Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Jestli chceme pochopit apoštolské sdělení, potřebujeme si všímat apoštolských důrazů a vyjádření – jsou to důrazy božského Autora (2. Tim 3:16-17).

Apoštolská vyjádření, která zdůrazňují poslušnost víry:
1) Jk 2:20-25 – Gen 15:6; Gen 26:5.
2) Ga 5:6 a 1. Kor 7:19 – Mt 22:36-40; Ř 13:9-10.
3) Ř 2:6-7, 13 – 2. Kor 5:9-10; Ef 6:7-8.
4) J 8:39-44 – J 8:21-44.
5) Sk 10:31-45 – Sk 10:2, 4, 31-45.
6) J 15:4-10.
7) Žd 6:4-12 – Žd 6:4-12; 3:18-19; Sk 10:34-35; Ř 2:6-7.
8) Sk 26:20 – L 3:8-10; Mal 3:22-23; Sk 26:17-18; Sk 24:24-25; Sk 17:30-31.

Důkaz reformačního důrazu na poslušnou víru:
1) Belgická konfese: 24, 25, 29.
2) Heidelberský katechismus: 87-91.
3) 39 Článků náboženství: 8, Atanášovo vyznání, 11, Kázání o ospravedlnění.
4) Česká konfese: 9.
5) Dordrechtské kánony: 4-5:12-13.
6) Westminsterské vyznání: 1:7; 14:2; 15:2-3; 19:2, 4, 5, 6, 7; 30:1.

Závěr: Biblická i historická spásná víra je poslušnou vírou v Krista, ne vírou ve víru.

Text kázání:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je Janovo evangelium 8:36-44.

Jestliže vás tedy Syn vysvobodí, budete vskutku svobodní. Vím, že jste potomci Abrahamovi, ale usilujete mne zabít, protože mé slovo nemá ve vás místo. Já mluvím o tom, co jsem viděl u svého Otce, a vy činíte to, co jste slyšeli u vašeho otce.“ Odpověděli mu: „Náš otec je Abraham.“ Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli Abrahamovy děti, činili byste Abrahamovy skutky. Nyní mne usilujete zabít, člověka, který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham neučinil. Vy činíte skutky svého otce.“ Řekli mu: „My nejsme zrozeni ze smilstva! Máme jednoho Otce, Boha.“ Ježíš jim řekl: „Kdyby byl Bůh váš Otec, milovali byste mě, neboť z Boha jsem vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mne poslal. Proč nerozumíte mé řeči? Proto, že nemůžete slyšet mé slovo. Vy jste z otce Ďábla a chcete činit žádosti svého otce. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví ze svého vlastního, protože je lhář a otec lži.

Jak už několikrát zaznělo, Boží zaslíbení, včetně zaslíbení věčného života, přijímáme vírou, ne svými zásluhami, a to jedině a pouze na základě Boží milosti. Našli se i významní a nesmírně obdarovaní teologové, kteří řekli, že tato pravda je „základním článkem křesťanského náboženství“, „pantem, na kterém se otáčí celé [křesťanské] náboženství,“ a „ústředním článkem celé doktríny spásy a základem veškerého náboženství“. Začít byť i jen uvažovat o tom, že by mé skutky mohly jakkoliv ovlivňovat vztah vůči Bohu, který jako křesťan mám, znamená balancovat na hranici zkázonosného učení, které vede do záhuby. Ospravedlnění jedině samotnou milostí jedině skrze samotnou víru, toť pravda nejdůležitější, a zmýlit se v ní znamená věčné zatracení.

Je tu jediný problém. Apoštolové zdaleka takhle opatrní nebyli.

Až budeme procházet následující pasáže, potřebujeme si uvědomit, že Písmo má kromě mnoha lidských autorů jednoho autora božského – a to Ducha Svatého (2. Tim 3:16-17). To znamená, že Jakub nemá jinou teologii než Pavel, který nemá jinou teologii než Jan nebo Pán Ježíš. Zároveň si potřebujeme položit zásadně důležitou otázku: „Řekl bych to já se svou teologií takhle?“ Nebo možná: „Kdyby apoštolové zastávali stejnou teologii jako já, napsali by to takhle?“

Znovu je na místě připomínka: Otázkou není, jestli jsme spaseni milostí skrze víru, ale jak se projevuje spásná milost a jak vypadá spásná víra v praxi. Otázkou je, jestli je apoštolským důrazem poslušná, smluvní, abrahamovská víra s objektivními standardy, nebo jestli je oním (tak pěkně znějícím) „spolehnutím, které přichází s prázdnýma rukama, a nezbývá jí, než se uvrhnout na Spasitele“.

1) Jakubův 2:20-25

„Chceš však poznat, ó nerozumný člověče, že víra bez skutků je neúčinná? Cožpak náš otec Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, když na oltáři obětoval svého syna Izáka? Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že v těch skutcích se stala víra dokonalou. I naplnilo se Písmo, které praví: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost‘ a byl nazván Božím přítelem. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlňován, a ne jen z víry. A nebyla podobně ospravedlněna ze skutků i nevěstka Rachab, když přijala posly a propustila je jinou cestou?“ (Jk 2:20-25).

