Zvukový záznam:
Osnova:
Úvod: Svět je stvořený pro společenství člověka s Bohem a pro růst člověka v poznávání Boha, a tedy ve slávě.
Gen 1:26-28; Ž 8; Gen 15:5; Mt 13:43; Da 12:3; Žd 2:6-8; 1. Kor 11:3; Žd 1:14; Ef 4:13; Ř 8:29; 1. Kor 15.
Svět zjevuje Boha: Vše ve stvoření zjevuje pravdy o Bohu, a proto i o člověku, ale člověk ve svém hříchu nedokáže toto zjevení správně vykládat. Je třeba, aby ho ve výkladu vedl biblický symbolismus.
Ž 19:2; Ř 1:20; 2. Kor 3:18; Ř 1:18-32; Sk 17:28; Ř 11:36; L 18:1-8.
Člověk zjevuje Boha: Člověk je jedinečným Božím sebezjevením a symbolem. To samé platí o skupinách lidí.
Gen 1:26; Ef 3:10; Lev 26:11; Mt 12:28; Gen 1:2; J 1:14; Ko 2:17; Ef 1:22; Mt 18:10; Zj 22:4; Žd 4:13; Ž 11:4; Dt 32:10; Ž 55:2; Dt 33:10; Dt 8:3; Jb 11:5; Iz 30:27; Jer 18:17; Ex 15:16; Num 11:23; Ex 15:12; Ex 8:19; Gen 6:6; Iz 63:15; Ž 74:11; Iz 66:1; Iz 62:5; Iz 65:15; Ž 78:40; Jer 7:18-19; Dt 32:27; Dt 32:21; Gen 6:6; Dt 16:22; Ž 2:5; Dt 32:35; Gen 18:21; Ž 7:9; Gen 50:20; 1. Kor 12:12-28; 1. Kor 3:9-10.
Svět zjevuje člověka: Člověk jakožto Boží obraz je průsečíkem biblických symbolů; tím, že nám svět zjevuje Boha, nám zjevuje ideál dokonalého lidství.
Dt 32:4; Mt 16:18; Iz 31:4; Gen 49:9; Ž 84:12; Sd 5:31; Př 3:18; Př 11:30; Ž 68:5; Jk 1:27; Jer 2:13; J 7:39; J 1:14; Fp 2:5.
Boží obraz v historických vyznáních: Historická vyznání v kontextu Božího obrazu v člověku zdůrazňují spravedlnost, dobrotu a svatost; ty nám zjevuje Boží zákon, a proto je Zákon jakožto zjevení Božího charakteru neoddělitelnou součástí lidství.
WVV IV:2; HK 6; BK 14; DK 3:1.
Ř 7:12; Mt 22:36-40; Ž 97:2.
Boží obraz v Genesis: Lidství je neoddělitelně spojené s šířením Chrámové zahrady do světa, a to i po pádu. Člověk je Boží zástupce a útok proti němu se trestá smrtí. Člověk je Boží „modlou“ a knězem, neboli propojením Boha a stvoření. K Božímu obrazu jsou stvořeni muž i žena.
Gen 1:26-27; Gen 9:1-2; Mt 28:18-20; 2. Kor 10:4-5; 1. Kor 15:24-28; Mt 6:10; Gen 9:1, 6-7, 11, 13; Da 3; 1. J 3:20; 1. J 4:20-21; 2. Kr 11:18; 2. Le 23:17; Ez 7:20; Ez 16:17; Am 5:26; 1. Tim 2:5; Zj 1:6; J 14:23; Mt 25:40; 1. Kor 10:31; 1. Kor 6:19; Ž 135:15-18.
Kristus zdůrazňuje pravdy ohledně Božího obrazu v člověku: Jestliže jsme v Kristu jako druhém Adamovi a Dokonalém Božím obrazu, Boží obraz v člověku je pro nás ještě důraznější pravdou.
Zj 1:6; 1. Pt 2:9; 2. Kor 5:20; Ř 1:5; 16:26; Mt 28:18-20; 2. Kor 10:4-5; Mt 6:10; Dt 10:17-19; Mt 5:48; Ef 4:13-15; Žd 1:3.
Závěr: Aplikace nového lidství a obnoveného Božího obrazu pro ty, kdo jsou v Kristu: 1) Číst vše očima biblických symbolů; 2) vidět lidi bez výjimky jako nositele Božího obrazu; 3) vše nám má zprostředkovávat Boha a pomáhat dorůstat do plného lidství; 4) život je třeba chápat v kontextu mandátu stvoření; 5) důrazem našich životů musí být uctívání; 6) člověk je nositelem Božího obrazu od početí; 7) zastupujeme Boha, a to ve všem; 8) zastupujeme Boha práva, spravedlnosti a zákona; 9) nemůžeme Boha nezastupovat; 10) zastupujeme Boha dobrého stvoření, Boha radosti, smíchu, boje a hodování.
Iz 58:7; Ga 6:10; J 14:23; 1. Tim 4:5; Gen 1:26-27; Mt 28:19-20; Ž 19:1; Ž 97:5; Ž 104:21; Ž 96:11-13; Zj 5:13-14; Žd 1:3; 1. Kor 10:31; Ž 89:15; Ž 97:2; Ř 7:12; Jer 31:32-34; Mt 5:16-20; Mt 5:48; Gen 1:31; Ž 104:15; Př 5:18-19; Dt 14:23-26; Ž 2; Neh 8:9-10; 1. Kor 15.
Text kázání:
Ž 8
Pro vedoucího chval. Na gittít. Davidův žalm. Hospodine, náš Pane, jak vznešené je Tvoje jméno na celé zemi! Tys dal svou velebnost na nebesa. Z úst dětí a kojenců jsi ustanovil sílu kvůli těm, kdo se mají nepřátelsky. Tak jsi skoncoval s nepřítelem a s tím, kdo se mstí. Když hledím na Tvá nebesa – dílo Tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi upevnil – co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že jej navštěvuješ? Trochu jsi jej omezil, aby nebyl božskou bytostí, a korunoval jsi ho slávou a důstojností. Svěřil jsi mu vládu nad dílem svých rukou, všechno jsi mu položil pod nohy, všechen brav a skot i polní zvěř, nebeské ptactvo, mořské ryby i vše, co se brodí mořskými stezkami. Hospodine, náš Pane, jak vznešené je Tvoje jméno na celé zemi!
Martin Luther si do jedné ze svých knih poznamenal: „Veškeré stvoření je nejkrásnější knihou Bible; právě v něm se Bůh popsal a namaloval svůj portrét.“
Tento den Páně budeme hovořit o Božím obrazu v člověku. Budeme hovořit o tom, co vlastně znamená, že je člověk stvořen k Božímu obrazu, a zmíníme alespoň několik praktických způsobů, jak podle této skutečnosti máme směřovat své životy Bohu k slávě. Asi by se zdálo logické začít v Genesis 1:26-28, u pasáže „I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka k Našemu obrazu, jako Naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi.‘ Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: ‚Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe.‘“ Věřím však, že bude nápomocné, když si nejprve položíme otázku, jestli Písmo někde dále pracuje s konceptem toho, že je člověk stvořen k Božímu obrazu. A odpovědí je, že ano, na řadě míst, z nichž pro nás nejdůležitější dnes bude právě Žalm 8, který jsme četli na začátku a který nám pomůže se zaměřit na biblické učení o stvoření a světě jako takové.
