Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Boží sláva je ústředním těžištěm všeho – a zároveň je největším pokladem Božího lidu.

WKK 1. (Ž 86:9; Iz 60:21; Ř 11:36; 1. Kor 6:20; 10:31; Zj 4:11; Ž 16:5-11; 144:15; Iz 12:2; L 2:10; Fp 4:4; Zj 21:3-4.)

Boží sláva jako Boží ústřední motiv napříč historií:
1) Stvoření: Ž 19:2.
2) Člověk: Ř 3:23; Iz 473:7; Num 14:21; Abk 2:14.
3) Abraham: Ř 4:20-21; Gen 15:1.
4) Boží lid: Iz 49:3; Lev 10:3.
5) Osvobození z Egypta: Ex 14:4, 17-18; Ž 106:6-8.
6) Nezničení lidu v pustině: Ez 20:8-9, 13-14.
7) Zanechání lidu v době monarchie: 1. S 12:20-22; Ž 25:11; Ž 23:3.
8) Zasvěcení Chrámu: 1. Kr 8:41-43.
9) Záchrana před Asyřany: 2. Kr 19:34; 20:6; 2. S 7:21, 23, 26.
10) Záchrana z vyhnanství: Iz 48:9-11; Ez 36:22-23; Iz 43:25.
11) Obnovení Jeruzaléma: Za 2:9; Ag 1:8; Mal 2:2.
12) Evangelium slávy: 2. Kor 4:4, 6, 15.
13) Pánova služba: J 17:4; 7:18; 4:34.
14) Křesťanská služba: 1. Pt 4:11; 1. Kor 10:31; 6:20.
15) Reakce pohanů na křesťanskou službu: 1. Pt 2:12; Mt 5:16.
16) Oslava Otce v kříži: J 12:27-33.
17) Osobní touha Pána Ježíše: J 17:24; Iz 48:11.
18) Pánova poslední promluva: J 13:31-32; 14:13; 15:7-8; J 16:13-15.
19) Předurčení ke spáse: Ef 1:3-12.
20) Soud nad nevděčnými: Sk 12:21-23; Ř 1:18, 21-25; 2. Te 1:9-10.
21) Oslavení na všech lidech: Ř 9:17, 23-24; 11:36.
22) Záře v Novém Jeruzalémě: Zj 21:23; Žd 1:3; Ef 5:14; Iz 60:1-3; J 1:5.

Radost: Radost je zásadním pilířem reformované, a především biblické, teologie.

HK 1; WKK 1.

1) Příklad Pána a Mojžíše: Žd 12:1-3; 11:24-26.
2) Boží přikázání jsou nám dána k radosti: J 15:10-11.
3) Společenství s Bohem radosti: 1. Tim 1:11; Ga 5:22; Ř 14:7; J 14:23.
4) Spása jako naplnění tužeb a potřeb: Jer 2:12-13; J 4:11, 14; J 6:35; J 7:37-38; J 10:10-11; Iz 25:6-8; Iz 55:1-3; Jb 22:25-26; Zj 7:16-17.
5) Biblický imperativ radovat se.

Biblický imperativ radovat se: Písmo nám přikazuje radost z Boha a služby Jemu, radost ze sebeobětující služby lidem, a zároveň i radost „obecně“.

1) Radost z Boha: Dt 28:47-48; Dt 14:26; Dt 16:14-15; 1. Le 16:31, 34; Neh 8:10; Ž 16; Ž 32:11; Ž 33:1-4; Ž 37:4; Ž 40:9, 17; Ž 42:2-3; Ž 63:2-8; Ž 64:11; Ž 97:1, 11-12; Ž 105:1-4; Jl 2:23; Za 2:14-15; Fp 3:1; 4:4.
2) Radost ze služby lidem: Mi 6:8; Mt 5:3-12; L 6:22-23; Sk 20:35; Ř 12:8; 2. Kor 9:7; Žd 10:32-35.
3) Radost „obecně“: L 10:20; Ř 12:12, 15; 2. Kor 1:24; 2. Kor 13:11; 1. Te 5:16-17; 1. Pt 1:8-9; 1. Kor 11:1; Fp 1:4, 18, 25; 2:2, 17-18, 28-29; 3:1; 4:1, 4; 2. Kor 6:10.

Boží sláva a radost Božího lidu jdou ruku v ruce: Máme hledat nasycení, dobro a krásu – a Boží sláva v Kristu je jejich ztělesněním. Bůh je v nás nejvíce oslavován, když v Něm a ve službě Jemu docházíme svého nejhlubšího uspokojení, nejhlubší radosti a nejhlubšího potěšení.

HK 90; DK 1:12; DK 5:12-13; WVV 18.

Závěr: Bojujme o radost v Boží slávě:
1) Radost je dar: Ga 5:22; Ž 51:14.
2) Usilujme o radost a zabíjejme hřích: 2. Kor 1:24; Fp 1:25; Ř 6:11-13; Ř 8:13.
3) Uvědomujme si svůj hřích: Mi 7:8-9.
4) Jádrem je poznat Boha v pravdě: 2. Kor 3:18; 4:4-6; Ž 19; Ž 1:2-3; J 17:17.
5) Vyznávejme nedostatek touhy jako hřích: Ž 37:4; Ž 90:14.
6) Trpělivě si kažme: Ž 42:12.
7) Budujme se ve společenství: Žd 3:12-13; Př 13:20; 1. Kor 15:33.
8) Správcovství a odpočinek: Ga 5:19-25; 1. Kor 6:20.
9) Boží zjevení v přírodě: Ž 19; Mt 6:26-29.
10) Plňme velké poslání: L 2:10; Iz 58:10-11.

Ž 90:14-17.

Text kázání:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je list Židům 11:23-26.

Žd 11:23-26

Vírou Mojžíš, když se narodil, byl svými rodiči po tři měsíce skrýván, protože viděli, že dítě je krásné, a nezalekli se králova nařízení. Vírou Mojžíš, když vyrostl, odmítl být nazýván synem faraonovy dcery a vyvolil si raději spolu s Božím lidem snášet útrapy, než mít dočasný požitek z hříchu. Za větší bohatství než poklady Egypta pokládal pohanu Kristovu, neboť vzhlížel ke své odplatě.

 Toto je Slovo Boží.

Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.

Westminsterský kratší katechismus začíná otázkou, která se právem stala jedním z klasických teologických výroků, které s Církví budou i za mnoho a mnoho generací: „Co je nejvyšším cílem člověka? – Nejvyšším cílem člověka je oslavovat Boha a věčně se z Něj radovat.“ Pokud tuto pravdu náležitě pochopíme, promění celý náš přístup k životu. Dodá smysl a pohon a chuť všemu, co děláme. Proto dnes budeme hovořit o oslavování Boha, o Boží slávě a o naší radosti. Budeme mluvit o tom, jak že Boží sláva je cílem a smyslem všeho – a že Boží sláva je nejhlubší radostí a největším pokladem Božího lidu.

