Zvukový záznam:
Osnova:
Úvod: Starý zákon nám předkládá Krista jako Světovládce přinášejícího právo, spravedlnost, pokoj a prosperitu napříč všemi národy.
(Viz přehled mesiášských pasáží níže a předchozí kázání.)
Evangelium: „Evangelium“ se dnes používá jako šifra pro ospravedlnění z víry; biblický důraz leží na Božím kralování skrze Krista, na Jeho celém životě, vyučování a díle, kde odpuštění hříchů a věčný život nehrají zdaleka takovou roli, jak bychom mohli čekat.
Ef 2:8-10; Mt 4:23; 9:35; 11:6; 24:14; 26:13; Mk 1:1-2, 14-15; L 4:43; 4:18; 7:22; 9:6; 20:1; L 18:34; Mk 9:32; Zj 14:6-7; Sk 8:12; 8:25; 9:40; 14:7, 21; 15:7; 16:10; 20:24-25; 14:15; 2. Te 1:8; Sk 17:30-31; Mt 9:1-8; Mk 2:1-12; L 5:17-26; Ž 110:1; Sk 1:1-3, 6-8; 8:12; 14:21-22; 19:8; 20:24-27; 28:23, 30-31; Sk 2; 3; 4:24-30; 7:52; 9:22; 17:2-3; 26:22-23; 18:25-28; 17:6-7; 13:46-48;
Apoštolské poselství: Apoštolové nám napříč Písmem definují ústřední důraz svého učení. Je jím fakt, že Boží lid je ze všech národů, které v Kristu tvoří nové, usmířené lidstvo spravedlnosti. Zkoumejme, co Písmo skutečně učí – nespokojme se s tím, co by podle naší tradice učit mělo.
Jk 1:27; Sk 10:34-36; Ř 9-10; 10:8-13; Dt 30:12-14; J 5:45-46; Iz 28:16; Jl 3:5; 1. Kor 15; Ef 3:4-6; 2:13-22; Ko 1:26; 1. J 1:5-7; 2. Kor 1:20; Ř 1:1-5; 16:26; Ga 3:23-29.
Pánova vlastní slova: Pán Ježíš nám říká, proč přišel na svět: 1) Zdůraznit Boží zákon a poslušnost vůči němu; 2) Povolat hříšné k pokání; 3) Vystupňovat válku se zlem a zvítězit v ní; 4) Sloužit, a tak získat autoritu; 5) Odsoudit odpadlý Izrael; 6) Vyhledat a zachránit Boží vyvolený, předurčený lid; 7) Splnit Otcovu vůli v záchraně vyvolených; 8) Odsoudit světskou sílu a podmanit svět pokorou; 9) Ujmout se jako pastýř svého lidu; 10) Oslavit Otce skrze svou oběť, podmanění zla a spásu vyvolených; 11) Vyvést Boží lid a celé stvoření z moci temnoty; 12) Zničit tyranii pravdou.
Mt 5:17-20; Mt 9:13; Mk 2:17; L 5:32; Mt 1:19; L 1:6; Mt 10:34-39; Mi 7:6; Mt 20:26-28; Mk 10:45; J 13:1-17; Fp 2:5-11; L 12:48-55; Mk 10:39-40; Mt 27:25; L 19:8-10; Ř 9:6-8, 11-12; J 6:35-44; 3:17; J 9:38-41; J 10:8-11; J 12:27-32; J 12:48-50; Ko 1:13-20; J 18:36-38; Zj 12:11.
Závěr: Nový zákon nijak neumenšuje jednotlivé stránky Ježíšova mesiášství, ale naopak je zdůrazňuje a konkretizuje.
J 18:36-38; Zj 12:11; Ž 10:10-12; Iz 42; Ž 72.
Přehled předních mesiášských proroctví: Gen 3:15; 26:2-5; 49:8-12; Ex 12:3-7, 13, 21-22; Num 24:17-19; Dt 18:13-15, 18-19; 1. S 2:8-10, 35; 1. Le 17:8-14; Ž 2; 22:2, 7-32; 69:5, 9-10, 21-22, 27, 33-37; 72; 80:15-20; 89:3-5, 9-10, 15-19, 21-30, 37-38; 110; 118:14-26; Př 8:1-7, 15-18, 20-21, 23-26; Iz 2:2-4; 7:14; 8:13-14; 8:23-9:1, 5-6; 11:1-10; 12; 25:1-9; 28:16-18; 35:1-10; 40:3-5, 9-11; 42:1-13; 43:10-12; 45:21-25; 48:16-19; 49:1-3, 5-13, 22-26; 52:13-53:12; 55; 59:14-60:6, 18-22; 61; 23:1-6; 33:14-16; Ez 34:22-31; 37:21-28; Da 2:27-47; 7:13-14, 18; 9:24-27; Oz 11:1; Jon 2; Mi 5:1-4; Sof 3:14-17, 19-20; Ag 2:4-9, 23; Za 3:1-4, 8-10; 6:11-13; 9:8-16; 10:3-5; 11:12-13; 12:10; 13:1-2, 7, 9; Mal 3:1-5, 16-24.
Výběr pasáží v evangeliích a Skutcích, které hovoří o realitě Kristova Království: Mt 3:1-2; 4:17, 23; 5:3, 10, 18-20; 6:9-10, 13, 31-33; 7:21-27; 8:11-12; 9:35; 10:7; 11:11-12; 12:24-28; 13; 16:19, 28; 18:1-4, 23-35; 19:12, 14, 23-24; 20:1-16, 20-23; 21:28-32; 21:43; 22:1-14; 23:13; 24:14; 25; 26:29; Mk 1:14-15; 4; 9:1, 47; 10:14-15; 10:23-27; 11:10; 12:34; 14:25; 15:43; L 1:30-33; 4:43; 6:20; 7:28; 8:1, 10; 9:2, 11, 27, 57-62; 10:8-12; 11:2, 20; 12:29-32; 13; 14:15-24; 16:16-17; 17:20-21; 18:15-29; 19:11-27, 37-38; L 21:29-33; 22:14-23, 28-30; 23:42-43, 50-52; J 3:3-5; J 12:12-13; J 18:36-38.
