skutečnou krev Krista, našeho jediného Spasitele, do našich duší, aby tak byl vyživován náš život duchovní.

Je jasné a není pochyb o tom, že Ježíš Kristus nám neuložil vysluhování a přijímání svátostí nadarmo, jelikož v nás sám působí to, co nám těmito svatými znameními předkládá, ačkoliv způsob, jak to činí, přesahuje naše porozumění a nemůže námi být pochopen, protože dílo Ducha Svatého je skryté a neuchopitelné. Zároveň však nechybujeme, když říkáme, že to, co se ve svátosti jí, je Kristovo vlastní, přirozené tělo, a to, co se v ní pije, je Kristova vlastní, skutečná krev. Způsob, jak na nich však máme podíl, není našimi ústy, ale Duchem žijícím v nás, a to skrze víru. Proto tedy, ačkoliv Kristus vždy sedí po pravici svého Otce v nebesích, nikdy Mu to ani v nejmenším nebrání, abychom na Něm měli podíl skrze víru. Tato hostina je duchovním stolem, kde nám Kristus dává sám sebe a všechna svá dobrodiní; dává nám, abychom se těšili a měli užitek z Něj samotného a ze zásluh Jeho utrpení a smrti: živí, posiluje a utěšuje naše ubohé, bezútěšné duše tím, že nám dává jíst své tělo, a obživuje a občerstvuje je tím, že nám dává pít svou krev.

Ačkoliv svátosti jsou spojené s tím, co značí, ne všichni lidé tato dobrodiní přijímají. Bezbožní vskutku přijímají svátost ke svému odsouzení, avšak nepřijímají pravdu svátosti, tak jako Jidáš a Šimon kouzelník oba přijímali svátost, avšak ne Krista, kterého značila, na Němž mají podíl jedině věřící.

A nakonec, tuto svatou svátost přijímáme ve shromáždění Božího lidu, a to se vší pokorou a posvátnou bázní, když si společně s díkůvzdáním svatým způsobem připomínáme smrt Krista, našeho Spasitele, a tak vyznáváme naši víru a křesťanské náboženství. Proto k tomuto stolu nemá přistupovat nikdo bez toho, že by se nejprve řádným způsobem zkoumal, aby přijímáním tohoto chleba a pitím tohoto kalicha nejedl a nepil sám sobě soud. Stručně řečeno, užíváním této svaté svátosti jsme podněcováni k vroucí lásce k Bohu i k našemu bližnímu.

Proto odmítáme jakékoliv zmatené příměsi a zavrženíhodné výmysly, které lidé přidali a smísili se svátostmi, jako jejich znesvěcení. Potvrzujeme a prohlašujeme, že musíme spočinout a spokojit se s ustanoveními, která nás učil Kristus se svými apoštoly, a že o nich musíme hovořit stejně, jako o nich hovořili oni.

Článek 36

O občanské, civilní vládě

Věříme, že náš milostivý Bůh kvůli padlosti lidstva ustanovil krále, knížata a další vládce a občanské autority, protože chce, aby svět byl spravován podle konkrétních zákonů a zásad, aby tak byla omezována prostopášnost a zhýralost lidí, aby se mezi nimi vše dělo mravně, slušně a podle spravedlivého řádu. Právě proto dal autoritám meč, aby trestaly ty, kdo konají zlo, a chránily ty, kdo konají dobro (Ř 13:4).

Jejich úřadem je nejen dohlížet na blaho občanského státu, ale také chránit vykonávání posvátné služby Církve, odstraňovat a ničit veškeré modlářství a falešné uctívání a náboženství Antikrista, aby se tak mohlo svobodně rozšiřovat Boží Slovo, aby se mohlo dále šířit Království Ježíše Krista, aby byly všechny protikřesťanské síly potlačovány, aby bylo všude kázáno Slovo evangelia, a aby tak byl Bůh všemi lidmi ctěn a uctíván a aby Mu všichni lidé sloužili, tak jak On sám přikazuje ve svém Slově.

Protože vládci byli takto povoláni, aby přispívali k rozvoji společnosti, která těší Boha, je jejich úkolem, aby v plném podřízení Božímu zákonu odstraňovali vše, co by bránilo kázání evangelia a jakémukoliv aspektu svatého uctívání. Toto své poslání musí naplňovat bez toho, že by si sebemenším způsobem nárokovali absolutní autoritu, ale jedině tak, jak jim bylo pro správu jim svěřené oblasti ustanoveno.

Je svatou povinností každého, bez ohledu na jeho stav, situaci, pozici či úřad, aby se podřizoval autoritám, platil jim daně a ctil a uznával je, a podřizoval se jim ve všech věcech, které neodporují Božímu Slovu, přimlouval se za ně v modlitbách, aby se Bůh uvolil jim vládnout a vést je na všech jejich cestách, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti (1. Tim 2:1-2).

Proto si hnusíme bludy anabaptistů a dalších buřičů a vůbec všech, kdo odmítají autority a vlády a chtějí podvracet spravedlnost, zavádět společné vlastnictví majetku a narušovat dobrý řád, který Bůh mezi lidmi ustanovil.

 

Článek 37

O posledním soudu, vzkříšení těla a věčném životě

A nakonec věříme, podle Slova Božího, že až přijde Pánem ustanovený čas (který je neznámý veškerému stvoření), až se naplní počet vyvolených, náš Pán Ježíš Kristus přijde z nebe, tělesně a viditelně, stejně jako vystoupil na nebesa, s nesmírnou slávou a dokonalým majestátem, aby vyhlásil soud nad všemi živými i mrtvými a spálil tento starý svět plameny ohně, a tak ho očistil.

Všichni lidé, muži, ženy i děti, kteří žili na zemi od jejího počátku až do konce, budou povoláni hlasem archanděla a Boží polnicí (1. Te 4:16) a osobně stanou před tímto nejvyšším Soudcem. Všichni, kdo do té doby zemřeli, budou tělesně vzkříšeni a povstanou ze země, jejich duše budou připojeny k a spojeny s jejich těly, ve kterých dříve žili. Ti, kdo v této době budou naživu, nezemřou jako ostatní, ale budou v mžiku oka proměněni z porušitelných v neporušitelné. Pak budou otevřeny knihy a mrtví budou souzeni (Zj 20:12) podle toho, co v tomto světě vykonali, ať už dobrého nebo zlého. Dokonce budou vydávat počet i z každého planého slova (Mt 12:36), které svět považuje jen za zábavu a žert; a poté budou před očima všech zjevena veškerá tajemství a pokrytectví lidí.

Proto je pro zvrácené a bezbožné byť i jen pomyšlení na tento soud právem děsivé a strašlivé, ale spravedlivým a vyvoleným je tou největší touhou a útěchou, protože právě tehdy bude jejich plné vykoupení a ospravedlnění dovedeno k dokonalosti, právě tehdy obdrží plody své práce a svých utrpení. Všichni plně poznají a otevřeně vyznají jejich nevinu; také uvidí pomstu, kterou Bůh vykoná nad zvrácenými a zlými, kteří je v tomto světě tím nejkrutějším způsobem pronásledovali, utlačovali a mučili, kteří budou usvědčeni svědectvím svého svědomí a budou učiněni nesmrtelnými, avšak jen proto, aby byli navěky mučeni ve věčném ohni připraveném pro ďábla a jeho anděly (Mt 25:41).

Avšak věrní a vyvolení budou korunováni slávou a ctí; a Syn Boží vyzná jejich jména před Bohem, svým Otcem, a Jeho vyvolenými anděly; budou jim setřeny všechny slzy z očí; a jejich zápas za víru, který dnes mnoho soudců a státních autorit odsuzuje jako kacířský a zlý, bude vyznán jako zápas samotného Syna Božího. A Pán je ve své milosti odmění, dá jim slávu, jakou si lidské srdce ještě nikdy nedokázalo ani představit.

Proto tento velký a slavný den očekáváme s nejvyšší horlivostí a touhou a těšíme se, až v plnosti zakusíme naplnění Božích zaslíbení v Kristu Ježíši, našem Pánu. Amen.

(Třetí ze standardů Tří forem jednoty; usnesení Dordrechtské synody [L.P. 1618-1619], jejímž cílem bylo systematicky vyjádřit biblické učení o předurčení tváří v tvář pěti bodům arminianismu)

Rozhodnutí Dordrechtského synodu ohledně pěti hlavních doktrinálních pravd, které se v Nizozemí staly předmětem debat.

První hlava doktríny

BOŽÍ VYVOLENÍ A ZAVRŽENÍ

Výnos ohledně učení o Božím předurčení,

o kterém synod prohlašuje, že je v souladu s Božím Slovem,

a bylo doposud přijímáno v reformovaných církvích,

předložený v několika článcích:

Článek 1: Boží právo odsoudit všechny lidi

Jelikož všichni lidé zhřešili v Adamovi, propadli kletbě a zasluhují věčnou smrt, kdyby je Bůh všechny nechal zahynout a kvůli jejich hříchu je navěky zavrhl a odsoudil, nedopustil by se tím žádné nespravedlnosti. Slovy apoštola: Aby byla umlčena každá ústa a aby se před Bohem stal vinným celý svět (Ř 3:19). Všichni zhřešili a postrádají Boží slávu (Ř 3:23); a Mzdou hříchu je smrt (Ř 6:23).

Článek 2: Zjevení Boží lásky

Ale právě zde se zjevila Boží láska, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl věčný život (1. J 4:9; J 3:16).

 

Článek 3: Kázání evangelia

A aby lidé mohli dojít víry, Bůh milosrdně posílá posly těchto nanejvýš radostných zpráv, a to k těm, ke kterým chce, a tehdy, když se Mu zlíbí; a skrze jejich službu jsou lidé voláni k pokání a k víře v Krista ukřižovaného. Jak mohou vzývat Toho, v Něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o kom neslyšeli? A jak mohou slyšet bez toho, kdo hlásá? A jak mohou hlásat, nebyli-li posláni? (Ř 10:14-15).

 

Článek 4: Dvojí reakce na evangelium

Boží hněv zůstává na těch, kdo tomuto evangeliu nevěří. Avšak ti, kdo ho přijímají a chopí se Ježíše Spasitele pravou a živou vírou, jsou Jím zachráněni od Božího hněvu a zkázy a je jim udělen dar věčného života.