Abychom mohli lépe pochopit Boží záměr se světem a s člověkem, vypůjčím si ilustraci od jednoho z nejjedinečnějších teologů naší doby, Jamese Jordana. Představme si nějaký jiný, alternativní svět. Svět, který je skoro nekonečná šedá placka, na které žijí lidé. Tito lidé existují, aby oslavovali Boha. Oslavují Ho skrze to, že Ho chválí svými slovy a že pěstují své vztahy s jinými lidmi. Tito lidé nikdy nepotřebují spát a nepotřebují jíst, což je ostatně dobře, protože na tomto světě není den ani noc a ani žádné rostliny či zvířata či cokoliv jiného. Není tam vůbec nic kromě lidí, kteří interagují s Bohem a mezi sebou navzájem. Bůh mohl stvořit takový svět, ale neudělal to. Otázka zní: Proč ne? Proč stvořil hory, řeky a moře, proč stvořil zvířata a rostliny a stromy a keře a ptáky? Proč stvořil sníh a západy slunce? Proč stvořil chmel a víno a tabák a divné věci, které rostou v zemi a dají se z nich dělat chipsy? Proč stvořil dny a noci a týdny a roky a slunce a měsíc a hvězdy, aby svědčily o realitě času? Jinými slovy, proč zrovna tenhle svět?
Samozřejmě, tuhle otázku bychom mohli smést ze stolu s tím, že „To udělal pro svou slávu“ a „podle svého zalíbení“. A rozhodně by to byla nádherná, slavná pravda. Boží prorok David nám ale v osmém žalmu dává jinou odpověď: „Když hledím na Tvá nebesa – dílo Tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi upevnil – co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že jej navštěvuješ? Trochu jsi jej omezil, aby nebyl božskou bytostí, a korunoval jsi ho slávou a důstojností. Svěřil jsi mu vládu nad dílem svých rukou, všechno jsi mu položil pod nohy, všechen brav a skot i polní zvěř, nebeské ptactvo, mořské ryby i vše, co se brodí mořskými stezkami. Hospodine, náš Pane, jak vznešené je Tvoje jméno na celé zemi!“ David říká pravý opak toho, co dnešní pseudověda a řada „konzervativních“ kazatelů. Vesmír nemá ukazovat člověku jeho nepodstatnost nebo malost ve srovnání s Bohem. Vesmír byl stvořen pro člověka, pro jeho dobro, pro Jeho společenství s Bohem ve slávě.
David hledí na hvězdy, které, jak mu říká Genesis 15:5, symbolizují Boží lid ve slávě – i proto Pán Ježíš v Matouši 13:43 říká, že „Spravedliví se rozzáří jako slunce v království svého Otce,“ a Daniel 12:3 Ho doplňuje, že „Ti, kdo ke spravedlnosti dopomáhají mnohým, budou zářit jako hvězdy navěky a navždy“. David hledí na noční oblohu, na tento předobraz vykoupení a slávy – a říká, že hvězdy skutečně jsou jedinečné, ale člověku ve slávě se nemohou rovnat: „Co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že jej navštěvuješ? Trochu jsi jej omezil, aby nebyl božskou bytostí, a korunoval jsi ho slávou a důstojností. Svěřil jsi mu vládu nad dílem svých rukou, všechno jsi mu položil pod nohy.“ A aby nemohlo být pochyb, list Židům 2:6-8 tuto pasáž vztahuje na oslaveného, vládnoucího Krista: „Co je člověk, že na něj pamatuješ, nebo syn člověka, že jej navštěvuješ? … Všechno jsi poddal pod jeho nohy.‘ Tím tedy, že Mu poddal všechno, neponechal nic, co by Mu nebylo poddáno. Nyní však ještě nevidíme, že je Mu všechno poddáno.“
Jinými slovy, David říká, že člověk byl stvořen jen o málo níže než Bůh. Samozřejmě, v tom smyslu, že člověk je stvořením, zatímco Bůh je stvořitelem, je mezi nimi nekonečně široká propast a člověk je nekonečně níže než Bůh; avšak jako Boží správce a místokrál nad stvořením byl člověk druhou nejvyvýšenější bytostí hned po Bohu, byl druhý „ve struktuře velení“. I proto o usmířeném člověku apoštol Pavel píše: „Hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy její muž a hlavou Krista Bůh“ (1. Kor 11:3), a jinde slyšíme, že andělé jsou „služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu“ (Žd 1:14). Nicméně, tím David nekončí. Člověk má, slovy apoštola Pavla, růst, „dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti“ (Ef 4:13), „Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna“ (Ř 8:29). Máme v poslušnosti a následování Krista růst do slávy, do plného oslaveného, vzkříšeného lidství, jak o něm mluví apoštol Pavel v 1. Korintským 15. A to vše je, samozřejmě, pouze a jedině Boží milost. Není to něco, co bychom si zasloužili, není to něco, co bychom měli sami ze sebe – taková představa je už vzhledem k samotnému faktu stvořenosti člověka absurdní. Vše, co máme, přijímáme jako milost z Boží ruky, ať už je to další nádech nebo ctihodné místo v řádu stvoření. Když proto mluvím o slávě člověka, chci, abyste jako počátek a konec a smysl této slávy slyšeli „vyvýšení Boží slavné milosti“.
David nám dále říká, že nadvláda člověka nad stvořením z pozice Božího místokrále a kněze a prostředníka a růst člověka ve slávě, nebo, chcete-li, ve svatosti, jsou neoddělitelně spojené s tímto světem. Všechny věci byly člověku dány, aby jim skrze poslušnost vůči Bohu vládl, aby znebešťoval zemi a rostl do oslaveného lidství zjeveného v Kristově dokonalosti. Když čteme záznam o stvoření v Genesis bok po boku s Žalmem 8 a jeho naplněním v Kristu, je zjevné, že celý svět měl být nástrojem společenství člověka s Bohem a prostředkem k růstu do Kristovy plnosti. A i jestli vám to momentálně zcela zjevné není, k této skutečnosti se ještě vrátíme.
Pro teď stačí, když si uvědomíme, co nám říká Žalm 19 společně s Římanům 1 – neboli že celé stvoření hovoří a svědčí o Bohu, celé stvoření neustále zjevuje Boha. Interakce člověka s Bohem, naše hledění na Boha, naše poznávání Boha, nás proto v naší neporušenosti měly vést ke svatosti, k růstu, k tomu, abychom, slovy apoštola Pavla, „všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, [byli] proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě“ (2. Kor 3:18), vždyť „Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle Jeho rukou“ (Ž 19:2) a „Jeho věčnou moc a Božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět“ (Ř 1:20). Ale, jak všichni víme a prožíváme, je tu jedno zásadní ale: Takhle to dneska zkrátka nechodí.
Když teď zdánlivě odbočím: Sama Svatá Písma nám ukazují, že díla různých autorů nevyhnutelně nesou jejich otisk a zjevují jejich osobnost, nebo přinejmenším osobitost. Apoštol Jan, ač veden týmž Duchem, píše zcela jinak než apoštol Pavel. I když třeba nejsme schopni říct, v čem konkrétní rozdíly mezi autory spočívají nebo co je způsobuje, cítíme je. A když si zvykneme na konkrétního autora, jsme schopni poznat jeho rukopis, i když jsme například danou knihu nikdy předtím nečetli nebo i když jsme danou skladbu nikdy předtím neslyšeli. Johann Sebastian Bach není Django Reinhardt není Johnny Cash není Petr Iljič Čajkovskij. Že si opět vypůjčím ilustraci Jamese Jordana…
Řekněme, že bychom žili ve světě, kde jediný skladatel, jaký kdy žil, byl náš luteránský bratr Johann Sebastian Bach. Pokaždé, když v našem světě hraje hudba, zní jako Bachova hudba. Může být zahraná špatně nebo skvěle, ale „základní surovinou“ je vždycky Bach, pouze Bach a nic než Bach. A teď, jelikož neexistuje žádná další hudba, ke které bychom mohli hudbu, kterou slyšíme, přirovnat, byli bychom v ní schopni „slyšet“ Bachovu osobnost? Nebo bychom na Bacha prostě zapomněli a předpokládali, že „hudba prostě je, jaká je“?