Dnes opět budu stavět na základech, které jsme položili již dříve. Základem všeho, o čem budeme hovořit, je Písmo jako dokonalé Boží Slovo. Toto dokonalé Boží Slovo nám zjevuje Trojjediného Boha, který sám v sobě žije ve společenství hluboké vnitřní lásky a radosti. Tento Trojjediný Bůh se zjevil nejen ve svém Slově, ale i ve stvoření, a především pak ve stvoření člověka k Božímu obrazu, a také se zjevil ve svém Synu, který je dokonalým Bohem, dokonalým člověkem a dokonalým obrazem Božím. Tento Syn je těžištěm, jednotícím principem, středem a smyslem veškerého stvoření, je jeho Pánem a Vykupitelem. Trojjediný Bůh, který je dokonale svrchovaný a dokonale vládne nade vším a koná vše podle zalíbení své vůle, řídí celý svět k naplnění svých dokonalých záměrů, kterými není nic menšího než vykoupení, podmanění a „shrnutí“ všech věcí v Božím Synu Kristu Ježíši skrze Církev, aby Bůh byl všechno ve všem.

O tom všem už jsme hovořili. Nyní se zaměříme na to, co nám Písmo říká o Boží slávě, a uvidíme, jak je všezahrnujícím motivem veškerého dění. Pokud by vás celé téma zajímalo více, vřele vám doporučuji pojednání Jonathana Edwardse, The End for Which God Created the World, neboli Cíl, se kterým Bůh stvořil svět. Boží sláva je motivem Božího díla od samého počátku stvoření. Celé stvoření a veškeré Boží konání napříč historií hlásá „Jen Bohu sláva.“ Jistě by se dalo zmínit mnohem více pravd, které dokazují tuto slavnou realitu, ale alespoň namátkou…

1) Bůh pro hlásání své slávy stvořil nebesa a zemi; a „Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou“ (Ž 19:2).

2) Bůh stvořil člověka, aby v poslušnosti vůči Němu podmanil a naplnil svět, aby znebeštil zemi, čehož, jak víme, bude dokonale dosaženo v Kristu a Jeho lidu. O pádu člověka čteme, že „všichni zhřešili a postrádají Boží slávu“ (Ř 3:23) – a to znamená, že před pádem člověk jedinečným způsobem odrážel Boží slávu. O vykoupeném lidství čteme, že ho Bůh „stvořil ke své slávě“ (Iz 43:7), a až toto lidství přinese vykoupení světu, „Hospodinova sláva naplní celou zemi“ (Num 14:21; Abk 2:14).

3) Když Bůh povolává Abrahama, vidíme úzkou souvislost mezi jeho vírou a Boží slávou: „[Abraham] byl posílen ve víře, když vzdal slávu Bohu, a nabyl pevného přesvědčení, že to, co Bůh zaslíbil, je mocen i učinit“ (Ř 4:20-21). A, samozřejmě, připomeňme si, že jednou ze základních pravd, kterým Abraham věřil, byla Hospodinova slova „Neboj se, Abrame, Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“ (Gen 15:1).

4) Bůh říká, že Jeho lid je nástrojem Božího sebeoslavení „Ty jsi můj otrok, Izraeli, na němž zjevím svou slávu“ (Iz 49:3). To samé čteme i o kněžích, kteří ztělesňují Boží lid, lidstvo a stvoření, jak jsme o tom hovořili minule. V Levitiku 10 čteme: „Prostřednictvím těch, kteří se ke Mně přibližují, dosvědčím svou svatost a oslavím se před vším lidem“ (Lev 10:3).

5) Když Hospodin osvobozuje svůj lid z Egypta, v Exodu 14 čteme: „Pak posilním faraonovo srdce a bude vás pronásledovat; oslavím se na faraonovi i na celém jeho vojsku a Egypťané poznají, že Já jsem Hospodin. … A Já, hle, posilním srdce Egypťanů, že půjdou za nimi, a oslavím se na faraonovi a na celém jeho vojsku, na jeho vozech i na jeho jezdcích. A Egypťané poznají, že Já jsem Hospodin, až se oslavím na faraonovi, na jeho vozech a na jeho jezdcích“ (Ex 14:4, 17-18). Fakt toho, že tou konečnou pointou a nejvyšším cílem Exodu bylo Boží sebeoslavení, nám říká i Žalm 106: „Naši otcové v Egyptě nepochopili Tvé divy, nepřipomínali si Tvé hojné milosrdenství, byli vzpurní při moři, při moři Rákosovém. Ale On je zachránil pro své jméno, aby dal poznat svou udatnost“ (Ž 106:6-8).

6) Když se Izrael bouřil proti Bohu v pustině, důvodem, proč je nezničil, byla opět Jeho sláva. Slovy proroka Ezechiele: „Ale vzpírali se proti Mně a nechtěli Mě poslouchat, nikdo od svých očí ohavné modly neodvrhl a egyptské bůžky neopustili. Řekl jsem si tedy, že na ně vyliji svou zlobu, abych dovršil svůj hněv proti nim uprostřed egyptské země. Způsobil jsem však, aby Mé jméno nebylo znesvěceno před zraky národů, uprostřed nichž byli, před jejichž zraky jsem se jim dal poznat, když jsem je vyvedl z egyptské země. … Ale dům izraelský se proti Mně v pustině vzpíral … Řekl jsem si tedy, že na ně v pustině vyliji svou zlobu, abych s nimi skoncoval. Způsobil jsem však, aby Mé jméno nebylo znesvěceno před očima národů, před jejichž očima jsem je vyvedl. … I synové se proti Mně vzpírali, nechodili podle Mých ustanovení a nezachovávali má nařízení … Řekl jsem si tedy, že na ně vyliji svou zlobu, abych proti nim v pustině dovršil svůj hněv. Ale stáhl jsem svou ruku a učinil jsem tak, aby Mé jméno nebylo znesvěceno před očima národů, před jejichž očima jsem je vyvedl“ (Ez 20:8-9, 13-14).

7) Na motivu Boží slávy se nic nemění ani později. Když Izrael chce být jako ostatní národy, ale pak si uvědomí svůj hřích, prorok Samuel ho utěšuje: „Samuel řekl lidu: Nebojte se! Spáchali jste sice všechno toto zlo; avšak neodvracejte se od Hospodina, ale služte Hospodinu celým svým srdcem. Neodvracejte se, abyste šli za marnostmi, které neprospějí ani nevysvobodí, protože jsou to marnosti. Vždyť kvůli svému velkému jménu Hospodin nezanechá svůj lid, neboť Hospodin se odhodlal učinit si z vás svůj lid“ (1. S 12:20-22). A, samozřejmě, později čteme, jak se král David modlí: „Pro své jméno, Hospodine, mi odpusť mou vinu“ (Ž 25:11) a jak v slavném Žalmu 23 vyznává, že Bůh vede svůj lid pro svou slávu: „Pro své jméno mě vodí po stezkách spravedlnosti“ (Ž 23:3 BK, ČEP).

8) Když se Šalomoun modlí při zasvěcování Božího Chrámu, zdůrazňuje, že Chrám stojí proto, aby bylo Boží jméno oslavováno a velebeno a obáváno mezi všemi národy: „Také když cizinec, který není ze tvého lidu Izraele, přijde z daleké země kvůli Tvému jménu – neboť uslyší o Tvém velkém jménu a tvé mocné ruce a vztažené paži – přijde-li a bude se modlit v tomto domě, vyslyš v nebesích, v sídle, kde pobýváš, a učiň všechno, za co bude k tobě tento cizinec volat, aby všechny národy země poznaly Tvé jméno, bály se Tě jako tvůj lid Izrael a poznaly, že tento dům, který jsem postavil, se nazývá Tvým jménem“ (1. Kr 8:41-43).

