Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Bát se Boha přináší požehnání; nebát se přináší prokletí; celé dějiny jsou střetem těch, kdo se Boha bojí (sémě ženy), a těch, kdo se Boha nebojí (sémě hada).
Ž 128:1; Ž 115:11-13; Ž 33:18-19; Ž 147:11; Ž 112:1; Gen 3:15; Ř 3:18; Ž 36:2.

Strach z Boha v Církvi: Strach z Boha je pro Boží lid zásadní, je spojen s jejím růstem a je něčím, co je třeba pěstovat.
Mt 5:13-14; Sk 5; Sk 9:31; 1. Tim 5:20; Fp 2:12; Dt 14:23; Dt 13:11-12; Dt 17:12-13; Dt 19:16-20; Ř 7:12; Jk 1:25; Mt 22:36-40; Kaz 12:13-14; Jb 28:28; Př 1:7; Př 9:10; Ž 111:10; Př 8:13.

Boží přítomnost jako zdroj strachu: Ž 29:3-10; Ž 97:1-9; Ex 15:3-16; Žd 12:28-29.

Svědectví Písem o strachu z Božího sebezjevení: Gen 27:16-17; Gen 32:31; Sd 13:22; Da 10:8-17; Iz 6:5; Zj 22:8; L 2:8-11; 1. S 17:34-36.

Boží dobrota jako zdroj strachu: Ž 130:3-4; Ř 2:4; Oz 3:5; Jer 33:8-9; Ž 130:3-4.

Uctívání jako projev nedostatku strachu: Neděle je dnes „těžištěm“ práce pastorů a je zároveň vizitkou tragického stavu Církve a jejích vedoucích. Situace je o to horší, že bázeň úzce souvisí se spásou.
Př 28:9; Iz 1:12-17; Žd 12:28-29; Ž 34:11; Ž 2:11; Ez 16:63; Ez 20:41-43; Ez 36:25-31; Dt 28:53-59; Ž 86:11; J 14:6; Mal 3:19-20; Zj 14:11; Ex 20:4-7; Lev 10; 2. S 6:1-7; Sk 5:1-10; 1. Kor 11:29-32; Žd 13:8; Žd 12:28-29; Žd 8:6; L 12:48; Žd 12:25; 10:28-31; 28-29; Zj 15:3-4.

1.J 4:18: Potenciální námitka z 1. J 4:18 v kontextu naopak potvrzuje nutnost strachu z Boha.
1.J 4:18; Mt 10:28; 1. 4:16-17; 1. J 4:1-6; 1:5-9; 2:15-16; 3:6-7; 3:17-18; 3:19; 3:22; 4:8, 16; Mt 22:36-40; Ř 7:12; Ř 13:9-10.

Odpuštění v Kristu jako zaslíbení a motivace vedoucí ke svatosti: Ef 2:4; 2. Kor 7:1; Fp 2:12-13; Ef 1:6-12; Žd 12:14.

Falešní pastýři jsou soud, jejich posluchači jsou spolupachatelé: 2. Tim 4:3-4; Dt 13:2-12; Ez 14:9-10; Mt 7:22-23; 1. Pt 1:15; 2. Kor 7:1.

Spásná, kajícná víra jako jediné řešení nedostatku bázně: Ef 2:8-9; Fp 2:13; Fp 1:6; 2. Tim 2:25; Ž 86:11; Mt 11:28; Mt 1:21; Sk 3:26; 1. Kor 15:10; NVV 12-15; Jk 3:1; L 12:48; Ž 86:11; 1. Pt 3:15; Ga 6:7; Ž 128:1-4; Ž 33:18-19; Ž 147:11; Zj 15:3-4.

Text kázání:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je Žalm 128:1-4.

Ž 128:1-4

Blahoslavený je každý, kdo se bojí Hospodina, ten, kdo chodí po Jeho cestách. Jistě budeš jíst výtěžek svých rukou, bude ti blaze, bude ti dobře. Tvá žena bude jako úrodná réva uvnitř tvého domu, tví synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. Hle, takto bude požehnáno muži, který se bojí Hospodina.

Toto je Slovo Boží.

Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.

„Blahoslavený je každý, kdo se bojí Hospodina“ (Ž 128:1). „Kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Něj! … Hospodin na nás pamatuje a žehná nám …žehná bojícím se Hospodina, malým i velkým“ (Ž 115:11-13). „Hle, Hospodinovo oko hledí na ty, kdo se Ho bojí, na ty, kdo očekávají na Jeho milosrdenství, aby vysvobodil jejich duše od smrti, aby je zachoval při životě v čas hladu“ (Ž 33:18-19). „Hospodin nachází zalíbení v těch, kdo se Ho bojí; v těch, kdo očekávají na Jeho milosrdenství“ (Ž 147:11). „Blahoslavený je muž, který se bojí Hospodina!“ (Ž 112:1).

Otázka zní: Věříme tomu? Věříme, že Boží požehnání a zalíbení spočívá na těch – a jen na těch, kdo se Ho bojí? Jsme těmi, kdo by mohli být nazváni a vystiženi jako ti, kdo se bojí Boha?

Písmo nám jasně ukazuje, že celá historie lidstva je střetem sémě ženy a sémě hada (Gen 3:15) – ale také bychom tento střet mohli nazvat střetem mezi těmi, kdo se Boha bojí, a těmi, kdo se Ho nebojí. Už jsme viděli, že věrní příslušníci Božího lidu jsou nazváni „bojící se Hospodina“. Oproti tomu o nevěřících čteme: „Cestu pokoje nepoznali; není bázně Boží před jejich očima“ (Ř 3:18); „Výrok přestoupení o ničemovi: V hloubi mého srdce není strach z Boha“ (Ž 36:2). Celé dějiny tedy jsou střetem mezi těmi, kdo se Boha bojí, a těmi, kdo se Boha nebojí. To, že „Požehnaný a blahoslavený je každý, kdo se bojí Hospodina,“ má i druhou stranu mince – prokletý a zatracený je každý, kdo se Hospodina nebojí.

Když se ale rozhlédneme kolem sebe, když vidíme, jak napříč kdysi křesťanskými zeměmi bují tyranie a zvrácenost, jak se kdysi křesťanské země topí v rozkladu a bezbožném strachu – a Církev uprostřed toho všeho je zkompromitovaná a špinavá a bezmocná, závěr, který musíme vyvodit, je jasný: Sůl přestala být solí a je pod nohama lidí. Světlo se stalo temnotou (Mt 5:13-14). Z nás všech, kdo se hlásíme k Pánu Ježíši Kristu, se nás opravdu jen hrstka skutečně bojí Boha.

V naší době toho ve sborech uslyšíme spoustu o Boží lásce, o Božím odpuštění, o Božím pokoji. Uslyšíme hromady lží o tom, že Bůh nás přijímá tak, jak jsme. Občas možná výjimečně uslyšíme i něco o službě Bohu. Ale dnešní církve nejsou zrovna dvakrát známé svým strachem z Boha. Kdy jste naposledy slyšeli: „Tamten sbor, ti opravdu žijí ve strachu z Boha“? Já ještě nikdy. Strach z Boha totiž nejde moc dohromady s infantilními hrami a rukodělnými dílničkami. A přece, strach z Boha je to, co musíme mít a co nás musí charakterizovat, abychom, slovy Žalmu 33, mohli doufat, že Hospodin „vysvobodí naše duše od smrti“. Jestli chceme být zachráněni, musíme mít strach z Boha.

Apoštolská Církev byla známá svým strachem z Boha. Poté, co Bůh zabil Ananiáše a Safiru (Sk  5) pro jejich lež, čteme: „A velký strach padl na celou církev i na všechny, kteří to slyšeli. Skrze ruce apoštolů se mezi lidem dálo mnoho znamení a divů. A všichni jednomyslně pobývali v Šalomounově sloupoví. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lid je velebil. A ještě více věřících bylo přidáváno Pánu, množství mužů i žen“ (Sk 5:11-14). A tak vidíme, že strach z Boha a z Jeho svatosti zde jde ruku v ruce s mocným působením Ducha, s úctou nevěřících k Církvi a k tomu, že „je ještě více věřících přidáváno Pánu“.