Znovu si to připomeňme – apoštol Jakub a apoštol Pavel oba dva učí ty samé pravdy.

Pravda, Jakub a Pavel jsou různí lidé a (z Boží prozřetelnosti) mají různý slovník a různé důrazy, tak jako se zásadně jinak čte například Marek a Jan. Nicméně, oba dva učí to samé.

Aby nemohlo být pochyb, co Jakub myslí „ospravedlněním“ Abrahama, cituje totožnou pasáž (Gen 15:6), jakou ve svém argumentu za ospravedlnění z víry cituje apoštol Pavel (Ř 4:5-9). Proto bychom se neměli spokojit s prázdným voláním „Jedině vírou, jedině vírou,“ – je totiž stejně apoštolské prohlásit, že „Ze skutků, a ne jen z víry“. (…a nebo se apoštol Jakub dopustil ohromující chyby, pokud ne naprostého šílenství.) Zjevně to, co ospravedlňuje, není konkrétní dokonalé poskládání myšlenek a slov ohledně spásné víry – ale spásná víra, která plní Boží přikázání.

To ale není něco, co by nás mělo překvapovat – už na začátku této série jsme hovořili o tom, že požehnání abrahamovské smlouvy jsou skrze víru (Gen 15:6), ale že když Bůh předává smlouvu Izákovi, nezmiňuje víru jeho otce Abrahama, to, že jeho otec „uposlechl a zachovával, co jsem mu uložil, Mé příkazy, Má ustanovení a Mé zákony“ (Gen 26:5). Jinými slovy, sám Mojžíš během deseti kapitol jednou hovoří o víře a jednou o dodržování přikázání, a v obou případech míní totéž – míní živou, poslušnou víru.

Takže, to, co potřebujeme, je méně sloganů a více obsahu.

2) 1. Korintským 7:19 a Galatským 5:6

„V Kristu Ježíši nic neznamená obřízka ani neobřízka, ale víra působící skrze lásku“ (Ga 5:6).

„Obřízka nic neznamená ani neobřízka nic neznamená, ale zachovávání Božích přikázání“ (1. Kor 7:19).

Jak nám řekl Pán Ježíš a i apoštol Pavel sám, láska znamená zachovávání Božích přikázání (Mt 22:36-40; Ř 13:9-10). Proto si tam, kde Písmo předepisuje chování vůči Bohu a bližním a hovoří o lásce, můžeme místo slova „láska“ směle dosadit „zachovávání Božích přikázání“. A tak vidíme, že se „víra působící skrze lásku“ stává „vírou působící skrze zachovávání Božích přikázání“.

Když se v tomto kontextu (a nebo i bez něj) podíváme na dva výše zmiňované verše, vidíme, že apoštol Pavel používá spásnou víru prakticky jako synonymum k zachovávání Božích přikázání.

Opět, nic, co by nás mělo překvapovat, když si uvědomíme, že pro Pavla jasně vysvětluje ospravedlnění Mojžíš, který zapsal Genesis 15 i Genesis 26.

3) Římanům 2:6-7, 13

„On odplatí každému podle jeho skutků. Těm, kteří s vytrvalostí v dobrém skutku hledají slávu, čest a neporušitelnost, dá věčný život. Avšak těm, kteří jsou sobečtí a neposlouchají pravdu, nýbrž poslouchají nepravost, odplatí hněvem a zuřivostí. … U Boha nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ospravedlněni budou ti, kdo jej plní.“ (Ř 2:6-7)

Opět, jestli Pavel chce říct, že naše skutky v otázce našeho věčného stání před Bohem nehrají žádnou roli, protože „ti, kdo obdrží věčný život jsou jedině ti, kdo se upínají jedině samotnou vírou jedině ke Kristu jedině na základě Boží milosti“, dopouští se snad ještě šílenější chyby než apoštol Jakub ve 2. kapitole svého listu: „Odplatí podle skutků … dá věčný život těm, kdo vytrvale v dobrém skutku … plní Zákon…“

 Někdo by ale mohl namítnout, že Pavel zde nemyslí každého, ale pouze ty, kdo nejsou v Kristu, že jedině ti, kdo nejsou v Kristu, budou souzeni podle svých skutků. Je ale celá řada pasáží směřovaných křesťanům, které tento výklad vylučují: „Proto se i horlivě snažíme, abychom se [Pánu] líbili, ať zůstáváme doma nebo odcházíme. Neboť my všichni se musíme objevit před soudnou stolicí Kristovou, aby každý přijal odplatu za to, co vykonal v těle, ať už to bylo dobré nebo zlé“ (2. Kor 5:9-10). „Ty pak, proč soudíš svého bratra? Nebo i ty, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni se přece postavíme před soudnou stolici Boží. … Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu“ (Ř 14:10, 12). „Služte ochotně, jako Pánu, a ne jako lidem. Víte, že každý, kdo vykoná něco dobrého, vezme za to odměnu od Pána, ať je to otrok nebo svobodný“ (Ef 6:7-8).