 

Článek 5: Původ nevíry a víry

Původ, zdroj či vina této nevíry a všech dalších hříchů ani v nejmenším nejsou v Bohu, ale v člověku samotném; oproti tomu víra v Ježíše Krista a spása skrze Něj je bezplatným darem, který  svobodně a libovolně dává Bůh, jak je psáno: Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar (Ef 2:8). Podobně, vám je z milosti pro Krista dáno, abyste nejen v Něj věřili, atd. (Fp 1:29).

 

Článek 6: Boží věčný úradek

Skutečnost, že někteří dostanou od Boha dar víry, zatímco jiní ho nedostanou, vychází z Božího věčného úradku. Bohu jsou totiž všechny Jeho skutky známé od pradávna (Sk 15:18), On působí všechno podle rady své vůle (Ef 1:11). Bůh podle tohoto úradku milostivě obměkčuje srdce vyvolených, ať už jsou sebezatvrzenější, a vede a přiklání je k tomu, aby věřili; oproti tomu nevyvolené ve svém spravedlivém soudu ponechává v jejich zvrácenosti a zatvrzelosti. A právě zde se obzvláště zjevuje Boží dílo – Boží nevystižitelné milosrdenství, a zároveň Jeho spravedlnost – v tom, jak si vybírá mezi lidmi, kteří jsou sami o sobě stejným způsobem ztraceni a poddáni zkáze. Toto ustanovení o vyvolení a zavržení je nám jasně zjeveno v Božím Slově, a ačkoliv lidé převrácené, nečisté a nestálé mysli ho překrucují ke své vlastní záhubě, svatým a zbožným duším je útěchou, kterou ani nelze slovy vystihnout.

 

Článek 7: Vyvolení

Vyvolení je Boží nezměnitelný záměr, podle kterého Bůh před založením světa ze své čiré milosti, podle svrchovaného zalíbení své vůle, vybral z celé lidské rasy, která svou vlastní vinou padla ze svého původního stavu spravedlnosti do hříchu a zkázy, určitý počet lidí, aby je vykoupil v Kristu, kterého od věčnosti ustanovil jako Prostředníka a Hlavu všech těchto vyvolených a základ jejich spásy. Bůh ustanovil, že tento zástup vyvolených dá Kristu, ačkoliv sami o sobě nebyli o nic lepší ani si nezasloužili nic jiného než ostatní, naopak, byli s nimi ve společné bídě, aby je svým Slovem a Duchem spasil, účinně povolal a přitáhl do společenství s Ním; aby jim daroval opravdovou víru a ospravedlnění a zachoval je ve společenství se svým Synem a účasti na Něm; aby je nakonec oslavil, a to vše proto, aby tak zjevil své milosrdenství ke chvále Jeho slavné milosti, jak je psáno: On si nás v Něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě za syny skrze Ježíše Krista ke chvále slávy Jeho milosti, kterou nás přijal ve svém milovaném Synu (Ef 1:4-6). A jinde, Ty, které předurčil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil; a které ospravedlnil, ty také oslavil (Ř 8:30).

 

Článek 8: Jediný úradek o vyvolení

Neexistuje několik různých úradků o vyvolení, ale jen jeden úradek, a to ohledně všech, kdo kdy byli a budou spaseni pod Starým i Novým zákonem. Písmo nám zjevuje, že je jen jediné zalíbení, jediný záměr a jediný úradek Boží vůle, podle kterého si nás Bůh od věčnosti vybral k milosti a slávě, ke spasení i k cestě ke spasení, kterou předem připravil a ustanovil, abychom po ní šli (Ef 1:4-5; 2:10).

 

Článek 9: Vyvolení se nezakládá na předvídané víře

Toto vyvolení se nezakládalo na předvídané víře, poslušnosti víry, svatosti nebo jiném dobrém rysu či sklonu v člověku; nic z toho nebylo požadavkem, důvodem nebo podmínkou tohoto vyvolení. Naopak, lidé jsou vyvoleni právě k víře, k poslušnosti víry, ke svatosti a tak dále. Vyvolení je tedy zdrojem veškerého spásného dobra, ze kterého pramení víra, svatost a další spásné dary, a nakonec sám život věčný; to vše je ovocem a důsledkem vyvolení, jak svědčí apoštol: On si nás v Něm vybral, (ne proto, že jsme byli, ale) abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce (Ef 1:4).

 

Článek 10: Vyvolení založené na Božím zalíbení

Jediným zdrojem tohoto milostivého vyvolení je Boží zalíbení. Bůh si ve svém vyvolení nevybral jako podmínku spásy některé ze všech možných lidských vlastností a skutků, ale potěšilo Ho si ze všech stejně padlých a ztracených hříšníků vybrat některé lidi, aby byli Jeho vlastním, jedinečným lidem a vlastnictvím, jak je psáno: Ještě se jí synové nenarodili a neučinili nic dobrého ani zlého … bylo jí (tedy Rebece) řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Jak je napsáno: „Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl“ (Ř 9:11-13). A uvěřili všichni, kteří byli určeni k věčnému životu (Sk 13:48).

 

Článek 11: Nezměnitelné vyvolení

Jelikož Bůh sám je dokonale moudrý, neměnný, vševědoucí a všemohoucí, Jím učiněné vyvolení nemůže být narušeno, změněno, odvoláno či zrušeno; stejně tak nemohou být Boží vyvolení odvrženi ani jejich počet snížen.

 

Článek 12: Ujištění o vyvolení

Vyvolení v pravý čas dosahují ujištění o tomto svém věčném a neměnném vyvolení, ačkoliv v různých stupních a do různé míry, ne však skrze to, že by všetečně slídili po skrytých a hlubokých věcech Božích, ale tak, že v sobě s duchovní radostí a svatým potěšením pozorují neomylné a spolehlivé ovoce vyvolení, které nám ukazuje Slovo Boží – jako je skutečná víra v Krista, synovská bázeň, zbožný zármutek nad hříchem, hladovění a žíznění po spravedlnosti a tak dále.

 

Článek 13: Ovoce tohoto ujištění

Uvědomění tohoto vyvolení a ujištění o něm den za dnem dávají Božím dětem větší a větší důvod se před Bohem pokořovat, obdivovat hlubiny Jeho milosrdenství, očišťovat se a vděčně opětovat vášnivou a planoucí lásku Bohu, který jim svou obrovskou lásku k nim zjevil jako první. Uvědomění tohoto učení o vyvolení však ani v nejmenším nepovzbuzuje nedbalost a ochablost v poslušnosti vůči Božím přikázáním ani nevede Boží děti k tělesné jistotě; naopak, tyto projevy [nedbalost a ochablost ve zbožnosti] jsou známkami spravedlivého Božího odsouzení těch, kdo si ve své unáhlené troufalosti prázdně a prostopášně pohrávají s učením o vyvolující milosti, ale odmítají chodit po cestách vyvolených.

 

Článek 14: Správné vyučování vyvolení

Jelikož učení o božském vyvolení bylo podle Božího dokonale moudrého úradku vyučováno a vyhlašováno proroky, Kristem samotným i apoštoly a je jasně zjeveno v Písmech Starého i Nového zákona, je třeba ho ve správný čas a na správném místě vyučovat v Církvi Boží, pro kterou bylo jedinečným způsobem určeno, pokud se tak děje s posvátnou bázní, v duchu rozvážnosti a zbožnosti, ke slávě Božího nanejvýš svatého Jména a k obživení a útěše Jeho lidu, bez marných a domýšlivých pokusů propátrávat svaté cesty Nejvyššího (Sk 20:27; Ř 11:33-34; 12:3; Žd 6:17-18).

 

Článek 15: Zavržení

To, co nám jedinečným způsobem ilustruje, doporučuje a předkládá věčnou a nezaslouženou milost vyvolení, je jasné svědectví svatého Písma, že ne všichni jsou vyvoleni, ale jen někteří, zatímco druzí jsou v tomto věčném úradku pominuti; u těch Bůh ze svého svrchovaného, bezúhonného, dokonale spravedlivého, neměnného zalíbení, ustanovil, že budou ponecháni ve své společné bídě a zkáze, do kterých se sami svéhlavě uvrhli, že jim nebude udělena spásná víra a milost obrácení, že jim ve svém spravedlivém soudu dovolí, aby nadále chodili po svých vlastních cestách a nakonec byli na zjevení Jeho spravedlnosti odsouzeni a navěky trestáni, a to nejen za svou nevíru, ale také za všechny své ostatní hříchy. Toto ustanovení o zavržení ani v nejmenším nečiní Boha autorem hříchu (už sama tato myšlenka je rouháním!), ale zjevuje Ho jako hrozivého, bezúhonného, dokonalého a spravedlivého Soudce a Mstitele.

 

Článek 16: Reakce na učení o zavržení

Ti, kteří dosud ještě neprožívají plnost a sílu živé víry v Krista, ujištěné důvěry a smělosti duše, pokoje svědomí, upřímného zápalu a úsilí o synovskou poslušnost, chlubení se Bohem skrze Krista, a kteří však zároveň užívají prostředků, které Bůh ustanovil pro vypůsobení těchto milostí v nás, by neměli být při zmínkách o zavržení znepokojení a poplašení, neměli by sami sebe počítat mezi zavržené, ale měli by přičinlivě vytrvat v užívání těchto prostředků a s planoucí touhou oddaně a pokorně čekat na dobu bohatší milosti. A mnohem méně důvodů být vyděšení učením o zavržení mají ti, kdo upřímně a vážně touží být obráceni k Bohu, těšit jedině Jeho a být vysvobozeni z těla této smrti, ač dosud nemohou dosáhnout míry svatosti a víry, po níž touží a o níž usilují; náš milosrdný Bůh totiž zaslíbil, že nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí. Toto učení je však právem děsivé pro ty, kdo zapomínají na Boha a na Spasitele Ježíše Krista a plně se oddávají starostem tohoto světa a žádostem těla, a to tak dlouho, dokud se plně a se vší vážností neobrátí k Bohu.

 

Článek 17: Spása malých dětí věřících

Jelikož máme Boží vůli posuzovat podle toho, co nám zjevuje Jeho Slovo, které nám svědčí, že děti věřících jsou svaté, ne ze své přirozenosti, ale na základě smlouvy milosti, do které jsou zahrnuty společně se svými rodiči, zbožní rodiče by neměli pochybovat o vyvolení a spáse svých dětí, které se Bůh uráčí povolat z tohoto života v jejich raném dětství (Gen 17:7; Sk 2:39; 1. Kor 7:14).

