Základy víry

Apoštol Pavel v 1. Timoteovi 4:1-3 varuje: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odstoupí od víry, přidržujíce se bludných duchů a učení démonů, těch, kteří v pokrytectví mluví lež a mají vypálené znamení na vlastním svědomí. Zabraňují lidem ženit se a nařizují jim zdržovat se pokrmů, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a poznali pravdu.“ Mluvil Pavel o „posledních dobách“ a „posledních dnech“, které měly nastat o tisíce let později? Proč by měl varovat Timotea ohledně událostí, kterých se Timoteus a Timoteova pra-pravnoučata a padesát nebo více generací potomků neměli dožít? Pavel Timoteovi říká: „Budeš-li bratrům předkládat tyto věci, budeš dobrý služebník Krista Ježíše“ (1. Tim 4:6). Členové Timoteovy kongregace zjevně potřebovali vědět o tom, co se stane v „posledních dnech“, protože je tyto události měly osobně ovlivnit. Ty věci, o kterých Pavel říkal, že se budou dít „v posledních dnech“, se tedy zjevně děly v době, kdy Pavel psal, a tak Timotea prostě varoval, co má očekávat, jak se věk Staré smlouvy bude blížit ke svému vrcholu (sr. 2 Tim 3:1-8).

Westminsterský kratší katechismus začíná otázkou, která se právem stala jedním z klasických teologických výroků, které s Církví budou i za mnoho a mnoho generací: „Co je nejvyšším cílem člověka? – Nejvyšším cílem člověka je oslavovat Boha a věčně se z Něj radovat.“ Pokud tuto pravdu náležitě pochopíme, promění celý náš přístup k životu. Dodá smysl a pohon a chuť všemu, co děláme. Proto dnes budeme hovořit o oslavování Boha, o Boží slávě a o naší radosti. Budeme mluvit o tom, jak že Boží sláva je cílem a smyslem všeho – a že Boží sláva je nejhlubší radostí a největším pokladem Božího lidu.

Už dříve jsme hovořili o tom, že v Pánu Ježíši Kristu přichází naplnění starozákonních proroctví, zaslíbení a předobrazů. Viděli jsme, že Pán Ježíš Kristus je a musí být Světovládcem z rodu krále Davida, který prosazuje právo a spravedlnost a vyhlazuje ze světa zlo slovem svých úst. Viděli jsme Ho jako Krále a Kněze, jako Soudce a Usmiřitele, jako Boha Izraele a Stvořitele světa, který přichází mezi svůj lid. Viděli jsme Ho jako Krále, Kněze a Proroka a Pastýře Božího lidu. Viděli jsme novozákonní naplnění a zdůraznění těchto slavných pravd. Ale, jak ukazuje už náš úvodní text, Kristova osoba a Jeho dílo jsou mnohem, mnohem hlubší a více ohromující.

Když se dnes mezi křesťany řekne „evangelium“ nebo „kázat evangelium“, to co se tím obecně myslí, pokud vůbec něco, je to recept, jak se dostat do nebe, případně jak „mít vztah s Bohem“. Když se řekne „evangelium“ mezi konzervativními protestanty, obvykle se tím myslí nějaká verze „ospravedlnění z víry“, to, že „člověk zhřešil a hřeší, a tak si před Bohem nemůže nijak zasloužit své přijetí, ale zasluhuje jedině odsouzení, ale Bůh dal cestu smíření, Ježíše Krista, který se narodil z panny, prožil dokonalý život, zemřel na kříži za hříšníky, třetího dne vstal z mrtvých, On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění, a jedině skrze víru jedině v Něj máme jedině milostí odpuštění, očištění od hříchů, pokoj s Bohem a věčný život“. Čistě pro pořádek, nic proti tomu, že jsme „zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z nás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil; vždyť jsme Jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili“ (Ef 2:8-10). To je rozhodně biblická a nádherná a úžasná pravda a já z této pravdy nechci nic ubírat. Faktem ale zůstává, že když prezentujeme část pravdy jako celou pravdu, jdeme po velmi tenkém ledě a hrozí nám, že se propadneme do hlubin polopravd a plnolží. Takže, jak hovoří o evangeliu sami bibličtí autoři?

Bůh nám skrze Izajáše de facto dává dvě možnosti – buď Hospodin dokonale naplňuje svůj předurčený plán spásy světa, buď působí všechno podle rady své vůle a jak se Mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země, nebo je falešným božstvem národů, které nemůže spasit nic a nikoho.

Jestliže veškeré stvoření svědčí o Bohu, a Písmo nám říká, že ano, nelze se vyhnout závěru, že symboly, předobrazy a metafory nejsou něčím volitelným, něčím vedlejším. Jestliže celý stvořený řád a každá jedna stvořená věc svědčí o Bohu a odráží charakter svého Tvůrce a Stvořitele, pak veškeré stvoření je nějakým předobrazem, symbolem či metaforou, které svědčí o Bohu – a které proto svědčí i o člověku, který je Božím obrazem. Symboly a předobrazy a metafory světa jsou proto pro život člověka něčím naprosto zásadně důležitým – protože mají svůj průsečík právě v člověku, tak jako v Bohu, kterého má odrážet. … Jinými slovy, když pochopíme, jak Bible hovoří o horách, stromech, řekách, ovcích, rybách, trní a drahokamech, pomůže nám to nejen více milovat Boží dobrý svět, ale pomůže nám to žít ve větší plnosti jako lidé stvoření k Božímu obrazu.

Podle apoštolů Páně není Písmo něčím druhořadým – naopak, je přednější než ty největší zázraky. Proto může apoštol Petr o svém zážitku na hoře Kristova proměnění říct: „Sami jsme se stali očitými svědky Jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest a slávu, když k Němu z velebné slávy zazněl takovýto hlas: ‚Toto je Můj milovaný Syn, v Němž jsem nalezl zalíbení.‘ A tento hlas, který zazněl z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s Ním byli na té svaté hoře. A MÁME JEŠTĚ PEVNĚJŠÍ PROROCKÉ SLOVO. Dobře činíte, že se ho držíte jako světla“ (2. Pt 1:16-19). V Kristu a Jeho učednících přišlo definitivní Boží promluvení jako něco mnohem lepšího, než jsou všechny zázraky a planoucí hory a sloupy ohně a kouře ve Starém zákoně.