Výběr pasáží z epištol, které hovoří o Království: Ř 14:16-17; 1. Kor 4:20; 6:9-10; 15:23, 24, 50; Ga 5:19-21; Ef 5:5; Ko 1:13-14; 4:11; 1. Te 2:10-12; 2. Te 1:5; 4:18; 1. Tim 6:15; Žd 1:8-9; 2:9; 7:1-4; 12:28-29; Jk 2:5, 8; 2. Pt 1:10-11; Zj 1:4-6, 9; 5:10; 11:15; 12:10; 17:14; 19:11-16.
Text kázání:
Textem pro dnešní čtení Svatých Písem je Římanům 1:1-6.
Ř 1:1-6
„Pavel, otrok Krista Ježíše, povolaný apoštol, oddělený pro Boží evangelium, které Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech, evangelium o Jeho Synu, jenž povstal podle těla z potomstva Davidova a podle Ducha svatosti byl vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího v moci, evangelium o Ježíši Kristu, našem Pánu. Skrze Něho jsme přijali milost a apoštolské poslání k poslušnosti víry pro jeho jméno mezi všemi národy, mezi nimiž jste i vy, povolaní Ježíše Krista.“
Toto je Slovo Boží.
Pane celé země, Náš Trojjediný Bože, Bože věrný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství tisícům generací těch, kdo Tě milují a zachovávají Tvé příkazy, a odplácíš těm, kdo Tě nenávidí, do jejich tváří a vyhubíš je, kéž jsou Ti příjemná slova mých úst, stejně jako rozjímání našich srdcí, Hospodine, naše skálo a náš vykupiteli! Amen.
Již jsme hovořili o tom, že evangelium, které Pán Ježíš a Jeho apoštolové zvěstovali, bylo evangeliem, které Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech. Procházeli jsme řadu starozákonních zaslíbení Mesiáše; viděli jsme Ho jako světovládce z rodu krále Davida, který prosazuje právo a spravedlnost a vyučuje národy Božímu zákonu a vyhlazuje ze světa zlo. Viděli jsme Ho jako Abrahamova potomka, který přináší požehnání všem národům, viděli jsme ho jako trpícího služebníka a jako Boha Izraele a Stvořitele světa, který přichází mezi svůj lid. Viděli jsme Ho jako Krále, Kněze a Proroka a Pastýře Božího lidu. Viděli jsme, jak v sobě označení Kristus, neboli Boží Pomazaný, nese všechny tyto pravdy a mnohé další – a právě tak vypadá „evangelium Starého zákona“ či evangelium ve Starém zákoně. Právě tak nám Starý zákon předkládá Pána Ježíše.
Dnes se proto podíváme, co nám o Pánu Ježíši a Jeho poselství a dobré zprávě o Něm říká Nový zákon. Je totiž řada lidí, kteří by řekli, že starozákonní zaslíbení byla zásadním způsobem redefinována. Starý zákon znovu a znovu hovoří o tom, že pod Mesiášovou vládou na světě zavládne mír a právo a prosperita – ale tak to nikdy nebude, ve skutečnosti je řeč o věčném životě v nebi. Starý zákon znovu a znovu říká, že Bůh bude na základě své milostivé smlouvy žehnat svému lidu do tisíců generací, že bude Bohem nám a našim dětem – ale ve skutečnosti to znamená, že bude Bohem nám a konvertitům, které skrze své kázání uděláme, a naše děti už do Boží smlouvy nepatří. Starý zákon znovu a znovu říká, že celé národy budou žít podle Božího zákona – ale ve skutečnosti to znamená, že v každém národě bude hrstka věřících, kteří budou ospravedlněni vírou a budou mít připsanou Kristovu spravedlnost dokonalého plnění zákona, a proto rozhodně podle Božího zákona žít nebudou.
A než někdo namítne, že „tomu přece nikdo nemůže věřit“ – já tomu tak věřil. A četl jsem spousty knih, které tomu tak věřily. Všechna ta „pozemská“ starozákonní zaslíbení prostě „hovoří o něčem mnohem větším, o duchovních realitách“.
Bude proto nápomocné zaměřit se na to, jak o Pánu Ježíši a poselství apoštolů hovoří oni sami, jestli dávají prostor a důvod pro tak zásadní diskontinuitu, nebo jestli tyto starozákonní důrazy naopak potvrzují. Jak tedy vypadá evangelium podle Nového zákona?
Samozřejmě, jako odpověď na tuto otázku by se dala napsat řada knih, a proto nezbude než se zaměřit jen na ty nejústřednější pasáže. Nejprve se podíváme na biblické odkazy na evangelium jako takové, poté na důrazy novozákonních autorů, poté na zaměříme na definice apoštolského poselství z úst samotných apoštolů a uzavřeme tím, proč Pán Ježíš podle svých vlastních slov autorů přišel.
Když se dnes mezi křesťany řekne „evangelium“ nebo „kázat evangelium“, to co se tím obecně myslí, pokud vůbec něco, je to recept, jak se dostat do nebe, případně jak „mít vztah s Bohem“. Když se řekne „evangelium“ mezi konzervativními protestanty, obvykle se tím myslí nějaká verze „ospravedlnění z víry“, to, že „člověk zhřešil a hřeší, a tak si před Bohem nemůže nijak zasloužit své přijetí, ale zasluhuje jedině odsouzení, ale Bůh dal cestu smíření, Ježíše Krista, který se narodil z panny, prožil dokonalý život, zemřel na kříži za hříšníky, třetího dne vstal z mrtvých, On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění, a jedině skrze víru jedině v Něj máme jedině milostí odpuštění, očištění od hříchů, pokoj s Bohem a věčný život“. Čistě pro pořádek, nic proti tomu, že jsme „zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z nás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil; vždyť jsme Jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili“ (Ef 2:8-10). To je rozhodně biblická a nádherná a úžasná pravda a já z této pravdy nechci nic ubírat. Faktem ale zůstává, že když prezentujeme část pravdy jako celou pravdu, jdeme po velmi tenkém ledě a hrozí nám, že se propadneme do hlubin polopravd a plnolží. Takže, jak hovoří o evangeliu sami bibličtí autoři?
Matouš používá výraz evangelium pětkrát (Mt 4:23; 9:35; 11:6; 24:14; 26:13), z čehož třikrát hovoří o evangeliu Království; výraz „evangelium Království“ natolik charakterizuje Kristovo učení, že bývá používán jako synonymum k němu či jako jeho shrnutí (Mt 4:23; 9:35) a jako označení toho, co má hlásat Církev všem národům (Mt 24:14).