Ve Skutcích 9:31 čteme: „A shromáždění v celém Judsku, Galileji a Samaří měla pokoj a budovala se; chodila v Pánově bázni [či strachu] a v povzbuzování Ducha Svatého, a tak vzrůstal jejich počet“ (Sk 9:31). Opět čteme, že křesťané žili v bázni a strachu před Bohem, „a tak vzrůstal jejich počet“. Znovu tu vidíme růst Církve spojený s jejím strachem z Boha. A tak je náležité se ptát: Mohla by tu být nějaká souvislost mezi sentimentální debilizací víry v Česku a tím, že tu co 10 let klesne počet křesťanů na polovinu?

Možná už se vám v hlavě hromadí otázky na téma, co s tím, že „láska vyhání strach“ a podobně. To je rozhodně náležitá otázka, ale předtím, než ji zodpovíme, se potřebujeme podívat ještě na další pasáže.

Apoštol Pavel píše Timoteovi: „Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby i ti ostatní měli strach“ (1. Tim 5:20). V listu Filipským přikazuje: „S bázní a chvěním uvádějte ve skutečnost svou záchranu“ (Fp 2:12). Strach tedy zjevně je něco, co si má Boží lid kultivovat a v čem se má podporovat; proto vidíme, že když Bůh ustanovuje náležité využití desátků, říká, že je to proto, „aby ses naučil bát Hospodina, svého Boha, po všechny dny“ (Dt 14:23).

Když Bůh přikazuje svému lidu, jak naložit s falešným prorokem, nařizuje: „Ukamenuj ho, ať zemře, protože tě chtěl svést od Hospodina, tvého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Když o tom všichni Izraelci uslyší, budou se bát a takovou zlou věc ve tvém středu již páchat nebudou“ (Dt 13:11-12). A tak vidíme, že strach z Bohem předepsaných trestů, které odráží Boží svatost, a v důsledku tedy strach z Boha samotného, je nástrojem, který Bůh používá, aby vedl svůj lid ke svatosti, k dobru a k požehnání.

Stejný princip vidíme i v Deuteronomiu 17:12-13, „Člověk, který by jednal domýšlivě, a neposlechl kněze, jenž … slouží Hospodinu, tvému Bohu, či soudce, takový člověk ať zemře. Tak vyhlaď zlo z Izraele. Když o tom všichni lidé uslyší, budou se bát a nebudou již jednat povýšeně“ (Dt 17:12-13).

A znovu v Deuteronomiu 19:16-20, „Jestliže povstane proti někomu zlovolný svědek, aby ho obvinil ze vzpoury, ať se ti dva muži, kteří mají spor, postaví před Hospodina, před kněze a soudce, kteří jsou v oněch dnech, nechť to soudcové dobře vyšetří a jestliže je ten svědek falešným svědkem, falešně vypovídal proti svému bratru, proveďte mu to, co zamýšlel provést svému bratrovi. Tak vyhlaď zlo ze svého středu. Když o tom ostatní uslyší, budou se bát a takové zlo již více ve tvém středu páchat nebudou“ (Dt 19:16-20). Jak víme, Boží zákon vystihuje Boží charakter a vysvětluje nám, co znamená sloužit jako nositelé Božího obrazu na úrovni stvoření. Boží zákon, o kterém apoštolové říkají, že je dobrý, spravedlivý, svatý a dokonalý (Ř 7:12; Jk 1:25) a o němž nám Pán Ježíš říká, že vysvětluje lásku k Bohu a bližnímu (Mt 22:36-40), tento zákon nám ukazuje, že strach z Boha a Jeho spravedlnosti a svatosti, je náležitý, dobrý a vede ke svatosti, a to dokonce na úrovni celých národních společenství.

I proto kniha Kazatel končí: „Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno: Boha se boj a Jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka. Vždyť Bůh každé dílo přivede na soud se vším, co je skryto, ať dobrým nebo zlým“ (Kaz 12:13-14).

V Jóbovi 28:28 čteme: „Bázeň před Panovníkem, toť moudrost a odvrátit se od zlého, toť rozumnost.“ Kniha Přísloví nám říká: „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem“ (Př 1:7); a také: „Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem“ (Př 9:10). Ta samá slova zaznívají i v Žalmu 111, kde znovu slyšíme, že „Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem“ (Ž 111:10). Kniha Přísloví nám ale i dále říká, že „Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo“ (Př 8:13), a tak vidíme, že nestačí o bázni před Bohem jen mluvit a nestačí v ni jen věřit jako v nějaký abstraktní koncept – bázeň před Hospodinem či strach z Boha se projevuje aktivní nenávistí ke zlu. Jestli se skutečně třeseme z toho, kým je Bůh, budeme nenávidět zlo a bojovat proti zlu, v nás samých i ve světě okolo.

John Bunyan, anglický puritánský spisovatel, pastor a kazatel napsal celou knihu na téma bázně před Bohem či strachu z Boha, v níž uvádí přední tři důvody, proč by Bůh, a především pak Boží přítomnost, měly vést zbožné k bázni a strachu.

Za prvé, Boží přítomnost je plná velikosti, skvělosti, majestátu a moci – nebo, mohli bychom říct, slávy. Už jsme dříve hovořili o tom, jak veškeré stvoření zjevuje a zrcadlí Boží slávu. Písma často hovoří o tom, jak se Boží moc a sláva zjevuje ve stvoření: ve vichru a vlnobitích, v povodních a hladomorech, v morech a požárech a bouřích a zemětřeseních: „Hlas Hospodinův nad vodami, slavný Bůh zahřměl, Hospodin nad mocnými vodami. Hospodinův hlas je mocný, Hospodinův hlas je nádherný. Hospodinův hlas láme cedry, Hospodin tříští libanonské cedry. Působí, že Libanon poskakuje jako tele a Sirjón jako mládě divokého tura. Hospodinův hlas rozkřesává plameny ohně, Hospodinův hlas působí, že se poušť svírá bolestí, Hospodin k bolesti přivádí poušť Kádeš. Hospodinův hlas přivádí laně ku porodu a obnažuje lesy. A v Jeho chrámu všichni říkají: Sláva! Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky“ (Ž 29:3-10). „Hospodin kraluje! Ať země jásá, ať se raduje i množství ostrovů! Kolem Něj je oblak a hustá temnota, spravedlnost a právo jsou základem Jeho trůnu. Předchází Ho oheň, spaluje kolem Jeho protivníky. Jeho blesky osvěcují celý svět; země to vidí a svíjí se. Hory se rozplývají jako vosk před Hospodinem, před Pánem vší země. Nebesa zvěstují Jeho spravedlnost a všechny národy vidí Jeho slávu. Budou zahanbeni všichni, kdo slouží modlám, ti, kdo se chlubí nicotnostmi. Jemu se klanějí všechny božské bytosti. Sijón to slyší a raduje se, dcery judské jásají nad tvými soudy, Hospodine. Neboť Ty, Hospodine, jsi nejvyšší nade vší zemí, velmi převyšuješ všechny božské bytosti“ (Ž 97:1-9). „Hospodin je válečník, Hospodin je Jeho jméno. Faraonovy vozy a jeho vojsko vrhl do moře, jeho nejlepší kapitáni utonuli v moři Rákosovém. Mořské vlny je přikryly, klesli do hlubin jako kámen. Tvá pravice, Hospodine, se proslavila silou, Tvá pravice, Hospodine, zdrtila nepřítele. Svou velikou vznešeností jsi strhl své protivníky, vypustil jsi svůj planoucí hněv, strávil je jako strniště. Dechem Tvého chřípí se navršily vody, proudy zůstaly stát jako val, mořské vlny ztuhly uprostřed moře. Nepřítel si řekl: Budu je pronásledovat … Zadul jsi svým dechem a moře je přikrylo. Potopili se jako olovo v majestátných vodách. Kdo je mezi bohy jako Ty, Hospodine? Kdo je jako Ty, vznešený v svatosti, budící bázeň slavnými skutky, činící divy? Vztáhl jsi svou pravici a země je pohltila. Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil, svou silou jsi ho přiváděl k svému svatému příbytku. Uslyší o tom národy a budou se třást, bolest zachvátí obyvatele Pelišteje. Tehdy se zděsí edómští náčelníci, moábské mocnáře, ty zachvátí chvění; všichni obyvatelé Kenaanu propadnou malomyslnosti. Padne na ně hrůza a strach, pro velikost Tvé paže strnou jako kámen“ (Ex 15:3-8, 10-16).