Vidíme tedy, že všichni lidé, včetně křesťanů, budou souzeni podle skutků. To neříkám já, ale apoštol Pavel. A křesťanům Bůh „odplatí podle jejich skutků“, a „dá jim věčný život“, jelikož jsou „těmi, kteří s vytrvalostí v dobrém skutku hledají slávu, čest a neporušitelnost“. Tuhle pasáž není, jak obejít.

4) Jan 8:39-44

„Odpověděli Mu: ‚Náš otec je Abraham.‘ Ježíš jim řekl: ‚Kdybyste byli Abrahamovy děti, činili byste Abrahamovy skutky. Nyní Mne usilujete zabít, člověka, který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham neučinil. Vy činíte skutky svého otce.‘ Řekli Mu: ‚My nejsme zrozeni ze smilstva! Máme jednoho Otce, Boha.‘ Ježíš jim řekl: ‚Kdyby byl Bůh váš Otec, milovali byste Mě, neboť z Boha jsem vyšel a od Něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale On Mne poslal. Proč nerozumíte Mé řeči? Proto, že nemůžete slyšet Mé slovo. Vy jste z otce Ďábla a chcete činit žádosti svého otce. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví ze svého vlastního, protože je lhář a otec lži“ (J 8:39-44).

Připomeňme si, že Pán Ježíš říká tato slova „Židům, kteří Mu uvěřili“ (J 8:31). Nečteme: „Kdybyste byli Abrahamovy děti, spolehli byste se na Mne.“ Nečteme: „Kdyby byl Bůh váš Otec, upínali byste se ke Mně vírou a došli spočinutí.“ Znovu a znovu slyšíme o „činění“ a „usilování“. O pár řádků výše Pán Ježíš předkládá sám sebe jako vzor pravého Izraelce, pravého Abrahamova Potomka, a říká: „A Ten, kdo Mne poslal, je se mnou; nezanechal Mne samotného, protože Já stále činím to, co se Jemu líbí“ (J 8:29). (Ozvěnu této pasáže později uslyšíme v Janovi 15.)

Jak by našim uším znělo následující evangelizační kázání? „Budete Krista hledat, ale zemřete ve svém hříchu. Musíte věřit, že Pán Ježíš Kristus je Bohem Starého zákona, jinak zemřete ve svých hříších! Bůh je s těmi, kdo stále činí to, co se Mu líbí. … Musíte činit Abrahamovy skutky! Musíte přestat konat, jak jste konali doteď, ale musíte žít poslušně, tak jak žil Abraham! Nečiňte tak, jak činíte teď! Musíte milovat Pána Ježíše, neboť On přišel od Boha!“

…a jestli se nám zdá „málo zaměřené na evangelium“, pak je na evangelium málo zaměřený sám Pán Ježíš, protože tato slova nejsou ničím jiným než výtahem z Jeho vlastních slov v této pasáži (J 8:21-44).

5) Skutky 10:31-45

Kornéliovi, který je nazván „člověk zbožný, který se bál Boha s celým svým domem, dával mnoho almužen lidu a stále se modlil k Bohu“ (Sk 10:2), se zjevuje anděl a přikazuje mu nechal zavolat apoštola Petra. Kornélius toto setkání shrnuje následovně: „Před čtyřmi dny jsem se postil do této hodiny a o deváté hodině jsem se modlil ve svém domě, a hle, přede mnou stál muž v zářivém rouchu a řekl: ‚Kornélie, tvá modlitba byla vyslyšena a tvé skutky milosrdenství byly vzpomenuty před Bohem. Pošli tedy do Joppe a povolej Šimona, který je nazýván Petr; ten je hostem v domě Šimona koželuha u moře. On přijde a bude k tobě mluvit‘“ (Sk 10:30-32). Anděl Kornéliovi konkrétně řekl: „Tvé modlitby a tvé almužny vystoupily, jako připomínka před Bohem…“ (Sk 10:4).

Evangelikálním uším tu možná zaznívá až příliš slov o almužnách, modlitbách, postech, a příliš málo o „naprostém spolehnutí se na Božího Krista“. Bude hůř. Když totiž Petr přichází, říká:

„Opravdu nyní chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je Mu milý ten, kdo se Ho bojí a činí spravedlnost. To je slovo, které poslal synům Izraele, když zvěstoval pokoj skrze Ježíše Krista – On je Pánem všech“ (Sk 10:35-36).

Petr vystihuje apoštolské poselství („slovo, které Bůh poslal synům Izraele“) tak, že „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě jsou Mu milí ti, kdo se Ho bojí a činí spravedlnost,“ v poslušnosti vůči Ježíši Kristu, který „je Pánem všech“, a ti, kdo jsou Bohu milí, v Něm mají pokoj. Poté ve verších 37-41 následuje souhrn Kristova života, ukřižování a vzkříšení, a shrnutí apoštolského poslání, neboli to, aby apoštolové „lidu vyhlásili a dosvědčili, že [Kristus] je ten Bohem ustanovený Soudce živých i mrtvých“ (Sk 10:42). Poté následuje upřesnění, že „Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že skrze Jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v Něho věří“ (Sk 10:43).

