Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Boží smlouvy vždycky zahrnovaly zaslíbení a kletby pro potomky věřících. Je zde tedy biblický precedent:
1) Adamovská smlouva: Ř 5:12, 15.
2) Noemovská smlouva: Gen 9:1, 8-9.
3) Abrahamovská smlouva: Gen 17:7-14; Ex 4:24-26;
4) Mojžíšovská smlouva: Dt 5:3; Ex 34:27-28; Dt 7:9.
5) Davidovská smlouva: 2. Le 6:16.
6) Zaslíbení nové smlouvy: Jer 31:31-34; 32:38-40.

Statut dětí v Nové smlouvě: Důkazní břemeno je na těch, kdo by chtěli tvrdit, že děti věřících nejsou v Nové smlouvě.
1) Biblická zaslíbení: Jer 31:31-34; 32:38-40; Gen 17:7; Dt 30:6; Ž 103:17-18; Iz 54:10-13; Iz    59:20-21; Ez 37:24-26; Ef 2:12; 2. Kor 1:20; Žd 8:6.
2) Explicitní potvrzení zaslíbení: 2. Kor 1:20; Ef 2:12-13; Ga 3:27; Sk 2:38-39; Ga 3:14; Ř 4:13-16;          Ř 15:8-9; Ef 6:1-3.
3) Ty a tvůj dům: Gen 17; Sk 11:13-14; Sk 16:30-31; 1. Kor 1:16; 1. Kor 7:14.
4) Nechte děti přijít: Ef 1:1; Ko 1:2; Ef 6:1-3; Ko 3:20; Mt 19:13-14; L 18:15-17, Mk 10:13-14;  Sd 13:4-5, 7; Ž 8:3; Ž 22:10-11; Ž 71:6; L 1:15, 41; 2. S 12:21-23; 1. Kor 7:14.
5) Starozákonní paralely: 1. Kor 10:1-6; Ex 10:9, 24; 1. Pt 3:21; Gen 7:1.

Paralely křtu s obřízkou:
1) Vstup do smluvní komunity: Gen 17:14; 21:4; 1. Kor 12:13; Ga 3:27.
2) Je možné být spasen bez nich: Ř 4:10; L 23:43.
3) Odepřít bylo vážným hříchem: Ex 4:24-26; Sk 10:47.
4) Obřízka se prováděny pouze jednou: Ti 3:5; Ř 6:3-4; Ko 2:11-12.
5) Týkají se celých domácností: Gen 17:10; 1. Kor 1:16.
6) Zapečetění odpuštění hříchů: Dt 30:6; Ko 2:13; Sk 2:38.
7) Zapečetění milosti znovuzrození: Dt 10:16; 30:6; Jer 4:4; Ko 2:13; Ti 3:5.
8) Zavazují k novému životu spravedlnosti: Gen 17:9; Dt 10:12-16; Ř 6:3-4.

Svědectví reformačních vyznání:
1) Belgická konfese: 34.
2) Heidelberský katechismus: 74.
3) 39 Článků náboženství: 27.
4) Česká konfese: 14.
5) Dordrechtské kánony: 1:17.
6) Westminsterské vyznání: 25:2; 28:1, 4, 7.

Závěr: Bůh je neustále věrný svému lidu napříč generacemi, a to i v nové smlouvě: Dt 7:11-21.

Text kázání:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je Deuteronomium 6:4-7.

“Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš…”

Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.

Dalším svědkem smluvního charakteru víry a smluvní kontinuity napříč Písmy je statut dětí věřících. Už jsme viděli, že zaslíbení „Budu Bohem tobě a tvým dětem“ je ústředním zaslíbením abrahamovské smlouvy: „Ustanovím svou smlouvu mezi sebou a tebou a tvým potomstvem po tobě z generace na generaci za smlouvu věčnou, abych byl Bohem tvým i tvého potomstva po tobě“ (Gen 17:7).