Tohle není Bůh, před kterým bychom se mohli schovat. Tohle není Bůh, před kterým bychom se mohli obhájit. Tohle není Bůh, před kterým bychom mohli byť i jen otevřít ústa. Požáry zuří a oceány se nedávají spoutat a bouře se nezastavitelně ženou vpřed – a Bůh je mnohem větší než to všechno. Náš Bůh je hurikánem, je sopkou, je nezadržitelným přívalem, je všespalujícím plamenem svatosti, slávy a moci. Slovy listu Židům: „Projevujme proto vděčnost a přinášejme Bohu Jemu příjemnou službu s uctivostí a bázní. Neboť náš Bůh je oheň stravující“ (Žd 12:28-29).

Bunyan také poukazuje na to, jak Boží přítomnost vždycky působí na lidi v Písmech, i na ty nejsvatější z nich. Když přichází Bůh, nikdo v Písmu se jen tak nepodívá a neřekne v klídku „Jé, čau, to jsi ty, Bože.“ Nic takového se nikdy neděje. A přece, tohle je přesně ten přístup k Bohu, ke kterému povzbuzuje dnešní křesťanství. Když se ale díváme do Písem, lidé vždycky reagují na Boha strachem a hrůzou.

Poté, co Jákob viděl vizi žebříku spojujícího nebesa a zemi, čteme: „Když se Jákob probral ze spánku, řekl: ‚Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl.‘ Bál se a řekl: ‚Jak hrozné je toto místo! Cožpak to není dům Boží? Není to nebeská brána?‘“ (Gen 27:16-17). Poté, co Jákob zápasil s Božím andělem, neboli se zjevením Boží přítomnosti, divil se, že zůstal naživu (Gen 32:31). Když se Samsonovi rodiče setkávají s Božím andělem, Samsonův otec v hrůze prohlašuje: „Jistě zemřeme, protože jsme viděli Boha“ (Sd 13:22). Když prorok Daniel zaznamenává, jaké pro něj bylo, když se mu zjevil Hospodin, čteme: „Nezůstala ve mně síla, má důstojnost rázem přišla vniveč a nedokázal jsem se vzchopit. … kvůli tomu vidění na mě přišly křeče a nedokázal jsem se vzchopit. Vždyť ve mně už vůbec nepozůstává síla ani dech nezůstal ve mně“ (Da 10:8, 16-17). Když Hospodina spatřil Izajáš, řekl: „Běda mi, jsem zničen, protože jsem člověk nečistých rtů a bydlím uprostřed lidu nečistých rtů, a mé oči viděly Krále, Hospodina zástupů!“ (Iz 6:5).

Když se napříč Písmem zjevují Boží andělé, ať už jako zjevení Boží přítomnosti nebo jen jako nekonečně menší stvořené bytosti, znovu a znovu říkají: „Nebojte se. Nemějte strach.“ A i ti nejsvatější muži a apoštolové nemohou jinak, než padat jim k nohám (Zj 22:8). Když andělé říkají „Nebojte se,“ není to proto, že by nebylo, čeho se bát. Je to proto, že přinášejí dobrou zprávu. Což nic nemění na tom, že jejich přítomnost je stále strašlivá. To, že přišel Bůh, je pořád naprosto děsivé; to, že přišel posel, který Ho zastupuje, je pořád naprosto děsivé. Zpráva, kterou přinášejí, je dobrá, ale z jejich přítomnosti se tak jako tak chvějí nohy i těm nejstatečnějším. Jeden příklad za všechny, Lukáš 2. „V téže krajině byli pastýři“; pastýři, to jsou muži, které nám Písmo líčí jako ty, kdo se holýma rukama nebo s klackem staví proti vlkům a lvům, kdo jsou schopni a ochotni holýma rukama ubít medvěda, který se pokusil vzít jejich ovci (1. S 17:34-36). Co nám tohle říká o tom, jak by měli fungovat otcové a starší jako pastýři rodin a Církve? A jak strašlivá je to hanba a ostuda, když se dneska rozhlédneme kolem sebe? …no, zpět. Takže, „V téže krajině byli pastýři, kteří pobývali venku a v noci drželi hlídky nad svým stádem. A hle, postavil se k nim Pánův anděl a Pánova sláva je ozářila; i zmocnil se jich veliký strach. Anděl jim řekl: ‚Nebojte se. Hle, zvěstuji vám dobrou zprávu o veliké radosti, která bude pro všechen lid, že se vám dnes narodil Zachránce, který je Kristus Pán, v městě Davidově‘“ (L 2:8-11). Spatřit anděla, spatřit Boží sebezjevení, je nádherné – a je to děsivé. Je to jako dívat se z dálky na bouři nebo stát na mořském pobřeží a sledovat, jak se bouřící vlny rozbíjí o skaliska pod námi – jen je to mnohokrát nádhernější a mnohokrát děsivější.

A to nás vede ke třetí věci, kterou Bunyan zmiňuje. Boží dobrota je něčím, co vede ke zbožnému strachu a ke zbožné hrůze. Boží milost a Boží milosrdenství a Boží dobrota nemohou skutečné věřící nevést ke strachu ke strachu a bázni. Žalm 130:3-4 říká: „Pokud budeš hledět na nepravosti, Panovníku Hospodine, kdo obstojí? Ale u Tebe je odpuštění – proto vzbuzuješ bázeň“ (Ž 130:3-4). List Římanům nám řekne, že „Boží dobrota nás vede k pokání“ (Ř 2:4); Boží dobrota je tím, co nás vede k tomu, abychom se hrozili svého hříchu, abychom ho nenáviděli, a abychom se od něj obraceli k Bohu. Ozeáš nám říká, že až Bůh zachrání svůj lid z vyhnanství a přivede ho zpět domů do jeho země, Izrael bude „hledat Hospodina, svého Boha,“ a bude se s třesením bát Hospodina a Jeho dobroty (Oz 3:5). Ještě jednou: Až Hospodin přivede Izraelce domů, budou se Ho bát jako svého Boha a budou se bát Jeho dobroty. Hospodin říká něco velmi podobného i skrze proroka Jeremiáše: „Očistím je od každé jejich viny, kterou proti Mně hřešili a odpustím všechny jejich viny, kterými proti Mně hřešili a jimiž se proti Mně bouřili. … Budou se bát a chvět nad vším dobrem a nad vším pokojem, který [jim] způsobím“ (Jer 33:8-9). Proč se budou bát a chvět? Kvůli Boží dobrotě. Bůh jim odpustí jejich viny, smyje z nich jejich přestoupení, očistí je od jejich hříchů – a oni se budou bát a chvět nad vším dobrem a pokojem a prosperitou, které jim Bůh dá.

