Píseň stupňů. Pozvedám své oči k tobě, jenž na nebesích trůníš. Hle, jako oči otroků k rukám jejich pánů, jako zraky otrokyně k rukám její paní, tak naše zraky vzhlížejí k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje. Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, už jsme dost nasyceni pohrdáním! Naše duše je zcela přesycena posměchem sebejistých a pohrdáním pyšných.
(Žalm 123)

Když se rozhlédneme a vidíme, jak je Církev pod nohama lidí, jak je dnešní křesťanství vysmíváno, jak je jím, často právem, pohrdáno jako prázdným a slabošským, nemůže se nám z toho nesvírat srdce. Pohané se rouhají našemu Bohu, našemu Otci a Pánu, našemu Spasiteli – a jedinou naší nadějí je, že se nad námi Bůh smiluje, že nám jako Církvi dá pokání, že od nás odejme naši potupu, kterou jsme si právem zasloužili.

To je jedna strana mince. Druhou stranou mince je, že Bůh už se nad námi smiloval. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme Jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy. Z Jeho plnosti jsme my všichni vzali, milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Ten, který trůní na nebesích, přišel mezi nás a Jeho ruce, ke kterým vzhlížíme, byly přibity na kříž a teď drží v ruce žezlo, kterým vládnou nad nebesy i nad zemí. To je důvod oslavovat – a je to důvod o to více volat o smilování. Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Ve jménu ☩ Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen.