Zvukový záznam:

Osnova:

Úvod: Shrnutí série; Bůh v Kristu potvrzuje jak svá zaslíbení, tak podmínky smlouvy: (1) Víra v Boží zaslíbení; (2) „Živost“ víry; (3) Znamení smlouvy; (4) Bezúhonná poslušnost; (5) Mezigenerační věrnost; když jsme poté hovořili o Nové smlouvě, zmiňovali jsme ještě dvě další podmínky: (6) Pokání; (7) Vytrvání.

Víra v Boží zaslíbení:
1) Gen 15:1-6. – Ř 4:3, 22; Ga 3:6; Jk 2:23.
2) Sk 3:25-26.
3) Dt 7:9-10. – Ex 20:4-6; Zj 14:1-3; Ž 50:10.

Život Bohem definované poslušnosti:
1) Mt 5:17-20. – Ř 2:13; 1. J 3:7.
2) Ez 18:5-13.
3) Num 15:27-31. – Lev 5:17-19; Num 15:32-36; Žd 10:26-31; 8:6; L 12:48; Žd 10:29; Lev 24:16; Ř 2:23-24; 1. J 5:16-17; 1:8-2:1; Žd 10:29; Mt 12:31; J 3:2; Lev 26:21; Žd 1:12; 13:8; 10:26-31.

Znamení smlouvy:
1) Sk 22:14-16. – Sk 2:28; Ř 6:3-4; Ko 2:11-12; 1. Pt 3:20-21; Ga 3:27; 1. Kor 10:16.
2) Ex 4:24-26. – Gen 17:9-14; Num 9:13.
3) J 15:4-10. – J 6:53-56.

Mezigenerační věrnost:
1) Gen 18:18-19. – Ř 1:18-32.
2) Ef 6:1-4. – Dt 6:4-9; 1. Kor 10:13.
3)  2. Le 31:16. – (Sr. 1. S 1:22-24; Iz 28:9-10; Gen 21:8).

Text kázání:

Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je Jakubův 2.

“Moji bratři, nespojujte víru v našeho Pána Ježíše Krista, Pána slávy, s přijímáním osob. Když vejde do vašeho shromáždění muž se zlatým prstenem a v nádherném šatě a vejde tam také chudý člověk ve špinavém šatě, a vy věnujete pozornost tomu, který nosí nádherný šat, a řeknete mu: ‚Ty si sedni pohodlně sem,‘ a chudému řeknete: ‚Ty postůj támhle nebo si sedni sem pod mou podnož,‘ cožpak jste neučinili mezi sebou rozdíl a nestali se soudci se zlými pohnutkami? Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh chudé tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? Vy však jste zneuctili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují a nevláčejí vás právě oni před soudy? Což nehanobí právě oni to drahé jméno, jímž jste byli nazváni? Jestliže vskutku plníte královský zákon podle Písma: ‚Budeš milovat svého bližního jako sebe samého‘, dobře činíte. Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a Zákon vás usvědčuje jako přestupníky. Kdo by totiž zachoval celý Zákon, ale v jedné věci klopýtl, stal by se vinným ve všech. Vždyť ten, kdo řekl: ‚Nezcizoložíš,‘ řekl také: ‚Nezavraždíš.‘ Jestliže tedy necizoložíš, ale vraždíš, stal ses přestupníkem Zákona. Tak mluvte a tak jednejte jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. Neboť soud bez milosrdenství je pro toho, kdo neprokázal milosrdenství; milosrdenství přemáhá soud. Co je platné, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra zachránit? Budou-li bratr nebo sestra nazí a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ‚Odejděte v pokoji, zahřejte se a nasyťte se,‘ a přitom jim nedáte to, co potřebují pro své tělo, co je to platné? Tak i víra: nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: ‚Ty máš víru a já mám skutky.‘ Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. Dobře činíš. Také démoni tomu věří, avšak chvějí se. Chceš však poznat, ó nerozumný člověče, že víra bez skutků je neúčinná? Cožpak náš otec Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, když na oltáři obětoval svého syna Izáka? Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že v těch skutcích se stala víra dokonalou. I naplnilo se Písmo, které praví: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost‘ a byl nazván Božím přítelem. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlňován, a ne jen z víry. A nebyla podobně ospravedlněna ze skutků i nevěstka Rachab, když přijala posly a propustila je jinou cestou? Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.”

Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.

Když jsme procházeli jednotlivými biblickými smlouvami a viděli jsme, jak nám líčí abrahamovskou víru, onu jedinou víru, která nás může učinit Božími přáteli, onu jedinou víru, která nás může zachránit, viděli jsme, že Boží přístup k Jeho lidu se nemění. Bůh nevlaje náladově tam a zpět v tom, co od svého lidu požaduje – a co svému lidu zaslibuje. Jak už jsme viděli, Pán Ježíš nepřišel ubrat jediné nejmenší písmenko Božího zákona – a přišel potvrdit všechna Boží zaslíbení.

Když jsme hovořili o abrahamovské smlouvě, vydefinovali jsme si pět základních podmínek. Byly jimi: (1) Víra v Boží zaslíbení; (2) „Živost“ víry; (3) Znamení smlouvy; (4) Bezúhonná poslušnost; (5) Mezigenerační věrnost; když jsme poté hovořili o Nové smlouvě, zmiňovali jsme ještě dvě další podmínky: (6) Pokání; (7) Vytrvání. Samozřejmě, tyto podmínky se do určité míry překrývají: Je samozřejmé, že víra musí být vytrvalá; je samozřejmé, že živá, bezúhonná poslušnost musí být kajícná; je samozřejmé, že poslušnost v sobě nese poslušnost mezi generacemi a dávání znamení smlouvy potomkům. (Znovu, nejedná se o seznam skutků, kterými bychom si na Bohu něco zasluhovali – jedná se o projevy a formu Bohem dané spásné víry.)

Proto si tyto podmínky či obsah spásné smluvní víry, můžeme shrnout v těchto bodech: (1) Víra v Boží zaslíbení; (2) Život Bohem definované poslušnosti; (3) Znamení smlouvy; a (4) Mezigenerační věrnost. Protože všem těmto tématům jsme se věnovali napříč touto knihou, zmíním na závěr jen tři pasáže ke každému z těchto bodů, které jsou, jak věřím, pro nás dnešní kontext zásadnější než jiné.

Víra v Boží zaslíbení

1) „Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění Hospodinovo slovo: Neboj se, Abrame, Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. Ale Abram řekl: Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Vždyť já odcházím bezdětný a nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer. Abram ještě řekl: Hle, nedal jsi mi potomka, a tak bude mým dědicem potomek mého domu. A hle, stalo se k němu Hospodinovo slovo: Ten nebude tvým dědicem, nýbrž ten, kdo vyjde ze tvých beder, bude tvým dědicem. Vyvedl ho ven a řekl: Jen pohleď na nebesa a spočítej hvězdy, budeš-li je moci spočítat. A řekl mu: Tak bude tvé potomstvo. I uvěřil Abram Hospodinu a On mu to počítal za spravedlnost“ (Gen 15:1-6).

Jak víme z dřívějška, právě na tuto pasáž se odkazuje Nový zákon znovu a znovu (Ř 4:3; Ř 4:22; Ga 3:6; Jk 2:23) – právě ona je pro novozákonní autory základní pasáží vyučují o ospravedlnění a o spásné víře.

A to, čemu Abraham uvěřil, je, že bude mít potomků jako hvězd – že svět naplní Abrahamovci. Že svět bude proměněn Abrahamovým Bohem a Abrahamovým potomstvem k nepoznání. Dnešní odhady říkají, že jen naši galaxii tvoří sto miliard hvězd. Tak nebo tak, tohle zaslíbení neznamená nic jiného než spásu lidstva v rozsahu, jaký si ani nedokážeme představit.

Pesimismus není morálně neutrální – nemáme právo si myslet, že napříč historií bude spasena víceméně jen hrstka lidí. Svět bude naplněn Abrahamovci – a pochybovat o tom v důsledku znamená popírat ono nejústřednější zaslíbení abrahamovské víry. Znamená to tam, kde Abram uvěřil Bohu a On mu to počítal za spravedlnost, říct NE. Znamená to tam, kde Abram uvěřil Bohu, Bohu nevěřit.

2) „Vy jste synové proroků a smlouvy, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Abrahamovi: ‚A v tvém semeni budou požehnány všechny rodiny země.‘ Vám nejprve Bůh vzbudil svého Služebníka, [Ježíše,] a poslal Ho, aby vám požehnal tím, že každého z vás odvrátí od vašich špatností“ (Sk 3:25-26).

O této pasáži bychom mohli říct, že je jakýmsi doplňkem pasáže první. Pán Ježíš přichází v naplnění abrahamovské smlouvy, aby Něm bylo požehnáno nejen lidstvo obecně – přichází, aby v Něm byly požehnány všechny národy, a dokonce i všechny rodiny. Každá jedna rodina na světě bude nakonec požehnána Kristem. A apoštol Petr, který je autorem těchto slov, nám upřesňuje, co bude tímto požehnáním. Bůh v Pánu Ježíši Kristu požehná všem rodinám země tím, že „že každého odvrátí od špatností“. Podle slov apoštola Páně nebude Kristovým požehnáním každé rodině světa nic menšího než odvrácení od hříchu. Nebude jím nic jiného než spása. Kristus má svůj lid v každé rodině, ať už o pár generací dřív nebo později.

Znovu: Historický pesimismus není neutrální. Je nevírou a hříchem. Historický pesimismus Božího lidu byl důvodem, proč generace Izraele pomřela na poušti – a je jedním z důvodů, proč se Evropa kolem nás stává pouští a proč Církev vymírá. Máme biblickou povinnost věřit, a chovat se, že jsme nástrojem požehnání a spásy každé jedné rodiny. Právě to musí udávat naše priority a nasměřování našich životů. Víra bez skutků je mrtvá.