Viděli jsme, že všichni členové domácností pod smluvní autoritou věřících museli dostat znamení smlouvy: „Musí být obřezán zrozený ve tvém domě stejně jako koupený za tvé stříbro a znamení Mé smlouvy na vašem těle bude znamením věčné smlouvy. Neobřezaný mužského pohlaví, který nedá obřezat maso své předkožky, takový člověk bude ze svého lidu vyhlazen. Porušil Mou smlouvu“ (Gen 17:13-14). Tato smluvní podmínka je dokonce tak důležitá, že když Mojžíš nedal znamení smlouvy svému synovi, Hospodin ho kvůli tomu chtěl usmrtit (Ex 4:24-26). Samozřejmě, starozákonní domácnosti by obecně zahrnovaly více lidí než jen děti věřících, ale protože abrahamovská zaslíbení se týkají explicitně dětí a protože ve většině případů dnes domácnosti zahrnují jen rodiče a děti, zaměříme se pro teď jen na děti věřících.

Jak už jsme viděli, když hovoříme o dětech věřících, stojíme před zásadně důležitou otázkou. Týká se dětí dnešních křesťanů Boží smlouva se svými zaslíbeními a povinnostmi? Mají naše děti dostávat znamení smlouvy?

Jsou dvě možnosti:

1) Ano, dětí věřících se rodičů se Boží smlouva stále týká, a v takovém případě je velmi vážným hříchem jim neudělit znamení smlouvy a přistupovat k nim jako nevěřícím, dokud si svými životy nevyslouží exkomunikaci a vyloučení z Božího smluvního lidu.

2) Ne, dětí věřících rodičů už se Boží smlouva netýká, což znamená zásadní diskontinuitu vůči tomu, jak Bůh jednal napříč biblickou historií vykoupení, a zrušení starozákonních povinností a zaslíbení uvedených v Písmech.

V obou případech tedy odpověď má kriticky důležité důsledky. Než se tedy zaměříme na novozákonní texty jako takové, potřebujeme se zaměřit na dvě důležité skutečnosti. První z nich je

Biblický precedent

Faktem je, že biblické smlouvy se vždycky týkaly potomků věřících.

Boží smlouva a Adamem se týká všech jeho dětí, a proto „jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili … [jelikož] proviněním jednoho člověka mnozí zemřeli“ (Ř 5:12, 15).

Noemovská smlouva je sepsána v kontextu toho, že „Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: ‚Ploďte a množte se a naplňte zemi…‘; Bůh řekl Noemu a s ním jeho synům: ‚Hle, Já ustanovuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem po vás…‘“ (Gen 9:1, 8-9).

Abrahamovská smlouva ustanovuje Hospodin „mezi sebou a tebou a tvým potomstvem po tobě z generace na generaci za smlouvu věčnou, abych byl Bohem tvým i tvého potomstva po tobě“ (Gen 17:7).

O mojžíšovské smlouvě čteme, že „Nejenom s našimi otci uzavřel Hospodin tuto smlouvu, ale s námi všemi, kteří jsme tu dnes naživu“ (Dt 5:3) a samotné Desatero, Slova smlouvy (Ex 34:27-28), hovoří o Božím smluvním jednání do tisíců generací (Ex 20:5-6), neboť „Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, který zachovává smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Ho milují a zachovávají Jeho příkazy“ (Dt 7:9).

Davidovská smlouva se přímo týká potomka, či potomků, a je v 2. Letopisů 6:16 shrnuta následovně: „Nebude ti vyhlazen přede Mnou ten, kdo by seděl na izraelském trůnu, pokud ovšem tvoji synové budou dbát na svoji cestu a chodit podle Mého zákona tak, jak jsi chodil přede Mnou ty.“

Nová smlouva je zaslíbena následujícím jazykem: „Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne jako smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země … Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou Mým lidem. Nebudou již učit jeden druhého ani každý svého bratra slovy: Poznejte Hospodina! Protože Mě budou znát všichni, od nejmenšího do největšího … Budou Mým lidem a já budu jejich Bohem. Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se Mě báli po všechny dny, aby se dobře dařilo jim i jejich synům po nich. Uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede Mnou, aby se ode Mě neodvrátili“ (Jer 31:31-34; 32:38-40).

Jinými slovy, i v případě Nové smlouvy čteme o celých domech či národech, čteme zdůraznění abrahamovského zaslíbení „budu vaším Bohem a vy budete Mým lidem“, čteme o tom, že Hospodina mají v Nové smlouvě znát i ti „nejmenší“ a že tato smlouva je „i pro jejich syny po nich“.