 

Článek 18: Správný přístup k vyvolení a zavržení

Těm, kdo reptají na svobodnou vyvolující milost a na spravedlivou přísnost zavržení, odpovídáme společně s apoštolem, Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? (Ř 9:20), a citujeme slova našeho Spasitele: Nemám snad právo udělat si ve svých záležitostech, co chci? (Mt 20:15) A proto se svatou láskou a bázní vůči těmto tajemstvím voláme slovy apoštola: Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou Jeho soudy a nepostižitelné Jeho cesty! Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal Jeho rádcem? Anebo kdo Mu dal něco dopředu, aby mu to On musel odplatit? Vždyť z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen (Ř 11:33-36).

Odmítnutí bludů

kterými byly nizozemské církve již po nějaký čas narušovány a pobuřovány.

Synod tedy nyní vysvětlil pravdivé, ortodoxní učení ohledně vyvolení a zavržení, a proto odmítá a zavrhuje bludy těch:

I

Blud

Kdo učí, že celou Boží vůlí a úradkem o vyvolení ke spasení je prostě spasit ty, kdo uvěří a vytrvají ve víře a v poslušnosti víry, a že v Božím Slově není o tomto ustanovení nic dalšího zjeveno.

 

Vyvrácení

Tito lidé svádějí a obelhávají prostý lid a jasně protiřečí Písmům, která svědčí o tom, že Bůh si nejen přeje spasit ty, kdo uvěří, ale že si také od věčnosti vybral některé konkrétní lidi, kterým, na rozdíl od ostatních, ve svůj určený čas dá víru v Krista a vytrvalost ve víře, jak je psáno: Zjevil jsem Tvé jméno lidem, které jsi Mi dal ze světa (J 17:6). A uvěřili všichni, kteří byli určeni k věčnému životu (Sk 13:48); a On si nás v Něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce (Ef 1:4).

II

Blud

Kdo učí, že je několik druhů Božího vyvolení k věčnému životu: jedno obecné a neurčité, a další konkrétní a jednoznačné; jedno neúplné, odvolatelné, podmíněné, a druhé úplné, neodvolatelné a absolutní; a také to, že jedno vyvolení je k víře a jiné ke spasení, takže vyvolení může být k ospravedlňující víře bez toho, že by bylo rozhodujícím a bezpodmínečným vyvolením ke spasení.

 

Vyvrácení

Toto učení je jen výmyslem lidské mysli, který je vyfabulovaný bez ohledu na Písma, který ničí a převrací učení o vyvolení a rozbíjí zlatý řetěz spasení: Ty, které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil (Ř 8:30).

III

Blud

Kdo učí, že Boží zalíbení a záměr, o kterých Písmo ve svém učení o vyvolení hovoří, neznamenají, že Bůh si vybral některé lidi, zatímco jiné ne, ale to, že Bůh si ze všech možných podmínek (mezi které patří i skutky zákona) či z celého řádu věcí vybral jako podmínku spásy zrovna skutek víry, který je svou samou podstatou nezáslužný, a nedokonalou poslušnost víry, a že milostivě počítá tyto skutky za dokonalou poslušnost a pohlíží na ně jako na hodné odměny věčného života.

 

Vyvrácení

Tento zhoubný a smrtonosný blud okrádá Boží zalíbení a Kristovy zásluhy o jakýkoliv účinek a odvádí lidi zbytečnými a bezcennými otázkami od pravdy milostivého, nezaslouženého ospravedlnění a od jednoduchosti Písma a prohlašuje za lež tato apoštolova slova: On nás zachránil a povolal svatým povoláním, ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy (2. Tim 1:9).

IV

Blud

Kdo učí, že podmínkou vyvolení k víře je, aby daný člověk správně používal své vnitřní pochopení Boha a přirozené zjevení a byl zbožný, spravedlivý, pokorný, skromný a nakloněný k věčnému životu, jako kdyby vyvolení na těchto rysech jakýmkoliv způsobem záviselo.

 

Vyvrácení

Tato tvrzení chutnají jako Pelagiovo učení a odporují učení apoštola, který píše: Mezi nimi jsme kdysi i my všichni žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem – milostí jste zachráněni – a spolu s Ním nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši, aby ukázal v budoucích dobách oplývající bohatství své milosti v dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil (Ef 2:3-9).

V

Blud

Kdo učí, že neúplné, podmíněné či nerozhodující vyvolení konkrétních lidí ke spasení se zakládá na předvídané víře, pokání, svatosti, zbožnosti, které v nějakém čase začaly či pokračovaly; ale že plné a rozhodující, nepodmíněné vyvolení se zakládá na předvídaném vytrvání ve víře, pokání, svatosti a zbožnosti až do konce; a že právě toto je milostivá a evangelijní způsobilost, na základě které je ten, kdo je vyvolen, více hoden vyvolení, než ten, kdo vyvolen není; a že víra, poslušnost víry, svatost, zbožnost a vytrvalost proto nejsou ovocem nezměnitelného vyvolení ke slávě, ale jsou jeho podmínkami, které Bůh předem požadoval, a u těch, které poté plně vyvolil, předvídal jejich splnění, a že jsou také příčinami, bez kterých k nezměnitelnému vyvolení ke slávě nedojde.

 

Vyvrácení

Toto učení je odporné a neslučitelné s celým Písmem, které neustále vštěpuje do našich uší a srdcí prohlášení, jako jsou tato: Vyvolení není ze skutků, nýbrž z Toho, kdo povolává (Ř 9:11). Uvěřili všichni, kteří byli určeni k věčnému životu (Sk 13:48). On si nás v Něm vybral před založením světa, abychom byli svatí (Ef 1:4). Ne vy jste si vybrali Mne, ale Já jsem si vybral vás (J 15:16). Jestliže však z milosti, pak již ne ze skutků (Ř 11:6). V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On miloval nás a poslal svého Syna (1. J 4:10).

VI

Blud

Kdo učí, že ne každé vyvolení ke spasení je nezměnitelné, a že někteří z vyvolených tedy mohou bez ohledu na Boží ustanovení na věčnost zahynout a že skutečně hynou.

 

Vyvrácení

Tito tímto sprostým bludem činí Boha proměnlivým a vrtkavým a ničí útěchu, kterou zbožní čerpají z pevné neměnnosti svého vyvolení, a protiřečí Svatému Písmu, které učí, že vyvolení nemohou být svedeni (Mt 24:24), že Kristus neztrácí ty, které Mu Otec dal (J 6:39), a že Bůh také oslavil ty, které předurčil, povolal a ospravedlnil (Ř 8:30).

VII

Blud

Kdo učí, že v tomto životě není žádné ovoce nezměnitelného vyvolení ke slávě, ani žádné ujištění, jistota či povědomí o něm, kromě těch, které vycházejí z vrtkavých, proměnlivých a nejistých okolností.

 

Vyvrácení

Nejen, že je absurdní mluvit o nejisté jistotě, ale tato představa také protiřečí zkušenostem svatých, kteří se díky uvědomění svého vyvolení radují společně s apoštolem a plni zpěvu chválí Boha za tento milostivý dar (Ef 1); kteří se podle Kristova naléhání radují s Jeho učedníky, že jejich jména jsou zapsána v nebesích (L 10:20); kteří pevně stojí na vědomí svého vyvolení, a díky tomu odolávají ďáblovým ohnivým šípům otázkou Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? (Ř 8:33)

VIII

Blud

Kdo učí, že důvodem, proč se Bůh rozhodl některé lidi ponechat v důsledcích Adamova pádu a ve všeobecném stavu hříchu a odsouzení, proč je pominul v udílení své milosti, která je nutná k víře a obrácení, je něco jiného, než čistě Jeho vlastní spravedlivá vůle.

 

Vyvrácení

Jasně a pevně stojí psáno: A tak se slitovává, nad kým chce, a koho chce, toho zatvrzuje (Ř 9:18); a také: Vám je dáno poznat tajemství království Nebes, ale jim to dáno není (Mt 13:11). A podobně, Vzdávám Ti chválu, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, protože tak se Ti zalíbilo (Mt 11:25-26).

IX

Blud

Kdo učí, že důvodem proč Bůh posílá evangelium k některým národům a k jiným ne, není jen a pouze Boží dobré zalíbení, ale skutečnost, že některé národy jsou lepší a toho hodnější než jiné, kterým evangelium kázáno není.

 

Vyvrácení

Právě toto Mojžíš popírá, když promlouvá k lidu Izraele těmito slovy: Hle, Hospodinu, tvému Bohu, patří nebesa i nebesa nebes, země i všechno, co je na ní. Avšak jenom k tvým otcům Hospodin přilnul, zamiloval si je a vyvolil jejich potomstvo po nich, totiž vás, ze všech národů, jak je tomu dodnes (Dt 10:14-15); a Kristus říká: Běda tobě, Chorazin! Běda tobě, Betsaido! Protože kdyby se byly v Týru a Sidónu staly ty mocné činy, které se staly ve vás, dávno by v žíni a popelu učinili pokání (Mt 11:21).

Druhá hlava doktríny

KRISTOVA SMRT A VYKOUPENÍ LIDÍ SKRZE NI

Článek 1: Trest, který si žádá Boží spravedlnost

Bůh je nejen nanejvýš milosrdný, ale je také nanejvýš spravedlivý. A (podle toho, jak se nám On sám zjevil ve svém Slově) Jeho spravedlnost požaduje, aby naše hříchy, spáchané proti Jeho nekonečnému majestátu, byly potrestány, a to nejen dočasnými, vezdejšími tresty, ale i tresty věčnými, a to těla i duše, kterým nemůžeme uniknout, pokud Boží spravedlnosti nebude učiněno zadost.

Článek 2: Kristem zajištěné zadostiučinění

Jelikož nejsme schopni sami za sebe toto zadostiučinění poskytnout či se zachránit před Božím hněvem, Bohu se zalíbilo dát nám ze svého nekonečného milosrdenství jako záruku Jeho jednorozeného Syna, který byl učiněn hříchem a stal se kletbou pro nás a místo nás, aby tak za nás učinil zadost Boží spravedlnosti.

Článek 3: Nekonečná hodnota Kristovy smrti

Smrt Syna Božího je jedinou a nejdokonalejší obětí a zadostiučiněním za hřích; její hodnota a cena je nekonečná, nanejvýš dostatečná na to, aby zaplatila za hříchy celého světa.

