Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Žijeme v době rovnostářství, relativizace a popírání autorit. Proto si potřebujeme ujasnit biblické sféry svrchovanosti a hierarchie: 1) Jednotlivec; 2) Domácnost; 3) Stát; 4) Církev. Bůh vládne nad všemi a všechny vůči němu musí být poslušné.
Ž 24:1; Ř 11:36; 1. Kor 10:31.

Domácnost:
Domácnost je centrem práce, rození, výchovy a sociální péče; smluvní hlavou je otec.
Gen 7:1, 7; 17:9-13; Sk 11:13-14; 16:31; 1. Kor 1:16; 7:13-14; Dt 6:5-9; Ž 127:3-5; Ž 128:1-4; Př 31:10-28; Ef 5:23-33; Ti 2:3-5; 1. Tim 5:4, 8;

Stát:
Stát je vykonavatelem Božího hněvu, a proto má prosazovat Boží tresty podle Božích standardů; smluvní hlavou je vládce.
Ř 13:3-6; Dt 17:15-20; 1. S 8:11-18; Gen 47:19-26; 1. Le 21:1-14.

Celé dějiny jsou smluvní:
Dějiny jsou střetem dvou národů a dvou smluvních hlav – Satana (v Adamovi) a Krista.
Gen 3:14-15; 1. Kor 15:22; Ř 5:12, 15,17.

Církev:
Církev je ústřední „politickou“ institucí/lidstvem dějin.
Ef 2:11-22; Zj 1:5-6; sr. 1. Pt 2:9; 2. Kor 6:16; 1. Kor 10:1; Mt 28:18-20; Žd 3:5-6; 2. Kor 6:16; Sk 17:7; Ž 110:1; Sk 13:46, 48; Zj 19:16; Mt 28:18-20; J 12:31; Sk 2:30-31; L 11:20; Iz 9:5-6; Da 2:44;  Zj 20:4; sr. 1:6; 1. Kor 6:2; Ž 149; Ž 2; 1. Tim 2:1; 

Fungování Církve:
Církev je sférou Slova, kázně, péče o potřebné a vzdělávání tam, kde je neposkytuje rodina; smluvní hlavou jsou vedoucí.
1) Vládce: Ef 1:20-22.
2) „Občanství“: 1. Kor 12:12-13.
3) Zákony a soudy: Mt 18:15-19; 1. Kor 6.
4) Dělba práce a sociální péče: Sk 6:1-4; 1. Tim 5:1-11.
5) „Hodnosti“: Mt 5:18-20.
6) Vedení války: Ef 6:11-20; 2. Kor 10:3-6; Mt 5:3-12; Zj 12?11.
7) Vedoucí: Sk 15:1-6; Sk 20:17; Ti 1:5; Sk 18:8; Dt 19:11-12; 21:1-8, 18-21; 25:15-18; 27:1; 29:9;            31:9, 28; Žd 13:17.

Jednotlivec:
Jednotlivec žije ve všech ostatních sférách, konkrétnější pro něj je sféra svědomí a osobního správcovství.
2.Kor 5:10; Ř 14:6-8, 12.

Propojení sfér:
Sféry jsou úzce propojené na úrovních smluvní zodpovědnosti, vykazatelnosti a hierarchie; spojuje je i biblické vyjadřování jako takové, a proto se navzájem ilustrují.
1.Kor 15:45; Žd 13:17; 1. Tim 3:4-5; 1. Tim 5:17; 1. Pt 3:6; 1. Pt 5:1-4; Ez 34:22-24; 1. S 24:11-12; 2. S 12:1-7; Žd 2:13-14; 1. Pt 5:4; J 10.

Text kázání:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je list Židům 13:17.

Žd 13:17

Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku.

Toto je Slovo Boží.

Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.

„Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet.“ Text, jehož obsah si dnes potřebujeme uvědomit víc než kdy dříve. Naše doba dýchá rovnostářstvím. Ve jménu rovnosti se smazává rozdíl mezi mužem a ženou, mezi Bohem ustanoveným řádem manželství – a mezi zvrácenými formami smilstva. Hlásá se, že „každý má právo na svůj názor a žádný názor není cennější nebo důležitější než jiný“, což znamená, že ti, kdo chtějí říct něco, co bylo posledních tisíc let nezpochybnitelným faktem, mají povinnost mlčet. …ale to odbočujeme. Každý má právo ovlivňovat společnost stejným dílem – je jedno, jestli je ten někdo flákač, kterého už pětatřicet let obskakuje maminka, nebo jestli je to plodný, vzdělaný otec pěti dětí.

Tento mor „rovnostářství“ ale útočí na samotné základy pravdy, a tak už dneska není výjimkou dočíst se, že zákony logiky, vědecká metoda nebo historicko-gramatická hermeneutika textů jsou ve skutečnosti nástroje útlaku – jsou to imperialistické, rasistické koncepty, kterými bílí cis-genderoví muži utlačují všechny, kdo mají jiné množství melaninu. …a ne, to si nevymýšlím. Dokonce i v mnohých kruzích, které se označují za konzervativně křesťanské, zaznívá, že potřebujeme, aby například Písmo překládaly týmy s takovým a takovým etnickým zastoupením, aby „přinesly hispánské / černé / asijské / queer čtení textu“.

Ale, samozřejmě, u takových extrémů se obvykle nezačíná. Začátkem je spíš něco jako „Ty máš svojí pravdu, já tu svou.“ Nebo, po křesťansku, „To je tvůj výklad, to si každý může vyložit, jak chce. Ty to cítíš tak, já zase takhle.“

My všichni jsme prodchnuti rovnostářstvím. Někteří z nás z Boží milosti už méně, než jsme byli, ale to pořád ani v nejmenším neznamená, že už jsme dorazili do cíle – stále potřebujeme odkládat uvažování, kterému jsme byli vyučeni a které neustále nasáváme z kultury kolem sebe, a být proměňováni Božím Duchem. Proto si pojďme velmi stručně shrnout, co Písmo říká o autoritě, hierarchii a rozčlenění společnosti.

Písmo nám předkládá čtyři základní sféry autority; nebo, mohli bychom říct, sféry svrchovanosti. Dalším z výrazů, který historická reformovaná teologie používá, je sféry správy. Těmito čtyřmi sférami nebo úrovněmi jsou: 1) Jednotlivec; 2) Domácnost či rodina; 3) Stát; a 4) Církev.