A s Božím autorstvím světa je to přesně stejné. Není žádný svět, ke kterému bychom tento Boží svět mohli přirovnat. Není žádná „hudba“ kromě té Boží. Znovu, lze ji hrát špatně nebo skvěle, ale „základní surovinou“ je vždycky Boží hudba. Žádné jiné „suroviny“ neexistují. Svět plně odráží a zjevuje Boží osobnost, avšak pro nás je snadné vůči tomuto faktu být hluší. Bible nám říká, že touto hluchotou je hřích: „Ačkoli poznali Boha, neoslavili Ho jako Boha ani Mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě.“ Hříšník nechce vidět Boží osobnost a charakter v Jeho díle, a proto je ochotný vymyslet si jakékoliv jiné vysvětlení. „Vesmír prostě je, jaký je.“ A protože hříšník ve své vzpouře potlačuje pravdu, místo toho, aby mu přirozené zjevení světa okolo něj bylo k dobru, k radosti, k vděčnosti a k slávě skrze hlubší poznání Boha, je mu jen k odsouzení (Ř 1:18-32). Právě proto, jak už jsme rozebírali dříve, potřebuje Boží spásnou milost a Boží milosrdné, jedinečné sebezjevení se v Božím psaném Slově a v Božím vtěleném Slově, v Božím Synu. Právě toto sebezjevení je tím, co nám pomáhá náležitě přistupovat k Božímu přirozenému zjevení ve stvoření a správně ho vykládat.
Jestliže ale veškeré stvoření svědčí o Bohu, a Písmo nám říká, že ano, nelze se vyhnout závěru, že symboly, předobrazy a metafory nejsou něčím volitelným, něčím vedlejším. Jestliže celý stvořený řád a každá jedna stvořená věc svědčí o Bohu a odráží charakter svého Tvůrce a Stvořitele, pak veškeré stvoření je nějakým předobrazem, symbolem či metaforou, které svědčí o Bohu – a které proto svědčí i o člověku, který je Božím obrazem. Symboly a předobrazy a metafory světa jsou proto pro život člověka něčím naprosto zásadně důležitým – protože mají svůj průsečík právě v člověku, tak jako v Bohu, kterého má odrážet. Ať už se tedy potýkáme s čímkoliv, minimálně nepřímo se tím zároveň potýkáme s absolutně přítomným Bohem, kterého tyto věci zjevují, „v Něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17:28), neboť „z Něho a skrze Něho a pro Něho jsou všechny věci; Jemu buď sláva na věky. Amen“ (Ř 11:36).
Slovy filozofa Johna Framea z jeho klasického díla Doktrína poznání Boha (The Doctrine of the Knowledge of God): „Vše ve stvoření je nějakým způsobem analogií k Bohu. Celý svět byl stvořen s Boží značkou a zjevuje Ho. Stvoření je Jeho Chrám, nebesa jsou Jeho trůn, země je Jeho podnoží. Proto Písmo nachází analogie k Bohu v každé oblasti stvoření. V oblasti neživých předmětů – Bůh je „skála Izraele“, Kristus je „dveře ovcí“, Duch je „vítr“, „dech“, „oheň“. V oblasti života rostlin – Boží síla je jako „libanonské cedry“, Kristus je „chléb života“. V oblasti zvířat – Kristus je „Lev z Judy“ a „Beránek Boží“. V oblasti lidí – Bůh jako král, vlastník půdy, milovník; Kristus jako prorok, kněz, král, služebník, syn, přítel. V oblasti abstraktních idejí – Bůh jako duch, láska, světlo; Kristus jako cesta, slovo, pravda, život, moudrost, spravedlnost, posvěcení, vykoupení. Dokonce i ničemové zjevují to, že se podobají Bohu, ač, samozřejmě, s velkou dávkou ironie – viz Lukáš 18:1-8“, což je podobenství o bezbožném soudci. A, samozřejmě, mohli bychom přidat, že Bůh je spojován se lvem, orlem, beránkem, slepicí, písní, silou, štítem, praporem, hradem, věží, skrýší, svatyní, sluncem, stínem, jitřenkou, ohněm, olejem, pramenem živé vody, korunou, soudcem, zákonodárcem… Jinými slovy, vesmír a vše v něm symbolizuje Boha a ukazuje k Bohu.
A součástí vesmíru je, samozřejmě, i člověk. „I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka k Našemu obrazu, jako Naši podobu“ (Gen 1:26). Vidíme tedy, že člověk je jedinečným Božím obrazem, jedinečným Božím symbolem. Tak, jako nám Žalm 19 říká, že stvoření zjevuje Boha člověku, list Efezským nám říká, že Církev jakožto obnovené lidstvo zjevuje Boha zbytku stvoření: „Skrze Církev se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá Boží moudrost“ (Ef 3:10). A nejen to. Slovy jednoho z nejvýznamnějších nizozemských teologů Hermana Bavincka, vše, co se týká člověka, lze nějakým způsobem vztáhnout vůči Bohu, „zvláště pak lidské orgány, části těla, prožitky, city a tak dále. Bůh má duši (Lev 26:11; Mt 12:28) a Ducha (Gen 1:2). Písma nikdy nezmiňují Boží tělo, ale Kristus Bůh na sebe vzal skutečné lidské tělo (J 1:14; Ko 2:17) a Církev je nazývána tělem Kristovým (Ef 1:22), a na Boha je vztahován jazyk hovořící o tělesných orgánech: mluví se o Jeho vzhledu (… Mt 18:10; Zj 22:4), Jeho očích (Žd 4:13); Jeho víčkách (Ž 11:4); zřítelnici Jeho oka (Dt 32:10 …); Jeho uších (Ž 55:2); nosu (Dt 33:10); ústech (Dt 8:3); rtech (Jb 11:5); jazyku (Iz 30:27); krku a zádech (Jer 18:17); pažích (Ex 15:16); ruce (Num 11:23); pravici (Ex 15:12); prstu (Ex 8:19); srdci (Gen 6:6); pohnutí Jeho nitra (Iz 63:15); Jeho lůně (Ž 74:11) nebo Jeho noze (Iz 66:1). Navíc, v Bohu je také přítomna každá lidská emoce; např. radost (Iz 62:5); veselení se (Iz 65:15); trápení (Ž 78:40); hněv (Jer 7:18-19); strach (Dt 32:27); láska a všechny její podoby, jako například soucit, milosrdenství, milost, trpělivost atd.; vidíme i horlivost a žárlivost (Dt 32:21); zármutek (Gen 6:6); nenávist (Dt 16:22); rozlícení (Ž 2:5); pomstychtivost (Dt 32:35). Bohu jsou navíc připisovány lidské skutky jako vědění (Gen 18:21); soud (Ž 7:9); přemýšlení (Gen 50:20)…“ a, ač Bavinck pokračuje déle než půl stránky, mi bychom zde mohli přestat. Věřím, že je to víc než dostatečná obhajoba toho, že jednotlivé stránky lidské existence zrcadlí aspekty Boha a zjevují Ho zbytku stvoření.