Evangelista Marek začíná celou svou knihu slovy: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Jak je napsáno v proroku Izaiášovi: ‚Hle, já posílám svého posla před tvou tváří, který upraví tvou cestu před tebou…“ (Mk 1:1-2). Jinými slovy, celá Markova kniha je evangelium. Jak vidíme, Marek se ihned na začátku svého evangelia odvolává na starozákonní proroctví – proto je určitě náležité vidět obsah toho, co si Marek představí pod slovy „evangelium“ jako širší, než je jeho kniha, ale rozhodně z něj nemůžeme udělat nic obsahově užšího. Marek navíc ve verších 14 a 15 první kapitoly svého evangelia píše: „Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. A říkal: ‚Naplnil se čas a přiblížilo se Boží Království; čiňte pokání a věřte evangeliu‘“ (Mk 1:14-15). Opět tedy vidíme úzkou souvislost mezi Božím kralováním, Kristovým mesiášstvím a evangeliem.
V Lukáši se opět setkáváme se zvěstováním „evangelia Božího Království“ (L 4:43), navíc se zde v naplnění Izajášových proroctví dvakrát hovoří o „zvěstování evangelia chudým“ (L 4:18; 7:22); dvakrát čteme prostě o „hlásání evangelia“ (L 9:6; 20:1).
U apoštola Jana se slovo „evangelium“ vůbec nevyskytuje. Aby evangelistovi Janovi nebylo líto, že celé jeho evangelium je tak málo „zaměřené na evangelium“, pojďme si připomenout fakt, že o Ježíšových apoštolech čteme, že kázali evangelium v průběhu celých evangelií (např. Mt 4:23; 9:35; Mk 1:14-15; L 9:6 20:1), a přece ani v nejmenším nechápali, že Pán Ježíš bude ukřižován za hříšníky a vzkříšen z mrvých (L 18:34; Mk 9:32). Zjevně, jestli jsou naším vzorem apoštolové a Pán Ježíš sám, lze evangelium kázat i bez jediné zmínky o kříži. A tady se dostává ke slovu apoštol Jan, který ve zjevení píše: „Tu jsem uviděl jiného anděla, majícího věčné evangelium, jak letí prostředkem nebe, aby je zvěstoval těm, kteří přebývají na zemi, každému národu, kmenu, jazyku a lidu. Volal mocným hlasem: ‚Bojte se Boha a vzdejte Mu slávu, neboť přišla hodina Jeho soudu; pokloňte se Tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod‘“ (Zj 14:6-7). Právě tak tedy zní evangelium podle apoštola lásky Jana.
Je však ještě jedna kniha, která pro nás zaznamenává apoštolské kázání. Kniha Skutků. A když do ní nahlédneme, na šesti místech čteme, že křesťané „zvěstovali evangelium“ (Sk 8:25; 9:40; 14:7, 21; 15:7; 16:10). Nicméně, první zmínka o evangeliu přichází ve Skutcích 8:12, kde vidíme, že „Filip zvěstoval evangelium o Božím Království a o jménu Ježíše Krista“ (Sk 8:12), a proto není důvod si myslet, že ostatní zmínky o „evangeliu“ hovoří o něčem jiném než o evangeliu o Božím Království, stejně, jako jsme to viděli už u synoptických evangelií.
Nicméně, máme tu dva případy, které stojí za zmínku. Ve Skutcích 20:24 čteme, že Pavel zvěstoval „evangelium o Boží milosti“ (Sk 20:24)… a Pavel hned další větou upřesňuje, že „hlásal Boží království“ (Sk 20:25). A ve Skutcích 14:15 slyšíme ozvěnu věčného evangelia, které jsme viděli už ve Zjevení: „Hlásáme vám evangelium, abyste se od těchto marností obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. “ (Sk 14:15)
Jinými slovy, když projdeme spisy evangelistů a zaznamenané kázání Páně, Jeho apoštolů a jejich následovníků, „evangelium“ není šifrou pro „odpuštění hříchů skrze víru v Krista ukřižovaného“, ale je autoritativním a přikazujícím hlásáním Ježíše Nazaretského jako Božího Krista, jako vyvoleného Panovníka a Světovládce, ke kterému mají všichni povinnost se v poslušnosti obrátit. I proto můžeme číst pasáže hovořící o tom, že „Pán Ježíš bude v plameni ohně trestat ty, kteří neuznávají Boha, a ty, kteří nejsou poslušni evangelia našeho Pána Ježíše“ (2. Te 1:8). Kristus je Král a přikazuje a požaduje poslušnost vůči evangeliu, vůči zvěstování svého kralování. I proto může Pavel završit své kázání na Areopagu slovy: „Bůh … nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit obydlený svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem o tom poskytl důkaz tím, že Jej vzkřísil z mrtvých“ (Sk 17:30-31). Opět, konzistentní ozvěna Zjevení a Skutků 14. …a něco, čím by si Pavel zasloužil kritiku mnohých, že „vůbec není zaměřený na evangelium“ a „je tam málo kříže“.
Pojďme si udělat malé shrnutí. Když si projdeme evangelia a Skutky, zjistíme, je v nich řádově: 0 zmínek o jití do nebe; 0 zmínek o vztahu s Bohem; 23 zmínek o odpuštění hříchů, přičemž každý ze synoptiků, neboli Matouš, Marek a Lukáš, toto spojení zopakuje hned několikrát v jediné situace spuštění chromého střechou (Mt 9:1-8; Mk 2:1-12; L 5:17-26); 31 zmínek o věčném životě, 51 zmínek o hříchu, přestoupení atd.; více než 220 zmínek o Božím Království, Kristu a Mesiáši.