Článek 4: Důvody této nekonečné hodnoty

Tato smrt má tak nesmírnou hodnotu a cenu proto, že Osoba, která ji vytrpěla, byla nejen skutečným a dokonale svatým člověkem, ale také jednorozeným Synem Božím, stejně věčné a nekonečné podstaty s Otcem a Duchem Svatým, což byly nutné požadavky pro to, aby mohl být naším Spasitelem; a navíc, Jeho smrt byla spojena s prožitím veškerého Božího hněvu a kletby, které jsme si svými hříchy plně zasluhovali.

Článek 5: Nařízení kázat evangelium všem

Kromě toho, zaslíbením evangelia je, že každý, kdo věří v Krista ukřižovaného, nezahyne, ale má věčný život. Toto zaslíbení, společně s příkazem činit pokání a věřit, musí být hlásáno a ohlašováno bez rozdílu a rozlišování všem národům a všem lidem, ke kterým Bůh ve svém dobrém zalíbení evangelium posílá.

Článek 6: Zodpovědnost lidí za nevíru

To, že mnozí, kdo jsou voláni skrze evangelium, však nečiní pokání a nevěří v Krista, ale umírají ve své nevíře, není způsobené tím, že by Kristova oběť na kříži nebyla dostatečná. Naopak, jedná se zcela a jedině o jejich vlastní vinu.

Článek 7: Boží dobrý dar víry

Avšak naprosto všichni, kdo skutečně věří a jsou tak Kristovou smrtí vykoupeni a zachráněni od hříchu a věčné zkázy, toto dobrodiní přijímají jedině a zcela jako dlužníci Boží milosti, která jim byla od věčnosti dána v Kristu, a to ne na základě jakýchkoliv jejich zásluh.

Článek 8: Spásná účinnost Kristovy smrti

Svrchovaným úradkem a nejmilostivější vůlí a záměrem Boha Otce bylo, aby se oživující a spásná účinnost nejcennější smrti Jeho Syna dotýkala všech vyvolených, aby jedině jim dávala dar ospravedlňující víry, a tak je dokonale a bez selhání dovedla ke spasení. To tedy znamená, že Boží vůlí bylo, aby Kristus krví svého kříže, kterou potvrdil novou smlouvu, účinně a jednou provždy vykoupil z každého kmene, jazyka, lidu a národu všechny ty, a jedině ty, kteří byli od věčnosti vybráni ke spasení a dáni Mu Otcem; aby jim udělil víru, kterou pro ně vykoupil svou smrtí, společně s dalšími spásnými dary Ducha Svatého; aby je očistil od veškerého hříchu, ať už prvotního či jejich vlastního, ať už se ho dopustili předtím nebo poté, co došli víry; a aby je věrně zachoval až do konce, a tak je nakonec dovedl bez jediné poskvrny a vrásky, aby se navěky radovali ve slávě v Jeho přítomnosti.

Článek 9: Naplnění Božího plánu

Tento záměr, vycházející z Boží věčné lásky k Jeho vyvoleným, je od počátku světa až do tohoto dne úspěšně a se vší mocí naplňován, a bude takto naplňován i nadále, bez ohledu na marný odpor bran pekelných, aby tak v pravý čas byli všichni vyvolení shromažďováni v jedno, aby ve světě nikdy nechyběla Církev skutečných věřících, vybudovaná na základě krve Kristovy, která Ho vytrvale a neotřesitelně miluje a slouží Mu jako svému Spasiteli (jenž za ně, tak jako ženich za sou nevěstu, položil život na kříži), a která Ho zde i po celou věčnost oslavuje svými chválami.

Odmítnutí bludů

Synod tedy nyní vysvětlil pravdivé, ortodoxní učení ohledně vyvolení a zavržení, a proto odmítá a zavrhuje bludy těch:

I

Blud

Kdo učí, že Bůh Otec ustanovil, že Jeho Syn zemře na kříži, bez toho, že by zároveň pevně a jednoznačně ustanovil spásu konkrétních lidí, takže nutnost, prospěšnost a hodnota toho, co Kristus svou smrtí vydobyl, může být úplná, zcela dostatečná, nedotčená, dokonalá, i kdyby toto vydobyté vykoupení nikdy nebylo vztaženo do života jediného člověka.

 

Vyvrácení

Tato doktrína pohrdá Otcovou moudrostí a Kristovými zásluhami, je pro ně urážkou, a odporuje Písmu. Spasitel totiž praví: Znám svoje ovce … a svou duši pokládám za ovce… Já je znám (J 10:14-15, 27). A prorok Izajáš o Spasiteli říká: Když položí svou duši jako oběť za vinu, uvidí potomstvo, prodlouží své dny, a Hospodinovo přání se Jeho prostřednictvím zdaří (Iz 53:10). A konečně, toto učení protiřečí článku [Apoštolského] vyznání, ve kterém vyznáváme, čemu věříme ohledně křesťanské Církve obecné.

II

Blud

Kdo učí, že Božím záměrem v Kristově smrti nebylo ustanovit a potvrdit novou smlouvu milosti skrze Jeho krev, ale pouze zajistit Otci právo ustanovit s člověkem tuto smlouvu, jak se Mu zlíbí, ať už z milosti nebo ze skutků.

 

Vyvrácení

Toto učení je odporné a neslučitelné s Písmem, které učí, že Ježíš se stal ručitelem lepší smlouvy, a že závěť je platná jen po mrtvých (Žd 7:22; 9:15, 17).

III

Blud

Kdo učí, že Kristus svým zadostiučiněním pro nikoho nezajistil spasení jako takové ani víru, kterou je toto Kristovo zadostiučinění účinně vztahováno do životů lidí ke spasení; ale že pro Otce pouze zajistil autoritu či plnou vůli, aby se vztahoval k lidstvu novým způsobem a aby si určil podmínky, jak uzná za vhodné, jejichž naplnění však záleží na svobodné vůli člověka, a tak se může stát, že tyto podmínky naplní úplně všichni či vůbec nikdo.

 

Vyvrácení

Tito lidé pohrdají Kristovou smrtí; ani v nejmenším nepřipouštějí nejdůležitější ovoce či dobrodiní, které zajistila, a opět povolávají pelagiánské bludy zpět z pekla.

IV

Blud

Kdo učí, že nová smlouva milosti, kterou Bůh Otec s člověkem uzavřel skrze Kristovu prostřednickou smrt, nespočívá v tom, že jsme před Bohem ospravedlněni a spaseni skrze víru, která přijímá Kristovy zásluhy, ale v tom, že Bůh odvolal požadavek dokonalé poslušnosti víry, ale počítá víru samotnou a poslušnost víry, ač sebenedokonalejší, za dokonalou poslušnost vůči zákonu a milostí ji počítá jako hodnou odměny věčného života.

 

Vyvrácení

Toto učení protiřečí Písmům: Jsou ospravedlňováni zadarmo Jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v Jeho krev (Ř 3:24-25). Tito lidé, stejně jako zvrácený a bezbožný Socinus, vymýšlejí nové, podivné a pochybné ospravedlnění člověka před Bohem, a to v rozporu se shodou celé Církve.

V

Blud

Kdo učí, že všichni lidé byli přijati do stavu usmíření a do milosti smlouvy, takže nikdo není hoden odsouzení kvůli prvotnímu hříchu, nebude kvůli němu odsouzen a je osvobozen od viny prvotního hříchu.

 

Vyvrácení

Tento názor se protiví Písmu, které učí, že jsme svou přirozeností děti hněvu (Ef 2:3).

VI

Blud

Kdo používají rozdíl mezi zasloužením si a přivlastněním si, aby do myslí nerozvážných a nezkušených zaseli učení, že Bůh se do té míry, do jaké záleží na Něm, snažil přinést dobrodiní vykoupené Kristovou smrtí do životů všech lidí stejným způsobem a do stejné míry; a že rozdíl, kdy někteří získají odpuštění hříchů a věčný život, zatímco jiní ne, spočívá v jejich svobodné vůli, kterou se chopí milosti nabízené všem bez výjimky; že nestojí na jedinečném, zvláštním daru Božího milosrdenství, který by v nich mocně působil, ale na tom, že si, na rozdíl od ostatních, přivlastnili tuto milost.

 

Vyvrácení

Tito lidé sice předstírají, že toto rozlišení předkládají zdravým a přijatelným způsobem, avšak pokoušejí se mezi lidi zasít smrtící jed pelagiánských bludů.

VII

Blud

Kdo učí, že Kristus nemohl zemřít, nemusel zemřít a nezemřel za ty, které Bůh do nejvyšší míry miloval a vyvolil k věčnému životu, jelikož oni Kristovu smrt nepotřebují.

 

Vyvrácení

Toto učení popírají slova apoštola, který prohlašuje Syn Boží si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne (Ga 2:20). A stejně tak Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je Ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš … zemřel (Ř 8:33-34), a tedy zemřel za ně; a je to právě Spasitel, kdo říká Svou duši pokládám za ovce (J 10:15); a To je Mé přikázání, abyste se navzájem milovali, jako Já miluji vás. Nikdo nemá větší lásku než tu, že položí svou duši za své přátele (J 15:12-13).

Třetí a čtvrtá hlava doktríny

PADLOST ČLOVĚKA, JEHO OBRÁCENÍ K BOHU, A ZPŮSOB, JAK K NĚMU DOCHÁZÍ

Článek 1: Vliv pádu na lidskou přirozenost

Člověk byl původně stvořen k Božímu obrazu. Jeho mysl byla korunována pravým a spásným poznáním jeho Stvořitele a všech věcí duchovních; jeho srdce a vůle byly spravedlivé, všechny jeho vášně a city čisté, a celý člověk byl svatý. Když se však na ďáblův popud svou svobodnou vůlí vzbouřil proti Bohu, ztratil tyto jedinečné dary; a místo nich ho stihla slepota mysli, strašlivá temnota, marnost a zvrhlost úsudku; stal se zvráceným, vzpurným a zatvrzelým v srdci i vůli a nečistým ve svých vášních a citech.

Článek 2: Rozšiřování zkaženosti

Člověk po pádu počal děti podle svého vlastního obrazu. [Adam a Eva] jakožto porušený a zkažený druh počali porušené a zkažené potomstvo. Proto, v důsledku spravedlivého Božího soudu, všechno Adamovo potomstvo, s Kristem jako jedinou výjimkou, zdědilo padlost a zkaženost od svého prvního rodiče, ne pouhým napodobením, jak tvrdili staří pelagiáni, ale tělesným rozmnožováním této zvrácené přirozenosti.

