Zvukový záznam:
Osnova:
Úvod:
Důležitost Abrahamovské víry
1) Četnost zmínek: L 1:47-55; L 1:68-79.
2) Jen dvě skupiny lidí: J 8:39-44.
3) Důležitost pro list Římanům: Ř 4:5-13.
4) Důležitost pro list Galatským: Ga 3:29.
5) Potvrzení zaslíbení: 2. Kor 1:10.
6) Kristus zachraňuje Abrahamovo sémě: Žd 2:16-17.
7) Příklad Abrahamovy víry: Žd 11:8-19; 12:1.
8) Důležitost pro Jakubův list: Jk 2:20-23.
Sepsání abrahamovské smlouvy:
Nové vykupitelské lidstvo v Abrahamovi, abrahamovci jako ústřední motiv dějin.
1) Genesis 12: Gen 12:2-3; 1:28; 9:1, 7; 35:11-12.
2) Genesis 15: Gen 15:4-6; Ř 4:3; Ř 4:22; Ga 3:6; Jk 2:23.
3) Genesis 17: Gen 17:1, 7.
Podmínky abrahamovské smlouvy:
1) Víra: Gen 15:6; Ř 4:3, 22; Žd 11:8, 17-19.
2) Živá víra: Žd 11; Jk 2:21-23; Gen 22:16-18.
3) Obřízka: Gen 17:9-14; Jer 4:4; 9:24-25; Ř 2:28; Fp 3:3; Ko 2:11-12; 1. Kor 6:9-11; Ř 6:1-3.
4) Poslušnost: Gen 17:1-2; 1. Tim 3:2; Ti 1:7; L 1:6; 1. Tim 5:7; Gen 26:4-5.
5) Mezigenerační věrnost: Gen 18:18-19; Ř 8:29-30; Dt 5:31-33; Dt 26:17; sr. Ex 18:20 32:8; Dt 4:16, 25; 8:6; 9:12, 16; 11:22, 28 atd.; Dt 16:18-19; Dt 25:1; Ž 89:15; 97:2; 1. S 4:4; 2.S 6:2; Dt 10:2; Ž 103:17-18.
Potvrzení podmíněnosti smlouvy:
1) Exodus: Ex 2:24-25; Dt 7:8; Žd 3:18-19.
2) Pán Ježíš: Joz 21:43-45; (Ř 4:13); (Mt 1:1); Ga 3:16; Ga 3:14; Ga 5:5-6.
Milostivost smlouvy:
1) Exodus: Žd 3:18-19; Dt 9:4-6.
2) Abrahamovo dědictví je z milosti: Ř 4:16-17; 3:27; 4:4; 4:13.
Závěr:
Milostivost Božího svrchovaného konání:
Otázkou není, jestli jsme spaseni milostí skrze víru (jsme), ale jak se v životech věřících projevuje spásná milost a spásná víra.
1) Spása je dílem Boží svrchované milosti: Sk 17:25; Žd 1:3; Iz 46:10; Ef 1:11; Da 4:32; Př 21:1; Ř 9:19.
2) Víra je Boží dar: Ef 2:8-9; Fp 1:29; 1. Pt 1:5; 2. Pt 1:1.
3) Pokání je Boží dar: Sk 11:17-18; 2. Tim 2:24-25.
4) Poslušnost je Boží dar: 1. Kor 15:10; Fp 2:13.
5) Spása je věcí milosti, ne zásluh: Sk 15:11; Ef 2:8-9; Ř 4; 9:16; 11:6; Ti 3:5; 1. Pt 1:3-5.
Text kázání:
Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je Jakubův list, 2:20-23.
Chceš však poznat, ó nerozumný člověče, že víra bez skutků je neúčinná? Cožpak náš otec Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, když na oltáři obětoval svého syna Izáka? Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že v těch skutcích se stala víra dokonalou. I naplnilo se Písmo, které praví: „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost“ a byl nazván Božím přítelem.
(Jk 2:20-23)
Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.
Pasáž, o kterou už byla svedena spousta bitev mezi protestantskými a katolickými debatéry a apologety. Pasáž, o kterou se budou chtít opřít liberálové, aby ukázali, že existuje něco jako „Jakubovské křesťanství“, které se zásadním způsobem liší od „křesťanství Pavlova“, a že vlastně Písmo nemůže být Boží slovo, protože, ostatně, i apoštolové sami si protiřečí.
Důvodem je, že mnozí z nás jsme si našli „kánon v kánonu“, že „Samozřejmě, Bible je inspirovaná“, ale některé kousky jsou tak nějak inspirovanější, tak nějak oblíbenější, a na těch je potřeba stavět především. Jan 3:16. Efezským 2:8-9. Římanům 9.