To naprosto odpovídá faktu, že biblicky nejcitovanějším starozákonním veršem, který apoštolové v Novém zákoně citují či na něj odkazují řádově třikrát častěji než na druhý nejcitovanější starozákonní verš, kterým je „Miluj bližního svého jako sebe samého“, který se v Novém zákoně objevuje sedmkrát, je mesiášský Žalm 110:1: „Usedni po Mé pravici, dokud nepoložím Tvé nepřátele za podnož Tvých nohou.“ Nový zákon tento verš cituje či na něj dokazuje třiadvacetkrát; je citován v 11 ze 27 novozákonních knih; cituje ho 7 z 9 novozákonních autorů – a to nemluvě o tom, že prakticky každé označení Ježíše jako „Pána“ může odkazovat na tento žalm. Jako by Ježíšovo mesiášské kralování a Jeho nezvratné podrobení si celého světa bylo mnohem důležitějším biblickým důrazem než dokonce i láska k bližnímu…
A, samozřejmě, když se zaměříme na příklad rané Církve v knize Skutků, vidíme, že Skutky jsou uvedeny jazykem Království (Sk 1:1-3, 6-8), pokračují kázáním Božího království (Sk 8:12; 14:21-22; 19:8; 20:24-27) a také jím končí (Sk 28:23, 30-31). Ježíšovo mesiášství, neboli kralování, je podstatou kázání o Letnicích (Sk 2), kázání Petra a Jana v Chrámu (Sk 3), centrem modliteb jeruzalémské Církve (Sk 4:24-30), vrcholem Štěpánova kázání (Sk 7:52), centrem učení čerstvě obráceného Pavla (Sk 9:22) i Pavla pozdějšího (Sk 17:2-3; Sk 26:22-23), je podstatou učení Apolla (Sk 18:25-28), důvodem a podstatou obvinění apoštolů v Tesalonice (Sk 17:6-7) Oproti tomu spojení „věčný život“ se ve Skutcích objevuje jen dvakrát (Sk 13:46, 48) a výrazy jako „společenství s Bohem“, „vztah s Bohem“ nebo „Boží láska“ ve Skutcích nenajdeme vůbec.
Někdo by ale mohl říct, že je svévolné se zaměřovat jen na evangelia a Skutky. Ostatně, Pavel přece není o nic méně inspirovaný. To je rozhodně pravda, tedy, ta část o inspirovanosti Pavla. Upřímně, zdá se mi absurdní tvrdit, že jestli chceme chápat význam evangelia a obsah zvěsti rané Církve, měli bychom jít někam naprosto jinam, než jsou evangelia a historie rané Církve. Jestli jsou bibličtí evangelisté zaznamenávající dílo Páně a apoštolů při hlásání evangelia špatným příkladem zvěstování evangelia… …proč by Pavel, případně Petr a Jan, adresující interní záležitosti Církve měli být příkladem lepším?
Díky Bohu, Písmo nám předkládá i místa, kde sami apoštolové předkládají podstatu apoštolské zvěsti. Protože, samozřejmě, vše, co apoštolové napsali, je jejich zvěstí, nezbude, než se zaměřit na příklady, kde apoštolové sami svými slovy kladou důraz, kde definují. Jak zásadně důležité a život proměňující je, když apoštol Jakub řekne, že „Zbožnost čistá a neposkvrněná je toto“, dvojtečka, „Navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa“ (Jk 1:27). Takových míst je v Písmu celá řada. Pojďme se teď proto podívat, kde apoštolové takovouto či podobnou definující formou definují své poselství.
Prvním takovým příkladem jsou Skutky 10. Duch Svatý pro nás skrze evangelistu Lukáše nechává zaznamenat první kázání apoštola Petra pohanům a vylití Ducha na ně. Petr v tomto kázání definuje apoštolskou zvěst. Říká, že „To je slovo, které [Bůh] poslal“ (ČSP), „To je ta zvěst“ (ČEP). A jak že zní Petrova definice apoštolské zvěsti? „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je Mu milý ten, kdo se Ho bojí a činí spravedlnosti … pokoj [je] skrze Ježíše Krista – On je Pánem všech“ (Sk 10:34-36). Bůh nikomu nestraní; to, co od lidí požaduje, je bázeň před Ním a konání spravedlnosti v poslušnosti vůči Mesiáši Ježíši, který je Pánem všech – a právě v Něm je pokoj. Tohle je, podle apoštola Petra, evangelisty Lukáše a Ducha Svatého pointou apoštolského poselství.
S další definicí apoštolského sdělení se setkáváme v listu Římanům 10:8-13. Pavel už od 9. kapitoly tohoto listu vysvětluje, že není nic zvláštního na tom, že mnoho Židů odmítli svého Mesiáše. Vysvětluje, že Boží lid nikdy nebyl podle krve, ale podle zaslíbení, podle Božího svrchovaného vyvolení, a v rámci toho z dalších a dalších starozákonních pasáží obhajuje své poselství. V Římanům 10 cituje závěr Deuteronomia (Dt 30:12-14) a píše: „‚Blízko tebe je to slovo, ve tvých ústech a ve tvém srdci;‘ je to slovo víry, které hlásáme: Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně, neboť Písmo praví: ‚Každý, kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť nade všemi je týž Pán, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť ‚každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn.‘“ Apoštol Pavel říká, že apoštolské poselství není ničím jiným než správným pochopením Deuteronomia. Ostatně, to samé říká i sám Pán Ježíš: „Vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož doufáte. Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste Mně, protože on psal o Mně. Nevěříte-li jeho zápisům, jak uvěříte Mým výrokům?“ (J 5:45-46).
Aby nebylo možné pochybovat o zásadní kontinuitě sdělení Starého a Nového zákona, Pavel se odkazuje na starozákonní Písma i dál a obhajuje apoštolské učení tím, že cituje Izajáše 28:16, aby poté došel k citaci a aplikaci proroka Jóele: „Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť nade všemi je týž Pán, štědrý ke všem, kdo Ho vzývají, neboť ‚každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn.‘“ Pavel cituje Jóele 3:5, „I stane se, že každý, kdo bude vzývat Hospodinovo jméno, se zachrání.“ Apoštol Pavel bere slova proroka Jóele o Hospodinu a vztahuje je na Ježíše Krista. Nejen, že tu vidíme implicitní vyznání Kristova božství, ale vidíme tu, že vyznat „Pána Ježíše“ či „Ježíše, Pána,“ či „Ježíše jako Pána“ v Římanům 10:9 není ničím menším než vyznat Ježíše Krista jako Boha Izraele.