Jinými slovy, Kornélius se svými almužnami, modlitbami a posty je ilustrací člověka, který je milý Bohu, protože se Ho bojí a činí spravedlnost. A být milý Bohu skrze bázeň před Ním a konání spravedlnosti v poslušnosti vůči Kristu je něco, co Petr definuje jako apoštolské poselství.

Pravda, Petr rozhodně zmiňuje víru – ale jeho důraz, tak jako důraz celé pasáže, leží někde výrazně jinde. „Samotnou víru, která přichází s prázdnýma rukama“ aby jeden v celé pasáži hledal marně – a rozhodně není Petrovou definicí apoštolského poselství ani apoštolského poslání.

6) Jan 15:4-10

„Zůstaňte ve Mně a Já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstává-li v révě, tak ani vy, jestliže nebudete zůstávat ve Mně. Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve Mně a Já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze Mne nemůžete činit nic. Jestliže někdo ve Mně nezůstává, bude jako ta ratolest vyvržen ven a uschne; pak je shromažďují a házejí do ohně, a hoří. Zůstanete-li ve Mně a zůstanou-li Mé výroky ve vás, požádejte, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven Můj Otec, když ponesete hojné ovoce a stanete se Mými učedníky. Jako Otec miluje Mne, tak i já miluji vás. Zůstaňte v Mé lásce. Zachováte-li Má přikázání, zůstanete v Mé lásce, jako Já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v Jeho lásce“ (J 15:4-10).

Několik zásadně důležitých faktů: 1) Pán Ježíš hovoří ke svým učedníkům a přikazuje jim zůstávat v Něm – zjevně je tedy možnost v Pánu nezůstat. 2) Ratolesti, které nenesou ovoce, jsou vyťaty z révy – aby z ní mohly být vyťaty, nejprve v ní musí být. Zůstávání v révě je podmíněno nesením ovoce. To znamená, že existuje skupina lidí, kteří skutečně byli v Kristu, ale na základě svého nenesení ovoce jsou vyťati a hozeni do ohně. 3) Pán Ježíš hovoří ke svým učedníkům a říká, že jestliže ponesou ovoce, „stanou se“ Jeho učedníky (J 15:8).[1] Je tedy možné být v nějakém smyslu Pánovým učedníkem, ale zároveň jím nebýt (ve smyslu skutků a ve smyslu spásném). 4) Pánova láska je velmi zjevně podmíněná zachováváním Jeho přikázání – a aby nemohlo být pochyb, Pán Ježíš tuto realitu opakuje i ohledně svého vztahu k Otci: „Zachováte-li Má přikázání, zůstanete v Mé lásce, jako Já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v Jeho lásce.“

Opět, máloco má tak daleko ke „spočinutí v bezpodmínečné milosti samotnou vírou“ jako tato Pánova slova.

7) Židům 6:4-12

„Neboť ty, kteří byli jednou osvíceni, okusili nebeského daru a stali se účastníky Ducha Svatého, …  a odpadli, je nemožné znovu obnovovat ku pokání … Vždyť zem, která pije déšť, jenž na ni často přichází, a plodí užitečnou bylinu těm, pro něž je také obdělávána, dostává od Boha požehnání. Když však nese trní a bodláky, je neužitečná a blízká prokletí; jejím koncem je spálení. Co se však týká vás, milovaní, jsme přesvědčeni o lepších věcech, o tom, co náleží k záchraně … Neboť Bůh není nespravedlivý, takže by zapomněl na vaši práci a lásku, kterou jste projevili Jeho jménu, když jste posloužili – a ještě sloužíte – svatým. Toužíme však, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost k nabytí plné jistoty naděje, která vytrvá až do konce, abyste nezlenivěli, ale napodobili ty, kteří jsou skrze víru a trpělivost dědici zaslíbení“ (Žd 6:4-12; sr. Žd 3:18-19).

Motiv velmi podobný Janovi 15. Jsou zde tací, kteří nenesou ovoce, jsou „neužiteční a blízcí prokletí“, až nakonec odpadají a „jejich koncem je spálení“, a jsou zde tací, kteří „plodí užitečnou bylinu“ a „dostávají od Boha požehnání“. Mohli bychom říct – jsou tu neplodné větve, které se házejí do plamenů, a jsou tu větve plodné, které nesou ovoce.

A za pozornost stojí i povzbuzení, které autor listu Židům dává čtenářům svého listu: „O vás jsme přesvědčeni o lepších věcech … Bůh není nespravedlivý, takže by zapomněl na vaši práci a lásku a službu.“ Nebo bychom, slovy apoštola Petra, mohli říct: „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je Mu milý ten, kdo se Ho bojí a činí spravedlnost“ (Sk 10:34-35). Podle autora listu Židům by z Boží strany bylo nespravedlností, kdyby čtenáři listu nedostali odplatu za dobré skutky, které učinili.