Mohli bychom to shrnout tak, že Boží smlouvy se vždy týkají potomků a následných generací lidí, se kterými Bůh své smlouvy ustanovuje. Zároveň je třeba si uvědomit, že ve chvíli, kdy v novozákonních Písmech přichází Nová smlouva, Boží lid poslední řádově dva tisíce let měl smluvní zaslíbení a povinnosti ohledně svých dětí, jeho děti poslední řádově dva tisíce let byly příslušníky Božího smluvního lidu a dostávaly znamení smlouvy.

Pokud někdo chce tvrdit, že dnes je tomu jinak, na základě tohoto dva tisíce let trvajícího precedentu je důkazní břemeno na něm. Jestli někdo chce tvrdit, že děti věřících rodičů dnes nejsou Božím smluvním lidem, potřebuje dokázat, že Bůh zásadním způsobem změnil své smluvní jednání, a potřebuje, pokud možno, nějaké explicitní texty, které by jasně hovořily o tom, že děti už dnes v Boží smlouvě nejsou; texty, kde Pán či Jeho apoštolové oznamují, že Boží zaslíbení a závazky proti děti věřících rodičů, už neplatí; texty, kde se Pán či Jeho apoštolové pastoračně vypořádávají s faktem, že Boží lid má po dvou tisících letech, nebo spíše poprvé od samého počátku stvoření, začít chápat úlohu a statut svých dětí zásadně jinak. Znovu, vzhledem k předchozímu biblickému precedentu, leží důkazní břemeno na těch, kdo tvrdí, že děti dnes už nespadají do Boží smlouvy.

Biblická zaslíbení

Druhou důležitou skutečností, na kterou se potřebujeme zaměřit, když zvažujeme otázku statutu dětí věřících, je otázka, jestli Písmo předkládá nějaká proroctví či zaslíbení ohledně dětí věřících v novosmluvní době. A odpovědí je, že ano, řadu. Kromě výše zmiňovaného zaslíbení Nové smlouvy v Jeremiáši 31:31-34; 32:38-40, jen namátkou:

„Ustanovím svou smlouvu mezi sebou a tebou a tvým potomstvem po tobě z generace na generaci za smlouvu věčnou, abych byl Bohem tvým i tvého potomstva po tobě. A tobě a tvému potomstvu po tobě dám zemi, kde jsi hostem, celou kenaanskou zemi, do věčného vlastnictví“ (Gen 17:7).

„Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce a srdce tvého potomstva, abys miloval Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a byl živ“ (Dt 30:6).

„Hospodinovo milosrdenství je od věků až navěky nad těmi, kdo se Ho bojí, a Jeho spravedlnost nad syny Jeho synů, nad těmi, kdo zachovávají Jeho smlouvu a pamatují na Jeho přikázání, aby je plnili“ (Ž 103:17-18)

„Neboť hory mohou ustoupit a kopce se otřást, ale Mé milosrdenství od tebe neustoupí a Má smlouva pokoje se neotřese, praví tvůj Slitovník, Hospodin. Zkroušená, bouří zmítaná, která jsi nedošla potěšení, hle, Já uložím v antimonu tvé kameny a tvé základy položím na safírech. Tvá cimbuří učiním z rubínu, tvé brány z berylů a celé tvé ohraničení z drahých kamenů. Všichni tvoji synové budou Hospodinovými učedníky a hojný bude pokoj tvých synů“ (Iz 54:10-13).

„A na Sijón přijde Vykupitel – k těm, kdo se v Jákobovi odvrátí od přestoupení, je Hospodinův výrok. Co se Mne týče, toto je Moje smlouva s nimi, praví Hospodin: Můj Duch, který je na obě, a moje slova, která jsem vložil do tvých úst, se nevzdálí od úst tvých ani od úst tvého potomstva ani od úst potomstva tvého potomstva, praví Hospodin, od nynějška až navěky“ (Iz 59:20-21).

„Můj otrok David bude nad nimi Králem a jediný Pastýř bude pro ně všechny. Budou žít podle Mých nařízení, budou zachovávat Má ustanovení a plnit je. Budou bydlet v zemi, kterou jsem dal svému otroku Jákobovi, v níž bydleli vaši otcové. V ní budou bydlet oni i jejich synové a synové jejich synů až navěky a Můj otrok David bude navěky jejich knížetem. Uzavřu s nimi smlouvu pokoje, bude to věčná smlouva s nimi. Obdařím je, rozmnožím je a ustanovím uprostřed nich navěky svou svatyni“ (Ez 37:24-26).