Jinými slovy, apoštolským poselstvím je, že Mesiáš Ježíš plně lidským davidovským králem a zároveň je Bohem Izraele a Králem celého vesmíru, kterému se musí podřídit naprosto všichni naprosto ve všem. A to, mimo jiné, i podle toho, co přikazuje v knize Deuteronomium. A to platí pro Židy i pro pohany. „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je Mu milý ten, kdo se Ho bojí a činí spravedlnosti … pokoj [je] skrze Ježíše Krista – On je Pánem všech.“
Další definující pasáží je 1. Korintským 15. „Připomínám vám, bratři, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, v němž stojíte a skrze něž jste i zachraňováni, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – ledaže byste uvěřili nadarmo. Předal jsem vám především to, co jsem také sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem“ (1. Kor 15:1-4). Zhruba někam potud se tato pasáž čte, když se ji někteří naši bratři, jistě s dobrými úmysly, snaží použít jako obhajobu toho, že „evangelium“ je označením pro odpuštění hříchů, ospravedlnění z víry nebo něco podobného. Na první pohled by to mohlo tak vypadat – protože stále ještě „Kristus“ čteme jako Ježíšovo příjmení. Jak jinak by znělo „Předal jsem vám to, co jsem také sám přijal, že Boží pomazaný Světovládce, Prorok, Kněz a Král, Syn Davidův, sémě Abrahamovo, Bůh s námi, Pastýř Izraele, zemřel za naše hříchy podle Písem…“ …protože právě tento obsah mají Pavlova slova. A nejen to, Pavlova slova pokračují. Celá 15. kapitola je vysvětlováním učení o vzkříšení, které stojí na Kristově vzkříšení. Je vysvětlováním, že Kristus je druhým Adamem, a právě proto mohl zemřít za naše hříchy, a teď vládne nad světem a podmaňuje si ho – i to je to, co to znamená, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem. Je vysvětlováním, že celý život Církve jakožto nového lidstva v Kristu je bojem proti smrti, která bude Světovládci Ježíši složena k nohám jako Jeho nepřítel. Čím dále necháme jít Pavlovo vysvětlení v 1. Korintským 15, tím jasněji vidíme poselství Krista jako Světovládce, který porazil a poráží smrt a tvoří nové lidstvo ze všech národů… ale i když Pavla pustíme jen tam, kam bezpodmínečně musíme, nemůžeme se vyhnout tomu, že „Pokoj [je] skrze Ježíše Krista – On je Pánem všech.“
Když dorazíme do Efezským 3, apoštol Pavel zde hovoří o apoštolském poselství jako o „tajemství Kristovu, které v jiných pokoleních nebylo lidem oznámeno tak, jak to nyní bylo Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům, že totiž pohané jsou spoludědicové a údy téhož těla a spoluúčastníci toho zaslíbení v Kristu Ježíši skrze evangelium“ (Ef 3:4-6). Pavel říká, že evangelium je tím, co dává pohanům podíl na Božích zaslíbeních. Když si přečteme širší kontext Pavlových slov v Efezským 2, čteme: „Vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově. Neboť On je náš pokoj“ – nezní vám to povědomě? „On oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství – Zákon s jeho příkazy a ustanoveními –, aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, kteří byli blízko, neboť skrze Něho jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu. Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny; byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš, v němž se celá stavba spojuje dohromady a roste ve svatou svatyni v Pánu; v něm jste i vy všichni spolu budováni v Boží příbytek v Duchu“ (Ef 2:13-22; sr. Ko 1:26). Tajemstvím evangelia, tajemstvím apoštolského poselství je, že v rámci spásného díla Trojjediného Boha Mesiáš, nový Adam, na základě své oběti buduje nový Chrám, nové lidstvo, nového člověka ze Židů i z pohanů, a je pokojem tohoto lidstva, které je stvořeno v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili. „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je Mu milý ten, kdo se Ho bojí a činí spravedlnosti … pokoj [je] skrze Ježíše Krista – On je Pánem všech.“
Ano, pravda, záchrana milostí skrze víru je něčím, o čem Pavel v listu Efezským hovoří a na čem staví své vyučování o jednotě Židů a pohanů v Kristu – ale to nic nemění na tom, že když pojmenovává jádro apoštolského zjevení a evangelia, vyzdvihuje to, že pohané mají podíl na Božích zaslíbeních a v poddanosti Kristu jsou Božím lidem.
A tak se nakonec dostáváme do 1. Janova listu, kde čteme: „A toto je zvěst, kterou jsme od Něho slyšeli a vám ji zvěstujeme: Bůh je světlo a není v Něm žádná tma. Řekneme-li, že s Ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v tom světle, jako On je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ Jinými slovy, toto je naše zvěst: Bůh je svatý, spravedlivý a pravdivý, a proto Jeho lid nemůže žít jinak než ve svatosti, spravedlnosti a pravdě. To, kteří tak nežijí, jsou lháři a satanovi pohůnci, ať jsou kdokoliv. Ti však, kdo žijí svatě, ve spravedlnosti a v pravdě, jsou Boží milovaní a spásné dílo Mesiáše Ježíše jim dává odpuštění a pokoj s Bohem. „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je Mu milý ten, kdo se Ho bojí a činí spravedlnosti … pokoj [je] skrze Ježíše Krista – On je Pánem všech.“
…samozřejmě, různá Písma jsou psaná do různých situací, a tak se liší svým důrazem a jazykem, ale doufal bych, že vidíte zásadní vzájemný soulad apoštolů – a celkem zásadní nesoulad velké části moderního křesťanstva s apoštoly. Vím, že to, co říkám, může znamenat nutnost přerozmyslet řadu věcí a číst novýma očima řadu textů, o kterých jsme byli přesvědčeni, je je přece tak dobře známe. A vím, že se asi nejpevněji mohou starých čtení a starých předpochopení držet Pavlovy listy. A proto bych pro ty z vás, kdo budete chtít zkoumat své uvažování o nich, měl několik nenápadných pobídek…
1) Ústředním svátkem křesťanství pro Pána a apoštoly nebyl Den smíření – neboli den odpuštění hříchů. Byly jím Velikonoce – den, kdy Bůh jménem svého lidu odsoudil okolní svět a vyslal svůj lid dobýt zaslíbenou zemi.
2) Pavel nekáže jiné poselství než evangelisté a jeho velmi blízký spolupracovník Lukáš – jak ostatně vidíme i z jeho zaznamenaných kázání ve Skutcích.