9) Když Bůh zachraňuje Jeruzalém před Asyřany, říká: „Budu tomuto městu štítem, abych ho zachránil kvůli sobě a kvůli svému otroku Davidovi“ (2. Kr 19:34; 2. Kr 20:6). „Kvůli otroku Davidovi“ je zde odkazem na smlouvu, kterou Bůh uzavřel s Davidem v 2. Samuelově 7, že z Davida vzejde Mesiáš. A král David právě ve 2. Samuelově vyznává, že Bůh jedná se svým lidem a uzavírá s ním smlouvy „Kvůli svému slovu a podle svého srdce … [proto] si vykoupil Izrael sobě za lid, a učinil si jméno … Tak bude tvé jméno veliké navěky (2. S 7:21, 23, 26). Jinými slovy, „Budu tomuto městu štítem, abych ho zachránil kvůli sobě … kvůli svému slovu a podle svého srdce, abych si učinil jméno a Mé jméno bude veliké navěky.“

10) Jedním z nejdůraznějších výroků o Božích záměrech a motivech je Izajášovo proroctví o záchraně Izraele z vyhnanství: „Kvůli svému jménu zdržuji svůj hněv a pro svou chválu se vůči tobě krotím, abych tě nevyhladil. Hle, přečistil jsem tě, ale ne jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v peci soužení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to učiním, vždyť jak může být Mé jméno znesvěcováno? Svou slávu jinému nedám“ (Iz 48:9-11). Se stejnou pravdou se setkáváme i u proroka Ezechiele: „Toto praví Panovník Hospodin: Já to nedělám kvůli vám, dome izraelský, nýbrž pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezi národy, kamkoli jste přišli. Posvětím své velké jméno, znesvěcené mezi národy, které jste mezi nimi znesvětili. I poznají ty národy, že Já jsem Hospodin, je výrok Panovníka Hospodina, až budu mezi vámi posvěcen před jejich očima“ (Ez 36:22-23). A znovu Izajáš: „Já, já jsem ten, kdo mažu kvůli sobě tvá přestoupení a tvé hříchy připomínat nebudu“ (Iz 43:25).

11) Po návratu Izraele z vyhnanství Hospodin promlouvá o obnoveném Jeruzalému skrze proroka Zachariáše a říká: „Já budu ohnivou hradbou okolo něj a slávou v jeho středu“ (Za 2:9). Skrze proroka Agea přikazuje: „Vystupte do hor, přivezte dřevo a stavte dům; oblíbím si ho a budu oslaven, praví Hospodin“ (Ag 1:8). A zároveň varuje nevěrné kněží: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu Mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu“ (Mal 2:2).

 …a tak docházíme k novozákonním Písmům, o kterých bychom dost možná mohli říct, že důraz na Boží slávu ještě více zdůrazňují.

12) V novozákonních Písmech přichází evangelium, přichází naplnění zaslíbení a předobrazů, a právě dobrá zpráva o Kristově příchodu je opět neoddělitelně spojena s Boží slávou. Apoštol Pavel říká, že Satan „nevěřícím … oslepil myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím“ (2. Kor 4:4). O věřících je však řečeno, že „Bůh, který řekl: ‚Z temnoty ať zazáří světlo,‘ zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista“ (2. Kor 4:6), „aby milost, rozhojněná skrze mnohé lidi, rozmnožila vděčnost ke slávě Boží“ (2. Kor 4:15).

13) Boží sláva a oslavování Boha jsou důrazem, o kterém mluví hodně už sám Pán Ježíš Kristus. Pán Ježíš shrnuje svou pozemskou službu jako oslavu Boha: „[Otče,] Já jsem Tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi dal, abych je vykonal“ (J 17:4). V Janovu 7 Pán Ježíš vystihuje svou službu následovně: „Kdo mluví ze sebe, hledá vlastní slávu. Ten však, kdo hledá slávu Toho, který ho poslal, je pravdivý a není v něm nepravosti“ (J 7:18). A proto můžeme říct, že celý život Pána Ježíše byl „hledáním Otcovy slávy“, byl „oslavou Otce“ skrze konání Otcem nařízeného díla – a i proto Pán Ježíš říká, že „[Jeho] pokrm je, aby činil vůli Toho, který [Ho] poslal, a dokonal Jeho dílo“ (J 4:34).

14) Tak, jako celý život Pána Ježíše byl službou Bohu, i celý život Jeho následovníků má být službou Bohu. Apoštol Petr ve čtvrté kapitole svého prvního listu píše: „Slouží-li někdo, ať slouží ze síly, kterou poskytuje Bůh, aby byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista, jemuž patří sláva a moc na věky věků. Amen“ (1. Pt 4:11). Stejně tak apoštol Pavel nám přikazuje: „Ať jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě“ (1. Kor 10:31), a „Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha“ (1. Kor 6:20).

15) Boha mají oslavovat nejen křesťané – díky věrnému životu křesťanů Ho mají oslavovat dokonce i pohané. Apoštol Petr píše: „Veďte dobrý způsob života mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha v den navštívení“ (1. Pt 2:12). A Petr tím neříká nic jiného než jeho učitel, Pán Ježíš, který v Kázání na hoře přikazuje: „Ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích“ (Mt 5:16).

16) Apoštol Jan nám dává nahlédnout do toho, jak se Otec oslavuje skrze Syna, skrze Jeho vítězné utrpení na kříži. V Janovi 12:27-33 čteme Pánova slova: „Nyní je Má duše rozrušena. Co mám říci? ‚Otče, zachraň Mne od této hodiny‘? Vždyť proto jsem přišel k této hodině. Otče, oslav své jméno!“ Z nebe se ozval hlas: ‚Oslavil jsem a ještě oslavím.‘ Zástup, který tam stál a uslyšel to, říkal: ‚Zahřmělo.‘ Jiní říkali: ‚Anděl k Němu promluvil.‘ Ježíš řekl: ‚Ten hlas se neozval kvůli Mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A Já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.‘ Těmito slovy naznačoval, jakou smrtí má zemřít“ (J 12:27-33).

17) Když se ještě na moment vrátíme k velekněžské modlitbě Pána Ježíše v Janovi 17, čteme v ní „osobní záměr“ Pána Ježíše, či Boha Syna, ve vykoupení Jeho lidu: „Otče, chci, aby i ti, které jsi Mi dal, byli se Mnou tam, kde jsem Já, aby viděli mou slávu, kterou jsi Mi dal“ (J 17:24). Samozřejmě, už dříve jsme viděli, že Hospodin je Bohem, který „nedá svou slávu nikomu“ jinému (Iz 48:11), a proto v rozmlouvání mezi Otcem a Synem o jejich vzájemném oslavování není ničím menším než dalším důkazem Kristova Božství – ale byla by škoda, kdybychom v nich neviděli něco mnohem, mnohem víc.