A co je nejhorší, tahle zbastardizovaná verze kánonu, tahle hrstka z kontextu vytrhaných veršíčků tady a tam se nám pak stává brýlemi, skrze které se díváme na zbytek Písma – nebo spíš brýlemi, kvůli kterým zbytek Písma nevidíme. A já sám jsem si tuhle realitu uvědomil asi zdaleka nejvíce, když jsem studoval právě Abrahama.
Náš otec Abraham je někdo, o kom Písma hovoří víc než dost. Někdo, koho nám dává za příklad Pán Ježíš i Jeho apoštolové. A protože věřím, že chceme v poslušnosti vůči jejich přikázáním napodobovat Abrahamovu víru, a tak být Božími přáteli a Abrahamovými dětmi, potřebujeme se podívat, jak nám Písma vlastně Abrahamovu víru líčí.
Na Abrahamovi a jeho životě totiž stojí, mimo jiné, naše každodenní životy, naše spása, osudy našich dětí a celé dějiny. A proto…
Na Abrahamovi záleží
Kdybych se mých velevážených čtenářů zeptal, co je hlavní sdělení Nového zákona, věřím, že bych se setkal zhruba s následující odpovědí: „Bůh nás miluje, a tak Pán Ježíš Kristus přišel na svět, zemřel za naše hříchy na kříži a vstal z mrtvých, abychom měli věčný život.“
Pro mnohé prosto asi bude překvapením, že Nový zákon hovoří o Abrahamovi mnohem více než o věčném životě:
- Celý Nový zákon zmiňuje Abrahama více než osmdesátkrát. Oproti tomu „věčný život“ zmiňuje ani ne padesátkrát.
- Kniha Skutků, která pro nás zaznamenává život a hlásání apoštolské Církve, zmiňuje Abrahama sedmkrát. Boží lásku nezmiňuje ani jednou, věčný život zmiňuje dvakrát.
- Na Abrahama se odkazuje panna Marie, když zpívá Magnificat (L 1:47-55), stejně jako i Zachariáš ve svém Benedictu (L 1:68-79) – slova o Boží lásce a věčném životě opět chybí.
Samozřejmě, neříkám tím, že Písmo nevyučuje o Boží lásce nebo věčném životě. Neříkám ani, že tato témata nejsou důležitá. Jen poukazuji na fakt, že obraz Nového zákona, který nosíme ve své hlavě, dost možná vypadá dost jinak než Nový zákon, který máme ve svých Biblích. A jestli nás zajímá, co Nový zákon říká o věčném životě, mělo by nás o to více zajímat, co říká o Abrahamovi.
Pojďme si proto alespoň ve stručnosti zmínit alespoň několik důvodů, proč na Abrahamovi záleží.
1) Četnost zmínek o Abrahamovi
Abrahamovo jméno se v ústech novozákonních svatých a na jejich papyrech objevuje častěji než věčný život.
2) Jsou jen dvě skupiny lidí: Abrahamovci a Neabrahamovci
Podle Pána Ježíše napříč lidstvem a historií existují jen dvě kategorie lidí: Potomci Abrahamovi a potomci ďáblovi, přičemž skuteční Abrahamovci se poznají podle toho, že „činí Abrahamovi skutky“ (J 8:39-44).
3) Důležitost abrahamovské víry pro list Římanům
Apoštol Pavel říká o Abrahamově víře, že je vírou, která s sebou nese zaslíbení odpuštění hříchů, ospravedlnění z víry a zdědění světa (Ř 4:5-10, 12-13), a je vírou, která z nás činí potomky Abrahamovy (Ř 4:12; sr. Ga 3:7-9).
4) Důležitost abrahamovské víry pro list Galatským
v Galatským 3 je, že jsme „símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení“ (Ga 3:29). Pavel ve své argumentaci zmiňuje, že jsme se skrze víru stali Božími dětmi, že jsme oblékli Krista, že jsme se stali jedním v Kristu Ježíši… a třešničkou, kterou celý argument vrcholí, není, že máme věčný život – ale že jsme Abrahamovými dětmi.
5) Potvrzení abrahamovských zaslíbení
„Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je,“ takže i Boží zaslíbení Abrahamovi, „v [Kristu jsou ‚ano‘. Proto je také skrze Něho řečeno ‚amen‘ k slávě Bohu skrze nás“ (2. Kor 1:20). Pavlovým důrazem v Římanům (4), Galatským (3) i Efezským (2:12-14) je, že „bez Krista [jsme byli] odcizeni společenství Izraele, bez účasti na smlouvách zaslíbení … ale nyní v Kristu Ježíši … [jsme] se stali blízkými v krvi Kristově.“ Jestli máme podíl na Abrahamových zaslíbeních, mělo by nám záležet na tom, co je těmito zaslíbeními, a jak jich dosáhnout.