My všichni neustále žijeme na všech čtyřech těchto úrovních – a Bůh vládne nad všemi čtyřmi těmito úrovněmi. Připomeňme si, že Písmo nám říká, že „Hospodinu patří země a vše, co je na ní, celý svět a všichni jeho obyvatelé“ (Ž 24:1), „všechno je z Něho, skrze Něho a pro Něho“ (Ř 11:36), a proto všichni lidé musí v každé jedné sféře žít v poslušnosti vůči Bohu a Jemu k slávě (1. Kor 10:31). Jak jsme o tom nedávno hovořili, všechno, všude, vždycky a ve všem se musí dít k Boží slávě. A to s sebou samozřejmě nese povinnosti a závazky a Bohem svěřené úlohy, kterým se jednotlivé sféry mají věnovat.

Jelikož základní jednotkou všech ostatních sfér svrchovanosti jsou jednotlivci, je zjevné, že od sebe sféry života jednotlivců, rodiny, státu a Církve nelze oddělit – naopak, organicky se prolínají a částečně překrývají. Proto začneme, možná trochu překvapivě, sférou domácnosti, jelikož nám to pomůže k snadnějšímu vymezení jednotlivých sfér.

Když si alespoň na moment sundáme brýle našeho zápaďáckého individualismu, začneme si biblického důrazu na domácnost všímat všude. Jen pár příkladů:

1) Bůh v Genesis 7:1 říká Noemovi: „Vejdi ty a celá tvá rodina do archy, neboť jsem viděl, že v této generaci jsi přede Mnou spravedlivý jen ty.“ A čteme: „I vešel Noe a jeho synové, jeho žena i ženy jeho synů s ním před vodami potopy do archy“ (Gen 7:7). Noe je jediný spravedlivý – a zachraňuje tím celou svou rodinu, včetně žen svých synů.

2) Když Bůh ustanovuje svou smlouvu s Abrahamem, čteme: „A ty zachovávej Mou smlouvu, ty i tvé potomstvo po tobě z generace na generaci. Toto je Má smlouva mezi Mnou a vámi a tvým potomstvem po tobě, kterou budete zachovávat: Každý mužského pohlaví mezi vámi musí být obřezán. Obřežte si maso své předkožky a to bude znamením smlouvy mezi Mnou a vámi. Po všechny vaše generace bude ve věku osmi dnů mezi vámi obřezán každý mužského pohlaví, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva. Musí být obřezán zrozený ve tvém domě stejně jako koupený za tvé stříbro a znamení Mé smlouvy na vašem těle bude znamením věčné smlouvy“ (Gen 17:9-13). Abrahamova smluvní víra s Bohem znamená, že všichni, kdo jsou mu podřízeni, nejen členové jeho rodiny, ale i jeho domácí služebníci, jsou započteni do Božího lidu.

3) Tak jako vidíme, že poslušnost smluvní hlavy přináší Boží požehnání, které přichází na všechny, kdo jsou této hlavě smluvně podřízeni, vidíme, že neposlušnost hlavy na ně přináší prokletí – tak jako přináší kletbu ostatním, se kterými je daný nevěrník smluvně vázán. V Jozuovi 7 čteme: „Synové Izraele se však zpronevěřili věrolomností při klatbě. Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zeracha z pokolení Judova, vzal z toho, co bylo zasvěceno zkáze, a Hospodinův hněv vzplanul proti synům Izraele. Jozue poslal muže z Jericha do Aje, který leží u Bét-ávenu na východ od Bét-elu, a řekl jim: Vystupte a prozkoumejte tu zemi. Ti muži vystoupili a prozkoumali Aj. Když se vrátili k Jozuovi, řekli mu: Ať netáhne všechen lid. Asi dva tisíce nebo tři tisíce mužů ať vytáhnou a pobijí Aj. Nevyčerpávej všechen lid, vždyť je jich tam málo. Tehdy tam vytáhly asi tři tisíce mužů z lidu, před muži z Aje však utekli. A muži z Aje z nich pobili asi třicet šest mužů; pronásledovali je před branou až k Šebárímu a pobili je na svahu. Srdce lidu se rozplynulo a bylo jako voda. Tu Jozue roztrhl své roucho a padl tváří k zemi před Hospodinovou truhlou až do večera, on a izraelští starší, a házeli si prach na hlavu. A Jozue řekl: Ach, Panovníku Hospodine, proč jsi vlastně převedl tento lid přes Jordán? Abys nás vydal do ruky Emorejců k naší záhubě? Kéž bychom se byli odhodlali a zůstali na druhé straně Jordánu. Dovol Panovníku, co mám říci potom, co se Izrael dal na útěk před svými nepřáteli? Až to uslyší Kenaanci a všichni obyvatelé té země, obklíčí nás a vyhladí naše jméno ze země. Co pak učiníš pro své veliké jméno? Nato Hospodin Jozuovi řekl: Vstaň, proč takhle ležíš na tváři? Izrael zhřešil a přestoupili také Mou smlouvu, kterou jsem jim dal. Vzali také z toho, co bylo zasvěceno zkáze, také kradli, také zapírali a uložili to také mezi své věci. Proto nebudou moci synové Izraele obstát před svými nepřáteli. Obrátí se před svými nepřáteli na útěk, protože se stali klatbou. Už s vámi nebudu, pokud nevyhladíte klatbu ze svého středu. Vstaň, posvěť lid a řekneš: Posvěťte se na zítra, protože toto řekl Hospodin, Bůh Izraele: Uprostřed tebe, Izraeli, je to, co je zasvěceno zkáze. Nemůžeš obstát před svými nepřáteli, dokud neodstraníte věc zasvěcenou zkáze ze svého středu. Budete tedy ráno přistupovat podle svých kmenů a zůstane ten kmen, který Hospodin označí. Bude přistupovat po čeledích a ta čeleď, kterou Hospodin označí, bude přistupovat po rodinách a ta rodina, kterou Hospodin označí, bude přistupovat po mužích. A kdo bude označen kvůli klatbě, bude spálen ohněm, on i všechno, co mu patří, protože přestoupil Hospodinovu smlouvu a protože se dopustil v Izraeli bláznovství. Jozue časně ráno vstal a předvedl Izrael podle jeho kmenů. Byl označen kmen Juda. Předvedl tedy judskou čeleď a označil čeleď Zerachejců. Předvedl čeleď Zerachejců po mužích a označen byl Zabdí. Pak předvedl jeho rodinu po mužích a označen byl Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zeracha z pokolení Judova. Jozue Akánovi řekl: Můj synu, přiznej přece slávu Hospodinu, Bohu Izraele, vzdej Mu chválu a oznam mi konečně, co jsi spáchal. Nezatajuj to přede mnou. Akán Jozuovi odpověděl. Řekl: Proti Hospodinu, Bohu Izraele, jsem opravdu zhřešil já a udělal jsem to a to. Uviděl jsem mezi kořistí jeden hezký šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk o váze padesáti šekelů. Dychtil jsem po těch věcech a vzal jsem je. Hle, je to ukryto v zemi uprostřed mého stanu a to stříbro je pod tím. Jozue tedy poslal posly. Běželi do toho stanu a vida: Bylo to ukryto v jeho stanu a stříbro bylo pod tím. Tak ty věci zprostřed stanu vzali, přinesli je k Jozuovi a ke všem synům Izraele a vysypali je před Hospodinem. Nato Jozue vzal Akána, syna Zerachova, i to stříbro, ten plášť a ten zlatý jazyk i jeho syny a dcery a jeho skot, osly a brav i jeho stan a všechno, co mu patřilo. Celý Izrael byl s ním a vyvedli je do údolí Akóru. Jozue řekl: Jakou zkázu jsi uvalil na nás, takovou zkázu uvalí Hospodin v tento den na tebe. Všechen Izrael na něho házel kamení. Spálili je ohněm a ukamenovali je. Potom na něj postavili velkou haldu kamení až do tohoto dne. Hospodin se odvrátil od svého planoucího hněvu; kvůli tomu nazval ono místo jménem údolí Akór až do tohoto dne.“ Nikdo z nás není ostrov. Všichni neseme důsledky smluvní věrnosti i nevěrnosti druhých – a především to platí právě o rodinách.