A aby nebylo pochyb, říká, že chce, aby vytrvali ve své horlivosti v dobrých skutcích, aby nabyli jistotu naděje, a skrze víru zdědili zaslíbení. Jinými slovy, „nést ovoce“ a dostat spravedlivě odplaceno za „vaši práci a lásku“ znamená „skrze víru zdědit zaslíbení“. Slovy listu Římanům 2:6-7, „On odplatí každému podle jeho skutků. Těm, kteří s vytrvalostí v dobrém skutku hledají slávu, čest a neporušitelnost, dá věčný život,“ – což neznamená nic jiného, než že spása je skrze víru.

8) Skutky 26:20

„Hlásal jsem nejprve těm, kteří jsou v Damašku, a potom v Jeruzalémě a po celé judské zemi, a také pohanům, aby činili pokání, obraceli se k Bohu a konali skutky, které svědčí o pokání“ (Sk 26:20).

Pavlovým charakterizováním jeho apoštolské služby už jsme se zabývali dříve, když jsme hovořili o smluvních povinnostech Nové smlouvy a ukazovali si fakt, že Pavel vystihuje své sdělení stejnými slovy jako Jan Křtitel (L 3:8, 10). Že „Jan Křtitel nekázal jiné pokání než Ezechiel (sr. Mal 3:22-23, kde čteme, že Jan Křtitel kázal pokání podle mojžíšovského zákona), a apoštol Pavel nekázal jiné pokání než Jan Křtitel.“

A za pozornost stojí, co tomuto vystižení Pavlovy služby předchází. Pavel vypravuje o svém setkání se vzkříšeným Pánem na cestě do Damašku, kde mu Pán řekl: „Budu tě vysvobozovat z tohoto lidu i z pohanů, ke kterým tě posílám otevřít jejich oči, aby se obrátili od tmy do světla, od moci Satanovy k Bohu, a aby vírou ve Mne obdrželi odpuštění hříchů a podíl mezi posvěcenými‘“ (Sk 26:17-18). Jinými slovy, kázat lidem, „aby činili pokání, obraceli se k Bohu a konali skutky, které svědčí o pokání“ v křtitelovském duchu znamená kázat ospravedlnění skrze víru. Je zjevné, že pro Pavla i pro Lukáše, který jeho slova zapisuje, má slovo „víra“ zjevně dost jiný obsah než „spolehnutí se na Krista“.

Stejný fakt vidíme, mimo jiné, o dvě kapitoly dříve, když si Félix zavolá Pavla, aby „si od něho poslechl o víře v Krista Ježíše“ (Sk 24:24). Čteme totiž, že když mu Pavel zvěstoval Krista, „mluvil o spravedlnosti, sebeovládání a budoucím soudu“ (Sk 24:25). To je něco, co je velmi v souladu s Petrovým hlásáním ve Skutcích 10 či s Pavlovým kázáním ve Skutcích 17(:30-31) – a něco, co v dnešním chápání „evangelia“, „evangelizace“ a „víry“ zní daleko za hranicí šílenství: „Evangelizace na téma spravedlnosti, sebeovládání a Božího soudu? Jako vážně?!?“

…samozřejmě, mohli bychom uvést celou řadu dalších pasáží. Tyto pasáže, a mnohé další, rozhodně nejsou něčím, co by si mnozí dnešní konzervativní/evangelikální/reformovaní křesťané představili pod „evangelizací“ nebo co by považovali za dobré, jasné vystižení doktríny „ospravedlnění z víry“, nebo co by na základě svého chápání víry řekli.

Nicméně, faktem, se kterým se musíme srovnat, je, že apoštolové tento jazyk používali – a že to je jazyk, který je dokonale v souladu se smluvním, abrahamovským chápáním víry. Otázkou není, jestli si křesťané, kteří budou zdůrazňovat „spočinutí samotnou vírou v bezbřehé, bezpodmínečné Boží milosti“, dokáží najít způsob, jak tyto pasáže vyložit „po svém“. Ohýbat pasáže, aby zapadaly do našich systémů, dokáže každý. Otázkou je, kam vedou apoštolové svými důrazy. A tam je odpověď jasná.

Majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků,

odložme veškerou zátěž a hřích

Samozřejmě, určitě se najde někdo, kdo to, co jsem zatím popsal, nazve novotářským. …pokud to nenazve něčím horším. A, vzhledem k tomu, jak se dnes prezentuje reformační teologie (zoufale zjednodušeně) či teologie církevních otců (prakticky vůbec), řada námitek vyletí právě z kruhů lidí, kteří se budou považovat za dědice reformace. Proto bude určitě nápomocné zaměřit se na reformační věroučné dokumenty a na to, jak popisují spásnou víru. Ne snad proto, že by se reformační vyznání dokonale a ve všem shodovala, ne snad proto, že by byla neomylná, ale proto, že jsou dobrou ilustrací reformačních přesvědčení.