18) Obecně celá promluva Pána Ježíše večer před ukřižováním je prodchnuta tématem Boží slávy: „Když Juda vyšel ven, Ježíš řekl: „Nyní byl Syn člověka oslaven a Bůh byl oslaven v Něm. Jestliže byl Bůh oslaven v Něm, oslaví Bůh i Jeho v sobě a oslaví Ho hned. … Oč byste požádali v Mém jménu, to učiním, aby byl Otec oslaven v Synu. … Zůstanete-li ve Mně a zůstanou-li Mé výroky ve vás, požádejte, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven Můj Otec, když ponesete hojné ovoce a stanete se Mými učedníky. … Až přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí vám i to, co má přijít. On Mne oslaví, neboť z Mého vezme a oznámí to vám. Všechno, co má Otec, je Mé; proto jsem řekl, že z Mého bere a vám to oznámí“ (J 13:31-32; 14:13; 15:7-8; J 16:13-15). Znovu a znovu, v sedmé kapitole, ve dvanácté, třinácté, čtrnácté, patnácté, šestnácté, sedmnácté slyšíme o tom, jak Syn oslavuje Otce a Otec Syna a Duch Syna… a vidíme, že vyvrcholením Boží oslavy sebe sama, ke kterému všechny tyto zmínky směřují, je Kristovo ukřižování, Jeho vítězství nad hříchem, ďáblem a smrtí, Jeho usmíření nebes a země, Jeho znovustvoření světa, o kterém jsme hovořili již dříve.

19) Když jsme minule hovořili o znovustvoření světa v Kristu, zmiňovali jsme i fakt, že Kristovo dílo usmíření, uzdravení, obnovy, vykoupení a sjednocení veškerého stvoření, všeho na zemi i v nebesích stojí na základě Boží absolutní svrchované vlády nade vším – a tuto skutečnost jsme si ukazovali z Efezským 1. Pojďme se na tuto pasáž podívat znovu – kromě toho, že rozebírá sjednocení veškerého stvoření pod Kristem jako jeho Hlavou, říká toho i mnoho na téma Boží slávy: „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu. On si nás v Něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy Jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. V Něm máme vykoupení skrze Jeho krev – odpuštění našich provinění podle bohatství jeho milosti, kterou nás hojně zahrnul ve vší moudrosti a rozumnosti, když nám oznámil tajemství své vůle, jak se Mu líbilo a jak si předsevzal, aby pro správu období, v němž budou naplněny příhodné časy, uspořádal pod jednu hlavu v Kristu všechny věci: ty na nebesích i ty na zemi, aby je uspořádal v Něm. V Něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí Toho, který působí všechno podle rady své vůle, abychom tu byli k chvále Jeho slávy“ (Ef 1:3-12). Slyšíme, že Bůh nás předurčil sobě k synovství – ke chvály slávy Jeho milosti, že nás předurčil, abychom tu byli k chvále Jeho slávy. Můžeme proto říct, že skutečně spasení křesťané jsou předurčeni k chvále Boží slávy, že pointou spásy je chvála Boží slávy, že pointou spásy je sebeoslavení Trojjediného Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého, skrze spásu konkrétního lidu v Kristu a skrze něj i celého světa.

20) Písmo má hodně co říct o těch, kdo Boha a Jeho slávu chválí, ale hodně toho říká i o těch, kdo Jeho slávu nechválí: „Ve stanovený den se Herodes, oděn královským rouchem, posadil na řečnické podium a začal k nim mluvit. Lid volal: ‚To je hlas Boží, a ne lidský!‘ A ihned jej udeřil Pánův anděl za to, že nevzdal slávu Bohu: byl rozežrán červy a zemřel“ (Sk 12:21-23). List Římanům nám říká: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu … Ačkoli poznali Boha, neoslavili Ho jako Boha ani Mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny. Zaměnili slávu neporušitelného Boha za zpodobení obrazu porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů. Proto je Bůh skrze žádosti jejich srdcí vydal do nečistoty, aby navzájem zneuctívali svá těla; vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než Stvořiteli, jenž je požehnaný na věky. Amen“ (Ř 1:18, 21-25). „Ti ponesou trest, věčnou zkázu v odloučení od Pánovy tváře a od slávy Jeho síly, když přijde, aby v onen den byl oslaven ve svých svatých a aby se stal předmětem obdivu ve všech těch, kdo uvěřili“ (2. Te 1:9-10).

21) Nemůžeme si myslet, že Bůh se oslaví jen na těch, kdo jsou věřící a svatí – Bůh se oslaví na každém jednom člověku bez výjimky. „Písmo praví faraonovi: ‚Právě proto jsem tě vzbudil, abych na tobě ukázal svou moc a aby Mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ … Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě, totiž na nás, které také povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů?“ (Ř 9:17, 23-24). A tak vidíme, že Bůh se oslavuje na některých lidech tím, že na nich zjevuje slávu své milosti, svého milosrdenství a své laskavosti – a na jiných tím, že na nich zjevuje slávu svého hněvu a své spravedlnosti. Znovu vidíme, že smyslem všeho je Bůh a Jeho sebeoslavení – jak čteme v Římanům 11:36, „Vždyť z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11:36)

22) Poslední explicitní zmínkou, kterou ve svých Biblích najdeme, je Zjevení 21:23, kde čteme o Božím nebeském Jeruzalému: „A to město nepotřebuje slunce ani měsíc, aby mu svítily. Ozářila ho Boží sláva a jeho lampou je Beránek“ (Zj 21:23). Čteme, že Boží město je ozářeno Boží slávou – a že zdrojem záře této slávy je Beránek, Ježíš Kristus. To je něco, co nám říká i list Židům, kde čteme, že Bůh „k nám na konci dnů promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze Něhož učinil i věky; On je září Jeho slávy“ (Žd 1:3). Na tento koncept se odvolává i apoštol Pavel v Efezským 5, kde čteme „Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus‘“ (Ef 5:14). Pavel zde odkazuje na Izajáše 60, kde čteme: „Povstaň, rozjasni se, protože přišlo tvé světlo a vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Neboť hle, tma přikryje zemi a hustá temnota národy, ale nad tebou zazáří Hospodin a bude nad tebou vidět Jeho sláva. A národy půjdou ke tvému světlu a králové k záři tvého svítání“ (Iz 60:1-3). Izajáš říká, že Božímu lidu bude do tmy zářit Hospodinova Sláva a bude mu zářit Hospodin – a apoštol Pavel oba tyto výrazy vztahuje na Krista jako Hospodina a Hospodinovu slávu, která září jako světlo do tmy, a jsme hned v Janovi 1, „A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“ (J 1:5) a… to už teď asi stačí. 

Už dříve jsme říkali, že smyslem a těžištěm všeho je Kristus – a teď jsme viděli, že smyslem a těžištěm všeho je Boží sláva – a tak můžeme říct, že smyslem a těžištěm všeho je Kristus, protože Kristus je Boží slávou. Boží sláva v Kristu Ježíši je tou nejcennější, nejvzácnější, nejdůležitější, nejnádhernější realitou veškerého stvoření. Naprosto veškerá existence je tím nejzásadnějším a nejhlubším způsobem bohostředná, je nástrojem sebeoslavení Trojjediného Boha, Otce a Syna a Ducha Svatého; On je pointa, my nejsme; On je Bůh, my nejsme. Právě to je ústředním důrazem Bible – a bylo to i ústředním důrazem historické reformované teologie.