Bunyan říká, že když Bůh projevuje lidem svou milost a své milosrdenství, nevede je to k tomu aby byli „lehcí a jaloví“, nebo bychom mohli říct pošetilí, nedbalí, lhostejní, „neformální“. Jak už jsme četli v Žalmu 130, „Panovníku Hospodine … u Tebe je odpuštění – proto vzbuzuješ bázeň“ (Ž 130:3-4). Bunyan, jehož autobiografie se jmenuje Milost přehojná největšímu z hříšníků udělená, říká, že obdržet Boží odpuštění je „tou nejvíce pokořující, srdcelomnou a srdcervoucí věcí na světě“. Ještě jednou, obdržet Boží odpuštění je „tou nejvíce pokořující, srdcelomnou a srdcervoucí věcí na světě, věcí strašlivou a hrůzu nahánějící.“

Právě tak tedy hovořil o bázni před Bohem pastor Bunyan, muž, který strávil přes 12 let ve vězení za to, že kázal v křesťanské zemi bez náležitého povolení církevní a státní vrchnosti. A možná se sami v sobě ptáte, jak to, o čem jsme doteď hovořili, souvisí právě s pastory, kteří ostatně jsou tématem, o kterém jsme měli dnes hovořit. A mou odpovědí je, že to s pastory souvisí naprosto zásadně. Ostatně, učitelé a pastýři jsou tím, kdo tvaruje mysl a životy Božího lidu. A když se rozhlédneme kolem sebe, je velmi zjevné, že směr, kterým Boží lid vedou, je všechno, jen ne biblický.

Smutným faktem je, že dnes pravděpodobněji potkáte jednorožce než pastora, který by se pravidelně scházel s rodinami, které se mu svěřily, a vyučoval a zkoušel je z Písem a z historických vyznání a katechismů a směřoval je v domácím uctívání, jak bylo normou a požadavkem a samozřejmostí v Bunyanově době. Občasné kafíčko nebo povolání na kobereček do kanclu je tím standardním maximem, ve které lze dneska doufat, a tak se centrem „pastýřské práce“ stala víceméně hoďka v neděli dopo. Nebo, v případě, že jste relevantní a jdete s dobou a chápete, že by bylo příliš požadovat, aby lidé kvůli uctívání třikrát svatého Boha vylezli v postele v nějaký rozumný čas, je to víceméně hoďka v neděli odpo. A právě tento čas je jednou z nejzjevnějších ilustrací našeho odpadlictví. Právě tam, kde je těžiště práce pastorů s jejich ovečkami, je těžiště našich zvráceností a ohavností.

Písmo řekne, že jestliže někdo „odvrací své ucho od slyšení zákona, i jeho modlitba je ohavností“ (Př 28:9) – ale nás to netrápí. Písmo nás varuje, že tam, kde se neprosazuje Bohem definované právo a Bohem definovaná spravedlnost, Bůh nenávidí shromáždění a písně a modlitby (Iz 1:12-17) – ale ani to nás netrápí. Spokojeně přicházíme se svými ohavnostmi, které má Bůh v nenávisti, a šaškujeme, jako by nic. V českém, a zdaleka nejen českém, uctívání chybí bázeň před Bohem. Naše uctívání je jalové a neformální. Hlavně, aby se líbilo nám. Je pošetilé, vyprázdněné a nepřístojné, „Přítel mů-ů-ůj“. Naše uctívání je všechno, jen ne prodchnuté bázní a strachem. Nechvěje se před Bohem a ani nevede nikoho jiného, aby se chvěl. Písmo nám přikazuje uctívat Boha „s bázní, neboť náš Bůh je oheň stravující“ (Žd 12:28-29), ale nám je to jedno. Žalmy nám říkají, že se máme vyučovat bázni před Hospodinem (Ž 34:11), ale nám by to nemohlo být víc jedno. Nevyučujeme sami sebe, natož abychom bázni před Hospodinem vyučovali kohokoliv jiného. A co je ještě horší – nám to tak vyhovuje. Trváme na tom, že uctívání „nesmí nikoho odstrašit“. Přijďte tak, jak jste. „Nemusíte se bát.“ „Prostě relaxujte s Bohem a nechejte se inspirovat.“ „Rádi spolu trávíme čas nad Biblí, v modlitbách, při zpěvu, nebo jen tak nad kafem.“ „Naše uctívání je neformální – každý se u nás bude cítit dobře.“ …mohlo by něco být ještě nebibličtější? Připomeňme si, že dějiny jsou střetem těch, kdo se Boha bojí, sémě ženy, a těch, kdo se Ho nebojí, sémě Satana. „Nemusíte se bát. Každý se u nás bude cítit dobře.“ To jen ukazuje, že ať už je „u nás“, ať už je v tom „uctívání“ přítomen kdokoliv, Bůh to rozhodně není. Kdyby tam byl Bůh přítomen ve své dobrotě, Jeho lid by se chvěl a třásl. A kdyby se tam zatoulali pohané, třásli by se také. Ale to je něco, co je ani nenapadne. A mnozí křesťané dělají všechno proto, aby pohany ani nenapadlo, že by je mohlo napadnout bát se Boha.

Když ale křesťané, skuteční křesťané, vědí, že jejich hříchy jsou odpuštěny, ano, pravda, radují se, jsou plní radosti a jásají – ale vždycky „jásají s chvěním a slouží Hospodinu s bázní“, jak nám říká Žalm 2:11. Když Hospodin v Ezechieli 16 promlouvá ke špinavému, smilnícímu, cizoložnému Izraeli a oznamuje mu svou smlouvu a ohlašuje našemu lidu naprosté očištění a odpuštění, říká, že to dělá, „aby ses rozpomenula a styděla ses a už sis kvůli své ostudě nedovolila otevřít ústa, až se s tebou usmířím za všechno, co jsi spáchala, je výrok Panovníka Hospodina“ (Ez 16:63). A jinde: „Najdu ve vás zalíbení pro příjemnou vůni … I poznáte, že já jsem Hospodin… a vzpomenete na své cesty a na všechny své činy, jimiž jste se poskvrnili, a zhnusíte se sami sobě pro všechno to zlo, které jste spáchali“ (Ez 20:41-43). „Pokropím vás čistou vodou a budete čistí; očistím vás od všech vašich nečistot a od všech vašich bůžků. Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité. Svého Ducha dám do vašeho nitra a způsobím, že budete žít podle Mých ustanovení a Má nařízení budete zachovávat a plnit. … Zachráním vás ode všech vašich nečistot. Zavolám na obilí, rozmnožím je a neuvedu na vás hlad. Rozmnožím ovoce na stromech a polní plodiny, takže už neponesete potupu hladu mezi národy. Pak si vzpomenete na své zlé cesty a na své činy, které nebyly dobré, a zhnusíte se sami sobě pro své zvrácenosti a pro své ohavnosti“ (Ez 36:25-27, 29-31). Kdy jste naposledy slyšeli někoho kázat Boží odpuštění proto, aby se hříšníci sami sobě zhnusili, aby se třásli z Boží dobroty, aby se styděli a zavřeli své klapačky? Právě to je to, co Bůh říká v Ezechieli. Odpustím ti, očistím tě, takže sklapneš. Takže se za sebe budeš stydět. Takže se sama sobě budeš hnusit a nedovolíš si otevřít ústa – a ta hanba a ten odpor a ta zhnusenost tě povedou k radosti, že je ti odpuštěno, a tak tam budeš tiše sedět a v radosti a vděku se třást. My se ale netřeseme a nemáme se k tomu se stydět, ale zato máme plný kýbl řečí. Co to říká o tom, jestli jsme byli usmířeni s Hospodinem?