Belgická konfese

(1561, kontinentální reformované církve)

Články 24 – 25

„Skutečná víra, kterou v nás vypůsobuje a tvoří slyšení Slova Božího a dílo Ducha Svatého, nás posvěcuje a činí nás novými lidmi, způsobuje, že žijeme nové životy, a osvobozuje nás z otroctví hříchu. Proto je nesmírně daleko od pravdy, že by tato ospravedlňující víra vedla člověka k zanedbávání zbožného a svatého života; naopak, bez ní by nikdy neudělal nic z lásky k Bohu, ale pouze ze sebelásky či ze strachu ze zatracení. Proto je nemožné, aby tato svatá víra nenesla v člověku ovoce; nehovoříme totiž o marné, prázdné víře, ale o takové víře, kterou Písmo nazývá vírou působící skrze lásku (Ga 5:6), která podněcuje člověka, aby konal skutky, které Bůh přikázal ve svém Slově… Zároveň neustále používáme svědectví a ustanovení uvedená v zákoně a prorocích, aby nás utvrzovala v učení evangelia a směřovala náš život podle Boží vůle ve vší cti a spravedlnosti ke slávě Boží.“

Článek 29

„…znaky křesťanů [jsou] jmenovitě to, že mají víru, a že když přijali Ježíše Krista jako jediného Spasitele, vyhýbají se hříchu, žijí podle Boží spravedlnosti, milují pravého Boha a svého bližního, neuhýbají napravo ani nalevo, a ukřižovávají své tělo a jeho skutky.“

Heidelberský katechismus

(1563, kontinentální reformované církve)

87. Mohou tedy být spaseni ti, kteří se neodvrátí od svého nevděčného a nekajícného způsobu života k Bohu?

Ti, kdo se od svého nevděčného a nekajícného života neobrátí k Bohu, rozhodně nemohou být spaseni. Písmo totiž praví, že neřestníci, modláři, cizoložníci, zloději, lakomci, závistivci, opilci, utrhači, lupiči a jim podobní nemohou zdědit Boží Království.

88. V čem spočívá skutečné pokání a obrácení?

Skutečné pokání a obrácení spočívá ve dvojím: za prvé v umrtvení starého člověka a za druhé v obživení člověka nového.

89. Co je umrtvení starého člověka?

Umrtvení starého člověka je opravdový, ze srdce vycházející zármutek nad hříchem, který způsobuje větší a větší nenávist vůči němu a odvracení se od něj.

90. Co je obživení nového člověka?

Obživení nového člověka je srdečné radování se v Bohu skrze Krista, které nám dává zalíbení v žití podle Boží vůle ve všech dobrých skutcích.

91. Co jsou tedy dobré skutky?

Dobré skutky jsou pouze ty, které konáme z pravé víry v souladu s Božím zákonem a k Boží slávě, nikoliv ty, které jsou založeny na našich úvahách nebo lidských ustanoveních.

39 Článků náboženství

(1571; Anglikánská církev a episkopální církve)

Článek 8

„Tři vyznání, jmenovitě Nikajské vyznání, Atanášovo vyznání, a vyznání obvykle nazývané Apoštolské, je třeba plně přijímat a věřit jim: je totiž možné je dokázat nejjistějšími důkazy Svatého Písma.“

Atanášovo vyznání hlásá, mimo jiné, že:

„[Pán Ježíš Kristus] … sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Při Jeho příchodu všichni lidé vstanou se svými těly a vydají účet ze svých skutků. A ti, kdo konali dobro, půjdou do věčného života, ti, kdo konali zlo, do věčného ohně. Taková je obecná víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen. Amen.“

Článek 11

„Jsme započteni jako spravedliví před Bohem pouze na základě zásluh našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, a to vírou, ne na základě našich vlastních skutků nebo zásluh. Proto to, že jsme ospravedlněni pouze vírou, je nanejvýš zdravé učení a velmi plné útěchy, která je více vysvětlena v Kázání o ospravedlnění.“[2]

V tomto kázání, mimo jiné, zaznívá:

„Svatý Pavel hlásá, že člověka může ospravedlnit pouze skutečná a živá víra, která je i tak Božím darem, a ne skutkem samotného člověka, jednajícího bez Boha: A přece, tato víra v každém člověku, který je ospravedlněn, musí být spojena s pokáním, nadějí, láskou, hrůzou a bázní Boží… Ačkoliv [tyto charakteristiky] musí být všechny společně přítomny v tom, kdo je ospravedlněn, přece ho ani v nejmenším neospravedlňují. Víra také nijak neruší spravedlnost konání dobrých skutků, které poté nutně musíme činit na základě povinnosti vůči Bohu (protože jsme nanejvýš zavázání Bohu sloužit v konání dobrých skutků, které přikazuje ve svém svatém Písmu, po všechny dny svého života) … nesmíme je však činit se záměrem, abychom na jejich základě byli učiněni dobrými.