Článek 3: Naprostá neschopnost

Proto jsou všichni lidé počati v hříchu a jsou svou přirozeností děti hněvu, neschopni spásného dobra, nakloněni ke zlu, mrtvi v hříchu a v jeho otroctví; a bez obnovující milosti Ducha Svatého nejsou schopni ani ochotni vrátit se k Bohu, napravit padlost své přirozenosti, nebo se k této nápravě jakkoliv připravit.

Článek 4: Nedostatečnost světla přírody

V člověku však i po pádu zůstávají slabé záblesky přirozeného porozumění, a tak si zachovává určité poznání Boha, přirozených věcí a rozdílu mezi dobrem a zlem, a ukazuje určitou úctu vůči ctnostem a dobrému chování navenek. Ale toto přirozené porozumění a světlo přírody je daleko od toho, aby bylo dostatečné k tomu, aby člověka dovedlo ke spásnému poznání Boha a ke skutečnému obrácení k Němu – člověk je dokonce neschopný ho použít i ve věcech přirozených a občanských. Naopak, člověk toto poznání, ať už je jakékoliv, dokonce zcela a mnoha způsoby překrucuje, poskvrňuje a potlačuje ve své nepravosti, a tak se před Bohem stává zcela bez výmluvy.

Článek 5: Nedostatečnost zákona

Pravda přirozeného zjevení se shoduje s pravdou Desatera, které Bůh skrze Mojžíšovy ruce zjevil svému zvláštnímu lidu, Židům, ale ani [toto zjevení] nemůže člověka zachránit a dát mu spásnou milost. Ačkoliv zjevuje velikost hříchu a více a více z něj člověka usvědčuje, zároveň mu neukazuje k léku ani ho neuschopňuje, aby se z této bídy vymanil, ale ponechává hříšníka ve slabosti jeho těla pod kletbou.

Článek 6: Spásná moc evangelia

To, co tedy přirozené poznání ani zákon udělat nemohly, Bůh působí mocí a dílem Ducha Svatého skrze Slovo či službu usmíření, kterou je dobrá zpráva o Mesiáši, skrze kterou se Bohu zalíbilo zachránit ty, kdo věří, a to ve Starém i v Novém zákoně.

Článek 7: Boží svoboda ve zjevování evangelia

Bůh pod Starou smlouvou zjevil tajemství své vůle jen malému počtu lidí; pod Novou smlouvou (kde bylo odstraněno rozlišení mezi různými národy) ji zjevuje mnohým. Důvod tohoto rozlišení nemůžeme připisovat tomu, že by jeden národ byl lepší či měl větší hodnotu než národy jiné, či že by lépe používal své vnitřní poznání Boha; vychází jedině a plně z Božího svrchovaného zalíbení a nezasloužené lásky. Proto ti, komu je uděleno toto obrovské a nesmírně milostivé požehnání, které si ani v nejmenším nezasluhují, naopak, zasluhují si jeho pravý opak, ho mají přijímat a uznávat s pokorným a vděčným srdcem, a společně s apoštolem hluboce milovat a chválit přísnost a spravedlnost Božích soudů zjevených na těch, kterým tato milost není dána (a všetečně se v nich nerýpat).

Článek 8: Naléhavé volání evangelia

Avšak všichni ti, kdo jsou voláni evangeliem, jsou voláni upřímně, naléhavě a nepředstíraně. Bůh totiž ve svém Slově nanejvýš naléhavě a pravdivě oznámil, co je pro Něj přijatelné a co Ho těší: aby ti, kdo jsou povoláni, přišli k Němu. Také se vší vážností a upřímností zaslibuje pokoj duše a věčný život těm, kdo k Němu skutečně přijdou a uvěří.

Článek 9: Zodpovědnost lidí za odmítnutí evangelia

Není selháním evangelia, Krista v něm prezentovaného, ani Boha, který evangeliem lidi povolává a udílí jim mnohá dobrodiní a dary, když ti, kdo jsou voláni službou Slova, odmítají přijít a obrátit se. Selhání a chyba je jen v nich samých; někteří, když jsou voláni, bez ohledu na nebezpečí, ve kterém se nacházejí, odmítají Slovo života; jiní ho sice přijímají, ale nenechají ho, aby hluboce a trvale ovlivnilo jejich srdce, a jejich radost, která vychází jen z dočasné víry, brzy zaniká, a tak odpadají; jiní dusí semeno Slova trním starostí tohoto věku a žádostí světa, a tak nenesou ovoce. Právě to náš Spasitel učí v podobenství o rozsévači (Mt 13).

Článek 10: Obrácení jako Boží dílo

Ale to, že jiní, kdo jsou voláni službou evangelia, se tomuto volání podřídí a jsou obráceni, nesmí být připisováno jejich úsilí či správnému použití svobodné vůle, kterým by se odlišili od ostatních, kterým je prý dána stejná milost, plně dostatečná pro víru a obrácení (jak tvrdí Pelagiova pyšná hereze). Ne, to vše musí být plně připsáno Bohu, který si v Kristu od věčnosti vyvolil svůj lid, a stejně tak jej ve svůj čas účinně povolává, uděluje mu víru a pokání, zachraňuje ho z moci temnoty, a přenáší ho do království svého vlastního Syna, aby Mu tento lid mohl vzdávat chválu a vyhlašovat jedinečné a slavné skutky Toho, který ho povolal z temnoty do svého podivuhodného světla, a aby se tak chlubil ne sám sebou, ale jedině v Pánu, jak na mnoha místech Písma svědčí slova apoštolů.

Článek 11: Dílo Ducha Svatého v obrácení

Když však Bůh naplňuje ve vyvolených toto své dobré zalíbení a působí v nich skutečné obrácení, nejen, že způsobuje, aby jim bylo zvnějšku kázáno evangelium, ale také mocně osvětluje jejich mysl svým Duchem Svatým, aby správně chápali a rozsuzovali věci Ducha Božího; a zároveň účinným působením znovuzrozujícího a obnovujícího Ducha proniká do největších hlubin člověka; otevírá zavřená srdce, obměkčuje ta zatvrzelá, a obřezává ta neobřezaná; vlévá do vůle nový charakter; to, co bylo mrtvé, oživuje; to, co bylo zlé, neposlušné a neústupně vzdorující, mění v dobré, poslušné a poddajné; a také vůli podněcuje a posiluje, aby byla jako dobrý strom a mohla tak nést ovoce dobrých skutků.

Článek 12: Obnova a znovuzrození jako nadpřirozené dílo

A právě tohle je znovuzrození, které Písmo tak jasně vyhlašuje a oslavuje; obnova, nové stvoření, vzkříšení z mrtvých, obživení, které v nás Bůh vypůsobuje bez naší pomoci. Avšak neděje se tak pouze na základě vnějšího kázání evangelia, skrze morální přemlouvání či jiným způsobem, kde by poté, co Bůh vykonal celé své dílo, stále záleželo na moci a vůli člověka, zda bude znovuzrozen či ne, zda bude obrácen či zůstane neobrácený. Místo toho se jedná o zcela a zjevně nadpřirozené dílo, které je nanejvýš mocné a zároveň nanejvýš nádherné, slastné, ohromující, skryté a nepopsatelné, které není o nic menší ani podřadnější vůči samotnému dílu stvoření či vzkříšení z mrtvých, jak jasně prohlašuje Písmo vdechnuté Autorem tohoto díla. Proto jsou všichni, v jejichž srdcích Bůh vykoná toto jedinečné dílo, s jistotou, neomylným a neselhávajícím způsobem účinně obnoveni a znovuzrozeni a skutečně věří. Vůle, která je tímto způsobem obnovená, je Bohem nejen puzena a ovlivňována, ale v důsledku Jeho vlivu se tak sama stává činnou. Proto lze právem a správně říct, že lidé, kterým byla tato milost dána, věří a činí pokání.

Článek 13: Nepochopitelný způsob znovuzrození

Věřící v tomto životě nikdy nemohou plně pochopit způsob, jak Bůh toto dílo koná. Nicméně, stačí jim vědět a prožívat, že tato Boží milost jim umožňuje věřit srdcem a milovat jejich Spasitele.

Článek 14: Způsob, jak Bůh dává víru

Víra je tedy Božím darem, avšak ne proto, že by Bůh člověku nabízel, ať si podle svého zalíbení vybere, jestli ji přijme nebo odmítne, ale proto, že je mu skutečně udělena, že je do něj vdechnuta a vlita. Není darem v tom smyslu, že by Bůh udílel schopnost uvěřit a poté očekával, že člověk použitím své svobodné vůle svolí s podmínkami spásy a skutečně v Krista uvěří; je darem tak, že Ten, který v člověku působí chtění i činění, který působí všechny věci ve všech lidech, vypůsobuje i vůli věřit i samotný akt víry.

Článek 15: Reakce na Boží milost

 Bůh svou milost nikomu nedluží a nemá žádnou povinnost ji komukoliv udělit; protože jak by mohl být něco dlužen někomu, kdo sám neměl, co by Bohu dal, aby mu to On musel vracet? Ne, jak by mohl být něco dlužen někomu, kdo sám nemá nic než hřích, falešnost a nevěru? Ten, komu je tedy tato milost udělena, dluží Bohu věčnou vděčnost a navěky Mu vzdává díky. Ten, komu na ní není dán podíl, tedy buď zcela nebere zřetel na tyto duchovní dary a je v tomto stavu zcela spokojen, nebo se ani v nejmenším neobává nebezpečí, ve kterém se nachází, a domýšlivě a marně se vychloubá vlastnictvím něčeho, co ve skutečnosti nemá. Vůči těm, kdo navenek vyznávají svou víru a napravují své životy, máme povinnost o nich po vzoru apoštola přemýšlet a hovořit tím nejlepším způsobem, protože skryté hlubiny srdce jsou pro nás neznámé. A vůči ostatním, kteří ještě nebyli povoláni, máme povinnost se za ně modlit k Bohu, který povolává to, co není, jako by to bylo. Ale v žádném případě se k nim nesmíme chovat s povýšeností, jako bychom rozdíl v našem vlastním životě způsobili sami.