6) Kristus je Spasitelem Abrahamova sémě
Kristus jako velekněz porazil ďábla a osvobodil ze smrti a strachu „sémě Abrahamovo“ (Žd 2:16), a právě a pouze jedině Abrahamovým potomkům je „milosrdným a věrným Veleknězem v Božích věcech, k usmíření hříchů lidu“ (Žd 2:17).
7) Příklad Abrahamovy víry
Abraham je v listu Židům uváděn v „síni hrdinů víry“ (Žd 11:8, 17-19), je nám dáván za příklad a má nám být pobídkou v křesťanském životě, v závodě, který je před námi (Žd 12:1).
8) Důležitost abrahamovské víry pro Jakubův list
Apoštol Jakub nám říká, že Abrahamova víra znamenala jeho „ospravedlnění ze skutků“ a musí charakterizovat i náš život, abychom se mohli dívat na poslední soud s nadějí, že už teď, ale hlavně v poslední den, budeme nazváni „Božími přáteli“ (Jk 2:20-23).
Jinými slovy, abychom mohli doufat ve věčné dědictví, abychom mohli doufat, že se nás týká Kristovo velekněžské dílo, abychom mohli vírou žít v tom, že Bůh je naším přítelem, musíme mít Abrahamovu víru, musíme činit Abrahamovy skutky, a musíme žít ve světle Abrahamových zaslíbení.
Proto se podíváme na smlouvu, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem, protože právě ona je kontextem abrahamovské víry. Poté se zaměříme na mojžíšovskou a Novou smlouvu, na vztah Božího zákona a evangelia, na důležitost mezigenerační věrnosti a na to, proč to všechno dohromady znamená požehnání a spásu celého světa.
Toto je Má smlouva mezi Mnou a vámi a tvým potomstvem po tobě
První zaslíbení Boží smlouvy s Abrahamem vidíme už v Genesis 12, kde čteme: „A učiním tě velkým národem, požehnám tě a tvé jméno učiním velkým, a buď požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země“ (Gen 12:2-3).
Vidíme tedy, že ústředním abrahamovským zaslíbením je to, že z Abrahama vzejde velký národ, který bude ústředním tématem historie – ti, kdo mu žehnají, budou požehnáni; ti, kdo ho proklínají, budou prokleti – a to nakonec bude znamenat požehnání všem národům či lidům země.
Jinými slovy, od počátku Božího jednání s Abrahamem vidíme zaslíbení, že z Abrahama vzejde velký Boží lid a bude nástrojem požehnání světa. Když srovnáme Genesis 1:28, Genesis 9:1, 7 a Genesis 35:11-12, vidíme, že Abrahamovo potomstvo nemá být ničím menším, než novým, zachráněným, vykoupeným lidstvem, které má naplnit svět.
Stejný motiv vidíme i v Genesis 15, oné slavné kapitole, kde „uvěřil Abram Hospodinu a on mu to počítal za spravedlnost“ (Gen 15:6). Víme tedy, že Abraham, tedy ještě Abram, uvěřil Hospodinu, a právě toto uvěření je nám dáváno za příklad na řadě míst Nového zákona (Ř 4:3; Ř 4:22; Ga 3:6; Jk 2:23). Otázka zní: Čemu že vlastně Abraham uvěřil? Odpovědí jsou předchozí verše. „Stalo se k [Abramovi] Hospodinovo slovo: ‚… Ten, kdo vyjde ze tvých beder, bude tvým dědicem.‘ Vyvedl ho ven a řekl: ‚Jen pohleď na nebesa a spočítej hvězdy, budeš-li je moci spočítat.‘ A řekl mu: ‚Tak bude tvé potomstvo‘“ (Gen 15:4-5).
Teď však dorážíme do Genesis 17, kde vidíme ustanovení abrahamovské smlouvy jako takové, se všemi smluvními závazky, zaslíbeními a znameními: „Já jsem Bůh Všemohoucí. Choď přede Mnou a buď bezúhonný. Ustanovím svou smlouvu mezi sebou a tebou… Ustanovím svou smlouvu mezi sebou a tebou a tvým potomstvem po tobě z generace na generaci za smlouvu věčnou, abych byl Bohem tvým i tvého potomstva po tobě. A tobě a tvému potomstvu po tobě dám zemi, kde jsi hostem, celou kenaanskou zemi, do věčného vlastnictví. A budu jejich Bohem. “ (Gen 17:1, 7).