Jsme plní jalovosti a keců a tlachání a nemáme nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo biblické bázni před Hospodinem. Kolikrát, když se scházíme, znovu a znovu omíláme Boží jméno v našich idiotských pseudopísničkách a bezmyšlenkovitých modlitbách a používáme „Hm, Pane,“ místo interpunkce – a děláme to právě proto, že se nebojíme Boha a Jeho jména. Svou stupidní a vykuchanou sentimentalitou se očkujeme proti skutečné bázni před Bohem. „Pane, Pane, Ježíši, Pane, přijď, Pane, Ježíši, přijď, Pane, Pane, hm.“

Když Mojžíš končí Deuteronomium 28, onu kapitolu požehnání za poslušnost a prokletí za neposlušnost, říká: „Jestliže nebudeš zachovávat a plnit všechna slova tohoto zákona zapsaná v této knize a bát se tohoto váženého a hrozného jména, bát se Hospodina, svého Boha, Hospodin způsobí podivuhodné rány tobě i tvému potomstvu, velké a trvalé rány, zlé a trvalé nemoci“ (Dt 28:58-59). „Jestliže se nebudeš bát toho váženého a hrozného jména, bát se Hospodina“ – „Hospodin způsobí tobě a tvému potomstvu velké a trvalé a zlé rány a nemoci.“ Připomeňme, že hned předchozí verše hovoří o tom, že „V obležení a v úzkosti, kterou ti tvůj nepřítel přivodí, budeš jíst plody svého lůna, maso svých synů a dcer, které ti dal Hospodin, tvůj Bůh. Nejvlídnější a nejzhýčkanější muž u tebe bude příliš lakomý vůči svému bratru i ženě svého klína a zbytku svých synů, které ponechá, aby dal někomu z nich z masa svých synů, které bude jíst. Nic jiného mu totiž nezůstalo, kvůli obležení a úzkosti, kterou ti přivodí tvůj nepřítel ve všech tvých branách. Nejvlídnější a nejzhýčkanější žena u tebe, která není zvyklá kvůli zhýčkanosti a vlídnosti ani dát svou nohu na zem, bude lakomá vůči muži svého klína, vůči svému synu a své dceři, vůči svému plodovému koláči, který vyšel mezi jejíma nohama a vůči svým synům, které porodí, protože je tajně sní kvůli nedostatku všeho v obležení a úzkosti, kterou ti přivodí tvůj nepřítel ve tvých branách“ (Dt 28:53-57). A kdy a proč že to nastane? „Jestliže se nebudeš bát toho váženého a hrozného jména, bát se Hospodina.“

A tak se David modlí: „Vyuč mě, Hospodine, své cestě – chodím ve Tvé pravdě. Soustřeď mé srdce, abych se bál Tvého jména!“ (Ž 86:11). Slyšíme tu motivy cesty a pravdy, slyšíme tu ozvěnu slov Pána Ježíše, „Já jsem Cesta a Pravda“ (J 14:6) – a vidíme, že chodit podle cesty a pravdy znamená celým srdcem, celým bytím se bát Hospodinova jména. Dnešní česká Církev tak ale rozhodně nežije – a přece, zdá se, že její pastoři kvůli tomu zrovna neztrácí spánek. 

Prorok Malachiáš znovu staví dělící čáru života a smrti mezi ty, kdo se Hospodina a Jeho jména bojí, a mezi ty, kdo se Ho nebojí: „Neboť hle, přichází den planoucí jako pec a všichni domýšlivci i všichni, kdo páchají ničemnost, se stanou strništěm. Ten přicházející den je spálí, praví Hospodin zástupů, nezanechá z nich kořen ani větev. Avšak vám, kdo se bojíte Mého jména, vzejde Slunce spravedlnosti a na Jeho paprscích bude uzdravení“ (Mal 3:19-20). Slunce spravedlnosti, Kristus, vychází a přináší uzdravení a odpuštění a spravedlnost jedině těm, kdo se skutečně bojí Hospodinova jména. Jsme to my? Jste to vy? Jsi to ty, křesťane? A nebo se staneš páleným strništěm, ze kterého nezbude vůbec nic než dým vystupující na věky věků (Zj 14:11)?

Takže, proč jsme jako Církev tak slabí a stíhaní ranami a podivuhodně nás ubývá? Protože se nebojíme Hospodina a Jeho jména. A víc než kde jinde je to znát v našem uctívání. Máme víceméně tři druhy „uctívání“: špatné rockové koncerty, úpění půlnočního hřbitova a mistrovství republiky v uslintanosti. Naše uctívání nemá bázeň, nemá život a nemá obsah.

Desatero zahrnuje jen dvě přikázání s vážnými varováními – a obě tato přikázání se týkají uctívání. Samozřejmě, je to druhé a třetí přikázání. Těm, kdo uctívají Boha nenáležitě, Bůh neodpustí, ale bude navštěvovat jejich hřích i na třetí a čtvrté generaci, a těm, kdo berou Jeho jméno nadarmo, jistě neodpustí a nenechá je bez trestu (Ex 20:4-7). A mnoho z toho, co se děje o nedělích, tedy není ničím jiným, než přinášením o to většího odsouzení a prokletí na třetí a čtvrtou generaci. A buďme si jisti, že ty, které Hospodin nenechá bez trestu, ty, kdo po sobě nechávají kletbu na čtyři generace, rozhodně nečeká budoucnost věčného života. Co to svědčí o pastorech, kteří dopustí, aby lidé, kteří jim svěřili své duše, takhle žili? Co svědčí o pastorech to, že dopouštějí, aby na sebe jejich ovečky svolávaly Boží prokletí jim před očima?

Národy se nenaučí bázni před Živým Bohem, dokud se jí nenaučí Boží lid. Nemůžeme čekat, že se vrchnost přestane rouhat v přímém přenosu „Dej nám, drahý Bože, sílu důvěřovat sobě,“ dokud se nepřestaneme rouhat my sami. Nemůžeme čekat, že pohanská vrchnost bude vládnout v bázni před Bohem, dokud se Boha nebude bát Boží lid a dokud v bázni před Bohem nebude vládnout vrchnost církevní.

Bohem udělovaná spásná milost a Bohem udělovaná spásná víra s sebou nevyhnutelně nese i milost zbožného strachu. A proto praví křesťané nemohou uctívat jinak než se strachem a chvěním, „s uctivostí a bázní, neboť náš Bůh je oheň stravující“. Náš Bůh byl stravujícím ohněm, když hřímal ze Sínaje, náš Bůh byl stravujícím ohněm, když svatý oheň z Jeho oltáře spaloval Kenaánská města, náš Bůh byl stravujícím ohněm, když se oslavil tím, že zabil Nádaba a Abíhúa, protože Ho neuctívali náležitě (Lev 10).

Když král David uspořádal průvod, aby přepravili Truhlu smlouvy, „Boží truhlu, která se nazývá jménem, jménem Hospodina zástupů, sedícího na cherubech“ (2. S 6:2), Izraelci slavili a uctívali Boha. Čteme, že „David a celý dům izraelský se radovali před Hospodinem a hráli na všelijaké nástroje z cypřišového dřeva, na lyry, harfy, tamburíny, chřestítka a činely“ (2. S 6:5). A když se Uza natáhl, aby „Bohu pomohl“, aby Boží truhla nespadla na zem, když býci, kteří ji vezli, sešli z cesty, „Hospodinův hněv vzplál proti Uzovi a Bůh ho tam pro neúctu zabil“ (2. S 6:7). David a Uza a Izraelci byli přesvědčeni, že uctívají Boha – ale nejednali tak, jak Bůh nařídil, a tak celý jejich průvod, kterého se účastnilo třicet tisíc lidí (2. S 6:1), a celé jejich slavné uctívání byly Bohu urážkou a ohavností. Ananiáš a Safira byli zabiti Duchem Svatým, protože Mu předložili oběť v hříchu a ve lži (Sk 5:1-10), a apoštol Pavel nám říká, že v Korintu mnozí křesťané zemřeli kvůli tomu, jak se chovali při večeři Páně (1. Kor 11:29-32). A proto si neříkejme, že Bůh sice ve Starém zákoně zabíjel ty, kdo přistupovali k Jeho uctívání nenáležitě, ale to jen proto, aby nám ukázal na náš hřích, aby nám ukázal, že potřebujeme Krista, ale dneska už to nedělá, dneska už je nějak kamarádštější, dnes už na svou slávu a svatost tolik nedá. Náš Bůh je oheň stravující – a nás by to mělo vést k o to větší bázni než věřící pod Starou smlouvou. List Židům, který nám říká, že náš Bůh se nemění a stále je oheň stravující (Žd 13:8; 12:28-29), nám také říká, že Nová smlouva stojí na lepších zaslíbeních (Žd 8:6) – a komu bylo hodně dáno, od toho bude hodně vyžádáno (L 12:48):