A teď, jak to všechno souvisí s naší radostí? Než si tuto otázku zodpovíme, připomeňme si první otázky dvou nejzákladnějších a definujících katechismů reformovaného křesťanství, a to Heidelberského katechismu a Westminsterského kratšího katechismu, kterým jsme dnes začínali. Heidelberský katechismus se ptá: „Co je tvým jediným potěšením v životě i smrti?“ a odpovídá: „Mým jediným potěšením v životě i smrti je, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší patřím mému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu.“ Westminsterský kratší katechismus říká: „Co je nejvyšším cílem člověka? – Nejvyšším cílem člověka je oslavovat Boha a věčně se z Něj radovat.“ Tak, jako byla ústředním důrazem reformovaného křesťanství Boží sláva a Boží svrchovanost, je velmi zjevné, že jím byla i radost. „Nejvyšším cílem člověka je oslavovat Boha a věčně se z Něj radovat.“ Viděli jsme, že minimálně první polovina tohoto tvrzení je velmi biblická – a to je dobrý důvod přezkoumat i jeho druhou polovinu.

1) Když si nalistujeme dvanáctou kapitolu listu Židům, od prvního verše čteme: „Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků, odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu“ (Žd 12:1-3). Jinými slovy, ve svých životech máme následovat Ježíše Krista – který se upínal k radosti, která byla před Ním. Zároveň, jak už jsme dnes četli z Janova evangelia, Pán Ježíš shrnuje svůj život a svou službu jako usilování o Boží slávu. Když si tyto dvě pravdy spojíme, usilovat o Boží slávu znamená usilovat o radost. O mocnější a jedinečnější radost na věčnosti a o nadpřirozenou Boží radost už zde na světě. Právě v tomto světle máme chápat slova o Mojžíšovi, která přicházejí jen pár veršů předtím, než čteme o Pánově radosti: „Vírou Mojžíš, když vyrostl, odmítl být nazýván synem faraonovy dcery a vyvolil si raději spolu s Božím lidem snášet útrapy, než mít dočasný požitek z hříchu. Za větší bohatství než poklady Egypta pokládal pohanu Kristovu, neboť vzhlížel ke své odplatě“ (Žd 11:24-26). Jinými slovy, Mojžíš raději než dočasný požitek z hříchu a egyptských pokladů zvolil něco mnohem lepšího, odplatu požitku z Boha a v Bohu – a Bůh tím byl oslaven.

2) Fakt toho, že poslušnost vůči Bohu vede k radosti zde i na věčnosti, nám jasně předkládá Pán Ježíš v Janovi 15:10-11, když říká: „Zachováte-li Má přikázání, zůstanete v Mé lásce, jako Já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v Jeho lásce. Toto jsem vám pověděl, aby Moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla naplněna“ (J 15:10-11). Pán nám dává svá přikázání, abychom skrze poslušnost vůči nim zůstávali ve společenství Jeho lásky – a abychom v tomto společenství měli podíl na Jeho nadpřirozené, božské radosti. „Aby Moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla naplněna“ – to znamená, že čím lépe dodržujeme Boží přikázání, čím více usilujeme o Boží slávu, tím blíže jsme si s Kristem, který je Boží slávou, a Jeho radost se do nás nadpřirozeně vylévá skrze Jeho Ducha a vede nás k plnosti radosti.

3) Ač některé překlady volí v 1. Timoteovi 1:11 umírněnější slova o „evangeliu slávy blahoslaveného Boha“, potenciálně správnějším překladem by mohlo být nazvat Boha „blaženým“ či „radostným“ Bohem, jak překládá například Pavlík nebo Petrů. Tak nebo tak, není pochyb o tom, že Bůh je zdrojem a pramenem veškeré radosti – ostatně, ovocem či projevem Jeho Ducha je hned po lásce radost (Ga 5:22), a Boží Království spočívá ve „spravedlnosti, pokoji a radosti v Duchu Svatém“ (Ř 14:17). A právě tento Bůh radosti, tento blažený Bůh, promlouvá skrze svého Syna: „Kdo Mě miluje, bude zachovávat Mé slovo, a Můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (J 14:23). Dodržovat Boží přikázání, usilovat o Boží slávu, znamená mít v Duchu společenství s Otcem a Synem, znamená to podílet se na vnitřním radostném společenství Otce, Syna a Ducha. A tak vidíme, že když půjdeme po cestě Božích přikázání, půjdeme tím po cestě radosti – a že když budeme usilovat o Boží slávu, budeme tím usilovat o tu nejhlubší radost, jakou lze zakoušet, zde i na věčnosti

4) Písmo nám opakovaně předkládá spásu jako odvrácení se od toho, co nás nikdy nemůže naplnit k Bohu, který bude dokonalým naplněním našich tužeb. O modlářství čteme: „Zhrozte se nad tím, nebesa, zděste se, strňte, je Hospodinův výrok. Vždyť Můj lid spáchal dvojí zlo: Opustili Mne, pramen živé vody a vykopali si cisterny, puklé cisterny, které vodu nedrží“ (Jer 2:12-13). O životě ve společenství s Bohem však čteme: „Kdybys znala ten Boží dar a věděla, kdo je ten, který ti říká: ‚Dej mi napít‘, požádala bys ty jeho a On by ti dal živou vodu. … Kdo by se však napil z vody, kterou mu dám já, nebude nikdy žíznit, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu“ (J 4:11, 14). „Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke Mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve Mne, nebude nikdy žíznit“ (J 6:35). „Žízní-li kdo, ať přijde ke Mně a pije. Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!“ (J 7:37-38). „Já jsem ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojnost“ (J 10:11, 10). „Hospodin zástupů uspořádá pro všechny národy na této hoře hostinu z tučných jídel, hostinu z vyzrálých vín; z jídel tučných, dužnatých, a z přečištěných vyzrálých vín. A pohltí na této hoře zahalení, které zahaluje všechny lidi, a přikrývku, která přikrývá všechny národy. Navždy pohltí smrt a Panovník Hospodin setře slzy z každé tváře“ (Iz 25:6-8). „Aj, všichni žízniví, pojďte k vodám, i ten, kdo nemá peníze. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte, kupujte bez peněz a bez úhrady víno a mléko. Proč vydáváte peníze za to, co není chléb, a svůj výdělek za to, co není k nasycení? Bedlivě mě poslouchejte a budete jíst dobré věci, vaše duše si bude libovat v tuku. Nakloňte ucho a pojďte ke mně, poslouchejte a vaše duše ožije“ (Iz 55:1-3). „Všemohoucí bude tvými valouny zlata a hromadami stříbra. Tehdy budeš totiž mít z Všemohoucího rozkoš a svou tvář budeš pozvedat k Bohu“ (Jb 22:25-26). „Již nebudou hladovět ani žíznit, neublíží jim slunce ani jiný žár, neboť Beránek, který je uprostřed trůnu, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí“ (Zj 7:16-17).

Tady se chci na moment zastavit. Když jsme byli v listu Židům, viděli jsme, že Mojžíš byl chválen, že „vzhlížel ke své odplatě“ či „odměně“. Mojžíšova etika či morálka byla udávána tím, že vyhlížel odměnu od Boha – tím, že pro sebe chtěl to nejlepší dobro, jaké mohl chtít. Zjevně je naprosto v pořádku „usilovat o své dobro“, pokud to děláme Bohem ustanovenými způsoby a podle Jeho přikázání. Je v pořádku usilovat o své dobro toho, že se odvrátíme od hříchu a nebudeme zatraceni, je v pořádku usilovat o své dobro tím, že budeme v den odpočinku odpočívat, a tak dále a tak dále. Naopak, bylo by špatně o toto dobro neusilovat. A stejně tak tváří v tvář pasážím, které jsme právě četli, vidíme, že je v pořádku, náležité, svaté a Bohem přikázané usilovat naplnění a nasycení – pokud ho hledáme na těch správných místech. Naopak, bylo by hříšné o nejít k živým vodám, bylo by hříšné odmítnout Boží pozvánku na hostinu, bylo by hříšné raději se držet toho, co nemůže nasytit, bylo by hříšné neobdivovat Toho, který je nanejvýš hoden obdivu a uctívání veškerého stvoření. Radost a požitek z Boha, který je zdrojem veškeré radosti, veškeré krásy a veškeré potěchy, jsou biblickou povinností.