Bůh tedy dává svá zaslíbení Abrahamovi v Genesis 12, v Genesis 15 vidíme další rozšíření a upřesnění, nebo, mohli bychom říct „vykvetení“, těchto zaslíbení, spolu s dramatickou ceremonií, kdy Abraham „vzal pro Hospodina všechna zvířata, rozpůlil je a dal jednu jejich část naproti druhé … hle, kouřící pec a ohnivá pochodeň, která prošla mezi těmi díly… v onen den Hospodin uzavřel s Abramem smlouvu“ (Gen 15:10, 17), a v Genesis 17 přichází další krok ustanovení Boží smlouvy s Abrahamem: Bůh určuje smluvní znamení a nechává pro nás zaznamenat závazky této smlouvy.
V evangelikálních kruzích dnes není výjimkou slyšet, že Boží smlouva s Abrahamem, na rozdíl od Boží smlouvy sepsané skrze Mojžíše, byla bezpodmínečná. Obhájci této teze budou tvrdit, že bezpodmínečnost smlouvy vyplývá z toho, že tím, kdo prochází mezi rozpůlenými zvířaty v Genesis 15, je Bůh sám, a že Abraham neprochází, a proto ten jediný, na koho abrahamovská smlouva klade závazky, je Bůh sám. Implikací tohoto tvrzení pak většinou je, že novozákonním věřícím je dávána za příklad Abrahamova víra, neboli víra v bezpodmínečné smlouvě, a proto jsou dnešní křesťané v bezpodmínečné smlouvě s Bohem, ve smlouvě, která na ně neklade žádné závazky.
Musíme si tedy položit, a především zodpovědět, otázku: Je abrahamovská smlouva skutečně nepodmíněná? A krátkou odpovědí je, že ne. Delší odpovědí je pavlovské NAPROSTO NE. Pojďme se tedy podívat přinejmenším na pět podmínek abrahamovské smlouvy.
Podmínky abrahamovské smlouvy
1) Víra
Zaslíbení volají po tom, abychom jim věřili. To znamená, že aby se naplnila zaslíbení abrahamovské smlouvy, Abraham jim musel věřit. A Abraham jim skutečně věřil, jak čteme například v Římanům 4:3, 22 a Židům 11:8, 17-19. Víra v Boží zaslíbení není jakousi samozřejmostí, kterou bychom mohli přehlížet – naopak, Genesis 15:6 nám říká, že Abrahamova víra byla tak důležitá, že mu byla počítána za spravedlnost (Gen 15:6). Což znamená, že Abraham musel splnit podmínku spravedlnosti – a víra byla to, skrze co byla tato podmínka naplněna.
2) Abrahamovská víra je živou vírou
Víra, kterou Bůh Abrahamovi počítal za spravedlnost, byla živou a poslušnou vírou. Ať už se díváme na Abrahamův život v Genesis nebo na jeho shrnutí v Židům 11, vidíme, že Abrahamova víra neznamenala hodně si zírat do pupíku a myslet si zbožné myšlenky. Byla jednající vírou. Vírou Abraham uposlechl Boží volání a opustil svou vlast, aby zdědil Zaslíbenou zemi. Vírou obětoval Izáka s pevným přesvědčením, že Bůh i tak naplní svá zaslíbení.
Ještě jasněji, dost možná jasněji, než by se mnohým líbilo, hovoří ve druhé kapitole své epištoly apoštol Jakub. Verš 21 nám říká, že Abraham byl ospravedlněn tím, co udělal, když obětoval svého syna Izáka. Jeho víra působila spolu s jeho skutky a stala se dokonalou tím, co udělal. A právě v tom „se naplnilo Písmo, které praví: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost‘“ (Jk 2:23; sr. Gen 22:16-18). Jakub pokračuje a vysvětluje, že „ze skutků je člověk ospravedlňován, a ne jen z víry“, jelikož víra bez skutků je mrtvá. Jinými slovy, víra, která byla Abrahamovi počtena za spravedlnost, byla živou, aktivní, poslušnou vírou. Byla to víra, kterou lze po Jakubově vzoru nazvat skutky.
3) Obřízka
Bůh přikazuje Abrahamovi jako podmínku smlouvy obřízku. Aby nemohlo být pochyb, čteme vyjádření jako „Toto je Má smlouva mezi Mnou a vámi a tvým potomstvem po tobě, kterou budete zachovávat: Každý mužského pohlaví mezi vámi musí být obřezán. … Neobřezaný mužského pohlaví, který nedá obřezat maso své předkožky, takový člověk bude ze svého lidu vyhlazen. Porušil Mou smlouvu“ (Gen 17:9-14).
Jestliže někdo nebyl obřezán, byl vyloučen z Božího lidu. Obřízka tedy velmi zjevně byla podmínkou abrahamovských zaslíbení. A připomeňme si, že obřízka se týkala celé Abrahamovy domácnosti (Gen 17:12), všech lidí, kteří spadali pod jeho autoritu, zdaleka ne jen Abrahama samotného.