4) Několik příkladů z Nového zákona. Ve Skutcích 11 čteme: „…[Kornélie,] pozvi Šimona, který se nazývá Petr; ten ti poví slova, jimiž budeš zachráněn ty i celý tvůj dům‘“ (Sk 11:13-14). Kázání apoštolů ve Skutcích 16 k filipskému žalářníkovi zní: „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům“ (Sk 16:31). V 1. Korintským 1:16 apoštol Pavel říká: „Pokřtil jsem i Štěpánův dům“, a v 1. Korintským 7:13-14, „Má-li některá žena nevěřícího muže a on je ochoten s ní žít, ať svého muže neopouští. Neboť nevěřící muž je posvěcen ve své ženě a nevěřící žena je posvěcena ve svém muži. Vždyť jinak by vaše děti byly nečisté, avšak nyní jsou svaté.“

Písmo nám tedy ukazuje, že Bůh přistupuje k lidem po celých domácnostech. Zjednodušeně můžeme říct, že otec rodiny, otec domácnosti, zodpovídá za členy své domácnosti před Bohem a přináší jim Boží zaslíbení a požehnání, jak slyšíme u Noema a z refrénu „Budeš zachráněn ty a tvůj dům“. Boží zaslíbení a požehnání s sebou samozřejmě zároveň nesou Boží podmínky a závazky, jak jsme viděli především u Abrahama. Pojďme se nyní podívat na několik pasáží, které nám vysvětlují biblické fungování domácnosti:

„Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš. Přivaž je jako znamení na ruku, ať jsou značkou mezi tvýma očima. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány“ (Dt 6:5-9).

„Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, plod lůna je mzda. Jako šípy v ruce hrdiny jsou synové zrození v mládí. Blahoslavený je muž, který jimi naplnil svůj toulec! Nebudou zahanbeni, až budou v bráně mluvit s nepřáteli“ (Ž 127:3-5). „Blahoslavený je každý, kdo se bojí Hospodina, ten, kdo chodí po jeho cestách. Jistě budeš jíst výtěžek svých rukou, bude ti blaze, bude ti dobře. Tvá žena bude jako úrodná réva uvnitř tvého domu, tví synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. Hle, takto bude požehnáno muži, který se bojí Hospodina“ (Ž 128:1-4).

„Kdo nalezne zdatnou ženu? Je daleko cennější než drahokamy. Srdce jejího manžela jí důvěřuje, nebude mít nedostatek kořisti. Po všechny dny svého života mu působí dobro, a ne zlo. Vyhledává vlnu a len, se zálibou pracuje svýma rukama. Je jako obchodní lodě; zdaleka přiváží svou potravu. Vstává, ještě když je noc, aby dala potravu svému domu a práci svým služkám. Vyhlédne si pole a dostane ho, z ovoce svých rukou vysadí vinici. Svá bedra přepásává silou, posiluje své paže. Zakouší, že má dobrý zisk, v noci její lampa nehasne. Svýma rukama sahá po přeslenu, její dlaně uchopují vřeteno. Svou dlaň otvírá chudému, své ruce vztahuje k nuznému. Když přijde sníh, nebojí se o svůj dům, protože celý její dům se obléká do karmínu. Dělá si přikrývky, její oděv je z jemného plátna a purpuru. Její manžel je znám v městských branách, když sedává se staršími země. Dělá plátno a prodává ho, dodává obchodníkovi pásy. Jejím oděvem je síla a důstojnost, s úsměvem vyhlíží budoucnost. Svá ústa otvírá moudře, na jejím jazyku je laskavé poučení. Pozorně sleduje chod svého domu, nejí chléb lenosti. Její synové povstávají a nazývají ji šťastnou, také její manžel ji chválí“ (Př 31:10-28).

„Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou Církve; On je zachráncem těla. Ale jako Církev je podřízena Kristu, tak i ženy ve všem svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval Církev a sám sebe za ni vydal, aby ji posvětil, když ji očistil vodní koupelí v slovu, aby sám sobě postavil slavnou církev, která by neměla poskvrny ani vrásky ani čehokoliv takového, ale byla svatá a bezúhonná. Takto jsou povinni i muži milovat své ženy jako svá těla. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Neboť nikdo nemá své tělo v nenávisti, ale živí je a pečuje o ně, jako i Kristus o Církev. Vždyť jsme údy Jeho těla, z Jeho masa a z Jeho kostí. ‚Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své ženě, a budou ti dva jedno tělo.‘ Toto tajemství je veliké; vztahuji je však na Krista a na Církev. Ale také jeden každý z vás ať miluje svou ženu jako sám sebe a žena ať se bojí svého muže“ (Ef 5:23-33).