3) „Věz, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, který zachovává smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo ho milují a zachovávají Jeho příkazy, a odplácí tomu, kdo Ho nenávidí, do jeho tváře a vyhubí jej. Neopozdí se vůči tomu, kdo Ho nenávidí, do jeho tváře mu odplatí“ (Dt 7:9-10).

Náš Bůh žehná tisícům generací těch, kdo jsou vůči Němu poslušni, ale nevěrné vyhlazuje ze světa. Jestli Církve kolem nás ubývá, znamená to jen jedinou věc – hluboce zakořeněnou nevěrnost a neposlušnost vůči Božím přikázáním.

Bůh nám v samotném Desateru říká, že žehná tisícům generací svých věrných (Ex 20:4-6). A teď si položme otázku: Jak Písmo používá číslo tisíc? Někdy, pravda, k označení tisíce – to bychom čekali například v součtech válečníků a stád a majetků v historických knihách, v knize Numeri, v knihách Letopisů… ale jinde se jedná o vyjádření nesmírně velkého počtu či o výraz dokonalosti a plnosti, tak jako třeba v případě násobků sedmi či dvanácti (např. Zj 14:1-3). Příkladem takovéhoto použití je, mimo jiné, i Žalm 50:10, kde Hospodin říká: „Patří Mi všechna lesní zvěř i dobytek na tisíci horách.“ A nikdo by asi raději nezkoušel obhajovat, že dobytek na hoře číslo 1001 už Bohu nepatří. Jinými slovy, ve spojení s Boží velikostí a milostí a mocí a požehnáními je tisíc mnohem víc než tisíc. Ale i kdyby „tisíc“ v Desateru neznamenal nic více než tisíc, rozhodně neznamená nic méně než tisíc. Takže, Bůh žehná tisícům (množné) generací svých věrných. A generace je biblicky řádově čtyřicet let. I kdyby „žehnání tisícům“ mělo znamenat jen dva tisíce, řeč je o řádově o osmdesáti tisících požehnaných let. Vzhledem k tomu, že jsme tady teprve něco přes šest tisíc let, máme před sebou ještě dlouhou cestu. A ta cesta je ještě další, když si uvědomíme, že Desatero bylo dáno skrze Mojžíše řádově okolo roku 1500 před Kristem… ne, že by těch řádově 2500 let od stvoření světa hrálo nějakou zásadní roli. Jinými slovy, aby Bůh nelhal ohledně svých zaslíbení, aby nelhal v samotném Desateru, které zapsal vlastním prstem, dějiny budou muset pokračovat ještě několik desítek tisíc let. Několik desítek tisíc let, kdy Bůh bude žehnat tisícům generací svých věrných, a vyhlazovat ze světa nevěrné. A proto, jestli budeme činit pokání a povedeme věrně další generace, opět nás čeká mnohokrát větší požehnání, než jaké jsme si schopni představit.

Život Bohem definované poslušnosti

1) „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte“ (Mt 5:17-20).

O tom, že Pán Ježíš nepřišel ubrat jediné z nejmenších přikázání zjevených v Zákoně a Prorocích, už jsme hovořili skutečně mnohokrát, a přece v našem dnešním kontextu není možné tuto pravdu dostatečně zdůraznit. Jako děsivý vykřičník přichází Pánovo varování, že „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte.“ Připomeňme si, že apoštolové Páně rezolutně hlásali, že „u Boha nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ospravedlněni budou ti, kdo jej plní“ (Ř 2:13), a „Dítky, ať vás nikdo nesvádí. Kdo činí spravedlnost, je spravedlivý, tak jako On je spravedlivý“ (1. J 3:7).

Když se postaví tváří v tvář plné síle Pánových slov, musíme si uvědomit, že ti, kdo vyučují Boží lid, aby se odvrátil od poslušnosti vůči jedinému nejmenšímu přikázání zjevenému v Mojžíšovi a Prorocích, budou nejmenší v Božím království. O co hůře na tom budou ti, kteří odvádějí Boží lid od dvou příkazů? Nedej, Bože, od pěti? A co ti, kteří mávnou rukou a řeknou, že „To je Starý zákon“? Co ti, kteří mají jasno, že „Můj sbor nikdy do Mojžíše nepůjde“? Jak vůbec mohou doufat, že v Božím království na věčnosti budou? Podle jakého standardu? Rozhodně ne podle toho Ježíšova, Pavlova nebo Janova.

Odvrátit se od sebemenšího Božího přikázání v Zákoně a v Prorocích, pokud jen sedíte v lavicích, vám, podle slov samotného Pána Ježíše, rozhodně nepomůže k tomu, abyste byli ctěni v Božím království. Odvrátit se od sebemenšího Božího přikázání v Zákoně a v Prorocích, pokud stojíte za kazatelnou, znamená, že promrháváte svůj život, protože, když bude Bůh milostivý, v poslední den budete označeni za nejmenšího v království, za „posledního nad čárou, který to dal“. A tak mnozí kazatelé prožijí mnohem bezcennější životy než členové jejich kongregací. A mnoho členů kongregací dost možná stráví věčnost s Bohem bez svých kazatelů.