…a, samozřejmě, mnoho, mnoho dalších. Opět, důkazní břemeno leží na těch, kdo chtějí tvrdit, že všechna tato zaslíbení se ve skutečnosti netýkají dětí věřících. A že když „máme podíl na smlouvách zaslíbení“ (Ef 2:12), nejsou to tato zaslíbení. A že když v Kristu jsou všechna starozákonní zaslíbení potvrzena (2. Kor 1:20), je to s výjimkou těchto zaslíbení. A že když je Kristus „Prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na lepších zaslíbeních“ (Žd 8:6), ve skutečnosti to znamená zrušení všech těchto zaslíbení, protože je mnohem lepší nemít pro vezdejší i věčné osudy našich dětí žádná zaslíbení, než moci věřit, že „Hospodinovo milosrdenství je od věků až navěky nad těmi, kdo se Ho bojí, a Jeho spravedlnost nad syny Jeho synů“.

V tomto světle a na tomto základě tedy přicházíme k textům Nového zákona. A co vidíme? Vidíme jazyk, který svědčí o zrušení a zásadní redefinici Božích zaslíbení, nebo jazyk jejich potvrzení?

Explicitní potvrzení zaslíbení

„Všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v [Kristu] jsou ‚ano‘. Proto je také skrze Něho řečeno ‚amen‘ k slávě Bohu skrze nás“ (2. Kor 1:20).

„Byli v tom čase bez Krista, odcizeni společenství Izraele, bez účasti na smlouvách zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově“ (Ef 2:12-13).

„A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení“ (Ga 3:27).

„Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh“ (Sk 2:38-39; sr. Ga 3:14, kde se dozvídáme, že Petr se zde přímo odvolává na zaslíbení abrahamovské smlouvy).

„Zaslíbení, že bude dědicem světa, se Abrahamovi a jeho potomstvu nedostalo skrze Zákon, nýbrž skrze spravedlnost z víry. Neboť jsou-li dědici ti, kteří jsou jimi ze Zákona, je víra zbytečná a zaslíbení je zrušeno. … Dědictví je proto z víry, aby bylo podle milosti a aby bylo toto zaslíbení platné pro veškeré potomstvo, nejen pro ty, kdo jsou ze Zákona, ale i pro ty, kdo jsou z víry Abrahama, jenž je otcem nás všech“ (Ř 4:13-16).

„Kristus se stal služebníkem obřezaných pro pravdu Boží, aby potvrdil zaslíbení daná otcům a aby národy slavily Boha za Jeho milosrdenství“ (Ř 15:8-9).

„Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé. ‚Cti svého otce a matku,‘ to je první přikázání se zaslíbením, ‚aby ti bylo dobře a abys byl dlouho živ na zemi‘“ (Ef 6:1-3).

…tyto pasáže, a mnohé další, mají velmi daleko k tomu, aby vyučovaly zrušení starozákonních zaslíbení. Naopak, některé dokonce otevřeně vztahují na děti věřících starozákonní zaslíbení. To ale ani zdaleka není všechno.

Ty a tvůj dům

Novozákonní Písma nám jasně ukazují, že Bůh a Jeho poslové nepřestali někde mezi Malachiášem a Matoušem uvažovat smluvně; vidíme, že koncept smluvních domácností, který je tak jasně vidět v Genesis 17, je v Novém zákoně stále víc než aktuální:

„Oznámil nám, jak uviděl ve svém domě anděla, který stanul před ním a řekl mu: ‚Pošli do Joppe a pozvi Šimona, který se nazývá Petr; ten ti poví slova, jimiž budeš zachráněn ty i celý tvůj dům‘“ (Sk 11:13-14).

„Žalářník požádal o světlo, vtrhl dovnitř a s třesením padl před Pavla a Silase. Vyvedl je ven a řekl: ‚Páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?‘ Oni řekli: ‚Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům‘“ (Sk 16:30-31).

„Pokřtil jsem i Štěpánův dům“ (1. Kor 1:16).

„Nevěřící muž je posvěcen ve své ženě a nevěřící žena je posvěcena ve svém muži. Vždyť jinak by vaše děti byly nečisté, avšak nyní jsou svaté“ (1. Kor 7:14).