… To, že jsme ospravedlněni zdarma, nesmí být chápáno, že bychom poté měli či mohli být zahálčiví a že pak od nás není nic žádáno: Pravou a pravdivou křesťanskou vírou totiž je nejen věřit, že Svaté Písmo … je pravdivé, ale také mít důvěru a jistotu v Božích milosrdných zaslíbeních, že budeme Kristem spaseni od věčného zatracení: z čehož vyplývá to, že s milujícím srdcem jsme poslušni vůči Jeho přikázáním.

… tato velkolepá a milosrdná Boží dobrodiní … nás vedou k tomu, abychom se plně odevzdali Bohu celou naší vůlí, celým naším srdcem, celou naší silou a mocí, abychom Mu sloužili ve všech dobrých skutcích, byli v celých našich životech poslušni vůči Jeho přikázáním, ve všech věcech usilovali o Jeho slávu a čest, a ne o naše tělesná potěšení a marnou slávu, a abychom žili v neustálé hrůze z toho, že bychom snad mohli svévolně urazit tak milosrdného Boha a milujícího Vykupitele naším slovem, myšlenkou nebo skutkem. … pro Jeho jméno nás vedou k tomu, abychom byli neustále připraveni odevzdávat se k službě našim bližním a, jak to jen záleží na nás, ze všech sil přičinlivě zkoumali, jak konat všem lidem dobro, a usilovali o něj.“

Česká konfese

(1575, české protestanství)

Článek 9

A tak o víře jest toto naše podle Slova Božího vyznání; že víra spasitelná jest ta, když člověk nejen věří, že Bůh jest; že to vše, což nám v Slovu svém svatém oznamovati a slibovati ráčí, pravé jest (čemuž i ďáblové věří a třesou se), ale také skrze Ducha Svatého srdcem doufá, že milostivá zaslíbení Boží o odpuštění hříchů a spasení věčném jednomu každému v Krista Pána věřícímu učiněni, k němu také obzvláštně přináležejí, a že podle takových slibů Bůh věčný netoliko jiným hříšníkům, ale i jemu také samému pro Krista Pána hříchy odpouštěti, jeho na milost přijímati a Duchem svým svatým k věčnému životu posvěcovati ráčí. … I poněvadž spasitelná víra … vždycky přijímá Krista Pána se všemi Jeho dobrodiními … a přináší člověku věřícímu skrze účastenství Krista Pána odpuštění hříchů, smíření s Bohem, ospravedlnění, znovuzrození v Duchu Svatém a život věčný: i z těch a takových příčin není ona a nemůže býti při člověku mrtvá, ale ustavičně působí nový a věčný život, zabíjí zlé všeliké žádosti, člověka zapaluje srdečné milování pána Boha a bližního. A tak skrze lásku působí všeliké dobré a svaté skutky, po kterýchž také jako strom po ovoci poznána bývá, neb jakž oheň bez horkosti a slunce bez blesku, tak i víra pravá a Krista účastná bez obnovení, bez lásky a tak bez mnohých dobrých skutků nikoli a nikdy býti nemůže.

Dordrechtské kánony

(1619, kontinentální reformované církve)

Články 4-5:12-13

„[Jistota setrvání ve spásné víře] je velmi daleko od toho, aby ve věřících probouzela ducha pýchy či aby jim dávala tělesnou jistotu, ale naopak je pro ně zdrojem pokory, synovské bázně, skutečné zbožnosti, trpělivosti v každém soužení, vroucích modliteb, vytrvalosti v utrpení a ve vyznávání pravdy, a pevného a jistého radování se v Bohu; proto by uvažování o tomto dobrodiní mělo sloužit jako pobídka k vážnému a neustálému vděčnému vzdávání díků a konání dobrých skutků, jak je zjevné ze svědectví Písma a z příkladů svatých. … žádným způsobem nevede k nemravnosti nebo k zanedbávání zbožnosti, ale naopak [věřící] vede, aby byli opatrnější a dychtivější v tom, aby pokračovali po cestách, které Pán ustanovil, aby ti, kdo po nich chodí měli jistotu vytrvalosti, a to v bázni před tím, aby jejich zneužívání Boží otcovské laskavosti nevedlo k tomu, že od nich Bůh odvrátí svou milostivou tvář (zbožným je hledět na Boží tvář dražší a vzácnější než jejich vlastní život, a její odvrácení je pro ně hořčejší než smrt)…“

Westminsterské vyznání

(1647, presbyterní církve)

Kapitola 1:7

„Ne vše v Písmu je samo o sobě stejně zřejmé nebo stejně zjevné všem, a přece, to, co je nezbytné znát, v co je třeba věřit a co je třeba dodržovat ke spasení, je natolik jasně a otevřeně předloženo a vysvětleno v té či oné pasáži Písma, že nejen lidé učení, ale i neučení tomu při správném použití běžných prostředků mohou dostatečně porozumět.“

Kapitola 14:2

„Touto vírou křesťan věří v pravdivost všeho, co je zjeveno ve Slově, neboť v něm promlouvá autorita samotného Boha; podle obsahu jednotlivých pasáží také jedná a mění své chování: vůči přikázáním je poslušný, při výstrahách a hrozbách se chvěje a přijímá Boží zaslíbení pro tento život i pro ten, který přijde. Avšak základními skutky spásné víry jsou souhlas, přijetí a spočinutí výhradně v Kristu samotném pro ospravedlnění, posvěcení a věčný života, a to skrze smlouvu milosti.“