„Hleďte, ať neodmítnete Toho, kdo mluví. Neboť jestliže neunikli oni, když odmítli toho, který k nim promlouval na zemi [na Sínaji], tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od Toho, kdo mluví z nebes, [nanebevstoupeného Krista]. Kdo pohrdl Mojžíšovým zákonem, umírá bez slitování na základě svědectví dvou nebo tří svědků. Uvažte, oč horšího trestu bude hoden ten, kdo pošlapal Syna Božího … Je hrozné upadnout do rukou živého Boha. … Projevujme proto vděčnost, že přijímáme neotřesitelné království, a s ní přinášejme Bohu Jemu příjemnou službu s uctivostí a bázní. Neboť náš Bůh je oheň stravující“ (Žd 12:25; 10:28-31; 28-29). A je proto děsivé pomyslet na fakt, že Bůh je dnes zjevně tak daleko od uctívání a svátostí mnohých dnešních církví, že už Mu nestojíme ani za to, aby nás pro naši nevěrnost, nesvatost a neúctu zabil.

Ve Zjevení 15 pro nás apoštol Jan zaznamenává jednu z písní nebes, jednu z těch písní, které budeme zpívat bok po boku se všemi svatými historie, jednu z těch písní, ve kterých povedeme zbytek stvoření. Tato píseň zní: „Veliké a podivuhodné jsou Tvé skutky, Pane Bože Všemohoucí, spravedlivé a pravdivé jsou Tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál Tebe, Pane, a neoslavoval Tvé jméno? Neboť Ty jediný jsi svatý; všechny národy přijdou a pokloní se před Tebou, protože Tvé spravedlivé soudy vyšly najevo“ (Zj 15:3-4). Ještě jednou: „Kdo by se nebál Tebe, Pane, a neoslavoval Tvé jméno?“ Znovu a znovu tedy vidíme, že strach z Boha a bázeň před Ním jsou nanejvýš svatou a neoddělitelnou součástí skutečného uctívání – a nakonec všichni přijdou a budou s bázní a strachem uctívat Boha, který se nám dal ve svém Synu. Strach z Boha a bázeň před Ním jsou jednou z věcí, které vůbec činí naše uctívání v Jeho Synu přijatelným – a my potřebujeme, aby nám Bůh tento strach a tuto bázeň dal jako svůj milostivý dar. Protože bez milostivého daru strachu Ho nejen nemůžeme náležitě uctívat, ale především nemůžeme být spaseni. A tak ti, kdo nevštěpují strach z Boha, v důsledku vedou ty, které pasou, do zahynutí, tak jako slepí slepé.

A teď a v tomto kontextu je čas se podívat na námitku, kterou možná mnozí máte. „V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce“ (1. J 4:18).

V první řadě si potřebujeme uvědomit, že tento verš, ať už znamená cokoliv, neprotiřečí všem těm ostatním veršům, které jsme dnes viděli, a mohli bychom uvést mnohé další. Neprotiřečí všem těm veršům, které nám nanejvýš jasně přikazují bát se Boha. A nejen, že jim neprotiřečí – on je ani v nejmenším „nepřebíjí“. Nemáme právo vzít jediný verš a na jeho základě vymazat a zlikvidovat a pustit z hlavy, co nám říká celý zbytek Písma. Proto tento verš neznamená, že když apoštolové a proroci padali před Bohem hrůzou k zemi, hřešili. Nemůže znamenat ani to, že počátkem moudrosti a poznání ve skutečnosti není strach z Hospodina. První Janova 4:18 nemůže znamenat, že se nemáme bát Boha. Sám Pán Ježíš nám přikazuje „Bojte se Toho, kdo může i duši i tělo zahubit v Gehenně“ (Mt 10:28), neboli „Bojte se Boha, před nímž budete v poslední den stát a který vás bude soudit a má moc vás navěky uvrhnout do pekel.“ Tolik Pán Ježíš.

Nicméně, pokud jde o první Janovu 4:18, apoštol Jan nám nedává důvod přemýšlet „Jak to asi jde dohromady“ a „Co tím asi myslí“. Sám nám jasně říká, o čem mluví, a to konkrétně o verš dříve. „V tom dosáhla láska při nás cíle, že máme naprostou důvěru pro den soudu, neboť jaký je On, [Bůh,] takoví jsme i my v tomto světě“ (1. J 4:17). Jinými slovy, jestliže jsme takoví, jaký je On, jestliže žijeme tak, jak jako nositelé Božího obrazu máme, nemusíme se bát soudu posledního dne. Podle prvního Janova listu to, jen stručně a namátkou, znamená, že: 1) Věříme v Krista Písem, ne v Krista lidských báchorek a bludů (1. J 4:1-6); 2) Neustále vyznáváme své hříchy a odvracíme se od nich (1. J 1:5-9); 3) Nemilujeme světskost a hřích a nedáváme prostor žádostem těla, žádostem očí a světské pýše (1. J 2:15-16); 4) Nehřešíme, neboť „žádný, kdo hřeší, Ho neviděl ani nepoznal; dítky, ať vás nikdo nesvádí; kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, tak jako On je spravedlivý“ (1. J 3:6-7); 5) Sdílíme se s potřebnými, a především pak s křesťany v nouzi (1. J 3:17-18); 6) Nemilujeme jen slovy a jazykem, ale v skutku a v pravdě (1. J 3:19); 7) „Zachováváme Jeho přikázání a činíme to, co se Jemu líbí“ (1. J 3:22); a 8) Milujeme Boha a druhé, a tak zůstáváme v Bohu (1. J 4:8, 16). A, samozřejmě, jak víme, láska a spravedlnost, ve kterých máme povinnost žít, jsou podle Pána Ježíše Krista a apoštola Pavla definovány Božím zákonem, neboli Mojžíšem a proroky (Mt 22:36-40; Ř 7:12; Ř 13:9-10).

Když si to shrneme, apoštol Jan nám říká, že jestliže žijeme kajícnou, ortodoxní vírou, která je poslušná vůči Božím přikázáním a řídí se Božím zákonem a pomáhá potřebným a její život lze vystihnout slovy „Nehřeší“, nemusíme mít strach ze soudu v poslední den. Jestli skutečně máme takovouto ortodoxní víru, která je vytrvalá v pokání, poslušnosti, dobročinnosti a Bohem definované lásce, nemusíme se bát, protože „jsme [skutečně] uvěřili a poznali lásku, kterou Bůh má k nám; Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm“ (1. J 4:16). A právě to je kontext, právě to jsou předchozí verše, v jejich světle máme číst 1. Janovu 4:18. Jinými slovy, jestli se bojíme Boha, jak nám sám Bůh přikazuje, a žijeme v poslušnosti vůči Němu, nemusíme se bát posledního dne – a nemusíme se bát ani dnes. Jestliže žijeme v této poslušné víře a věrnosti, pak to znamená, že jsme skutečně v Kristu a že Bůh není naším nepřítelem. Bůh se nás nesnaží „dostat“. Bůh pro nás na věčnost nepřipravuje tresty a mučení kvůli našim hříchům. Jestli naše životy svědčí o tom, že jsme v Kristu, nemusíme se bát, protože jsme Boží milovaní a „Dokonalá láska zahání strach.“ Dokonalá láska zahání tento druh strachu. Ale dokonalá láska rozhodně nezahání Boží svatost a Boží dokonalost a Boží spravedlnost. Dokonalá láska rozhodně nezahání fakt, že jestliže se od této víry a poslušnosti odvrátíme, stihne nás o to horší trest. Dokonalá láska nezahání nic z toho všeho ani v nejmenším. A jak už jsme viděli dříve, je druh posvátné hrůzy a hanby a chvění, ke kterém dokonalá láska naopak vede – a ke kterým nemůže nevést.