„Ať [starší ženy] vyučují mladé ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a děti, byly rozvážné, cudné, pracovité v domácnosti, dobré, poddané svým mužům, aby slovo Boží nebylo haněno“ (Ti 2:3-5).

„Má-li některá vdova děti nebo vnoučata, ať se ti učí prokazovat zbožnost především své rodině a odplácet rodičům, neboť to je milé před Bohem. … Jestliže se někdo nestará o své vlastní a hlavně o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící“ (1. Tim 5:4, 8).

„Do seznamu ať je zapsána jen [žena, která] … byla ženou jednoho muže, je známá dobrými skutky, jestliže vychovala děti, byla pohostinná, umývala nohy svatým, pomáhala lidem v tísni, jestliže šla za každým dobrým skutkem“ (1. Tim 5:9-10).

Když si to shrneme, vidíme, že biblická domácnost je centrem výchovy a vzdělávání dětí, je centrem plodnosti a produktivity, místem, kde se rodí děti a kde se děje práce, je místem dobročinnosti a „sociální péče“ o slabé a staré a potřebné, a to vše pod vedením a dohledem muže, který je za domácnost smluvně zodpovědný před Bohem, tak jako je Kristus zodpovědný za Církev, a který má povinnost vést členy své domácnosti k větší a hlubší zbožnosti a posvěcenosti, tak jako Kristus posvěcuje Církev.

Ještě jednou, domácnost má biblicky být místem práce, rození, výchovy a vzdělávání dětí a „sociální péče“ – a její smluvní hlavou je otec.

Není tu otázka, jestli se mu do toho chce nebo nechce; není tu otázka, jestli tuto roli přijímá nebo odmítá; není tu otázka, jestli je si své role vůbec vědom. Tou jedinou otázkou je, jestli je věrnou nebo nevěrnou hlavou. Apoštol Pavel nám nepřikázal „Muži, buďte hlavou ženy.“ Ne, místo toho prostě oznámil, že „muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou Církve“. Manžel nemůže nebýt hlavou své manželky – přinejhorším bude špatnou hlavou. Přinejhorším bude svým chováním lhát o vztahu Krista a Církve – ale nedokáže o něm přestat svědčit. Ještě jednou: Není otázkou, jestli muž je nebo není hlavou své ženy – tou jedinou otázkou je, jestli je dobrou nebo špatnou hlavou.

Další sférou, kterou jsme si uváděli, je stát. Velmi dobrou a stručnou definici toho, co je biblickou úlohou státu, nám dává apoštol Pavel v Římanům 13: „Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš-li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen kvůli tomu hněvu, nýbrž i kvůli svědomí. Proto také platíte daně, neboť vládcové jsou Božími služebníky a právě tomu se vytrvale věnují“ (Ř 13:3-6). Vládcové jsou Božími služebníky, postrachem zlu a vykonávají Boží hněv nad činiteli zla. Jsou Božími služebníky – to znamená, že mají povinnost sloužit Bohu, ne ze sebe dělat Boha. Jsou postrachem zlu – to znamená, že mají povinnost být postrachem tomu, co Bůh označuje za zlo, a chránit to, co Bůh označuje za dobro. Jsou vykonavateli Božího hněvu – to znamená, že mají povinnost zkoumat podle Božího Slova, nad čím se Bůh hněvá a jak chce, aby se Jeho hněv projevil, a jednat podle toho.

V Deuteronomiu popisuje Bůh požadavky na vládce následovně: „Ustanov nad sebou krále ze svých bratří. Nesmíš si nad sebou určit cizince, který není tvým bratrem. Jen ať nemá mnoho koní a neposílá lid zpět do Egypta … Ať nemá mnoho žen, aby se neodvrátilo jeho srdce, ani příliš mnoho stříbra a zlata. Až usedne na svůj královský trůn, ať si před lévijskými kněžími napíše do knihy opis tohoto zákona. Ať je u něj a ať si v něm čte po všechny dny svého života, aby se naučil bát Hospodina, svého Boha, zachovávat všechna slova tohoto zákona a tato ustanovení a plnit je. Ať není jeho srdce povýšené nad jeho bratry a ať se neodvrátí od příkazů napravo ani nalevo, aby prodloužil dny nad svým královstvím“ (Dt 17:15-20). Vidíme tedy, že vládce nemá být imigrant, nemá si budovat velkou armádu, nesmí vést lid ke kompromisům s pohanstvím, musí žít život osobní integrity, nesmí si hromadit majetek, musí si přepsat Boží zákon a vládnout podle něj. A když říkám „vládnout“, v praxi to podle Božího zákona znamená působit jako nejvyšší soudce a jako vojevůdce země. Jak už jsme viděli dříve, řada sfér, které bychom dnes přisuzovali státu, jako je vzdělávání, zdravotnictví nebo sociální péče, jsou mimo sféru jeho autority. Biblickou sférou fungování státu je organizování obrany země a prosazování Bohem definované spravedlnosti a práva; nic více, nic méně – a smluvní hlavou státu je nejvyšší, rozhodující vládce. A opět platí, že nemůže nebýt hlavou. Přinejhorším může být špatnou hlavou, která je svému lidu prokletím.

Pro představu, 1. Samuelova 8 nám popisuje, jak vypadá vládce, který dalece přesahuje svou sféru autority a je Boží kletbou nad nevěrníky, kteří odmítli Boha. „Vezme vaše syny a ustanoví si je na své válečné vozy a na své jezdecké koně a budou běhat před jeho válečnými vozy. Ustanoví si je za velitele nad tisíci a nad padesáti, také aby orali jeho pole a sklízeli jeho žeň, aby zhotovovali jeho válečné zbraně a výstroj jeho vozů. A vaše dcery vezme za mastičkářky, kuchařky a pekařky. Vezme vaše nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým otrokům. Bude brát desátky z vašeho zrní a vašich vinic a dá je svým dvorním úředníkům a otrokům. Vezme vaše otroky a vaše služky, vaše nejlepší mládence a vaše osly a podrobí je práci pro sebe. Bude brát desátky z vašeho stáda a stanete se jeho otroky. V onen den budete volat o pomoc kvůli svému králi, kterého jste si zvolili, ale Hospodin vám v onen den neodpoví“ (1. S 8:11-18). Vládce, který je Boží kletbou, si buduje armádu, nárokuje si práci lidu, dává trafiky svým nohsledům a nárokuje si dokonce desátek, 10 %, na daních. Platit na daních dvacet procent je něco, co Písmo nazývá otroctvím (Gen 47:19-26). Nenávidění, pohrdaní, utlačující novozákonní celníci podle odhadů vybírali řádově třicet procent. Kdo má mozek k chápání, chápej.