Jak už ale zaznělo v případě Církve jakožto Kristova těla, potřebujeme si uvědomit, že Božím symbolem a obrazem je nejen každý jeden jednotlivec, ale že to samé platí i pro skupiny lidí a celá společenství. Náš Trojjediný Bůh je totiž zároveň jednotlivcem i společenstvím, je zároveň jeden svým bytím a tři svými osobami. Obě tyto skutečnosti vidíme už na samém počátku lidství: „I řekl Bůh: Učiňme člověka k Našemu obrazu, jako Naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu“ (Gen 1:26-27). Stvořil ho, jednotlivce, stvořil je, společenství, k obrazu Božímu. Vidíme tedy, že existuje symbolický vztah mezi člověkem jako jednotlivcem a jednotlivými částmi větších uspořádaných celků, což je dvojnásob pravda v případě Církve: „Neboť jako tělo je jedno, ač má mnoho údů, a všechny údy jednoho těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak i Kristus. Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít. Vždyť také tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby noha řekla: ‚Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu‘, nepatří snad proto k tomu tělu? A kdyby řeklo ucho: ‚Protože nejsem oko, nepatřím k tělu‘, nepatří snad proto k tělu? Kdyby celé tělo bylo jen oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jen ucho, kde by byl čich? Ale Bůh umístil údy: každý z nich v těle umístil tak, jak chtěl. … Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy“ (1. Kor 12:12-18, 27). Samozřejmě, tato skutečnost podle Pavlových slov na jiném místě 1. Korintským neplatí zdaleka jen v případě těla: „Neboť jsme Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, jsem jako moudrý stavitel položil základ a jiný na něm staví. Každý ať si dává pozor, jak na něm staví“ (1. Kor 3:9-10). A stejně, jako je Církev jedno tělo a zároveň je pole a stavba a někteří jsou nohy a jiní ruce a jiní stavitelé a jiní ti stavění, „Bůh v Církvi některé ustanovil nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele“ (1. Kor 12:28). Církev je nejen jednotou těla a mnohostí údů, je i jednotou samostatné společnosti a mnohostí úřadů ve správě této společnosti. A tak i na příkladě Církve vidíme fakt toho, že Bůh je často zjevován označeními, která vyjadřují konkrétní úřad, profesi nebo vztah. Je nazýván otcem, ženichem, manželem, soudcem, králem a knězem, je poslem, vykupitelem, ochráncem vdov, zákonodárcem, stavitelem a architektem, je hospodářem, pastýřem, válečníkem, hrdinou, lékařem a velitelem armád, je přirovnáván ke kojící matce… a opět bychom mohli pokračovat dál a dál.
Potřebujeme si uvědomit, že každé toto zjevení Boha v člověku je zároveň zjevením člověka v Bohu a tedy Boha v člověku… jako bychom zde měli dvě zrcadla. Jako bychom zde měli dvě zrcadla, která se donekonečna vzájemně odrážejí. Tím jediným rozdílem je, že každý další odraz není menší, ale je o to větší a o to slavnější, a tak jsme skrze toto poznávání Boží slávy proměňováni od slávy ke slávě. A, jestli vás to zajímá, ano, věřím, že to, jak se chovají zrcadla, když se postaví tváří v tvář, je jedním z Božích kýžených prostředků, jak člověku zjevit, co znamená být Božím obrazem.
Tento vztah mezi poznáním člověka a poznáním Boha je jednou z nejzákladnějších pravd reformované teologie. Musíme si však uvědomit, že když hovoříme o proměně od slávy ke slávě, když hovoříme o odrážení a zrcadlení Boha, mluvíme o člověku před Pádem… a o člověku, který je usmířený s Bohem, o člověku, který je v Kristu. Jak už jsme zmiňovali dříve, neobnovenému, padlému člověku je poznání Boha jen k odsouzení. A to i právě proto, jak slavnou bytostí byl člověk stvořen, k jakému poslání byl do světa dán a jak hluboko padl. Nicméně, Pád člověka na realitě vztahu mezi poznáním Boha a člověka nic nemění. I proto Jan Kalvín uvádí svou Instituci křesťanského náboženství slovy jako: „Žádný člověk nedokáže poznat sám sebe bez toho, že by okamžitě obrátil své myšlenky k Bohu, ve kterém žije a hýbe se; je totiž dokonale zjevné, že dary a vlohy, které má, rozhodně nemohou být z nás; ne, je zjevné, že naše samotné bytí je udržováno v samotném Bohu. … Na druhou stranu, je zjevné, že člověk nikdy nedosáhne skutečného poznání sebe sama, dokud nejprve nepohledí na Boží tvář a nesestoupí poté, co přemítal o Boží tváři, k tomu, aby pohlédl sám na sebe. … Kdybychom však znovu pozvedli své myšlenky k Bohu a přemítali o tom, jakou Bytostí Bůh je a jak absolutní je dokonalost té spravedlnosti, moudrosti a ctnosti, která je standardem, kterému se máme povinnost podrobovat, to, co nás [v našich životech] dříve těšilo svým falešným zdáním spravedlnosti, se ukáže jako znečištěné tou nejhorší hanebností; to, co se nám pochybně vnucovalo pod jménem moudrosti, nás bude znechucovat svou krajní pošetilostí; a to, co se nám zdálo ctnostnou silou a mocí, bude odsouzeno jako ta nejbídnější bezmocnost a slabost. Tak moc jsou ty naše vlastnosti, které se nám v nás zdají nejdokonalejší, daleko od toho, aby odpovídaly Boží čistotě.“
Nicméně, protože Písmo nám nevypráví o odsouzení lidstva, ale o Jeho velkolepém vykoupení, právě ono je kontextem, do kterého si potřebujeme naši padlost zasadit. Ano, náš hřích je ohavný, tragédie lidstva strašlivá, ale vykoupení a obnova stvoření v Kristu je nekonečně větší a slavnější. A protože Kristus, dokonale Bůh a dokonale člověk, je dokonalým Božím obrazem, necháme teď ještě jednou promluvit Hermana Bavincka: „Jelikož vesmír je Božím stvořením, je samozřejmé, že zjevuje Boha a staví Ho na odiv. ‚Neexistuje jediný atom vesmíru‘, z nějž nezáří [Stvořitelovo] Božství. Za druhé, Písmo nás učí, že člověk zastává zcela výjimečnou a jednou pozici mezi všemi ostatními stvořeními. Zatímco stvořené bytosti obecně zjevují ‚stopy‘ Božích ctností, člověk je naopak samotným Božím obrazem a podobou.“ Když si tedy spojíme pravdy, o kterých jsme hovořili, nemůžeme znovu nedojít k závěru, který už jsme zmiňovali dříve. A tím závěrem je, že tak, jako svět symbolizuje Boha, svět musí nevyhnutelně symbolizovat a zjevovat člověka, který je Božím obrazem. Člověk má zjevovat Boha, má Ho napodobovat a odrážet, a Bůh naplnil svět svými „obrázky“, aby nám tak ukázal, čím máme být my jakožto Jeho obrazy. Tím, že nám svět vykresluje Boha, nám také vykresluje ideál dokonalého lidství.