…vidíme tedy, že dětí alespoň jednoho novosmluvního věřícího se nejen týkají starozákonní zaslíbení, ale že tyto děti jsou svaté. A musíme si položit otázku: Hlásáme společně s apoštoly „Budeš zachráněn ty i tvůj dům“? A jestli ne, čím biblicky ospravedlníme tento odklon od učení apoštolů, jejich pomocníků a dokonce i Božích andělů?

Nechte děti přijít

Jeden kazatel mi kdysi řekl, že když Pavel říká, že děti alespoň jednoho věřícího rodiče jsou svaté, „Neříká tím nic víc ani nic míň“, a už vůbec tím neříká, že by děti spadaly do Božího lidu. Ostatně, „svaté byly i kadidlové pánvičky, a ty rozhodně nebyly Božím lidem“. Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré.

Když se podíváme na další Pavlovy epištoly, vidíme, že děti věřících jsou počtené mezi „svaté v Efezu“ (Ef 1:1) a „svaté a věrné v Kristu v Kolosách“ (Ko 1:2), a že v obou případech je apoštol napomíná z Písma a vyučuje je poslušnosti vůči jejich společnému Pánu (Ef 6:1-3; Ko 3:20).

Pavel zde neříká nic jiného než Pán Ježíš, který o dětech věřících říká, že „takovým patří království“ (Mt 19:13-14; L 18:15-16, Mk 10:13-14), rozhořčuje Ho, když někdo byť i jen těm nejmenším brání k Němu přicházet (Mk 10:14), a který dokonce dává za vzor víru kojenců a nemluvňat (L 18:15-17).

Než někdo namítne, že tyto děti rozhodně víru nemají, a že Pán Ježíš tedy pouze říká, že máme být ve své víře důvěřiví jako děti, vezměme v potaz, co nám Písmo říká o duchovním stavu a duchovním životě dětí věřících:

„Nuže, měj se bedlivě na pozoru: Nebudeš pít víno ani pivo a nebudeš jíst nic nečistého. Neboť hle, budeš těhotná a porodíš syna. Na jeho hlavu nevstoupí břitva, protože ten chlapec bude od těhotenství Boží nazír … Teď nebudeš pít víno ani pivo a nebudeš jíst žádnou nečistotu, protože ten chlapec bude Boží nazír od samého těhotenství až do dne své smrti“ (Sd 13:4-5, 7).

„Z úst dětí a kojenců jsi ustanovil sílu kvůli těm, kdo se mají nepřátelsky; tak jsi skoncoval s nepřítelem a s tím, kdo se mstí“ (Ž 8:3).

„Vždyť Ty jsi mě vyvedl z lůna, dals mi doufat na prsech mé matky. Na tebe jsem odkázán od narození, od lůna matky jsi mým Bohem Ty“ (Ž 22:10-11).

„O Tebe se opírám od mateřského lůna; od života matky sis mě oddělil. Budu Tě ustavičně chválit“ (Ž 71:6).

„Bude veliký před Pánem, vína a opojného nápoje se nenapije a již od lůna své matky bude naplněn Duchem Svatým“ (L 1:15; sr. L 1:41).

„Jeho otroci se [Davida] zeptali: ‚Co má znamenat to, co jsi učinil? Když bylo dítě naživu, postil ses a plakal, a jakmile dítě zemře, vstaneš a pojíš pokrm.‘ Odpověděl: ‚Když bylo dítě naživu, postil jsem se a plakal, protože jsem si říkal: Kdo ví, snad se nade mnou Hospodin slituje a dítě bude žít. Nyní zemřelo. Nač bych se měl postit? Což ho mohu zase přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí‘“ (2. S 12:21-23).

Vidíme tedy, že když Písmo zmiňuje malé děti věřících rodičů, vždycky o nich hovoří jako o věřících, jako o těch, kdo jsou spaseni, jako o těch, kdo volají k Bohu, jako o těch, kdo jsou odděleni pro Boha… jinými slovy, jako o těch, kdo jsou svatí (1. Kor 7:14). Proto máme povinnost k nim tak přistupovat. Tvrdit, že všechny příklady, které nám Písmo u konkrétního tématu uvádí, jsou nezávaznou výjimkou, ze které nemáme nic vyvozovat, je horší než absurdní – je to absurdní a zvrácené.

Starozákonní paralely

Na závěr tohoto stručného přehledu se zaměříme na dvě pasáže, které nám Písmo předkládá jako paralely vůči situaci novozákonních věřících.