A, samozřejmě, tak jako otcové zodpovídají před Bohem za své domácnosti, i vládcové zodpovídají před Bohem za svůj lid. Proto čteme, že když král David zhřešil, trpěl celý Izrael. „Satan povstal proti Izraeli a navedl Davida, aby spočítal Izrael. David řekl Jóabovi a knížatům lidu: Jděte a spočítejte Izrael od Beer-šeby až po Dan a přineste mi zprávu, ať vím, kolik jich je. … Nato David řekl Bohu: ‚Velmi jsem zhřešil, že jsem to udělal. Nyní odejmi, prosím, vinu svého otroka, neboť jsem jednal velice bláznivě.‘ Hospodin promluvil ke Gádovi, Davidovu vidoucímu: ‚Jdi a promluv k Davidovi: Toto praví Hospodin: Předkládám ti tři věci. Vyber si jednu z nich, kterou ti mám udělat.‘ Gád přišel k Davidovi a řekl mu: ‚Toto praví Hospodin: Vyber si: Tři roky hladu nebo tři měsíce být ničen svými protivníky, kdy by tě stíhal meč tvých nepřátel, anebo tři dny Hospodinova meče a moru v zemi, kdy by Hospodinův anděl působil zkázu po celém území Izraele. Nyní se rozhodni, co mám odpovědět tomu, kdo mě poslal.‘ David Gádovi odpověděl: ‚Jsem ve veliké tísni. Kéž padnu do Hospodinovy ruky, neboť Jeho slitování je velké. Jenom ať nepadnu do ruky člověka. Hospodin uvedl na Izrael mor a padlo z Izraele sedmdesát tisíc mužů‘“ (1. Le 21:1-14). Když David byl věrný Bohu, lidu se dařilo; když David byl nevěrný, lid trpěl. Stejnou skutečnost vidíme u Šalomouna, jeho syna Rechabeáma a tak dále a tak dále napříč historií biblických národů. Tam, kde je smluvní hlava věrná, přichází požehnání; tam, kde je smluvní hlava nevěrná, přichází prokletí.

Ostatně, celé dějiny jsou střetem dvou „národů“ – sémě hada a sémě ženy, lidstva padlého v Adamovi a lidstva vykoupeného v Kristu. Jak pro nás Mojžíš zaznamenává Boží vykupující kletbu proti Satanovi a jeho následovníkům: „Protože jsi to učinil, buď proklet a vyvržen od všech zvířat a od veškeré polní zvěře, budeš se plazit po břiše a žrát prach po všechny dny svého života. A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu“ (Gen 3:14-15). Apoštol Pavel pro nás koncept smluvních hlav, či smluvních zástupců zaznamenává v 1. Korintským 15 takto: „Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni“ (1. Kor 15:22). A v Římanům 5 Pavel říká: „Skrze jednoho člověka, [Adama], vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože [v Adamovi] všichni zhřešili. … Proviněním jednoho člověka mnozí zemřeli, mnohem více se na mnohé rozhojnila Boží milost a dar spravedlnosti v milosti toho jednoho člověka, Ježíše Krista. … Jestliže proviněním jednoho člověka, [Adama,] smrt vládla skrze toho jednoho, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista“ (Ř 5:12, 15, 17).

…a ti, kteří přijímají hojnost milosti a dar spravedlnosti a vládnou v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista, tvoří Církev. Církev je, jak víme, novým, vykoupeným lidstvem, Božím královstvím, Božím Izraelem (Ef 2:11-22; Zj 1:5-6; sr. 1. Pt 2:9; 2. Kor 6:16; 1. Kor 10:1). Samozřejmě, Písmo jasně říká, že Pán Ježíš vládne naprosto nade vším. Na konci Matoušova evangelia vysílá Církev do světa se slovy „Byla Mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a učedničte všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28:18-20). Zároveň ale platí, že centrem Pánova nového světa je Církev. Církev je Božím domem (Žd 3:5-6), Božím chrámem (2. Kor 6:16), neboli Božím palácem a trůnním sálem. Církev je tím nejústřednějším zřízením dějin – a můžeme říct, že je zřízením skrz naskrz politickým.

Nový zákon přetéká politickým jazykem, ale my jsme se ho naučili neslyšet. Apoštolové jsou ve Skutcích obviněni, že „jednají proti císařovým ustanovením, neboť říkají, že králem je někdo jiný: Ježíš“ (Sk 17:7), ale nám to nespíná. Připomeňme si shrnutí, které už jste mnozí slyšeli několikrát, ale které potřebujeme slyšet znovu a znovu.

Když si projdeme evangelia a Skutky a zaměříme se na to, jak často evangelisté hovoří o kterých konceptech, dojdeme k následujícímu, pro mnohé dost překvapivému shrnutí:

Odpuštění hříchů: 23

Věčný život: 31

Jít do nebe: 0

Hřích, přestoupení: 51

Boží Království, Kristus, Mesiáš: 220+

Jinými slovy, o Kristově úloze Božího vyvoleného Světovládce a o Jeho Království a o ničení Jeho nepřátel se hovoří asi desetkrát častěji než o odpuštění hříchů.

Zdaleka nejcitovanější starozákonní pasáží v Novém zákoně je začátek mesiášského Žalmu 110:1: „Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou.“ Nový zákon tento verš cituje či na něj odkazuje třiadvacetkrát; je citován v 11 ze 27 novozákonních knih; cituje ho 7 z 9 novozákonních autorů (nemluvě o tom, že prakticky každé označení Ježíše jako „Pána“ může odkazovat na tento žalm). Druhá nejcitovanější starozákonní pasáž je „Miluj bližního svého jako sebe samého“ – která se v Novém zákoně objevuje sedmkrát, neboli třikrát méně.

V celé knize Skutků, která pro nás zachycuje apoštolské kázání a měla by tedy být vzorem pro všechny, kteří se hlásí k odkazu apoštolů, čteme o Mesiáši a Jeho Království více než dvacetkrát… o věčném životě dvakrát (Sk 13:46, 48)… o jití do nebe ani jednou… a o Boží lásce ani jednou.