3) Spása, odpuštění, posvěcení a podobně jsou pro Pavla vždycky v Kristu, v Mesiáši – jehož osoba a dílo s sebou neodmyslitelně nesou světovládu, prosazování Bohem definovaného práva, Boží mezigenerační zaslíbení, a tak dále a tak dále – a že když Pavel mluví o Kristu, nevyhnutelně tím vyvolává, nebo chce vyvolávat, obrazy a zaslíbení výše zmíněných skutečností. Nezapomeňme, že apoštol Pavel v pasážích, jako jsou 2. Korintským 1:20 a Efezským 2:12-3:16, říká, že v Kristu jsou pro nás potvrzena všechna Boží starozákonní zaslíbení.
4) Pavel svůj „dopis o evangeliu“, list Římanům, uvádí ustanovením a zdůrazněním Ježíšova mesiášství a Jeho vlády nad národy, jak jsme viděli v našem dnešním úvodním textu (Ř 1:1-4). A nejen to, Pavel rámuje celý list tím, že hovoří o poslušnosti národů vůči Kristu: a rámuje ho důrazem na poslušnost národů vůči Mesiáši (Ř 1:5; 16:26).
5) Podívejme se na vrchol Pavlova argumentu ohledně podstaty evangelia v Galatským 3. Pavel samozřejmě začal už Galatským 1, ale jeho argument graduje na konci třetí kapitoly. Od verše 23 čteme: „Dokud nepřišla víra, byli jsme hlídáni pod Zákonem, uzavíráni pro víru, která měla být zjevena, takže se Zákon stal naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. Když však přišla víra, nejsme již podřízeni vychovateli. Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši. Vždyť vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli. Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. A jestliže jste Kristovi“, máte život věčný. Ne. „Jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení“ (Ga 3:23-29). Neboli „jste Boží lid,“ bez ohledu na to, že jestli jste po krvi ze Židů nebo z pohanů (Ga 3:28; sr. Ef 2:11-3:6; Sk 10:34-36). List Galatským, ten nejevangelinější z listů, graduje stejným závěrem jako list Efezským nebo Petrovo kázání ve Skutcích 10.
Možná, možná, že bychom možná měli začít Pavla číst podle toho, co opravdu říká, ne podle toho, co si na základě svých předpochopení myslíme, že by říkat měl.
Vím, že jste zatím slyšeli asi dost jiné kázání, než jste čekali. Že jste Nový zákon dost možná nikdy nečetli takhle, že jste si přes nánosy svým předpochopení a tradic nevšimli nebo jste odfiltrovali, co Písma skutečně říkají. Ale věřím, že jako následovníci Toho, který je Pravda, chceme žít v pravdě a růst v pravdě a jít za pravdou i přesto, nebo právě proto, že jsme tak dlouho měli tolik věcí špatně.
Proto se na závěr ještě stručně podíváme na nějaké definující pasáže z úst Pána Ježíše. Proč přišel Pán Ježíš na svět, co přišel vykonat podle svých vlastních slov?
1) „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte“ (Mt 5:17-20). Pán Ježíš přišel naplnit Boží zákon, přišel jako naplnění jeho předobrazů, přišel jako dokonale poslušný Zástupce svého lidu, přišel, aby vedl svůj lid k poslušnosti vůči Božímu zákonu – aby Božímu lidu vyjasnil, že velikost v Jeho Království se měří podle skutečné poslušnosti vůči Božím přikázáním.
2) Pán Ježíš řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání“ (Mt 9:13; sr. Mk 2:17; L 5:32). Matouš i jeho synoptický bratr Lukáš nám už v předchozích kapitolách říkali o lidech, kteří jsou spravedliví – jmenovitě o Josefovi, Zachariáši a Alžbětě (Mt 1:19; L 1:6). Pán Ježíš tedy neodmítá, že by věrný Boží lid mohl žít spravedlivě – odmítá falešnou samospravedlnost svých kritiků, kteří se ve skutečnosti odvracejí od Božího zákona, spoléhají na své skutky a nevěří v Něj. Pro ty, kdo jsou „dobří lidé“ ve svých očích není naděje – pro ty, kdo vědí, že potřebují Boží odpuštění naděje je. Ale všimněte si – Pán Ježíš volá hříšníky k pokání. Neříká jim, ať to nehrotí; neříká jim o Boží „bezpodmínečné lásce“ – volá je k pokání, volá je, ať se odvrátí od svého hříchu. Jinými slovy, Pán Ježíš přišel, aby lidem řekl, ať přestanou hřešit a nabídl jim uzdravení.
3) „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit člověka ‚proti jeho otci, dceru proti její matce a snachu proti její tchyni a nepřáteli člověka budou členové jeho domácnosti‘. Kdo má rád otce nebo matku víc než Mne, není Mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden. A kdo jde za Mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden. Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli Mně, nalezne ji“ (Mt 10:34-39). Pán Ježíš přišel povolat svůj lid na smrt. Přišel vyhrotit válku mezi dobrem a zlem, mezi semenem ženy a semenem Hada. Přišel v této válce zvítězit na kříži – a přikazuje nám tuto válku dobojovat skrze sebezapření a sebeobětování. Přišel odsoudit nevěrnost, bezbožnost, bezzákonnost a hřích – a soud měl začít od Božího lidu a vést, mimo jiné, k pádu Jeruzaléma, jak svědčí, mimo jiné, Pánova citace proroka Micheáše (Mi 7:6).
4) „Víte, že vládci národů panují nad nimi a velcí nad nimi vykonávají svou svrchovanou moc. Mezi vámi tomu tak nebude; ale kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem; a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude vaším otrokem. Stejně jako Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20:26-28; sr. Mk 10:45; J 13:1-17). Písmo nám znovu a znovu předkládá Pána Ježíše jako Boha, který odložil svou slávu, vzal na sebe poníženost lidství a služebnictví a byl pokorný a poslušný až k smrti – a Písmo nám znovu a znovu předkládá Pána Ježíše jako Boha, kterému patří veškerá autorita ne nebesích i na zemi a jehož autoritu (Fp 2:5-11), protože tyto reality jdou v Božím fungování věcí ruku v ruce. Pán Ježíš je Světovládcem, protože je tím, kdo položil za svět svůj život; je Světovládcem, protože koupil svět svým vlastním utrpením a svou vlastní krví. Je definujícím příkladem toho, kdy pyšní jsou sráženi ze svých trůnů a pokorní jsou dosazováni místo nich, je ztělesněním toho, že pokorní, plačící a hladovějící po spravedlnosti zdědí zemi.