…ale možná ne. Pán Ježíš totiž řekl i tohle: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Učedník není nad učitele. Každý, kdo je dokonale připraven, bude jako jeho učitel“ (L 6:39-40).

Takže, když Bůh bude milostivý, mnoho členů sborů ve skutečnosti předčí své učitele, a na rozdíl od nich budou spaseni. Obvykle to tak podle Pánových slov ale nebývá.

2) „Avšak bude-li někdo spravedlivý a bude konat právo a spravedlnost – nehodoval na horách, své oči nepozvedl k bůžkům domu izraelského, neznečistil ženu svého bližního a nepřiblíží se k menstruující ženě, nikoho nebude utiskovat, vrátí zástavu dluhu, neuchvátí lup, svůj chléb dá hladovému a obnaženého zakryje oděvem, nebude dávat na lichvu a nebude vybírat úrok, odvrátí svou ruku od špatnosti, bude konat pravdivý soud mezi člověkem a člověkem, bude chodit podle mých ustanovení, zachovávat i má nařízení, aby uskutečňoval pravdu – takový spravedlivý určitě bude žít, je výrok Panovníka Hospodina. Když zplodí syna násilníka, který prolévá krev a udělá bratru kteroukoli z těchto věcí (ačkoliv jeho otec sám nic z těchto věcí nespáchal), vždyť i hodoval na horách a znečistil ženu svého bližního, utiskoval chudého a nuzného, uchvátil lup a nevrací zástavu, pozvedl své oči k bůžkům a páchal ohavnost, dával na lichvu a vybíral úrok. Bude žít? Nebude žít! Spáchal všechny tyto ohavnosti, jistě bude usmrcen, zůstane na něm jeho krev“ (Ez 18:5-13).

Prorok Ezechiel, jehož naprostý soulad s apoštolem Pavlem a s Janem Křtitelem už jsme viděli dříve, nám v kontextu pokání předkládá život spravedlivého a kontrastuje ho s životem nespravedlivých – kontrastuje pro nás život těch, kdo směřují do věčného života, s těmi, kdo směřují do zahynutí.

Spravedlivý, nebo, chcete-li, spasený, se pozná podle toho, že koná Bohem definovaného práva a spravedlnosti, že se odvrací od modlářství, že se zdržuje smilstva mimo manželství i něm, a to včetně takových detailů, jako je styk při menstruci. Pozná se podle toho, že neutlačuje slabší a že se nepodílí na pochybných finančních praktikách, kterými je dnešní finančnictví prodchnuté. Pozná se podle toho, že aktivně a prakticky pomáhá slabým a potřebným a rozsuzuje spory svých bližních a svět obecně podle Božího zákona.

Jinými slovy, biblické pokání, biblická víra a biblická poslušnost se musí projevit naprosto ve všem – a jestli s „nově uvěřivšími“ neřešíme jejich manželské lože a podrobnosti jejich osobní etiky a fungování jejich bankovního účtu, nepředkládáme jim skutečné, biblické pokání.

3) „Jestliže však zhřeší nedopatřením jeden člověk, přivede jako oběť za hřích roční kozu. Kněz vykoná obřad smíření za toho člověka, který pobloudil, když nedopatřením zhřešil vůči Hospodinu; vykoná za něj obřad smíření a bude mu odpuštěno. Pro domorodce mezi syny Izraele i pro příchozího, který pobývá uprostřed nich, budete mít jeden zákon, pro toho, kdo jednal nedopatřením. Avšak člověk, který by jednal z povýšenosti – ať domorodec či příchozí – utrhá Hospodinu; takový člověk ať je vyhlazen zprostřed svého lidu. Protože pohrdl Hospodinovým slovem a porušil jeho příkaz, takový člověk ať je jistě vyhlazen, je na něm vina“ (Num 15:27-31).

„Vidíme, že tato pasáž, tak jako některé další (např. Lev 5:17-19) rozlišuje mezi dvěma druhy hříchů: Mezi hříchy spáchanými nedopatřením a hříchy spáchanými svévolně a ve vzpouře proti Bohu. Na první skupinu z nich se oběť za hřích vztahuje, na druhou ne, přičemž Bůh zároveň přikazuje viníka vyhladit z lidu. A Numeri 15:32-36 nám ilustruje toto vyhlazení z lidu: Muž zde vzpurně porušuje den odpočinku a je ukamenován.