Tím ale politický důraz Nového zákona nekončí. Jen namátkou, Kristus, neboli Boží Pomazaný [Král], je nazván Králem králů (Zj 19:16), patří Mu veškerá pravomoc a autorita na nebi a na zemi (Mt 28:18-20), svrhl vládce světa (J 12:31) a sedí na Davidově trůně (Sk 2:30-31).

Kristus, neboli Boží Pomazaný [Král], přišel jako „Kníže pokoje“, ustanovil Boží Království (L 11:20) a „nebude konce vzrůstu Jeho panství a pokoje na Davidově trůnu a nad Jeho královstvím, aby ho mohl upevnit a posilnit v právu a v spravedlnosti od nynějška až navěky“ (Iz 9:5-6), a Jeho Království rozdrtí všechny pozemské říše a nakonec vyplní celou zemi (Da 2:44).

Kristus, neboli Boží Pomazaný [Král], na základě svého dokonalého díla činí z křesťanů krále,  kteří vládnou světu a soudí ho (Zj 20:4; sr. 1:6; 1. Kor 6:2; Ž 149), a součástí jejich sdělení je hlásat, že Kristu se mají povinnost v milující poslušnosti poklonit všichni vládcové a zákonodárci (Ž 2).

Kristus, neboli Boží Pomazaný [Král], ustanovuje svou Církev, řecky ekklesia – a ekklesia je mimo jiné, řeckým politickým termínem pro vládnoucí shromáždění lidu. A, samozřejmě, členové ekklesie jsou stavěni do pozice těch, kdo se přimlouvají za světské vládce, a tedy jsou v tomto smyslu „nad nimi“ (1. Tim 2:1).

…a mohli bychom pokračovat dál a dál. Věřím ale, že už je víc než zjevné, že Církev, ne jako nějaká lidská organizace nebo instituce se sídlem na konkrétním místě, Církev jako nové lidstvo a Boží Království je ze své podstaty politickým zřízením. Pojďme se teď opět podívat na několik pasáží, které nám více vysvětlí fungování sféry či zřízení Církve.

1) V listu Efezským 1:20-22 čteme, že Bůh Krista „posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad každou vládu i autoritu i mocnost i panstvo a nad každé jméno, které je jmenováno nejenom v tomto věku, ale i v budoucím, a všechno podřídil pod Jeho nohy a dal Ho za hlavu nade vším Církvi“ (Ef 1:20-22). A tak vidíme, že Církev má svého Vládce.

2) V 1. Korintským 12 nám apoštol Pavel říká, že „jako tělo je jedno, ač má mnoho údů, a všechny údy jednoho těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak i Kristus. Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít“ (1. Kor 12:12-13). Jinými slovy, Církev přijímá své občany ze všech národů ve křtu a nedělá mezi nimi rozdíly na základě etnika nebo společenské třídy.

3) V Matouši 18 čteme: „Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok‘. Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník. Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi“ (Mt 18:15-19; sr. 1. Kor 6). Církev má své zákony, má své nápravné a soudní procedury, a střeží své hranice.

4) Církev má svou strukturu dělby práce a svůj systém péče o potřebné. Ve Skutcích 6:1-4 čteme: „V těch dnech, kdy přibývalo učedníků, nastalo reptání Helénistů proti Hebreům, že při každodenní službě jsou jejich vdovy zanedbávány. Proto apoštolové – oněch Dvanáct – svolali veškeré množství učedníků a řekli: ‚Není správné, abychom my zanechali Božího slova a sloužili při stolech. Vyberte si tedy, bratři, mezi sebou sedm osvědčených mužů, plných Ducha Svatého a moudrosti, které ustanovíme pro tento úkol; my však se oddáme modlitbě a službě slova‘“ (Sk 6:1-4). A, samozřejmě, o seznamu vdov, o které se Církev má starat, v 1. Timoteovi 5 už jsme dnes četli (1. Tim 5:1-11).

5) Církev má svůj pevně daný žebříček „hodností“, neboli toho, kdo má být počítán za úctyhodného a hodného následování. Pán Ježíš nám v Matouši 5 říká: „Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte“ (Mt 5:18-20).

A ač bychom mohli pokračovat ještě dlouho, uvedeme si poslední dva body:

6) Církev válčí. Apoštol Pavel v Efezským 6:11-20 přikazuje: „Oblečte si celou výzbroj Boží, abyste se mohli postavit proti Ďáblovým nástrahám. Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech. Proto vezměte na sebe celou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý vzepřít, všechno vykonat a zůstat stát. Stůjte tedy opásáni na bedrech pravdou, oblečeni v pancíř spravedlnosti, nohy obuté v připravenosti k službě evangelia pokoje; k tomu všemu vezměte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny hořící šípy toho Zlého. A vezměte přilbu záchrany a meč Ducha, jímž je Boží slovo. Každou modlitbou a prosbou se v každý čas modlete duchem a k tomu bděte s veškerou vytrvalostí a prosbou za všechny svaté, i za mne, aby mi bylo dáno slovo, když otevřu ústa, abych směle oznámil tajemství evangelia, pro něž jsem poslem v řetězech, a osmělil se v něm tak, jak mi náleží mluvit“ (Ef 6:11-20). V 2. Korintským píše: „Ačkoli žijeme v těle, nebojujeme podle těla. Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista, a jsme připraveni potrestat každou neposlušnost, jakmile bude vaše poslušnost úplná“ (2. Kor 10:3-6). A Pán Ježíš nám v Matouši 5:3-12 říká: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví. Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes. Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi“ (Mt 5:3-12).

Církev válčí proti zlu – válčí pravdou, spravedlností, vírou a hlásáním Božího slova. Válčí modlitbou a svátostmi a uctíváním a podmaňováním hříchu. Válčí církevní kázní a pokorou a pláčem a praktickým milosrdenstvím. Válčí prosazováním Bohem definovaného práva a osobní svatostí a utrpením a tím, že je pronásledována. Slovy Zjevení 12:11, „Oni zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví; a nemilovali svou duši až na smrt.“