Opět James Jordan: „Bůh je jako skála (Dt 32:4), a tak i my máme být takoví (Mt 16:18). Bůh je jako lev (Iz 31:4), a tak i my máme být takoví (Gen 49:9). Bůh je jako slunce (Ž 84:12), a tak i my máme být takoví (Sd 5:31). Bůh je Strom života (Př 3:18), a tak jím máme být i my (Př 11:30).“ Bůh je pomocí sirotkovi a vdově (Ž 68:5), a tak jím máme být i my (Jk 1:27). Bůh je Pramenem vody živé (Jer 2:13), a tak jím máme být i my (J 7:39). Jinými slovy, máme následovat Krista, Boha, který se stal člověkem a přebýval mezi námi (J 1:14). Protože je tedy svět Božím symbolem, zjevuje nám, co znamená být Božím Symbolem s velkým S. A jelikož naše uvažování je porušené hříchem, potřebujeme Svatá Písma, aby byla očima, kterýma se budeme na svět dívat, a Svatého Ducha, aby nám dával smýšlení, které bylo v Kristu Ježíši (Fp 2:5).
Proto tedy jakožto Boží obrazy potřebujeme studovat biblické obrazy, jelikož právě to, jak Svatá Písma používají symboly, nám pomůže náležitě vykládat Boží přirozené zjevení a řídit se podle něj a spatřovat Boží slávu a být proměňováni do Kristovy podoby. Jinými slovy, když pochopíme, jak Bible hovoří o horách, stromech, řekách, ovcích, rybách, trní a drahokamech, pomůže nám to nejen více milovat Boží dobrý svět, ale pomůže nám to žít ve větší plnosti jako lidé stvoření k Božímu obrazu.
Teď, když jsme si tedy alespoň zběžně načrtli zrcadlení a zjevování mezi Bohem, člověkem a stvořením, pojďme se znovu podívat do Genesis 1. „I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka k Našemu obrazu, jako Naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí i nad všemi plazy pohybujícími se na zemi.‘ Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: ‚Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad vším živým, co se na zemi hýbe‘“ (Gen 1:26-28).
Předtím, než se zaměříme na pravdy, které přímo vycházejí z tohoto textu, určitě bude nápomocné přečíst si, co o Božím obrazu v člověku říkají historická vyznání víry Církve. Wesminsterské vyznání (IV:2) říká, že Bůh „…stvořil také člověka, muže a ženu, podle vlastního obrazu, obdařené rozumnou a nesmrtelnou duší, nadané poznáním, spravedlností a pravou svatostí.“ Reformované Tři formy jednoty říkají, že Bůh „stvořil [člověka] dobrého a podle svého obrazu, tedy skutečně spravedlivého a svatého“ (HK Ot. 6); „Zformoval ho ke svému obrazu a podobě, dobrého, spravedlivého a svatého“ (BK 14); „Jeho mysl byla korunována pravým a spásným poznáním jeho Stvořitele a všech věcí duchovních; jeho srdce a vůle byly spravedlivé, všechny jeho vášně a city čisté, a celý člověk byl svatý“ (DK 3:1). Podobné odpovědi přicházely i ze všech světových stran a zákoutí. Jeden příklad za všechny, asi nejdůležitější křesťanský filozof dvacátého století, Cornelius Van Til, o nepadlém člověku píše, že „Člověk byl stvořen analogicky k Bohu; jeho přemýšlení, jeho chtění a jeho konání jsou proto v každém bodě analogické vůči přemýšlení, chtění a konání Božímu.“ Když se tedy podíváme na jazyk vyznání a na to, jak Církev obecně hovořila o Božím obrazu v člověku… Ano, rozhodně je pravda, že svatost, poznání, spravedlnost a dobrota hrají významnou roli v tom, co znamená být Božím obrazem, ale až sekundárně, odvozeně. Tyto vlastnosti, rysy a skutky jsou důležité, ale text sám o nich nehovoří. Vycházejí z poslání zprostředkovávat a zrcadlit Boha, nejsou jen tak zavěšené ve vzduchoprázdnu.
A když už hovoříme o svatosti, spravedlnosti a dobrotě – je zásadně důležité si uvědomit, že svatost, spravedlnost a dobrota jsou odrazem Božího charakteru. A že jsou vyjádřené a definované Božím zjeveným zákonem, který je svatý, spravedlivý a dobrý (Ř 7:12), který je definicí lásky (Mt 22:36-40). Pokud tedy někdo odmítá Boží přikázání, pokud někdo odmítá biblický zákon, ať už je otevřený pohan nebo si hraje na takzvaného novozákonního křesťana, neodmítá tím nic menšího než samotný obsah lidství. Jestliže je podstatou lidství odrážet Boží charakter, a jestliže odrazem Božího charakteru je Boží zákon, a oboje je pravda, odmítat Boží zákon znamená odmítat podstatu lidství. Žalm 97:2 nám říká, že základem Božího trůnu jsou právo a spravedlnost (Ž 97:2), a to Bohem definované právo a spravedlnost. Když si uvědomíme, že Boží trůnem v tomto kontextu není nic jiného než schrána Boží smlouvy, nelze se vyhnout faktu, že základem Božího trůnu, Jeho zákoníkem a žezlem Jeho vlády, je Jeho zákon. A to je něco, čeho my jako lidé máme být obrazem. Když se tedy člověk jako Boží místokrál snaží převrátit a popřít Boží trůn, není to nic jiného než velezrada. Jinými slovy, mávnout rukou nad Deuteronomiem a Levitikem a Malachiášem s tím, že „To je Starý zákon,“ znamená upírat sobě i svým posluchačům lidství, převracet podstatu samotné existence člověka a snažit se svrhnout Boha z Jeho trůnu.
Ale, slovy listu Židům, „Co se však týká vás, milovaní, jsem přesvědčen o lepších věcech, o tom, co náleží k záchraně“ (Žd 6:9). Podívejme se tedy nyní, co nám o lidství stvořeném k Božímu obrazu říká Genesis 1. „Učiňme člověka k Našemu obrazu, jako Naši podobu, aby panovali nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem a nad celou zemí…“ „Stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: ‚Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte…‘“ Boží obraz zde není spojen s abstraktními, ač nádhernými, pravdami a koncepty, ale s něčím velmi praktickým, jmenovitě s panováním nad stvořením a s jeho podmaňováním. Poslání člověka, které vychází z faktu, že je stvořen k Božímu obrazu, bývá nazýváno celou řadou způsobů: jako mandát stvoření, kulturní mandát, smlouva stvoření nebo mandát nadvlády. Samozřejmě, řeč není o bagrech a povrchových dolech a zabíjení stád bizonů pro zábavu, ale o moudrém správcovství, o obdělávání, zušlechťování a šíření edenské zahrady jakožto chrámového prostoru, ve kterém se člověk setkává s Bohem, do celého světa. Jestli se vám jazyk chrámového prostoru nepozdává… je čas si zvyknout. Když procházíme Svatými Písmy a dobře se díváme, vidíme, mimo jiné, že obrazy edenské zahrady jsou spojované s Mojžíšovým stánkem, s posvátnou zemí Kenaán, s Šalomounovým Chrámem, se svátkem stánků odkazujícím na vykoupení národů, s Ezechielovým chrámem, ze kterého proudí voda života do světa, a s vizemi spásy jednotlivců a národů a s věčným stavem ve Zjevení. A všechny tyto obrazy velmi jasně hovoří o Boží přítomnosti, o společenství s Bohem, o uctívání a zpěvu a modlitbách a kněžích. Jinými slovy, o Chrámu. Stvoření je Chrám, Zahrada je Chrámem v Chrámu a posláním člověka je skrze poslušnost vůči Bohu a skrze poznání Boha šířit Chrám do světa.