Paralelnost s pasáží v listu Židům 10:26-31 je velmi zjevná – vcož ostatně ukazují například i křížové odkazy ČSP, BK, studijní Bible jako Reformation Study Bible, ESV Study Bible, ESV Global Study Bible nebo třeba Bensonův komentář. Stejným směrem vedou i komentátoři jako Henry, Kalvín, Gill, Poole nebo autoři Geneva Bible. Rozdílem je, že list Židům nám říká, že ty, kdo tímto svévolným způsobem hřeší v Nové smlouvě, stihne ještě mnohem horší trest. Nová smlouva je smlouvou lepších zaslíbení (Žd 8:6), a protože komu je hodně dáno, od toho je hodně vyžádáno (L 12:48), i její tresty jsou přísnější (Žd 10:29).

Někdo namítne, že Numeri 15 „není pasáž, kterou bychom mohli aplikovat nijak široce. Numeri 15 zmiňuje ‚utrhání Hospodinu‘. Řeč je tu jen o rouhání.“

Odpovědí je NE. A to z několika důvodů. Prvním je, že následují verše Numeri zaznamenávají aplikaci tohoto zákona v případě muže, který se nerouhal, ale svévolně porušoval den odpočinku (Num 15:32-36). (Navíc, trest za rouhání je ustanovený už v Levitiku 24:16, a tak není důvod si myslet, že Numeri 15:30-31 je opakováním tohoto zákona „z čistého nebe“.)

Písmo zároveň zná koncept zneuctívání Hospodina či rouhání se Hospodinu skrze obecnou neposlušnost vůči Jeho ustanovením. Logikou zde je, že ten, kdo se nepodřizuje Božím přikázáním, tím říká, že Hospodin není Bohem či že je bohem falešným, a tak zneuctívá Boha a rouhá se. Tento princip uvádí i Pavel v listu Římanům, když říká: „Ty, který se chlubíš Zákonem, přestupováním Zákona zneuctíváš Boha? Neboť kvůli vám je jméno Boží mezi národy v opovržení“ (Ř 2:23-24). Proto je zjevné, že hřích „zneuctívání Boha“ je mnohem širší než jen rouhání, a týká se i obecné vzpurné neposlušnosti.

Někdo opět namítne: „Tak to nemůže být, protože důsledky by byly absurdní. Každý jeden člověk by musel být vyhlazen z lidu, protože každý jeden hřích je svévolná vzpoura.“

Ne. Jak už jsme viděli, ne všechny hříchy jsou si rovny. Některé jsou opravdu spáchány v nevědomosti či nechtěně. Na tom, že jsou skutečnou, objektivní vinou, to nic nemění, ale stále jsou zde zásadní rozdíly. Podle apoštola Jana jsou některá provinění, kterým může modlitba vydobýt odpuštění, ale jsou i hříchy, v případě kterých se za jejich pachatele ani nemáme modlit (1. J 5:16-17). Připomeňme si, že tato Janova slova přicházejí poté, co v 1. kapitole svého listu prohlásil, že „Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není“ (1. J 1:8). Každý člověk tedy hřeší – některé hříchy Bůh věrně a spravedlivě odpouští a Kristus je přikrývá svou přímluvou (1. J 1:8-2:1) – ale v případě některých hříchů už nezbývá oběť za hřích (Žd 10:26; sr. Mt 12:31).

Svatý apoštol Páně Jakub říká: „Neboť všichni často chybujeme“ (Jk 3:2), a tak vyznává, že hříchy jsou každodenní realitou života i těch nejzbožnějších křesťanů – a Bůh zároveň o jiných hříších, či o jiném přístupu k hříchu, prohlašuje: „Jestliže se budete vůči Mně stavět nepřátelsky a nebudete Mě chtít poslouchat, přidám vám sedminásobně ran podle vašich hříchů“ (Lev 26:21). Některé nedodržení Božích přikázání je žalostnou realitou života vykoupených hříšníků – jiné je projevem a skutkem nepřátelství vůči Bohu.

A proto je třeba si znovu povšimnout, jak je vystiženo či zdůvodněno odsouzení viníka v Numeri 15:30-31. „Člověk, který by jednal z povýšenosti … Protože pohrdl Hospodinovým Slovem a porušil Jeho příkaz.“ Proviněním tohoto člověka je pohrdnutí Hospodinovým Slovem, které se projevilo porušením Jeho příkazu. Nebo, slovy kralických bratří, to, že „Slovem Hospodinovým pohrdl, a přikázaní Jeho za nic sobě položil.“

Tak nebo tak, díváme se tu na člověka, který řekl „Bible sice říká ______ , ale…“

„…ale my jsme výjimka…“

„…ale to nesouhlasí s moderní vědou…“

„…ale on to Bůh určitě pochopí a odpustí…“

„…ale to je Starý zákon…“

„…ale to si každý může vyložit, jak chce…“

„…ale apoštol Pavel je příliš ovlivněný uvažováním své doby…“

…a který na základě toho porušuje Boží příkaz.