7) Církev jako nové lidstvo a lid a království a armáda Páně má své vedoucí. Ve Skutcích 15:1-6 čteme: „Tu sestoupili někteří z Judska a začali bratry učit: ‚Nebudete-li obřezáni podle Mojžíšova obyčeje, nemůžete být zachráněni.‘ Když se s nimi Pavel a Barnabáš dostali do sporu a velké hádky, stanovili, že Pavel, Barnabáš a někteří další z nich vystoupí k apoštolům a starším do Jeruzaléma a budou o této sporné otázce jednat. Vypraveni tedy církví, procházeli Fénicií a Samařskem, vyprávěli o obrácení pohanů a všem bratrům působili velikou radost. Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly a staršími a oznámili, co všechno s nimi Bůh učinil. Tu povstali někteří, kteří uvěřili ze strany farizeů, a říkali, že se pohané musí obřezávat a musí se jim nařizovat, aby zachovávali Mojžíšův zákon. Apoštolové a starší se shromáždili, aby tu věc prozkoumali“ (Sk 15:1-6). Vidíme tedy, že biblicky církev funguje po větších celcích a celých oblastech a má být spravována provázaně a společně. Zároveň, když se podíváme do Skutků 20:17, čteme, že Pavel „Z Milétu poslal vzkaz do Efesu a zavolal si starší církve.“ A v listu Titovi Pavel píše „Proto jsem tě zanechal na Krétě, abys dal do pořádku to, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší“ (Ti 1:5). Všimněte si, jaký jazyk je použit pro vedoucí církve. Není to „kněží“ – je to „starší“. A konkrétně jsou to starší měst, takže opět vidíme důraz spíše na územní celek. Ale čteme například i o „představeném synagogy Krispovi“ (Sk 18:8), takže vidíme, že rozhodně existuje i něco jako starší místních sborů.

Starší nejsou ničím novým – jsou už starozákonní úlohou či úřadem. V Deuteronomiu čteme o „starších měst“ a „starších Izraele“, kteří řídí soudní procesy a soudí (Dt 19:11-12; 21:1-8, 18-21; 25:15-18 atd.), vyučují lid Božím přikázáním (Dt 27:1); zastupují lid před Bohem (Dt 29:9) a prostě obecně lid spravují (Dt 31:9, 28). A stejnou úlohu, samozřejmě, proto mají i v Novém zákoně. Písmo nikde ani nenaznačuje, že by se úloha starších někde mezi Malachiášem a Matoušem změnila. Správci Božího lidu v naší době jsou pokračovatelé a nástupci předních mužů sborů, měst, komunit a regionů Starého zákona.

Takže, když si to shrneme, Církev je sférou autority či svrchovanosti, jejíž ústřední zodpovědnosti zahrnují vyučování Slova, kázání evangelia, církevní kázeň a péči o potřebné a vzdělávání tam, kde tyto není schopna poskytnout rodina. A, samozřejmě, smluvními hlavami či zástupci před Bohem jsou starší, nebo můžeme říct nositelé církevních úřadů. V Novém zákoně se běžně setkáme s označením starší, pastýři, správci, biskupové a tak dále. A právě o nich jsme na úvod četli, že je máme „poslouchat a být poddajní, neboť oni bdí nad našimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet“ (Žd 13:17).

Než se ale více zaměříme na úlohu starších, protože právě oni budou hlavním tématem v budoucích týdnech, teď pořád ještě pokládáme základ, ještě stručně zmíníme sféru jednotlivců. Zmiňuji ji jako poslední, protože, jak je ale zjevné, když se zamyslíme nad svými životy, velká část našeho života se odehrává v kontextu ostatních sfér, a jsou to právě ostatní sféry, které definují náš život. Nicméně, každý nás je v první řadě zodpovědný sám za sebe. Slovy apoštola Pavla: „My všichni se musíme objevit před soudnou stolicí Kristovou, aby každý přijal odplatu za to, co vykonal v těle, ať už to bylo dobré nebo zlé“ (2. Kor 5:10). „Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Neboť žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu. … Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu“ (Ř 14:6-8, 12). Jednotlivec je základní jednotkou všech ostatních sfér svrchovanosti a, jak nám říká apoštol Pavel, každý z nás v poslední den vydá Bohu účet ze všech svých hříchů i dobrých skutků. A právě i z toho, že jednotlivec je základním kamenem všech sfér, je zjevné, že od sebe sféry života jednotlivců, domácností, státu a Církve nelze hermeticky oddělit, protože se v mnohém překrývají. Konkrétní chování v domácnosti, například znásilnění, je zločin, a proto se týká státu. Lenost jednotlivce v zaměstnání je hřích, a proto se týká Církve. Hříšné zdanění ze strany státu může působit vážné problémy rodinám, a je povinností církve jim pomoci, aby mohly naplňovat své poslání být produktivní, a mít a vychovávat a vzdělávat děti. A tak dál a tak dál.

Obecně ale můžeme říct, že do sféry jednotlivce spadá jeho osobní život před Bohem, případy moudrosti a svědomí, zaměstnání, osobní správcovství Bohem daných zdrojů, sebeobrana a vlastně úplně všechno ostatní, dokud daná věc nepřekročí hranice hříchu, kdy se stává věcí Církve, nebo zločinu, kdy se stává věcí státu. A, samozřejmě, jak už jsme viděli, tím, kdo se za nás smluvně zodpovídá před Bohem, jsme my sami. …což nic nemění na faktu, že se zároveň otcové zodpovídají za své rodiny, starší za své sbory a tak dále. Když se totiž moje žena stala mojí ženou, přestal za ni být zodpovědný její otec a stal jsem se za ní zodpovědným já. Ona se za sebe bude zodpovídat sama – ale zároveň se za ní budu zodpovídat já, protože jako její smluvní zástupce se její povinnosti a zodpovědnosti staly i povinnostmi a zodpovědnostmi mými. A, samozřejmě, jak říkal náš úvodní text, pastýři, které jsme v životě měli, se budou zodpovídat z toho, jak „bděli nad našimi dušemi“, z toho, k jakému životu nás vedli a jaký život nás nechali žít. Ale, díky Bohu, je tu i Pastýř, který v tom, jak se o nás staral, byl věrný a který se nedopustil sebemenší chyby v tom, jak nás vedl, a který byl a je naším dokonalým zástupcem před Bohem a který nesl náš trest a dal nám svoji spravedlnost – a tím je Ježíš Kristus, Otec a Král a Správce našeho lidu, poslední Adam (1. Kor 15:45).

A teď, začali jsme pasáží „Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku“ (Žd 13:17). Možná se v tomhle kontextu zdá zvláštní věnovat tolik času sférám, „kterých se pozice sborových starších přece netýká“. Nicméně, jak už jsme viděli, pozice vedoucích Církve se týká všech a všeho – jsou to právě oni, kdo má Církev vyučovat, jak se chovat ve všech ostatních sférách, jak v každé jedné oblasti života sloužit Bohu.

