Když se dnes mezi křesťany řekne „evangelium“ nebo „kázat evangelium“, to co se tím obecně myslí, pokud vůbec něco, je to recept, jak se dostat do nebe, případně jak „mít vztah s Bohem“. Když se řekne „evangelium“ mezi konzervativními protestanty, obvykle se tím myslí nějaká verze „ospravedlnění z víry“, to, že „člověk zhřešil a hřeší, a tak si před Bohem nemůže nijak zasloužit své přijetí, ale zasluhuje jedině odsouzení, ale Bůh dal cestu smíření, Ježíše Krista, který se narodil z panny, prožil dokonalý život, zemřel na kříži za hříšníky, třetího dne vstal z mrtvých, On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění, a jedině skrze víru jedině v Něj máme jedině milostí odpuštění, očištění od hříchů, pokoj s Bohem a věčný život“. Čistě pro pořádek, nic proti tomu, že jsme „zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z nás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil; vždyť jsme Jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili“ (Ef 2:8-10). To je rozhodně biblická a nádherná a úžasná pravda a já z této pravdy nechci nic ubírat. Faktem ale zůstává, že když prezentujeme část pravdy jako celou pravdu, jdeme po velmi tenkém ledě a hrozí nám, že se propadneme do hlubin polopravd a plnolží. Takže, jak hovoří o evangeliu sami bibličtí autoři?