Můžeme se ohánět nábožensky znějícími řečičkami, jak chceme, ale stavět se proti Božímu Slovu naším „ale“ znamená pohrdat Hospodinovým Slovem. Připomeňme si, že původně se nejednalo o něco tak vážného, jako je redefinice manželství a role muže a ženy… nebo ignorování Bohem daných standardů práva a spravedlnosti… nebo zpochybňování neomylnosti nebo dokonalosti Písem… nebo o vymýšlení celých teologických systémů, které dělají z prvních dvou třetin Bible Boží Slovo na odpočinku… nebo třeba ustanovení žen za kazatelky… ale o to, že někdo prohlásil „…ale já si jdu nasbírat větve.“

Připomeňme si, že náš Bůh „je stále tentýž“ (Žd 1:12), je „tentýž včera dnes i navěky“ (Žd 13:8). Připomeňme si, že náš Bůh dnes trestá přestoupení svého Slova o to přísněji (Žd 10:29).A proto ještě jednou: Stavět se proti Božímu Slovu naším „ale“ znamená pohrdat Hospodinovým Slovem. Kdo pohrdl Hospodinovým Slovem a porušil Jeho příkaz, takový člověk ať je jistě vyhlazen zprostřed lidu, je na něm vina. Nezůstává již více oběť za hříchy, nýbrž jakési hrozné očekávání soudu a žár ohně, který bude stravovat odpůrce. Pán bude soudit svůj lid. Je hrozné upadnout do rukou živého Boha (Žd 10:26-31).

Znamení smlouvy

1) „‚[Pavle,] Bůh našich otců si tě vyvolil, abys poznal Jeho vůli, uviděl Jeho Spravedlivého a uslyšel hlas z Jeho úst, neboť Mu budeš přede všemi lidmi svědkem toho, co jsi viděl a slyšel. A proč nyní váháš? Vstaň, dej se pokřtít a smyj své hříchy vzývaje Jeho jméno“ (Sk 22:14-16).

Ananiáš přichází za Pavlem a říká mu, ať křtem smyje své hříchy – a apoštol Pavel, evangelista Lukáš a Duch Svatý s tímto vyjadřováním zjevně souhlasí. A mnohé další biblické pasáže radostně přizvukují: „Každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého“ (Sk 2:38). „Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt? Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života“ (Ř 6:3-4).

„V [Kristu] jste byli také obřezáni obřízkou, která nebyla udělána lidskou rukou, nýbrž spočívala ve svlečení těla hříchů, v obřízce Kristově, když jste byli spolu s ním ve křtu pohřbeni a v něm jste byli spolu i vzkříšeni“ (Ko 2:11-12). „Boží trpělivost ve dnech Noemových vyčkávala, zatímco byl stavěn koráb, v němž jen několik, to jest osm duší, bylo zachráněno skrze vodu. Naplnění tohoto předobraz – křest – i vás nyní zachraňuje“ (1. Pt 3:20-21). „Vždyť vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli“ (Ga 3:27). „Což není kalich požehnání, který žehnáme, společenstvím krve Kristovy? A což není chléb, který lámeme, společenstvím těla Kristova?“ (1. Kor 10:16) …a mohli bychom pokračovat dál a dál. Jestli naše teologie svátostí neodpovídá jazyku, který pro ně používají apoštolové, je potřeba změnit naši teologii.

2) „I stalo se cestou v tábořišti, že ho potkal Hospodin a chtěl [Mojžíše] usmrtit. Tu vzala Sipora ostrý pazourek, odřízla předkožku svého syna, dotkla se jeho nohou a řekla: Jsi mi ženichem krve. A Hospodin ho nechal. Tehdy řekla: ženich krve, kvůli obřízce“ (Ex 4:24-26).

Bůh byl ochoten zabít svého proroka Mojžíše prakticky hned poté, co ho povolal… a proč? Protože Mojžíš nedal svému synovi znamení smlouvy. Jestli o Božích smluvních znameních a o jejich důležitosti neuvažujeme takto, co to znamená jiného, než a) trestuhodnou nevědomost; nebo b) nevíru a smluvní nevěru? Co to znamená jiného, než že si myslíme, že se v Boží smlouvě vyznáme lépe než Bůh sám?

Už dříve jsme viděli, že jestli někdo nenese smluvní znamení, Bůh ho označuje za někoho, kdo „porušil porušil Mou smlouvu a … takový člověk bude ze svého lidu vyhlazen“ (Gen 17:9-14). A velmi podobný jazyk vidíme u Pesachu, u starozákonní obdoby večeře Páně. V Numeri 9 čteme: „Ten, kdo by byl čistý a nebyl by na cestě a upustil by od slavení velikonoční oběti, takový člověk ať je vyhlazen ze svého lidu, protože nepřinesl v určený čas Hospodinův obětní dar. Takový muž ponese následky svého hříchu“ (Num 9:13); neslavit sederovou večeři v předepsaný den s sebou neslo trest exkomunikace, potenciálně i vyhnanství či dokonce trestu smrti. Tolik stručně k biblické důležitosti Hospodinových smluvních znameních. A znovu: Jestli naše teologie svátostí neodpovídá biblickému, Božímu důrazu, je potřeba změnit naši teologii.