Jak už jsme řekli dříve, není možné oddělit stvoření člověka k Božímu obrazu od proměny země – a toto poslání lidstva přetrvává i po pádu člověka a Potopě; Bůh ho opakuje Noemovi a novému lidstvu jako celku. V Genesis 9:1-2 totiž čteme: „Pak Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padne na všechnu zemskou zvěř a na všechno nebeské ptactvo, na vše, co se hýbe na zemi, i na všechny mořské ryby: Jsou dány do vaší ruky…“ Poslání člověka je komplikováno hříchem, ale nic se na něm nemění – a v důsledku se odráží i ve Velkém poslání Církve, kterým je poddat celý svět, všechny národy, každého jednoho Kristova nepřítele, do poslušnosti vůči Bohu v každé jedné myšlence (Mt 28:18-20; 2. Kor 10:4-5; 1. Kor 15:25-26). Ostatně, Církev se ne náhodou má modlit „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6:10) – „znebešťování země“ v poslušnosti vůči Božím standardům bylo, je a bude posláním člověka, dokud nebudou Kristu položeni k nohám všichni Jeho nepřátelé, aby On poté odevzdal Království Bohu a Otci, aby Bůh byl všechno ve všem (1. Kor 15:24-28).
Už jsme zmiňovali opakování mandátu či poslání člověka s Noemem – a na tuto pasáž Písma se vyplatí podívat se ještě jednou. „Bůh požehnal Noeho a jeho syny a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. … Kdo prolévá krev člověka, jiným člověkem bude prolita krev jeho. Vždyť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka. Ale vy se ploďte a množte, hemžete se na zemi a rozmnožte se na ní. … Ustanovuji s vámi svou smlouvu, že již nevyhladím všechno tvorstvo vodami potopy a že už nebude potopa, která by zničila zemi. Na oblak jsem dal duhu, která bude znamením smlouvy mezi Mnou a zemí“ (Gen 9:1, 6-7, 11, 13). Jinými slovy, mandát daný člověku při stvoření, trest smrti pro vrahy a smlouva, že Bůh znovu nezničí zemi potopou, jdou neoddělitelně ruku v ruce. A jestli o tom někdo chce pochybovat, ať se po dešti podívá na nebe, jestli je na něm duha. Jak to ale souvisí s člověkem jako nositelem Božího obrazu? Mezi učenci stále ještě neexistuje shoda, jestli se argumentace „Vždyť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka,“ týká hodnoty člověka nebo jeho soudcovské role. Neboli, jestli znamená, že „Člověk je stvořen k Božímu obrazu, a proto jeho zavraždění musí být trestáno smrtí,“ nebo to, že „Člověk je stvořen k Božímu obrazu, a proto může jako Boží místokrál na zemi soudit a vykonávat tresty.“ Já osobně nevidím důvod, aby text nehovořil o obojím, protože místokrál je tím, kdo prosazuje Královu spravedlnost, a vražda místokrále je rozhodně hrdelní zločin. Tak nebo tak, máme zde člověka jako Božího zástupce a útok proti němu se trestá smrtí, a to na základě faktu, že člověk je stvořen k Božímu obrazu.
Nám dnes tato realita nedochází zdaleka tak snadno jako prvním čtenářům knihy Genesis. Nicméně, přibližuje nám ji to, jak naše kultura dnes prožívá a chápe například pálení fotografií nebo osobních dopisů. Tak nějak stále „víme“, že „tu jde o víc než jen o tu věc“ – fotografie či dopisy určitým způsobem představují a zprostředkovávají danou osobu, a tak neúcta vůči nim je neúctou vůči dané osobě – tak jako neúcta vůči soše krále Nebúkadnesara byla neúctou vůči němu (Da 3). Bylo běžnou starověkou praxí, aby vladaři na konkrétním území, které si podmanili a vládli nad ním, nechali vztyčit svůj obraz, své zpodobnění – úcta vůči nic znamenala úctu vůči vladaři, neúcta znamenala neúctu vůči vladaři a útok proti nim se trestal smrtí. Právě to vidíme v Genesis 9 – ne snad proto, že by si biblický autor vypůjčil pohanskou praxi a napsal Svaté Písmo podle ní, ale proto, že z Noema jsme všichni vzešli a proto, že všechny civilizace jím byly ovlivněny. Člověk je tedy Božím zpodobněním a vyjádřením Jeho vlády; je Jeho místodržícím na zemi, který má rozšiřovat po světě poslušnost vůči Bohu a prosazovat Bohem definovanou spravedlnost, a proto má být prolití jeho krve trestáno smrtí. A, samozřejmě, druhou stranou této mince je, že konání spravedlnosti a Bohem definované lásky je projevem obnoveného lidství. Slovy apoštola Jana, „Podle toho se poznají děti Boží a děti Ďáblovy: žádný, kdo nečiní spravedlnost a kdo nemiluje svého bratra, není z Boha“ (1. J 3:20). A jinde, „Řekne-li někdo: ‚Miluji Boha,‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Vždyť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. A toto přikázání máme od Něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval také svého bratra“ (1. J 4:20-21). Jinými slovy, kdo říká „Miluji svou ženu,“ ale přitom plive na její fotografie, je lhář.
Dalším faktem, který by prvním čtenářům Genesis velmi pravděpodobně ihned došel, ale nás míjí, je to, že Genesis 1:26 nám říká, člověk je stvořen k Božímu „obrazu“, hebrejsky tselem. Jedná se o totéž hebrejské slovo, které Písmo na řadě míst používá k označení model, jako například v 2. Kr 11:18; 2. Le 23:17; Ez 7:20; 16:17; Am 5:26 a Da 3. Není třeba, abychom se teď hlouběji věnovali starověké teologii model, proto jen stručně. Modly se umisťovaly do chrámových prostor po jejich dokončení a měly zprostředkovávat přítomnost boha, jehož obrazem byly, byly prostředníkem mezi bohem a člověkem a skrze něj celým zbytkem stvoření, měly zprostředkovávat boha světu svou přítomností a svým konáním, a svět bohu skrze přinášení obětí.
Stejně tak člověk: je umístěn do nejsvětější svatyně, do chrámové zahrady chrámového světa, po jeho dokončení, je prostředníkem mezi Bohem a světem, a prostředníkem mezi Bohem a člověkem je Člověk Kristus Ježíš (1. Tim 2:5), má zprostředkovávat světu Boží vládu svou přítomností a svým konáním podle Božích standardů, a má odevzdávat svět Bohu jeho zvelebováním, díkůvzdáním za něj atd., neboli oběťmi své poslušnosti. Proto vidíme, že když je člověk v Kristu obnoven ze svého pádu, je nazýván knězem (Zj 1:6) a předkládá Bohu oběti poslušnosti. To znamená, že se vztahuje k Bohu a k živému i neživému stvoření podle Božích standardů, a právě v tom zažívá společenství s Bohem (J 14:23; Mt 25:40), a to i v těch nejmenších věcech, jako je jídlo nebo pití (1. Kor 10:31). Člověk, který je usmířený s Bohem skrze Krista, je Božím chrámem (1. Kor 6:19), je zprostředkováním Boží přítomnosti, moci a milosti, je knězem, který předkládá svět Bohu a Boha světu, který skrze Krista Velekněze je prostředníkem mezi Bohem a člověkem a celým zbytkem stvoření. Tak jako mrtvé, hluché a slepé modly zastupují mrtvá božstva a vedou ke smrti (Ž 135:15-18), stejně tak živé, obnovené, kněžské „modly“ zastupují Živého Boha a vedou k Životu.