Nicméně, Bůh nepožadoval jen vnější ceremonii, jak je zjevné např. z Jeremiášových slov proti těm, kdo byli obřezaní pouze na těle, ale ne ve svých srdcích (Jer 4:4; 9:24-25). Stejný motiv slyšíme i ve slovech apoštola Pavla, že „pravý Žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle“ (Ř 2:28). Když tedy Bůh požadoval obřízku, požadoval tím plnost smluvní věrnosti, poslušnosti a víry (Fp 3:3). Nicméně, říct, že Bůh skrze obřízku požadoval poslušnost, neznamená, že „obřízka“ je šifrou pro poslušnost, a že tedy vlastně nevyžadoval obřízku. To by znamenalo stavět celou věc na hlavu.
Stručně můžeme podotknout, že Nový zákon nás jasně učí, že podstata křtu a obřízky je totožná, přičemž křest je zároveň něčím slavnějším než obřízka (Ko 2:11-12; sr. 1. Kor 10:1-12). Na toto téma se později zaměříme podrobněji; pro teď stačí, když vezmeme v potaz, že obřízka zavazovala Boží lid k poslušnosti stejně, jako ho teď zavazuje křest (1. Kor 6:9-11; Ř 6:1-3).
4) Bezúhonná poslušnost
„Když bylo Abramovi devadesát devět let, ukázal se mu Hospodin a řekl mu: Já jsem Bůh Všemohoucí. Choď přede Mnou a buď bezúhonný. Ustanovím svou smlouvu mezi sebou a tebou a převelice tě rozmnožím“ (Gen 17:1-2). „Choď přede Mnou a buď bezúhonný.“ Bůh velmi jasně spojuje abrahamovskou smlouvu s poslušností, s bezúhonností.
Někdo ale určitě namítne, že „bezúhonnost je nesplnitelná podmínka, protože ‚Nikdo není dobrý, jen Jeden‘ (Mk 10:18), takže tahle pasáž ve skutečnosti znamená, že Abraham má věřit v Krista, který byl poslušný za něj.“
Odpovědí je, že Písmo říká, že „biskup má být bezúhonný“ (1. Tim 3:2), „musí být bez úhony jako Boží správce“ (Ti 1:7). Zachariáš a Alžběta „žili bezúhonně podle všech Pánových příkazů a ustanovení“ (L 1:6), a, co víc, bezúhonné mají být i všechny křesťanské vdovy (1. Tim 5:7).
Obzvláště zajímá v tomto kontextu jsou právě Lukášova slova, kdy to, že Zachariáš a Alžběta žili bezúhonně, znamenalo, že „žili podle všech Pánových příkazů a ustanovení“. Stejný překlad předkládá i ČEP, Žilka a Petrů; BK hovoří o tom, že žili „chodíce ve všech přikázáních a spravedlnostech Páně bez úhony“. Když tedy čteme, že neoddělitelnou součástí Boží smlouvy s Abrahamem bylo, že Abraham měl být bezúhonný, ve světle celého Písma by nám v hlavě mělo znít, že měl „žít podle všech Pánových příkazů a ustanovení“.
Když si nalistujeme Genesis 26, čteme o tom, jak se Bůh zjevil Izákovi a předal mu svou smlouvu, jak ho pověřil jako Abrahamova nástupce a nositele smluvních výsad, závazků a požehnání: „Neboť tobě a tvému potomstvu dám všechny tyto země a naplním přísahu, kterou jsem přísahal tvému otci Abrahamovi. Rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy a dám tvému semeni všechny tyto země. Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země“ (Gen 26:4).
A proč? Na jakém základě? „Protože Mne Abraham uposlechl a zachovával, co jsem mu uložil, Mé příkazy, Má ustanovení a Mé zákony“ (Gen 26:5). Vidíme tedy, že Abraham obstál ve své povinnosti žít bezúhonně, že jeho víra byla vírou Zachariáše a Alžběty, a že všichni tři „žili podle všech Pánových příkazů a ustanovení“ – a tato víra je víra, kterou máme povinnost žít i my.
5) Mezigenerační věrnost
Tato podmínka do značné míry navazuje na podmínku předchozí a dále ji rozvíjí. Přečtěme si znovu slova Genesis 26:4-5, „Rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy a dám tvému semeni všechny tyto země. Ve tvém semeni si budou žehnat všechny národy země, protože Mne Abraham uposlechl a zachovával, co jsem mu uložil, Mé příkazy, Má ustanovení a Mé zákony.“ Jinými slovy: Na smluvní požehnání abrahamovské smlouvy, mezi které patří se mohou spoléhat ti, kdo plní Boží příkazy, ustanovení a zákony. A tato smluvní poslušnost má jeden zásadně důležitý faktor.