„Nechci, bratři, abyste nevěděli, že naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem, všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři, všichni jedli týž duchovní pokrm a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. … Tyto věci se staly příkladem pro nás…“ (1. Kor 10:1-4, 6). Apoštol Pavel nám říká, že průchod Rákosovým mořem byl křtem a že bychom si z toho, jak Bůh jednal s Izraelem měli vzít příklad. A z Egypta Izrael rozhodně vyšel se svými dětmi (Ex 10:9, 24) – to znamená, že izraelské děti byly pokřtěny a že my si z toho máme vzít příklad.

„…Boží trpělivost ve dnech Noemových vyčkávala, zatímco byl stavěn koráb, v němž jen několik, to jest osm duší, bylo zachráněno skrze vodu. Naplnění tohoto předobrazu – křest – i vás nyní zachraňuje“ (1. Pt 3:21). Noemova archa a potopa světa jsou, podle inspirovaného apoštola Páně, předobrazem něčeho mnohem většího – křesťanského křtu. A, jak nám říká Mojžíš, Bůh vyzval Noema: „Vejdi ty a celá tvá rodina do archy, neboť jsem viděl, že v této generaci jsi přede mnou spravedlivý jen ty“ (Gen 7:1). Vidíme tedy, že na základě spravedlnosti hlavy domácnosti, na základě toho, že Noe byl věrný Bohu, měla být skrze křest zachráněna celá jeho rodina. „Noe, budeš zachráněn ty i tvůj dům.“

Jak je tedy zjevné, když dojde na pasáže vysvětlující křest v širším smluvním kontextu, tyto pasáže se dovolávají kontinuity smluvních znamení, ne jejich diskontinuity. Ale protože dnešní církev je v našich končinách nasáklá prázdným zápaďáckých individualismem (a často tomu říká „Sola Scriptura“), pojďme se podívat ještě na další skutečnost, která potvrzuje kontinuitu smluvního statutu věřících.

Byli jste obřezáni, když jste byli pokřtěni

Písmo nám předkládá nespočet paralel mezi obřízkou a křtem, přičemž samozřejmě platí, že křest je ve svém obsahu v určitém slova smyslu stejný a v určitém slova smyslu větší a slavnější než obřízka, jelikož, jak uvidíme, obřízka je jeho předobrazem. Nuže…

1) Obřízka značila vstup do smluvní komunity (Gen 17:14; 21:4), tak jako křest (1. Kor 12:13; Ga 3:27).

2) Ač se rozhodně nejedná a nejednalo o normativní nebo kýžený stav, bylo možné být spasen bez obřízky (Ř 4:10), tak jako je možné být spasen bez křtu (L 23:43).

3) Upírat někomu smluvní znamení obřízky bylo vážným hříchem (Ex 4:24-26), což platí i o křtu (Sk 10:47).

4) Obřízka se prováděla pouze jednou (ehm…), tak jako křest (Ti 3:5; Ř 6:3-4; Ko 2:11-12).

5) Obřízka se týkala celých domácností (Gen 17:10), tak jako křest (1. Kor 1:16).

6) Obřízka představovala a zapečeťovala odpuštění hříchů (Dt 30:6; Ko 2:13), tak jako křest (Ko 2:13; Sk 2:38).

7) Obřízka představovala a zapečeťovala milost znovuzrození (Dt 10:16; 30:6; Jer 4:4), tak jako křest (Ko 2:13; Ti 3:5).

8) Obřízka zavazovala k novému životu spravedlnosti (Gen 17:9; Dt 10:12-16), tak jako křest (Ř 6:3-4).

…a mohli bychom pokračovat dál a dál. Věřím ale, že tento stručný výčet stačí jako ilustrace toho, že novozákonní Písma nám znovu a znovu předkládají kontinuitu smluvních závazků a povinností. Toho, že náš Bůh je stejný včera, dnes i navěky a že nic z Jeho Svatých Písem není Božím Slovem ve výslužbě.