5) „‚Od každého, komu bylo hodně dáno, bude také hodně vyžádáno, a komu svěřili hodně, od toho budou žádat více. Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil! Křtem mám být pokřtěn, a jak jsem svírán, dokud se nedokoná! Myslíte, že jsem přišel dát na zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení. Neboť od této chvíle bude v jednom domě pět lidí rozděleno: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti své snaše a snacha proti tchyni.‘ Říkal také zástupům: ‚Když uvidíte na západě vznikat oblak, hned říkáte: ‚Přijde prudký déšť.‘ A bývá to tak. A když vane jižní vítr, říkáte: ‚Bude horko.‘ A bývá. Pokrytci! Vzhled země a nebe umíte rozpoznávat; jak to, že tento čas rozpoznávat neumíte?“ (L 12:48-55). Pán Ježíš přišel, uvrhl na zemi oheň – aby soudil ty, kterým bylo mnoho dáno, ale kteří nerozpoznali čas Jeho příchodu, a které proto stihnou rozbroje a plameny. Jinými slovy, přišel soudit Izrael za jeho nevěrnost. To je ostatně hlavním tématem celé další kapitoly, Lukáše 13. Křest, o kterém zde Pán Ježíš hovoří, je Jeho smrt (sr. Mk 10:39-40) – Jeho poprava, kterou si nevěrný Izrael finálně podepsal ortel smrti, když volal „Jeho krev na nás a naše děti“ (Mt 27:25). A Boží soud, Boží plameny skutečně přišly během jediné generace a pročistily Boží lid od plev nevíry a odpadlictví.
6) S dalším důvodem, proč Pán Ježíš přišel, se setkáváme v Lukáši 19, a to poté, co Zacheus prohlásí: „Hle, polovinu svého majetku, Pane, dám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, vrátím mu to čtyřnásobně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes se dostalo záchrany tomuto domu, protože i tento člověk je syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel vyhledat a zachránit, co je ztraceno“ (L 19:8-10). Zacheus činí pokání, zavazuje se, že napraví své zločiny a nahradí škody, které způsobil, podle standardů Božího zákona – a Pán Ježíš ho označuje za spaseného, za ztraceného Abrahamova syna, který byl nalezen. …čímž Pán Ježíš rozhodně jen neoznamuje, že Zacheovi rodiče byli Židé. Ne. Slovy listu Římanům: „Neboť ne všichni ti, kteří pocházejí z Izraele, jsou Izrael, ani ne proto, že jsou potomstvem Abrahamovým, jsou všichni jeho dětmi, nýbrž ‚v Izákovi bude tobě povoláno símě.‘ To jest: Božími dětmi nejsou děti těla, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbení“, které je podle „Božího předsevzetí, které je podle vyvolení, ne ze skutků, nýbrž z Toho, kdo povolává“ (Ř 9:6-8, 11-12). Pán Ježíš přišel, aby vyhledal a zachránil Boží vyvolený, předurčený lid. Ty, které se Bůh od věčnosti rozhodl povolat za Abrahamovy děti. Ve slovech Pána Ježíše se zde setkává reality toho, že pokání je biblicky něco velmi objektivní, toho, že Bůh má své vyvolené, a toho, že tato realita ani v nejmenším nedělá z dějin frašku nebo hru – Bůh je svrchovaný nad spasením lidí, a právě proto Pán Ježíš skutečně přišel, skutečně nás hledal a skutečně nás zachránil. Inkarnace posvěcuje čas a prostor a dodává jim význam tak absolutním způsobem, jak by nic jiného nemohlo.
7) Přesouváme se do Janova evangelia, tentokrát do kapitoly 6. Pán Ježíš těm, kdo v Něj nevěří „Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke Mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve Mne, nebude nikdy žíznit. Ale řekl jsem vám, že jste Mne i viděli, a přece nevěříte. Každý, koho Mi Otec dává, přijde ke Mně, a toho, kdo ke Mně přichází, jistě nevyženu ven. Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli Toho, který Mne poslal. A toto je vůle Toho, který Mne poslal, abych neztratil nic z toho, co Mi dal, ale vzkřísil to v poslední den. Neboť toto je vůle Mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v Něho, měl život věčný; a já ho vzkřísím v poslední den.“ Židé proti Němu reptali, že řekl: ‚Já jsem chléb, který sestoupil z nebe‘ a říkali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? My známe jeho otce i matku. Jak tedy může říkat: ‚Sestoupil jsem z nebe‘?“ Ježíš jim odpověděl: „Nereptejte mezi sebou. Nikdo nemůže přijít ke Mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který Mne poslal; a já ho vzkřísím v poslední den“ (J 6:35-44). Pán Ježíš přišel, aby splnil vůli a plán svého Otce. A tou vůlí je záchrana konkrétních lidí, které Otec vyvolil a dal svému Synu a které k Němu přitáhne, aby v Něj uvěřili a byli vzkříšeni v poslední den k životu. Z těchto vyvolených Pán Ježíš neztratí jediného – a nikdo jiný než tito vyvolení, k Němu skutečně ve víře nepřijde. Opět zde tedy vidíme realitu Boží absolutní svrchovanosti, která však nijak neubírá na významu času – a která by nás neměla děsit, ale naopak by nám měla dodávat naději, protože „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn“ (J 3:17).
8) Ježíš řekl: „Já jsem přišel na tento svět k soudu, aby ti, kteří nevidí, viděli, a ti, kteří vidí, se stali slepými.“ Uslyšeli to někteří z farizeů, kteří byli s ním, a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‚Vidíme‘, proto váš hřích zůstává“ (J 9:38-41). Pán Ježíš přišel otevřít oči slepým a přišel oslepit „vidoucí“ a „moudré“ tohoto světa – přišel osvobodit utiskované a odsoudit pýchu a odpadlictví Izraele, ale zdaleka nejen Izraele. Přišel podmanit svět tím, že do něj vyšle chudé duchem, plačící a tiché, že do něj pošle pronásledované a milosrdné, a ty, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, působí pokoj a žijí s čistým srdcem v poslušnosti před Bohem.