Ale nejen to. Jestli máme pochopit úlohu starších, potřebujeme mít rámec toho, jak biblicky funguje a má fungovat svět kolem nás. Náš svět je hluboce hierarchický a propojený. Celý náš svět ukazuje na Krista, který se narodil, aby byl smluvní hlavou svého lidu – a proto celý svět funguje na základě smluv a smluvní reprezentace. A i proto je role vedoucích Církve zásadně důležitá – mnohem důležitější, než si dnes dokážeme představit – a proto jsou požadavky na vedoucí Církve velmi, a myslím tím VELMI, přísné, jak uvidíme v příštích týdnech. Pozice vedoucího v Církvi je mnohem důležitější a zásadnější než pozice samotného krále – jak opět později uvidíme z toho, že Písmo má výrazně více a výrazně přísnějších požadavků na starší, než má na vládce.

Zároveň platí, že potřebujeme chápat jednotlivé sféry svrchovanosti, abychom mohli náležitě fungovat jako manželé a otcové a potenciální manželé či, možná někteří z nás časem, dokonce starší Církve. Otcovství, vláda a pastýřství Církve jsou neoddělitelně spojené a navzájem se ilustrují a vysvětlují. Ukážeme si to alespoň na dvou skutečnostech:

1) O tom, kdo usiluje o pozici vedoucího Církve, je řečeno, že „Má dobře vést svou rodinu a udržovat děti v poslušnosti se vší počestností. Neumí-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?“ (1. Tim 3:4-5). Tato pasáž jasně spojuje „vedení“ rodiny a „vedení“ Církve; řada anglických překladů zde dokonce hovoří o „vládnutí“ doma a v Církvi.

Stejnou skutečnost vidíme i v 1. Timoteovi 5:17, kde čteme, že „Starší, kteří zastávají dobře svůj úřad, jsou hodni dvojí cti, zvláště ti, kteří se namáhají kázáním a vyučováním“ (1. Tim 5:17). V této pasáži volí překlad „vládnout“ i ty nejpřednější anglické překlady jako NASB, ESV, NKJV, ASV, DRB a další. Starší tedy mají v Církvi „vládnout“ nebo „spravovat“ Církev tak, jak mají otcové „vládnout“ doma. Připomeňme si v tomto kontextu, že Petr v 1. Petrově 3:6 dává ženám, a o to více implicitně dětem, za příklad Sáru, která „poslouchala Abrahama a nazývala ho pánem. Vy jste se staly jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte-li se ničím zastrašit“ (1. Pt 3:6).

Jinými slovy – vládcové vládnou, otcové vládnou a starší vládnou, a proto nám biblické požadavky na ně mohou říct mnoho o tom, jak mají držitelé těchto úřadů žít a vést.

2) Starší církve jsou nazýváni pastýři; například v 1. Petrově 5:1-4 čteme: „Starší mezi vámi vybízím, já spolustarší a svědek Kristových utrpení a také účastník budoucí slávy, která bude zjevena: Paste Boží stádo, které je u vás; dohlížejte na ně ne z donucení, ale dobrovolně, podle Boha, ne z nízké zištnosti, ale ochotně, ne jako páni nad svým podílem, ale jako ti, kteří se svému stádu stávají vzorem. A když se ukáže nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy“ (1. Pt 5:1-4).

Pastýř je zároveň výrazem pro vládce či krále. Hospodin promlouvá skrze proroka Ezechiele o davidovském Králi, který má přijít a říká: „Já však své ovce zachráním a nebudou již lupem; vykonám soud mezi dobytčetem a dobytčetem. A ustanovím nad nimi jednoho Pastýře a bude je pást, svého otroka Davida. On je bude pást, On jim bude Pastýřem. … Můj Otrok David bude uprostřed nich Knížetem“ (Ez 34:22-24).

Králové a přední muži lidu jsou zároveň nazýváni otcové. Když se David ukazuje králi Saulovi poté, co mu odřízl kus pláště, říká: „Nevztáhnu ruku na svého pána, neboť je to Hospodinův pomazaný. Otče můj, pohleď a podívej se na okraj svého pláště v mé ruce. Když jsem odřízl okraj tvého pláště a nezabil tě, hleď se přesvědčit, že na mé ruce není zlo ani přestoupení“ (1. S 24:11-12).

Písmo pro otce rodiny používá pastýřský jazyk. Když David zhřešil s Bat-šebou, Hospodin k němu poslal proroka Nátana, který mu předložil následující podobenství. „‚V jednom městě byli dva muži; jeden bohatý a druhý chudý. Bohatý měl velmi mnoho ovcí a skotu. Chudý neměl nic než jen jednu malou ovečku, kterou koupil. Živil ji, vyrůstala u něho spolu s jeho syny. Jídala jeho sousto chleba, pila z jeho poháru a spávala v jeho klíně. Měl ji jako dceru. Nějaký pocestný přišel k bohatému muži, ale tomu bylo líto vzít ze svých ovcí či ze svého skotu a připravit poutníkovi, který k němu přišel. Tak vzal ovečku chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel.‘ David proti tomu muži velice vzplál hněvem a řekl Nátanovi: ‚Jakože živ je Hospodin, muž, který to spáchal, je synem smrti. A tu ovečku nahradí čtyřnásobně za to, že toto spáchal, a protože neměl soucit.‘ Nátan Davidovi řekl: ‚Ty jsi ten muž!‘“ (2. S 12:1-7) A, samozřejmě, mohli bychom hovořit o tom, že Bůh Otec je naším Králem, že je naším Otcem a že je naším Pastýřem – a to samé bychom mohli úžeji vztáhnout na Pána Ježíše Krista, který je Králem Církve, křesťané jsou nazýváni Jeho dětmi (Žd 2:13-14), a je Pastýřem Církve (1. Pt 5:4; J 10). A tak vidíme, že pastýřství vystihuje, či by mělo vystihovat, otce, vladaře i vedoucí Církve, protože všechny tyto úlohy mají být, a také jsou, obrazem a odrazem Boha a Jeho charakteru.

A tak, kéž nám Bůh dá hlouběji, plněji a pravdivěji Ho poznávat v těchto úlohách, kéž nás vede k radosti z toho, kým pro nás jako náš smluvní Bůh je, kéž nám dá více a více Ho těšit ve všech oblastech a sférách života – a kéž dá své Církvi věrné pastýře domácností, národů a především své Církve, našim bližním k dobru, Bohu k slávě a nám ke spasení.

Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.