Obklopeni velkým zástupem svědků

Opět, to jediné, co v této kapitole zaznělo, je standardní, historickou, reformační teologií. …ač nepochybuji o tom, že řadě těch, kteří by se dnes hrdě označili za „reformované“, se protáčejí panenky. Proto určitě nebude na škodu podívat se, co na téma statutu dětí a na téma křtu říká například…

Belgická konfese

(1561, kontinentální reformované církve)

Článek 34

„Když tedy Kristus zrušil obřízku, která znamenala prolití krve, ustanovil místo ní svátost křtu, kterou jsme přijímáni do Církve Boží a odděleni od všech ostatních lidí a cizích náboženství, abychom mohli plně patřit Tomu, jehož znamení a znak neseme. Křest je nám také svědectvím, že Bůh bude naším milostivým Bohem a Otcem navěky. Proto Kristus poručil, aby všichni ti, kdo Mu patří, byli pokřtěni čistou vodou ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého (Mt 28:19). Tímto způsobem nám Bůh ukazuje, že stejně, jako voda smývá špínu z těla, když je na něj vylita, jak je vidět na těle křtěného, když je jí pokropen, stejně i krev Kristova mocí Ducha Svatého vnitřně kropí duši, očišťuje ji od jejích hříchů a mění nás z dětí hněvu v děti Boží. … Proto věříme, že každý člověk, který upřímně a přičinlivě usiluje o získání života věčného má být pokřtěn tímto jediným křtem, avšak pouze jednou, bez toho, že by ho kdy opakoval … Proto odmítáme a pohrdáme bludy anabaptistů, kteří se nespokojí s jediným, jednou přijatým křtem, a ke všemu odsuzují křest dětí věřících, které, jak věříme, musí být pokřtěny a zapečetěny znamením smlouvy, tak jako byly děti Izraele dříve obřezávány na základě stejných zaslíbení, která patří a jsou učiněna i našim dětem. A vskutku, Kristus neprolil svou krev na obmytí malých dětí věřících o nic méně než na obmytí dospělých věřících, a proto i ony musí přijmout znamení a svátost toho, co pro ně Kristus vykonal; tak jako Pán v zákoně přikázal, aby krátce po svém narození měly podíl na svátosti, tak, že za ně byl obětován beránek, který byl svátostí utrpení a smrti Ježíše Krista. Navíc, obřízka byla Židům tím, čím je našim dětem křest. Právě proto apoštol Pavel nazývá křest obřízkou Kristovou (Ko 2:11).“

Heidelberský katechismus

(1563, kontinentální reformované církve)

74. Mají se křtít také nemluvňata?

Nemluvňata se mají křtít také, protože stejně jako dospělí patří do Boží smlouvy a Božího lidu. Stejně jako dospělým je také jim zaslíbeno vykoupení z hříchů skrze krev Ježíše Krista a i Duch Svatý, který je autorem víry. Proto musí být nemluvňata křtem jakožto znamením smlouvy přijata do křesťanské Církve a odlišena od dětí nevěřících – ve Starém zákoně se tak dělo skrze obřízku, místo níž je v Novém zákoně či v Nové smlouvě ustanoven křest.

39 Článků náboženství

(1571; Anglikánská církev a episkopální církve)

Článek 27

„Křest je nejen znamením vyznání a rozlišujícím znakem, kterým jsou křesťané odlišeni od ostatních lidí, kteří pokřtěni nejsou, ale je také znamením a znovuzrození či novonarození, kterým jsou jako nástrojem ti, kdo přijímají křest náležitě, vštípeni do Církve; zaslíbení odpuštění hříchů a našeho přijetí za děti Boží Duchem Svatým jsou jím viditelně zjevena jako znamením a zapečetěna, víra je potvrzena a milost rozmnožena modlitbou k Bohu. Křest malých dětí má v Církvi v každém případě být zachován, jelikož je nanejvýš v souladu s Kristovým ustanovením.“

Česká konfese

(1575, české protestanství)

Článek 14

„O křtu svatém vyznáváme a věříme, že ta svátost samým Kristem Pánem ustanovená, jest koupel nového rození a obnovení Ducha Svatého, kterýž se na nás hojně vylévá skrze Ježíše Krista, Spasitele našeho, abychom ospravedlněni jsouce milostí Jeho, byli dědicové v naději života věčného, a ten křest aneb obmytí člověka vodou ve jménu a vzývání Trojice Svaté, Otce, Syna i Ducha Svatého přináší člověku v Církev Kristovu štípenému odpuštění hříchů a život věčný, jako Syn Boží u Sv. Marka v 10. kapitole dí: ‚Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude, a kdož pak neuvěří, ztracen bude.‘ Též vyznáváme, že nemluvňátka neb děti (poněvadž k nim království Boží vedle zaslíbení božských přináleží a jich jest; Mt 19.) mají křtěny býti, a že ty jsouce skrze modlitby a křest Bohu obětované na milost se přijímají podle mnohých Písma Svatého důvodů.“