5) Když dojde na biblický imperativ, neboli příkaz, radovat se z Hospodina a ze služby Jemu, nemáme na výběr. Písma nám tuto povinnost předkládají víc než jasně. V Deuteronomiu 28 tuto povinnost vidíme předloženou nanejvýš důrazně. Jak si určitě pamatujete, Deuteronomium 28 je kapitolou, kde Bůh zaslibuje požehnání poslušným, ale hrozí kletbou neposlušným. A jedna z těchto kleteb zní: „Protože jsi nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem v hojnosti všeho, budeš sloužit svým nepřátelům“ (Dt 28:47-48). Nečteme tu „Protože jsi nesloužil Hospodinu“ – ale proto, že jsi Mu nesloužil s radostí a vděkem. Na neradostné nevděčníky přichází kletba. Nemůžeme si myslet, že Bůh si nenárokuje i myšlenky, srdce, emoce a vášně. Pojďme se ale podívat, jak nám Písma tuto povinnost a výsadu líčí dále. Mohli bychom jich uvést mnohem, mnohem více, ale tyto pasáže snad pro teď postačí:

„Dej stříbro za všechno, po čem tvá duše touží, za skot a brav, víno a pivo, za cokoliv, co si přeje tvá duše. Tam jez před Hospodinem, svým Bohem, a raduj se ty i tvá rodina… Raduj se ze svého svátku ty i tvůj syn, tvá dcera, tvůj otrok, tvá otrokyně i Lévijec, příchozí, sirotek a vdova, kteří jsou ve tvých branách. Po sedm dní slav svátek Hospodinu, svému Bohu“ (Dt 14:26; 16:14-15).

„Ať se nebesa radují a země ať jásá; ať říkají mezi národy: Hospodin kraluje. Vzdávejte Hospodinu díky, protože je dobrý, Jeho milosrdenství je navěky“ (1. Le 16:31, 34).

„Jděte, jezte tučná jídla, pijte sladké nápoje a posílejte podíly těm, kteří nic nemají, protože tento den je svatý našemu Pánu. Netrapte se, protože radost z Hospodina bude vaší silou“ (Neh 8:10).

„Chraň mě, Bože, neboť v Tobě hledám útočiště. Řekni Hospodinu: Pane, Ty jsi mé dobro, mimo Tebe žádné nemám. … Hospodin je můj výtečný podíl a můj kalich; Ty sám držíš můj los. Vyměřovací provazce mi padly na rozkošných místech. Ano, připadlo mi nádherné dědictví. Budu dobrořečit Hospodinu, který mi radí. I v noci mě kázní mé svědomí. Stále si stavím Hospodina před sebe. Když je mi po pravici, nepadnu. Proto se mé srdce raduje a má sláva jásá. I mé tělo bude přebývat v bezpečí, neboť mou duši nepřenecháš podsvětí; nedáš svému věrnému spatřit jámu. Dáváš mi poznat stezku života, hojnost radosti je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho“ (Ž 16).

„Radujte se v Hospodinu a plesejte, spravedliví, jásejte, všichni lidé přímého srdce!“ (Ž 32:11).

„Jásejte, spravedliví, v Hospodinu, přímým přísluší chvála. Chvalte Hospodina na lyru, opěvujte Jej při harfě o deseti strunách. pívejte Mu novou píseň, dobře hrajte s radostným křikem. Neboť Hospodinovo Slovo je přímé, každé jeho dílo se děje v pravdě“ (Ž 33:1-4).

„Měj rozkoš z Hospodina – On naplní prosby tvého srdce“ (Ž 37:4). Jinými slovy, měj touhu po Bohu, po zakoušení společenství s Ním – On tě víc než vyslyší.

„Oblíbil jsem si dělat to, co je Ti milé, můj Bože. Tvůj zákon je v mém nitru… Ať se veselí a radují v Tobě všichni, kdo Tě hledají! Ti, kdo milují Tvou spásu, ať říkají stále: Veliký je Hospodin!“ (Ž 40:9, 17).

„Jako laň dychtí po vodních tocích, tak má duše dychtí po Tobě, ó Bože! Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu! Kdy předstoupím, abych se ukázal před Boží tváří?“ (Ž 42:2-3).

„Bože, ty jsi můj Bůh! Usilovně Tě hledám, má duše po Tobě žízní, mé tělo po Tobě touží ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi. Proto Tě vyhlížím ve svatyni – chci hledět na Tvou moc i slávu, neboť Tvé milosrdenství je lepší než život. Mé rty Tě budou oslavovat – tak Ti budu dobrořečit po celý svůj život, ve Tvém jménu budu pozvedat dlaně. Má duše se sytí tukem, tučnou stravou. A mé rty? Radostným křikem Tě chválí má ústa. Když si Tě připomínám na svém loži. O Tobě rozjímám za nočních hlídek, jak jsi mi býval ku pomoci“ (Ž 63:2-8).

„Spravedlivý se bude radovat v Hospodinu a bude v Něm mít útočiště. Všichni lidé přímého srdce ho budou chválit“ (Ž 64:11).

„Hospodin kraluje! Ať země jásá, ať se raduje i množství ostrovů! … Pro spravedlivého je zaseto světlo a radost těm, kdo jsou přímého srdce. Radujte se, spravedliví, v Hospodinu! Vzdejte chválu jeho svatému jménu!“ (Ž 97:1, 11-12).

„Vzdávejte chválu Hospodinu! Vzývejte Jeho jméno! Oznamujte mezi národy Jeho činy! Zpívejte Mu, opěvujte Ho, přemýšlejte o všech Jeho divech! Chlubte se Jeho svatým jménem! Ať se raduje srdce těch, kdo hledají Hospodina! Hledejte Hospodina a Jeho sílu! Ustavičně vyhledávejte Jeho tvář!“ (Ž 105:1-4).

„Synové Sijónu, jásejte a radujte se v Hospodinu, svém Bohu, protože vám dal učitele spravedlnosti, seslal vám déšť, podzimní i jarní déšť jako na počátku“ (Jl 2:23).

„Výskej a raduj se, dcero sijónská, neboť hle, přijdu a budu přebývat ve tvém středu, je Hospodinův výrok. V onen den národy mnohé se připojí k Hospodinu, budou Mým lidem, budu přebývat ve tvém středu a poznáš, že Mě k tobě poslal Hospodin zástupů“ (Za 2:14-15).

„Konečně, moji bratři, radujte se v Pánu … Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte se!“ (Fp 3:1; 4:4).