V Genesis 18 čteme Hospodinova slova: „Abraham se jistě stane velikým a mocným národem a budou v něm požehnány všechny národy země. Neboť jsem se s ním sblížil, takže přikáže svým synům a svému domu po sobě, aby zachovávali Hospodinovu cestu a konali spravedlnost a právo, aby Hospodin Abrahamovi naplnil to, co o něm řekl“ (Gen 18:18-19).
Abraham se stane velkým národem. Proč? „Neboť“ Hospodin „se s ním sblížil,“ nebo, slovy jiných překladů, „vyvolil si ho“, „poznal ho“, „zná ho“. Co je důsledkem tohoto poznání, tohoto vyvolujícího sblížení?
„…takže přikáže svým synům … aby zachovávali Hospodinovu cestu … a Hospodin naplnil [svá zaslíbení].“ Velmi pravděpodobně se tedy díváme na pasáž, jejíž ozvěnu slyšíme v Pavlově argumentu v Římanům 8:29-30, kde Bohem poznaní a vyvolení v důsledku žijí konkrétním způsobem a docházejí naplnění Božích zaslíbení. Tak nebo tak, Bůh říká, že důvodem či příčinou, proč naplní svá zaslíbení, je to, že Abraham (samozřejmě na základě Božího uschopnění a Boží milosti) povede své děti a celou svou domácnost po Hospodinově cestě, aby konali právo a spravedlnost. Pojďme si teď vyjasnit, co to znamená v praxi.
Když se zaměříme na to, jak Mojžíš pod vedením Ducha používá výraz „Hospodinova cesta“, vidíme velmi jasný a konkrétní význam těchto slov. Nejedná se o nějaký vágní, mystický „vztah s Bohem“, ale o dodržování Božích objektivně ustanovených zákonů:
„Povím ti všechny příkazy, ustanovení a nařízení, která je budeš učit, aby je plnili v zemi, kterou jim dávám, aby ji obsadili. Zachovávejte a plňte je, jak vám přikázal Hospodin, váš Bůh. Neodvracejte se napravo ani nalevo. Choďte jenom po té cestě, kterou vám přikázal Hospodin, váš Bůh“ (Dt 5:31-33).
„Nuže, Izraeli, co od tebe žádá Hospodin, tvůj Bůh? Jenom aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech Jeho cestách, miloval Ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší a zachovával Hospodinovy příkazy a jeho ustanovení, která ti dnes přikazuji“ (Dt 10:12-13).
„Dnes jsi [, Izraeli,] vyhlásil o Hospodinu, že bude tvým Bohem a že budeš chodit po Jeho cestách, zachovávat Jeho ustanovení, příkazy a nařízení a že Ho budeš poslouchat“ (Dt 26:17; sr. Ex 18:20 32:8; Dt 4:16, 25; 8:6; 9:12, 16; 11:22, 28 atd.).
Když se zaměříme na biblické použití „práva a spravedlnosti“, vidíme, že právo je to, co mají prosazovat správci a soudcové, kteří mají soudit podle Božího zákona (Dt 16:18-19; Dt 25:1). Spravedlnost a právo jsou „základem Božího trůnu“ (Ž 89:15; 97:2).
„Boží trůn“ je v historii Božího lidu vyjádřen Archou smlouvy, kde Hospodin „trůní na cherubech“ (1. S 4:4; 2. S 6:2) – a v Arše byly desky Božího zákona (Dt 10:2). Jinými slovy, právo a spravedlnost, které jsou základem a nástrojem Boží vlády, jsou objektivně vyjádřeny pevným a neměnným Božím zákonem (Ž 119).
Když si tyto skutečnosti shrneme, zaslíbení abrahamovské smlouvy přešla na další generaci, protože Abraham učil Izáka a všechny ostatní lidi pod svou autoritou, jak žít podle přikázání Božího zákona a aktivně konat právo podle Bohem definovaných standardů. „Hospodinovo milosrdenství je od věků až navěky nad těmi, kdo se Ho bojí, a Jeho spravedlnost nad syny Jeho synů, nad těmi, kdo zachovávají Jeho smlouvu a pamatují na Jeho přikázání, aby je plnili“ (Ž 103:17-18).
Potvrzení podmíněnosti abrahamovské smlouvy
V mnohých z nás, kteří jsme tolikrát slyšeli, a třeba také sami mnohokrát říkali, že „abrahamovská smlouva je nepodmíněná“, mohou předchozí odstavce vypůsobit prakticky alergickou reakci. „Cože?! To je spása ze skutků! Kdyby spása měla jakékoliv podmínky, věřte mi, že byste je porušili! Kdybyste mohli ztratit spásu, věřte mi, že byste si ji neudrželi jediný den!“
Ale protože trpělivost je křesťanskou ctností, ještě než se zaměříme na tyto námitky, pojďme se podívat alespoň na dvě skutečnosti, které dokládají podmíněnost abrahamovské smlouvy.