Dordrechtské kánony

(1619, kontinentální reformované církve)

Hlava 1:17

„Jelikož máme Boží vůli posuzovat podle toho, co nám zjevuje Jeho Slovo, které nám svědčí, že děti věřících jsou svaté, ne ze své přirozenosti, ale na základě smlouvy milosti, do které jsou zahrnuty společně se svými rodiči, zbožní rodiče by neměli pochybovat o vyvolení a spáse svých dětí, které se Bůh uráčí povolat z tohoto života v jejich raném dětství (Gen 17:7; Sk 2:39; 1. Kor 7:14).“

Doslov Dodrechtských kánonů navíc prohlašuje, že tvrdit, „že mnoho dětí věrných věřících je bez viny odtrženo od ňader jejich matek a tyransky uvrženo do pekla, takže jim ani křest ani modlitby Církve u jejich křtu nemohou vůbec nijak prospět,“ patří mezi „mnoho dalších pomluv, které reformované církve nejen nevyznávají, ale celou svou duší jimi pohrdají“.

Westminsterské vyznání

(1647, presbyterní církve)

Kapitola 25:2

„Viditelná Církev, která je pod evangeliem rovněž katolická neboli obecná (není omezená na jeden národ jako ve starozákonní době), se skládá ze všech, kdo po celém světě vyznávají pravé náboženství, a jejich dětí: Je královstvím Pána Ježíše Krista, domem a rodinou Boží, mimo kterou neexistuje obvyklá možnost spasení.“

Kapitola 28:1, 4, 7

„Křest je svátostí Nové smlouvy ustanovenou Ježíšem Kristem nejen k slavnostnímu přijetí křtěnce do viditelné Církve, ale i k tomu, aby mu byla znamením a pečetí smlouvy milosti, jeho naroubování do Krista, znovuzrození, odpuštění hříchů a vydání se Bohu skrze Ježíše Krista k chození v novosti života. Podle Kristova ustanovení se má tato svátost v Jeho Církvi udílet až do konce světa. … Pokřtění mají být nejen ti, kdo už vyznávají poslušnost vůči Kristu a víru v Něj, ale i nemluvňata jednoho nebo obou věřících rodičů. … Svátost křtu má být každému člověku udělena pouze jednou.“

Jinými slovy, „Hospodin, [náš] Bůh, je Bůh, Bůh věrný, který zachovává smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Ho milují a zachovávají Jeho příkazy“ (Dt 7:9), a proto „Zachovávej příkazy, ustanovení a nařízení, která ti dnes přikazuji, a plň je. Za to, že budete poslouchat tato nařízení, zachovávat je a plnit, Hospodin, tvůj Bůh, ti bude zachovávat smlouvu a milosrdenství, jak přísahal tvým otcům. Bude tě milovat, žehnat ti a rozmnoží tě. Požehná plodu tvého lůna i plodu tvé země, tvému obilí, tvému novému vínu, tvému oleji, vrhu tvého dobytka i přírůstku tvého stáda v zemi, o které přísahal tvým otcům, že ti ji dá. Požehnaný budeš nade všechny národy. Nebude neplodný či neplodná u tebe ani u tvého dobytka. Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc. Žádnou ze zlých chorob Egypta, které jsi poznal, nevloží na tebe, ale dá je na všechny, kdo tě nenávidí. … Neboj se jich. Stále pamatuj na to, co Hospodin, tvůj Bůh, učinil faraonovi a celému Egyptu. Ty velké zkoušky, které viděly tvé oči, znamení a divy, mocnou ruku a vztaženou paži, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vyvedl. Tak Hospodin, tvůj Bůh, učiní všem národům, jichž se bojíš. Hospodin, tvůj Bůh, na ně pošle dokonce i děs, dokud nevyhynou ti, kteří zůstali a skryli se před tebou. Neměj z nich strach, neboť Hospodin, tvůj Bůh, je ve tvém středu, Bůh velký a hrozný“ (Dt 7:11-21).