3) „Zůstaňte ve Mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstává-li v révě, tak ani vy, jestliže nebudete zůstávat ve Mně. Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve Mně a Já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze Mne nemůžete činit nic. Jestliže někdo ve Mně nezůstává, bude jako ta ratolest vyvržen ven a uschne; pak je shromažďují a házejí do ohně, a hoří. Zůstanete-li ve Mně a zůstanou-li mé výroky ve vás, požádejte, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven Můj Otec, když ponesete hojné ovoce a stanete se Mými učedníky. Jako Otec miluje Mne, tak i Já miluji vás. Zůstaňte v Mé lásce. Zachováte-li Má přikázání, zůstanete v Mé lásce, jako Já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce“ (J 15:4-10).

Jak si určitě uvědomujete, Janovo evangelium nezaznamenává ustanovení večeře Páně. Ale svátostný jazyk mu není ani v nejmenším cizí. A řada teologů a komentátorů se shoduje, že Jan pro nás nezaznamenává eucharistickou teologii v předvečer Pánova ukřižování, protože nám ji předložil už v Janovi 6, kde čteme, mimo jiné: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít Jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí Mé tělo a pije Mou krev, má život věčný a Já ho vzkřísím v poslední den. Neboť Mé tělo je pravý pokrm a Má krev je pravý nápoj. Kdo jí Mé tělo a pije Mou krev, zůstává ve Mně a Já v něm“ (J 6:53-56).

V důsledku jsou tu dvě možnosti: Buď Pán Ježíš a apoštol Jan míní jazykem Pánova těla a krve a jejich jedení něco úplně jiného než všichni ostatní evangelisté a než apoštol Pavel, a „zůstávání v Pánu“ v Janovi 6 a „zůstávání v Pánu“ v Janovi 15 jsou dvě různé věci… a nebo druhá možnost: Apoštol Jan se ve svém jazyce shoduje s ostatními biblickými autory a Pán Ježíš používá stejný jazyk v synoptických evangeliích i v Janově evangeliu – a v takovém případě potřebujeme pravidelně a co nejčastěji mít podíl na večeři Páně, jíst Pánovo tělo a pít Jeho krev, a tak v Něm přebývat a konat dobré skutky, abychom nebyli vyvrženi a zůstávali v Něm. Jinými slovy – buď naprosto zásadní jazykový nesoulad synoptického Ježíše a Janova Ježíše a naprosto zásadní jazykový nesoulad synoptických evangelistů a Jana – nebo naprosto zásadní a nenahraditelná důležitost biblických svátostí pro křesťanský život. …jakou jsme viděli třeba u křtu a obřízky. Takže, možná ještě jednou jinými slovy – buď naprosto zásadní jazykový nesoulad – nebo naprosto zásadní jazykový i principiální soulad a klíčová důležitost svátostí. Jestli zvolíme první z možností, měli bychom se zeptat sami sebe, co nás vede k tomu postavit Jana a janovského Ježíše proti synoptikům a Pavlovi, a jestli je to opravdu dostatečný, pevný a pádný důvod…

Mezigenerační věrnost

1) „Abraham se jistě stane velikým a mocným národem a budou v něm požehnány všechny národy země. Neboť jsem se s ním sblížil, takže přikáže svým synům a svému domu po sobě, aby zachovávali Hospodinovu cestu a konali spravedlnost a právo, aby Hospodin Abrahamovi naplnil to, co o něm řekl“ (Gen 18:18-19).

Kdy jste naposled slyšeli nebo četli, že základem biblické výchovy je vést děti k tomu, aby konaly biblickým zákonem definovanou spravedlnost a právo? Já sám na první zmínku stále ještě čekám. Přitom Bůh mluví jasně: „Abraham se jistě stane velikým a mocným národem a budou v něm požehnány všechny národy země. Neboť jsem se s ním sblížil, takže PŘIKÁŽE SVÝM SYNŮM a svému domu po sobě, ABY zachovávali Hospodinovu cestu a KONALI SPRAVEDLNOST A PRÁVO, ABY HOSPODIN ABRAHAMOVI NAPLNIL TO, CO O NĚM ŘEKL“ (Gen 18:18-19).

Samozřejmě, tohle není ani v nejmenším něco, co by našim dětem mohli poskytnout pohané, kteří Boha a Jeho zákon nenávidí a kteří „v nepravosti potlačují pravdu … takže jsou bez výmluvy. Ačkoli poznali Boha, neoslavili Ho jako Boha ani Mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny. Zaměnili slávu neporušitelného Boha za zpodobení obrazu porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů. Proto je Bůh skrze žádosti jejich srdcí vydal do nečistoty, aby navzájem zneuctívali svá těla; vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než Stvořiteli, proto je Bůh vydal do potupných vášní. … a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svoje poblouzení … vydal je Bůh jejich neosvědčené mysli, aby dělali, co se nesluší: Jsou naplněni veškerou nepravostí, smilstvem, ničemností, chamtivostí, špatností, jsou plni závisti, vraždy, sváru, lsti, zlomyslnosti, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, domýšliví, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, jsou nerozumní, věrolomní, bezcitní a nemilosrdní. Ačkoliv poznali Boží ustanovení, že ti, kdo dělají takové věci, jsou hodni smrti, nejenže je sami činí, ale dokonce to schvalují i jiným, kteří je dělají“ (Ř 1:18-32).