A pro teď poslední věc, na kterou se s Genesis 1 zaměříme. „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi…“ Na závěr tedy samozřejmý fakt – k Božímu obrazu jsou stvořeni muž i žena. Mandát stvoření, který skrze obnovu lidstva a světa v Kristu vykvétá do Velkého poslání Církve, je udělen v kontextu vztahu muže a ženy, v kontextu manželství a rodiny. Muž a žena jsou na světě, aby společně zrcadlili Boha, aby společně podmaňovali a znebešťovali zemi, aby ji naplňovali dalšími Božími podmaňovateli a správci a kněžími. Právě v tomto světle potřebujeme chápat Církev, rodinu, děti, vzdělávání a každý jeden den našich životů. Církev není cílem sama o sobě. Rodina není cílem sama o sobě. Vztahy nejsou cílem samy o sobě. Vzdělání a zkušenosti a řemesla a zdroje jsou samy o sobě k ničemu – jsou nepochopené a nevyužité, dokud je nevidíme v kontextu mandátu stvoření a Velkého poslání Církve. Jsme tu proto, abychom složili Kristu svět k nohám, abychom v každém našem skutku předkládali svět Bohu a Boha světu podle Jeho svatých, spravedlivých a dobrých standardů – a to platí pro každého jednoho člověka, včetně našich dětí, a pro každou jednu oblast a věc v našich životech.
A samozřejmě, Kristus jako druhý Adam a jako druhý Noe a jako dokonalý Boží Obraz všechny tyto slavné a velkolepé pravdy zásadním způsobem potvrzuje. Ti, kdo jsou v Kristu, kdo jsou v Jeho Těle, jsou 1) obnoveni a ustanoveni do pozice královských správců a kněží (Zj 1:6; 1. Pt 2:9); 2) jsou odděleni a vysláni jako Kristovi zástupci a vyslanci (2. Kor 5:20); 3) jsou pověřeni proměnou národů k poslušnosti vůči Kristu (Ř 1:5; 16:26), aby se Boží vůle v rámci panování Božího Království děla na zemi jako na nebi (Mt 28:18-20; 2. Kor 10:4-5; Mt 6:10), 4) a proto mají napodobovat svého Boha (Dt 10:17-19) a Otce (Mt 5:48), a 5) dorůstat tak do plnosti lidství, která se měří podle Krista (Ef 4:13-15); podle Krista, který je září Boží slávy a otiskem Jeho podstaty, neboli dokonalým Božím obrazem (Žd 1:3).
Co tedy v praxi znamená být člověkem? Co znamená být součástí nového lidstva? Co znamená panovat nad stvořením? Co znamená znebešťovat zemi? Co znamená, že svět je Chrámem a má se stát Chrámem a my jsme jeho stavitelé a kameny a kněží? Co znamená ve všem v pravdě poznávat Trojjediného Boha a sebe a být tím proměňováni od slávy ke slávě? Tuším, že by se na světě našly i jednodušší otázky. A doufám, že chápete, proč odpovědi, které se vám chystám dát, svou hloubkou vyčerpávají jednotlivá témata asi tolik, jako dřep s výskokem vyčerpává téma mezigalaktického cestování. Nicméně… Jsme stvořeni k Božímu obrazu, a proto:
1) Potřebujeme zásadním způsobem přerozmyslet a přerozmýšlet celé své bytí a to, jak se díváme na Boha a na každou jednu věc okolo nás, ve světle biblických obrazů, symbolů, znamení a metafor.
2) Potřebujeme se učit vidět každého člověka jako obraz našeho Boha a jako příležitost šířit Boží lásku, pravdu, spravedlnost, dobrotu a svobodu. Slovy Jana Kalvína: „Když se setkáš s někým, kdo potřebuje tvou pomoc, ať už je to kdokoliv, nemáš žádné právo mu tuto pomoc upřít. Řekněme, že je cizincem. Pán mu vtiskl znamení, které by ti mělo být dobře známé, a proto ti zakazuje být lhostejný vůči vlastnímu tělu a krvi (Iz 58:7). Řekněme, že je protivný a bezohledný. Pán na něj ukazuje jako na někoho, koho odlišil [od zbytku stvoření] nádherou a září svého obrazu (Ga 6:10). Řekněme, že tě vůči němu neváže žádná povinnost. Pán se jakoby staví na jeho místo, abys v něm rozpoznal mnohé velké závazky a povinnosti, kterými si tě zavázal Pán. Řekněme, že si nezaslouží, aby pro něj vynaložil jakékoliv úsilí; Boží obraz v něm, kterým je ti doporučován, je hoden tebe a všeho tvého úsilí. Ale jestli si od tebe nejen nezaslouží žádné dobro, ale dokonce tě popouzí křivdami a ničemností, stále nemáš žádný dobrý důvod, proč bys ho neměl v lásce přijmout a zahrnovat ho skutky lásky. Řekneš mi: ‚Zaslouží si ode mě něco dost jiného.‘ Ale co si od tebe zasloužil Pán? … A tak dosahujeme toho, abychom konali, co je nejen těžké, ale zcela proti naší přirozenosti, abychom milovali ty, kdo nás nenávidí, odpláceli za zlé dobrým a žehnáním za kletby, protože si pamatujeme, že nemáme přemítat o ničemnosti lidí, ale hledět k Božímu obrazu v nich, k obrazu, který jakoby přikrývá a vymazává jejich chyby a svou krásou a důstojností nás vábí k tomu, abychom milovali a přijímali.“
3) Ke každé jedné věci v celém stvoření a ke každé jedné činnosti se potřebujeme vztahovat jako k něčemu, co nám má pomáhat dorůstat do plnosti lidství. Jako k něčemu, v čem se skrze poslušnost vůči Božímu objektivnímu standardu svatosti, spravedlnosti a dobroty, kterým je Jeho zákon, můžeme a máme setkat s Bohem (J 14:23). Jako k něčemu, co máme posvěcovat Božím Slovem, modlitbami a poslušností (1. Tim 4:5), a tak předkládat svět Bohu a Boha světu. Ano, to se týká i přebalování, vaření, milování nebo toho, jak neseme nadávky a nenávist bezbožných.
4) Potřebujeme začít chápat každou minutu našeho života, a především pak naši práci a rodinu a církevní společenství, v kontextu mandátu stvoření – v kontextu „Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a panujte“ (Gen 1:26-27), který se rovná kontextu „Jděte a učedničte národy… a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28:19-20). A to, samozřejmě, znamená Boží zákon, který nás učí být lidmi, milovat Boha a milovat bližní.
5) Jsme kněžský lid žijící v chrámovém světě, a proto ústředním důrazem našich životů musí být uctívání Boha. Ostatně, i právě k tomu nás znovu a znovu vyzývá a zve celé stvoření. „Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle Jeho rukou“ (Ž 19:1). „Nebesa zvěstují Jeho spravedlnost a všechny národy vidí Jeho slávu“ (Ž 97:5). „Mladí lvi řvou po kořisti a žádají od Boha svou potravu“ (Ž 104:21). „Radujte se, nebesa, jásej, země, ať burácí moře a vše, co je v něm! Vesel se, pole, a vše, co je na něm. Tehdy bude jásat všechno lesní stromoví před Hospodinem, neboť přichází – přichází, aby na zemi konal soud. Spravedlivě bude soudit celý svět, národy ve své pravdě“ (Ž 96:11-13). „A všechno stvoření, které je v nebi, na zemi, pod zemí i na moři, všechno, co je v nich, jsem slyšel volat: ‚Tomu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi dobrořečení, úcta, sláva i moc na věky věků!‘“ A ty čtyři živé bytosti říkaly: ‚Amen.‘ A starší padli na tvář a poklonili se“ (Zj 5:13-14).