Možná jste někdy stáli na pokraji smrti. Možná vás na poslední chvíli odvezli do nemocnice, nebo jste málem spadli ze skály, nebo možná jste byli v nějaké děsivé autonehodě, ale nic se vám nestalo. Pamatujete si ten pocit, který vás zaplavil? Je to zároveň úleva a zároveň naprostý děs. Ta úleva vám říká, že jste v bezpečí, ten strach z pohromy, z toho, že zemřete, je zahnán, ale i tak se nemůžete přestat třást. A zůstává ve vás strach, zbožný strach. Je zbožný proto, že vás vyučuje moudrosti; učí vás opatrnosti, učí vás přemýšlet, učí vás o vaší malosti a pomíjivosti. 

A právě tak je to tváří v tvář Boží milosti a dobrotě; právě tak je to, když si uvědomíte své hříchy. Když vidíte jejich vzpurnost a špínu a hanbu a když vás jejich tíha drtí – a když zároveň vidíte, jak dobrý je Bůh a jakou lehkost a jak nepopsatelně sladký život zakoušíte, když z vás vaše hříchy snímá. Nemůžeme ani začít chápat, jak ohavní a špinaví a nechutní a zvrácení jsme, dokud nespatříme alespoň záblesk Boží čistoty a svatosti a spravedlnosti a dobroty.

A když z Boží milosti taková chvíle přijde, zdrtí vás to a budete společně s Izajášem volat „Běda mi, jsem zničen!“ Budete vědět a budete cítit, že si zasloužíte Boží hněv. Zasloužíte si trpět a být zničeni, zasloužíte si být rozmačkáni jako ten nejohavnější hmyz, zasloužíte si všechnu bolest, jakou je Bůh schopen vám způsobit. Zasloužíte si smrt. Ale… Bůh.

„Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval“ (Ef 2:4), k nám v Kristu napřahuje ruku svého milosrdenství. A tam, kde jsme se ve své špíně a ve svém šílenství a ve své zvrácené rozhodnosti vrhali z útesu, tam kde jsme se pohrdavě chechtali a plivali Mu do tváře, tam jsme najednou nuceni si přiznat, že pod námi a kolem nás není nic než zkáza, hanba a zasloužené utrpení. Že jsme zcela bez jakékoliv naděje. Ale ona ruka Božího milosrdenství nás zachycuje v našem volném pádu a staví nás na pevný základ a obmývá nás a my nechápeme a jsme zmatení a nejsme schopni slova. To… přece nedává smysl. To přece… není spravedlivé. A v uších a především v srdci nám zní slova: Kristus za tebe zemřel. Kristus za tebe krvácel a stál na tvém místě a nesl tvůj trest a vstal z hrobu ve slávě jako Král. Tvé hříchy jsou odpuštěny a jsi navěky v bezpečí a čeká tě slavné dědictví a ještě slavnější služba a ještě slavnější láska Trojjediného Boha. Kristus se dal za tebe – a dal se tobě. Bůh ti dal ten největší dar – dal ti sám sebe.

„Když tedy máme tato zaslíbení, milovaní, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha, dokonávajíce své posvěcení v bázni Boží“ (2. Kor 7:1). „S bázní a chvěním uvádějme ve skutečnost svou záchranu. Neboť Bůh je Ten, který v nás působí i chtění i činění podle své dobré vůle“ (Fp 2:12-13) „ke chvále slávy Jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu; v Něm máme vykoupení skrze Jeho krev – odpuštění našich provinění podle bohatství Jeho milosti – … v Něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí Toho, který působí všechno podle rady své vůle, abychom tu byli k chvále Jeho slávy“ (Ef 1:6-7, 11-12).

…proč je tedy dnešní Církev tak plná špíny a zvráceností a poskvrny? Odpověď jsme právě četli. „Když tedy máme tato zaslíbení, milovaní, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha…“ „Když tedy máme tato zaslíbení“. Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Za nás. Měli bychom trpět. Měli bychom být dávno mrtví. Ale Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Měli bychom být v těch nejnevyslovitelnějších utrpeních. Ale Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Celý svět by měl být zatracen a my s ním. Ale Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Jsme vykoupeni, jsme očištěni, jsme jednou provždy usmířeni. „Když tedy máme tato zaslíbení, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha, dokonávajíce své posvěcení v bázni Boží.“

Chápete? Proč jsme tak plní špíny a poskvrny a bezbožnosti a nevěrnosti a proč nemáme bázeň před Bohem? Protože nedokonáváme své posvěcení v bázni Boží. Jestliže se nebojíme Boha, nemůžeme žít svatě, nemůžeme být posvěceni – ale list Židům nám říká, že „bez posvěcení nikdo neuvidí Pána“ (Žd 12:14). Bez strachu z Boha není svatost a bez svatosti není spása. A my jako Církev postrádáme svatost – a proto postrádáme spásu. Nestojíme o svatost, o biblickou, nezaměnitelnou, spravedlivou svatost – a tak nejsme svatí. Nestojíme o svatost, protože neznáme Boha – a platíme si celé zástupy bezpáteřních tlučhubů, abychom Boha neznali.

A tak jsou naše sbory plné lidí, kteří se domnívají, že znají Boha, protože je jejich pastýři drží v téhle lži – a protože jim tahle lež vyhovuje. Písmo nám jasně říká, že lidé sedící pod falešnými a nevěrnými pastýři nejsou oběti, ale spolupachatelé. Apoštol Pavel píše Timoteovi, že když „lidé nesnesou zdravé učení, budou si podle vlastních žádostí shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné; odvrátí sluch od pravdy“ (2. Tim 4:3-4). Hospodin v Deuteronomiu 13 říká, že falešní učitelé a falešní proroci jsou Jeho soudem nad lidem, aby byl lid vyzkoušen a aby byli odděleni věrní od nevěrných (Dt 13:2-12), a v Ezechieli 14 říká: „A když se ten prorok dá svést a promluví slovo, svedl jsem ho Já Hospodin. Vztáhnu proti němu svou ruku a vyhladím jej zprostřed svého izraelského lidu. I ponesou svou zvrácenost. Zvrácenost toho, kdo se dotazuje, bude stejná jako zvrácenost proroka“ (Ez 14:9-10). Ty, kdo poslouchají falešné učitele a následují falešné pastýře, stihne stejný trest, protože následování falešníků pro tyto lidi je ne způsobem, jak následovat Boha, ale jak před Ním a před Jeho přikázáními a požadavky utíkat.

A takových lidí jsou dnes naše sbory plné. Nalhávají si, že znají Boha, a v poslední den se budou marně dovolávat „Pane, Pane,“ jen aby slyšeli „Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode Mne, činitelé bezzákonnoti“ (Mt 7:22-23). „Pane, Pane, copak jsme neplakali při chvalách? Copak jsme nešli dopředu a nepodepsali kartičku? Copak jsme nebyli ti, o kterých bylo řečeno ‚Ano, vidím tu ruku‘?“ Ale Boha neznají. A to, že Boha neznají, můžeme směle říct na základě toho, že se jejich životy nezměnily od základů, že se nestali „svatými v celém svém způsobu života“ (1. Pt 1:15). Neočistili se „od každé poskvrny těla i ducha“ (2. Kor 7:1).