Nicméně, tím Boží požadavky ještě ani zdaleka nekončí – Bůh od nás požaduje mnohem více než „jen“ výchovu a život v právu a spravedlnosti.

2) „Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé. ‚Cti svého otce a matku,‘ to je první přikázání se zaslíbením, ‚aby ti bylo dobře a abys byl dlouho živ na zemi.‘ A vy, otcové, nedrážděte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v Pánově kázni a napomenutí“ (Ef 6:1-4).

„Pánova kázeň a napomenutí“ je v řečtině velmi konkrétní a specifický výraz, paideia. Tento výraz v kultuře starověkého Řecka a Říma, neboli v kontextu do kterého Pavel píše, označoval výchovu a vzdělávání ideálního občana daného městského státu. Zahrnoval praktické vzdělávání a vyučování konkrétních předmětů (rétorika, gramatika, filozofie, aritmetika, medicína, …), fyzické formování (zápas, gymnastika, …), morální a etické vzdělávání, studium hudby a poezie a společenské začlenění do aristokratického řádu dané komunity, kultury či státu.

Stejný princip nám předkládá už Starý zákon: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš. Přivaž je jako znamení na ruku, ať jsou značkou mezi tvýma očima. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány“ (Dt 6:4-9). Musíme si uvědomit, že toto Bohem požadované vyučování Božího zákona, či Pánovy kultury, se neomezovalo na „duchovní pravdy“. Týkalo se financí, zemědělství, historie, „sexuální výchovy“ atd. – všeho, čemu dnes říkáme vzdělávání, a mnoha dalších věcí. Biblické, zbožné uvažování není rozděleno do dvou oddělených a samostatných oblastí – není rozseknuto na oblast „světskou“ a oblast „svatou“, na „to normální“ a „to náboženské“. Celý život musíme žít pod autoritou Božího zjeveného Slova, včetně těch nejobyčejnějších věcí jako jídlo a pití (1. Kor 10:13) – a své děti musíme vyučovat a vychovávat v kontextu této všeobjímající autority. Vždycky a neustále. Máme povinnost dohlédnout na to, aby dítě bylo tvarováno tímto způsobem – otcové musí před Boží tváří zaručit a zajistit, že celý vzdělávací proces bude „Pánův“. Naše děti musí být křesťany, když studují matematiku, abecedu, dějepis nebo přírodní vědy – musí být neposlušné vůči přikázání milovat Boha celou svou myslí. A jestli nejsou poslušné vůči tomuto přikázání, tím, kdo je za to zodpovědný, jsou jejich rodiče. A to znamená mnohem víc než obecné seznámení se s Davidem, Goliášem, Samsonem, Noemem a spol. Nedělní škola jednou týdně na tuto práci opravdu stačit nebude. A nebude stačit ani několikaminutové rodinné uctívání každý večer. Pánova kultura v sobě nese mnohem, mnohem více.

3) „Kromě toho i těm mužského pohlaví od věku tří let výše, kteří byli zapsáni do rodokmenu, každému, kdo přicházel do Hospodinova domu podle každodenního určení podle jejich práce podle jejich služby, podle jejich oddílů“ (2. Le 31:16; sr. 1. S 1:22-24; Iz 28:9-10; Gen 21:8).

Tato pasáž nám v něčem dodává kontext, nebo dost zásadní podrobnosti ohledně toho, co znamená vychovávat děti v Pánově kultuře, v Pánově kázni a napomenutí, v Pánově paidei. Mezi „ty, kdo přicházejí do Hospodinova domu … podle jejich služby“, jsou řazeni „ti mužského pohlaví od věku tří let výše“. Jinými slovy, tříleté děti mohly, a měly, sloužit v Chrámu.

To nám ukazuje, jaké standardy jako křesťané máme od svých dětí očekávat – a že tříleté děti jsou a mají být plně schopné účastnit se uctívání Božího lidu a pomáhat při něm. Nemají být někde na své pseudodětské pseudobohoslužbě – mají se učit liturgii, mají být společně se svými rodinami a zástupy svatých vybízeny staršími k věrnosti a zvány ke Kristu, mají vyznávat své hříchy společně se svými otci a zpívat chvály se svými matkami a být radostnými svědky vyznání a křtů svých bližních – mají se učit žít jako křesťané, kterými smluvně jsou. Mají být vystavovány Božím velkolepým pravdám, spravedlivým požadavkům a nádherným zaslíbením. Rozhodně to nepotřebují o nic méně než my – a náš Bůh není jejich Bohem o nic méně než Bohem naším. Jemu buď sláva navěky.

Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.