1) Exodus
V Exodu 2 čteme, že vysvobození Izraele z egyptského otroctví bylo součástí naplňování abrahamovské smlouvy: „Bůh uslyšel jejich sténání a připomenul si svou smlouvu s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem a Bůh pohleděl na syny Izraelovy a Bůh se jich ujal“ (Ex 2:24-25).
Stejnou věc opakuje Mojžíš v Deuteronomiu: „…ze své lásky k vám a aby zachoval přísahu, kterou přísahal vašim otcům, vás Hospodin vyvedl mocnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z ruky faraona, egyptského krále“ (Dt 7:8).
Co se však dozvídáme o lidech, kteří při cestě do Kenaánu zahynuli na poušti? „A komu přísahal, že nevejdou do Jeho odpočinutí, ne-li těm, kteří neposlechli? I vidíme, že nemohli vejít pro nevěru“ (Žd 3:18-19).
Autor zde zmiňuje dvě věci: neposlušnost a nevěru či nevíru. Tak, jako se víra projevuje věrnou poslušností, nevíra se projevuje nevěrností a neposlušností. Nicméně, kdyby zaslíbení abrahamovské smlouvy byla bezpodmínečná, Bůh by dovedl Izrael do Kenaánu bez ohledu na chování Izraelců. To se však nestalo. Zemi zdědila až generace, která byla ochotná žít v poslušné věrnosti Bohu.
2) Pán Ježíš
Zaslíbení daná Abrahamovi se na nějaké úrovni naplnila, když Izrael obsadil zaslíbenou zemi. V knize Jozue čteme: „Hospodin tedy dal Izraeli veškerou zemi, o níž přísahal, že ji dá jejich otcům. Obsadili ji a usadili se v ní. … A Hospodin jim dal odpočinek od jejich okolí podle všeho, o čem přísahal jejich otcům. … Nezapadlo nic ze žádného dobrého slova, které promluvil Hospodin k domu izraelskému. Všechno se to naplnilo“ (Joz 21:43-45).
Nicméně, list Římanům nám říká, že zaslíbení, které Bůh Abrahamovi dal, bylo mnohem větší, než mohli Izraelci v Jozuově době doufat: Abraham měl zdědit Kenaán, protože měl zdědit celý svět (Ř 4:13).
A způsob, jak se tato zaslíbení měla naplnit, je tím nejjasnějším důkazem podmíněnosti abrahamovské smlouvy. Tato zaslíbení se naplnila skrze věrnost a poslušnost Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš, Syn Abrahamův (Mt 1:1), na základě svého života dokonalé poslušnosti až k smrti, byl dokonale poslušným Potomkem Abrahamovým (Ga 3:16), a na tomto základě nyní přichází abrahamovská požehnání a zaslíbení ke všem národům (Ga 3:14). Pán Ježíš byl věrný, a tak zajistil naplnění Božích zaslíbení Abrahamovi, a my teď musíme být věrní, abychom tato zaslíbení zdědili (Ga 5:5-6).
Milostivost abrahamovské smlouvy
Jak pevně věřím, už je víc než jasné, že abrahamovská smlouva není nepodmíněná. Musíme si ale dát pozor, abychom, slovy Martina Luthera, nepřepadli z koně na druhou stranu. Podmíněnost abrahamovské smlouvy ani v nejmenším neznamená jakékoliv záslužnictví či „spásu ze skutků“. Pojďme si opět uvést alespoň dvě skutečnosti, které dokazují, že abrahamovská smlouva nebyla a není záslužnickým systémem.
1) Exodus
Jak už jsme viděli, vstup do Zaslíbené země, součást abrahamovské smlouvy, byl podmíněn vírou a poslušností (Žd 3:18-19).
Nicméně, když Mojžíš v Deuteronomiu káže lidu, která do Zaslíbené země vstoupit, čteme jeho varování a slova o tom, že Izrael si Kenaán ani v nejmenším nezaslouží: „Až [Kenaánce] Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vypudí, neříkej si v srdci: Pro mou spravedlnost mě Hospodin přivedl, abych obsadil tuto zemi. … Ne pro svou spravedlnost a přímost svého srdce jdeš obsadit jejich zemi, ale … aby se naplnilo slovo, které Hospodin odpřisáhl tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Věz tedy, že ne pro tvou spravedlnost ti Hospodin, tvůj Bůh, dává tuto dobrou zemi, abys ji obsadil. Vždyť jsi lidem tvrdé šíje“ (Dt 9:4-6).