Článek 16: Důsledky znovuzrození a obnovy

Jako člověk pádem nepřestal být stvořením obdařeným pochopením a vůlí, ani hřích, který prostoupil celou lidskou rasu, ho nepřipravil o lidskou přirozenost, ale uvrhl ho do zvrácenosti a duchovní smrti; a stejně tak milost znovuzrození a obnovy v lidech nepůsobí, jako by byli bezvědomými věcmi, nebere jim jejich vůli a charakter, ani vůli nijak silou nenutí k něčemu, k čemu není svolná, ale duchovně je oživuje, uzdravuje, napravuje a zároveň je sladce a mocně ohýbá tak, že tam kde dříve vládla tělesná vzpoura a odpor, začíná vládnout pohotová, ochotná a upřímná duchovní poslušnost, ve které spočívá skutečná a duchovní obnova a svoboda naší vůle. Pokud však podivuhodný Autor každého dobrého skutku takto s člověkem nepracuje, člověk nemá sebemenší naději se sám vymanit ze stavu svého pádu a zkázy, do kterého se ze stavu nevinnosti svou vlastní svobodnou vůlí uvrhl.

Článek 17: Boží použití prostředků při znovuzrození a obnově

Tak jako Boží všemocné dílo, kterým Bůh přináší a podporuje tento náš přirozený život, nevylučuje použití prostředků, kterými se Bohu zalíbilo v Jeho nekonečném milosrdenství a dobrotě toto božské dílo uskutečňovat, ani výše zmíněné Boží nadpřirozené dílo, kterým jsme obnoveni a znovuzrozeni, ani v nejmenším nevylučuje ani nepodrývá použití evangelia, které nejmoudřejší Bůh ustanovil, aby bylo semenem znovuzrození a obnovy a potravou duše. Proto apoštolové a učitelé  po nich zbožně vyučovali lid o Boží milosti, k Boží slávě a k pokoření vší lidé pýchy, a zároveň ani v nejmenším nezanedbávali to, aby je svatým napomínáním evangelia udržovali pod vlivem a službou Slova, svátostí a církevní kázně; proto i teď musí být daleko od učitelů v Církvi i jejich posluchačů, aby se odvažovali pokoušet Boha oddělováním Toho, co On ze svého dobrého zaslíbení tím nejpevnějším a nejbližším způsobem spojil. Milost je udílena skrze napomínání; a čím pohotověji plníme své povinnosti, tím jasněji se obvykle zjevuje tato milost a toto dobrodiní Božího díla, které v nás působí, a tím lépe a příměji toto Jeho dílo postupuje; a proto veškerá sláva za prostředky milosti i za jejich spásné ovoce a účinnost patří jedině Bohu samotnému, a to až na věčnost. Amen.

Odmítnutí bludů

Synod tedy nyní vysvětlil pravdivé, ortodoxní učení ohledně vyvolení a zavržení, a proto odmítá a zavrhuje bludy těch:

I

Blud

Kdo učí, že není možné právem říct, že prvotní hřích sám stačí na to, aby odsoudil celou lidskou rasu nebo jí vysloužil časný i věčný trest.

 

Vyvrácení

Tito lidé si protiřečí s apoštolem, který prohlašuje Proto jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili (Ř 5:12); a Rozsudek nad jedním proviněním přinesl odsouzení (Ř 5:16); a Mzdou hříchu je smrt (Ř 6:23).

II

Blud

Kdo učí, že duchovní dary nebo dobré vlastnosti a rysy, jako jsou dobrota, svatost a spravedlnost, nemohly spočívat ve vůli člověka, když byl stvořen, a proto od ní mohly při pádu být odděleny.

 

Vyvrácení

Toto učení odporuje popisu Božího obrazu v Efezským 4:24, kde apoštol prohlašuje, že tento obraz spočívá ve spravedlnosti a svatosti, které nepochybně vycházejí z vůle.

III

Blud

Kdo učí, že v duchovní smrti nejsou duchovní dary odděleny od vůle člověka, jelikož vůle sama nikdy nebyla porušena, ale pouze jí brání a brzdí ji zatemněné chápání a neovladatelnost vášní; a že když budou tyto překážky odstraněny, vůle poté může uplatnit svůj přirozený potenciál – to znamená, že je sama o sobě schopna chtít a zvolit si jakékoliv dobro, které je jí předkládáno, nebo ho naopak nechtít a nezvolit si ho.

 

Vyvrácení

Tohle je nový výmysl a blud, který vyvyšuje moc svobodné vůle navzdory prohlášení proroka: Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné (Jer 17:9); a apoštola: Mezi nimi (syny neposlušnosti) jsme kdysi i my všichni žili v žádostech svého těla, dělali jsme, co se líbilo tělu a mysli (Ef 2:3).

IV

Blud

Kdo učí, že neznovuzrozený a neobnovený člověk není ve skutečnosti zcela mrtvý v hříchu, postrádající veškerou schopnost učinit jakékoliv duchovní dobro, ale že ve skutečnosti může hladovět a žíznit po spravedlnosti a životě a nabídnout oběť zkroušeného a pokořeného srdce, která těší Boha.

 

Vyvrácení

Tyto věci odporují jasnému svědectví Písma: Byli jste mrtví pro svá provinění a pro své hříchy (Ef 2:1, 5); a Všechno zaměření úmyslů jejich srdce je napořád jenom zlé (Gen 6:5; 8:21). Navíc, hladovět a žíznit po vysvobození z bídy a po životě a přinášet Bohu oběť zkroušeného srdce je možné jedině pro ty, kdo jsou znovuzrozeni a obnoveni – pro ty, kdo jsou nazýváni požehnanými (Ž 51:19; Mt 5:6).

V

Blud

Kdo učí, že zkažený a přirozený člověk může dostatečně dobrým způsobem využít obecné milosti (kterou rozumí přirozenému zjevení) nebo darů, které v něm po pádu zůstaly, aby tak jejich použitím postupně získal větší, tedy evangelijní či spásnou, milost a spásu samotnou; a že Bůh tímto způsobem ukazuje, že On sám je připraven zjevit Krista všem lidem, jelikož všem poskytuje dostatečným a účinným způsobem prostředky nutné k obrácení.

 

Vyvrácení

Zkušenost všech dob i svědectví Písem jasně ukazují, že toto učení je lživé. Oznámil své slovo Jákobovi, svá ustanovení a nařízení Izraeli. Tak žádnému národu neučinil – Jeho nařízení nepoznaly (Ž 147:19-20). Ten v minulých pokoleních nechal všechny národy chodit po jejich cestách (Sk 14:16); a Potom prošli (Pavel a jeho společníci) Frygií a galatskou krajinou, neboť Duch Svatý jim zabránil promluvit Slovo v Asii. Když přišli k Mysii, pokoušeli se dostat do Bithynie, ale Ježíšův Duch jim to nedovolil (Sk 16:6-7).

VI

Blud

Kdo učí, že Bůh nemůže při skutečném obrácení člověka nalít do jeho vůle nové rysy, schopnosti či dary, a že víra, skrze kterou jsme obráceni a díky níž se nazýváme věřícími, proto není vlastností nebo darem, které dává Bůh, ale je jedině a pouze skutkem člověka, a proto nemůže být nazývána darem, pokud tím není míněna síla a schopnost tuto víru získat.

 

Vyvrácení

Tito lidé odporují a protiřečí Svatým Písmům, která prohlašují, že Bůh do našich srdcí vlévá nové schopnosti a charakteristiky víry, poslušnosti a uvědomění si Jeho lásky: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce (Jer 31:33); a Vyleji vody na žíznivého a bystřiny na suchou zemi; vyleji svého Ducha na tvé potomstvo (Iz 44:3); a Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha Svatého, který nám byl dán (Ř 5:5). Toto učení se protiví ustavičné praxi Církve, která se modlí ústy proroka: Přiveď mě zpět a navrátím se (Jer 31:18).

VII

Blud

Kdo učí, že milost, kterou jsme obráceni k Bohu, je pouze jemným doporučováním a přesvědčováním, či (jak ji vysvětlují jiní) že působí obrácení člověka způsobem, který je co nejjemnější a zároveň co nejvíce v souladu s přirozeností člověka, kterého přesvědčuje; a že není důvod, proč by tato směřující a doporučující milost sama o sobě neměla být dostatečná k tomu, aby z přirozeného člověka udělala člověka duchovního; že Bůh nepůsobí souhlas vůle jinak, než pouze svým doporučováním; a že moc tohoto božského působení překonává Satanovo dílo v tom, že Bůh nabízí věčné dobrodiní, avšak Satan jen to vezdejší.

 

Vyvrácení

Toto učení je zcela pelagiánské a odporuje celému Písmu, které, mimo jiné, učí mnohem mocnější a božštější způsob působení Ducha Svatého v obrácení člověka, jak píše Ezechiel: Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité (Ez 36:26).

VIII

Blud

Kdo učí, že Bůh ve znovuzrození a obnově člověka nepoužívá svou všemohoucí moc tak mocným a neselhávajícím způsobem, aby ohnul vůli člověka k víře a obrácení, ale že i poté, co Bůh vykonal veškeré dílo své milosti, které používá k obrácení člověka, člověk se stále může Bohu a Jeho Svatému Duchu vzepřít, i když ho Bůh zamýšlí a chce znovuzrodit a obnovit; schopnost být znovuzrozen či ne tedy zůstává plně v moci člověka, a často se stává, že člověk takto odporuje a zcela tak zabrání svému znovuzrození.

 

Vyvrácení

Toto učení není ničím menším než popřením veškeré účinnosti Boží milosti v našem obrácení, a podřizováním díla Všemohoucího Boha vůli člověka, což odporuje slovům apoštolů, kteří učí, že věříme v souladu s působením převahy Jeho síly (Ef 1:19); a že Bůh v moci naplňuje každý svůj dobrý úmysl a skutek víry (2. Te 1:11); a že Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti (2. Pt 1:3).

IX

Blud

Kdo učí, že milost a svobodná vůle jsou částečnými příčinami, které společně vypůsobují počátek obrácení, a že působení této milosti nepředchází působení vůle; tedy, že Bůh účinným způsobem nenapomáhá vůli člověka k obrácení, dokud se k tomu vůle člověka sama nepohne a nerozhodne se tak.

 

Vyvrácení

Starověká Církev již dávno odsoudila a zatratila toto učení Pelagiánů podle slov apoštola: Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává (Ř 9:16). A stejně, Vždyť kdo ti dává vyniknout? Co z toho, co máš, jsi nedostal? (1. Kor 4:7); a Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle (Fp 2:13).