9) V Janovi 10 Pán Ježíš říká: „Všichni, kteří přišli přede Mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze Mne, bude zachráněn; bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil; já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojnost. Já jsem ten Dobrý Pastýř. Dobrý Pastýř pokládá svou duši za ovce“ (J 10:8-11). Doufám, že se vám v hlavě ozývají ta nespočetná zaslíbení, kdy Hospodin dá svému lidu pastýře z rodu Davidova, který se bude o Boží lid starat a přinese mír a prosadí právo a spravedlnost… a zároveň zaslíbení, že Hospodin sám bude Pastýřem svého lidu – protože všechna tato zaslíbení se protínají v Pánu Ježíši, který přichází, aby byl tímto Pastýřem, dokonale Bohem a dokonale člověkem, který vyrvává svůj lid ze chřtánu všech jeho nepřátel, ze chřtánu falešného náboženství, ze chřtánu nespravedlnosti a bezpráví, ze chřtánu nevíry a smrti a ďábla – ale zdaleka nejen jich.
10) Apoštol Jan pro nás zaznamenává, že když se blížily Velikonoce, když měl být náš Pán ukřižován, řekl: „Nyní je má duše rozrušena. Co mám říci? ‚Otče, zachraň Mne od této hodiny‘? Vždyť proto jsem přišel k této hodině. Otče, oslav své jméno!“ Z nebe se ozval hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Zástup, který tam stál a uslyšel to, říkal: ‚Zahřmělo.‘ Jiní říkali: ‚Anděl k Němu promluvil.‘ Ježíš řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě“ (J 12:27-32). Pán Ježíš přišel kvůli tomu, aby oslavil svého Otce. Aby oslavil svého Otce tím, že odsoudí a zavrhne a zničí staré, hříšné fungování světa i s jeho starým vládcem ďáblem. Aby oslavil svého Otce tím, že Jeho kříž bude místem, ke kterému se sejde celý svět, že jeho kříž bude korouhví všem národům. A tak oslava Otce nebude dostatečná a dokonaná, dokud všechna národy světa bez výjimky nebudou žít v poslušnosti vůči Ukřižovanému Králi.
11) Jen o pár řádek dále čteme: „Kdo věří ve Mne, ne ve Mne věří, ale v Toho, kdo Mne poslal. A kdo vidí Mne, vidí Toho, kdo Mne poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve Mne věří, nezůstal ve tmě“ (J 12:48-50). Zas a znovu vidíme, že spása Božího lidu je společným, vzájemně oslavujícím dílem nerozdělitelného Trojjediného Boha, kdy Syn žije v dokonalé závislosti na Otci a dokonalé poslušnosti vůči Němu – a že je vyvedením Božího lidu z moci temnoty, a to nejen Božího lidu, ale skrze něj i celého stvoření. Slovy listu Koloským: „[Bůh a Otec] nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky, v Němž máme skrze Jeho krev vykoupení, odpuštění hříchů. On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v Něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho. On je přede vším a všechno v Něm spočívá. A On je hlavou těla, Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby On sám zaujal ve všem první místo, neboť se Otci zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost a aby skrze Něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev Jeho kříže – aby skrze Něho smířil vše jak na zemi, tak v nebesích“ (Ko 1:13-20).
12) Ke konci Janova evangelia vidíme poslední místo, kde Pán svými slovy vysvětluje, proč přišel na svět. Jak uvidíme, opět je to důvod, ve kterém zaznívají ozvěny nespočtu mesiášských zaslíbení – a zaznívají o to jasněji, konkrétněji a s větším důrazem. Proto nemůže nedojít k závěru, že Nový zákon nijak neumenšuje jednotlivé stránky Ježíšova mesiášství, ale naopak je zdůrazňuje a konkretizuje. Apoštol Jan nám v Pánově rozhovoru s Pilátem předkládá vyvrcholení střetu království tyranské, satanské, pohanské moci s Božím královstvím, s královstvím pravdy. Pán Ježíš neustupuje ani o píď ze svého místa Krále a Světovládce. Hovoří o tom, že Mu skutečně náleží království a vláda – ale že Jeho Království funguje jinak než všechna království ostatní: „Mé království není z tohoto světa; kdyby Mé Království bylo z tohoto světa, Moji strážci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale Mé Království není odtud.“ Pilát Mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší Můj hlas.“ Pilát Mu řekl: „Co je pravda?“ (J 18:36-38), aby poté Pána Ježíše bez jediného důvodu, bez jediného Jeho hříchu, bez čehokoliv, čím by se Pán Ježíš provinil, nechal zbičovat a ukřižovat. „Co je pravda?!“ Jediná „pravda“, kterou Pilát zná, jediná „pravda“, o kterou si Pilát zajímá, je moc. Jediná pravda, kterou Pilát zná, je „pravda“, která vládne mocí umlčet a zlikvidovat odpůrce. A taková „pravda“ musí vždycky prohrát. Nikdy nemůže obstát proti svědectví Pravdy a Jeho následovníků. A tak nám ve Zjevení říká, že Satan byl, je a bude poražen Božími svatými, kteří „nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví; a nemilovali svou duši až na smrt“ (Zj 12:11). Tam, kde se utká bezbožná moc s pravdou, nakonec vždycky vyhraje pravda. Pravda už stála před soudem, byla odsouzena, byla popravena – a ani to ji nezastavilo. A to je důvod, aby se dnešní Pilátové třásli. Království, proti kterému stojí, nefunguje jako ta jejich – a proto proti němu nikdy nemohou obstát.
„Nuže, králové, jednejte rozumně! Soudcové země, dejte si poradit! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním! Líbejte Syna, ať se nerozhněvá. Jinak zahynete na cestě, jestliže jen málo vzplane Jeho hněv“ (Ž 2:10-12). „On přinese právo národům. Nebude křičet ani se pozdvihovat ani nebude venku slyšet Jeho hlas. Nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí, bude vynášet pravdivý soud. Nezemdlí ani se nenalomí, dokud neustanoví v zemi právo“ (Iz 42). „Jeho jméno bude trvat navěky; Jeho jméno poroste, dokud bude slunce, budou si jím žehnat, všechny národy je budou blahoslavit. Požehnán buď Bůh Hospodin, Bůh Izraele, jenom On koná divy. Ať je navěky požehnáno Jeho slavné jméno a celá země ať je plná Jeho slávy“ (Ž 72). „Blahoslavení jsou všichni, kdo v Něm hledají útočiště.“ Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.