Když si tento stručný výběr shrneme, vidíme, že radost, potěcha a požitek z Boha mají celou řadu stránek. Radost z toho, kým pro nás je jako náš smluvní Bůh; radost z Jeho konání s Jeho lidem a v Jeho lidu; radost z Jeho autority a vlády a charakteru; radost z toho, jak jednal, jedná a bude jednat v našich životech; radost z Jeho Slova a především pak Jeho zákona; radost z darů, které nám dává, a z dobroty a krásy stvoření, ve kterých nám Bůh sám dává zakoušet svou dobrotu a nádheru. Tato radost z Boha se projevuje probdělými nocemi, stejně jako hlasitým křikem chval, projevuje se hodováním a společným uctíváním Božího lidu, projevuje se spalující touhou po Bohu, stejně jako ohromením Jeho pravdou a spočinutím v Jeho zaslíbeních.

Písmo nám však nedává jen příkaz radovat se z Boha – přikazuje nám radovat se z toho, když ve službě Bohu a díky Jeho uschopnění sebeobětujícím způsobem milujeme druhé. Opět, alespoň několik pasáží:

„Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jenom abys jednal podle práva, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6:8).

„Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví. Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes. Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi“ (Mt 5:3-12).

„Blahoslavení jste, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a zavrhnou vaše jméno jako zlé kvůli Synu člověka. Radujte se v onen den a jásejte; neboť hle, hojná je vaše odměna v nebi. Vždyť totéž dělali jejich otcové prorokům“ (L 6:22-23).

„Ve všem jsem vám ukázal, že takto máme pracovat, ujímat se slabých a pamatovat na slova Pána Ježíše, neboť On řekl: ‚Blaženější je dávat než brát‘“ (Sk 20:35).

„Kdo rozdává, ať rozdává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí radostně“ (Ř 12:8).

„Každý ať dá, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem nebo z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh“ (2. Kor 9:7).

„Připomínejte si dřívější dny, v nichž jste byli osvíceni a přestáli jste mnohý zápas s utrpením. Buď jste byli veřejně vystavováni urážkám a soužením, nebo jste se stali společníky těch, s nimiž se takto nakládalo. Vždyť jste měli soucit s vězni a uloupení svého majetku jste přijali s radostí, vědouce, že máte v nebi vlastnictví lepší a trvalé. Neodhazujte tedy svou smělou důvěru, která má velikou odplatu“ (Žd 10:32-35).

Nestačí milosrdenství dělat, musíme ho milovat; nestačí se zastávat slabých, musí nám to být blažeností; nestačí dávat, musíme dávat s radostí; nestačí trpět a pomáhat trpícím – musíme to dělat s důvěrou, soucitem a radostí, které oslavují Krista.

Ale, samozřejmě, radost je nám přikázána i řadou dalších způsobů:

„Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“ (L 10:20).

„V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví … Radujte se s radujícími“ (Ř 12:12, 15).

„Nejsme pány nad vaší vírou, nýbrž jsme pomocníky vaší radosti; vždyť vírou pevně stojíte“ (2. Kor 1:24).

„Nakonec, bratři, radujte se, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jedné mysli, žijte

 v pokoji a Bůh lásky a pokoje bude s vámi“ (2. Kor 13:11).

„Vždycky se radujte. Neustále se modlete. 18Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši“ (1. Te 5:16-17).

„Ač jste [Krista] neviděli, milujete Ho; ačkoli Ho ani nyní nevidíte, věříte v Něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší“ (1. Pt 1:8-9).

A, samozřejmě, je tu apoštol Pavel v listu Filipským, který nám přikazuje řídit se jeho příkladem (1. Kor 11:1): „Vždy v každé své modlitbě za vás všechny prosím s radostí … Jen když se jakýmkoli způsobem … zvěstuje Kristus; a z toho se raduji. Ale budu se i dále radovat. … vím, že zůstanu a vytrvám se všemi vámi k vašemu pokroku a radosti ve víře … naplňte mou radost a smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení … i kdybych byl obětován při oběti a bohoslužbě vaší víry, raduji a spoluraduji se s vámi se všemi; a stejně i vy se radujte a spoluradujte se mnou. … Poslal jsem [Epafrotida] tedy tím ochotněji, abyste měli radost, že ho zase vidíte, a já abych byl méně zarmoucen. Přijměte ho v Pánu se vší radostí a mějte takové lidi v úctě … Konečně, moji bratři, radujte se v Pánu … A tak, moji bratři, milovaní a vytoužení, má radosti a koruno, takto stůjte pevně v Pánu, milovaní. … Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte se! …Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že konečně rozkvetl váš zájem o mne“ (Fp 1:4, 18, 25; 2:2, 17-18, 28-29; 3:1; 4:1, 4).

Písma neříkají, že máme být slepí a otupělí vůči bolestem a utrpením kolem nás a v našich životech. Říkají, že v Kristu máme přístup k nebeské radosti, která je trvalejší, nekonečně hlubší než naše největší trápení a zármutky, a proto máme žít „jako zarmucovaní, avšak stále se radující“ (2. Kor 6:10).

Máme se radovat z toho, kým Bůh je, kým je pro nás ve své smlouvě, kým pro celý stvořený řád a kým pro nás bude na věčnosti – a máme žít ve světle a zakoušení této radosti tady a ve vyhlížení jejího dokonalého naplnění na věčnosti a chválit Boha a Jeho slávu.

Máme žít podle Božích přikázání, a tak zakoušet radostné a láskyplné společenství s Bohem blaženosti – a tak růst v radosti a poslušnosti a chválení Boží slávy.

Máme v Bohu nacházet své naplnění a největší dobro, svou největší radost, potěchu a útěchu a pokoj – protože Bůh nás k tomu vyzývá, vyzývá nás, ať přijdeme a hluboce pijeme. A když to budeme dělat, budeme tím žít podle Božích přikázání, a tak zakoušet radostné a láskyplné společenství s Bohem blaženosti – a tak růst v radosti a poslušnosti a chválení Boží slávy.

Máme se radovat v Bohu a oslavovat Ho, protože nám to přikazuje, a máme v každém jednom člověku a skutku nacházet příležitosti k radosti a k radosti z Boha, příležitosti k tomu, abychom skrze lásku k Bohu a bližním zakoušeli Boží trojiční radost a docházeli uspokojení v Bohu. A když to budeme dělat, budeme tím žít podle Božích přikázání, a tak zakoušet radostné a láskyplné společenství s Bohem blaženosti – a tak růst v radosti a poslušnosti a chválení Boží slávy.

V tomto světě tuto slavnou a nádhernou realitu ani zdaleka nezakoušíme v plnosti, kalí ji náš hřích a naše padlost – ale i tak nám může a má být předchutí věčnosti v onom nekonečném tanci lásky, radosti a slávy našeho Trojjediného Boha. Slovy Pána Ježíše: „Otče, chci, aby i ti, které jsi Mi dal, byli se Mnou tam, kde jsem Já, aby viděli Mou slávu, kterou jsi Mi dal, neboť jsi Mne miloval před založením světa. … Dal jsem jim poznat Tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi Mne miloval, byla v nich, i Já abych byl v nich“ (J 17:24-26). Jak už jsme říkali dříve, když jsme hovořili o Boží trojjedinosti: Čeká nás věčnost, kdy budeme hledět na Boží slávu a Otec bude skrze nás a s námi milovat Syna, kdy Synova radost bude v Nás, kdy v nás budou Otec a Syn v Duchu a budou se ze sebe navzájem radovat a milovat se a oslavovat skrze nás a v nás a spolu s námi… a je nejvyšší čas podle toho začít žít.