6) Musíme nekompromisně hlásat, že člověk je nositelem Božího obrazu od svého početí. Boží obraz není něco, co přichází s věkem, co je otázkou intelektu, pohlaví, fyzického stavu nebo barvy kůže. Čtyřbuněčný Pán Ježíš byl dokonale a plně Bohem a dokonale a plně člověkem. Nenarození nebo mentálně postižení lidé nejsou o nic méně lidmi, nejsou o nic méně nositeli Božího obrazu. A to samé platí o lidech, kteří mají jiné množství melaninu v pokožce. A o ženách. A o libovolných dalších výjimkách, které se lidská hříšnost napříč dějinami pokoušela a pokouší najít.
7) Pokud se k jakékoliv skutečnosti vztahujeme jako k něčemu, čeho „se křesťanství netýká“, protože „to je politika“ nebo „jsme v posledních dnech“ nebo ________ (libovolná jiná výmluva), říkáme tím v důsledku to, že daná oblast v tomto světě neexistuje, protože se zjevně jedná o oblast, ke které se Bůh sám nijak nevztahuje. Tam, kde Bůh promlouvá, musíme promlouvat my. Tam, kde Bůh má, co říct, musíme mít, co říct, my, Jeho vyslanci, místodržitelé, zástupci a nositelé Jeho obrazu. A Svatá Písma nám říkají, že Kristus nese svým mocným slovem VŠECHNO (Žd 1:3). To znamená, že Bůh se zjevně nějakým konkrétním způsobem, neboli podle svého charakteru a svých standardů, vztahuje k celému stvoření, ke každému jednomu atomu. Slovy Abrahama Kuypera, „V celém vesmíru neexistuje jediný čtvereční centimetr, nad kterým by Kristus, svrchovaný nade vším, nevyhlašoval: ‚Je Můj!‘“ A jestli máme plnit svou roli nositelů Božího obrazu a Kristových následovníků a otroků, musíme se vztahovat k celému stvoření i my, a to, samozřejmě, podle Božích objektivních standardů lásky, dobra, práva, spravedlnosti a svatosti. Nemám právo říkat, co se nám zachce, nemáme právo věřit, čemu se nám zlíbí. Ve všem máme a musíme usilovat o to, abychom se v poslušnosti líbili Tomu Jedinému, na kterém záleží (1. Kor 10:31), abychom Ho těšili a ctili. Právě to znamená Ho milovat. Právě to znamená být Jeho obrazem. Právě to znamená být člověkem.
8) Jak už dnes zaznělo, člověk byl stvořen, aby zprostředkovával a napodoboval a odrážel Boha, Jehož trůn stojí na základě práva a spravedlnosti (Ž 89:15; 97:2); Boha, který sám je standardem svatosti, dobra, práva a spravedlnosti; Boha, který nám zjevil, že na úrovni stvoření jsou svatost, spravedlnost a dobro vyjádřeny Jeho zákonem (Ř 7:12). Proto není divu, že součástí obnovy člověka do plného lidství je mít na srdci zapsán tento Boží zákon (Jer 31:32-34); není divu, že velikost v Božím Království se měří podle přístupu i k tomu nejmenšímu a nejposlednějšímu přikázání Starého zákona (Mt 5:16-20). Ubírat cokoliv ze Zákona, z Božího standardu dobra, z vyjádření Božího charakteru, v důsledku nevyhnutelně znamená popírat významnou část toho, proč byl člověk stvořen, znamená to zříkat se ústředního poslání člověka, znamená to zapírat své vlastní lidství – a upírat lidství těm, se kterými své antinomiánské, proti-zákonné, názory sdílíme.
9) Jakožto nositelé Božího obrazu, Jeho zástupci, správci, vyslanci, kněží, učedníci, děti a dědicové, máme poslání ukazovat světu, jaký je Bůh, máme být „dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec“ (Mt 5:48). V důsledku nemáme na výběr – ze samé podstaty své stvořenosti k Božímu obrazu neustále vyučujeme o Bohu a ukazujeme Boha. A buď to děláme pravdivě, nebo lživě. Buď jakožto vyslanci lžeme o svém Králi a Stvořiteli, nebo Ho zastupujeme věrně. Ale nemáme možnost nezastupovat Ho. Když ignorujeme potratovou genocidu kolem nás, říkáme tím, že Bůh ji ignoruje. Když nebojujeme proti pošlapávání Božího obrazu v člověku, říkáme tím, že Bohu nevadí. Když jsme ochotni dělat kompromisy s falešnými náboženstvími, říkáme tím, že jsou pro Boha přijatelná. Když se nezastáváme slabých a ponecháváme je napospas jejich utlačovatelům, říkáme tím, že Bohu útlak a tyranie nevadí. Když ignorujeme správcovskou péči o stvoření, říkáme tím, že Bůh se o své stvoření nestará a že Mu na něm nezáleží. Když lžeme a pomlouváme a cizoložíme před svými monitory, říkáme tím, že Bůh je lhář a pomlouvač a cizoložník.
10) Musíme bojovat, hodovat a smát se s plnou pusou. Náš Bůh, Bůh svatosti, práva a spravedlnosti, je Bůh, který stvořil tento svět se všemi jeho radostmi, s jeho krásou a chutěmi a vůněmi, se vztahem muže a ženy, a prohlásil, že je to velmi dobré (Gen 1:31). Náš Bůh je Bohem, který ustanovil, že máme pít „víno, které dává radost lidskému srdci“ (Ž 104:15) a který přikazuje „Raduj se z ženy svého mládí. Ta líbezná laň, ta půvabná srna, její prsy ať tě uspokojují v každé době, její láskou se opájej ustavičně“ (Př 5:18-19). Náš Bůh je Bohem, který ohledně použití jednoho ze svých svatých desátků přikazuje „Dej stříbro za všechno, po čem tvá duše touží, za skot a brav, víno a pivo, za cokoliv, co si přeje tvá duše; jez před Hospodinem, svým Bohem, a raduj se ty i tvá rodina“ (Dt 14:26), „aby ses naučil bát Hospodina, svého Boha, po všechny dny“ (Dt 14:23). Náš Bůh je Bohem, který se vysmívá do tváře vzpurným mocnářům a rozbíjí tyrany na kusy a vylévá na ně svůj planoucí hněv (Ž 2). Náš Bůh je Bohem, který kajícným přikazuje „Netruchlete a neplačte! Jděte, jezte tučná jídla, pijte sladké nápoje a posílejte podíly těm, kteří nic nemají, protože tento den je svatý našemu Pánu. Netrapte se, protože radost z Hospodina bude vaší silou“ (Neh 8:9-10). A právě o tomto Bohu máme svědčit světu.
Máme svědčit světu, který i navzdory našim selháním byl, je a bude vykoupen, neboť „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem … vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při Jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi, potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc. Neboť On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod Jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni. Neboť toto porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ … Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu zbytečná“ (1. Kor 15:3-4, 20-26, 50-54, 57-58).
Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.