Vidíme tedy, že o zasluhování nemůže být ani řeč. Jak ukazují i další verše, Izraelci si sami o sobě zasluhují pravý, než je zdědit zaslíbenou zemi. Nicméně, Bůh se k nim vztahuje ne na základě toho, co si zaslouží, ale podle své milostivé smlouvy ustanovené s Abrahamem, otcem věřících. Kenaán, předobraz a součást věčného dědictví, je milostivým darem, který je přijímán poslušnou vírou.
2) Abrahamovo dědictví je z milosti
…jak nám vysvětluje apoštol Pavel v Římanům 4: „Dědictví je proto z víry, aby bylo podle milosti a aby bylo toto zaslíbení platné pro veškeré potomstvo [Abrahama] … jenž je otcem nás všech, jak je napsáno: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnohých národů‘“ (Ř 4:16-17).
Všimněte si Palvovy argumentace: Dědictví je z víry, aby bylo podle milosti. Pointou abrahamovského dědictví je, že je z milosti, že je nezasloužené, že se nikdo před Bohem nemůže chlubit (Ř 3:27), že si něco právem zasloužil (Ř 4:4).
Znovu, věčné dědictví celého světa (Ř 4:13) je z víry, aby bylo z milosti; je z víry, aby nebylo ze zásluh. A víra se, samozřejmě, pozná podle toho, že věří a věrně koná.
Milostivost Božího spásného konání
Než se příště podíváme, jak se charakter abrahamovské smlouvy odráží v mojžíšovské smlouvě a v Nové smlouvě, bude určitě náležité ujasnit si několik věcí ohledně Božího působení ve světě.
Bůh Písma je absolutně svrchovaný, „On dává všem život, dech i všechno“ (Sk 17:25); „všechno nese svým mocným slovem“ (Žd 1:3), říká „Můj plán se naplní a každé své přání vykonám“ (Iz 46:10), „působí všechno podle rady své vůle“ (Ef 1:11), „jak se Mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země; není, kdo by Mu mohl dát přes ruku a říci Mu: Cos to provedl?!“ (Da 4:32).
Když nám Bůh nedá další nádech, už se nenadechneme; On sám nás promlouvá do existence tak, jak si předsevzal a určil a přál podle rady své dokonalé a svaté vůle. V Jeho ruce jsou srdce i těch nejmocnějších mezi námi a On je směřuje, kam se Mu zlíbí (Př 21:1), což však ani v nejmenším neubírá na naší zodpovědnosti (Ř 9:19). Je absurdní si myslet, že bychom si na takovém Bohu mohli něco zasloužit; že bychom si Ho mohli jakkoliv zavázat, že bychom mohli udělat cokoliv, co nám On sám přímo nedá udělat – znovu, je Bohem, který nám dává dech, udržuje nás při životě a dává nám i naprosto vše ostatní.
Písmo jasně říká, že jsme zachráněni skrze víru a že víra je Boží dar (Ef 2:8-9; Fp 1:29; 1. Pt 1:5; 2. Pt 1:1), tak jako je Božím darem pokání (Sk 11:17-18; 2. Tim 2:24-25) či poslušnost (1. Kor 15:10; Fp 2:13), a jsme zachráněni na základě Boží milosti, ne na základě našich zásluh (Sk 15:11; Ef 2:8-9; Ř 4; 9:16; 11:6; Ti 3:5; 1. Pt 1:3-5).
Když tedy zkoumáme otázku abrahamovské smlouvy a Božího smluvního konání napříč Písmem, otázkou není, jestli jsme spaseni milostí skrze víru. To je něco, co Písmo jasně říká. Potřebujeme si ale vydefinovat, jak vypadá tato milost a jak vypadá tato víra. Otázkou není, jestli jsme spaseni milostí skrze víru, ale jak se v životech věřících projevuje spásná milost a spásná víra.
Právě to jsou otázky, na které jsem se snažil poukázat v kontextu abrahamovské smlouvy. Příště se zaměříme na mojžíšovskou a novou smlouvu, ale už teď jsme viděli, že ta jediná víra, kterou Bůh dává, je vírou, která věří Božím zaslíbením, žije v poslušnosti vůči Božímu zákonu, dává znamení smlouvy dětem a věrně vychovává další generace, „aby zachovávaly Hospodinovu cestu a konali spravedlnost a právo, aby Hospodin Abrahamovi naplnil to, co o něm řekl“ – tedy, že skrze něj přijde požehnání celému světu a že „a v [jeho] semeni budou požehnány všechny rodiny země“ (Sk 3:25).
A to je slavná a nádherná pravda. Kéž ji Bůh vlije do našich životů, jemu k slávě, světu k dobru a nám ke spasení.
Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.