Shrnuto a řečeno jinými slovy: Boží sláva v Kristu Ježíši je tou nejcennější, nejvzácnější, nejdůležitější, nejnádhernější realitou veškerého stvoření. A proto je realitou, která může a má nasytit naši Bohem danou touhu po radosti, dobru, kráse, lásce, pokoji, požitku, slávě a věčnosti, protože Bůh v Kristu je ztělesněním toho všeho. A když tak ke Kristu přistupujeme a když věříme, že tímto ztělesněním skutečně je, nevyhnutelně to vede ke svatosti a poslušnosti, k sebeobětující lásce k Bohu a k našim bližním a k nadpřirozené radosti, která k nám skrze Ducha proudí z bezedného pramene trojiční lásky – vede to k Boží slávě.

Shrnuto a řečeno ještě jinými slovy: Bůh je oslaven nejvíce ne pouze tím, že Ho známe a svědomitě posloucháme – ale že je nám toto poznání s touto poslušností tím nejhlubším potěšením. Bůh je v nás nejvíce oslavován, když v Něm a ve službě Jemu docházíme svého nejhlubšího uspokojení, nejhlubší radosti a nejhlubšího potěšení. Vím, že když se začne hovořit o oslavování Boha skrze potěšení z Něj a v Něm, některým z vás se začnou vybavovat konkrétní jména teologů, kteří o této realitě hovoří v naší době. Proto chci alespoň stručně předložit svědectví reformačních vyznání:

Heidelberský katechismus, otázka 90: „Co je obživení nového člověka? – Obživení nového člověka je srdečné radování se v Bohu skrze Krista, které nám dává zalíbení v žití podle Boží vůle ve všech dobrých skutcích.“

Dordrechtské kánony 1:12, „Vyvolení v pravý čas dosahují ujištění o tomto svém věčném a neměnném vyvolení, ačkoliv v různých stupních a do různé míry, ne však skrze to, že by všetečně slídili po skrytých a hlubokých věcech Božích, ale tak, že v sobě s duchovní radostí a svatým potěšením pozorují neomylné a spolehlivé ovoce vyvolení, které nám ukazuje Slovo Boží – jako je skutečná víra v Krista, synovská bázeň, zbožný zármutek nad hříchem, hladovění a žíznění po spravedlnosti a tak dále.“

Dordrechtské kánony 5:12-13, „Jistota o vytrvání je však velmi daleko od toho, aby ve věřících probouzela ducha pýchy či aby jim dávala tělesnou jistotu, ale naopak je pro ně zdrojem pokory, synovské bázně, skutečné zbožnosti, trpělivosti v každém soužení, vroucích modliteb, vytrvalosti v utrpení a ve vyznávání pravdy, a pevného a jistého radování se v Bohu; proto by uvažování o tomto dobrodiní mělo sloužit jako pobídka k vážnému a neustálému vděčnému vzdávání díků a konání dobrých skutků, jak je zjevné ze svědectví Písma a z příkladů svatých. …  Zbožným je hledět na Boží tvář dražší a vzácnější než jejich vlastní život, a její odvrácení je pro ně hořčejší než smrt.“

Westminsterské vyznání, k. 18: „Ti, kdo skutečně věří v Pána Ježíše, upřímně Jej milují a snaží se žít před Ním ve vší čistotě svědomí, si mohou v tomto životě být naprosto jisti, že se nacházejí ve stavu milosti, a mohou se radovat v naději Boží slávy … je povinností každého věnovat veškerou přičinlivost tomu, aby se ujistil se o svém povolání a vyvolení, aby se tak jeho srdce mohlo rozrůstat v pokoji a radosti v Duchu Svatém, v lásce a vděčnosti vůči Bohu a v síle a veselosti v povinnostech poslušnosti, což jsou pravé plody této jistoty.“

Vím, že mnoho z toho, o čem jsme hovořili, lze jen stěží vystihnout slovy. A když Pán dá, určitě se v budoucnu na téma radosti v Bohu a na to, jak je klíčová v křesťanském životě, podíváme mnohem podrobněji. Na závěr chci uvést několik praktických bodů, které mezitím nám pomohou pěstovat si a kultivovat lásku k Bohu, touhu po Něm a radost z Něj.

1) Uvědomme si, že všechna duchovní dobra v našich životech jsou Božími dary, děkujme za ně a prosme o ně Boha (Ga 5:22; Ž 51:14).

2) Uvědomme si, že radost je něco, o co je třeba bojovat, v čem je třeba se navzájem podporovat, a se vší rozhodností útočme na veškerý hřích, který ve svém životě objevíme (2. Kor 1:24; Fp 1:25; Ř 6:11-13; Ř 8:13).

3) Naučme se uznat, cítit a prožívat vinu a ohavnost svého hříchu – protože jedině tak začneme alespoň trochu stavět slávu našeho vykoupení do náležité perspektivy. Nezapomeňme, naším „původním plánem“ pro dnešní den bylo věčné zatracení (Mi 7:8-9).

4) Uvědomme si, že jádrem skutečné radosti je poznávat Boha v pravdě, a proto si cíleně dnem i nocí plňme mysl biblickými pravdami o Bohu, Jeho bytí, Jeho charakteru, Jeho zaslíbeních a Jeho vykupitelském díle (2. Kor 3:18; 4:4-6; Ž 19; Ž 1:2-3; J 17:17).

5) Vyznávejme svou malou touhu po Bohu jako hřích a prosme Ho, ať nám dá touhu po Něm toužit (Ž 37:4; 90:14).

6) Buďme trpěliví, když se nám radosti nedostává, a naučme se kázat si místo toho, abychom si naslouchali po vzoru Žalmu 42:12, „Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha – vždyť Mu budu znovu vzdávat chválu za spásu Jeho přítomnosti, za svého Boha.“

7) Budujme se navzájem se zbožnými lidmi, kteří nám pomohou vidět Boha v Jeho slávě a nádheře jasněji a kteří nás podepřou v boji proti hříchu, v boji za Boží slávu a naši radost (Žd 3:12-13; Př 13:20; 1. Kor 15:33).

8) Využívejme požehnání dne odpočinku a buďme dobrými správci požehnání Božích darů – ať už je to přátelství, milování, jídlo, alkohol nebo naše tělo jako takové (Ga 5:19-25; 1. Kor 6:20). 

9) Využívejme požehnání Božího sebezjevení v přírodě; radujme se z Boží nádhery, dobroty a velkorysosti ve stvoření (Ž 19; Mt 6:26-29).

10) Učedničme národy, pomáhejme potřebným, zastaňme se utlačovaných, zvěstujme světu „dobrou zprávu o veliké radosti, která bude pro všechen lid“ (L 2:10; Iz 58:10-11).

„Hospodine, nasyť nás zrána svým milosrdenstvím, abychom mohli jásat a radovat se po všechny své dny. Daruj nám radost podle dnů, kdys nás pokořoval, podle let, kdy jsme viděli zlo. Ukaž svým otrokům své dílo a svou nádheru na jejich synech. Kéž je nad námi vlídnost Panovníka, našeho Boha! Upevni nám dílo našich rukou, ano, upevni dílo našich rukou!“ (Ž 90:14-17).

Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.