 

Pátá hlava doktríny

VYTRVALOST SVATÝCH

Článek 1: Znovuzrození lidé nejsou zcela svobodní od hříchu

Ty, které Bůh podle svého záměru povolává do společenství svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a svým Svatým Duchem je obnovuje a dává jim znovuzrození, také zachraňuje z nadvlády a otroctví hříchu, avšak v tomto životě je plně nezachraňuje z těla hříchu a od slabostí těla.

Článek 2: Reakce věřících na hříchy a slabosti

Proto denně přicházejí hříchy a slabosti, a tak i na těch nejlepších skutcích svatých lpí poskvrna. Jsou pro ně neustálým důvodem, aby se pokořovali před Bohem a utíkali se do útočiště, kterým je Kristus ukřižovaný; aby více a více duchem modlitby a svatými skutky zbožnosti umrtvovali své tělo; a aby ze všech sil usilovali o cíl dokonalosti, dokud konečně nepřijde chvíle, kdy budou zachráněni z těla této smrti a budou vládnout s Beránkem Božím v Nebesích.

Článek 3: Reakce věřících na hříchy a slabosti

Kvůli těmto zbytkům přebývajícího hříchu a také kvůli pokušením světa a Satana by ti, kdo jsou obráceni, nemohli vytrvat v této milosti, pokud by byli ponecháni na pospas jen vlastní síle. Ale Bůh, který jim udělil milost, je věrný, milosrdně je v této milosti posiluje a utvrzuje a mocně je v ní zachovává až do konce.

Článek 4: Nebezpečí, že skuteční věřící upadnou do vážných hříchů

Ačkoliv slabost těla nemůže obstát proti moci Boha, který potvrzuje a zachovává skutečné věřící ve stavu milosti, věřící nejsou vždy ovlivňováni, vedeni a puzeni Duchem Božím tak, aby se v některých chvílích hříšně neodchýlili od vedení božské milosti, a tak jsou svedeni tužbami těla a přizpůsobují se jim; a proto musí být vytrvalí v bdělosti a modlitbě, aby nebyli svedeni do pokušení.

Pokud tak však nečiní, nejen, že mohou být tělem, světem a Satanem zataženi do velkých a ohavných hříchů, ale někdy jsou do tohoto zla zataženi na Boží svolení. Právě to nám ukazují žalostné pády Davida, Petra a dalších svatých, jak nám je popisuje Svaté Písmo.

Článek 5: Důsledky takovýchto vážných hříchů

Těmito obludnými hříchy velmi vážně urážejí Boha, jsou kvůli nim hodni smrti a zarmucují jimi Ducha Svatého; tyto hříchy jim brání v praktikování víry, žalostně zraňují jejich svědomí, a svatí kvůli nim někdy na nějakou dobu ztrácejí vědomí Boží přízně, a to dokud upřímně nečiní pokání a nevrátí se na správnou cestu, kde na ně opět zazáří světlo Boží otcovské tváře.

Článek 6: Boží spásný zásah

Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, podle svého neměnného vyvolujícího záměru, nebere svého Ducha Svatého svému lidu, a to ani když Jeho lidé žalostně padnou; ani je nenechává upadnout tak daleko, aby ztratili milost osvojení, opustili stav ospravedlnění, spáchali hřích ke smrti či proti Duchu Svatému; ani nedopouští, aby se uvrhli do věčné zkázy a byli Jím zcela opuštěni a zatraceni.

Článek 7: Obnovení ku pokání

Na prvním místě je to proto, že Bůh v nich i při těchto pádech zachovává neporušitelné sémě, skrze které byli obnoveni a znovuzrozeni, aby nikdy nezaniklo a nikdy se zcela neztratilo. Za druhé je svým Slovem a Duchem s jistotou a účinně obnovuje k pokání, k upřímnému a ke zbožnému zármutku nad jejich hříchy, aby hledali a došli odpuštění v krvi Prostředníka, a aby tak znovu prožívali přízeň a milost usmířeného Boha, aby skrze víru hluboce milovali a ctili Jeho milosrdenství a nadále o to usilovněji uváděli s bázní a chvěním ve skutečnost svou záchranu.

Článek 8: Jistota tohoto zachování

To, že nikdy plně neodpadnou od víry a milosti, že nezahynou ve svých pádech a že nejsou ztraceni, proto nezáleží na jejich vlastních zásluhách či schopnostech, ale na Božím nezaslouženém milosrdenství. Kdyby záleželo na nich, tohle vše by bylo nejen možné, ale bez nejmenších pochyb by se tak i stalo. U Boha je to však naprosto nemožné, jelikož Jeho úradek nemůže být změněn; Jeho zaslíbení nemohou selhat; a stejně tak nemohou být odvolána povolání podle Jeho záměru; Kristovy zásluhy, přímluvy a zachování [Jeho lidu] nemohou být neúspěšné; a zapečetění Ducha Svatého nemůže být zmařeno či zrušeno.

Článek 9: Ujištění o tomto zachování

O tomto zachování svatých ke spasení a jejich vytrvalosti ve víře mohou skuteční věřící být ujištěni a skutečně tuto jistotu získávají, a to podle míry své víry. Touto vírou v jistotě věří, že jsou a že vždy zůstanou pravými a živými údy Církve, a že mají odpuštění hříchů a život věčný.

Článek 10: Základ této jistoty

Toto ujištění však nevychází z nějakého jedinečného, soukromého zjevení, které by si protiřečilo se Slovem Božím, či na něm bylo nezávislé, ale pramení z víry v Boží zaslíbení, která nám Bůh nanejvýš bohatě zjevil ve svém Slově k naší útěše, ze svědectví Ducha Svatého, který svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží a Jeho dědicové (Ř 8:16), a z vážné a svaté touhy zachovávat si dobré svědomí a konat dobré skutky. A kdyby byli Boží vyvolení připraveni o tuto pevnou a jistou útěchu, že nakonec získají vítězství, o tuto neselhávající záruku věčné slávy, byli by ze všech lidí ti nejzbědovanější.

Článek 11: Pochybnosti o této jistotě

Písmo navíc svědčí, že věřící v tomto životě musí zápolit s různými tělesnými pochybami a že v bolestných pokušeních ne vždy prožívají plné ujištění víry a jistotu, že vytrvají. Ale Bůh, který je Otcem veškerého povzbuzení, nedopustí, aby byli pokoušeni více, než snesou, ale s každou zkouškou jim dává i východisko, aby ji mohli snést (1. Kor 10:13), a Duchem Svatým je utěšuje a  oživuje v nich jejich jistotu o tom, že vytrvají.

Článek 12: Tato jistota jako pobídka ke zbožnosti

Tato jistota o vytrvání je však velmi daleko od toho, aby ve věřících probouzela ducha pýchy či aby jim dávala tělesnou jistotu, ale naopak je pro ně zdrojem pokory, synovské bázně, skutečné zbožnosti, trpělivosti v každém soužení, vroucích modliteb, vytrvalosti v utrpení a ve vyznávání pravdy, a pevného a jistého radování se v Bohu; proto by uvažování o tomto dobrodiní mělo sloužit jako pobídka k vážnému a neustálému vděčnému vzdávání díků a konání dobrých skutků, jak je zjevné ze svědectví Písma a z příkladů svatých.

Článek 13: Jistota nevede k nedbalosti

Obnovená jistota o vytrvání u těch, kdo jsou obnoveni ze svých pádů, žádným způsobem nevede k nemravnosti nebo k zanedbávání zbožnosti, ale naopak je vede, aby byli opatrnější a dychtivější v tom, aby pokračovali po cestách, které Pán ustanovil, aby ti, kdo po nich chodí měli jistotu vytrvalosti, a to v bázni před tím, aby jejich zneužívání Boží otcovské laskavosti nevedlo k tomu, že od nich Bůh odvrátí svou milostivou tvář (zbožným je hledět na Boží tvář dražší a vzácnější než jejich vlastní život, a její odvrácení je pro ně hořčejší než smrt) a že v důsledku upadnou do ještě horších muk svědomí.

Článek 14: Boží použití prostředků v zachování svatých

A tak jako se Bohu zalíbilo v nás dílo milosti začít kázáním evangelia, zachovává nás, pokračuje v tomto díle a dovádí ho k dokonalosti skrze slyšení a čtení Jeho Slova a přemítání nad ním, skrze napomínání, vybízení, varování a zaslíbení Slova, a skrze užívání svátostí.

Článek 15: Boží použití prostředků v zachování svatých

Tělesná mysl není schopná pochopit toto učení o vytrvalosti svatých, které Bůh nanejvýš bohatě zjevil ve svém Slově, ke slávě Jeho jména a k útěše zbožných duší, tak jako neodkáže pochopit jistotu, kterou vštěpuje do srdcí věřících. Satan jím pohrdá, svět se mu vysmívá, neučení a pokrytci ho zneužívají, a kacíři se staví proti němu. Ale Kristova nevěsta toto učení vždy nejhlubší láskou milovala a neustále tento nedocenitelný poklad bránila; a Bůh, proti kterému nemůže obstát žádné lidské rozumování ani úsilí, se postará o to, aby v něm Církev vytrvala až do konce. A tomuto jedinému Bohu, Otci, Synu a Duchu Svatému, buď sláva a čest navěky. Amen.

Odmítnutí bludů

Synod tedy nyní vysvětlil pravdivé, ortodoxní učení ohledně vyvolení a zavržení, a proto odmítá a zavrhuje bludy těch:

I

Blud

Kdo učí, že vytrvání skutečných svatých není ovocem vyvolení ani Božím darem, který by Kristus zajistil svou smrtí, ale podmínkou nové smlouvy, kterou (jak tvrdí) člověk před svým rozhodujícím vyvolením a ospravedlněním musí naplnit skrze svou svobodnou vůli.

 

Vyvrácení

Svaté Písmo svědčí, že vytrvání pramení z vyvolení a je vyvoleným udíleno na základě Kristovy smrti, vzkříšení a přímluvy: Ale dosáhli toho vyvolení. Ostatní byli zatvrzeni (Ř 11:7). A podobně, On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky Ho vydal. Jak by nám spolu s Ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je Ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? (Ř 8:32-35).

II

Blud

Kdo učí, že Bůh skutečně dává věřícímu dostatečnou sílu, aby vytrval, a je naprosto připraven ji v něm zachovat, pokud věřící bude plnit své povinnosti; ale že i tehdy, když jsou použity a uplatněny všechny věci nutné k setrvání ve víře a vše, co Bůh ráčí používat k zachování víry, vše vždy stále záleží na volbě a zalíbení lidské vůle, zda ve víře setrvá či ne.