Kapitola 15:2-3

Prostřednictvím [spásného pokání] hříšník vidí a vnímá nejen nebezpečí, ale i odpudivou nečistotou a odpornost svých hříchů jako protivných a nepřátelských vůči svaté Boží přirozenosti a Jeho spravedlivému zákonu; na základě porozumění milosrdenství v Kristu vůči těm, kdo jsou kajícní, lituje svých hříchů, nenávidí je tak, že se od nich odvrací k Bohu se záměrem a snahou chodit s Ním po všech cestách Jeho přikázání. … [Toto] pokání … je pro všechny hříšníky natolik nezbytné, že bez něj nikdo nemůže očekávat odpuštění.

Kapitola 19:2, 4, 5, 6, 7

„Zákon i po pádu člověka nadále zůstal dokonalým pravidlem spravedlnosti … Jako státoprávnímu útvaru Bůh [Izraeli] udělil i různé soudní zákony, které vypršely spolu s jejich státem a dnes již nikoho nezavazují více, než vyžadují jejich obecné nároky na spravedlnost. … Morální zákon navždy zavazuje k poslušnosti všechny, jak ospravedlněné osoby, tak i všechny ostatní, a to nejen svým obsahem, ale i s ohledem na autoritu Boha Stvořitele, který jej ustanovil. Kristus v evangeliu tento požadavek nejen žádným způsobem neodstraňuje, ale naopak jej velmi posiluje. … [Zákon] je velmi užitečný tím, že je jako pravidlo života poučuje o Boží vůli a jejich povinnostech, vede je a zavazuje je podle něj žít … Žádné z výše uvedených použití zákona neodporuje milosti evangelia, ale je s ní ve sladké shodě; Kristův Duch přemáhá a uschopňuje vůli člověka, aby svobodně a radostně konal to, co požaduje Boží vůle zjevená v zákoně.“

Kapitola 30:1

„[V poslední den] budou souzeni nejen padlí andělé, ale i všichni lidé, kteří kdy žili na zemi, se objeví před Kristovým soudem, aby se zodpovídali ze svých myšlenek, slov a činů a aby se jim dostalo odplaty podle skutků vykonaných v těle, ať už dobrých či zlých.“

Ano, historické, ortodoxní, od A do Z reformační „jedině vírou“…

…může hovořit i o tom, „co je nezbytné znát, v co je třeba věřit a co je třeba dodržovat ke spasení“.

…se projevuje hlubokou a více a více se prohlubující nenávistí vůči hříchu.

…říká, že víra „věří v pravdivost všeho, co je zjeveno ve Slově, a podle obsahu jednotlivých pasáží také jedná a mění své chování“, což znamená, že ten, kdo má víru, „vůči přikázáním je poslušný, při výstrahách a hrozbách se chvěje a přijímá Boží zaslíbení“.

…se projevuje radostnou a milující touhou poslušně se všude, ve všem a neustále řídit Boží vůli vyjádřenou v Božím zákoně.

…znamená, že „hledět na Boží tvář je dražší a vzácnější než vlastní život, a její odvrácení je hořčejší než smrt“.

Právě tak tedy, podle reformátorů a jejich nejbližších spolupracovníků a žáků, kteří byli hrdiny boje za „ospravedlnění jedině milostí jedině skrze víru“, vypadá spásná víra. Právě tak vypadá působení spásné milosti v životě křesťana. Víra, kterou Bůh dává, se napříč staletími nemění, a tak svědectví reformačních křesťanů odpovídá svědectví křesťanů apoštolských. A proto se v tomto světle zkoumejme. Nemluvím k lidem tam venku, mluvím k nám tady. Mít „správná teologická přesvědčení“ nestačí. Zkoumejme se a volejme k Bohu o ujištění, rozsouzení našich srdcí a posílení Jeho dobrého díla v nás. Kéž prožijeme své životy Bohu k slávě, národům k poslušnosti víry a nám a našim bližním ke spasení.

Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.

[1]Ač některé jinak konzervativní a spolehlivé překlady (např. NASB) zde říkají „dokážete, že jste mými učedníky“ (viz Petrů), původní řečtina používá tvar slovesa γίνομαι, a tak velmi jasně hovoří o „stání se“; sr. Pavlík, BK, Žilka, KJV, NKJV, DRB, YLT. Překlad „budete učedníky“ (ČEP, BK) je pořád blíž původnímu textu; nicméně, „dokážete“ je velmi volnou parafrází, pokud vůbec to.

[2]Součástí 39 Článků je soubor 21 kázání, které „obsahují zbožné a zdravé učení, které je nutné v těchto časech … a proto mají být kazateli přičinlivě a jasně čtena ve sborech…“ Zmiňované kázání je k dispozici například zde: http://www.anglicanlibrary.org/homilies/bk1hom03.htm (k 26. 2. 2020).