Ujasněme si jednu věc – není tu řeč o tom, že tito lidé „podle mého vkusu“ „neudělali dost pro svoji spásu“. Spása je dar, který dává Bůh. Spásná milost je dar. Spásná víra je dar (Ef 2:8-9). Poslušnost ve víře je dar. Posvěcení je dar (Fp 2:13). Vytrvalost v kajícné víře je dar (Fp 1:6). Pokání jako takové je dar (2. Tim 2:25). Bázeň před Bohem je dar (Ž 86:11) a poznání Boha je dar (Mt 11:28). Tohle všechno jsou jedinečné dary Boží milosti – ale Bůh nikdy nedává jeden bez druhého. A tak tam, kde Bůh dává dar spásy, také dává dar toho, že nás odvrací od našich hříchů a dává nám žít v bázni a svatosti (Mt 1:21; Sk 3:26). Dává nám dar zbožného strachu, který nenávidí hřích, hnusí si ho a utíká před ním. Tam, kde Bůh dává dar spásy, dává radostnou, třesoucí se, vděčnou hrůzu z Boha, která ví a cítí a prožívá, z čeho byla zachráněna, a proto den za dnem vytrvale a agresivně zabíjí hřích a upíná se ke svatosti.

A samozřejmě, i v otázce boje proti hříchu a života ve svatosti platí Pavlovo „usilovně jsem se namáhal více než všichni ostatní – ale nikoli já, nýbrž Boží milost, která byla se mnou“ (1. Kor 15:10). Tento dar spásné víry velmi dobře vystihuje Nové vyznání víry (1654) z pera Johna Owena, Thomase Goodwina a mnoha dalších předních westminsterských puritánů: „Všichni skuteční věřící mají podíl na Ježíši Kristu a všech Jeho dobrodiních zdarma milostí a jsou ospravedlněni vírou v Něj, a ne svými skutky, protože Bůh Ho učinil naší spravedlností. Nikdo nemůže být spasen, jestliže se nenarodí znovu ze Svatého Ducha a nežije život pokání a víry a nekráčí ve skutečné svatosti a zbožnosti. Ten, kdo si necení Ježíše Krista a nemiluje Ho více než sám sebe a všechny ostatní věci, nemůže být spasen. Ten, kdo si dovolí žít v jakémkoliv známém hříchu, ať už k tomu používá jakoukoliv záminku či jakýkoliv princip, je ve stavu zatracení“ (NVV 12-15). Tak zní historická a reformační spása jedině milostí jedině skrze víru – právě tak vypadá „s bázní a chvěním uvádět ve skutečnost svou záchranu“ – ale jen těžko tak vypadá to, k čemu vedou a co žijí mnozí z těch, kdo se dnes nazývají Kristovými podpastýři.

A tak žijeme v zemi, která velmi jasně potřebuje probuzení. Nicméně, jak řekl jeden moudrý, zbožný muž, „Jestli probuzení znamená mnohem víc toho, co máme teď, pak rozhodně za žádných okolností nepotřebujeme probuzení.“ Takže v první řadě potřebujeme pokání a reformaci. Bůh nás bije nemocemi – a především panikou a útlakem. A proč? Abychom se Ho začali bát. Máloco probouzí ze sebeklamu a pýchy tak jako pohled na naši smrtelnost a na to, jak málo máme věci v rukou. Bůh vzal všechno to, co se nám zdálo spolehlivé a mocné, a vysmál se tomu a ze dne na den to zastavil. Před Bohem se nemůžeme schovat a nemůžeme před Ním utéct. A On si vyžádá účet od každého z nás. A pro učitele a pastýře Božího lidu, jako pro ty nejdůležitější činitele na světě, platí, že budou posuzováni nejpřísněji (Jk 3:1). Komu bylo mnoho dáno, od toho bude hodně vyžádáno (L 12:48).

A od nás a naší země bude vyžádán účet z toho, že už desítky let masakrujeme své děti. Že slavíme zvrácenosti a nemorálnost a nazýváme je krásou a volbou a láskou. Že se znovu a znovu upínáme ke lhářům a k bezpáteřním, blábolícím zbabělcům. Že manželky se nepodřizují svým manželům, že manželé jsou líní a zženštilí nebo krutí, a že nemilují a neposvěcují své manželky a nestarají se o ně tak, jak by měli. Že rodiče se vzdávají svých dětí a vydávají je do rukou lidí, kteří nenávidí Boha, a že děti se bouří proti svým rodičům. A že naše sbory a kazatelny jsou plné té samé špíny. Jen, vzhledem k jejich smluvnímu statutu, tam je celá věc ještě mnohem horší.

A tak, co máme dělat? Musíme se odvrátit od našich hříchů k Bohu. Musíme volat o milosrdenství. Musíme, tak jako David, volat k Bohu: „Vyuč mě, Hospodine, své cestě, soustřeď mé srdce, abych se bál Tvého jména!“ (Ž 86:11). Musíme vyznat Bohu, že se Ho bojíme málo, že jsme žili své životy v nestoudné pýše a sebeklamu a drzosti a předstírali, že Ho známe a že nám záleží na Jeho věcech. Apoštol Petr nám přikazuje: „Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích a buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte“ (1. Pt 3:15). My nemáme, jak vydat počet, nemáme, jak se obhájit, protože jako česká Církev v první řadě nemáme biblický nárok a důvod mít naději. Neposvětili jsme Pána, Krista, ve svých srdcích, a tak hyneme v našich hříších. A, samozřejmě, tam, kde se v Církvi toleruje nesvatost a bezzákonnost, tam, kde ovce hynou a nevědomky se vrhají z útesu, tam, kde neděle co neděle, týden co týden přidává lidu na odsouzení, tam je třeba vyměnit pastýře. „Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co kdo zaseje, to také sklidí“ (Ga 6:7).

A tak začínáme tam, kde jsme začali. Požehnaný a blahoslavený je každý, kdo se bojí Hospodina. Prokletý a zatracený je každý, kdo se Hospodina nebojí. Kvůli naší nevěře jsme teď jako Církev příkladem především té druhé strany. Ale to, že se mnozí okolo nás valí do zahynutí, a to, že my sami jsme prožili mnoho z našich životů nevěrně, neznamená, že pro nás přestalo platit Boží zaslíbení „Blahoslavený je každý, kdo se bojí Hospodina, ten, kdo chodí po Jeho cestách. Jistě budeš jíst výtěžek svých rukou, bude ti blaze, bude ti dobře. Tvá žena bude jako úrodná réva uvnitř tvého domu, tví synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. Hle, takto bude požehnáno muži, který se bojí Hospodina“ (Ž 128:1-4). „Hle, Hospodinovo oko hledí na ty, kdo se Ho bojí, na ty, kdo očekávají na Jeho milosrdenství, aby vysvobodil jejich duše od smrti, aby je zachoval při životě v čas hladu“ (Ž 33:18-19). „Hospodin nachází zalíbení v těch, kdo se Ho bojí; v těch, kdo očekávají na Jeho milosrdenství“ (Ž 147:11).

Znovu se vás ptám: Věříte tomu? Věříte tomu? Chcete Boží požehnání? Chcete, aby ve vás Bůh měl zalíbení? Chcete, aby vysvobodil vaše duše od smrti?

Pak se musíte bát Hospodina. Musíte se třást z Jeho Slova. Musíte Ho uctívat s bázní a s chvěním a s vděčností. Musíte Mu sloužit se zbožnou, posvěcenou, svatou hrůzou. Právě to musí být něco, čím budete známí. Když lidé pomyslí na vás, na vaši rodinu, musí je napadnout: „Oni se bojí Hospodina.“ Jestli máme mít Boží požehnání, vezdejší i věčné, musíme se Boha bát. Musíme Ho žádat, ať nám dá poznávat Ho v pravdě a den za dnem růst v hrůze z Něj. Musíme se naučit znovu bát Boha, abychom to jednoho dne, až se Bůh smiluje nad naší zemí, mohli učit i ostatní národy. „Veliké a podivuhodné jsou Tvé skutky, Pane Bože Všemohoucí, spravedlivé a pravdivé jsou Tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál Tebe, Pane, a neoslavoval Tvé jméno? Neboť Ty jediný jsi svatý; všechny národy přijdou a pokloní se před Tebou“ (Zj 15:3-4).

Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.