 

Vyvrácení

Toto učení je zjevným a otevřeným pelagiánstvím, a ačkoliv se snaží člověka osvobodit, činí z něj svatokrádežníka, který loupí Boží čest; staví se proti trvalému konsenzu učení evangelia, které bere člověku jakýkoliv důvod se chlubit a vzdává veškerou chválu za toto dobrodiní jedině Boží milosti; a odporuje apoštolovi, který prohlašuje, že Bůh je Tím, kdo vás také bude utvrzovat až do konce, abyste byli bez úhony v den našeho Pána Ježíše Krista (1. Kor 1:8).

III

Blud

Kdo učí, že ti, kdo skutečně věří a byli obnoveni a znovuzrozeni, mohou nejen odpadnout od ospravedlňující víry, od milosti a nakonec zcela i od spasení, ale že často skutečně i odpadají a jsou navěky ztraceni.

 

Vyvrácení

Tato představa popírá veškerou moc milosti, ospravedlnění, znovuzrození, obnovení a trvalého zachování Kristem, a tak protiřečí jasným slovům apoštola Pavla: Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni Jeho krví, budeme skrze Něho zachráněni od Božího hněvu (Ř 5:8-9). Protiřečí i slovům apoštola Jana: Žádný, kdo je narozen z Boha, nečiní hřích, protože v něm zůstává Boží símě; a nemůže hřešit, protože se narodil z Boha (1. J 3:9). A protiřečí slovům samotného Ježíše Krista: Já jim dávám život věčný; nezahynou na věčnost a nikdo je nevytrhne z Mé ruky. Můj Otec, který Mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky Mého Otce (J 10:2-29).

IV

Blud

Kdo učí, že ti, kdo skutečně věří a jsou znovuzrozeni a obnoveni, mohou zhřešit hříchem ke smrti či proti Duchu Svatému.

 

Vyvrácení

Ten samý apoštol Jan poté, co v páté kapitole své první epištoly, ve verších 16 a 17, hovořil o těch, kdo zhřešili hříchem ke smrti, a zakázal modlitby za ně, totiž okamžitě ve verši 18 dodává: Víme, že kdo je narozen z Boha, nehřeší (tímto druhem hříchu); ale ten, kdo byl zplozen z Boha, střeží sebe samého a ten Zlý se ho nedotýká (1. J 5:18).

V

Blud

Kdo učí, že bez zvláštního zjevení nemůžeme mít jistotu o tom, že v budoucnu v tomto životě vytrváme [ve víře].

 

Vyvrácení

Toto učení krade skutečným věřícím jistou a pevnou útěchu v tomto životě, a znovu přináší do Církve pochybování papežistů; Svatá Písma však neustále ukazují a odvozují toto ujištění, a to ne z jedinečných a neobvyklých zjevení, ale ze znamení, která charakterizují děti Boží, a z neustálých a zcela jistých Božích zaslíbení. A proto především apoštol Pavel prohlašuje: Ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ř 8:39); a Jan také prohlašuje: Kdo zachovává Jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal (1. J 3:24).

VI

Blud

Kdo učí, že učení o jistotě vytrvání a spásy už ze své samé podstaty a charakteru vede k lhostejnosti a škodí zbožnosti, dobré morálce, modlitbám a dalším svatým skutkům, a že proto naopak je chvályhodné pochybovat.

 

Vyvrácení

Tito lidé ukazují, že neznají moc božské milosti a dílo Ducha Svatého žijícího ve svatých. A odporují apoštolu Janovi, který ve své první epištole učí pravý opak, a to velmi jasnými slovy: Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se zjeví, budeme Mu podobni, protože Ho uvidíme takového, jaký je. A každý, kdo v Něm má tuto naději, očišťuje se, tak jako On je čistý (1. J 3:2-3). Kromě toho, toto učení je vyvráceno i příkladem svatých Starého i Nového zákona, kteří byli vytrvalí ve svých modlitbách i dalších skutcích zbožnosti, ačkoliv si byli jisti tím, že vytrvají a budou spaseni.

VII

Blud

Kdo učí, že víra těch, kdo věří jen po nějaký čas, se nijak neliší od ospravedlňující a spásné víry, kromě svého trvání.

 

Vyvrácení

Kristus sám v Matouši 13:20, Lukáši 8:13 a na dalších místech zcela zjevně ukazuje na další rozdíly mezi těmi, kdo věří jen na nějaký čas, a skutečnými věřícími. Tento rozdíl je (kromě doby trvání víry) trojí; Pán prohlašuje, že první skupina přijímá sémě do kamenité půdy, avšak druhá do dobré půdy či dobrého srdce; první postrádá kořen, avšak druhá má pevný, dobrý kořen; první je bez ovoce, avšak druhá stále a vytrvale přináší ovoce, ač třeba v různé míře.

VIII

Blud

Kdo učí, že není absurdní, aby někdo ztratil své první znovuzrození, a byl poté znovu, a dokonce poměrně často, znovu znovuzrozen.

 

Vyvrácení

Tito lidé svým učením popírají neporušitelnost Božího sémě, kterým jsme znovuzrozeni, a tak jasně odporují svědectví apoštola Petra: Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného (1. Pt 1:23).

IX

Blud

Kdo učí, že Kristus se nikde nemodlil za to, aby věřící bez selhání pokračovali ve víře.

 

Vyvrácení

Tito lidé odporují Kristu samotnému, který říká Já jsem však poprosil za tebe (Šimone), aby nezanikla tvá víra (L 22:32), a evangelistovi Janovi, který prohlašuje, že Kristus se nemodlil jen za apoštoly, ale také za všechny, kdo měli uvěřit skrze jejich slovo: Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi Mi dal … Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého (J 17:11, 15, 20).

Závěr

ODMÍTNUTÍ FALEŠNÝCH OBVINĚNÍ

Toto je tedy jasné, prosté, otevřené a upřímné vysvětlení ortodoxního učení ohledně pěti článků debatovaných v nizozemských církvích, a odmítnutí bludů, kterými byli někteří zneklidněni. Synod soudí, že toto učení vychází ze Slova Božího a souhlasí s vyznáními reformovaných církví. Proto je zjevné, že někteří, jejichž chování rozhodně nebylo přiměřené a vhodné, se provinili proti veškeré pravdě, spravedlnosti, poctivosti a lásce, když se snažili veřejnost přesvědčit:

[následují remonstrantské, arminiánské náhledy]

„Že učení reformovaných církví ohledně předurčení a body s ním spojené svou samou podstatou a nutnou tendencí vedou mysl lidí od vší zbožnosti a náboženství; že se jedná o opiát těla a ďábla, o Satanovu pevnost, kde on sám číhá na všechny lidi, zraňuje celé zástupy, a smrtícím způsobem útočí mnohými šípy zoufalství i jistoty; že činí z Boha autora hříchu, nespravedlivého, tyranského, pokryteckého; že není ničím jiným než pozměněným stoicismem, manichejstvím, libertinstvím a mohamedánstvím; že dává lidem tělesnou jistotu, protože je přesvědčuje, že nic nemůže překazit spásu vyvolených, ať už si žijí, jak se jim chce, a že tedy mohou klidně páchat ty nejúděsnější zločiny; že, i kdyby zavržený člověk konal všechny skutky svatých, jeho poslušnost by ani v nejmenším nepřispěla k jeho spáse; že toto učení tvrdí, že Bůh pouhým svévolným rozhodnutím své vůle, bez sebemenšího ohledu na jakýkoliv hřích, předurčil naprostou většinu světa k věčné záhubě, a že právě s tímto jediným záměrem lidi stvořil; že tak, jako je vyvolení pramenem a příčinou víry a dobrých skutků, zavržení je stejným způsobem příčinou nevíry a bezbožnosti; že mnoho dětí věrných věřících je bez viny odtrženo od ňader jejich matek a tyransky uvrženo do pekla, takže jim ani křest ani modlitby Církve u jejich křtu nemohou vůbec nijak prospět;“

a mnoho dalších pomluv, které reformované církve nejen nevyznávají, ale celou svou duší jimi pohrdají.

Proto Dordrechtský synod ve jménu Páně zapřísahá všechny, kdo oddaně a zbožně vzývají jméno našeho Spasitele Ježíše Krista, ať posoudí víru reformovaných církví ne podle pomluv a nactiutrhání, které jsou na ně ze všech stran vršeny, ani podle soukromých názorů a výroků několika starověkých či moderních učitelů, často citovaných nečestně či překroucených a pokřivených do jiných významů, než jaké původně měly; ale z veřejného vyznání církví jako takových a z jejich vysvětlení tohoto ortodoxního učení, potvrzeného jednomyslným souhlasem každého jednoho člena celého synodu bez výjimky.

 Navíc, synod varuje pomlouvače a nactiutrhače, ať si uvědomí strašlivý Boží soud, který je čeká za to, že nesli falešné svědectví proti vyznáním tolika církví, za to, že zarmoutili a trápili svědomí slabých, a za to, že usilovali o vytvoření předsudků a podezření vůči společenství skutečných věřících.

Nakonec tento synod se vší vážností vybízí všechny své bratry v evangeliu Kristově, ať s tímto učením nakládají s nejvyšší zbožností a svatou bázní, a to jak na univerzitách, tak ve sborech; ať ho v kázání i při psaní neustále vztahují vůči slávě Božského jména, svatému životu a útěše trpících duší; ať své myšlenky, city, názory i slova podřizují Písmu podle analogie víry, ať se vyhýbají všem vyjádřením, která přesahují hranice, kterým se podle jasného a skutečného významu Svatých Písem musíme podřizovat, a která by mohla nestoudným sofistům dávat oprávněnou záminku pohrdat učením reformovaných církví, napadat je či je falešně obviňovat a ostouzet.

Kéž nás Boží Syn Ježíš Kristus, který sedí po pravici Otcově a dává dary lidem, posvětí v pravdě, kéž přivede do pravdy ty, kdo bloudí, kéž zavře ústa těch, kdo pomlouvají a urážejí zdravé učení, a obdaří věrné služebníky Jeho Slova duchem moudrosti a rozvážnosti, aby všechny jejich rozmluvy byly ke slávě Boží a k budování těch, kdo je slyší.

Amen.